20.kapitola

19. prosinec 2011 | 00.12 |
› 

 KONEC CESTY

NEBESKÁ BRÁNA - PÁD
Samozřejmě, bylo jen jediné místo, kde ji mohl najít.
První reinkarnace. Začátek.
Daniel mířil do svého prvního života a byl připravený počkat tam tak dlouho, dokud se tam neobjeví Luce. Vezme jí do náruče a zašeptá jí do ucha: Konečně. Našel jsem tě. Nikdy tě už nenechám odejít.
Vystoupil ze stínu a zmrazil ho oslepující jas.
Ne, tohle nebyl cíl jeho cesty.
Tenhle vzduch plný vůně ambrósie a zářivá obloha. Tenhle kosmický záliv plný nekonečného světla. Jeho duše se stáhla při pohledu na bílé mraky, které se otíraly o Vyhlašovatele. Tam v dálce hrála nezaměnitelná tří notová hudba. Hudba, která vycházela z trůnu éterického vladaře, a která pročišťovala vzduch.
Ne! Ne!
Neměl by tu být. Chtěl se setkat s Lucindou v jejich první reinkarnaci na zemi. Jak mohl ze všech míst skončit zrovna tady? Jeho křídla se instinktivně roztáhla. Když je rozvinul, cítil se jinak, než když to udělal na zemi. Nebylo obrovské uvolnění, které si nakonec dopřál. Tady to bylo samozřejmé, jako pro smrtelníky dýchání. Věděl, že jeho křídla září, ale ne tak, jako zářila na zemi v měsíčním světle. Tady nemusel skrývat svoji svatozář. Tady byl prostě takový, jaký byl doopravdy.
Bylo to tak dávno, co byl Daniel naposled doma.
Táhlo ho to tam. Úplně všechno ho volalo. Vonělo to tady jako domov každého smrtelníka - borovice, domácí pečivo, sladký letní déšť nebo kouř z otcova doutníku. Způsobovaly to mocné síly. To byl důvod, proč Daniel těch posledních šest tisíc let zůstal tak daleko odsud.
Byl zpátky, ale ne z vlastní vůle.
To ten anděl!
Bledý malý andílek v jeho Vyhlašovateli - napálil ho.
Konce Danielových křídel se zježily. Na tom andělovi bylo něco v nepořádku. Jeho značka Vah vypadala až příliš čerstvá. Ještě byla vyvýšená a červená, jako kdyby byla čerstvě vyřezaná ...
Daniel vletěl do nějaké pasti. Musel okamžitě odejít.
Podíval se nahoru. Vždycky se zdržoval nahoře. Klouzal tím nejčistším vzduchem. Roztáhl křídla a cítil, jak se nad ním zvedla bílá mlha. Začal stoupat k perleťovým lesům, prolétl nad Sadem vědomostí a skončil u Háje života. Pak se snesl k saténově bílému jezeru na úpatí zářící stříbrné hory Celeste.
Strávil tu tolik šťastných chvil.
Ne.
Všechno co musel udělat, bylo zůstat v zákoutích své duše. Teď nebyl čas na nostalgii.
Zpomalil a přiblížil se k louce, na které stál trůn. Bylo to pořád stejné, jak si pamatoval: plochá rovina dokonale bílých mraků zalitých slunečních svitem směřující k centru toho všeho. Trůnu, oslnivě jasného, vyzařujícím teplo čistého dobra. Zářil tak jasně, že se na něj nemohl díval ani anděl. Nedalo se ani přiblížit, aby viděl Stvořitele, který seděl na trůnu, oděn v jasu.
Danielův pohled zabloudil k zvlněným stříbrným obloukům, které byly kolem trůnu.

Každý z nich byl označený znakem jednoho archanděla. Tohle bylo místo jejich setkávání, uctívání a návštěv, kdy dostávaly a doručovaly zprávy k Trůnu.

Blízko pravého horního rohu trůnu byly lesklé oltáře, kde bylo jeho místo. Byl tam už tak dlouho, jako samotný trůn.
Ale teď už tam bylo jenom sedm oltářů. Kdysi jich tam bylo osm.
Počkat-
Daniel sebou trhl. Věděl, že přišel do brány nebeské, ale nevěděl kdy přesně. Bylo to důležité. Trůn byl takhle nevyvážený jen jednou a to na velmi krátkou dobu: hned po tom, co Lucifer prozradil své plány o svém zběhnutí. Ale dřív, než byl i zbytek z nich přinucený k tomu, aby si vybral vlastní stranu.
Přišel v okamžiku po zradě Lucifera, ale před Pádem.
Blíží se velký spor, během kterého se někdo přikloní ke straně nebe a někdo ke straně pekla. Když se Lucifer změní před jejich očima v Satana a velká ruka je z trůnu sešle z nebe. Nechá je padnout.
Přišel blíž k louce. Harmonická hudba sílila, stejně jako pobíhání andělů. Louka zářila shromážděním těch nejjasnějších duší. Bylo tam jeho minulé. Byli tam všichni. Bylo to tak jasné, že Daniel neviděl nic jasně, ale pamatoval si, že Lucifer zrovna přemisťoval svůj oltář na druhý konec louky, v přímé opozici jeho -i když ani zdaleka ne tak vysokého- trůnu. Ostatní andělé se shromáždili před trůnem uprostřed louky.
Tohle byl nástup. Bylo to jen chvíli před tím, než nebe ztratilo polovinu své duše. V té době se Daniel divil, proč Trůn vůbec dovolil, ale tenhle nástup nastal. Prokouknul ten, který panoval všemu, Luciferův plán odvést mu anděly a úplně ho pokořit? Jak se mohl Trůn tak hrozně zmýlit?
Gabbe pořád mluvila o nástupu s překvapivou bezstarostností. Daniel si toho pamatoval jen málo. Ale vzpomněl si na jemné pohlazení křídel, které mu dávalo najevo svou podporu. Pohlazení, které říkalo: Nejsi sám. Mohl by na ta křídla pohlédnout i teď?
Možná tu byl způsob, jak zvládnout nástup jinak. Jak zařídit, aby na ně kletba nedopadla tak tvrdě. Daniel se zachvěl, když si uvědomil, že by mohl tuhle past obrátit na příležitost. Samozřejmě! Kdyby někdo změnil prokletí, mohla by to být pro Lucindu cesta ven. Celou tu dobu se jí Daniel snažil dohnat. Myslel si, že to, že mu unikala byla celou dobu vina Lucindy. Že někde v jejím nedbalém procházení časem otevřela špatná vrátka. Ale možná ... možná to bylo celou dobu na Danielovi.
Byl tady. Mohl to udělat. Určitým způsobem už to vlastně udělal. Prošel celými tisíciletími a viděl následky toho, co se tady odehrálo. To, co se stalo na samém začátku, se otisklo do každého z jejích životů. A konečně to začalo dávat smysl.
Mohl být tím, kdo trochu zmírní prokletí a pak následovat Lucindu a jít za ní do její minulosti. Muselo to ale začít tady. A musel to začít Daniel.
Sestoupil na louku z mraků a šel podél její dlouhé zářící hranice. Byli tam stovky andělů, tisíce, všechny naplňovala úzkost. Když vklouzl do davu, to světlo bylo úžasné. Nikdo nevnímal jeho anachronismus - napětí a strach andělů je až příliš zaneprazdňoval.
"Nadešel čas, Lucifere," zvolal hlas z trůnu. Tenhle hlas dal Danielovi nesmrtelnost a každému, kdo byl s ním. "Je to opravdu to, co si přeješ?"
"Nejen pro nás, ale pro všechny anděly," řekl Lucifer. "Každý si zaslouží svobodnou vůli. Nejen smrtelní muži a ženy, na které se díváme shora." Lucifer se otočil na anděly. Svítil ještě jasněji, než Jitřenka. "V louce z mraků byla vytvořena hranice. Teď má každý možnost volby."
První nebeský písař stál u trůnu. Jeho světlo se mihotalo. Začal volat jména. Začalo to s nejníže postaveným andělem sedmi tisícím osmiset dvanáctým synem nebe:
"Gelieli," zvolal písař, "poslední z dvaceti osmi andělů, kteří vládnou v honosném domě na Luně."
Tak to začalo.
Písař stále psal záznamy o výběru zářící oblohy, když Chabril, anděl druhé hodiny v noci, si vybral Lucifera a Tiel, anděl severního větru si vybral nebe spolu s Padielem, strážcem dětských postýlek a Gadalem, andělem zabývajícím se magickými obřady pro nemocné. Někteří andělé zdlouhavě povídali, někteří neřekli ani slovo. Daniel nesledoval dění. Byl na cestě k tomu, aby našel sám sebe. Stejně už věděl, jak tohle všechno skončí.
Brodil se mezi anděly a byl vděčný za to, jak dlouho tahle věc trvala. Musel rozpoznat svoje vlastní já, než vyjde z masy andělů a řekne ta naivní slova, za která bude od té doby tvrdě platit.
Na louce byl rozruch - ozývalo se šeptání, světla okolo zablikala a andělé nadávali na anděla nízkého hromu. Daniel neslyšel volané jméno, a ani neuviděl anděla, který právě učinil volbu. Strčil do duše před sebou, aby lépe viděl.
Roland. Poklonil se před trůnem. "Se vší úctou, nejsem připravený na výběr." Podíval se na trůn, ale ukázal na Lucifera. "Ty jsi dnes ztratil syna, ale my všichni přišli o bratra. Zdá se, že ho bude následovat mnohem víc andělů. Prosím neber na lehkou váhu tohle temné rozhodnutí. Nenuť naše rodiny, aby se od sebe oddělily."
Daniela ničil pohled na duši Rolanda -anděla poezie a hudby, Danielova bratra a kamaráda- jak prosí na zářivě bílém nebi.
"Mýlíš se, Rolande," ozvalo se z trůnu. "A kvůli tvému vzdoru proti mě, jsi právě učinil volbu. Vítej ho na své straně, Lucifere."
"Ne!" zakřičela Arriane a oddělila se od ostatních, aby se mohla postavit vedle Rolanda. "Prosím, jen mu dej čas, aby pochopil, co znamená jeho rozhodnutí!"
"Bylo rozhodnuto." To byla konečná odpověď Trůnu. "Můžu to vidět v jeho duši, i z jeho slovech - už si vybral."
Proti Danielovi se vynořila duše. Horká a ohromující. Okamžitě jí rozeznal.
Cam.
"Co jsi zač?" zašeptal Cam. Přirozeně cítil, že bylo na Danielovi něco jiného, ale nebyl žádný způsob, jak by to mohl Daniel vysvětlit andělovi, který nikdy neopustil nebe, a který nikdy neměl žádnou představu o tom, co mělo přijít.
"Bratře, nedělej si starosti," uchlácholil ho Daniel. "To jsem já."
Cam ho uchopil za ruku. "Vnímám tě, ale také vím, že to nejsi úplně ty." Ponuře zavrtěl hlavou. "Doufám, že jsi zde z nějakého důvodu. Prosím. Můžeš zastavit to, co se tu děje?"
"Daniel." Písař vyvolal jeho jméno. "Anděl tichých pozorovatelů, Grigori."
Ne, ještě ne. Ještě si ani nerozmyslel, co měl udělat. Daniel proběhnul oslepujícím světlem duší kolem něj, ale už bylo příliš pozdě. Jeho starší já se pomalu zvedlo a nezadívalo se ani na Trůn, ani na Lucifera.
Místo toho se podíval do mlhavé dálky. Díval se, jak si Daniel vzpomněl, na ní.
"Se vší úctou. Neprovedu volbu. Nezvolím si ani stranu Lucifera a ani stranu Nebe."
Z pole plného andělů, od Lucifera a i od trůnu, se ozval řev.
"Místo toho si vybírám lásku - věc, na kterou jste všichni zapomněli. Vybírám si lásku a opouštím vaší válku. Děláte chybu, když nás rozdělujete," řekl Daniel k Luciferovi. Pak se otočil a obrátil se na Trůn. "Všechno co je dobré na nebi i na zemi se rodí z lásky. Tahle válka není spravedlivá. Tahle válka není dobrá. Láska je to jediné, za co stojí bojovat."
"Mé dítě," bohatý tvrdý hlas zaduněl od trůnu. "Mýlíš se. Já si stojím pevně za mým výtvorem láskou - chci lásku pro všechny mé tvory."
"Ne," řekl Daniel tiše. "Tahle válka je o pýše. Vyžeň mě odsud, pokud musíš. Pokud je to můj osud, pak se vzdávám, ale ne tobě."
Ozval se Luciferův smích. "Máš odvahu Boha, ale mysl dospívajícího smrtelníka. A tvůj trest musí být jako pro dospívajícího člověka." Lucifer mávl rukou k jedné straně. "Peklo ho nebude mít."
"A už dal jasně najevo svou volbu opustit nebe," ozval se zklamaný hlas z trůnu. "Stejně jako u všech mých dětí, vidím co je v tvé duši. Ale nevím, co teď s tebou budu dělat, Danieli. Ani s tvojí láskou."
"Nebude mít svou lásku!" zakřičel Lucifer.
"Chceš něco navrhnout, Lucifere?" zeptal se Trůn.
"Musí být pro výstrahu potrestán." Lucifer zuřil. "Copak to nevidíš? Láska, o které mluví je ničivá!" Lucifer se ušklíbl, jako kdyby v něm začaly růst semena těch nejstrašnějších myšlenek. "Tak ať zničí ty dva milence a ne nás ostatní! Ať ona zemře!"
Od andělů se ozvaly vzdechy. To bylo nemožné. Poslední věc, kterou by každý očekával.
"Vždy zemře. A takhle to bude už navěky," pokračoval Lucifer hlasem naplněným jedem. "Nikdy nedosáhne dospělosti - bude znovu a znovu umírat přesně ve chvíli, kdy si vzpomene na tvou volbu. Takže nikdy skutečně nebudete spolu. To bude její trest. A pokud jde o tebe, Danieli-"
"To stačí," ozvalo se od Trůnu. "Pokud si bude Daniel stát za svým rozhodnutím, to co navrhuješ, Lucifere, pro něj bude dostatečný trest." Nastalo dlouhé, napjaté ticho. "Pochop: Tohle bych nepřál žádnému z mých dětí, ale Lucifer má pravdu. Pořádek musí být."
Tohle byla chvíle, kdy se to všechno stalo. Danielova šance k otevření mezery v prokletí. Odvážně vyletěl na louku a vznesl se po boku svého dřívějšího já. Teď byl čas na změnu. Změnu minulosti.
"Co je tohle za zdvojení?" Lucifer zuřil. Jeho nově červené oči se zaměřily na dva Danieli.
Všichni andělé na Daniela zmateně civěli. Jeho minulé já ho zmateně pozorovalo. "Proč jsi tady?" zašeptal.
Daniel nečekal, až mu někdo položí další otázku a nečekal ani na to, až se Lucifer posadí na trůn nebo se dostane z toho překvapení.
"Přišel jsem z naší budoucnosti, po tisíciletích tvého trestu-"
Náhlé rozčarování andělů bylo zřejmé z tepla, které vysílaly jejich duše. Samozřejmě, tohle bylo daleko za vším, co by teď mohli pochopit. Daniel neviděl na Trůn tak jasně, aby viděl, jaký efekt na něj měl jeho návrat, ale Luciferova duše se okamžitě rozžhavila vzteky. Daniel se donutil jít k němu.
"Přišel jsem, abych poprosil o shovívavost. Pokud budeme potrestáni -a pane, nezpochybňuji vaše rozhodnutí- prosím, alespoň si uvědomte, že jedna z vašich velkých zbraní je vaše milost, která je tajemná a velká a pokuřuje nás všechny."
"Milost?" zařval Lucifer. "Potom, co jsme byli svědkem tvé zrady? A tvoje budoucí já lituje svého rozhodnutí?"
Daniel zavrtěl hlavou. "Má duše je stará, ale mé srdce je mladé," řekl při pohledu na jeho dřívější já, které vypadalo ohromeně. Pak se podíval na duši, kterou miloval, tak krásnou a jasnou. "Nemůžu být jiný, než jaký jsem. Činil jsem tu volbu znovu každý den. A stojím si za ní."
"Volba byla vyřknuta," řekli Danielové unisono.
"Pak ti bude tvůj trest vyměřen," řekl Trůn.
Objevilo se velké světlo a pak na dlouhou chvíli nastalo ticho. Daniel uvažoval, jestli vůbec udělal správně, že sem předstoupil.
Pak se konečně ozvalo: "Ale zvážíme tvojí prosbu o milost."
"Ne," zařval Lucifer. "Nebe není jediná ublížená strana!"
"Ticho!" Hlas Trůnu zesílil. Jeho hlas zněl unaveně, bolestně a mnohem méně jistě, než si Daniel pamatoval. "Pokud jednoho dne její duše nebude tížená hmotností víry, pak jí dám volbu, aby si zvolila stranu. Pak bude volná a bude mít možnost se svobodně rozhodnout. Uniknout nařízenému trestu. A když to udělá, složí závěrečnou zkoušku téhle lásky, budeš mít nárok na to zrušit své závazky ke své rodině a k Nebi. Její volba se pak stane tvým vykoupením nebo konečným trestem. Pak bude všemu konec."
Daniel se sklonil a jeho minulé já kleklo vedle něj.
"Tomuhle se nemůžu podřídit!" zařval Lucifer. "Tohle se nikdy nesmí stát! Nikdy-"
"Je to ukončené," zahřímal hlas, který najednou přišel o svou dobrosrdečnost. "Nebudu tolerovat ty, kteří mi budou odporovat nebo budou zpochybňovat má rozhodnutí. Odejděte. Všichni ti, kteří se rozhodli špatně nebo se nerozhodli vůbec. Nebeské brány jsou pro vás zavřeny!"
Něco zablikalo. Nejjasnější světlo najednou zhaslo.
Nebe se setmělo a nastala smrtící zima.
Andělé zalapali po dechu a třásli se. Tiskli se k sobě, aby se zahřáli.
Pak nastalo ticho.
Nikdo se ani nepohnul a nikdo nepromluvil.
Co se stalo potom, bylo neuvěřitelné dokonce i pro Daniela, který už si tím jednou prošel. Obloha pod nimi se třásla a Bílé jezero přeteklo. Divoká voda se vyvalila ven a všechno zatopila. Sad vědomostí a Háj života se spojily a celé nebe se začalo otřásat. Všechno zemřelo.
Z trůnu se začal odlepovat stříbrný lesk a nakonec spadnul na konec louky. Bílé mraky nabraly temnou barvu a čišelo z nich to nejtemnější zoufalství. Oblaka se otevřela před Luciferem. S bezmocným vztekem on i andělé nejblíž jemu zmizeli.
Andělé, kteří ještě měli na výběr ale také přišli o pohostinnost Nebe a sklouzli do propasti. Gabbe byla jedna z nich. Arriane a Cam taky stejně jako ostatní nejdražší jeho srdci. Škoda vzniklá Danielovou volbou. Dokonce i oči jeho minulého já směřovaly k černé díře v nebi. Brzy zmizel uvnitř. A opět Daniel neudělal nic, aby ho v jeho počínání zastavil.
Věděl, že devět dní bude stále padat dolů, dokud nedosáhne země. Věděl, že si nemohl dovolit ztratit devět dní nehledáním Luce. Přešel k propasti.
Na okraji nicoty se Daniel podíval dolů a uviděl jasné místo dál, než si vůbec dokázal představit. To ale nebylo to, co upoutalo jeho pozornost. Bylo to zvíře s obrovskými černými křídly, tmavějšími než samotná noc. A letělo k němu. Pohyboval se vzhůru. Jak to bylo možné?
Daniel právě viděl Lucifera nahoře, jak byl nad ním vynesen rozsudek. Padl jako první a měl být daleko níž. Ale mohl to být někdo jiný. Daniel se zaměřil na jeho křídla černá jako uhel, když si uvědomil, že zvíře někoho neslo v ochranném objetí jeho křídel.
"Lucindo!" zakřičel. Ale zvíře už jí pustilo.
Celý jeho svět se zastavil.
Daniel neviděl, kam potom Lucifer odešel, protože se hnal oblohou směrem k Luce. Žár její duše byl tak jasný a tak známý. Vystřelil dopředu. Křídla měl v těsné blízkosti svého těla, takže padal rychleji, než se vůbec zdálo možné, že by někdy mohl. Svět kolem něj byl rozmazaný. Natáhl se a-
Přistála mu v náruči.
Okamžitě vytáhl křídla dopředu a obalil je kolem ní, jako obranný štít. Ze začátku se zdála překvapená, jako kdyby se právě probudila ze strašného snu. Zadívala se mu hluboko do očí. Zadržela dech. Pohladila ho po tváři a přejela mu prsty přes křídla, který mi objímal.
"Konečně." Vydechl a našel její rty.
"Našel jsi mě," zašeptala.
"Vždycky si tě najdu."
Těsně pod nimi množství padlých andělů rozsvítilo oblohu jako tisíc jasných hvězd. Všechny zřejmě držela u sebe nějaká neviditelná síla, která na ně dohlížela během dlouhého skoku z nebe. Bylo to smutné, ale ohromující. Na okamžik to vypadalo, jako kdyby všichni letěli a hořeli s krásnou dokonalostí. Když se na sebe on a Luce podívali, oblohou projel černý blesk a zdálo se, že je obklopila jasná záře.
Pak se ale všechno kolem Luce a Daniela ponořilo do naprosté tmy. Jako kdyby se najednou všichni andělé zřítili do nějaké kapsy na obloze.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře