Prolog

19. prosinec 2011 | 00.13 |
› 

 TEMNÝ KŮŇ

Louisville, Kentucky - Listopad 27, 2009
Zazněl výstřel. Široká brána se prudce otevřela. Na cestě se ozvala ozvěna bušení kopyt. Připomínala masivní hrom.
"A jsou pryč!"
Sophia Bliss si upravila širokou krempu svého opeřeného klobouku. Byl v tlumených odstínech fialové, dvacet sedm placů v průměru, se stáhnutým šifonovým závojem. Byl dostatečně velký na to, aby vypadala jako správný fanoušek dostihů, ale ne tak křiklavý, aby k nim přitáhnul nežádoucí pozornost.
Kvůli závodu ten den byly speciálně objednané ve stejném kloboučnictví v Hilton Head tři klobouky. Jeden máslově žlutý, který pokrýval bílou hlavu Lyrici Crisp, která seděla vedle slečny Sophie a jedla hovězí sendvič. Další byl plstěný klobouk, zelený jako mořská pěna s puntíkovanou saténovou stuhou, který korunoval uhlově černou hřívu Viviny Sole, která seděla a vypadala zdánlivě plaše s rukama oděnýma v bílých rukavicích, které jí spočívali v klíně, tak jako slečně Sophii.
"Skvělý den pro závod," řekla Lyrica. Se svými 136 roky, byla nejmladší ze Starších Zhsmaelimů. Otřela si hořčici, která jí tekla z koutku úst. "Věříte mi, že je to poprvé, co jsem na závodech?"
"Pst," zasyčela na ní Sophia. Lyrica byla takový hlupák. Teď nešlo vůbec o koně, ale o tajné setkání velikánů. Takže co se stalo s těma velkýma mozkama, že se tu ještě neukázali? Měly tu být. Na tomhle zcela neutrálním místě, které bylo uvedeno na zlatem popsané pozvánce, kterou Sophie dostala od neznámého odesílatele. Měli se tu setkat, aby se navzájem odhalili a přišli s plánem společného útoku. Budou tu každou chvíli. Aspoň v to doufala.
"Krásný den, pro krásný sport," odvětila Vivina suše. "Jen škoda, že náš kůň v tomhle závodě nebude taky vypuštěn na trať a nebude běhat stejně lehká kolečka jako tyhle kobylky. Není to tak, Sophie? Nevsadíme se, kde ta čistokrevná kobylka Lucinda skončí?"
"Řekla jsem Psst," zašeptala Sophie. "Kousni se do toho svýho povýšenýho jazyka. Všude jsou tu špehové."
"Jsi paranoidní," řekla Vivina, přičemž se ozval vysoký smích Lyrici.
"Jsem to, co vám zbylo," řekla Sophie.
Bylo v tom mnohem víc - dvacet čtyři Starších stojících na vrcholu Zhsmaelimů. Skupina smrtelníků, nesmrtelných a pár prapůvodních, jako byla i Sophie. Pomyslná čára tvořená znalostmi, vášní a vírou měla jen jediný sjednocující cíl: vrátit celý svět do stavu, který tu byl před tím, než Adam spadl z ráje. Do slavných chvil před pády andělů. K lepšímu nebo k horšímu. Tak to bylo už věčnost plánováno a napsáno v nadslunce jasném kódu, který je všechny spojil dohromady. Každý se pod to podepsal: K lepšímu nebo k horšímu.
Protože ve skutečnosti to mohlo dopadnou jakkoliv.
Každá mince měla dvě strany. Hlava a ocas. Světlo a tma. Dobro a -
No, fakt byl, že se ostatní Starší nepřipravili na obě varianty.

Ale to nebyla Sophiina chyba. Musela však nést to břímě, když jí jeden po druhém zasílali oznámení o jejich stažení z funkcí. Tvé účely jsou až příliš temné. Nebo: Úroveň organizace se zhoršila. Nebo: Starší se až příliš vzdálili od původního záměru. První vlna dopisů přišla, předvídatelně, do týdne po incidentu s tou holkou Pennyweatherovou. Nemohli stát, jak jí tvrdili, za smrtí malého bezvýznamného dítěte. Jeden neopatrný moment s dýkou a najednou všichni Starší vyplašeně utíkají. Všichni se bojí hněvu Vah.

Zbabělci.
Sophia se Vah nebála. Jejich útok byl namířen proti padlým, ne spravedlivým. Andělům co zůstali připoutání k zemi, jako byl Roland Sparks a Arriane Alterová. Tak dlouho už nikdo z Nebe nepřeběhl na druhou stranu. Nemají žádnou volnost a ani žádnou moc. Zoufalé časy o to doslova prosili. Sophie téměř začala šilhat ze čtení všech těch srdečných výmluv Starších. Ale i kdyby chtěla získat všechny odpadlíky zpět-což nechtěla- nebyl tu žádný způsob, jak by to mohla dokázat.
Sophia Bliss - školní knihovnice, která někdy sloužila jako sekretářka u Zhasmalinů- nyní byla oficiálně nejvyšší Starší. Odešlo z nich jen dvanáct. Ale devíti z nich se nedalo věřit.
Proto dnes tři z nich seděli v pastelových kloboucích na trati. Drželi v rukách své falešné sázky. A čekali. Bylo ubohé, jak hluboko klesli.
Rasa došla ke svému konci. Reproduktory vyhlásili vítěze a ohlašovali šanci vsadit si na další závod. Zazobanci a opilci, kteří vyhráli, kolem nich radostně provolávali slávu. Ti co prohráli, seděli sklesle na svých místech. A dívka, okolo devatenácti, s bílým blond copem, hnědým pláštěm a tmavými, velkými slunečními brýlemi, šla pomalými kroky ke Starším.
Sophie ztuhla. Co tu dělala?
Bylo téměř nemožné říct, jakým směrem se dívka dívá. Sophie se na ní snažila nezírat. Ne, že by na tom záleželo - dívka jí nemohla vidět. Byla slepá. Ale pak - Psanec na Sophii kývnul. Ach ano - tihle hlupáci mohli vidět hořící duše lidí. Sophiino světlo života muselo být velmi slabé, ale i přesto muselo být stále viditelné.
Dívka se posadila na prázdnou židli před Staršími a s výhledem na trať a s pětidolarových tipem v ruce, který její oči ale stejně nemohly přečíst.
"Čau." Hlas Psance byl monotónní. Neotočila se.
"Opravdu nevím, co tu děláte," řekla slečna Sophie. Byl vlhký listopadový den v Kuntucky, ale i přesto ucítila na svém čele pot. "Naše spolupráce skončila, když se vám nepodařilo najít tu dívku. Žádné bláboly toho, který si říká Phillip, nedokážou změnit náš názor." Sophia se naklonila dopředu - blíž k dívce- a pokrčila nos. "Každý ví, že se Psancům nedá věřit."
"Nejsme tu, abychom s vámi spolupracovali," řekl Psanec s pohledem upřeným před sebe. "Tys byla jen loď, pomocí které jsme se dostali blíž k Lucindě. Nezajímá nás spolupráce s tebou."
"Nikdo se tu teď nestará o tvojí organizaci." Ozvaly se kroky na tribunách.
Byl tam vysoký štíhlý chlapec s oholenou hlavou a pláštěm, který byl stejný, jako dívky před nimi. Jeho brýle byly plastové a levné. Vypadaly jako ty, co jsou v blízkosti pokladen v drogeriích.
Phillip sklouzl na židli vedle Lyrici Crisp. Stejně jako dívka se k nim neotočil čelem, když s nimi mluvil.
"Nejsem překvapený, že jsi tady, Sophie." Sjel s brýle mi až na svůj nos a odhalil dvě bílé oči. "Jsem jen zklamaný, žes mi neřekla, že jsi taky pozvaná."
Lyrica zalapala po dechu, když uviděla hrozné bílé oči za jeho brýlemi. I Vivina ztratila svou jistotu a couvla. Sophie uvnitř bublala vzteky.
Dívka k ní zvedla zlatou kartu. Stejnou pozvánku, jakou dostala Sophie, teď držela dívka mezi prsty.
"Dostali jsme tohle."
Jediný rozdíl byl v tom, že tahle pozvánka byla napsána v Braillově písmu. Sophie na ní sáhla, aby se ujistila, že je pravá, ale rychlým pohybem pozvánka zmizela zpátky pod dívčin plášť.
"Podívej se ty grázle. Označila jsem tvé hvězdné střely znakem Starších. Pracuješ pro mě-"
"Oprava," řekl Phillip. "Psanci nepracují pro nikoho. Jen sami pro sebe."
Sophie pozorovala, jak lehce otáčí krkem. Předstíral, že sleduje koně, kteří běží kolem trati. Vždycky si myslela, že je děsivé, když vyvolávají dojem, že skutečně vidí. Každý věděl, že i když jsou slepí, dokázali by je skolit pouhým dotekem ruky.
"Škoda, že jste odvedli tak mizernou práci." Sophie cítila, že je její hlas vyšší, než původně chtěla. Přitáhla tím pohled postaršího páru, který seděl u tribuny. "Měli jsme spolupracovat," zasyčela, "ulovit jí, a - a vy jste selhali."
"Na tom už stejně nezáleží."
"Cože?"
"Ztratila se v čase. To byl vždy její osud. A Starší stále visí na vlásku. Ale to je zase tvoje selhání."
Chtěla se na něj vrhnout. Škrtit ho tak dlouho, dokud by mu ty jeho velké oči nevylezly z důlků. Měla pocit, jako by dýka, kterou měla v kabelce na klíně, hořela. Kéž by to byla hvězdná střela. Sophie se zvedla ze židle, když se za nimi ozval hlas.
"Posaďte se," poručil jim. "Tohle setkání se teď bude řídit mými příkazy."
Hlas. A ona věděla čí je. Klidný a autoritativní. Naprosto ponižující všechny okolo. Působil tak silně, že se tribuna jemně otřásla. Smrtelníci sedící nedaleko si ničeho nevšimli, ale Sophii se na zadní části krku objevily kapičky potu. Tekly jí pomalu po zádech a znehybněly jí. Tohle nebyl obyčejný strach. Tohle byl ochromující, žaludek okyselující teror. Byla by tak odvážná, aby se na něj otočila?
Nejjemnější pohled koutkem oka odhalil muže v černém obleku ušitém na míru. Jeho tmavé vlasy byly pod černým kloboukem skvěle střižené.
Tvář měl milou a atraktivní, ale nijak obzvlášť zapamatovatelnou. Čerstvě oholený, s rovným nosem a hnědýma očima. Byl jí povědomý. Jenže slečna Sophie ho nikdy neviděla. Věděla ale jistě, kdo to byl. Cítila to v kostech.
"Kde je Cam?" zeptal se hlas za nimi. "Taky mu byla poslaná pozvánka."
"Nejspíš si hraje na Boha uvnitř Vyhlašovatelů. Stejně, jako všichni ostatní," vyhrkla Lyrica. Sophia jí plácla.
"Hraje si na Boha?"
Sophie hledala slova, kterými by mohla vyžehlit tohle faux paus. "Několik dalších následovalo Lucindu zpátky časem," řekla nakonec. "Včetně dvou Nephilimů. Nejsme si jisti, kolik dalších šlo z ní."
"Můžu se zeptat," řekla náhle mrazivý hlas, "proč se nikdo z vás nerozhodl jít za ní?"
Sophie bojovala s dechem. Polkla. Jakékoliv intuitivní pohyby byly náhle zakrnělé v panice. "Nemůžeme, no ... Zatím nemáme schopnosti k tomu, abychom-"
Dívka jí přerušila. "Psanci už na tom dělají-"
"Ticho," přikázal jim hlas. "Ušetřete mně vašich výmluv. Už na tom stejně nezáleží. Na vás už nezáleží."
Dlouhou dobu bylo ticho. Bylo děsivé nevědět, jak ho potěšit. Když promluvil, jeho hlas byl měkčí, ale neméně smrtící. "Příliš mnoho je v sázce. Nemůžu nechat nic náhodě."
Ticho.
Pak tiše dodal: "Nastal čas vzít věci do vlastních rukou."
Sophie jemně zalapala po dechu, když se snažila skrýt své zděšení. Ale nemohla zastavit třes jejího těla. Jeho přímá účast? To byla skutečně děsivá vyhlídka. Nedovedla si představit spolupráci s ním-
"Vy ostatní se do toho nepleťte," řekl. "To je všechno."
"Ale-" Byla to nehoda. To slovo jí vyklouzlo. Nemohla ho vzít zpátky. Ale všechna ta desetiletí práce. Její plány!
Co přišlo potom, byl jen dlouhý ohromující řev.
Rozlehl se po tribunách a zdálo se, že ho musejí slyšet na celé dráze. Sophie se zděsila. Hluk do ní narazil. Prošel její kůží a zdálo se, že pronikl až do toho nejhlubšího jádra. Měla pocit, jako by se její srdce rozpadlo na kusy.
Lyrica a Vivina měly zavřené oči. Dokonce i Psanci se třásli. Ve chvíli, když si Sophie pomyslela, že ten řev nikdy nepřestane a že to bude její smrt, nastalo absolutní ticho.
Na okamžik.
Měla dost času na to, aby se rozhlédla kolem sebe a viděla, že ostatní lidi vůbec nic neslyšeli.
Zašeptal jí do ucha: "Tvoje práce je u konce. Neodvažuj se mi postavit do cesty."
Dole zazněl další výstřel. Široká brána se opět otevřela. Jenže tentokrát bušení kopyt na cestě znělo jako nic. Bylo to jako nejlehčí zvuk, když dopadne na zem list z nedalekých stromů.
Předtím, než dostihové koně překročili startovní čáru, postava za nimi zmizela.
Zanechala za sebou jen černé otisky kopyt na prknech tribuny.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře