2.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.58 |

 Stefanův hlas se chvěl tichou zuřivostí. "Tak přesně tohle jsi chtěl, že, Damone? A teď se ti to podařilo. Musel jsi z ní udělat to, co jsme my, co jsi ty. Nestačilo ji jen zabít."

Damon na něj ani nepohlédl. Přivřenýma očima soustředěně pozoroval Elenu. Stále ještě klečel a držel ji za bradu. "To už říkáš potřetí a mě to začíná unavovat," odpověděl tiše. Byl rozcuchaný z boje a stále trochu oddechoval, ale už nabyl rovnováhy a sebekontroly. "Eleno, zabil jsem tě?"
"Samozřejmě, že ne," odpověděla Elena a propletla své prsty s jeho. Začínala být netrpělivá. O čem se to tu vlastně pořád baví? Nikoho tu přece nezabili.
"Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi lhář," řekl Stefan Damonovi stále stejně hořce. "Myslel jsem si o tobě kdeco, ale tohle ne. Nikdy dřív jsem tě neslyšel zapírat."
"Ještě chvíli," upozornil ho Damon, "a dojde mi trpělivost."
Co horšího bys mi ještě mohl udělat? opáčil Stefan. Smrt by pro mě byla jen milosrdenstvím.
"Veškeré milosrdenství vůči tobě jsem vyčerpal už před staletími," řekl Damon nahlas. Konečně pustil Eleninu bradu. "Co si z dneška pamatuješ?" zeptal se jí.
Elena mluvila unaveně, jako když dítě opakuje nenáviděné učivo. "Dneska byla oslava Dne zakladatelů." Vsunula svou dlaň do Damonovy a vzhlédla k němu. Dál si nedokázala vzpomenout, ale tahle informace nestačila. Podrážděně se pokoušela vybavit si ještě něco dalšího.
"Někdo byl v jídelně... Caroline." Potěšilo ji, že si vzpomněla na jméno. "Chtěla přede všemi přečíst můj deník, a to nebylo dobře, protože..." Elena bojovala ztracený boj se svou pamětí. "Nepamatuju se proč. Ale přelstili jsme ji." Vřele a spiklenecky se na něj usmála.
"Hm, to tedy přelstili, že ano?"
"Ano. Sebrals jí to. Udělals to pro mě." Prsty druhé ruky mu vklouzla pod bundu a hledala tvrdý hranatý tvar knížečky. "Protože mě miluješ," řekla, našla deník a jemně na něj zaklepala. "Miluješ mě, viď?"
Z mýtiny se ozval nezřetelný zvuk. Elena se ohlédla a všimla si, že Stefan odvrátil tvář.
"Eleno, soustřeď se. Co se stalo potom?" připomínal jí Damonův hlas.
"Potom? Potom jsme se pohádaly s tetou Judith." Elena nad tím chvíli rozvažovala a nakonec pokrčila rameny. "Kvůli... nevím, kvůli čemu. Naštvala jsem se. Není přece moje máma. Nemůže mi přikazovat, co mám dělat."
Damon podotkl suše: "Myslím, že tohle už teď nebude problém. A co se stalo pak?"
Elena si ztěžka povzdechla. "Pak jsem šla za Mattem a půjčila si jeho auto. Matt..." zopakovala jeho jméno a olízla si špičáky. V duchu viděla jeho hezkou tvář, blond vlasy a statná ramena. "Matt."
"A kam jsi jela Mattovým autem?"
"Na Wickery Bridge," řekl Stefan a opět se obrátil k nim.

V očích měl zoufalství.

"Ne, k penzionu," opravila ho podrážděně Elena. "Abych počkala na... nevím, už jsem to zapomněla. To je jedno. Prostě jsem tam čekala. A pak... začala bouřka. Vítr, déšť a tak. Nelíbilo se mi to. Vrátila jsem se do auta. Ale něco mě pronásledovalo."
"Někdo tě pronásledoval," opravil ji Stefan a pohlédl na Damona.
"Byla to nějaká věc," trvala na svém Elena. Měla už dost jeho neustálého přerušování. "Pojďme pryč, jenom my dva," navrhla Damonovi a zvedla se na kolenou, takže jejich tváře byly velmi blízko u sebe.
"Ještě chvilinku," odpověděl. "Jaká věc tě pronásledovala?"
Unaveně si opět sedla. "Já nevím, jaká věc! Nikdy jsem nic takového neviděla! Nebylo to jako ty a Stefan. Bylo to..." Myslí jí pádily zběsilé obrazy. Vyjící vítr. Mlha svíjející se po zemi. Jakýsi tvar, bílý a obrovský, jako by byl celý z mlhy. Pomalu ji dohání, jako větrem hnaný mrak.
"Možná to bylo jenom něco, co patří k bouřce," řekla nakonec. "Ale myslela jsem, že mi to chce ublížit. Tak jsem tomu utekla." Hrála si se zipem Damonovy kožené bundy, významně se na něho usmívala a pokukovala po něm skrz řasy.
Damonova tvář poprvé prozradila nějaké emoce. Zkroutil rty v bolestné grimase. "Uteklas tomu."
"Vzpomněla jsem si, co mi... někdo... řekl o plynoucí vodě. Zlé věci přes ni nemůžou. Takže jsem jela ke Drowning Creeku, k tomu mostku. A pak..." Zaváhala a mračila se, jak se pokoušela nalézt v tom zmatku nějakou určitou vzpomínku. Voda. Pamatuje si vodu. A někdo křičí. Ale nic jiného. "A pak jsem se dostala na druhou stranu," dokončila nakonec vesele. "Muselo to tak být, protože teď jsem tady. A to je všechno. Můžeme už jít?"
Damon jí neodpověděl.
"To auto je stále ještě v řece," řekl Stefan. Dívali se s Damonem na sebe, jako když dva dospělí vedou vážný rozhovor nad hlavou nic nechápajícího dítěte. Na okamžik bylo jejich nepřátelství zapomenuto. Elena pocítila nával podrážděnosti. Otevřela pusu, aby něco řekla, ale Stefan pokračoval. "Našli jsme ho s Bonnií a s Meredith. Potopil jsem se a vynesl jsem ji z vody, ale už byla..."
Už byla co? mračila se Elena.
Damon posměšně zkřivil rty. "A tys to vzdal? Ze všech lidí zrovna ty jsi přece měl předvídat, co se stane. Nebo ti ta myšlenka přišla tak odpudivá, žes to ani nezvážil? Byl bys radši, kdyby byla opravdu mrtvá?"
"Neměla žádný puls a nedýchala!" rozohnil se Stefan. "A nikdy jsme si nevyměnili dost krve, aby mohlo dojít k proměně!" Pohled mu ztvrdl. "Alespoň ne se mnou."
Elena znovu otevřela pusu, ale Damon jí položil dva prsty na rty, aby byla zticha. Vyrovnaně prohlásil: "A právě to je ten problém – jsi snad slepý, že to nevidíš? Řekls mi, ať se na ni podívám; tak se na ni podívej sám. Je v šoku a chová se zmateně. Ano, to připustím dokonce i já." Vyslal oslnivý úsměv a pokračoval. "Tohle je mnohem horší než běžný zmatek po proměně. Bude potřebovat krev – lidskou krev, jinak její tělo nebude mít dost síly, aby dokončilo přeměnu. Zemře."
Co tím myslí, zmateně? pomyslela si Elena rozhořčeně. "Je mi skvěle," prohlásila přes Damonovy prsty.
"Jsem akorát unavená, to je všechno. Chtěla jsem se zrovna pořádně vyspat, když jsem uslyšela, jak vy dva zápasíte, a přišla jsem ti pomoct. A tys mi ani nedovolil ho zabít," dodala otráveně.
"No ano, proč jsi jí to nedovolil?" zeptal se Stefan. Zíral na Damona a provrtával ho pohledem. Všechny náznaky spolupráce z jeho strany byly vyčerpány. "Bylo by to nejjednodušší řešení."
Damon mu vrátil pohled plný vzteku. Vzedmula se v něm vlna nenávisti stejně jako ve Stefanovi. Dech se mu zrychlil. "Možná nemám rád jednoduchá řešení," zasyčel. Pak se opět ovládl. Výsměšně se ušklíbnul a dodal: "Řekněme to takhle, bratříčku: pokud se někdo bude těšit z toho, že zbavil svět tvojí existence, budu to já. Nikdo jiný. Mám v úmyslu se toho úkolu ujmout osobně. A takové úkoly zvládám výborně, to mi věř."
"Tos nám dokázal," řekl Stefan tiše, jako by ho každé slovo bolelo.
"Ale tuhle," obrátil se Damon zářivým pohledem na Elenu, "tu jsem nezabil. Proč bych to dělal? Mohl jsem ji proměnit, kdykoli se mi zachtělo."
"Možná proto, že se právě zasnoubila s někým jiným."
Damon zvedl Eleninu ruku, která byla stále propletena s jeho. Na prostředníčku jí jiskřil zlatý prsten s jediným tmavomodrým kamenem. Elena se na něj zamračila, nejasně si vzpomínala, že už ho předtím někde viděla. Pak pokrčila rameny a unaveně se opřela o Damona.
"Tohle," prohlásil Damon a pohlédl na ni, "už nevypadá jako vážný problém, že? Myslím, že může být šťastná, že na tebe zapomněla." Pohlédl na Stefana se zlým úsměvem. "Ale to se dozvíme, až zase bude sama sebou. Pak se jí můžeme zeptat, kterého z nás si vybere. Souhlasíš?"
Stefan zavrtěl hlavou. "Jak vůbec můžeš něco takového navrhnout? Po tom, co se stalo..." Hlas mu odumřel na rtech.
"S Katherine? Já to dopovím, když to ty nedokážeš. Katherine zvolila hloupé řešení a pak za to zaplatila. Elena je jiná; ta ví přesně, co chce. Ale na tvém souhlasu nezáleží," přerušil další Stefanovy protesty. "Teď je důležité, že je slabá a potřebuje krev. A já dohlídnu na to, aby ji dostala. A pak zjistím, kdo jí tohle udělal. Můžeš se přidat, nebo jít po svých. Vyber si."
Postavil se a vytáhl na nohy i Elenu. "Půjdeme."
Elena s ním šla ochotně, měla radost, že se konečně něco děje. Lesy byly ve tmě zajímavé; toho si nikdy dřív nevšimla. Sovy vydávaly při lovu truchlivé volání a lesní myšky před nimi cupitavě prchaly. Vzduch byl v některých místech chladnější, protože nejprve prochládaly lesní prolákliny a doliny. Zjistila, že jí připadá snadné neslyšně se pohybovat spadaným listím vedle Damona; šlo jen o to, dávat si pozor, kam šlape. Neohlédla se, aby se přesvědčila, zda je Stefan následuje.
Místo, kde vyšli z lesa, okamžitě poznala. Už tu dneska jednou byla. Ale teď tam bylo pořádně živo – na autech blikala červenomodrá světla a reflektory ozařovaly schoulené tmavé postavy. Elena si je zvědavě prohlížela. Některé z nich vypadaly povědomě. Například tamta žena s úzkým ztrápeným obličejem a nervózníma očima – teta Judith? A ten vysoký muž vedle ní – že by její snoubenec Robert?
Ještě by s nimi měl být někdo, pomyslela si Elena. Děvčátko se stejně světlými vlasy, jako má ona sama. Ale přes všechno úsilí si nedokázala vybavit jméno.
Dvě objímající se děvčata v kruhu policistů – tyhle dvě si ale pamatuje. Ta malá plačící zrzka je Bonnie. A ta vyšší s tmavými vlasy, to je Meredith.
"Ale ona není ve vodě," vysvětlovala Bonnie jakémusi muži v uniformě. Hlas se jí třásl na pokraji hysterie. "Viděly jsme, jak ji Stefan vytáhl ven. Vždyť vám to říkám pořád dokola."
"A když jste odcházely, zůstal u ní?"
"Musely jsme to tak udělat. Bouřka stále sílila a v těch lesích bylo něco divného..."
"Na tom nezáleží," vložila se do toho Meredith. Její hlas nezněl o moc klidněji než Bonniin. "Stefan řekl, že pokud... pokud ji bude muset opustit, nechá ji ležet tam pod těmi vrbovými stromy."
"A kde je Stefan teď?" tázal se další uniformovaný policista.
"Nevíme, vydaly jsme se zpátky pro pomoc. Asi šel za náma. Ale pokud jde o to, co se stalo... co se stalo Eleně..." Bonnie se odvrátila a zabořila tvář Meredith do ramene.
Jsou nešťastné kvůli mně, uvědomila si Elena. To je od nich hloupé. Ale to můžu vyřešit. Vydala se ke kruhu světla, ale Damon ji stáhl zpátky. Ublíženě se po něm ohlédla.
"Takhle ne. Vyber si, kterého z nich chceš, a my ho ulovíme," prohlásil.
"Chci na co?"
"Na krmení, Eleno. Teď je z tebe lovec. A oni jsou tvoje kořist."
Elena pochybovačně přejela jazykem své dravčí zuby. Nic z toho, co viděla, jí nepřipadalo jako jídlo. Ale protože to Damon řekl, byla ochotná tomu uvěřit.
"Jak myslíš," souhlasila poslušně.
Damon naklonil hlavu a zúženýma očima si prohlížel scénu před sebou jako odborník oceňující vzácnou malbu.
"Co třeba páreček svalnatých záchranářů?"
"Ne," ozvalo se za nimi.
Damon se na Stefana sotva ohlédl. "Proč ne?"
"Protože útoků na zdejší obyvatele už bylo dost. Sice potřebuje lidskou krev, ale nemusí ji lovit." Stefan měl uzavřenou nepřátelskou tvář, z které však vyzařovalo pevné odhodlání.
"Máme snad jinou možnost?" zeptal se Damon ironicky.
"Přece víš, že ano. Najdeme někoho, kdo bude ochotný udělat to dobrovolně – nebo koho k té ochotě dokážeme přimět. Někoho, kdo by to udělal pro Elenu a kdo je dost silný, aby se s tím psychicky vyrovnal."
"A předpokládám, že už víš, kde takový výlupek ctností seženeme."
"Odveď ji do školy. Sejdu se tam s vámi," odpověděl Stefan a zmizel.
Když odcházeli, okolí mostku stále kypělo aktivitou, světla blikala a lidé se hemžili. Cestou kolem si Elena všimla podivné věci. Uprostřed řeky leželo auto, které zalévala ostrá světla reflektorů. Až na přední nárazník trčící z vody bylo úplně celé ponořené.
To je ale pitomé místo na parkování, pomyslela si a následovala Damona do lesů.
Stefanovy city se začínaly opět probouzet k životu.
Bolelo to. Myslel, že už má všechnu bolest za sebou, že už nikdy nic neucítí. Když vytáhl Elenino bezvládné tělo z tmavé vody, byl přesvědčený, že už ho nikdy nic nebude bolet, protože tomu hroznému okamžiku se nic nemůže vyrovnat.
Ale mýlil se.
Zastavil se a opřel se zdravou rukou o strom. Sklonil hlavu a zhluboka dýchal. Teprve když se rudá mlha rozptýlila a vyčistil se mu zrak, pokračoval v cestě, ale řezavá bolest v hrudi neutuchala. Přestaň na ni myslet, přikazoval si, ale věděl, že marně.
Není doopravdy mrtvá. To se přece počítá. Myslel, že už nikdy neuslyší její hlas, nikdy neucítí její dotyk...
Ale teď, když se ho dotkla, měla v úmyslu ho zabít.
Znovu se zastavil a předklonil se – měl strach, že se mu udělá špatně.
Vidět ji takhle bylo horší, než když ji viděl mrtvou a studenou na chladné zemi. Možná proto ho Damon nechal naživu. Možná je to jeho pomsta.
A možná by Stefan prostě měl udělat to, co plánoval, až zabije Damona. Počkat do úsvitu a pak sundat stříbrný prsten, který ho chrání před sluncem. Vztáhnout ruce a uvítat žhnoucí objetí slunečních paprsků, dokud nespálí maso na jeho kostech a neukončí tu bolest jednou provždy.
Ale věděl, že to neudělá. Dokud po zemi kráčí Elena, nikdy ji neopustí. I když ho nenávidí, i když ho loví. Udělá vše, co bude v jeho silách, aby byla v bezpečí.
Stefan odbočil k penzionu. Potřeboval se upravit, než ho spatří lidské oči. V pokoji si smyl krev z obličeje a krku a důkladně prohlédl zraněnou paži. Už se začala hojit a soustředěním mysli to může ještě urychlit. Spaluje načerpané Síly rychle; boj s bratrem ho oslabil. Ale tohle je důležité. Ne kvůli bolesti – té si sotva všiml – ale protože potřebuje být v co nejlepší kondici.
Damon a Elena na něho čekali před školou. Cítil bratrovu netrpělivost a v Eleně vnímal nově probuzenou divokost.
"Radím ti, aby to fungovalo," ucedil Damon.
Stefan neodpověděl. Školní sál byl dalším centrem rozruchu. Všichni si měli užívat plesu ke Dni zakladatelů – ale ti, kdo zde zůstali navzdory bouřce, rázovali po sále, anebo se sdružovali do malých skupinek a vzrušeně hovořili. Stefan nahlédl otevřenými dveřmi a myslí hledal určitou osobu.
Našel ji. Blonďatá hlava se skláněla nad stolem v rohu.
Matte.
Matt se napřímil a zmateně se rozhlédl kolem. Stefan ho svou myslí nutil vyjít ven. Potřebuješ na vzduch, našeptával Mattovi do podvědomí. Máš chuť se jít na chvilku provětrat.
Damonovi, který splýval s tmou hned za kruhem světel, řekl: Vezmi ji do školy, do fotokomory. Ví, kde to je. A neukazujte se, dokud vám neřeknu. Pak odešel čekat na Matta.
Matt vyšel ven a obrátil ztrápenou tvář k temné obloze. Když ho Stefan oslovil, prudce sebou trhl.
"Stefane, tady jsi!" Zoufalství, naděje a hrůza se mu svářily v obličeji. Pospíšil si ke Stefanovi. "Už ji – už ji našli? Je něco nového?"
"Co ti řekli?"
Matt na něj chvíli hleděl a pak odpověděl: "Bonnie a Meredith sem přišly a tvrdily, že Elena odjela v mém autě k Wickery Bridge. A říkaly, že je..." Odmlčel se a polkl. "Stefane, viď, že to není pravda?" žadonil očima.
Stefan uhnul pohledem.
"Ach, panebože," vzdychl Matt chraplavě. Obrátil se ke Stefanovi zády a vtiskl si pěsti do očí. "Já tomu nevěřím, prostě nevěřím. To nemůže být pravda."
"Matte..." Stefan se zlehka dotknul jeho ramene.
"Promiň," řekl Matt drsně rozechvělým hlasem. "Ty sám určitě prožíváš peklo a já ti to dělám ještě horší."
Víc, než tušíš, pomyslel si Stefan a nechal ruku klesnout. Přišel s úmyslem použít Síly, aby Matta přesvědčil. Ale teď mu to připadalo nemožné. To nemůže udělat, ne prvnímu – a jedinému – lidskému příteli, kterého v tomhle místě má.
Jedinou další možností bylo říct Mattovi pravdu. Ať si Matt sám zvolí, co udělá, až bude do všeho zasvěcen.
"Kdyby existovalo něco, co pro Elenu můžeš udělat zrovna teď," řekl, "udělal bys to?"
Matt byl příliš pohlcen emocemi, než aby se zeptal, co je to za pitomou otázku. "Cokoli," odsekl skoro naštvaně a utřel si rukávem oči. "Pro ni bych udělal cokoli." Podíval se na Stefana s jakýmsi vzdorem v očích a rozechvěle dýchal.
Tak to ti blahopřeju, pomyslel si Stefan s náhlým bodnutím u srdce. Právě jsi vyhrál exkurzi do Zóny Soumraku.
"Tak pojď se mnou," vyzval ho. "Něco ti ukážu."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře