11.kapitola

18. prosinec 2011 | 19.20 |
› 

 COUP DE FOUDRE - LÁSKA NA PRVNÍ POHLED

Versailles, Francie - 14.února 1723
Šplouch.
Luce vyšla z Vyhlašovatele přímo pod vodou.
Otevřela oči, ale teplá, zakalená voda jí tak bodala do očí, že je rychle znovu zavřela. Její mokré šaty jí táhly dolů, takže si musela sundat norkový kožich. Když se pod ní potopil, začala kopat nohama, aby se dostala na hladinu. Měla zoufale málo vzduchu.
Byla jen několik centimetrů nad její hlavou.
Zalapala po dechu a pak její nohy našly dno. Postavila se. Otřela si vodu z očí. Byla ve vaně.
Rozhodně to byla ta největší vana, jakou kdy viděla. Měla velikost malého bazénu. Byla ve tvaru ledviny a byla vyrobená z toho nejjemnějšího bílého porcelánu. Stála osamoceně uprostřed místnosti, která vypadala jako galerie v muzeu. Vysoké stropy byly pokryté obrovskými freskami s portréty tmavovlasé rodiny, která vypadala jako královská. V každém rohu byl řetězec zlatých růží a uprostřed se pohybovali obtloustlí andělíčci, kteří hráli na obloze na trubku. Proti každé stěně, kde byly tapety v tyrkysové, růžové a zlaté barvě, byl až příliš velký bohatě vyřezávaný dřevěný šatník.
Luce klesla zpátky do vany. Kde to byla? Použila svou dlaň, aby přejela rukou po povrchu vody a oddělila z hladiny asi pěticentimetrovou vrstvu, která měla konzistenci krému Chantilly. Houba o velikosti polštáře plavala na hladině a ona si uvědomila, že se naposled koupala v Helstonu. Byla špinavá. Použila houbu, aby si vydrhla tvář a pak se pustila do práce a snažila se ze sebe dostat zbytek oblečení. Všechno bylo promočené a ona ho hodila přes okraj vany.
V tu chvíli se z vany vynořil Bill a pomalu se vznášel nad jejíma nohama. Část vany odkud se vznesl, byla tmavá a zakalená od kamenného chrliče.
"Bille!" vykřikla. "Nemůžu mít ani pár minut soukromí?"
Držel si ruku před očima, aby nic neviděl. "Divím se, žes to tu ještě nerozmlátila jako v Čelistech." Druhou rukou si otřel bubliny z pleše.
"Mohls mě varovat, že se chceš vrhnout pod vodu!" řekla mu Luce.
"Varoval jsem tě!" Vyskočil na kraj vany a potácel se přes ní, dokud nestanul Luce tváří v tvář. "Hned jak jsme vyšli z Vyhlašovatele. Ale tys mě neslyšela, protože jsi byla pod vodou!"
"Velmi užitečné, děkuju moc."
"Tak jako tak ses potřebovala vykoupat," řekl. "A tohle je pro tebe až moc velké, troubo."
"Proč? Co se děje?"
"Ona se ptá co se děje!" Bill jí chytil za rameno. "Jen ten největší bál od dob krále Slunce! A já říkám, co když bude tohle kotě hoštěné jeho pubertálním synem? Je to pořád ten největší a nejokázalejší sál ve Versailles a budou tam všichni!"
Luce pokrčila rameny. Bál zněl dobře, ale s ní to nemělo nic společného.
"Tak si to vyjasníme," řekl Bill. "Budou tam všichni, včetně Lys Virgily. Princezny ze Savoy? Neříká ti to nic?" Cvrknul Luce do nosu. "To jsi ty."
"Hmph," řekla Luce a posunula hlavu dozadu, aby se opřela o mýdlovou stěnu vany. "To pro ní zní jako dost dobrý večer. Ale co budu dělat já, když budou všichni na plese?
"Pamatuješ, když jsem ti říkal-"
Knoflík na dveřích velké koupelny se otočil. Bill se podíval tím směrem a zasténal. "Budeme pokračovat za chvíli."
Když se dveře otevřely, chytil si svůj špičatý nos a zmizel pod vodou. Luce se začala svíjet a odkopla ho na druhý konec vany. Znovu se vynořil, zamračil se na ní a začal s pomocí pěny vanu přeplouvat na zádech.
Bill byl neviditelný pro hezkou dívku s kudrlinkami barvy kukuřice, která stála ve dveřích v dlouhých brusinkově zbarvených šatech. Nebyla to Luce. Při pohledu na ní ve vaně, dívka ucouvla.
"Ach, princezna Lys! Odpusťte mi," řekla ve francouzštině. "Bylo mi řečeno, že je tenhle pokoj prázdný. A já vběhnu do lázně přímo princezně Elizabeth," ukázala do vany na mokrou Luce, "hned vám sem jdu poslat vaše dvorní dámy."
"Ne-" Luce se probírala svým mozkem, aby se snažila působit víc královsky, než se cítila. "Nesmíš je sem p-poslat. Ne dvorní dámy. Tohle je můj pokoj a já se tu měla v úmyslu v klidu vykoupat."
"Promiňte mi," řekla dívka a uklonila se, "tisíckrát se omlouvám."
"To je v pořádku," řekla Luce rychle, když viděla, že je dívka vážně zoufalá. "Jen zde prostě došlo k nedorozumění."
Dívka se uklonila a začala zavírat dveře. Bill vykoukl svými rohy nad hladinu a zašeptal: "Šaty!"
Luce použila nohu, aby ho od sebe odtlačila.
"Počkej!" zavolala Luce na dívku, která pomalu znovu otevřela dveře. "Potřebuju tvojí pomoc. Šaty na ples."
"Ale co vaše dvorní dámy, které na vás čekají, princezno Lys? Je tu Agáta a Eloise-"
"Ne, ne. Dívky a já jsme se pohádaly," řekla Luce rychle. Snažila se moc nemluvit ze strachu, že by se mohla úplně odhalit. "Ony mi vybraly, um, příšerné šaty. Tak jsem je poslala pryč. Tenhle ples je důležitý, víš."
"Ano, princezno."
"Mohla bys pro mě něco najít?" zeptala se Luce a ukázala hlavou ke skříni.
"Já? P-pomoc vám se šaty?"
"Jsi tady snad jen ty, ne?" řekla Luce v naději, že jí něco se skříně padne - a aspoň z poloviny se bude hodit na bál.
"Jak se jmenuješ?"
"Anne-Marie, princezno."
"Výborně," řekla Luce a snažila se vzpomenout si na Lucindu z Helstonu a jednat stejně domýšlivě jako ona. A navrch přidala něco ze Shelby, aby uvedla svůj přístup na správnou míru. "Šup na to, Anne-Marie. Neopozdím se kvůli tvé pomalosti. Buď tak hodná a přines mi šaty."
...
O deset minut později stála Luce před rozsáhlým zrcadlem a obdivovala vyšívání na prsou na šatech, které Anne-Marie vytáhla ze skříně. Šaty byly z černého taftu, pevně stáhnuté v pase. Z nich se šířila nádherná široká sukně do tvaru zvonu, která končila blízko u země. Luce si stáhla vlasy a pak je strčila pod tmavou, těžkou paruku z propracovaných kudrlinek. Její tvář se třpytila díky pudru a růži. Měla na sobě tolik spodniček, že měla pocit, že teď její tělo váží tak padesát liber. Jak se dívky mohly v těchhle věcech hýbat? Natož tančit?
Když jí Anne-Marrie utáhla korzet těsně kolem trupu, Luce zírala na svůj obraz v zrcadle. S parukou vypadala o pět let starší. A taky si nebyla moc jistá, jestli už někdy měla tak hluboký výstřih. Nejspíš ne. V žádném z jejích životů.
Na kratičký okamžik zapomněla na to, že se vydává ve své minulosti za její minulé já-princeznu- a jestli najde Daniela předtím, než z jejich lásky zbude jen velký nepořádek a jednoduše cítila to, co musí cítit každá holka před bálem: že dýchání v těchhle šatech je značně nedomyšlené a jak úžasné to celé je.
"Jste připravená, princezno," zašeptala Anne-Marie s úctou. "Teď vás nechám, jestli dovolíte."
Jakmile za sebou Anne-Marie zavřela dveře, Bill vyletěl zpod vody a poslal chladnou spršku mydlinek přes celou místnost. Přeletěl přes skříň a posadil se na malé tyrkysové hedvábné podnožce. Ukázal na šaty Luce, pak na její paruku a pak znova na její šaty. "Ooh la la. Pěkně žhavý."
"A tos ještě neviděl moje boty." Zvedla lem sukně a předvedla mu pár špičatých, smaragdově zelených bot, s patami vykládanými zelenými květinami. Ladily se smaragdově zelenou krajkou, která byla omotaná kolem jejího dekoltu. Byly to ty nejúžasnější boty, které viděla. Natož, které si kdy vzala na nohy.
"Oooh!" zapištěl Bill. "To je tak ála rokoko."
"Takže to opravdu dělám? Půjdu tam dolů a budu předstírat, že-"
"Nebudeš nic předstírat." Bill zavrtěl hlavou. "Máš je. Máš výstřih holka, a víš, že to chceš."
"Dobře, budu předstírat, žes teď neřekl to, cos řekl." Luce se trhaně nadechla. "Takže půjdu dolů, ať vlastním to nebo ono. Ale co mám dělat, když najdu moje minulé já? Nic o ní nevím. Mám jen-"
"Vezmi ji za ruku," řekl Bill záhadně. "Bude velmi dojatá tímhle gestem, tím jsem si jistý."
Bill narážel na něco, čemu Luce moc nerozuměla. Pak si vzpomněla na jeho slova těsně předtím, než vkročili do Vyhlašovatele.
"Řekni mi, o co jde při 3-D."
"Ehm." Bill napodobil ve vzduchu neviditelnou zeď: jeho křídla vypadaly rozmazaně, když se nad ní třepotaly. "Víš, že některé věci jsou prostě úplně mimo tenhle svět, ale ty je musíš popisovat těmi nudnými zastaralými slovy? Jako například, že je ti na omdlení, když ti dá Daniel dlouhý polibek nebo pocit tepla, který se mu šíří tělem, když se jeho křídla rozvinou v temné noci-"
"Mlč." Luce si nedobrovolně položila ruku na srdce. Nebyla žádná slova, která by někdy mohla popsat to, co cítila s Danielem. Bill si z ní dělal legraci, ale to neznamená, že by jí nebolelo to, jak dlouho už je odloučená od Daniela.
"Stejně tak je to se 3-D. Budeš to prostě muset prožít, abys to pochopila."
Jakmile Bill otevřel Luce dveře, místnost zaplavily zvuky hudby, orchestru a vzdáleného šumu hlasů velkého davu lidí. Cítila, jak jí něco táhne dolů. Možná to byl Daniel. Možná to byla Lys.
Bill se uklonil ve vzduchu. "Až po tobě, princezno."
Šla za hlukem po širokém křídle zlatého schodiště. Hudba s každým krokem sílila. Když se hnala prázdnou galerií, začala cítit lákavou vůni křepelky a dušených jablek a gratinovaných brambor. A parfému tak silného, že se mohla jen těžko nadechnout bez zakašlání.
"Teď jsi ráda, že jsem tě donutil vykoupat se?" zeptal se Bill. "Jedna malá lahvička té pěny by udělala díru do ozónu."
Luce neodpověděla. Vstoupila do dlouhého zrcadlového sálu. U vchodu do hlavní místnosti stál muž a dvě ženy. Ženy nechodily, ale spíš klouzaly po podlaze. Jejich žluté a modré šaty po podlaze prakticky pluly. Ten muž mezi nimi měl pomuchlanou bílou košili a elegantní stříbrné sako. Podpatky měl skoro stejně tak vysoké, jako Luce. Všichni tři na sobě měli paruky ještě větší, než byla ta Luce. Už ta její jí přišla obrovská. Vážila snad tunu. Když je sledovala, cítila se neohrabaně, jak se pohupovala ze strany na stranu, když šla.
Obrátili se na ní a všechny tři páry očí se zúžily. Jako kdyby okamžitě věděli, že neměla co dělat na bále tak vysoké společnosti.
"Ignoruj je," řekl Bill. "V každém životě jsou nějací snobové. Ale na konci zjistíš, že proti tobě vlastně nic nemají."
Luce přikývla a nechala za sebou trojici, když vcházela ze zrcadlové chodby do tanečního sálu. Dokonalého sálu. Tanečního sálu, který vévodí všem sálům.
Luce si nemohla pomoct. Zastavila se a zašeptala: "Wow."
Bylo to velkolepé: ze vzdáleného stropu viselo půl tuctu lustrů s jasně zářícími bílými svíčkami. Tam, kde stěny nepokrývaly zrcadla, byly celé pokryty zlatem. Parket v tanečním stále připomínal celý jeden úsek města a na tanečním parketu byly dlouhé stoly pokryté bílými ubrusy, sadou nádobí z jemného porcelánu a talíři s dorty a sladkostmi a velké křišťálové poháry plné vína rubínové barvy. Tisíce bílých narcisů vykukovaly ze stovek tmavě červených váz, postavených na desítkách jídelních stolů.
Na protější straně místnosti stála řada nádherně oblečených mladých žen. Bylo jich tam asi deset. Stáli tam spolu u zlatých dveří a šeptali si a smáli se.
U obrovské křišťálové punčové mísy v blízkosti orchestru, byl shromážděný další dav. Luce si vzala skleničku.
"Promiňte?" zeptala se páru žen vedle ní. Jejich velké šedé kadeře byly na jejich hlavách vyčesané do dvou věžiček. "Na co tam ty dívky čekají?"
"Cože? No na krále, samozřejmě." Jedna žena se zasmála. "Tyhle slečny jsou tam, aby mu nabídli manželství."
Manželství? Ale vypadaly tak mladé. Najednou kůže Luce začala svědit a byla zničehonic zvláštně teplá. Pak jí to došlo: Lys je v téhle řadě.
Luce polkla a studovala pozorně každou z mladých dam. Byla tam. Třetí v řadě v nádherně zbarvených dlouhých černých šatech jen nepatrně odlišných od těch, které měla na sobě Luce. Ramena měla zakrytá černou sametovou šálou. Její oči se nikdy nezvedly z podlahy. Nesmála se s ostatními dívkami. Vypadala frustrovaná tak, jak se Luce cítila.
"Bille," zašeptala Luce.
Ale chrlič jí vletěl přímo před obličej a umlčel jí svými kamennými prsty, které jí přitisknul na ústa. "Jen blázni mluví s neviditelnými chrliči," zasyčel, "a blázni nejsou zvaní na moc bálů. Teď mlč."
"Ale co-"
"Mlč."
Ale co bude s 3-D?
Luce se zhluboka nadechla. Poslední příkaz, který jí dal, bylo chytit Lys za ruku ...
Přešla přes taneční parket. Obcházela sluhy s podnosy s husími játry a Chambordem. Skoro vrazila do dívky vedle Lys, která se snažila předběhnout Lys tak, že předstírala, že něco šeptá kamarádce.
"Promiňte," řekla Luce Lys. Její oči se rozšířily a z úst jí unikl malé zmatené vyjeknutí. Luce ale nemohla čekat, až nějak zareaguje. Sklonila se k ní a chytila jí za ruku. Zapadly do sebe jako zvláštní kousky nějaké skládačky. Stiskla jí.
Luce poklesl žaludek, jako kdyby jela dolů na horské dráze. Kůže jí začala vibrovat a přišla na ní ospalost. Svět se s ní začal trochu točit. Cítila, jak jí klesají víčka. Nějaký instinkt jí ale říkal, ať drží Lys pevně za ruku.
Zamrkala a po ní zamrkala i Lys. Pak obě zamrkali najednou - Luce se mohla vidět v očích Lys ... pak se na ní pořádně podívala ... a pak-
Neviděla před sebou nikoho. "Ach," vykřikla. Její hlas zněl stejně jako vždycky. Podívala se na své ruce, které vypadaly stejně jako vždycky. Natáhla ruku a cítila svou tvář, paruku ... všechno bylo stejné jako předtím. Ale něco ... se změnilo.
Zvedla lem šatů a podívala se na svoje boty.
Byly růžové. Na vysokých podpatcích z diamantů, uvázané nad jejím kotníkem elegantní stříbrnou stužkou. Co udělala?
Pak si uvědomila, co Bill myslel tím 3-D.
Vstoupila do těla Lys. Doslova.
Luce se vyděšeně rozhlédla kolem sebe. Ke své hrůze se ani jedna z dívek nehýbala. Vlastě byly všechny, kromě Luce, úplně ztuhlé. Bylo to, jako kdyby se celý bál najednou zastavil.
"Vidíš?" ozval se jí u ucha vášnivý Billův hlas. "Tohle nejde jen tak popsat, viď?"
"Co se děje, Bille?" Její hlas byl pořád vystrašený.
"Právě teď vůbec nic. Musel jsem zastavit bál, kdybys třeba začala šílet. Jakmile najedeme na 3-D, všichni se zase probudí."
"Takže ... teď nás nemůže nikdo vidět?" zeptala se Luce a mávla rukou před obličejem tmavovlásce, která stála před Lys. Dívka se ani nepohnula. Ani nemrkla. Její obličej byl zamrzlý v nekončícím úsměvu s otevřenou pusou.
"Ne." Bill to demonstroval tím, že zakroutil jazykem u ucha staršího muže, který ztuhnul s cigaretou mezi rty. "Ne, dokud nelusknu prsty."
Luce opět vydechla. Teď kupodivu úlevou, díky tomu, že jí Bill pomáhal. Potřebovala pár minut, aby si zvykla na tu myšlenku, že byla - že byla ve skutečnosti-
"Já jsem moje minulé já," řekla.
"Ano."
"Tak kam mám jít? Kde je moje tělo?"
"Někde tady." Zaťukal jí na klíční kost. "Znovu vyskočíš, když - no, až nastane ten správný čas. Ale teď, jsi zcela vklouzla do tvé vlastní minulosti. A víc než to. Když jsi v těle Lys, jste spolu propletené. Je to jako balíček skvělých věcí navíc. Máš její vzpomínky, cítíš její vášně, znáš její způsoby. To je tvoje jediné štěstí. Samozřejmě máš v sobě taky ale její nedostatky. A to je, pokud si vzpomínám, neustálé strkání palců do pusy. Tak pozor na to."
"Úžasné," zašeptala Luce. "Takže kdybych teď našla Daniela, mohla bych k němu cítit přesně to, co ona."
"Jasně, myslím. Ale musíš si uvědomit, že jakmile lusknu prsty, Luce má na tomhle bále svoje povinnosti, které neobsahují Daniela. Tohle není jeho parketa. A tím mám na mysli, že není žádná možnost, jak by se sem chudý kluk jako on mohl dostat."
Luce se o to nestarala. Ať byl chudý nebo ne, musela ho najít. A už se nemohla dočkat. Uvnitř těla Lys ho mohla objímat. A možná dokonce i líbat. To očekávání bylo téměř nesnesitelné. "Haló?" Bill jí vytrhl ze zasnění tvrdým cvrnknutím prstem do spánku. "Jsi připravená? Dostaň se tam, podívej se na to, co musíš vidět - a pak se dostaň ven, jestli víš, co tím myslím."
Luce přikývla. Narovnala se ve svých černých šatech a zvedla hlavu o něco výš. "Luskni."
"A ... jedeš." Bill luskl prsty.Na zlomek sekundy se párty posunula o kousek vpřed, jako kdyby to byla zaseknutá deska. Pak každý člověk, který s někým diskutoval, dokonči slabiku, každý závan parfému prošel vzduchem, každá kapka punče vklouzla do krků ověšených šperky, každý hráč v orchestru dokončil svou notu. Všichni se zvedli, dořešili, co měli rozjednané a pokračovali dál, jako kdyby se nic nestalo.
Jen Luce se změnila. Její mysl byla zaplavená tisícem slov a obrazů. Rozlehlá střecha na doškovém domě v podhůří Alp. Kaštanový kůň se jménem Gauche. Vůně slámy všude ve vzduchu. Jedna bílá pivoňka s dlouhým stonkem položená na polštáři. A Daniel. Daniel. Daniel. Když se vracel z pole se čtyřmi těžkými kbelíky s vodou položených na tyči, kterou měl přehozenou přes ramena. Péče o Gaucheho, což byla vždycky první věc, kterou ráno udělala, než ho vzala na projížďku. Když došlo na malé, krásné laskavosti pro Lys, nebylo nic, co by Daniel neudělal, a i to uprostřed práce, kterou dělal pro jejího otce. Jeho fialové oči jí vždycky našly. Daniel byl v jejích snech, v jejím srdci a v její náruči. Bylo to jako záblesk vzpomínky Luschky, kterou dostala v Moskvě, když se dotkla brány do kostela. Tohle ale bylo silnější a skutečnější. Jako kdyby to bylo její součástí.
Daniel byl tady. Ve stájích, nebo ve čtvrti pro služebnictvo. Byl tady. A ona ho najde.
Něco zašustilo Luce u krku. Nadskočila.
"Jen já." Bill přelétl přes vrchol její paruky. "Jsi skvělá."
Velké zlaté dveře v čele místnosti, byly otevřeny dvěma sluhy, kteří stáli po obou jejich stranách. Dívky, které stáli v řadě s Luce, se začaly chichotat vzrušením a pak místnosti ztichla. Mezitím Luce hledala ten nejrychlejší způsob, jak se odtud dostat přímo do Danielovi náruče.
"Soustřeď se, Luce," řekl Bill, jako kdyby jí četl myšlenky. "Jsi volána do služby."
Orchestr začal hrát barokní akordy baletu de Jeunesse a celá místnost zaměřila svou pozornost na dveře. Luce následovala pohled ostatních a vydechla: poznala toho muže, který tam stál a díval se na večírek s páskou přes jedno oko.
Jednalo se o Duca de Bourbona. Bratrance krále.
Byl vysoký a hubený, jako zvadlá fazole v období sucha. Jeho špatně padnoucí oblek z modrého sametu zdobila fialová šerpa, která odpovídala barvě jeho fialových punčoch na jeho nohách tenkých jako větvičky. Jeho napudrovaná paruka i jeho mléčně bílá tvář, byla mimořádně ošklivá.
Nepoznala vévodu jen z nějakých obrázků v učebnicích dějepisu. Věděla toho o něm až příliš. Věděla všechno. Jak si královské dámy vyměňovaly oplzlé vtipy o smutné velikosti vévodova žezla. O tom, jak ztratil oko (při lovecké nehodě, na cestě ke svému králi). A o tom, jak se právě teď chystal vévoda poslat dívky, které zvolil jako vhodný materiál pro manželství, dvanáctiletému králi, který čekal uvnitř.
A Luce -ne, Lys- byla vévodův horký favorit na novou královnu. To byl důvod těžkého, bolestivého pocitu v její hrudi: Lys si nemohla vzít krále, protože milovala Daniela. Milovala ho vášnivě už roky. Ale v tomhle životě byl Daniel jen sluha. Oba dva museli svůj románek před ostatními skrývat. Luce cítila ohromný strach Lys. Nechtěla si vzít krále, protože by všechny naděje na její život s Danielem zmizely.
Bill ji varoval, že bude 3-D hodně intenzivní, ale nebyl tu žádný způsob, jak by se Luce mohla připravit na nápor tolika emocí: všechen ten strach a pochyby, které kdy zaplavily mysl Lys, teď dolehly na Luce. Každá naděje. Každý její sen. Bylo toho příliš.
Vydechla a rozhlédla se kolem sebe po plese - jediné koho pohledem minula, byl vévoda. Najednou si uvědomila, že věděla všechno o tomhle čase a místě. Najednou pochopila, proč král hledal ženu, i když už byl zasnoubený. Poznala polovinu obličejů kolem ní v sále. Znala jejich příběhy a taky věděla, kdo z nich jí záviděl. Věděla, jak stát v korzetech šatů tak, aby mohla pohodlně dýchat. A věděla, soudě podle zkušeného oka, kterým sledovala tanečníky, že byla Lys už od dětství trénovaná v umění společenských tanců.
Byl to děsivý pocit, být v těle Lys. Jako kdyby Luce byla jen duch, který strašil v jejím těle.
Orchestr dohrál píseň a muž vystoupil ze dveří, aby přečetl svitek. "Princezna Lys Savoye."
Luce zvedla hlavu s větší elegancí a jistotou, než čekala. Přijala ruku muže v bledě zelené vestě, který se objevil, aby jí doprovodil do přijímací místnosti krále.
Jakmile byla uvnitř v pastelově modrém pokoji, Luce se snažila nezírat na krále. Jeho tyčící se šedivá paruka vypadala hloupě na jeho malé, vyčerpané tváři. Jeho bledě modré oči pošilhávaly na řadu vévodkyní a princezen - všechny byly krásné a skvěle oblečené - jako se hladový člověk dívá na prase na rožni. Uhrovitá postava na trůně byla ještě míň, než dítě.
Ludvík XV převzal korunu, když mu bylo pět let. Kvůli přání jeho umírající otce byl zasnoubený se španělskou princeznou, i když byl ještě dítě. Ona ale byla ještě skoro batole. Byl to pekelný svazek. Mladý král, který byl slabý a neduživý, neměl podle očekávání žít dost dlouho na to, aby mohl se španělskou princeznou počít dědice. Princezna taky mohla zemřít před dosažením plodného věku. A tak král musel najít choť, která by mu porodila dědice. To vysvětlovalo tuhle extravagantní párty a dámy vystavené jako exponáty v muzeu.
Luce si pohrávala s krajkou na šatech. Cítila se směšně. Všechny dívky vypadaly tak trpělivě. Možná, že si vážně chtěli vzít dvanáctiletého krále Ludvíka s akné na celé tváři, ale Luce nechápala, jak je to možné. Všechny vypadaly tak elegantně a krásně. Ruská princezna Elizabeth, jejíž sametové šaty se safíry měly límec zdobený srstí králíka i Maria, princezna z Polska, jejíž malý nos a plné červené rty vypadaly závratně lákavě. Všechny se dívaly na malého krále se širokýma očima plnýma naděje.
Ale on se díval přímo na Luce. Se spokojeným úšklebkem, z kterého se jí zvedal žaludek.
"Tahle." Ukázal na ni líně. "Chci jí vidět zblízka."
Vévoda se objevil po boku Luce a jemně jí svými dlouhými ledovými prsty postrčil za ramena dopředu. "Představte se, princezno," řekl tiše. "Je to jedinečná příležitost."
Část Luce v duchu zasténala, ale její vnější část -Lys- jí vedla a prakticky se doploužila až ke králi, aby se mu mohla představit. Provedla perfektní úklonu a natáhla k němu ruku k polibku. To bylo to, co od ní její rodina očekávala.
"Ztloustneš?" Vyhrkl král na Luce a prohlížel si její korzetem stáhnutý pas. "Líbí se mi, jak vypadá teď," řekl vévodovi. "Ale nechtěl bych jí, kdyby byla tlustá."
Kdyby byla ve svém vlastním těle, pomyslela si Luce, král by o ní řekl, že není moc atraktivní. Ale ovládnul jí dokonalý klid Lys a Luce přesně věděla, co odpovědět: "Doufám, že vždy potěším svého krále svým vzhledem a svým temperamentem."
"Ano, samozřejmě," zapředl vévoda a obešel Luce v těsném kroužku. "Jsem si jistý, že král by mohl dát princezně dietu dle jeho vlastního výběru."
"A co lov?" zeptal se král.
"Vaše Veličenstvo," začal vévoda, "to není věc královny. Máte spoustu dalších společníků pro váš lov. A i já-"
"Můj otec je skvělý lovec," řekla Luce. Její mozek byl v jednom kole. Pracoval na něčem, co by jí pomohlo se odtud dostat.
"Pak bych si měl tedy ustlat raději s tvým otcem?" Král se ušklíbl.
"Znám zálibu Vašeho Veličenstva ve zbraních," řekla Luce a snažila se udržet stále zdvořilý tón. "Přinesla jsem vám dárek. Je to nejvíc ceněná lovecká puška mého otce. Požádal mě, abych vám jí dnes večer předala, ale nebyla jsem si jistá, jestli budu mít to potěšení a dnes se mi dostane vaší přízně."
Měla královu plnou pozornost. Sedl si na okraj svého trůnu.
"A jak vypadá? Má v pažbě nějaké klenoty?"
"Je ... je ručně vyřezaná z třešňového dřeva," řekla a opakovala informace, které na ní volal Bill z místa kde stál. Byl vedle křesla krále. "Hlaveň byla frézovaná-"
"Ach, tohle by asi mělo znít působivě, co? Ruským kovodělníkem, který šel poté pracovat pro cara." Bill se naklonil nad krále a přičichl si k němu. "Vypadá skvěle."
Luce opakovala Billovi fráze a pak dodala: Mohla bych jí Vašemu Veličenstvu přinést, kdybyste mi dovolil dojít pro ní do mých komnat-"
"Sluha by tu zbraň mohl přinést," řekl vévoda.
"Chci jí vidět hned." Král si založil ruce a vypadal ještě mladší, než ve skutečnosti byl.
"Prosím." Luce se obrátila k vévodovi. "Bylo by mi potěšením ukázat Jeho Veličenstvu tu pušku."
"Jdi." Král luskl prsty a tím Luce propustil.
Luce se chtěla hned otočit na podpatku, ale Lys měla lepší vychování - člověk nikdy neukáže králi záda- uklonila se a odešla zpátky do hlavní místnosti. Všem ukázala ten nejvíc elegantní poloběh. Plachtila po podlaze, jako kdyby ani neměla nohy. Během chvilky byla na druhé straně zrcadlového sálu.
Pak utekla.
Běžela přes taneční sál, kolem nádherných tanečních párů a orchestru až do jasně žluté místnosti zdobené stejně, jako to bylo v kartuziánském klášteře. Běžela kolem a dámy i pánové lapali po dechu. Proběhla po dřevěné podlaze, bohatém perském koberci. Pak začalo světlo slábnout a návštěvníci bálu prořídli. Konečně dorazila ke sloupkům dveří, které vedly ven. Vrazila do nich, aby je otevřela a pak zalapala v korzetu po dechu na čerstvém vzduchu, který chutnal po svobodě. Vykročila na obrovský balkon z nádherného bílého mramoru, který se točil kolem celého druhého patra paláce.
Noc byla jasná a na obloze byly hvězdy. Všechno co Luce chtěla udělat, bylo vběhnout Danielovi do náruče a letět ke hvězdám. Kdyby tu jen byl a odnesl jí daleko od tohohle-
"Co tady děláš?"
Otočila se. Přišel si pro ní. Stál na balkoně v jednoduchých šatech sluhy. Vypadal zmatený, znepokojený a tragicky a beznadějně zamilovaný.
"Danieli." Spěchala k němu. Šel směrem k ní a jeho fialové oči zářily: otevřel svou náruč. Když se konečně setkali a Luce byla zabalená do jeho paží, myslela si, že exploduje štěstím.
Ale to se nestalo.
Jen tam stála a hlavu měla zabořenou do jeho širokého, nádherného hrudníku. Byla doma. Omotal jí ruce kolem pasu a přitáhnul si jí k sobě tak blízko, jak to jen bylo možné. Cítila, jak dýchá. Jeho krk byl zastřený vůní slámy. Luce ho políbila těsně pod levé ucho. Pak pod bradu. A pokračovala s jemnými, něžnými polibky, dokud se nedostala k jeho rtům, kde jí polibky začal oplácet. Jejich polibek byl dlouhý a naplněný láskou. Zdálo se, že ten cit vyvěrá z hlubin její duše.
Po chvíli se Luce odtrhla a podívala se Danielovi do očí. "Tolik se mi po tobě stýskalo."
Daniel se zasmál. "Taky se mi po tobě stýskalo a to celé poslední ... tři hodiny. Jsi - jsi v pořádku?"
Luce přejela prsty po Danielových hedvábných blond vlasech. "Jen jsem potřebovala trochu vzduchu. A najít tě." Těsně ho k sobě tiskla.
Daniel přimhouřil oči. "Nemyslím si, že bychom tu měli být, Lys. Musí tě čekat v přijímací místnosti."
"Je mi to jedno. Nevrátím se zpátky. A nikdy si nevezmu to prase. Nikdy si nevezmu nikoho jiného, než tebe."
"Psst." Daniel sebou škubl a pohladil jí po tváři. "Někdo by tě mohl slyšet. Už usekli hlavy pro menší provinění."
"Někdo už to slyšel," ozvalo se z otevřených dveří. Duc de Bourbon stál s rukama založenýma na hrudi. Culil se při pohledu na Lys v náruči služebníka. "Věřím, že by to měl král slyšet." A pak byl najednou pryč. Zmizel uvnitř paláce.
Luce se rozbušilo srdce. Cítila strach Lys i její vlastní: Změnila historii? Měl život Lys postupovat jinak?
To Luce nemohla vědět, nebo jo? To bylo to, co jí řekl Roland: Že změny, které se staly v určité době jejího života, kde byla přítomná, se okamžitě staly součástí toho, co se stalo. Přesto tu Luce stále byla. Takže kdyby náhodou změnila historii tím, že vytočila krále - no, nezdálo se, že by to nějak ovlivnilo Lucindu Priceovou v jednadvacátém století.
Když mluvila k Danielovi, její hlas byl pevný. "Je mi jedno, jestli mě ten odporný vévoda zabije. To dřív zemřu, než se tě vzdám."
Přehnala se přes ní vlna tepla a přiměla jí zachvět se na místě, kde stála "Och," řekla a stiskla si rukama hlavu. Vzdáleně poznávala, co se s ní děje. Viděla to sice tisíckrát, ale nikdy tomu nevěnovala pozornost.
"Lys," zašeptal. "Víš, co přijde?"
"Ano," zašeptala.
"A víš, že s tebou budu až do konce?" Danielovy oči se na ní upíraly. Byly plné něhy a starostí. Nelhal jí. Nikdy jí nelhal. Ani by nemohl. Teď to věděla. Mohla to vidět na vlastní oči. Prozradil jí jen tolik, aby jí udržel na živu o několik momentů déle, než na všechno Luce přijde sama.
"Ano." Zavřela oči. "Ale je tu toho ještě tolik, čemu nerozumím. Nevím jak to zastavit. Aby už se to nedělo. Nevím jak prolomit to prokletí."
Daniel se usmál, ale oči měl plné slz.
Luce se nebála. Cítila se volná. Volnější, než se cítila kdy předtím.
V její mysli se rozprostřelo zvláštní, hluboké porozumění. Něco se v mlze, která naplňovala její hlavu, stávalo viditelným. Jeden polibek od Daniela by otevřel dveře a zachránil by jí od manželství bez lásky s tím malým spratkem. Dostal by jí z klece tohohle těla. Protože tohle tělo nebylo její. Byla to jen skořápka, která byla součástí trestu. A nakonec smrt tohohle těla nebyla taková tragédie - byl to prostě jen konec kapitoly. Bylo to sice krásné, ale bylo potřeba se uvolnit.
Na schodech za nimi se ozvaly kroky. Vévoda se vracel se svými muži. Daniel ji chytil za ramena.
"Lys, poslouchej mě-"
"Polib mě, zaprosila. Danielův výraz se změnil, jako kdyby nepotřeboval slyšet nic jiného. Zvedl ji ze země a přitisknul si ji k hrudi. Jejím tělem projelo brnění, když ho vášnivě a hluboce políbila. Nechala se jím úplně pohltit. Prohnula se v zádech a naklonila hlavu k obloze. Líbala ho, až se jí blažeností točila hlava. Tmavé stopy stínů začaly kroužit na zčernalé obloze nad jejich hlavou. Obsidiánová symfonie. Ale za tím: bylo světlo. Poprvé Luce cítila světlo, které svítilo skrz. Bylo to naprosto skvělé.
Bylo na čase, aby šla.
Dostat se ven, když jsou věci ještě dobré, varoval jí Bill. Když byla ještě pořád naživu.
Ale nemohla odejít. Ne, když bylo všechno tak teplé a krásné. Ne když jí Daniel líbal s takovou vášní. Otevřela oči a barva jeho vlasů a tváře byla v tom světle ještě jasnější a krásnější. Intenzivně zářily.
To záření přicházelo z hloubi Luce.
S každým polibkem se cítila světlu blíž. Tohle byla jediná správná cesta zpátky k Danielovi. Z jednoho pozemského života do toho druhého. Luce by takhle šťastná zemřela klidně tisíckrát, kdyby s ním nakonec na druhé straně toho světla mohla být znovu.
"Zůstaň se mnou," prosil jí Daniel, když cítila, že začíná pomalu hořet.
Zasténala. Slzy jí tekly po tváři. Nejjemnější úsměv jí otevřel rty.
"Co se děje?" zeptal se Daniel. Nechtěl jí přestat líbat. "Lys?"
"Je to ... tolik lásky," řekla a otevřela oči, když na její hrudi rozkvetly plameny. Velký sloup náhlého světla explodoval v noci. Prudké teplo a plameny vyšlehly vysoko k obloze. Vytrhli Luce z Danielovi náruče. Vytrhly Luce od jasné smrti Lys do tmy, kde byla zima a nic neviděla. Přeběhla přes ní vlna závrati. Zachvěla se. Potom se objevil ten nejmenší záblesk světla.
Billova tvář se objevila nad Luce. Vznášel se nad ní s ustaraným pohledem. Ležela na břiše na rovném povrchu. Dotkla se hladkého kamene pod ní. Slyšela stékající vodu poblíž. Cítila zatuchlý chladný vzduch. Vyšla ve Vyhlašovateli.
"Vyděsilas mě," řekl Bill. "Nevěděl jsem ... myslím tím, když jsi zemřela, nevěděla jsem jestli ... nevěděl jsem jestli si tam, třeba nějak neuvízla ... ale nebyl jsem si ničím jistý." Zavrtěl hlavou, jako kdyby se chtěl zbavit té myšlenky. Snažila se postavit, ale její nohy byly vratké. Všechno na ní bylo neuvěřitelně chladné. Sedla si a se zkříženýma nohama se opřela o kamennou zeď. Byla zpátky ve svých černých šatech se smaragdově zelenou stuhou. Smaragdově zelené boty stály vedle sebe v rohu. Bill jí je musel sundat z nohou a položit je na zem potom, co ... co Lys ... Luce tomu pořád nemohla uvěřit.
"Viděla jsem takové věci, Bille. Věci, které jsem nikdy dřív nevěděla."
"Jako třeba?"
"Jako to, že byla šťastná, když zemřela. Já jsem byla šťastná. Strašně moc. Celá ta věc byla tak krásná." Její mysl závodila. "Věděla jsem, že tam pro mě bude na druhé straně. Věděla jsem, že všechno co jsem dělala bylo to, že jsem utíkala před něčím špatným a skličujícím. Že krása naší lásky vydrží i smrt. Vydrží všechno. Bylo to neuvěřitelné."
"Neuvěřitelně nebezpečné," řekl Bill krátce. "Zkusme už to neopakovat, jo?"
"Copak to nechápeš? Od chvíle, když jsem odešla od Daniela v mé současnosti, to byla ta nejlepší věc, která se mi kdy stala. A-"
Ale Bill zmizel znovu ve tmě. Slyšela pramínek vodopádu. O chvíli později se změnil na zvuk vody ve varu. Když se objevil Bill, měl v ruce čaj. Nesl hrníček na tenkém kovovém tácu. Podal Luce kouřící šálek.
"Kde jsi to vzal?" zeptala se.
"Řekl jsem, už to zkusíme znovu neopakovat, jo?"
Ale Luce byla příliš zabraná do svých myšlenek na to, aby ho doopravdy poslouchala. Tohle dělala, když chtěla myslet jasně. Půjde 3-D udělat - jak tomu říkal? štěpení? - znovu? Uvidí svůj život až do konce, jeden po druhém, dokud nezjistí, proč se to děje.
A pak zlomí tohle prokletí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře