19.kapitola

19. prosinec 2011 | 00.12 |
› 

 DAR ŽIVOTA

Memphis, Egypt - Peret (SEZÓNA SETÍ)
(Podzim, přibližně 3100 př. n. l.)
"Ty tam," zakřičel na Luce nějaký hlas hned, jak překročila práh Vyhlašovatele. "Chci svoje víno. Na talíři. A přiveďte mé psy. Ne - mé lvi. Ne - oboje."
Vyšla v obrovské bílé místnosti s alabastrovými stěnami a tlustými sloupy, které na sobě držely vznešený strop. Ve vzduchu byla cítit slabá vůně pečeného masa.
Místnost byla prázdná, až na vysokou platformu na druhém konci na vzdáleném konci, která byla potažená kůží z antilopy. Na vrcholu se tyčil kolosální trůn vyřezaný z mramoru s polstrovanými, plyšovými, smaragdově zelenými polštáři a s dekorativním znakem na zadní straně, ve tvaru propletených mamutích kel.
Muž na trůně s černo olemovanýma očima, nahou svalnatou hrudí, zuby potaženými zlatem, ošperkovanými prsty a vlasy vyčesanými do ebenové věže, s ní mluvil. Odvrátil se od písaře s tenkými rty, který měl na sobě modrou róbu a v ruce držel papyrus. Teď se oba muži dívali na ní.
Odkašlala si.
"Ano, Faraone," zasyčel jí Bill do ucha. "Stačí říct, ano, Faraone."
"Ano, Faraone!" vykřikla Luce přes obrovský pokoj.
"Fajn," řekl Bill. "A teď padej!"
Vycouvala zpátky do stínu dveří a ocitla se na vnitřním nádvoří, uprostřed kterého byl klidný rybníček. Vzduch byl chladný, ale slunce divoce zářilo. Spalovalo řadu lotosů v květináčích, které lemovaly chodník. Nádvoří bylo obrovské, ale kupodivu ho měla s Billem celé pro sebe.
"Na tomhle místě je něco divného, ne?" Luce přešla ke stěně. "Faraon zřejmě nebyl moc znepokojený tím, že jsem se tam z ničeho nic objevila."
"Je moc důležitý na to, aby se zabýval s lidmi, kteří nic neznamenají. Viděl tvůj pohyb jen periferním viděním a odvodil si z toho, že tam někdo přišel, aby ho obsloužil. To je všechno. To taky vysvětluje, proč nebyl vyvedený z míry tím, že máš na sobě čínský bitevní oděv z budoucnosti vzdálené dva tisíce let," řekl Bill a luskl kamennými prsty. Ukázal na stinný altánek v rohu nádvoří. "Odlož si tam a já ti zatím seženu něco trošku módnějšího."
Před tím, než si Luce stačila sundat těžké brnění krále Shang, vrátil se Bill s jednoduchými bílými egyptskými šaty. Pomohl jí dostat se z koženého oblečení a navlékl jí šaty přes hlavu. Přehodil jí látku přes jedno rameno a uvázal šňůrkou kolem pasu. Byla to úzká sukně končící jen pár centimetrů nad jejími kotníky.
"Nezapomněla jsi na něco?" Bill to vyslovil s podivným důrazem.
"Aha." Luce sáhla do brnění a vyndala hvězdnou střelu s tupým hrotem. Když jí vytáhla ven, přišlo jí, že byla mnohem těžší, než si myslela.
"Nedotýkej se hrotu!" řekl Bill rychle. Zavázal šíp do tkaniny a ovázal ho další šňůrkou. "Ještě ne."
"Myslela jsem, že to může ublížit jenom andělům." Naklonila hlavu a vzpomněla si na boj s Psanci. Na to, jak šíp narazil do paže Callie a nezpůsobil jí ani škrábnutí. Vzpomněla si taky, jak jí Daniel řekl, aby zůstala od hvězdných střel co nejdál.
"Ať už ti tohle řekl kdokoliv, neřekl ti celou pravdu," oznámil jí Bill. "Týká se to jenom nesmrtelných. A v tobě je nesmrtelná část - ta prokletá. Tvoje duše. To je ta část, kterou se tu chystáš zabít, pamatuješ? Tak bude tvoje současné já Lucinda Priceová zase smrtelná a bude moct žít dál normálním životem."
"Když zabiju mojí duši," řekla Luce a dala si hvězdnou střelu pod šaty. I přes hrubou látku byla na dotek teplá. "Ještě jsem se nerozhodla-"
"Myslel jsem, že jsme se dohodli." Bill polkl. "Hvězdné střely jsou hodně cenné. Nedal bych ti jí, pokud bys-"
"Prostě pojď najít Laylu."
Nebylo to jen děsivé ticho v paláci, co jí tak znepokojovalo. Něco bylo na Billovi divného. Od té doby co jí dal ten stříbrný šíp, byl nervózní.
Bill se zhluboka chraplavě nadechl. "Dobře. Starověký Egypt. Tohle je rané období dynastie v hlavním městě Memphisu. Jsme teď asi pět tisíc let od Lucindy Priceové, která zdobí svět svou nádhernou přítomností."
Luce obrátila oči v sloup. "Kde je moje minulé já?"
"Proč se vůbec obtěžuju s lekcemi z dějepisu?" Bill předstíral, že mluví k publiku. "Všechno co chce pořád vědět je to, kde je její minulé já. Je tak sobecká, až je to nechutné."
Luce si založila ruce na prsou. "Kdybys chtěl zabít svou duši, myslím, že bys to chtěl mít za sebou dřív, než bys stihnul změnit názor."
"Takže ses teď rozhodla?" Bill zněl napjatě. "Ale no tak, Luce. Tohle je naše poslední společná výprava. Myslel jsem, že bys chtěla znát podrobnosti o těchhle starých časech. Tvůj život byl vážně jeden z těch nejromantičtějších vůbec." Sedl si jí na rameno a stále mluvil dál. "Jsi otrokyně Layla. Chráněná, ale osamělá - nikdy jsi nebyla mimo zdi paláce. Až do jednoho dne, když jsi šla na procházku s jedním hezkým novým velitelem armády. Hádej kdo to byl?"
Bill se vznášel vedle ní, když pustila hromadu brnění do altánku a zvolna se procházel kolem okraje rybníčku.
"Ty a temperamentní Donkor -říkej mu jen Don- jste se do sebe zamilovali a všechno bylo najednou růžové s vyjímkou jedné kruté reality: Don je zasnoubený s faraonovou zlou dcerou Auset. To je ale drama, co?"
Luce si povzdechla. Vždycky tu byly nějaké komplikace. Další důvod, proč by to měla všechno ukončit. Daniel by neměl být poután k nějakému pozemskému tělu. Zabřednout do věčných dramat smrtelníků jen proto, aby mohl být s Luce. To k němu nebylo fér. Daniel už trpěl příliš dlouho. Možná, že byl doopravdy konec. Měla by najít Laylu a spojit se s jejím tělem. Potom, až jí řekne Bill, jak zabít její prokletou duši, propustí Daniel na svobodu. Šla napjatě dál podlouhlým nádvořím. Když obešla rybníček, někdo jí prsty stiskl zápěstí.
"Chyťte jí!" Dívka, která chytila Luce byla štíhlá a svalnatá. Na obličeji měla pod tuny make-upu dramatický pohled. Uši měla propíchnuté nejméně deseti zlatými náušnicemi a na krku jí visel zlatý náhrdelník ozdobený kily zlatých šperků.
Faraónova dcera.
"Já-" začala Luce.
"Neopovažuj se říct ani slovo!" vyštěkla Auset. "Zvuk tvého příšerného hlasu zní mým ušním bubínkům jako pemza. Stráž!"
Objevil se obrovský muž. Měl dlouhý černý cop a předloktí tlustší než stehno Luce. Nesl dlouhé dřevěné kopí zakončené ostrou měděnou čepelí.
"Zatkněte jí," řekla Auset.
"Ano, Výsosti," vyštěkl strážný. "A z jakých důvodů, Výsosti?"
Ta otázka zapálila uvnitř faraónovy dcery naštvaný oheň. "Krádež. Mého osobního majetku."
"Uvězním jí, dokud v téhle oblasti nezasedne koncil a nerozhodne o trestu."
"To už jsme udělali jednou," řekla Auset. "A přesto je pořád tady a chová se jako kobra královská. Nemá žádné hranice. Musíme jí někam zavřít. Někam, odkud nebude moct uniknout."
"Přiřadím k ní stálou hlídku-"
"Ne, to nestačí." Něco temného přešlo Auset přes tvář. "Už nikdy tu dívku nechci znovu vidět. Hoď ji do hrobky mého dědečka."
"Ale, Vaše Výsosti, nikdo kromě velekněze nemá povoleno-"
"Přesně tak, Kafele," řekla Auset s úsměvem. "Hoď ji u vchodu dolů ze schodů a zamkni za ní dveře. Když nejvyšší kněz půjde ve slavnostní večer provést svěcení hrobu, objeví tam tuhle vykradačku hrobů. Pak ji potrestá tak, jak uzná za vhodné." Přišla k Luce blíž a posmívala se jí. "Dozvíš se, co se stane těm, co se snaží ukrást něco královské rodině."
Don. Měla na mysli, že se jí Layla snaží ukrást Dona.
Luce bylo jedno, jestli jí zamknou a zahodí klíč na tak dlouho, jak jen budou chtít, pokud dostane příležitost k tomu, spojit se nejdřív s Laylou. Jak jinak by mohla Daniela osvobodit? Bill létal ve vzduchu a plánoval. Prsty si klepal na kamenný ret.
Strážný vyndal z brašny u pasu pouta. Upevnil železné řetězy Luce na zápěstí.
"Sám se o to postarám," řekl Kafele a vzal za řetěz.
"Bille!" zašeptala Luce. "Musíš mi pomoct."
"Něco už vymyslíme," zašeptal Bill a přeletěl před nádvoří. Zahnul do tmavé chodby za rohem, kde byla kamenná socha Auset, která vypadala ponuře, ale hezky.
Když se Kafele otočil na Luce a mžoural na ní, proč si mluví sama pro sebe, švihnul mu do obličeje dlouhý černý cop a Luce dostala nápad.
Neviděl, že to přichází. Zvedla spoutané ruce nad hlavu a tvrdě mu trhla za vlasy. Poškrábala mu nehty hlavu. Vyjekl a spadl dozadu. Krvácel z rány na hlavě. Pak ho Luce loktem silně šťouchla do břicha.
Zabručel a znovu zaklopýtnul. Oštěp mu vyklouzl z ruky.
"Můžeš mi sundat ty pouta?" zasyčela Luce na Billa.
Chrlič zavrtěl obočím. Krátká černá střela narazila do okovů a ty spadly dolů na zem a zmizely. Na místě kde byli, Luce pálila kůže, ale byla volná.
"Hm," řekla a krátce pohlédla na její holá zápěstí. Popadla ze země kopí. Otočila se, aby přiložila ostří Kafelovi na krk.
"Jsem jeden krok před tebou, Luce," zavolal na ní Bill. Když se otočila, Kafele ležel na zádech se zápěstím připoutaným ke kamennému kotníku sochy Auset.
Bill si oprášil ruce. "Týmová práce." Podíval se na strážce s popelavou tváří. "Musíme si pospíšit. Brzy zjistí, že má ještě pořád hlasivky. Pojď za mnou."
Bill rychle vedl Luce chodbou až ke krátkým schodům z pískovce a pak přes další halu osvětlenou malými lampami a lemovanou hliněnými sochami jestřábů a hrochů. Chodbou kráčela dvojice strážných, ale předtím než mohli vidět Luce, Bill ji strčil do dveřím na kterých byl závěs z rákosu.
Zjistila, že je v ložnici. Vyřezávané kamenné sloupy vypadaly jako ovázané papyrem. Podpíraly nízký strop. Dřevěná židle z ebenového dřeva byla u otevřeného okna naproti úzké posteli, která byla vyřezaná taky ze dřeva a malovaná zlatem tak, aby se leskla.
"Co mám teď dělat?" Luce se opřela o stěnu pro případ, že by šel někdo kolem a podíval se oknem dovnitř. "Kde to jsme?"
"Tohle je komnata velitele armády."
Než si Luce mohla dát dohromady, že tím Bill myslel Daniela, prošla přes závěs žena a vstoupila do místnosti.
Luce se zachvěla.
Layla na sobě měla stejné bílé šaty se stejným úzkým střihem, jako měla Luce. Vlasy měla husté, lesklé a rovné. Za jedním uchem měla zastrčenou bílou pivoňku.
S těžkým pocitem smutku Luce sledovala, jak Layla přešla k dřevěnému toaletnímu stolku a dolila do lampy olej z nádoby, která byla vyrobená z černé pryskyřice. Tohle byl poslední život, který Luce navštíví. Tohle tělo, kterého se stane součástí se spojí s její duší a všechno tam bude moct skončit.
Kdy se Layla otočila, aby doplnila olej do lampy u postele, všimla si Luce.
"Ahoj," řekla tichým a chraplavým hlasem. "Hledáte někoho?" Její černě orámované oči vypadaly mnohem přirozeněji, než příšerná vrstva make-upu Auset.
"Ano, hledám." Luce neztrácela čas. Když se rychle natáhla, aby popadla dívku za zápěstí, Layla se podívala přes ni směrem ke dveřím a její tvář ztuhla strachem. "Kdo je to?"
Luce se otočila, ale uviděla jenom Billa. Jeho oči byly doširoka otevřené.
"Ty" -řekla Layle s úžasem- "ho vidíš?"
"Ne," řekl Bill. "Mluví o krocích, které se rozléhají chodbou. Pospěš si, Luce." Luce se otočila zpátky a vzala její teplou ruku do své. Zásobník s olejem se rozlil po zemi. Layla zalapala po dechu a snažila se udělat krok zpět, ale pak se to stalo.
Pocit, že je jí špatně od žaludku, už byl Luce celkem známý. Místnost se zhoupla a jediná věc, která byla v centru její pozornosti, byla dívka před ní. Její inkoustově černé vlasy a oči se zlatými skvrnkami. Čerstvý zamilovaný ruměnec ve tvářích. Luce i Layla zamrkaly a pak-
Zem se uklidnila. Luce se podívala dolů na své ruce. Ruce Layli. Třásly se.
Bill byl pryč. Ale měl pravdu: na chodbě se ozývaly kroky.
Zvedla ze země nádobku s olejem a odvrátila se od dveří. Přilila olej do lampy. Nejlepší bylo, když každý, kdo projde kolem uvidí, že si dělá jenom svojí práci.
Kroky za ní se zastavily. Ucítila v náruči teplý dotek prstů a pak si ji někdo přitiskl zády k hrudi. Daniel. Cítila jeho záři, aniž by se na něj otočila. Zavřela oči. Ovinul jí paže kolem pasu a na krku ucítila jeho hebké rty. Zastavily se těsně pod uchem.
"Našel jsem tě," zašeptal.
Pomalu se mu obrátila v náruči. Pohled na něj jí vzal dech. Stále to byl její Daniel, ale jeho kůže byla barvy čokolády a jeho vlnité černé vlasy měl na krátko ostříhané. Měl na sobě jen krátkou bederní roušku, kožené sandály a stříbrný náhrdelník kolem krku. Jeho hluboké, fialové oči se na ní šťastně upírali.
On a Layla byli hluboce zamilovaní.
Opřela si tvář o jeho hruď a poslouchala, jak mu bije srdce. Bylo to naposledy, co to udělal? Co ji měl ve svém srdci? Bylo to o tom udělat správnou věc. Pro Daniela. Ale pořád jí bolelo jen na to pomyslet. Milovala ho! Pokud jí tahle cesta něco naučila, tak jen to, jak moc doopravdy miluje Daniela Grigoriho. Nebylo spravedlivé, že musela udělat tohle rozhodnutí.
Přesto byla tady.
Ve starověkém Egyptě.
S Danielem. Naposled. Chystala se ho osvobodit.
Její oči byly zastřené slzami, když jí políbil na vršek hlavy.
"Nevěděl jsem jistě, jestli se budeme moct rozloučit," řekl. "Tohle odpoledne odjíždím do války v Nubii."
Když Luce zvedla hlavu, Daniel uchopil její mokré tváře do dlaní. "Laylo, vrátím se ještě před sklizní. Prosím, neplač. Za chvíli se budeš znovu plížit v temné noci s talířem granátových jablek do mé ložnice. Jako vždycky. Slibuju."
Luce se zhluboka nadechla. "Sbohem."
"Sbohem pro teď." Jeho výraz zvážněl. "Řekni to: Sbohem jen pro teď."
Zavrtěla hlavou. "Sbohem lásko. Sbohem."
Záclona z rákosí se roztáhla. Layla a Don se vymanili z objetí, kdy je obklopil shluk stráží s oštěpy, kteří vešli do místnosti.
Vedl je Kafele. Jeho tvář byla rudá vzteky. "Chyťte tu holku," řekl a ukázal na Luce.
"Co se děje?" vykřiknul Daniel, když stráže obklopili Luce a svazovali jí ruce. "Přikazuji vám, abyste toho nechali. Pusťte ji."
"Promiňte, veliteli," řekl Kafele. "Nařízení Faraóna. Měl byste vědět, že když není šťastná faraonova dcera, není šťastný ani faraon."
Když odváděli Luce pryč, Daniel vykřikl: "Přijdu za tebou, Laylo! Najdu si tě!"
Luce věděla, že jí nelhal. Nebylo to takhle vždycky? Potkali se, ona se dostala do potíží a on se objevil, aby jí zachránil - rok co rok už celou věčnost přicházel na poslední chvíli jako její strážný anděl a zachránil jí. Bylo unavující o tom přemýšlet.
Ale tentokrát, až se k ní dostane, bude mít připravenou hvězdnou střelu. Ta myšlenka jí poslala bolestivou vlnu do břicha. Znovu se jí nahrnuly slzy do očí, ale zahnala je. Alespoň se bude moct naposled rozloučit.
Stráže jí vedli nekonečnou sérií chodeb až někam ven na spalující slunce. Pochodovali ulicemi z nerovných kamenů, přes obrovskou klenutou bránu až k malému domku z třpytivého pískovce, který byl u zemědělské půdy na cestě ven z města. Táhli jí k obrovské zlaté hoře.
Když se přiblížili, Luce si uvědomila, že to byla budova. Pohřebiště, uvědomila si najednou. Mysl Layly zaplavil strach. Každý věděl, že to byla egyptská hrobka posledního faraona, Meniho. Nikdo, kromě několika málo z nejsvatějších kněží -a mrtvých- se neodvážil vstoupit do místa, kde byli pohřbená královská těla. Hroby totiž byly zamčené kouzly a zaříkáváními, které měli mrtvé provázet na cestě k jejich dalšímu životu a které měli každé živé bytosti zabránit přístupu dovnitř. Dokonce i stráže, kteří jí tam táhli, byli nervózní, když se blížili.
Brzy vstoupili do hrobky ve tvaru pyramidy, která byla vyrobená z vypalovaných hliněných cihel. Dva urostlí strážci zůstali u vchodu. Kafele strčil Luce do tmavých dveří a vedl jí dolů ještě tmavším schodištěm. Druhý strážce šel za nimi a nesl pochodeň, aby jim osvětlil cestu.
Pochodně vrhaly stíny na kamenné stěny. Ty byly pomalované hieroglyfy. Tu a tam Luce zahlédla kousek modlitby Tait, bohyně na kterou se lidé obrací s prosbami o pomoc, která měla zařídit, aby faraonova duše plula neporušená svým posmrtným životem.
Každým krokem míjeli falešné dveře, které byly jenom falešné kamenné výklenky ve stěnách. Luce si uvědomila, že jeden z nich byl opravdový vchod do místnosti, kde odpočívali členové královské rodiny. Teď byli zazdění kamenem a štěrkem tak, aby se k nim žádný smrtelník nedostal.
Čím dál šli, tím tam byla větší tma a chladno. Vzduch byl těžký a byl v něm cítit pach smrti. Když se blížili k otevřeným dveřím na konci chodby, strážný s pochodní jimi odmítnul projít - "Nebudu proklet bohy kvůli téhle dívce a její drzosti"- takže Kafele pokračoval sám. Zápasil se zámkem, který byl na dveřích. Pak vzduch zaplavila odporná octová vůně a otrávila ovzduší okolo.
"Myslíš si, že teď máš naději na únik?" zeptal se a sundal jí pouta ze zápěstí. Pak jí strčil dovnitř.
"Ano," zašeptala Luce, když se za ní zavřely těžké kamenné dveře a zámek zapadnul zpátky na své místo. "Poslední."
Byla sama v naprosté tmě a chlad jí pronikal kůží.
Pak se ozval zvuk -jako když do sebe někdo naráží kameny- a pak se uprostřed místnosti objevilo malé zlatavé světlo. Byl to plamínek mezi Billovýma kamennýma rukama.
"Ahoj, ahoj." Přiletěl ke straně místnosti a přendal plamínek z ruky do bohatě zdobené fialovo zelené kamenné lampy. "Tak se znovu setkáváme."
Luce zamžourala. První co uviděla, byl nápis na zdi. Byla pomalována hieroglyfy stejnými jako na chodbě. Tentokrát to ale byly modlitby k faraónovi -"Nerozlož se. Neshnij. Vkroč mezi nikdy nevyhasínající hvězdy." Kolem byly zlaté bedny, které překypovaly zlatými mincemi a oranžovými drahokamy. Před ní byla obrovská sbírka obelisků. Navíc tam byla zakonzervovaných asi tak deset psů a koček.
Místnost byla obrovská. Byl tam soubor nábytku do ložnice s kompletně vyskládaným toaletním stolkem s kosmetikou. Byla tam děkovná plocha s dvouhlavým hadem vyrytým navrchu. Mezi jejich propletenými krky byl výklenek s černým kamenem, který vrhal tmavě modré odlesky do stran.
Bill sledoval, jak ho Luce zvedla. "Myslím, že tohle ve svém posmrtném životě moc neužije."
Seděl na vrcholu překvapivě živě vypadající sochy bývalého faraóna. Mysl Layli řekla Luce, že ta socha představuje faraónu duši a ta ze shora shlíží na hrobku faraóna, která ležela za ní. V ní byl mumifikovaný faraón. Uvnitř sarkofágu byl vápenec a v něm byla vložená dřevěná rakev. Uvnitř té nejmenší byl nabalzamovaný vládce.
"Dávej pozor," řekl Bill. Luce si ani neuvědomila, že si k prsům tiskla malou dřevěnou nádobku. "V tomhle jsou faraónovi vnitřnosti."
Luce ucukla a vyndala z šatů hvězdnou střelu. Když šíp zvedla zjistila, že byl v jejích prstech teplý. "Vážně to bude fungovat?"
"Pokud si dáš pozor a uděláš všechno, co říkám," řekl Bill. "Teď sídlí tvoje duše přímo ve středu tvého těla. Jestli se k ní chceš dostat, pak si musíš přejet hrotem šípu přesně přes střed tvého hrudníku v okamžiku, kdy tě Daniel políbí a ty začneš cítit, že pomalu začínáš hořet. Pak budeš ty, Lucinda Priceová, vyhozená ze svého minulého já jako obvykle, ale tvoje prokletá duše bude uvězněná v těle Layly, kde shoří a zmizí."
"Já - já se bojím."
"Nemusíš. Je to jako vyndání slepého střeva. Je ti líp bez něj." Bill se podíval na svá prázdná šedá zápěstí. "Podle mých hodinek tu bude Don každou chvíli."
Luce držela stříbrný šíp tak, aby jí jeho ostří mířilo na prsa. Vyryté vzory se jí chvěly pod prsty. Ruce se jí třásly nervozitou.
"Připrav se." Billův vážný hlas zněl jako z dálky.
Luce se snažila soustředit se, ale v uších cítila vlastní zrychlený tep. Musela to udělat. Musela. Kvůli Danielovi. Chtěla ho osvobodit z trestu, který přijal kvůli ní.
"Budeš to muset udělat mnohem rychleji než cokoliv jiného, nebo tě Daniel zastaví. Jeden rychlý řez přes tvou duši. Budeš cítit, jak se něco uvolňuje, pak ucítíš závan chladu a - Bum!"
"Laylo!" Don se najednou objevil před ní. Dveře za ní byly ještě pořád zamčené. Jak se sem dostal?
Šíp jí vypadnul z ruky a zarachotil o podlahu. Rychle se sehnula a dala ho dovnitř šatů. Bill byl pryč. Ale Don byl - Daniel byl - přesně tam, kde ho chtěla mít.
"Co tady děláš?" Hlas se jí zlomil. Musela hrát překvapenou, že ho vidí.
Nezdálo se, že by si toho všimnul. Vrhl se k ní a sevřel jí v náruči. "Zachraňuju ti život."
"Jak ses dostal dovnitř?"
"O to se nemusíš starat. Žádný smrtelník, ani žádná kamenná deska nemůžou zabránit lásce, jako je ta naše. Vždycky si tě najdu."
V jeho nahých do bronzova opálených pažích by se měla Luce cítit dobře. Ale ona nemohla. Její srdce bylo rozervané a chladné. Tohle jednoduché štěstí, pocit naprosté důvěry, každá z těch emocí k Danielovi jí připomněla, jak se cítila v každém životě - a teď ji to mučilo.
"Neboj se," zašeptal. "Nech mě ti říct, lásko, co se stane po tomhle životě. Vrátíš se. Znovu se narodíš. Tvoje znovuzrození je krásné. Opravdové. Můžeš se ke mně znovu a znovu vracet."
Světlo z lampy zablikalo a ukázalo v jeho očích fialové světlo. Jeho tělo bylo proti tomu jejímu tak teplé.
"Ale já umírám. Stále dokola."
"Cože?" Naklonil k ní hlavu. I když jí jeho postava přišla exotická, moc dobře znala tenhle jeho výraz - zmatené zbožňování, když se vyjádří k něčemu, o čem nečekal, že by to mohla pochopit. "Jak jsi - nemysli na to. Nezáleží na tom. Důležité je, že budeme opět spolu. Vždycky najdeme jeden druhého. Nikdy tě neopustím."
Luce padla na kolena na kamennou podlahu. Skryla si obličej do dlaní. "Nechápu, jak to můžeš vydržet. Znovu a znovu ten samý smutek-"
Zvedl ji. "Stejná ohromná radost-"
"Stejný oheň, který všechno zničí-"
"A stejné nadšení z toho, že se všechno znovu zrodí. Ty to nechápeš. Nevíš, jak báječné to je-"
"Viděla jsem to. Vím to."
Teď měla jeho pozornost. Nezdálo se, že by si byl jistý, jestli jí má věřit nebo ne, ale alespoň jí poslouchal.
"Co když už není naděje, že se to někdy změní?" zeptala se.
"Je tu naděje. Jednoho dne to přežiješ. Tahle věc je to jediné co mě nutí jít dál. Nikdy se tě nevzdám. I kdyby to trvalo celou věčnost." Utřel jí palcem slzy z tváří. "Budu tě milovat celým srdcem. V každém životě. Po každé tvé smrti. Nebudu tě k sobě ničím vázat. Jen mojí láskou."
"Ale je to tak těžké. Pro tebe to není těžké? Copak jsi nikdy nepřemýšlel, co kdyby ..."
"Jednoho dne naše láska zvítězí nad tímhle temným prokletím. A to pro mě znamená všechno."
Luce vzhlédla a spatřila lásku, která mu zářila v očích. Věřil tomu, co říkal. Nestaral se o to, jestli musel znovu a znovu trpět: šel dál, ztrácel jí stále dokola, ale dál ho hnala naděje, že jednoho dne jejich konec nenastane. Věděl, že byl zatracený, ale i tak se snažil stále znovu a znovu jít dál. A tak to i vždycky bude.
Jeho oddanost k ní, k nim, se dotkla její části, o které si myslela, že už se vzdala.
Stále se s ním chtěla hádat: tenhle Daniel nevěděl o překážkách, které budou na jejich cestě ani o všech těch slzách, které za ty roky vypláče. Nevěděl, že ho viděla ve chvílích jeho nejhlubšího zoufalství. Toho, co s ním dělala její smrt.
Ale pak-
Luce pochopila. A všechno bylo najednou jiné.
Danielovi nejslabší chvíle jí děsily, ale věci se změnily. Celou tu dobu se cítila zavázaná jejich lásce, ale teď už věděla, jak jí ochránit. Teď viděla její lásku z mnoha různých úhlů. Pochopila něco, co by jí nikdy samotné nedošlo. Pokud by Daniel někdy zaváhal, ona by ho zvedla a přivedla zpátky na jeho cestu.
Naučila se to od nejlepšího: od Daniela. Jejího Daniela, kterého nechala v zahradě jejích rodičů v Thunderboltu. Musela jít.
"Polib mě," zašeptala.
Seděl na schodech s koleny jen tak daleko od sebe, aby se mezi ně vešlo její tělo. Klekla si před něj. Jejich čela i špičky nosů se dotýkaly.
Daniel jí vzal za ruce. Zdálo se, že jí chtěl něco říct, ale nenašel vhodná slova.
"Prosím," naléhala na něj se rty u těch jeho. "Polib mě a osvoboď mě."
Daniel se k ní naklonil. Vzal jí za boky a položil si jí do klína. Kolébal jí v náruči. Jeho rty našly její. Byly sladké jako nektar. Zasténala z hluboké radosti, která protékala každým jejím kouskem. Věděla, že smrt Layly byla blízko. Nikdy se ale necítila bezpečněji a živěji, než kdy jí držel Daniel v náruči.
Dala mu ruce kolem krku. Dotýkala se jeho svalnatých ramenou i malých vyvýšených jizev, které skrývaly jeho křídla. Jeho ruce bloudily po jejích zádech přes její dlouhé, husté vlasy. Každý dotek byl tak nenasytný, každý polibek tak nádherný a čistý, že se jí z toho točila hlava.
"Zůstaň se mnou," zaprosil. Svaly v obličeji měl napnuté a jeho polibky byly hladovější a zoufalejší. Musel cítit, jak se tělo Luce otepluje. Teplo stoupalo v jejím nitru a šířilo se jejím hrudníkem až do tváří. Oči se jí zalily slzami. Políbila ho vášnivěji. Už si tímhle prošla mnohokrát předtím, ale tohle bylo z nějakého důvodu jiné.
S hlasitým zvukem roztáhl svá křídla a pak je zabalil těsně kolem ní, jako bílou kolébku, která je oba držela v zajetí.
"Opravdu tomu věříš?" zašeptala. "Že jednou tohle všechno přežiju?"
"Z celého srdce a z celé duše," řekl a vzal její obličej do dlaní. Přitáhl k nim těsněji svá křídla. "Budu na tebe čekat tak dlouho, jak bude potřeba. Budu tě milovat každý okamžik věčnosti."
V tu chvíli Luce pohltilo žhnoucí teplo. Vykřikla bolestí a přetočila se v Danielově náruči, když jí žár přemohl. Její kůže hořela, ale on jí nepustil.
Ta chvíle byla tady. Hvězdná střela byla zastrčená v jejích šatech a teď -hned teď- byl moment, kdy jí měla použít. Ale ona se nikdy nevzdá. Ne Daniela. Ne, když věděla, jak těžké to měl on, a že ani on se jí nikdy nevzdal.
Na její kůži se začaly tvořit puchýře. Žár byl tak brutální, že jediné co mohla dělat, bylo třást se.
A pak už mohla jen křičet.
Layla vzplanula. Plameny pohltily její tělo. Luce cítila, jak se její tělo i duše, které sdílela s tímhle tělem, štěpí. Snaží se o co nejrychlejší úprk z nelítostného žáru. Sloup ohně rostl do výšky i do šířky. Než naplnil celou místnost. Pak bylo po všem. A z Layly nic nezbylo.
...
Luce očekávala tmu a našla světlo.
Kde byl Vyhlašovatel? Mohla být ještě uvnitř Layly?
Vzplál oheň. Nešlo ho uhasit. Rozšiřoval se. Plameny pohlcovaly víc a víc temnoty. Sahaly až do nebe, jako kdyby byl i vzduch hořlavý. Všechno co mohla Luce vidět, byla žhavá červenozlatá záře.
Pokaždé, když nějaké z jejích minulých jí zemřelo, Luce byla propuštěná z plamenů a zároveň vehnaná do Vyhlašovatele. Něco se změnilo. Něco jí nutilo vidět věci, které nebyly skutečné.
Křídla v ohni.
"Danieli!" vykřikla. Něco, co vypadalo jako Danielova křídla proletělo ohněm a vzplanulo. Doutnalo, jako kdyby to bylo tvořené ohněm. Všechno co rozeznávala, byla bílá křídla a fialové oči. "Danieli?"
Oheň se valil tmou, jako obrovská vlna oceánem. Rozbila se o neviditelnou zábranu a zuřivě se řítila na Luce. Na její tělo, hlavu a daleko za ní. Pak, jako kdyby někdo sfouknul svíčku, se ozvalo zasyčení a zatmělo se.
Ovanul jí studený vítr. Na kůži se jí objevila husí kůže. Objala si tělo a přitáhla si k sobě kolena. Byla překvapená tím, že pod sebou neucítila žádnou zem. Nelétala úplně, jen se bezcílně vznášela. Tahle tma nebyla Vyhlašovatel. Nepoužila hvězdnou střelu, ale i tak ... zemřela?
Měla strach. Nevěděla, kde byla. Jen to, že byla sama.
Ne, byl tam i někdo jiný. Někdo vydával škrabavý zvuk. Uviděla tlumené šedé světlo.
"Bille!" zakřičela Luce při pohledu na něj. Ulevilo se jí tak, že se začala smát. "Och, díky bohu. Myslela jsem, že jsem se ztratila - myslela jsem - no, to je jedno." Zhluboka se nadechla. "Nemohla jsem to udělat. Nemohla jsem zabít mojí duši. Najdu jiný způsob, jak zlomit to prokletí. Daniel a já - nemůžeme se jeden druhého vzdát."
Bill byl daleko, ale pomalu mířil k ní. Létal ve vzduchu v kruzích. Čím blíž se k ní dostal, tím byl větší. Polkla, když byl dvakrát, pak třikrát a nakonec desetkrát větší, než byl malý kamenný chrlič, se kterým cestovala. Pak začala jeho skutečná proměna:
Za jeho rameny vyrostl pár silnějších, plnějších černých křídel, která rozmetala jeho malá kamenná křídla do změti kamenných úlomků. Vrásky na čele se mu prohloubily a rozšířily se po celém jeho těle, dokud nevypadal svraštěle a staře. Drápy na nohách a rukách mu vyrostly a byly ostřejší a žlutější. Třpytily se ve tmě a byly ostré jako břitva. Jeho hruď se zvětšila. Když se stával nekonečněkrát větším, než byl předtím, narostly mu husté, kudrnaté černé vlasy.
Luce potlačila zanaříkání, které se jí dralo ven z krku. A podařilo se jí to, dokud kamenité šedé oči Billa nezměnily barvu z nespočetných šedých zákalů a nezazářily rudě jako oheň.
Pak zakřičela.
"Vždycky jsi dělala špatná rozhodnutí." Billův hlas se změnil na monstrózní, hluboký, drsný a pronikavý. Neslyšely ho jen uši Luce, ale i její duše. Udeřil jí jeho dech páchnoucí po smrti.
"Ty jsi-" Luce nedokázala dokončit tu větu. Bylo jen jedno slovo pro to zvíře před ní. A jen myšlenka na to vyslovit to nahlas, jí děsila.
"Padouch?" zakdákal Bill. "Překvápko!" Natáhl ta slova tak, že si byla Luce jistá, že se rozkašle, ale neudělal to.
"Ale - tys mě toho tolik naučil. Pomohl jsi mi zjistit - proč bys - jak - celou tu dobu?"
"Podvedl jsem tě. To je to, co dělám, Lucindo."
Záleželo jí na Billovi. Na tom odporném ničemovi, jakým byl. Svěřovala se mu a poslouchala ho. Věřila mu natolik, že málem zabila svou duši, protože jí to řekl. Ta myšlenka jí zasáhla. Málem kvůli Billovi ztratila Daniela. Stále ho kvůli Billovi mohla ztratit. Ale on nebyl Bill-
Nebyl jenom démon, jako Steven nebo dokonce Cam v jeho nejhorší podstatě.
Byl ztělesněné Zlo.
A byl celou dobu s Luce a dýchal jí na krk.
Snažila se od něho odvrátit, ale temnota byla všude. Vypadalo to, jako kdyby se vznášela na noční obloze, ale všechny hvězdy byly neuvěřitelně daleko. Dokonce ani neviděla zem. Blízko ní byly tmavší skvrny. Vířící propasti. Tu a tam se objevil paprsek světla. Maják naděje. Zvláštní osvětlení téhle temnoty. Pak světlo zmizelo.
"Kde to jsme?" zeptala se.
Satan se ušklíbl nad nesmyslností její otázky. "Nikde," řekl. Jeho hlas už byl opět stejný, jako jejího společníka na cestách. "V temném srdci ničeho. Ani nebe, ani země, ani pekla. Místo těch nejtemnějších cest. Nic z tohohle ale tvoje mysl nedokáže pochopit, takže ti to tu nejspíš připadá" -vypoulil oči- "děsivé."
"A co ty záblesky světla?" Luce se zeptala a snažila se nedat na sobě znát, jak jí tohle místo děsí. Viděla nejméně čtyři záblesky světla, jako nějaké náhle požáry vznikající z ničeho, a pak se rychle vytratily a staly se opět temnotou.
"Ach, tohle." Bill sledoval jak se objevilo světlo a zmizelo za ramenem Luce. "Cestování andělů. Démonů. Rušná noc, viď? Zdá se, že každý někam spěchá."
"Ano." Luce čekala na další záblesk světla na obloze. Když přišel a vrhnul na ní stín, zoufale po něm sáhla. Vyhlašovatel se začal třást, ale když světlo zhaslo, neviděla ho. "Včetně mě."
Vyhlašovatel jí rychle rostl v ruce. Byl tak velký, naléhavý a ohebný, že si chvíli myslela, že by to mohla zvládnout.
Místo toho ale ucítila tvrdé sevření kolem boků. Bill celé její tělo sevřel v ostrých drápech. "Ještě nejsem připravený říct ti sbohem," zašeptal hlasem, z kterého se roztřásla. "Podívej, oblíbil jsem si tě. Ne, počkej, takhle to není. Vždycky jsem tě ... měl rád."
Luce nechala stín v její ruce, aby zmizel v nicotě.
"A jako všechny, které miluju, tě potřebuju. A to hlavně teď, takže už nenič moje plány. Zase."
"Alespoň jsi mi dal teď nový cíl," řekla Luce a napnula se proti jeho sevření. Bylo to k ničemu. Sevřel ji pevněji a zmáčknul jí kosti.
"Vždycky jsi v sobě měla vnitřní oheň. To na tobě miluju." Usmál se a bylo to příšerné. "Kdyby jen ta tvoje jiskra zůstala jenom uvnitř, viď? Někteří lidé mají prostě smůlu v lásce."
"Ty mi nemluv o lásce," vyštěkla na něj Luce. "Nemůžu uvěřit, že jsem kdy poslouchala třeba jen jedno slovo, co ti vyšlo z úst. Ty nevíš nic o lásce."
"To už jsem jednou slyšel. Ale náhodou vím o lásce jednu důležitou věc: Myslíš si, že je větší než nebe a peklo a osud všech, kteří jsou mezi nimi. Ale mýlíš se. Tvoje láska k Danielu Grigorimu je ještě míň než bezvýznamná. Není to nic!"
Jeho výkřik byl jako nárazová vlna, která přejela přes Luce a rozevlála jí vlasy. Vydechla a trhaně se nadechla. "Říkej si co chceš. Miluju Daniela. Vždycky jsem ho milovala. A to s tebou nemá nic společného."
Satan na ní upíral svůj ohnivý pohled a zarýval jí do kůže jeho ostré drápy. "Vím, že ho miluješ. Jsi do něj blázen. Jen mi řekni proč."
"Proč?"
"Proč. Proč on? Zkus to dát do slov. Donuť mě to doopravdy pocítit. Chci být dojatý."
"Je pro to milion důvodů. Prostě to tak je."
Jeho úsměv se ještě prohloubil a znělo to jako, kdyby v jeho nitru vrčelo tisíce psů. "Tohle byl test. Selhala jsi, ale to není tvoje vina. Ne tak docela. Tohle je jen nešťastný vedlejší účinek tvého prokletí zlatíčko. Už neděláš žádné rozhodnutí."
"To není pravda. Pokud si vzpomínám, udělala jsem dost velké rozhodnutí, když jsem si vybrala, že nezabiju svojí duši."
To ho rozzlobilo. Viděla, jak se mu roztahovalo chřípí. Natáhnul ruku a zaťal jí v pěst. Odtrhnul kus hvězdného nebe a hodil ho někam do dálky. Dlouho nic neříkal. Jen se díval do noci.
Luce napadla hrozná myšlenka. "Říkal jsi mi vůbec někdy pravdu? Co by se stalo, kdybych doopravdy použila tu hvězdnou střelu-" Zachvěla se a byla znechucená tím, jak málo k tomu chybělo. "Proč tohle všechno děláš? Chceš mě dostat ze hry, aby ses mohl dostat k Danielovi? Je to důvod, proč ses před ním nikdy neukázal? Kvůli tomu, že by po tobě šel a-"
Satan se zasmál. Z jeho smíchu zešedly hvězdy. "Myslíš si, že se bojím Daniela Grigoriho? Máš o něm celkem vysoké mínění. Řekni mi, jaké lži ti navykládal o jeho velkolepém místě v nebi?"
"Jsi lhář," řekla Luce. "Od chvíle kdy jsem tě potkala, jsi nedělal nic jiného, jen jsi mi lhal. Není divu, že tebou celý vesmír pohrdá."
"Bojí se mě. Nepohrdají mnou. V tom je rozdíl. Strach je pro někoho předmět závisti. Asi mi neuvěříš, ale existuje hodně lidí, kteří si přejí mít sílu, kterou mám já. Kteří ... mě zbožňují."
"Máš pravdu. Nevěřím ti."
"Prostě jen nevíš dost. O ničem. Vzal jsem tě na cestu tvojí minulostí, ukázal jsem ti marnost téhle existence a doufal jsem, že v tobě probudím pravdu, ale jediné, čeho jsem se od tebe dočkal bylo: "Daniel! Chci Daniela!"
Hodil ji na zem a ona upadla do temnoty. Zastavila se teprve, když na ní pohlédnul. Jako kdyby jí mohl zastavit na místě. Pohyboval se v těsném kruhu kolem ní. Ruce měl za zády, křídla měl těsně u těla a hlavu měl obrácenou k obloze. Všechno co tady vidíš je všechno, co vůbec můžeš vidět. Sice z dálky, ano, ale je to všechno. Všechny životy a světy. Je to daleko od slabých smrtelníků. Podívej se na to."
Udělala to. Bylo to jiné, než předtím. Hvězdy byly nekonečné. Pod rouškou noci viděla tolik jasných míst, že byla obloha spíš světlá, než černá. "Je to nádherné."
"Tohle je tabula rasa." Jeho rty se zvlnily do pokřiveného úsměvu. "Už jsem unavený z téhle hry."
"Je to pro tebe jenom hra?"
"Je to hra pro něj." Přejel rukou po obloze a za jeho dotekem zůstával jen temný pás noci. A já odmítám dovolit Těm druhým, aby to měli tak jednoduché jen díky vesmírným vahám. Naše strany jsou teď v rovnováze."
"Rovnováha. Chceš tím říct, že je stejný počet padlých andělů, kteří se spojili s tebou a kteří se spojili s-"
"Neříkej to. Ale ano, tohle myslím. Právě teď je rovnováha a-"
"A ještě jeden anděl si nezvolil stranu," řekla Luce a vzpomněla si na dlouhý rozhovor s Arriane na večeři v Las Vegas.
"Hmmm. Nemůžu to nechat náhodě. Celá ta věc s hvězdnou střelou byl jenom jeden z mých cílů. Ale počítal jsem s tím, že se něco zvrtne. Tak jsem vymýšlel další spiknutí. Plánoval jsem. Často jsem to dělal, když jsi byl v těle nějaké svého minulého já zaneprázdněná olizováním Daniela Grigoriho. Takže brzy uvidíš, že to co jsem naplánoval já, už mi nebude moct nikdo překazit.
Vymažu minulost. Začnu znovu. Můžu přeskočit tisíciletí, které vedlo až k tobě a tvým mezerám v životech, Lucindo Priceová" -odfrkl si- "a začnu od znova. A tentokrát budu hrát mnohem víc moudře. Tentokrát to vyhraju."
"Co to znamená udělat ´tlustou čáru za minulostí´?"
"Čas je jako velká břidlice, Lucindo. Nikde není psáno, že nemůže být kousek nějakým chytrákem vymazaný. Je to drastický krok, ano. Znamená to, že vymažu několik tisíciletí. Je to velký krok zpátky pro všechny - ale hej, co je to pár ztracených tisíciletí v porovnání s věčností?"
"Jak to chceš udělat?" Cítila, jak se v jeho blízkosti chvěje. "Co to znamená?"
"Znamená to, že se vrátím na začátek. K Pádu. Všichni jsme byli vyhnáni z Nebe kvůli naší svobodné vůli. Mluvím tu o velké nespravedlnosti."
"Prožiješ znova svoje největší hity," řekla, ale on jí neposlouchal. Ztratil se v detailech jeho plánu.
"Ty a ten úděsný Daniel Grigori podniknete ten výlet se mnou. Ve skutečnosti je tvoje spřízněná duše právě teď na cestě tam."
"Proč by Daniel-"
"Ukázal jsem mu cestu, samozřejmě. Teď všechno co musím udělat je dostat se tam ve chvíli, kdy budou andělé vyhnáni a začne jejich Pád na zem. Bude to dokonalý okamžik."
"Kdy začne jejich pád? Jak dlouho to trvá?"
"Devět dní," zašeptal, "ale pro nás vyhnané to bylo jako celá věčnost. Nikdy ses na to nezeptala svých přátel? Cama. Rolanda. Arriane. Nebo tvého drahocenného Daniela? Všichni jsme tam byli."
"Tak uvidíš, jak se to stane znovu. No a co?"
"Udělám něco neočekávatelného. A víš, co to bude?" Uchechtl se a jeho rudé oči zazářily.
"Nevím," řekla tiše. "Zabiješ Daniela?"
"Nezabiju. Chytím. Chytím každého z nás. Otevřu Vyhlašovatele jako velkou síť a chytím je do mé časové smyčky. Pak se vtělím do mého minulého já a odnesu mé andělské hosty do současnosti se mnou. Dokonce i ty, co jsou na mé straně."
"A pak co?"
"Co? Začneme od začátku. Protože pád je začátek. To není součást dějin - to je začátek historie. A všechno co se stalo před dobou, kam je přenesu? Už nebude dál existovat."
"Už nebude existovat - myslíš tím život v Egyptě?"
"Nikdy se nestane."
"Čína? Versailles? Las Vegas?"
"Nikdy, nikdy, nikdy. Ale je to mnohem větší než jen ty a tvůj přítel ty jeden sobče. Jde tu Římskou říši a další věci - to alespoň říkají Syni a Ti druzí. Je to smutné období lidstva, kdy země stoupá z první temnoty a pomalu směřuje do parádní žumpy. Takže všechno, co se kdy stalo, prostě přeskočíme. Je to, jako když hodíš kámen do vody."
"Ale nemůžeš prostě ... vymazat veškerou minulost!"
"Jasně, že můžeš. Stejně, jako když zkracuješ sukni v pase. Stačí odstranit přebytečnou látku a přišít dvě části k sobě. Je to, jako kdyby ta prostřední část nikdy neexistovala. Začneme od znovu. Celý cyklus se bude opakovat a já budu mít další pokus na to, zlákat k sobě důležité duše. Duše jako-"
"Nikdy ho nedostaneš. Nikdy se nepřipojí k tvojí straně."
Byla svědkem toho, že se Daniel nevzdal už pět tisíc let. Bez ohledu na to, že znovu a znovu umírala. Že mu byla odpírána jeho pravá láska. Nechtěl se vzdát a vybrat si stranu. A i kdyby to nějak ovlivnilo jeho rozhodnutí, byla by tam, aby ho podpořila. Teď už věděla, že je dost silná, aby tam byla pro případ, že by Daniel zaváhal. Podpoří ho stejně jako on jí.
"Nezáleží na tom, kolikrát vymažeš minulost," řekla. "Vůbec nic se nezmění."
"Ach." Zasmál se, jako kdyby ho Luce uvedla do rozpaků - příšerný, děsivý chechot. "Samozřejmě, že ano. Všechno se změní. Mám ti to vyjmenovat?" Natáhl své špičaté a zažloutlé drápy. "Tak zaprvé Daniel a Cam budou znovu bratři. Stejně, jako to bylo před pádem. Nebude to pro tebe zábava? Horší to ale bude s Nephilimy. Čas, kdy andělé chodili po světě a pářili se smrtelníky, prostě zmizí. Tak se rozluč se svými malými kamarády ze školy."
"Ne-"
Luskl drápy. "Jo, ještě je tu jedna věc, o které jsem se nezmínil: Tvoje historie s Danielem? Vymazána. Takže všechny ty věci, co jsi objevila na naší malé výpravě, všechny ty věci, které jsi mi tak upřímně svěřila a všechno co ses naučila ve tvé minulosti? Můžeš tomu dát polibek na rozloučenou."
"Ne! To nemůžeš udělat!"
Ještě jednou jí uchopil do svých studených paží. "Ach, miláčku, je to prakticky hotové."
Zasmál se. Znělo to jako lavina času a prostoru, který se začal hroutit kolem nich. Luce se otřásla a přikrčila se. Snažila se vymanit z jeho sevření, ale držel jí příliš pevně. Příliš hluboko pod jeho odpornými křídly. Nic neviděla. Jen cítila, jak se do nich opírá vítr a pak už jen výbuch tepla. Neotřesitelný chlad pohltil její duši.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře