15.kapitola

18. prosinec 2011 | 19.26 |
› 

 OBĚŤ

Chichén Itzá, Střední Amerika - 5 WAYEB (přibližně 20.prosince, 555 n.l.)
Vyhlašovatel vysadil Luce do parného letního dne. Země pod jejíma nohama byla vyprahlá a rozpraskaná. Tráva na ní měla žlutohnědou barvu a byla vyschlá. Obloha byla holá. Nebyl tam ani jeden mrak, který by sliboval déšť. Dokonce i vítr se zdál prahnoucí po vodě.
Stála uprostřed pole ohraničeného ze tří stran podivnou vysokou zdí. Z téhle vzdálenosti to vypadalo trochu jako mozaika z obřích korálků. Měly nepravidelný tvar -nebyly kulaté- a měly různé barvy, od slonovinové kosti až k světle hnědé. Mezi korálky byly místy drobné trhliny. Propouštěly světlo z druhé strany.
Kromě krákajícího půl tuctu supů, kteří nad ní kroužili, tam nikdo jiný nebyl. Vítr jí divoce rozfoukal vlasy. Voněl jako ... nemohla rozeznat zápach tohohle místa, ale voněl kovově, skoro rezavě.
Šaty, které měla na sobě na bále ve Versailles byly těžké, protože byly promočené potem. Ucítila kouř, popel a pot pokaždé, když se nadechla. Musela se z nich dostat. Snažila se rozvázat krajky a rozepnout knoflíky. Nedařilo se jí to rukama - a ani malým kamenem.
Kde byl vlastně Bill? Vždycky zmizel. Někdy měla Luce pocit, že měl chrlič vlastní program a že ona mu jen ničila jeho plány.
Pomalu se vydala ke zdi a zápasila s šaty. Roztrhla zelenou krajku, kterou měla kolem límce a povolila háčky. Naštěstí jí asi nikdo neviděl. Nakonec si klekla a uvolnila si i košilku pod nimi. Pak si přetáhla šaty přes hlavu.
Když si sedla na paty v jejím tenkém bavlněném prádle, Luce došlo, jak hrozně byla unavená. Jak dlouho už to bylo od doby, kdy naposled spala? Klopýtala ke stínu u zdi. Pod nohama jí šustila křehká tráva. Snad si mohla na chvíli lehnout a zavřít oči. Ospalostí se jí zachvěla víčka.
Pak se ale rychle otevřely. Naskočila jí husí kůže.
Hlavy.
Luce si konečně uvědomila z čeho byla zeď vyrobená. Ta slonovinová barva zdi -nevinně vypadající z dálky- byly jen kůly s nabodanými lidskými hlavami.
Potlačila výkřik. Najednou dokázala zařadit zápach, který byl ve vzduchu. Byl to zápach hniloby, prolité krve a hnijícího masa.
Podél spodní části plotu z kůlů byly sluncem vybledlé, zvětralé lebky, které byly díky vlivu slunce a větru čisté a bílé. Na vrcholu plotu lebky ale vypadaly mnohem čerstvěji. To znamená, že tam byly stále rozeznatelné hlavy lidí s hustými černými vlasy a většinou neporušenou kůží. Ale ve středu plotu byly lebky někde mezi rozkladem a naprostou zrůdností: roztřepená kůže na zadní části hlavy a vysušená hnědá krev na vyčnívající kosti. Tvář byla napjatá něčím, co mohlo být považováno za hrůzu nebo vztek.
Luce se odpotácela pryč. Doufala, že k ní přijde závan vzduchu, ve kterém nebyl zápach hniloby. Jenže se nedostavil.
"Není to tak hrozné, jak to vypadá."
Vystrašeně se otočila. Byl to ale jenom Bill.

"Kde jsi byl? Kde jsme teď?"
"Je to ve skutečnosti velká čest být vsazen do tohohle plotu, jako byli tihle," řekl a přešel k té nejmenší řádce lebek. Podíval se jedné hlavě do očí. "Všichni tihle mladí nevinní beránci šli přímo do nebe. Je to jen to, v co stále doufají všichni věřící."
"Proč jsi mě tu nechal s těmihle-"
"Ale no tak. Oni tě nekousnou." Po očku se na ní podíval. "Cos udělala se svými šaty?"
Luce pokrčila rameny. "Je horko."
Dlouze a unaveně si povzdechl. "A teď se mě zeptej, kde jsem byl. A tentokrát se snaž ze svého hlasu dostat ten odsuzující tón."
Její ústa sebou škubla. Bylo něco zvláštního na občasném Billově mizení. Ale teď tam stál se svýma malýma rukama úhledně zastrčenýma za zády. Nevinně se na ní usmíval. Povzdechla si. "Kde jsi byl?"
"Nakupovat!" Bill radostně roztáhnul svá křídla a odhalil jí světle hnědou sukni visící na jednom křídlu a krátkou halenku ve stejné barvě na tom druhém. "A tohle je rána z milosti!" řekl a ukázal jí, co držel v rukou za zády. Bílý velký náhrdelník. Z kostí.
Vzala halenku a sukni, ale na náhrdelník jen mávla rukou. Kostí už viděla dost. "Ne, díky."
"Chceš zapadnout? Pak musíš nosit to, co ti přinesu."
Znechuceně polkla. Dala si to přes hlavu. Leštěné kousky kostí byly navlečené na nějaké šňůrce. Náhrdelník byl dlouhý a těžký a Luce musela připustit, že je svým zvláštním způsobem i celkem hezký.
"A myslím že tohle," -řekl a dal jí kovovou malovanou sponu- "přijde do tvých vlasů."
"Kde jsi tohle všechno vzal?" zeptala se.
"Je to tvoje. Myslím tím, není to tvoje jako Lucindy Priceové, ale je to tvoje v takovém širším kosmickém smyslu. Patří ti to v tomhle životě - Ix Cuat."
"Ix kdo?"
"Iks Cuat. Tvoje jméno v tomhle životě znamená "Malý had"." Bill pozoroval, jak se její tvář změnila. "V Mayské kultuře to byl termín náklonnosti. Nebo tak nějak."
"Stejným způsobem, jako tu bylo nabodnutí hlavy na kůl výraz pocty?"
Bill zvedl své kamenné oči. "Přestaň být tak etnocentrická. To znamená, že je tvoje kultura nadřazená všem ostatním."
"Vím, co to znamená," řekla a dala si sponu do svých špinavých vlasů. "Ale já se necítím být nějak lepší. Jen si nemyslím, že mít hlavu nabodnutou na nějakém kůlu není tak obrovská věc, jak jí popisuješ." Ve vzduchu se ozval nějaký zvuk. Jako kdyby někdo v dálce bubnoval.
"To je přesně ten druh věcí, který by řekla Ix Cuat! Ty jsi byla vždycky tak trochu opožděná!"
"Co tím myslíš?"
"Podívej se ty -Ix Cuat- ses narodila během Wayeb, což je pět lichých dnů na konci mayského období. Každý je v téhle době pověrčivý proto, že ty dny nezapadají do kalendáře. Je to něco jako přestupné dny v kalendáři. Není zrovna moc šťastná věc narodit se ve Wayeb. Takže nikdo nebyl šokovaný, když jsi vyrůstala jako stará panna."
"Stará panna?" zeptala se Luce. "Myslela jsem, že jsem nikdy nežila déle, než sedmnáct ... plus mínus."
"Sedmnáct je tady v Chichen Itza považováno za starověkost," řekl Bill a přecházel mezi hlavami. Jeho křídla zahučela, když se zachvěl. "Ale je pravda, žes nikdy nežila dýl, než sedmnáct let. Je tak trochu záhada, proč se ti jako Lucindě Priceové podařilo zůstat naživu tak dlouho."
"Daniel říkal, že je to proto, že nejsem pokřtěná." Teď si byla Luce jistá, že slyší blížící se bubny. "Ale jak je to možné? Myslím tím, klidně se vsadím, že Ix Cuat - ať už byla pokřtěná kdekoliv-"
Bill mávnul rukou. "Křest je jen jiné slovo pro druh svátosti nebo smlouvy, ke které se tvoje duše upíše. Křesťanství, judaismus, islám, i mayské náboženství, které se teď chystá projít kolem nás," řekl a kývl směrem k přicházejícím bubnům, které už byly tak hlasité, že Luce napadlo, jestli by se neměli schovat. "Všichni v sobě mají svátost nějakého druhu, který vyjadřuje jejich oddanost svému Bohu."
"Takže ve svém životě v Thunderboltu pořád žiju, protože mě moji rodiče nepokřtili?"
"Ne," řekl Bill, "klidně bys ve svém současném životě v Thunderboltu mohla být zabita, i když tě tvoji rodiče nepokřtili. Ty pořád ve svém současném životě žiješ protože ... no, to vlastně nikdo neví."
Musí tu být nějaký důvod. Možná že to byla ta mezera, o které mluvil Daniel v nemocnici v Miláně. Ale oni on zřejmě doteď nepochopil, jak byla Luce schopná cestovat Vyhlašovateli. S každým minulým životem, který navštívila, se cítila blíž k poskládání všech kousků její minulosti dohromady ... ale ještě nebyla v cíli.
"Kde je ta vesnice?" zeptala se. "Kde jsou ti lidé? Kde je Daniel?" Bubny byly tak hlasité, že musela zvýšit hlas.
"No," řekl Bill, "jsou na druhé straně toho tzompantlis."
"Čehože?"
"Té zdi z hlav. Pojď - tohle musíš vidět!"
Přes otevřený prostor mezi kůly s lebkami viděla záblesky barev. Bill přitáhnul Luce k okraji zdi z lebek a řekl jí, aby se podívala.
Za zdí byla vidět dávná civilizace. Dlouhá řada lidí, kteří tančili a došlapovali nohama na širokou polní cestu, která byla lemovaná kostmi. Měli hedvábné černé vlasy a pleť barvy kaštanů. Byli tam i tak tříroční děti, ale na tuhle vzdálenost to nevěděla jistě. Všichni byli tak živí, krásní a zvláštní. Jejich oblečení bylo skromné, z kůže mrtvých zvířat, které nebyly moc pečlivě stáhnuté. Obličeje měli pomalované a na tělech měli tetování. Bylo to to nejzvláštnější tetování, které kdy viděla - propracované, barevné zobrazení opeřených ptáků, slunce a geometrické vzory, které měli na zádech, rukách a hrudi.
V dálce byly budovy. Bílé stavby a shluky menších budov s plochými doškovými střechami. Kromě toho tam byla džungle, ale listy stromů vypadaly uschlé a křehké.
Dav prošel kolem nich. Neviděli Luce díky jejich zapálení do tance. "Tak pojď!" řekl Bill a strčil jí do proudu lidí.
"Co je?" vykřikla. "Jít tam? S nimi?"
"Bude to zábava!" Bill se zasmál a letěl dopředu. "Víš jak tančit, ne?"
Opatrně se s malým chrličem připojili k přehlídce. Prošli něčím, co vypadalo jako tržiště. Dlouhý, úzký pás země plný dřevěných sudů a mís se zbožím na prodej: černé avokádo, sytě červené výhonky kukuřice, sušené bylinky svázané provázkem a další věci, které Luce neznala. Otáčela hlavou sem a tam, aby viděla co nejvíc když šli dál, ale nebyla tu žádná možnost, aby se mohla zastavit. Nápor davu jí neúprosně tlačil dopředu.
Mayové šli cestou, která je dovedla na širokou pláň. Řev a jejich tanec zmizel a oni se shromáždili k sobě a něco si šeptali. Bylo jich tam stovky. Při opakovaném tlaku Billových rukou na její ramena, se Luce snížila a klekla si na kolena stejně, jako zbytek z nich. Sledovala jejich pohledy, které směřovali vzhůru.
Za trhem byla jedna budova, která stoupala výš, než všechny ostatní: stupňovitá pyramida z toho nejbělejšího kamene. Obě strany, které Luce viděla, na sobě měly strmé schodiště, které končily na modro červené vyvýšenině. Luce zamrazilo. Z části z respektu a z části z nevysvětlitelného strachu.
Tuhle pyramidu viděla už dřív. V učebnici dějepisu. Tam byl tenhle mayský chrám už jen jako zřícenina. Ale teď to mělo od zříceniny daleko. Bylo to nádherné.
Čtyři muži drželi bubny vyrobené ze dřeva. Stáli v řadě kolem vchodu do pyramidy. Jejich opálené tváře byly pomalované červenými, žlutými a modrými symboly, které vypadaly jako masky. Zvuky bubnů byly synchronizované a stále rychlejší a rychlejší, dokud se někdo neobjevil ve dveřích.
Ten muž byl vyšší, než bubeníci. Pod vysokou červeno bílou opeřenou čelenkou byl jeho obličej natřený změtí tyrkysových vzorů. Jeho krk, zápěstí, kotníky i ušní lalůčky, byly zdobené stejnými šperky s kostmi, jako byl náhrdelník, který dal Bill Luce, aby si ho uvázala kolem krku. Nesl něco, co připomínalo dlouhou hůl zdobenou malovaným peřím a lesklými bílými střepy. Na jednom konci se lesklo něco stříbrného.
Když se postavil čelem k lidem, dav ztichl jako mávnutím kouzelného proutku.
"Kdo je ten muž?" zašeptala Luce Billovi. "Co to dělá?"
"To je vůdce kmene, Zotz. Pěknej divoch, co? Časy jsou těžké. Lidé už neviděli déšť třista šedesát čtyři dní. Ne že by to počítali na tamtom kamenném kalendáři." Ukázal na šedou kamennou desku se stovkami černých čar.
Ani jedna kapka vody skoro celý rok? Luce skoro cítila žízeň přicházející z davu. "Umírají," řekla.
"Doufají, že ne. Tohle je místo, kam můžeš přijít," řekl Bill. "Ty a několik dalších nešťastných chudáků. A Daniel taky - v tomhle životě nemá moc vysoké postavení. Chaat je velmi hladový, tak že je potřeba aby všichni drželi při sobě."
"Chaat?"
"Bůh deště. Mayové měli tuhle absurdní představu, že oblíbený pokrm rozhněvaného Boha je krev. Takže kam tímhle asi mířím?"
"Lidská oběť," řekla Luce pomalu.
"Jo. To je vždycky začátek jejich dlouhého dne. Víc lebek do jejich stojanů. Vzrušující, ne?"
"Kde je Lucinda? Myslím tím Ix Cuat?"
Bill ukázal na chrám. "Je tam zavřená spolu s dalšími oběťmi. Čeká, až skončí míčové hry."
"Míčové hry?"
"To je to, na co míří tenhle dav. Jdou sledovat hru. Navíc kmenový vůdce má rád před velkou obětí pořádání míčových her." Bill zakašlala a přitáhl si křídla k sobě. "Je to trošku něco mezi košíkovou a fotbalem. Každý tým má jen dva hráče a míč váží tak tunu. Poraženým je uříznuta hlava a jejich krví je nakrmený Chaat."
"K soudu!" zakřičel Zotz z vrcholu svého chrámu. Mayská řeč zněla podivně hrdelně. Luce jí ale pořád rozuměla. Přemýšlela, jaký měla Ix Cuat pocit, když byla zavřená v místnosti za Zotzem.
Dav propukl ve velký jásot. Mayové se jako jedna velká skupina zvedli a rozběhly se k tomu, co vypadalo jako velký kamenný amfiteátr na opačné straně pláně. Bylo to podlouhlé hřiště z hnědé země, obklopené vrstvenou kamennou tribunou.
"Á, tady je náš kluk!" Bill ukázal na hlavu v čele davu, když se blížili ke stadionu.
Štíhlý svalnatý kluk běžel rychleji než ostatní. Byl k Luce zády. Jeho tmavě hnědé vlasy byly lesklé. Měl opálená ramena, pomalovaná červeno černými pruhy. Když hlavu otočil mírně vlevo, Luce si mohla rychle prohlédnout jeho profil. Nebyl vůbec podobný Danielovi, kterého nechala v zahradě svých rodičů. A přesto-
"Daniel!" řekla Luce. "Vypadá-"
"Jinak a přitom úplně stejně?" zeptala se jí Bill.
"Ano."
"Tos poznala jeho duši. Bez ohledu na to, jak vy dva vypadáte z vnějšku, vaše duše se vždycky poznají navzájem."
Až teď Luce napadlo, jak pozoruhodné bylo, že Daniela poznala v každém životě. Její duše ho našla. "To je ... nádherné."
Bill se poškrábal na své paži drsnými drápy. "Když to říkáš."
"Říkals, že se Daniel nějak podílel na oběti. Je to hráč té míčové hry?" řekla Luce a natahovala krk k davu, když Daniel zmizel uvnitř amfiteátru.
"Je," řekl Bill. "Je to vážně krásný malý obřad," řekl a zvedl kamenné obočí, "ve kterém vítězové pomůžou projít obětem do dalšího života."
"Vítězové zabijí vězně?" řekla Luce tiše.
Dívali se, jak dav proudí do amfiteátru. Zevnitř zaznělo bubnování. Hra začala.
"Nezabijí je. Nejsou považováni za běžné vrahy. Jen je obětují. Nejprve jim useknou hlavu. Hlavy se dají tam." Bill kývl přes ramena na zeď hlav. "Těla se hodí do cenote. Teda promiň, svaté vápencové rokle v džungli." Začuchal. "A co si myslím já? Nemyslím si, že by jim to mohlo přinést déšť, ale kdo jsem, abych je soudil?"
"Daniel vyhraje nebo prohraje?" zeptala se Luce a znala odpověď ještě dřív, než ta slova opustila její rty.
"Vidím, že myšlenka na to, jak ti Daniel stíná hlavu, pro tebe možná úplně nekřičí romantikou," řekl Bill, "ale ve skutečnosti jaký je rozdíl mezi zabitím ohněm a mečem?"
"Daniel by to neudělal."
Bill se vznesl do vzduchu před Luce. "Neudělal?"
Ozval se velký řev zevnitř amfiteátru. Luce měla nutkání běžet na hřiště, jít až k Danielovi, vzít ho do náruče a říct mu to, co nestihla v Globe: že chápe všechno, čím si musel projít, aby byl s ní. Že díky jeho obětem je jejich lásce oddaná ještě víc, než předtím. "Měla bych jít za ním," řekla.
Ale byla tady taky Ix Cuat. Zavřená v místnosti na vrcholu pyramidy čekající na smrt. Dívka, která mohla mít cennou informaci, kterou Luce potřebovala k tomu, aby zlomila kletbu.
Luce balancovala na místě. Jednou nohou byla nakročená k amfiteátru a jednou směrem k pyramidě.
"Tak co to bude?" posmíval se jí Bill. Jeho úsměv byl až příliš velký.
Dala se do běhu směrem k pyramidě. Pryč od Billa.
"Dobrá volba," zavolal za ní. Rychle jí dohnal a držel se po jejím boku.
Nad ní se tyčila pyramida. Malovaný vrchol chrámu, kde jí Bill řekl, že byla Ix Cuat. Vypadalo to stejně vysoko, jako hvězdy na nebi. Luce měla takovou žízeň. Bolel jí z toho krk. Do chodidel jí pálila zem. Připadalo jí, jako kdyby tu celý svět hořel.
"Tohle místo je dost posvátné," zašeptal jí Bill do ucha. "Tenhle chrám byl postavený na předchozím chrámu, který byl postavený na vrcholu ještě jednoho chrámu a tak dále a tak dále. Všechny byly orientované na jarní a podzimní rovnodennost. Na ty dva dny při západu slunce může být na schodech severního schodiště vidět pohybující se stín hada. To je cool, viď?"
Luce se ale jenom naštvala a začala stoupat po schodech nahoru.
"Mayové byli géniové. Jejich civilizace předpověděla konec světa v roce 2012." Hraně se rozkašlal. "Ale to se teprve uvidí. Ukáže to čas."
Když se blížila Luce k vrcholu, Bill byl za ní v těsném závěsu.
"Poslouchej," řekl. "Tentokrát, pokud tam půjdeš a budeš chtít zase vstoupit do 3-D-"
"Pst," řekla Luce.
"Nikdo kromě tebe mě neslyší!"
"Přesně tak. Pst!" Udělala další krok do pyramidy, teď už pomalu, a postavila se na římsu nahoře. Přitiskla se tělem k horkému kamenu chrámové zdi. Několik centimetrů od ní byly otevřené dveře. Někdo uvnitř zpíval.
"Já bych to udělal hned," řekl Bill, "dokud jsou stráže ještě na hřišti."
Luce přešla ke dveřím a nahlédla dovnitř.
Sluneční světlo proudící přes otevřené dveře rozzářilo velký trůn ve středu chrámu. Byl ve tvaru jaguára s červenými a zelenými nakreslenými skvrnami. Na levé straně byla velká socha ležící na boku s rukou položenou přes břicho. Malé hořící kamenné lampy naplněné olejem ležely kolem sochy a vydávaly blikající světlo. Jediná věc v místnosti byly tři dívky schoulené v rohu. Byly přivázané provazy za zápěstí.
Luce zalapala po dechu, když všechny tři prudce zvedly hlavu. Všechny měly tmavé copánky a zelené náušnice v uších. Ta vlevo měla nejtmavší kůži. Ta na pravé straně měla modré čáry namalované na rukách. A ta ve středu ... byla Luce.
Ix Cuat byla malá a jemná. Měla špinavé nohy a rozpraskané rty. Ze tří vyděšených dívek byly její tmavé oči nejdivočejší.
"Na co čekáš?" zavolal na ní Bill ze svého místa nad hlavou sochy.
"Oni mě nevidí?" zašeptala Luce přes zaťaté čelisti. Jindy se spojila se svým minulým já, když byli sami, nebo když jí s tím Bill pomáhal. Co by si myslely ty další dívky, pokud by tam jen tak přišla a vtělila se do Ix Cuat?
"Ty holky sou napůl šílený, protože byly vybrané na obětování. Pokud budou vykřikovat jakékoliv podivnosti, kolik lidí myslíš, že to bude zajímat?" Bill dělal, že počítá na prstech. "Přesně tak. Nikoho. Nikdo je nebude poslouchat."
"Kdo jsi?" zeptala se jí jedna z dívek s hlasem plným strachu.
Luce nemohla odpovědět. Když vstoupila, v očích Ix Cuat hořelo něco, co vypadalo jako hrůza. Ale pak, k velkému šoku Luce, když se sehnula, její minulé já na ní sáhlo svýma svázanýma rukama a rychle a tvrdě jí chytilo. Ruce Ix Cuat byly teplé a měkké. Třásla se.
Začala něco říkat. Ale i Ix Cuat začala něco říkat-
Odnes mě odtud pryč.
Luce slyšela její hlas v mysli. Země pod nimi se začala třást a všechno začalo poblikávat. Viděla život Ix Cuat, dívky, která se narodila, aby měla smůlu. Jejíž oči řekly Luce, že ona nevěděla nic o Vyhlašovatelích. A která se chopila Luce, jako kdyby to pro ni bylo vysvobození. A viděla sama sebe jejíma očima. Vypadala unaveně, hladově, otrhaně a hrozně. A starší. A silnější.
Pak se svět znovu ustálil.
Bill zmizel od hlavy sochy, ale Luce se nemohla hýbat, aby ho našla. Její svázaná zápěstí byla rozedřená a označená černým obětním tetováním. Uvědomila si, že kotníky měla svázané taky. Ne, že by na těch provazech záleželo - strach, který svazoval její duši byl pevnější, než kdy mohlo být nějaké lano. Tohle nebylo to samé, jako když Luce prožívala své jiné životy. Ix Cuat přesně věděla, co přijde. Smrt. A ona jí nevítala tak, jako Lys ve Versailles.
Luce se snažila trochu pohnout, ale šlo to jen o několik centimetrů. Dívka nalevo, s tmavou pletí -Hanhau- plakala, a ta druhá s nakreslenými modrými pruhy na tele -Ghanan- se modlila. Všechny se bály umřít.
"Jsi posedlá!" vzlykala Hanhau přes slzy. "Ty zamoříš naší nabídku oběti!"
Ghanan nic neříkala.
Luce ignorovala dívky a cítila ochromující strach Ix Cuat. Něco přeběhlo přes její mysl: modlitba. Ale ne modlitba jako příprava na obětování. Ne, Ix Cuat se modlila za Daniela.
Luce věděla, že na něj myslí, protože se Ix Cuat začala červenat a její srdce začalo bít rychleji. Ix Cuat ho milovala celý život, ale jen z dálky. Vyrůstal o několik domů dál. Někdy na trhu její matce prodal avokádo. Ix Cuat několik let sbírala na odvahu na to s ním promluvit. Vědomí, že byl na míčových hrách v soudu, jí trápilo. Ix Cuar se modlila za to, aby prohrál. Jediné její přání bylo, aby nezemřela jeho rukou.
"Bille?" zašeptala Luce.
Malý chrlič se vrhnul zpátky do chrámu. "Hra je u konce! Dav teď míří k cenote. To je vápencová propast, kde se koná obětování. Zotz a vítězní hráči jsou na cestě sem, aby vás odvedly k obřadu."
Když rámus ustal, Luce se třásla. Na schodech se ozvaly kroky. Každou chvíli Daniel musel projít těmihle dveřmi.
U dveří se objevily tři tmavé stíny. Zotz, vůdce s čelenkou s červenobílými pery, vstoupil dovnitř chrámu. Žádná z dívek se nepohnula. Všechny s hrůzou zírali na dlouhé zdobné kopí, které držel. Na jeho vrcholu byla lidská hlava. Oči měla otevřené a plné strachu. Z krku ještě odkapávala krev.
Luce odvrátila pohled a její oči se přesunuly na svalnatého muže u vstupu do místnosti. Nesl další malované kopí s další hlavou nabodnutou na vrcholu. Alespoň tahle měla zavřené oči. Na mrtvých rtech byl usazený lehký úsměv.
"Poražení," řekl Bill blízko u hlav. Zkoumal je. "Tak teď jsi ráda, že Danielův tým vyhrál? Poděkuj za to hlavně tomuhle chlapovi." Plácnul svalnatého muže po rameni. Nezdálo se ale, že by to týmový kolega Daniela cítil. Pak Bill zmizel ve dveřích. Když Daniel konečně vešel do chrámu, měl svěšenou hlavu. Ruce měl prázdné a jeho hruď byla nahá. Vlasy i kůži měl tmavé. Jeho postoj byl ztuhlejší, než Luce byla zvyklá. Všechno na něm, i jak se mu svaly na břiše spojovaly se svaly na hrudníku, bylo jiné. Ruce mu bezvládně viseli po stranách. Byl stále nádherný. Ta nejkrásnější věc, kterou Luce kdy viděla, i když nevypadal vůbec jako kluk, na kterého už Luce byla zvyklá.
A pak najednou vzhlédl. Jeho oči zazářily přesně tím stejným odstínem fialové, jako vždycky.
"Ach," řekla tiše. Vzepřela se proti provazům. Zoufale se snažila uniknout z příběhu, ve kterém v tomhle životě uvízla - od lebek, sucha a obětí - a držet ho už navždy v objetí.
Daniel zavrtěl hlavou. Jeho oči, které se na ní dívaly, zářily. Jeho pohled jí uklidňoval. Jako kdyby jí říkal, ať se nebojí.
Zotz pokynul volnou rukou k třem dívkám, aby vstali a pak rychle kývnul. Všichni vyšli ven severními dveřmi chrámu. Hanhau šla první se Zotzem po boku. Luce jí byla v patách a Ghanan šla za nimi. Lano mezi nimi bylo krátké, takže každá z nich musela mít zápěstí přitisknuté k boku. Danil jí doběhl a pak šel po jejím boku. Další vítěz kráčel vedle Ghanan.
Na ten nejkratší okamžik jí přejel Daniel prsty po svázaném zápěstí. Ix Cuan brněla kůže pod jeho dotekem.
U dveří chrámu na římse čekali čtyři bubeníci. Stoupli si do řady a jako procesí sestoupili po příkrých stranách pyramidy. Hráli stejně zběsile, jako když Luce přišla do tohohle života. Luce se zaměřila na chůzi. Dávala jednu nohu před druhou. Sešli dolů z pyramidy a pak se vydaly po široké prašné cestě, která vedla k její smrti.
Všechno co slyšela, byly bubny. Pak se k ní ale Daniel naklonil a zašeptal: "Zachráním tě."
Něco hluboko uvnitř hrudi Ix Cuat poskočilo. To bylo poprvé, co s ní v tomhle životě promluvil.
"Jak?" zašeptala a naklonila se k němu. Doufala, že jí osvobodí a odlétne s ní daleko, daleko odsud.
"Neboj se." Jeho prsty znovu našly ty její. Jemně jí hladil. "Slibuju, že se o tebe postarám."
V očích jí pálily slzy. Země jí pálila do bosých nohou a ona pořád pochodovala na místo, kde měla Ix Cuat zemřít. Ale Luce se poprvé od příchodu do tohohle života nebála.
Cesta vedla řadou stromů do džungle. Bubeníci přestali hrát. Její uši naplnil zpěv davu hlouběji v džungli u cenoty. Píseň, na které Ix Cuat vyrostla. Modlitba za déšť. Další dvě dívky se potichu připojily ke zpěvům. Hlasy se jim třásly.
Luce si vzpomněla na slova Luce, která jí řekla, když se vtělila do jejího těla: Odnes mě odsud pryč, křičela v její hlavě. Odnes mě pryč.
Najednou se zastavila. Před nimi se otevřela cesta v hluboké, vyschlé, žíznivé džungli. Obrovský kráter naplněný vodou se rozkládal asi třicet metrů před Luce. Kolem nich bylo plno jasných, dychtivých očí Mayského lidu. Stovky. Přestali zpívat. Moment na který čekali byl tady.
Cenote byl vápencový důl. Plný mechu a hluboké, jasně zelené vody. Ix Cuat už tam byla předtím - viděla už dvanáct obětí, stejných jako byla tahle. Pod nimi voda obsahovala asi sto dalších těl a duší, které šli údajně rovnou do nebe. V ten moment Luce došlo, že tomu nevěřila ani Ix Cuat.
Rodina Ix Cuar stála u okraje cenote. Její matka, otec a její dvě mladší sestry s dítětem v náruči. Věřili v tenhle rituál. V oběť, která jim vezme dceru a zlomí jim srdce. Milovali jí, ale mysleli si, že měla prostě smůlu. Mysleli si, že je tohle pro ní ten nejlepší způsob, jak se vykoupit.
Muž s mezerou mezi zuby a dlouhými zlatými náušnicemi vzal Ix Cuat a další dvě dívky a odvedl je před Zotze, který stál na vyvýšeném místě u okraje vápence. Díval se dolů do hluboké vody. Pak zavřel oči a začal zpívat. Stojící lidé a bubeníci se k písni přidali.
Teď si muž s mezerou mezi zuby stoupnul mezi Luce a Ghanan a udeřil sekerou do lana, které je spojovalo. Luce cítila trhnutí dopředu a pak už jen viděla, jak bylo lano přeťato. Její zápěstí bylo pořád svázané a připojené k Hanhau vpravo. Ghanan byla sama a kráčela dopředu před Zotza.
Dívka se houpala ze strany na stranu a zpívala si pro sebe. Vzadu na krku jí stékal pot.
Když Zotz začal odříkávat slova modlitby k Bohovi deště, Daniel se naklonil k Luce. "Nedívej se."
Luce se podívala na Daniela a on na ní. Všude kolem cenote se lidé zhluboka nadechli. Danielův týmový kolega zavrčel a přiložil sekeru tvrdě na krk dívky.
Luce slyšela, jak ostří čistě oddělilo hlavu od těla. Pak už jen slyšela měkké žuchnutí, když hlava Ghanan přistála na hlíně.
Řev davu se ozval znovu: výkřiky kvůli Ghanan, modlitby za to, aby se její duše dostala do nebe a přání intenzivního deště.
To si ti lidé opravdu mysleli, že můžou vyřešit svoje problémy zabitím nevinného děvčete? Tohle byla chvíle, kdy dovnitř většinou vtrhnul Bill. Teď ho Luce ale nikde neviděla. Vždycky když se objevil Daniel, Bill nějakým záhadným způsobem zmizel.
Luce nechtěla vidět, co se stalo s hlavou Ghanan. Pak uslyšela hluboký zvuk a následné vystříknutí. Věděla, že tělo dívky dosáhlo svého odpočinku.
Muž s mezerou mezi zuby se přiblížil. Tentokrát oddělil Ix Cuat od její vazby na Hanhau. Luce se chvěla, když pochodovala před jejich vůdce. Pod jejíma nohama byly ostré skály. Podívala se na vápencovou rokli naplněnou vodou. Myslela si, že jí bude zle. Pak se po jejím boku ale objevil Daniel a ona se cítila líp. Jeho přikývnutí jí donutilo podívat se na Zotze.
Kmenový vůdce se na ní usmál a ukázal jí dva zelené kameny zasazené do jeho předních zubů. Pronesl modlitbu, aby jí Chaat přijal jako oběť a konečně jim dopřál pár měsíců výživných srážek.
Ne, pomyslela si Luce. Tohle bylo všechno špatně. Odnes mě pryč! vykřikla na Daniela v myšlenkách. Otočil se k ní, skoro jako kdyby jí slyšel.
Muž s mezerou mezi zubama čistil sekeru od krve zbytky zvířecí kůže. S velkou grácií předal Danielovi sekeru. Ten se obrátil a postavil se Luce tváří v tvář. Daniel vypadal unaveně. Jako kdyby se prohýbal pod váhou sekery. Jeho rty byly stažené do úzké čárky. Jeho fialové oči z ní nespustily pohled.
Dav byl tichý. Zadržovali dech. Horký vítr zašustil v korunách stromů. Jeho sekera se leskla na slunci. Luce cítila, že se blíží konec, ale proč? Proč ji její duše přivedla sem? Co by jí mohlo pomoct získat informace o její minulosti nebo prokletí, když jí uříznou hlavu?
Pak Daniel upustil sekeru na zem.
"Co to děláš?" zeptala se Luce.
Daniel neodpověděl. Dal ramena dozadu a otočil se tváří k nebi. Rozevřel paže. Zotz udělal krok vpřed, aby zasáhnul, ale když se dotknul Danielova ramena, zakřičel a ucukl, jako kdyby se spálil.
A pak-
Daniel rozvinul svá křídla. Když se roztáhla do stran, byla obrovská a neuvěřitelně zářivá proti hnědé, vyprahlé krajině. Poslaly dvacet Mayů prudce dozadu.
Po celém cenote zazněly výkřiky:
"Co to je?"
"Ten kluk je okřídlený!"
"Je to Bůh! Poslal nám ho Chaat!"
Luce se vzepřela proti lanům, kterými měla pořád zavázané zápěstí a kotníky. Potřebovala běžet k Danielovi. Snažila se dostat se k němu, dokud-
Dokud už se nemohla hýbat.
Danielova křídla byla tak jasná, že to bylo téměř nesnesitelné. Luce si uvědomovala, že už to nebyla jen jeho křídla, která zářila, ale ... on celý. Celé jeho tělo bylo jako v ohni. Jako kdyby spolkl slunce.
Vzduch naplnila hudba. Ne. Nebyla to hudba. Ale nějaká jiná harmonická melodie. Ohlušující a nekonečná, nádherná a děsivá.
Luce už to slyšela dřív ... někde. Na hřbitově na Sword&Cross. Tu noc, kdy Daniel bojoval s Camem a Luce se na to nemohla dívat. Tu noc ji slečna Sophia odtáhla pryč. Tu noc zemřela Penn a už nic nebylo stejné. Tohle byla stejná melodie a vycházela z Daniela. Svítil tak jasně a bylo slyšet jakési hučení.
Zakolísala na místě, kde stála. Nemohla od něj odtrhnout oči. Intenzivní vlna tepla ji pohladila po kůži.
Za Luce někdo vykřikl. Následoval další a další výkřik. Pak se ozval celý sbor výkřiků.
Něco se pálilo. Byl to štiplavý a dusivý zápach. Okamžitě se jí obrátil žaludek. Pak v rohu jejího vidění došlo k výbuchu ohně na místě, kde stál před chvílí Zotz. Ten výbuch jí srazil dozadu. Odvrátila se od Danilova zářícího jasu. Vykašlávala černý popel a horký kouř
Hanhau byla pryč. Na zemi kde stála, byla černá spálenina. Muž s mezerou mezi zuby skrýval tvář a snažil se nedívat na Danielovo záření. Ale bylo to neodolatelné. Luce sledovala, jak se podíval mezerou mezi svými prsty a najednou shořel ve sloupu ohně.
Všichni Mayové okolo cenote se dívali na Daniela. A jednoho po druhém je jeho jas měnil v plameny. Brzy džungli prozářil kruh ohně. Vzplanuli všichni, kromě Luce.
"Iks Cuat!" Daniel po ní sáhl.
Jeho záře nutila Luce řvát bolestí. Ale i když se cítila, jako kdyby se každou chvíli měla udusit, z jejích úst se ozvala tlumená slova. "Ty záříš."
"Nedívej se na mě," prosil jí. "Když smrtelník uvidí anděla v jeho pravé podobě, pak se s ním stane to, co s ostatními tady. Nemůžu tě nechat opustit mě tak brzy. Vždycky je to tak strašně brzy-"
"Jsem pořád tady," řekla mu Luce naléhavě.
"Jsi pořád-" Brečel. "Můžeš mě vidět? V mojí pravé podstatě?"
"Vidím tě."
Ale už jen na zlomek vteřiny. Její vidění bylo rozmazané. Jeho záře byla stále víc jasná, ale ne tak oslepující. Viděla jeho duši. Byla bílá a neposkvrněná a vypadala - nebyl žádný způsob, jak by to mohla popsat - jako Daniel. A bylo to jako návrat domů. Luce prošel nečekaný nával radosti. Někde v koutku mysli jí problesklo nové poznání. Nikdy dřív ho takhle neviděla.
Nebo jo?
Když se její mysl začala upírat k minulosti, nedokázala se k ní dostat. Jeho svatozář jí začala přemáhat.
"Ne," vykřikla a cítila, jak jí oheň spaloval srdce a celé její tělo se třáslo.
...
"Tak?" Díky Billovu skřípavému hlasu jí málem praskly ušní bubínky.
Ležela na studené kamenné podlaze. Zpátky v jeskyni Vyhlašovatele. V pasti tohohle chladného místa, kde bylo těžké udržet si něco z toho, co se stalo venku. Zoufale si snažila vybavit, jak vypadal Daniel s jeho svatozáří, když přední neskrýval svou duši, ale nešlo to. Ta vzpomínka už skoro zmizela. Opravdu se to stalo?
Luce zavřela oči a snažila se vzpomenout si, jak vypadal. Pro to neexistovalo žádné slovo. Bylo to jen neuvěřitelné a radostné spojení.
"Viděla jsem ho."
"Koho, Daniela? Jo, taky jsem ho viděl. Byl to chlap, který měl v rukách sekeru, když přišel na řadu se setnutím tvojí hlavy. Velká chyba. Obrovská."
"Ne, opravdu jsem ho viděla. Jeho pravou podstatu." Hlas se jí třásl. "Byl tak krásný."
"Ach tohle." Bill zaklonil hlavu. Vypadal naštvaně.
"Poznala jsem ho. Myslím, že už jsem ho takhle viděla někdy předtím."
"To pochybuju." Bill se rozkašlal. "To bylo poprvé a naposled, kdys ho měla možnost vidět takhle. Viděla jsi ho a pak jsi umřela. To je to, co se stane, když se dívá smrtelník na andělskou svatozář. Okamžitá smrt. Shoříš díky andělské kráse."
"Ne, tak to není."
"Vidělas, co se stalo všem ostatním. Poof. Zmizeli." Bill se svalil vedle ní a pohladil jí po kolenu. "Proč myslíš, že pak začali Mayové obětovat ohněm? Sousední kmen objevil ohořelé pozůstatky a musel to nějak vysvětlit."
"Ano, ale oni shořeli okamžitě. Mě to trvalo déle-"
"O pár sekund? Když ses na začátku odvrátila? Blahopřeju."
"Mýlíš se. A já vím, že už jsem ho viděla někdy dřív."
"Předtím jsi viděla maximálně jeho křídla. Ale Daniel má svou lidskou masku. A co se stane, když ti odhalí jeho pravou podobu jako anděla? Pokaždé tě to zabije."
"Ne." Luce zavrtěla hlavou. "Ty říkáš, že se mi nikdy neukázal ve své podobě?"
Bill pokrčil rameny. "Ne bez toho, abys shořela ty a všichni okolo vás. Proč si myslíš, že je Daniel celou tu dobu tak opatrný kvůli líbání? Jeho svatozář září zatraceně jasně, když se líbáte vášnivě a bez zábran."
Luce se udělalo zle. "To je důvod, proč jsem umírala, když jsme se líbali?"
"Hm, to by chtělo aplaus." řekl Bill sarkasticky.
"Ale co všechny ty jiné životy, kdy umřu ještě předtím, než-"
"Ještě předtím, než máš možnost vidět, jak toxický váš vztah může být?"
"Sklapni."
"Upřímně řečeno, kolikrát se musíš podívat na jeden a ten samý příběh, než si konečně uvědomíš, že se to nikdy nezmění?"
"Něco se změnilo," řekla mu Luce. "To je důvod, proč jsem na téhle cestě a to je taky důvod, proč jsem pořád naživu. Kdybych se teď na něj mohla podívat -na jeho pravé já- vím, že bych to zvládla."
"Ty to nechápeš." Bill zvedl hlas. "Tahle věc je pro tebe smrtelná." Byl čím dál tím víc rozrušený. Odplivnul si. "Je to velká věc a ty to nemůžeš zvládnout."
"Proč jsi najednou tak naštvaný?"
"Protože! Protože." Přecházel po zemi a skřípal zuby. "Poslouchej mě: Daniel jednou uklouzl a ukázal se ti, ale už to nikdy znovu neudělal. Nikdy. Poučil se. Tak ty se teď taky pouč: ve smrtelném těle se nemůžeš podívat na anděla bez toho, abys zemřela."
Luce se od něj odvrátila. Rostl v ní vztek. Možná, že se Daniel po tomhle životě v Chichén Itzá změnil. Možná, že byl v budoucnosti opatrnější. Ale co v minulosti?
Přiblížila se k hranici římsy uvnitř Vyhlašovatele. Dívala se do obrovské zející temnoty, která vedla do temného neznáma.
Bill se vznášel na ní. Kroužil jí nad hlavou, jako kdyby se snažil dostat dovnitř. "Vím, co si myslíš, ale nakonec budeš zklamaná." Přiblížil se k jejímu uchu a zašeptal. "Nebo ještě hůř."
Nebylo nic, co by mohl říct, aby jí zastavil. Pokud tam byl někde Daniel z dřívějška, který byl bez svých nynějších zábran, pak ho Luce musela najít.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře