13.kapitola

18. prosinec 2011 | 19.24 |
› 

 PRONÁSLEDOVANÁ

Londýn, Anglie - 29.června 1613
Něco zapraskalo Luce pod nohama.
Zvedla lem svých černých šatů: vrstva zbytků ořechových skořápek na zemi byla tak tlustá, že se vláknité hnědé kousky tyčily a nad spony jejích smaragdově zelených střevíčků na vysokém podpatku.
Byla v zadní části hlučného davu lidí. Téměř všichni kolem ní byly oblečení v tlumených barvách hnědé nebo šedé. Ženy měla dlouhé šaty s korzety a široké manžety na koncích rukávů do zvonu. Muži měli zúžené kalhoty, široké pláště, které jim splývaly z ramenou a ploché vlněné čepice. Nikdy dřív nevystoupila z Vyhlašovatele na takovém rušném místě. Tady byla ve středu obrovského amfiteátru. Byl tu překvapivý a neukázněný hluk.
"Pozor!" Bill ji chytil za sametové šaty a strhl ji zpět. Přitisknul jí na dřevěné zábradlí schodiště. O úder srdce později se kolem nich prohnali dva špinaví kluci, kteří si bezohledně hráli na babu. Strčili do trojice žen, které se na sebe svalily. Ženy křičeli na kluky nadávky, ti se jim ale vysmáli a nezpomalili.
"Příště," zakřičel jí Bill do ucha a přiložil si své kamenné ruce k ústům, aby ho líp slyšela, "můžeš zkusit projít Vyhlašovatelem do nějakého - já nevím - klidnějšího prostředí? Jak ti mám uprostřed tohohle davu udělat kostým?
"Jistě, Bille, budu na tom pracovat." Luce znovu udělala krok zpátky, když se kolem ní zase přehnali kluci hrající na babu. "Kde to jsme?"
"Projela si celou zeměkouli a skončilas v divadle Globe, milady." Bill jí věnoval malou úklonu.
"Divadlo Globe?" Luce se sklonila, když se žena před ní zakousla do stehýnka krocana a hodila ho za sebe. "Myslíš jako Shakespearovo divadlo?"
"Jo. Ale už by měl být v důchodu. Znáš všechny ty umělce. Jsou tak náladoví." Bill slétnul k zemi a zatahal za lem jejích šatů. Něco si pro sebe broukal.
"Takže tady se hrál Othello," řekla Luce a chvíli to všechno vstřebávala. "Bouře. Romeo a Julie. Prakticky stojíme v centru všech největších milostných příběhů, které kdy byly napsány."
"Vlastně stojíš ve spoustě ořechových skořápek."
"Proč musíš všechno tak zlehčovat? Tohle je úžasné!"
"Promiň, neuvědomoval jsem si, že jsme měli chvíli, kdy musíme Shakespeara vychvalovat až do nebes." Ty slova zašeptal, protože mezi zuby měl jehlu. "Teď buď v klidu."
"Au!" Vyjekla Luce, když jí ostře píchnul do kolene. "Co to děláš?"
"Od-anachronizovávám tě. Tihle lidi rádi zaplatí za neobvyklou show. Ale předpokládají, že zůstane na pódiu." Bill pracoval rychle. Diskrétně zastrčil dlouhou muchlanou látku jejích černých šatů z Versailles do série rýh a záhybů, aby byly stejné po obou stranách. Z hlavy jí srazil černou paruku a ve vlnách jí vlasy spustil dolů z ramen.

Pak se podíval na saténový přehoz na jejích ramenou. Prudce strhl měkkou tkaninu. Pak si plivnul hlen do ruky a spojil ruce k sobě. Nakonec díky němu přehoz změnil na vysoký jakobínský límec.

"Tohle je vážně nechutné, Bille."
"Mlč," odsekl. "Příště mi dopřej víc prostoru pro mojí práci. Myslíš, že se mi líbí tohle dělat? Nelíbí." Trhl hlavou k smějící se tlačenici. "Naštěstí pro tebe je většina z nich příliš opilá na to, aby si všimli dívky ve stínu v zadní části místnosti."
Bill měl pravdu: nikdo se na ně nedíval. Všichni se prali, aby byli co nejblíž jevišti. Byla to jen platforma, která byla asi pět stop nad zemí. Stál u ní hlučný dav a Luce měla problém tam něco vidět.
"No tak!" Zakřičel kluk zezadu. "Nenuťte nás tu čekat celý den!"
Nad davem byl malý balkon se třemi řadami sedadel a pak už nic. "Amfiteátr byl do tvaru O a nad nimi byla vidět polední bledě modrá obloha. Luce se začala rozhlížet po svém minulém já. A po Danielovi.
"Jsme na otevření Globu." Vzpomněla si na slova, která jí řekl Daniel pod broskvoní na Sword&Cross. "Daniel mi řekl, že jsme tu byli."
"Jasně, byla jsi tady," řekl Bill. "Bylo ti asi tak čtrnáct. Seděla si na rameni svému staršímu bratrovi. Přišla jsi s rodinou, aby ses podívala na Juliuse Caesara."
Bill se vznesl do vzduchu a dal si nohy před sebe. Bylo to sice nechutné, ale vysoký límec kolem jejího krku držel svůj tvar. Skoro se podobala přepychově oblečeným ženám ve vyšších patrech.
"A Daniel?" zeptala se.
"Daniel byl herec-"
"Hej!"
"Takhle volají na herce." Bill obrátil oči v sloup. "Právě tu začínal. Ale pro každého v publiku byl jeho debut nezapomenutelný. A malé tříleté Lucindě" -Bill pokrčil rameny- "to dalo oheň do žil. Zemřela bys, aby ses dostala na scénu. A dnes večer je tvoje noc."
"Jsem herečka?"
Ne. Její kamarádka Callie byla herečka, ne ona. Během posledního semestru Luce na škole v Doveru, ji Callie prosila, aby se s ní přihlásila do hry Naše město. Ty dvě spolu zkoušeli už dva týdny před konkurzem. Luce dostala jeden řádek, ale Callie dostala postavu Emily Webbové. Luce se dívala ze zákulisí a byla na svojí kamarádku hrdá. Byla ohromená tím, co dokázala. Callie by prodala veškerý svůj majetek, aby mohla jen na minutu stát v divadle Globe, natož aby se dostala na pódium.
Ale pak si vzpomněla na obličej Callie potřísněný krví, když viděla bitvu andělů s Psanci.Co se stalo s Callie, když Luce odešla? Kde byli teď Psanci? Jak by Luce vůbec mohla Callie nebo jejím rodičům vysvětlit co se stalo, kdyby se teď vrátila do své zahrady a do jejího normálního života?
Ale Luce teď věděla, že se do svého života nevrátí, dokud se nedozví, jak to všechno může zastavit. Dokud nezvrátí tohle prokletí, kvůli kterému Daniel musí stále dokola prožívat tenhle nešťastný milenecký příběh.
Musí být v tomhle divadle z nějakého důvodu. Její duše jí přivedla sem; proč?
Prorazila si cestu davem podél amfiteátru, aby mohla vidět na pódium. Prkna byla pokrytá silnou vrstvou nějaké rostliny, která vypadala jako tráva. U obou křídel divadla stály dvě děla jako dva strážci. Zadní stěny lemovaly pomerančovníky v květináčích. Nedaleko Luce byl vratký dřevěný žebřík, který vedl k místnosti zakryté záclonami: šatna -vzpomněla si na hodinu herectví, kde byla s Callie. V téhle místnosti se převlékali do kostýmů a připravovali se na svoje scény.
"Počkej!" zavolal Bill, když spěchala nahoru po žebříku.
Za oponou byla malá spoře osvětlená místnost. Luce prošla kolem stolu plného rukopisů a otevřené skříně s kostýmy. Na stěně visela obrovská maska hlavy lva a vedle něj visely zlaté a sametové pláště. Pak ztuhla: Několik herců stálo okolo v různých fázích svlékání - kluci s polozapnutými šaty, muži šněrující si kožené boty. Naštěstí si herci pilně nanášeli na tváře make-up a horečně zkoušeli své výstupy, takže byla místnost plná výkřiků krátkých pasáží ze hry.
Než někdo z herců mohl vzhlédnout a uvidět jí, Bill vletěl vedle Luce a zatlačil jí do jedné ze skříní. Obklopily jí šaty.
"Co to děláš?" zeptala se.
"Dovol mi, abych ti připomněl, že ty jsi herečka v době, kdy žádné herečky hrát nesměly." Bill se zamračil. "Ty sem nepatříš jako žena. Nepustili by tě sem. Tvoje minulé já na sebe vzalo velké riziko, když získalo roli ve hře Všechno je pravda."
"Všechno je pravda?" opakovala Luce. Doufala, že alespoň pozná tenhle název hry. Ale takové štěstí neměla. Vykoukla ze skříně do místnosti.
"Víš, to je Henry VIII," řekl Bill a zatáhl jí za límec zpátky. "Ale pozor: Možná tě bude zajímat, proč tvoje minulé já lhalo a maskovalo se kvůli téhle roli-"
"Daniel."
Právě vcházel do šatny. Za ním byly stále otevřené dveře do dvora a vrhaly mu na záda světlo z poledního slunce. Chodil dokola a četl si ručně psaný text. Jen stěží si všímal ostatních herců okolo něj. Vypadal úplně jinak, než v jejích dalších životech. Světlé vlasy měl dlouhé a trochu zvlněné. Měl je sepnuté tenkou černou stuhou na šíji. Vousy měl pečlivě zastřižené, jen o trochu tmavší barvy než vlasy. Luce cítila nutkání dotknout se ho. Pohladit ho po tváři, vjet mu prsty do vlasů a pak dolů na šíji a pokračovat, dokud by se nedotkla každé části jeho těla. Měl na sobě rozhalenou bílou košili, která ukazovala linii svalů na jeho hrudi. Černé kalhoty měl volné a vyhrnuté ke kolenům nad vysokými černými botami.
Když se k ní blížil, srdce se jí rozbušilo. Řev davu v jámě utichl. Pach potu z kostýmů ve skříni zmizel. Byl tam jen zvuk jejího dechu a jeho kroky směřující k ní. Vystoupila z šatníku.
Při pohledu na ní Danielovi šedé oči barvy bouřky, zaplály fialovou barvou. Překvapeně se usmál.
Už to dál nemohla vydržet. Vrhla se k němu. Zapomněla na Billa, zapomněla na herce, zapomněla na své minulé já, které mohlo být kdekoliv, na dívku, které ve skutečnosti patřil tenhle Daniel. Zapomněla na všechno kromě svojí potřeby být s ním.
Lehce jí položil paže kolem pasu a vedl ji na druhou stranu objemné skříně, kde byli skryti před všemi ostatními herci. Ruce mu položila dozadu za krk. Projela jí vlna tepla. Zavřela oči a ucítila, jak se jeho rty pomalu přibližují k těm jejím. Lehce jako pírko. Čekala, až ucítí jeho hladový polibek. Čekala. A čekala.
Luce pomalu víc a víc nakláněla hlavu, aby jí mohl políbit víc. Hlouběji. Potřebovala jeho polibek, aby jí připomněl, proč to dělá. Ztrácí se v minulosti a kouká se sama na sebe, jak znovu a znovu umírá: kvůli němu, aby mohli být spolu. Kvůli jejich lásce.
Znovu se ho dotýkat jí připomnělo Versailles. Chtěla mu poděkovat za záchranu od sňatku s králem. A poprosit ho, aby už se nikdy nezranil tak, jak to udělal v Tibetu. Chtěla se ho zeptat o čem snil, když spal několik dní potom, co ona v Prusku zemřela. Chtěla slyšet, co říkal Luschce před smrtí v Prusku. Chtěla mu říct, jak moc ho miluje a zhroutit se mu do náruče a brečet. Dát mu najevo, že každou sekundu jejího života, kdy od něj byla odloučená, jí z celého srdce chyběl.
Ale nebyl tam žádný způsob, jak by něco z toho mohla Danielovi říct. Nic z toho se ještě nestalo. Kromě toho ji považoval za Lucindu z téhle doby. Dívku, která nevěděla nic z toho, co Luce. Nebylo tu nic, co by mu mohla říct.
Její polibek byl jediný způsob, jak by mu mohla dokázat, že všechno ví.
Ale Daniel jí nepolíbil tak, jak si přála. Čím blíž se k němu tiskla, tím víc se od ní nakláněl pryč.
Nakonec ji od sebe úplně odstrčil. Držel jí jen za ruce, jako kdyby byl pro něj její zbytek nějak nebezpečný.
"Lady." Políbil jí na konečky prstů a ona se zachvěla. "Byl bych až příliš smělý, kdybych řekl, že vás vaše láska zbavila způsobů?"
"Zbavila způsobů?" Luce se začervenala.
Daniel ji vzal znovu do náruče. Pomalu a trochu nervózně. "Lucindo, ty se nesmíš objevit v místě jako je tohle v tomhle oblečení." Jeho oči stále přejížděly po jejím oblečení. "Co je tohle za šaty? Kde máš svůj kostým?" Sáhl do skříně a probíral se množstvím ramínek.
Daniel si rychle začal rozvazovat boty a pak je hodil na podlahu s dvěma tupými údery. Luce se snažila nedívat se na něj, když si svléknul kalhoty. Na sobě měl krátké šedé kalhoty, které nechaly její představivosti jen velmi málo práce. Tváře jí hořely, když si Daniel rychle rozepnul košili. Strhl ji a vystavil na obdiv svojí krásnou hruď. Luce se zhluboka nadechla. Jediné co chybělo bylo to, aby roztáhnul křídla. Daniel byl tak dokonalý - a zdálo se, že nemá ani tušení o vlivu, který na ní má, když před ní stojí ve spodním prádle.
Polkla a začala se ovívat rukou. "Je tu celkem vedro, viď?"
"Vezmi si na sebe zatím tohle, než ti přinesu tvůj kostým," řekl a hodil jí oblečení. "Rychle, než tě někdo uvidí." Hnal se ke skříni v rohu a vyndal sytě zelené a zlaté roucho, další bílou košili a zelené krátké kalhoty. Když se natahoval pro další oblečení - jeho kostým, hádala Luce - zvedla oblečení, které jí dal. Luce si vzpomněla na to, jak trvalo služce ve Versaiiles půl hodiny vtěsnat jí do těchhle šatů. Byly tam spony a tkaničky v nejrůznějších soukromých částech jejího těla. Neexistoval způsob, jak by se z toho mohla dostat alespoň se zbytkem svojí důstojnosti.
"Já už si ale, um, převlékla kostým." Luce sevřela černou látku sukně. "Myslela jsem, že by se hodil k mé postavě."
Luce uslyšela kroky za ní, ale než se stačila otočit, Daniel jí zatáhnul hlouběji k sobě do skříně. Bylo to tam stísněné, tmavé, ale bylo krásné být mu tak blízko. Zavřel dveře tak, jak to šlo nejvíc a stoupnul si před ní. Vypadal jako král se zelenou a zlatou róbou omotanou kolem sebe.
Zvedl obočí. "Kdes to vzala? Je snad naše Anna Boleynová z Marsu?" Usmál se. "Vždycky jsem si myslel, že pocházela z Wiltshire."
Myšlenky Luce závodily. Hrála Annu Boleynovou? Nikdy tuhle hru nečetla, ale Danielův kostým napovídal, že hrál krále, Henryho VIII.
"Pan Shakespeare -ach, Will- myslel si, že by to vypadalo dobře-"
"Ach, ano?" Daniel se ušklíbl. Určitě jí to neuvěřil. Ale nezdálo se, že by mu na tom záleželo. Byl to divný pocit, když zjistila, že mohla říkat a dělat cokoliv a Daniel si o ní stejně myslel, že je okouzlující. "Ty jsi tak trošku blázen, že jo, Lucindo?"
"Já - no-"
Pohladil jí hřbetem prstů po tváři. "Zbožňuju tě."
"Já tě taky zbožňuju." Ta slova jí vyšla z úst, aniž by chtěla. Ale byla tak skutečná a pravdivá po koktání těch několika posledních lží. Bylo to, jako kdyby dlouho držela dech a teď se konečně nadechla. "Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem hodně a chtěla jsem ti říct, že - že-"
"Ano?"
"Pravdou je, že to, co k tobě cítím, je ... hlubší než jenom zbožňování." Přitiskla si ruce na srdce. "Věřím ti. Věřím v tvojí lásku. Teď vím, jak silné to je a jak je to krásné." Luce věděla, že nemůže jít rovnou k věci a říct, co tím doopravdy myslí, když měla být její jiná verze. Kdyby Daniel přišel na to, kdo byla a odkud přišla, okamžitě by se od ní odtáhnul a řekl by jí, ať odejde. Ale možná, pokud by pečlivě volila slova, Daniel by jí mohl rozumět. "Někdy se může zdát, že já - že jsem zapomněla, co pro mě znamenáš a co pro tebe znamenám já, ale v hloubi duše ... já to vím. Vím to, protože bychom měli být spolu. Miluju tě, Danieli."
Daniel vypadal šokovaně. "Ty mě miluješ?"
"Samozřejmě." Luce se téměř zasmála. To přece bylo jasné, ale pak jí to napadlo: Neměla ani tušení, do kterého okamžiku její minulosti vlastně vstoupila. Možná že si v tomhle životě teprve vyměnili ostýchavé pohledy.
Danielova hruď se zvedla. Pak rychle vydechl. Jeho spodní ret se začal třást. "Chci, abys se mnou utekla," řekl rychle. V jeho hlase bylo slyšet zoufalství.
Luce chtěla zakřičet Ano, ale něco jí zadrželo. Bylo tak snadné ztratit se v myšlenkách, když se Danielovo tělo tisklo blízko k ní a ona cítila teplo jeho kůže a tlukot jeho srdce přes košili. Měla pocit, že by mu teď mohla říct cokoliv - jak nádherně se cítila, když zemřela v jeho náruči ve Versailles a jak zničená teď byla, když teď znala rozsah jeho utrpení. Ale udržela se: v tomhle životě by o těchhle věcech mluvit nemohla, nevěděla by je. Ale ani Daniel. Takže, když konečně otevřela ústa, její hlas znejistěl.
Daniel jí položil prst na rty. "Počkej. Ještě nic neříkej. Nech mě zeptat se tě na to jak se patří. Postupem času, lásko."
Vykoukl z popraskané skříně směrem k oponě. Z jeviště se ozval jásot. Publikum řvalo smíchy a tleskalo. Luce si ani neuvědomila, že už hra začala.
"Teď je můj příchod na scénu. Uvidíme se brzy." Políbil jí na čelo a pak vyběhl ven na jeviště.
Luce chtěla běžet za ním, ale přišli nějaké dvě postavy a zastavili se těsně před dveře skříně.
Dveře se zaskřípáním otevřely a dovnitř vletěl Bill. "Začínáš v tom být dobrá," řekl a usadil se na pytel starých paruk.
"Kde ses schovával?"
"Kdo, já? Nikde. Před čím bych se měl skrývat?" zeptal se. "Ten malý podvod se změnou kostýmu byl geniální nápad," řekl a zvedl na ní palec.
Bylo vážně ubíjející připomenout si, že byl Bill jako moucha na zdi při každém jejím rozhovoru s Danielem.
"Ty mě tu vážně necháš takhle zapadnout?" Bill k ní natáhl ruku.
Luce ho ignorovala. V hrudi se jí rozšiřoval těžký a syrový pocit. Pořád slyšela zoufalství v Danielově hlase, když ji žádal, aby s ním utekla. Co to mělo znamenat?"Dnes večer umřu. Viď, Bille?"
"No..." Bill odvrátil pohled. "Ano."
Luce polkla. "Kde je Lucinda? Musím se do ní znovu převtělit, abych pochopila celý její život." Sáhla na dveře skříně, ale on jí chytil za šaty a přitáhnul zpátky.
"Podívej se dítě, nemůžeš prostě jen tak jít a vstoupit do 3-D. Ber to jako takovou schopnost, která se dá použít jen o zvláštních příležitostech." Sevřel rty. "Co myslíš, že se tady dozvíš?"
"To před čím potřebuje uniknout," řekla Luce. "Od čeho jí chce Daniel zachránit? Je zasnoubená s někým jiným? Žije s krutým strýcem? Nebo dluží královi nějakou laskavost?"
"Uh-oh." Bill se poškrábal na temeni hlavy. Ozval se zvuk, jako když někdo škrábe nehty o tabuli. "Měl bych si někde udělat nějaký učitelský kurz. Myslíš si snad, že je tu pro každou smrt nějaký důvod?"
"A není?" Cítila, jak jí poklesla čelist.
"Chci říct, že tvoje úmrtí nejsou bezvýznamné, vlastně ..."
"Ale když jsem umřela jako Lys, cítila jsem, že její smrt jí vlastně osvobodila. Byla šťastná, protože si nemusela brát krále a její život by nebyl jen jedna velká lež. A Daniel jí mohl zachránit tím, že jí zabije."
"Ach, miláčku, tohle si vážně myslíš? Že tvoje smrt byla jen záchrana před špatným manželstvím nebo něco takového?"
Pevně zavřela oči, když jí v nich náhle začaly pálit slzy. "Musí v tom být něco takového. Musí. Jinak je její smrt zbytečná."
"Není to zbytečné," řekl Bill. "Ty umíráš z nějakého důvodu. Jen ten důvod není tak jednoduchý. Nemůžeš očekávat, že to všechno hned pochopíš."
Frustrovaně zabručela a bouchla pěstí do boku skříně.
"Vidím, že jsi o tom získala až moc vysoké mínění," řekl nakonec Bill. "Byla jsi v 3-D a myslíš si, že můžeš odemknout tajemství celého tvého vesmíru. Ale není to vždycky tak elegantní a jednoduché. Očekávej chaos. Musíš přijmout ten chaos. Měla by ses i dál snažit naučit se co nejvíc z každého minulého života, který navštívíš. Možná že na konci toho všeho ti to dá něco dohromady. Možná, že skončíš s Danielem ... nebo se možná rozhodneš, že je život víc, než jen-"
Vylekalo jí zašustění. Luce vykoukla ze skříně.
Muž kolem padesáti s bílou bradkou a velkým břichem stál vedle dalšího herce v kostýmu. Šeptali si. Když se postava otočila a obličej jí osvítilo světlo z reflektorů, Luce poznala ten obličej. Ztuhla: jemný nos a malé rty s růžovým pudrem na obličeji. Tmavě hnědá paruka s několika prameny dlouhých černých vlasů, které vykukovaly vespod. Nádherné zlaté šaty.
Byla to Lucinda oblečená v kostýmu Anny Boleynové. Chystala se jít na jeviště.
Luce se schovala zpátky do šatníku. Byla nervózní a nemluvná, ale kupodivu taky plná síly: pokud to, co jí řekl Bill, byla pravda, pak už nebyl čas.
"Bille?" zašeptala. "Potřebuju, abys udělal tu věc se stisknutím tlačítka stop, abych mohla-"
"Shhh!" Billův sykot Luce napověděl, že v tom teď byla sama. Bude prostě muset počkat, až tenhle muž odejde a Lucinda bude sama. Lucinda neočekávaně přešla k šatníku, kde se schovávala Luce. Sáhla dovnitř. Její ruka minula zlatý plášť vedle ramene Luce. Luce zatajila dech. Natáhla se a sevřela prsty Lucindy.
Lucinda zalapala po dechu a otevřela dveře dokořán. Dívala se hluboko do očí Luce. Balancovala na hranici nějakého nevysvětlitelného pochopení. Podlaha pod nimi se zakymácela. V Luce rostl pocit závratě. Zavřela oči a měla pocit, jako kdyby její duše odešla z jejího těla. Viděla sama sebe z vnějšku : její podivné šaty, které v rychlosti Bill přeměnil a surový strach ve svých očích. Dlaň v její ruce byla tak jemná, že jí sotva cítila.
Zamrkala. Pak zamrkala i Lucinda. Pak už Luce necítila ruku, kterou držela. Když se podívala dolů, její dlaň byla prázdná. Ona i ta dívka. Rychle popadla plášť a přehodila si ho přes ramena.
Jediná osoba v tomhle mrňavém pokoji byl muž, který něco šeptal Lucindě. Luce věděla, že to byl William Shakespeare. William Shakespeare. Znala ho. Oni tři - Lucinda, Daniel a Shakespeare- byli přátelé. Jedno letní odpoledne vzal Daniel Luce na návštěvu k Shakespearovi do jeho domu do Stratfordu. Při západu slunce seděli v knihovně a zatímco Daniel kreslil výhled z okna, Will jí pokládal otázku za otázkou -a celou tu dobu si zuřivě psal poznámky- o tom, kdy se poprvé setkala s Danielem, co k němu cítí a jestli si myslí, že by se do něj mohla jednou zamilovat.
Kromě Daniela byl Shakespeare jediný, kdo znal tajemství její skryté identity -ženy herečky- a lásky k hráčům za zákulisím. Na jeho žádost Lucinda zase udržela tajemství o tom, že byl Shakespeare tu noc přítomen v Globu. Všichni ostatní v divadelní společnosti předpokládali, že zůstal ve Stratfordu a předal otěže divadla panu Fletcherovi. Místo toho se tu ale objevil inkognito, aby viděl premiéru hry.
Když se k němu vrátila, Shakespeare se Lucindě zadíval hluboko do očí. "Převlékla ses."
"Já - ne, jsem pořád-" ucítila měkký brokát kolem ramen. "Ano, vzala jsem si plášť."
"Takže tohle je plášť?" Usmál se na ní a mrkl. "Sluší ti."
Shakespeare položil Lucindě ruku na rameno jako vždycky, když někomu dával režijní pokyny. "Poslyš: každý zná tvůj příběh. Uvidí tě v téhle scéně a ty toho nebudeš muset moc říkat, ani dělat. Anna Boleynová je u dvora vycházející hvězda. Každý z nich má svůj podíl na tvém osudu." Polkl. "A navíc: Nezapomeň se trefit do konce tvého textu. Musíš být pryč z pódia ještě dřív, než začnou tancovat."
Luce cítila, jak se jí v mysli vybavují slova jejího textu. Slova byla tam, kde je potřebovala, než vstoupila na scénu před všemi těmi lidmi. Byla připravená.
Publikum tleskalo a znovu začalo křičet. Herci opustili jeviště a vyplnili prostor kolem ní. Shakespeare se už vytratil. Na druhém konci pódia viděla Daniela. Tyčil se nad ostatními herci. Vypadal královsky a neskutečně nádherně. Byla to chvíle jejího vstupu na pódium. Byl to začátek scény na statku lorda Wolseyho, kde král -Daniel- pořádá maškarní bál předtím, než poprvé spatří Annu Boleynovou. Měli spolu tančit a pak se zamilovat. Měl to být začátek romance, která všechno změní.
Začátek.
Ale pro Daniela to vůbec nebyl začátek.
Pro Lucindu, nicméně, a pro roli, kterou hrála - to byla láska na první pohled. Když spočinula očima na Danielovi, měla pocit, že je to ta první skutečná věc, která se kdy Lucindě stala. Bylo to stejné, jako když Luce uviděla Daniela na Sword&Cross. Její svět měl najednou nějaký smysl. Tak, jako nikdy dřív.
Luce nemohla uvěřit, kolik lidí se tísnilo v Globu. Byli prakticky skoro u herců, byli tak blízko jeviště, že nejméně dvacet diváků mělo opřené lokty o pódium. Cítila je. Slyšela je dýchat.
A přesto měla Luce pocit klidu, a to i pod napětím. Jako kdyby se v Luce místo paniky z téhle vší pozornosti, probudila odvaha.
Byla to scéna na bále. Luce byla obklopená dvorními dámami Anne Boleynové. Skoro se rozesmála, jak se její "dámy" rozhlíželi kolem ní. V záři luceren mužům naproti nim poskakovaly ohryzky. Pod pažemi na jejich vycpaných šatech měli kruhy potu. Na druhé straně jeviště stál Daniel a jeho dvořané. Nestydatě ji pozoroval. Na jeho tváři se odrážela láska. Vtělila se do své role. Věnovala Danielovi plíživé a obdivné pohledy, což vzbudilo nejen jeho zájem, ale i ten diváků. Dokonce udělala i jeden improvizovaný pohyb -odhrnula si vlasy z jejího dlouhého, světlého krku- což byl náznak toho, co každý čekal od skutečný Anny Boleynové.
Dva herci se přiblížili a stouply si stranách Luce. Byli to šlechtici pan Sands a pan Wolsey.
"Dámy, nevypadáte moc šťastně. Gentlemani, čí je to vina?" zahřímal hlas lorda Wolseyho. Byl hostitel bálu a pěkný darebák. Ten herec ho ale na jevišti vystihl dokonale. Pak se otočil a přejel pohledem po Luce. Ztuhla. Pana Wolseyho hrál Cam.
Nebyl čas na to, aby Luce vykřikla, zaklela nebo uprchla. Byla profesionální herečka, takže zůstala na místě a obrátila se na společníka Wolseyho, pana Sandse, který doprovázel pronesenou větu svým smíchem.
"Červené víno nejdřív musí stoupnout do těch jejich pěkných tvářiček, můj pane," řekl.
Když bylo na Luce, aby pronesla svou větu, chvěla se. Tajně se podívala na Daniela. Jeho fialové oči urovnaly nejistotu, kterou cítila. Věřil jí.
"Jste veselý hráč, pane Sandsi," řekla Luce nahlas škádlivým hlasem.
Za zvuku tuby pak předstoupil Daniel. Následoval buben. Začal tanec. Vzal jí za ruku. Když promluvil, mluvil k ní. Ne k divákům ani k ostatním hercům.
"Nejkrásnější ruka jaké jsem se kdy dotkl," řekl Daniel. "Krása, o které jsem dosud nevěděl, že existuje." Jako kdyby ty řádky byly napsány pro ně dva.
Začali tančit a Daniel se celou dobu díval na ní. Jeho oči byly křišťálově čisté a fialové a způsob, jakým byly jeho oči fixované na ty její, jí lámal srdce. Věděla, že jí vždycky miloval, ale až do téhle chvíle, kdy s ním tančila na jevišti před všemi těmi lidmi, nikdy nepřemýšlela o tom, co to znamená.
Znamenalo to, že vždycky když jí Daniel poprvé uviděl, už jí miloval. Pokaždé. A vždycky to tak bylo. A ona se do něj pokaždé musela zamilovávat znovu a znovu. Nikdy na ní netlačil, nebo jí nenutil, aby ho milovala. Musel si jí pokaždé získat znovu.
Danielova láska byla jedna dlouhá nepřerušená linie. Byla to ta nejčistější forma lásky. Mnohem čistější, než jakou by mu kdy mohla Luce vrátit. Jeho láska k ní nikdy neměla žádnou přestávku. Žádné přerušení. Její láska byla vymazaná při každém úmrtí. Ta Danielova se ale časem jen zvětšovala. Celou věčnost. Jak mocná musela být touhle dobou? Stovky životů plných lásky naskládaných jeden na druhém? Bylo to až příliš obrovské, aby to Luce mohla pochopit. Tolik jí miloval, a přesto v každém životě musel znovu a znovu čekat, až mu bude jeho lásku opětovat.
Celou tu dobu tančili i se zbytkem souboru. Někteří se o přestávkách v hudbě vytráceli za jeviště a potom se vraceli galantnější a nazdobenější, až nakonec tancovala celá divadelní společnost.
Na konci scény, i když to nebylo ve scénáři, a i když tam stál Cam a pozoroval je, Luce pevně chytila Daniela a přitáhla si ho k sobě dozadu k pomerančovníkům v květináčích. Podíval se na ní, jako kdyby byla blázen a pokusil se jí odvést zpátky na místo, kde měla podle scénáře stát. "Co to děláš?" zamumlal.
Pochyboval o ní předtím, v zákulisí, když se mu snažila přiblížit svoje pocity. Musela ho donutit, aby jí uvěřil. Zvlášť pokud dnes v noci Lucinda zemře. To, aby pochopil hloubku její lásky k němu, pro něj znamenalo všechno. To mu pomůže pokračovat, udržet si jeho lásku k ní celou tu stovku let, zvládnout všechnu tu bolest a utrpení, kterých byla svědkem a to až do její současnosti.
Luce věděla, že to nebylo ve scénáři, ale nedokázala se zastavit: Popadla Daniela a políbila ho.
Čekala, že jí zastaví, ale místo toho jí vzal do náruče a polibek jí vrátil. Tvrdě a vášnivě. Reagoval s takovou intenzitou, že cítila jak se vznáší, i když věděla, že stojí nohama pevně na zemi.
Na okamžik bylo publikum zticha. Pak začali řvát a smát se. Někdo hodil po Danielovi botu, ale ten to ignoroval. Jeho polibky Luce řekly, že jí věřil. Že pochopil hloubku její lásky. Ale ona si chtěla být absolutně jistá.
"Vždycky tě budu milovat, Danieli." Nebylo to úplně přesné - nebo to spíš nestačilo. Musela ho donutit to pochopit. Nestarala se o důsledky - jestli se kvůli tomu změní historie, tak ať. "Vždycky si vyberu tebe." Ano, tohle bylo to slovo. "V každém životě si vyberu tebe. Stejně, jako sis vždycky vybral ty mě. Navždy."
Rozevřel rty. Věřil jí? Věděl, co mu chtěla říct? Byla to volba. Dlouhodobá, hluboce zakořeněná volba, která sahala za hranice jejího chápání. Bylo za tím něco silného. Něco krásného a-
Stíny začaly vířit nad její hlavou. Jejím tělem projela vlna tepla. Ucítila křeče a cítila horko. Věděla, co se blíží.
Danielovi oči zaplály bolestí. "Ne," zašeptal. "Prosím, ještě nechoď."
Oba je to vždycky překvapilo.
Když její minulé já propuklo v plamenech, ozval se zvuk děla, ale Luce si tím nebyla jistá. Její oči osleply náhlým jasem a ona byla vyhozena z těla Lucindy do vzduchu a do tmy.
"Ne," vykřikla, když se kolem ní uzavřely stěny Vyhlašovatele. Příliš pozdě.
"Co máš teď za problém?" zeptal se Bill.
"Nebyla jsem připravená. Vím, že Lucinda musela zemřít, ale já jenom-" Byla už na pokraji pochopení něčeho o volbě své lásce k Danielovi. A teď všechno co se stalo v posledních chvílích s Danielem, shořelo v plamenech s jejím minulým já.
"No, nebylo tam už co vidět," řekl Bill. "Jen obvyklá rutina. Budova chytla ohněm, kouř, plameny pohlcující stěny, křičící lidé splašeně utíkající k východům. Ti méně šťastní spadli na zem a lidé na ně dupali. Pěkný obrázek. Globe shořel do základů."
"Cože?" řekla a bylo jí na zvracení. "Založila jsem požár v Globe?" Vypálení nejslavnějšího divadla v anglické historii, bude mít jistě nějaké důsledky v čase.
"Och, nebuď tak vztahovačná. Stalo by se to tak jako tak. Kdybys tam nevzplála, selhalo by dělo na pódiu a celé místo by bylo vyhozené do povětří."
"Je to o tolik větší, než já a Daniel. Všichni ti lidé-"
"Podívej se, Matko Terezo, tu noc nikdo nezemřel ... kromě tebe. Nikomu jinému se nic nestalo. Pamatuješ si na toho opilce, co na tebe pošilhával z druhé řady? Jeho kalhoty shořely v požáru. To bylo to nejhorší, co se událo. Cítíš se líp?"
"Ne tak docela. Vůbec ne."
"A co tohle: nejsi tady, aby ses cítila vině. Nebo abys změnila minulost. Ty máš k dispozici jen fakta a ty mají svoje vchody a východy."
"Nebyla jsem připravená na můj odchod."
"Proč ne? Henry VIII byl tak jako tak pěknej idiot."
"Chtěla jsem dát Danielovi naději. Chtěla jsem aby věděl, že si vždycky zvolím jeho a že ho budu vždycky milovat. Ale Lucinda zemřela dřív, než mi dal najevo, že mi rozuměl." Zavřela oči. "Jeho polovina našeho prokletí je mnohem horší, než ta moje."
"To je skvělé, Luce!"
"Co tím myslíš? To je hrozné!"
"Myslím tím ten malý klenot - to "Wau, Danielovo utrpení je nekonečně krát větší, než to moje". To je to, co ses tady naučila. Čím víc tomu porozumíš, tím dřív se dostaneš k poznání kořene toho prokletí. A tím pravděpodobnější bude, že nakonec najdeš cestu ven. Je to tak?"
"Já nevím."
"Ale já vím. Teď pojď, jsou tu větší role, co musíš hrát."
Danielova strana prokletí byla horší. Teď to Luce viděla jasně. Ale co to znamená? Necítila se blíž tomu, že by mohla zlomit prokletí. Neodpověděl jí. Ale věděla, že Bill měl pravdu v jedné věci: V tomhle životě by už nic jiného udělat nemohla. Všechno co mohla udělat, bylo pokračovat ve vracení se v čase.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře