14.kapitola

18. prosinec 2011 | 19.25 |
› 

 STRMÝ SVAH

STŘED GRÓNSKA - Zima, 1100
Když Daniel vyšel, nebe bylo černé. Za ním se ve větru vznášel portál, jako rozevláté záclony. Roztrhal se předním na kusy, než spadnul na modrý noční sníh.
Chlad se mu plížil po celém těle. Na první pohled se zdálo, že tu nic nebylo. Nic, než arktická noc, která se zdála, že trvá věčně. Nabízela jenom světlo začínajícího dne, na úplném konci noci.
Vzpomněl si: Tyhle fjordy bylo místo, kde on a další padlí andělé konali svoje schůze. Všechno to ponuré příšeří a krutý chlad. Dva dny od smrtelného vypořádání v Brattahlíõ. Nebyl tu, aby jí našel. Tahle země nikdy nebyla součástí minulosti Lucindy, takže nebyla žádná část její minulosti, kvůli které by jí sem Vyhlašovatelé přinesly.
Byl tu jen Daniel. A ostatní.
Otřásl se a začal se brodit přes sníh k fjordům a teplému světlu na obzoru. Sedm z nich bylo shromážděných kolem zářivě oranžového ohně. Z dálky vypadal okruh jejich křídel jako obří záře vycházející ze sněhu. Daniel nemusel počítat třpytivé obrysy aby věděl, že tam byli všichni.
Nikdo z nich si nevšiml, jak k nim pomalu směřuje přes sníh. Každý měl v ruce jednu hvězdnou střelu. Jen pro případ. Ale představa, že by se nějaký nezvaný účastník zúčastnil jejich rady byla tak nepravděpodobná, že pro ně neexistovala žádná reálná hrozba. Kromě toho byly až příliš zaneprázdnění hádáním se, aby rozpoznali anachronismus, který se krčil za ledovým balvanem a poslouchal je.
"Byla to ztráta času." Daniel rozeznal hlas Gabbe. "Nikam nepůjdeme."
Trpělivost Gabbe byla hodně vratká. Na začátku války její odpor trval zlomek vteřiny v porovnání s tím Danielovým. Od té doby se ale závazek k její straně o dost prohloubil. Nebe jí dalo Milost a Danielovo váhání bylo proti všemu, čemu věřila. Když přecházela po obvodu ohniště, pod špičkami jejích obrovských opeřených křídel, tál sníh.
"Ty jsi ta, kdo svolal tohle setkání," připomněl jí tichý hlas. "Teď ho chceš odložit?" Roland seděl na krátkém černém pařezu pár metrů před místem, kde se Daniel krčil za balvanem. Rolandovi vlasy byly dlouhé a zanedbané. Jeho tmavý profil a jeho zlatě rámovaná černá křídla, se v šeru ohně třpytily jak uhlíky.
Bylo to úplně stejné jako v Danielových vzpomínkách.
"To setkání jsem svolala kvůli nim." Gabbe přestala přecházet a trhla křídly směrem k místu, kde vedle sebe seděli dva andělé naproti Rolandovi. Arrianina štíhlá duhová křídla se ještě jednou rozepjala vysoko nad její lopatky. Jejich lesk v bezbarvé noci skoro svítily. Všechno ostatní na Arriane, od jejích krátkých černých vlasů až k jejím bledým rtům, vypadaly až mučivě vážně a klidně.
Anděl vedle Arriane byl taky klidnější, než obvykle. Annabelle nepřítomně hleděla daleko do noci. Její křídla byla tmavě modrá. Měla téměř barvu cínu. Byla široká a svalnatá a tyčila se kolem Arriane v širokém a ochranném oblouku. Bylo to už dlouho, kdy jí Daniel viděl naposled.
Gabbe se zastavila za Arraine a Annabelle a otočila se čelem k druhé straně: Rolandovi, Molly a Camovi, kteří sdíleli hrubě tkanou deku. Měli jí přehozenou přes křídla. Na rozdíl od andělů na druhé straně ohně se démoni třásli.
"Nečekali jsme dnes večer účast vaší strany." řekla jim Gabbe. "Nejsme moc rádi, že vás tu vidíme."
"I my na tom máme svůj zájem," řekla hrubě Molly.
"Ne takový jako my," řekla Arraine. "Daniel se k vám nikdy nepřidá."
Kdyby si Daniel nepamatoval, kde jeho dřívější já sedělo před více než tisíci lety, asi by ho teď úplně přehlédnul. Seděl sám ve středu skupiny, přímo na druhé straně balvanu. Daniel se za skálou posunul, aby líp viděl.
Jeho dřívější já roztáhlo do noci za sebou svoje křídla, která vypadala jako dvě velké bílé plachty. Zatímco o něm ostatní mluvili, jako kdyby tam nebyl, Daniel se cítil, jako kdyby byl na světě úplně sám. Hodil do ohně hrst sněhu a pozoroval jak v něm syčí a rozpouští se v páru.
"Ach, opravdu?" řekla Molly. "A můžeš mi tedy vysvětlit, proč se s každým jejím promarněným životem víc a víc blíží k naší straně? Proč nadává na Boha pokaždé, když Luce zemře? Pochybuju, že pokud to tak půjde dál, nakonec vystoupá po schodech nahoru do nebe."
"Je v agónii!" vykřikla Annabelle na Molly. "To ty ale nemůžeš pochopit, protože ty nevíš, co je to milovat." Posunula se blíž k Danielovi a táhla za sebou konečky svých křídel. Zeptala se ho přímo. "To jsou jen dočasné výkyvy nálad. Všichni víme, že je tvoje duše čistá. Pokud by sis chtěl konečně vybrat stranu, vybrat si nás Danieli -kdykoliv můžeš-"
"Ne."
Jasná konečnost jeho slova od něj Annabelle odstrčila tak rychle, jako kdyby na ní vytáhl zbraň. Danielovo dřívější já se podívalo na každého z nich. Daniel, který je za balvanem pozoroval, si vzpomněl na to, co se během téhle rady stalo. Otřásl se hrůzou při těch zakázaných vzpomínkách.
"Pokud se k nim nechceš přidat," řekl Roland Danielovi, "proč se nepřidáš k nám? Z toho co ti můžu říct, není Peklo o nic horší než to, čím si procházíš pokaždé, když jí ztratíš."
"Ach, to bylo ubohé, Rolande!" řekla mu Arriane. "Tos nemohl myslet vážně. Nemůžeš věřit tomu, že-" Zalomila rukama. "Řekls to jenom, abys mě vyprovokoval."
Gabbe si stoupla za Arriane a položila jí ruce na ramena. Jejich křídla se dotkla. Vyslalo to za ně jasný záblesk stříbrné záře. "Co tím chtěla Arriane říct bylo to, že Peklo není nikdy ta lepší alternativa. Bez ohledu na to, jak hrozné to pro Daniela musí být. Je pro něj jenom jedno místo. A je jenom jedno místo pro nás všechny. Sami můžete vidět, jak dopadli Psanci."
"Odpusť si to kázání, jo?" řekla Molly. "Je tu možná někdo, kdo by mohl mít zájem o tom vymývání mozků, ale já to nejsem. A nemyslím si, že by o to měl zájem Daniel."
Andělé i démoni, všichni se na něj otočili a zírali, jako kdyby byly pořád na začátku a museli si vybrat. Sedm párů křídel, které vrhaly na všechno okolo stříbrno-zlaté světlo. Sedm duší, které znal tak dobře, jako tu svojí.
Dokonce i za balvanem Daniel cítil, jak se dusil. Vzpomněl si na ten okamžik: chtěli od něj tak moc. Když byl tak oslabený jeho zlomeným srdcem. Cítil, jak Gabbe zaútočila, aby ho donutila znovu se k nim přidat na stranu Nebe. Roland zase chtěl, aby se spojil s Peklem. Danil opět cítil, jak se mu v ústech tvaruje slovo, které už na zasedání pronesl: Ne.
Pomalu ho začal sužovat plíživý pocit nevolnosti. Danielovi došla jedna věc: Ne? To přece nemyslel vážně. V tu chvíli byl Daniel v pokušení říct ano.
Tohle byla noc, kdy se málem vzdal.
Teď ho začala pálit ramena. Náhlé nutkání roztáhnout křídla ho skoro srazila na kolena. Vnitřnosti se mu sevřeli hanbou a příšernou hrůzou. Rostlo v něm pokušení, s kterým bojoval už příliš dlouho.
V kruhu kolem ohně se Danielovo minulé já podívalo na Cama. "Jsi dneska večer nějak neobvykle klidný."
Cam hned neodpověděl. "Co chceš, abych řekl?"
"Už jsi jednou čelil tomuhle problému. Víš-"
"A co chceš, abych řekl?"
Daniel se zhluboka nadechl. "Něco okouzlující a přesvědčivého."
Annabelle si odfrkla. "Něco podvodného a naprosto odporného."
Všichni čekali. Daniel se chtěl vyřítit zpola skály a odnést odsud své minulé já. Ale nemohl. Jeho Vyhlašovatel ho sem přivedl z nějakého důvodu. Musel si celou tou věcí projít znovu.
"Jsi v pasti," řekl nakonec Cam. "Myslíš si, že protože byl někde začátek a proto, že jsi teď někde ve středu, bude někde i konec. Ale nás svět není vůbec ovlivněný touhle teologií. Je to chaos."
"Náš svět není stejný, jako ten váš-" začala říkat Gabbe.
"Neexistuje žádný způsob, jak se dostat z tohohle cyklu, Danieli," pokračoval Cam. "Ona to prokletí nemůže zlomit. A ani ty. Vyber si Nebe nebo Peklo. Mě je to vlastně celkem fuk. Nevidím v tom žádný rozdíl-"
"Dost." Hlas Gabbe se zlomil. "V tomhle je rozdíl. Jestli se Daniel vrátí dom, na místo, kam patří, pak Lucinda... pak Lucinda-"
Ale nemohla pokračovat. Jenom to vyslovit by bylo rouhání a Gabbe by to neudělala. Padla do sněhu na kolena. Za skálou Daniel sledoval, jak jeho mladší já nabídlo Gabbe ruku a zvedlo jí ze země. Díval se, jak se to všechno odehrává před jeho očima. Pak si na to vzpomněl:
Díval se do její duše a jasně viděl, jak hořela. Ohlédl se a uviděl i ostatní -Cama a Rolanda, Arriane a Annabelle, dokonce i Molly- a přemítal o tom, jak dlouho ho už je táhnul sebou tímhle vším kvůli jeho epické tragédii.
A kvůli čemu?
Lucinda. A výběru, který oni dva udělali už dávno - a znovu a znovu svojí volbu opakovali: zvolili si svojí lásku nad vším ostatním.
Tu noc na fjordech byla její duše někde mezi reinkarnacemi. Nově očištěná od jejího posledního těla. Co když ji přestane hledat? Daniel už byl unavený. Cítil to až v morku svých kostí. Nevěděl, jestli na to všechno v sobě ještě objeví další sílu.
Sledoval svůj dřívější boj a předvídal blížící se příchod jeho absolutního zhroucení. Daniel mu připomněl to, co musí udělat. Bylo to nebezpečné. Zakázané. Ale bylo to naprosto nezbytné. Teď alespoň chápal, proč se ocitnul tady, v téhle dlouhotrvající noci - mělo mu to propůjčit sílu, očistit ho. V tomhle klíčovém momentu minulosti byl slabý. A budoucí Daniel nemohl nechat svoje dřívější já, aby se jeho slabost v jeho budoucnosti zvětšila. Nemohl si nechat ujít svojí šanci. A taky tu Lucindy.
Takže opakoval to, co se mu stalo před 900 lety. Dnes večer se s ním spojí - ne, přepíše svou minulost.
Rozštěpí se.
Byl to ten jediný způsob.
Napjal ramena a nechal svoje chvějící se křídla rozevřít se do tmy. Cítil v zádech vítr. Polární záře malovala světlý pruh na obloze sto metrů nad ním. Bylo to dost jasné i pro nevidomého smrtelníka. Bylo to dost jasné, aby to upoutalo pozornost sedmi hádajících se andělů.
Aby si nevšimli rozruchu na druhé straně balvanu. Výkřiku, vzdechu a tlukotu blížících se křídel.
Daniel se odrazil od země. Letěl tak rychle a zabíral křídly tak tvrdě, že okamžitě začal stoupat k obloze. Za ním stál Cam. Minuli se jen o rozpětí křídel, ale Daniel byl stále v pohybu a snesl se dolů na své minulé já tak rychle, jak ho zaplavila jeho láska k Luce.
Všichni andělé znali riziko štěpení. Jednou se propojili a bylo téměř nemožné se opět osvobodit. Dva minulé životy, které se najednou spojily a staly se jedním. Ale Daniel věděl, že už se to v minulosti párkrát stalo a přežil. Takže to musel udělat znovu.
Dělal to, aby pomohl Luce.
Přitiskl křídla k sobě a vnořil se do svého minulého já. Narazil do něj tak silně, že by byl silně potlučený - kdyby nebyl ale jeho tělem vstřebán. Otřásl se a jeho minulé já se zachvělo. Daniel zavřel oči a zaťal zuby, aby vydržel tu ostrou a zvláštní nevolnost, která zaplavila jeho tělo. Měl pocit, jako kdyby se řítil z kopce: bezohledně a nezastavitelně. Nebylo cesty zpět.
Pak se najednou všechno zastavilo.
Daniel otevřel oči a slyšel jeho dech. Cítil se unavený, ale i ostražitý. Ostatní se na něj dívali. Nemohl si být jistý, jestli neměli nějaké tušení o tom, co se právě stalo. Všichni se tvářili vystrašeně. Jako kdyby se báli jen s ním promluvit.
Roztáhl křídla a otočil se kolem dokola. Podíval se nahoru. "Vybírám si svou lásku k Lucindě," zavolal do Nebe a Země, k andělům stojícím kolem něj a i k těm, kteří tam teď nebyli přítomní. K duši té jediné opravdové věci, kterou miloval tak moc, jak to jen bylo možné, ať už byla kdekoliv.
"Tímhle potvrzuju svojí volbu: Vybírám si Lucindu nad vším ostatním. A budu až do samého konce."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře