18.kapitola

19. prosinec 2011 | 00.10 |
› 

 ŠPATNÝ NÁVOD

Jeruzalém, Izrael - 27 NISSAN 2760
"Takže ty vlastně ve skutečnosti nejsi ten špatnej chlápek?" zeptala se Shelby Daniela.
Seděli na zeleném břehu staré řeky v Jeruzalémě. Sledovali horizont, kde se právě rozešli dva padlí andělé. Na nebi, kudy letěl Cam, bylo ještě jemné zlaté světlo. Vzduch tu byl cítit trochu jako shnilá vejce.
"Samozřejmě, že nejsem." Daniel ponořil ruku do chladné vody. Jeho křídla i duše pořád pálily z toho, jak před chvíli znovu sledoval Camův výběr. Zdálo se, že to pro něj bylo tak jednoduché. Tak lehké a až příliš rychlé. A to všechno kvůli jednomu zlomenému srdci.
"Jenže když Luce zjistila, že jste ty a Cam navázali spolu příměří a pak po ní vystřelil. Nikdo z nás to nemohl pochopit." Shelby se podívala na Milese pro potvrzení. "Nebo jo?"
"Mysleli jsme, že před ní něco skrýváš." Miles si sundal kšiltovku a dal si hlavu do dlaní. "Všichni jsme věděli, že Cam by měl být čisté zlo."
Shelby si žmoulala prsty. "Všechno to syčení! A nespravedlnost! a tak podobně."
"Jen málo duší je úplně čistých," řekl Daniel, "v Nebi, v Pekle nebo na Zemi." Otočil se a podíval se vysoko na východní oblohu, kde hledal nějaký náznak stříbrného prachu v místě, kudy odletěl Dani. Nebylo tam nic.
"Promiň," řekla Shelby, "ale je tak divné na vás dva myslet jako na bratry."
"Na jednom místě jsme byli všichni rodina."
"Jo, ale to už bylo hodně let zpátky."
"Myslíš, že když něco bylo před pár tisíci lety, že to vydrží stejné po celou dobu." Daniel zavrtěl hlavou. "Všechno je v pohybu. Byl jsem s Camem při úsvitu časů a budu s ním až do konce času."
Shelby nevěřícně vystřelila obočí nahoru. "Myslíš si, že se Cam vrátí? Jako že znovu zvolí stranu světla?"
Daniel se postavil. "Nic není pořád stejné."
"A co tvoje láska k Luce?" zeptal se Miles.
Daniela zamrazilo. "I ta se mění. Po téhle zkušenosti bude Luce jiná. Jen doufám, že ..." Podíval se na Milese, který pořád seděl na břehu. Daniel si uvědomil, že není pravda, že by Milese nenáviděl. Tím svým nedbalým, hloupým způsobem se ti Nephilimové jen snažili pomoct.
Poprvé mohl Daniel popravdě říct, že už nepotřeboval pomoc. Dostal veškerou pomoc, kterou potřeboval od svých minulých já. Teď byl konečně připravený dohnat Luce. Tak proč tu pořád stojí? "Je čas, abyste vy dva šli domů," řekl a pomohl Shelby a pak Milesovi na nohy.
"Ne," řekla Shelby a dala Milesovi ruku. Ten jí stisknul. "Máme spolu dohodu. Nevrátíme se, dokud nebudeme určitě vědět, že je-"
"Nebude to trvat dlouho," řekl Daniel. "Myslím, že vím, kde jí mám hledat.

A to není místo, kam byste vy dva mohli jít."

"Tak pojď, Shel." Miles už pomalu volal k břehu stíny od olivovníku. Sloučil je k sobě a nechal je vířit mu v ruce. Pak si s nimi chvíli hrál, jako kdyby hnětl hlínu na hrnčířském kruhu. Pak se ale Vyhlašovatel stal tvárným a on ho vytvaroval do pozoruhodně velkého černého portálu. Stiskem ho otevřel a pokynul Shelby, aby šla jako první.
"Začínáš v tom být dobrý." Daniel si přivolal vlastního Vyhlašovatele ze stínu vlastního těla. Ten se před ním třásl.
Vzhledem k tomu, že Nephilimové tady nebyly kvůli jejich předchozí minulosti, budou muset přeskakovat z Vyhlašovatele do Vyhlašovatele, aby se dostali zpátky do své doby. Bylo to obtížné a Daniel by jim neměl závidět jejich cestu, ale přece jen jim to záviděl. Šli totiž domů.
"Danieli." Shelby vystrčila hlavu z Vyhlašovatele. Její tělo vypadalo zdeformované přes matné stíny. "Hodně štěstí."
Zamávala mu a pak mu zamával i Miles, když procházeli skrz. Stín se zavřel těsně předtím, než zmizeli.
Daniel to už ale neviděl. Byl pryč.
...
Do kůže se mu zakousl chladný vítr.
Řítil se dopředu rychleji, než kdy předtím. Zpátky na místo a do doby, kam by ho nikdy nenapadlo, že se někdy vrátí.
"Ahoj," ozvalo se. Bylo to chraplavý a tupý hlas. Danielovi se zdálo, že zazněl přímo vedle něj. "Zpomal, ano?"
Daniel couvl od zvuku. "Kdo jsi?" Křičel do nepropustné temnoty. "Ukaž se."
Když se před ním nic neobjevilo, Daniel rozevřel svá vlnící se bílá křídla - tak, aby se mohl postavit čelem vetřelci v jeho Vyhlašovateli, který ho chtěl zpomalit. Křídla osvítila Vyhlašovatele svojí září a Daniel cítil, jak v něm trošku kleslo napětí. Rozevřel křídla nejvíc, jak mohl. Vyplnili celou šířku tunelu. Jeho úzké konce byly citlivé na dotek, takže když se otřel o vlhké stěny Vyhlašovatele, udělalo se Danielovi zle od žaludku. Měl pocit klaustrofobie.
Ve tmě předním se pomalu rýsovala postava.
Nejdřív uviděl křídla: byla malá a pavučinově tenká. Pak se jeho tělo vnořilo do světla natolik, že Daniel uviděl malého, bledého anděla, který s ním sdílel jeho Vyhlašovatele. Daniel ho neznal. Andělovi rysy byly jemné a nevinné. Vypadal jako dítě. Ve stísněném tunelu mu vítr do očí sfouknul jeho jemné blond vlasy. Daniel impulzivně trochu ucouvl křídly. Vypadal tak mladě, ale nejspíš byl tak stejně starý jako on.
"Kdo jsi?" zeptal se Daniel znovu. "Jak ses sem dostal? Jsi jeden z Vah?"
"Ano." Navzdory jeho nevinnému, dětskému vzhledu, měl anděl hluboký hlas a drsný jako štěrk. Sáhl si za záda a Daniela napadlo, že tam něco schovává - možná byla tohle jen jeho past- ale anděl se jen otočil a odhalil mu jizvy na krku. Sedm zlatých značek Vah. "Jsem jeden z nich." Hlas měl hrubý. "Rád bych si s tebou promluvil."
Daniel zaskřípal zuby. Váhy přece musely vědět, že neměl respekt k nim, ani k jejich všetečným povinnostem. Ale nezáleželo na tom, jak moc nenáviděl jejich výstřední chování, kterým se vždycky snažily donutit padlého vybrat si jednu stranu: ještě k tomu musel ctít jejich přání. Něco na tomhle všem bylo divného, ale kdo jiný než člen Vah, by mohl najít cestu do jeho Vyhlašovatele? "Spěchám."
Anděl kývnul hlavou, jako kdyby to věděl. "Hledáš Lucindu?"
"Ano," vyhrkl Daniel. "Já - já nepotřebuju pomoc."
"Potřebuješ." Anděl na něj kývl. "Minul jsi svůj východ." Kývnul k místu za ním, kudy Daniel před chvílí prošel. "Je to tam."
"Ne-"
"Ano." Anděl se usmál a ukázal řadu drobných zubů. "Čekáme a sledujeme. Vidíme, kdo cestuje Vyhlašovateli a kam jdou."
"Nevěděl jsem, že fízlování ve Vyhlašovatelích padá pod pravomoci Vah."
"Je toho ještě hodně, co nevíš. Díky našemu sledování, jsme zachytili stopu jejího průchodu. Právě teď je na cestě tam. Musíš jít za ní."
Daniel ztuhl. Váhy sledovaly jen cestování andělů Vyhlašovateli. Bylo možné, že viděli taky cestu Luce. "Proč mi pomáháš jí najít?"
"Ach, Danieli." Anděl se zamračil. "Lucinda je součástí tvého osudu. Chceme, abys jí našel. Chceme, abys zůstal věrný své přirozenosti."
"A pak si vybral stranu Nebe," zavrčel na něj Daniel.
"Jedno po druhém." Anděl zastrčil křídla a vydal se tunelem. "Pokud ji chceš chytit," zabručel svým hlubokým hlasem, "jsem tady, abych ti ukázal cestu k ní. Vím, kde jsou místa, kde se můžete setkat. Můžu otevřít portál do minulosti." Pak slabě dodal: "Bez postraních úmyslů."
Daniel byl ztracený. Váhy mu byli na obtíž od Války v Nebi. Ale jejich motivy byly vždycky čisté. Chtěli ho dostat na stranu Nebe. To bylo ono. Hádal, že se jim to celkem podobalo. Zavést ho k Luce, když mohli. Možná, že měl ten anděl pravdu. Jedno po druhém. Všechno co ho teď zajímalo, byla Luce. Stáhnul rozevřená křídla k zádům, jako anděl a cítil, jak se jeho tělo pohybuje ve tmě. Když došel až k andělovi, zastavil se.
Anděl ukázal na místo před ním. "Lucinda prošla tudy."
Šedá cesta dolů byla kolmá a úzká. Nevypadala o nic líp, nebo hůř než ta, kterou šel Daniel před chvílí.
"Jestli to bude vážně fungovat," řekl, "budu ti dlužit. Pokud ne, dostanu tě."
Anděl nic neřekl.
Daniel skočil. Díval se, jak mu vlhký vítr čechrá křídla. Opět zvýšil tempo a pospíchal dál. Kdesi daleko za ním uslyšel slabý smích.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře