4.kapitola

19. prosinec 2011 | 00.29 |

 Vrátil jsem se zpátky do školy. Byla to správná věc, musel jsem se chovat co nejmíň nápadně. V průběhu dne se většina studentů také vrátila do školy. Jenom Tyler, Bella a ještě pár dalších, kteří použili nehodu jako záminku, zůstali v nemocnici. Udělat správnou věc by pro mě nemělo být tak těžké. Ale po tom všem, jsem jen zatínal zuby a snažil se vypudit z hlavy myšlenku vyhnout se škole a jít najít děvče.

Jako kdybych byl pronásledovatel. Posedlý pronásledovatel. Posedlý, upíří pronásledovatel. Škola byla pro mě dnes, nepochopitelně, ještě víc nudná něž před týdnem. Jako kóma. Jako kdyby barvy zmizely ze všech stěn, stromů, oblohy, tváří okolo mě. Zíral jsem na praskliny ve stěně.
Byla tu ještě jedna správná věc, kterou bych měl udělat, ale neudělal jsem jí. Záleží na úhlu pohledu. Z poledu Cullenových, ne jenom jako upírů, ale Cullenových, někoho, kdo patří do rodiny, také vyjímečně v dnešním světě, by správná věc vypadala asi takto:
"Jsem překvapený, že tě vidím ve třídě Edwarde. Slyšel jsem, že jsi byl u té nehody dnes ráno."
"Ano byl jsem pane Banner, ale měl jsem štěstí." Přátelský úsměv. "Ani jsem se nezranil. Škoda že to samé nemůžu říct o Belle a Tylerovi."
"Jak se mají?"
"Myslím že Tyler je v pořádku, má jen povrchové řezné rány. Ale nejsem si jistý u Belly ." Zamračený, starostlivý výraz. "Asi má otřes mozku. Na chvíli byla dost mimo, viděla divné věci. Doktoři se obávali ..."
A takto by to mělo pokračovat. Dlužil jsem to svojí rodině.
"Jsem překvapený že tě vidím ve třídě, Edwarde. Slyšel jsem že jsi byl u té strašné nehody dnes ráno."
"Nezranil jsem se." žádný úsměv.
Pan Banner nedočkavě přešlapoval z nohy na nohu.
"Víš něco o Belle Swanové a Tylerovi Crowleyovi? Slyšel jsem že měli nějaké odřeniny ... ."
Pokrčil jsem rameny. "Vůbec nic."
Pan Banner si odkašlal. "Ach jasně .... " Můj studený pohled ho mírně znervózňoval. Rychle se vrátil zpět za katedru a začal s vyučováním. Tohle nebylo správné. Dokud se na to nedívate z jiného a dost neznámého úhlu pohledu. Já jen že to bylo tak negentlemanské jí očerňovat za jejími zády, zvlášť když mi dokázala, že jí můžu věřit víc, než jsem mohl kdy doufat. Neřekla nic, co by mě prozadilo, i když k tomu měla dobrý důvod. Zradil bych ji, když vlastně neudělala nic, kromě toho že zachovala moje tajemství.
Stejný rozhovor jsem měl i s paní Goffouvou, ale ve španělštině, přičemž Emmett na mě neustále zíral.
"Doufám že proto, co se dnes stalo, máš opravdu dobré vysvětlení. Rosalie je bojovně naladěna."
Zakoulel jsem očima, aniž bych se na něj podíval. Právě mě napadlo perfektní vysvětlení. Předpokládejme že bych nezastavil řítící se auto. Zděsil jsem se té myšlenky. No, a nejenom strachem.

Jedna část mě se chvěla touhou. Ne nebyl bych schopný jí jen tak sledovat, krvácející, bez toho abych nás všechny neodhalil, tím nejstarším způsobem.

Tohle odůvodnění znělo perfektně, ale nepoužiji ho. Bylo to příliš potupné. A nepomyslel jsem na to už dlouho.
"Dávej pozor na Jaspera." pokračoval Emmett, který ignoroval moje zamyšlení. "Není rozzlobený, spíš je víc odhodlaný."
Věděl jsem, co tím myslí a na chvíli se se mnou místnost pohnula. Hněv mě zachvátil naplno, pohltil mě tak, že jsem na chvíli měl pohled zastřený červenou mlhou. Myslel jsem že se udusím.
"Kriste pane, Edwarde! Seber se!" Zakřičel na mě v myšlenkách Emmett. Položil mi ruku na ramena a zadržel mě na židli dřív, něž jsem stačil odejít. Jen málokdy to bylo potřeba, protože byl silnější něž jakýkoliv upír upír, se kterým jsem se kdy potkal. Ale teď ji musel použít. Jen na mě položil ruku, nesnažil se mě na židli zatlačit. Kdyby to zkusil, židle by se pode mnou zlomila.
"Klid!" Rozkázal mi.
Snažil jsem se uklidnit, ale bylo to velice těžké. Byl jsem plný hněvu.
"Jasper neudělá nic, dokud se neporadíme. Jen mě tak napadlo, že bys měl vědět, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky."
Soustředil jsem se na uvolnění svalů a cítil jsem, jak Emmett zvolna uvlolnil svoje ruce.
"Snaž se na sebe nepoutat ještě více pozornosti než doteď. Už tak jsi ve velkých problémech."
Zhluboka jsem se nadechnul a Emmett mě v tom okamžiku pustil. Rozhlédl jsem se po místnosti, ale naše konfrontace byla tak tichá a krátká, že si jí všimlo jen pár lidí, kteří seděli za Emmettem. Nikdo pořádně nevěděl, co si o tom má myslet a tak to nechali být. Cullenovi jsou divný, každý už to věděl.
"Bože chlapče, ty jsi pohroma." dodal Emmett se soucitem v hlase.
"Víš co mi můžeš .... ." zamumlal jsem si pod nos a Emmett se potichu zasmál.
Emmett nebyl uražený, pravděpodobně bych měl být vděčný jeho veselé povaze. Ale i tak jsem věděl že ho trápí Jasperovy záměry, že Jasper uvažoval, jaké by to bylo, kdyby se věci přihodily jinak.
Hněv ve mě vřl, velmi těžko se mi dařilo ho udržet pod kontrolou. Ano, Emmett byl sice silnější než já, ale ještě nikdy mě neporazil v našich soukromích wrestlingových zápasech. Stěžoval si, že podvádím, ale naslouchání myšlenkám bylo mojí součástí stejně jako jeho nevýslovná síla. Ale i tak jsme pravidelně zkoušeli zápasit.
Zápas? Tam to směřovalo? Budu muset bojovat s mojí rodinou, kvůli dívce, kterou sotva znám? Chvíli jsem nad tím přemýšlel, přemýšlel jsem o jejím křehkém těle v mém náručí, v porovnání s Jasperem, Rose a Emmettem, nadpřirozeně silnými a rychlími stroji na zabíjení.
Ano, budu za ni bojovat. I proti mojí rodině. Zachvěl jsem se. Ale nebylo by fér nechat ji nechráněnou, když já jsem byl ten jediný, kdo ji zatáhl do nebezpečí. Sám jsem proti nim rozhodně nemohl vyhrát a tak jsem přemýšlel, kdo by se ke mě ještě připojil. Carlisle určitě. Nebude bojovat proti nikomu, ale určitě bude bojovat proti plánům Rose a Jaspera. To by mělo být vše, co potřebuji. Uvidím ... .
Esme, ani ona nebude proti mě, nesnáší když musí neslouhlasit s Carlislem, ale bude pro každý nápad, který by udržel rodinu pohromadě. Její prioritou nebude správné rozhodnutí, ale já. Jestli byl Carlisle duší rodiny, tak Esme byla jejím srdcem. Stala se vůdcem, který si zasloužil abychom ho následovali a toto následování se pproměnilo v lásku. Milovali jsme jeden druhého, i navzdory zlosti, kterou jsem cítil vůči Jasperovi a Rose, i navzdory plánu bojovat proti nim za dívku, ona věděla, že je mám rád.
Alice, tak to opravdu netuším. Bude záležet na tom, co uvidí ve svých vizích. Nejspíš bude na straně vítěze. Takže to budu muset udělat bez pomoci. Úplně sám jsem nebyl dost dobrý soupeř, ale nemohl jsem je nechat ublížit dívce, jen kvůli mě. Budu muset postupovat takticky.
Můj hněv trochu ztlumil náhlý černý humor. Fokázal jsem si představit, jak by Bella asi zareagovala, kdybych ji unesl. Samozřejmě jsem jen hádal, ale jak jinak by mohla reagovat, než křičet strachy?
Nebyl jsem si jistý jak to udělat, usést jí. Nemohl jsem kolem ní zůstat moc dlouho. Nejspíš bych ji vrátil zpátky k matce. Vždyť by stačilo tak málo a mohla by přijít k úhoně. A já taky, jsem si náhle uvědomil. Kdybych ji zabil, nešťastnou náhodou, nebyl jsem si úplně jistý, jakou bolest by mi to způsobilo, ale věděl jsem že by byla velmi intenzivní.
Čas utíkal velmi rychle, když jsem vše zvažoval, co mě doma čeká, hádky, konflikty s rodinou, vzdálené kraje, po kterých budu nucen odejít. No teď už jsem si rozhodně nemohl stěžovat, že život mimo tuto školu by byl monotóní. Všechno změnila.
Když zazvonilo, Emmett a já jsme šli potichu k autu. Bál se o mě i o Rosalii. Věděl na čí bude straně, když si bude muset vybrat a to ho trápilo. Ostatní na nás také v tichosti čekali. Byli jsme velmi tichá skupinka. Slyšel jsem jenom duševní křik.
"Idiot! Šílenec! Blbec! Sobec! Sobecký, bezohledný hlupák!"
Rosalii v myšlenkách neustále kolovaly urážky a nadávky. Těžko jsem se mohl soustředit na ostatní, ale snažil jsem se ji ignorovat, jak to jen šlo. Emmett měl pravdu, co se týkalo Jaspera. Byl si jistý svým rozhodnutím.
Alice měla starosti, bála se o Jaspera a neustále se probírala svými vizemi z budoucnosti. Nezáleželo na tom, z jakého směru se Jasper k Belle přiblížil, Alice mě vždycky viděla stát před ní a chránit jí. Zajímavé. Ale ani Rosalie ani Emmett s ním nebyli. Takže to Jasper plánoval udělat sám. Tím se síly vyrovnávají.
Jasper byl z nás ten nejlepší, nebo spíše nejzkušenější bojovník. Moje jediná výhoda byla, že jsem dopředu věděl, jaký pohyb udělá. Nikdy jsem s Jasperem nebo Emmettem nesoupeřil takto vážně. Vždy to byla jen hra a zábava. Cítil jsem se strašně, když jsem pomyslel na to, že bych měl Jasperovi opravdu ublížit. Ne, to ne. Jen ho odzbrojím a zablokuju. Toť vše. Soustředil jsem se jen na Alici, která si vybavovala všechny způsoby napadení. Potom se její vize změnila, víc a víc se vzdalovala od domu Belly. Snažil jsem se ho zastavit už mnohem dříve.
"Přestň Edwarde! Takhle se to nemůže stát. Nedovolím to."
Neodpověděl jsem jí, jen jsem jí stále sledoval. Zadívala se do daleké budoucnosti, tak nejasné a plné nejasných možností. Všechno bylo zahalené v mlze.
Celou cestu domů panovalo v autě tíživé ticho. Zaparkoval jsem ve velké garáži za domem, Carlisleův Mercedes tam už byl, hned vedle Emmmettova džípů. Byl jsem rád že Carlisle je už doma a kromě toho, chtěl jsem, aby u toho byl, co se bude dít dál. Šli jsme do jídelny. Místnost se samozřejmě nikdy nepoužívala pro její původní účely. Ale byl v ní dlouhý mahagonový stůl obklopený židlemi, úzkostlivě jme se starali aby všechny rekvizity měly svoje místo. Carlisle rád jídelnu používal jako konferenční místnost. Ve skupině silných a různorodých povah, jako ty naše, bylo občas potřeba prodiskutovat věci v klidu.
Měl jsem pocit, že to ale dnes moc nepomůže. Carlisle si sednul na svoje místo, na východní straně pokoje. Esme si sedla hned vedle něj, ruce měli spojené na stole. Esme mě pozorovala znepokojenýma očima.
"Zůstaň." To byla její jediná myšlenka.
Přál jsem si, abych se mohl usmívat na ženu, která byla téměř jako moje skutečná matka, ale nebyl jsem si jistý jejím názorem. Sedl jsem si vedle Carlislea z druhé strany. Esme se kolem něj odtáhla a položila mi ruku na rameno. Neměla ani ponětí o tom, co se bude dít, ale bála se o mě.
Ale Carlisle to věděl. Jeho ústa byla pevně sevřená a čelo měl nakrčené. Jeho výraz vypadal příliš staře na jeho mladé tváři. Když si všichni sedli, viděl jsem za kým stojí. Rosalie si sedla přesně naproti Carlislovi, na druhou stranu dlouhého stolu, upřeně dívala ani nemrkla.
Emmet si sedl vedle ní se zahořklým výrazem na tváři a ironickými myšlenkami. Jasper zaváhal a potom se opřel o stěnu hned vedle Rosalie. Rozhodl se navzdory tomu, jak tato diskuse skončí. Zatnul jsem zuby.
Alice byla poslední na řadě, ale očima byla soustředěná kamsi do dálky, do budoucnosti, stále tak neurčité, abych ji mohl využít. Bez přemýšlení si sedla k Esme. Přejela si rukou po čele, jako kdyby jí bolela hlava. Jasper sebou trhl a na chvíli zvažoval, zda se k nim nemá přidat, ale nakonec zůstal na svém místě.
Zhluboka jsem se nadechl. Já jsem to vše způsobil, já bych měl začít mluvit jako první.
"Je mi to líto," řekl jsem a díval se přitom nejdříve na Rose, potom na Jaspera a potom na Emmetta.
"Nechtěl jsem nikoho z vás vystavit riziku. Jednal jsem bez přemýšlení a beru na sebe plnou zodpovědnost za můj neuvážený čin." Rosalie na mě zlovětsně zavrčela. "Co myslíš tím, brát plnou zodpovědnost? Chceš to napravit?"
"Ne takovým způsobem, který ty si myslíš," odpověděl jsem jí. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl tiše a vyrovnaně. "Jsem rozhodnutý odejít, když se tím věci urovnají." A když uvěřím, že bude vše v pořádku, že se jí nikdo z vás nedotkne. Doplnil jsem si sám pro sebe.
"Ne," zašetpatala Esme. "Ne, Edwarde." Pohladil jsem jí po ruce. "Bude to jen na pár let."
"Esme má pravdu," řekl Emmett.
"Teď nemůžeš jít nikam. To by byl přesný opak slova nápomocný. Právě teď, mnohem víc než kdykoliv předtím, potřebujeme vědět, co si lidi myslí."
"Alice dokáže vše vážnější zachytit," nesouhlasil jsem.
Carlisle potřásl hlavou. "Myslím, že Emmett má pravdu, Edwarde. Je velice pravděbodobné, že začne mluvit když odejdeš. Buď odejdou všichni nebo nikdo."
"Ona nic neřekne," rychle jsem dodal. Rose byla na pokraji výbuchu a chtěl jsem aby to všichni věděli.
"Nedokážeš číst v jejích myšlenkách," připomenul mi Carlisle.
"Tohle ale vím. Alice, podpoř mě." Alice se na mě vyčerpaně podívala. "Nedokážu vidět, co se stane, když to jen tak budeme ignorovat." Vrhla letmý pohlad na Rose a Japsera.
Ne tuhle budoucnost nemohla vidět, ne když Rosalie a Jasper rozhodli že to nenechají jen tak.
Rosaliina dlaň bouchla do stolu. "Nemůžeme dovolit člověku, aby něco prozradil. Carlisle, ty to musíš vědět. Kdybychom se rozhodli, že všichni odejdeme, není moc bezpečné za sebou zanechat historky. Žijeme jinak, něž ostatní našeho druhu, víš že tu jsou i tací, kteří se chytí jakékoliv záminky, aby nám mohli něco vyčítat. Musíme být opatrní více než kdokoliv jiný."
"Už předtím jsme za sebou zanechali klepy a drby," připomenul jsem jí.
"No to byly ale jen drby a podezření Edwarde. Ne očitý svědek a důkazy!"
"Důkazy!" vysmíval jsem se jí. Ale Jasper přikyvoval s tcrdým várazem v očích.
"Rose ..." Carlisle začal.
"Nech mě to dokončit, Carlisle. Nemusíme se ani moc namáhat. Dívka se praštila do hlavy. Zranění se může ukázat vážnější, než zezačátku vypadalo." Rosalie pokrčila rameny. "Každý smrtelník jde spát s vědomím že už se nikdy nemusí probudit. Ostatní budou očekávat, že za sebou zahladíme stopy. Technicky vzato, by to měla být Edwardova práce, ale zdá se, že na ní nemá dostatek sil. Ty víš, že já mám dost sebekontroly. Nenechám za sebou žádné důkazy."
"Ano Rosalie, všichni dobře víme, jaká jsi spolehlivá vražedkyně," zavrčel jsem. Rozzuřeně na mě zasyčela.
"Edwarde prosím," řekl Carlisle. Potom se otočil k Rosalii. "Rosalie, v Rochestru jsem přimhouřil oči, protože jsem cítil že si zasloužíš svojí spravedlnost. Ten muž, kterého jsi zabila, s tebou zacházel hrozně. ASle tohle není stejná situace. Swanova dcera je nevinná."
"Není to nic osobního Carlisle," ucedila Rosalie skrz zuby. "Já jen chci všechny ochránit."
Nastalo krátké ticho, když Carlisle přemýšlel nad svojí odpovědí. Když přikývl, Rose se rozzářily oči. Myslel jsem, že ho znám lépe. I kdybych nedokázal číst myšlenky, mohl jsem naprosto jistě předvídat jeho další slova. Carlisle nikdy nedělal kompromisy.
"Vím, že to myslíš dobře Rosalie ale ... . Chtěl jsem, aby si naše rodina zasloužila respekt a úctu. Občasná nehoda nebo chyba je politováníhodná součást toho, co jsme." To byl celý Carlisle, vždy do množného čísla počítal sebe, i když ještě žádnou chybu neudělal. "Zavraždit dítě je úplně jiná věc. Věřím že riziko které představuje, navzdory tomu zda promluví nebo ne, je zanedbatelné oproti tomu největšímu riziku. Když bychom udělali vyjímky, abychom se ochránili, riskovali bychom něco mnohem důležitějšího. Ztratili bychom jádro naší podstaty."
Dával jsem si velký pozor na svůj výraz. Nechtěl jsem se zakřenit. Anebo zatleskat, i když bych tak moc chtěl. Rosalie se zamračila. "Bylo by to zodpovědné."
"Bylo by to necitlivé," jemně ji opravil Carlisle. "Každý život je vzácný." Rosalie si ztěžka oddechla a otočila spodní ret. Emmett ji položil ruce na ramena. "Bude to v pořádku, Rose," uklidňoval ji potichu.
"Otázka je," pokračoval Carlisle "jestli bychom se neměli přestěhovat."
"Ne!" zasténala Rosalie. "Právě jsme se usadili. Nechci začínat jako prvňačka na střední škole!"
"Mohla by sis nechat svůj současný věk, samozřejmě," snažil se ji Carlisle přesvědčit.
"A potom se odstěhovat o to dříve?" odporovala. Carlisle pokrčil rameny.
!Líbí se mi tu! Není tu moc slunce, jsme téměř normální."
"Ale, nemusíme se rozhodnout, dokud to nebude nevyhnutelné. Edward je přesvědčený o tom že Swanova dcera bude mlčet."
Rosalie si odfrkla. Ale já jsem víc o Rosalii nestaral. Věděl jsem, že se přizpůsobí Carlislově rozhodnutí, že nezáleží na tom, jak moc se na mě zlobila. Jejich rozhovor se soustředil na nepodstatné detaily. Jasper se ani nepohnul. Věděl jsem proč. Předtím než potkal Alici, žil v drsné vojenské zóně. Moc dobře poznal následky opovrhování pravidly, vidět je na vlastní oči. Vše nasvědčovalo tomu, že se neuklidnil. Rosalie se svými zvláštními schopnostmi, ani se jí nesnažil více rozdráždit. Držel se stranou od diskuse.
"Jaspere," oslovil jsem ho. Bez výrazu se na mě podíval. "Nebude platit za moje chyby. Nedovolím to."
"Takže z toho bude mít užitek? Dnes měla radši umřít Edwarde. Jen to budu považovat za správné." Zdvihl jsem obočí. Neočekával jsem to, netušil jsem, že zrovna já ho budu chtít zastavti.
Potřásl jsem hlavou. "Nedovolím, aby Alice žila v nebezpečí i když jen v malém. K nikomu necítíš, to co já cítím k ní, Edwarde. A ani jsi nezažil to co já, ať už vidíš moje vzpomínky nebo ne. Nerozumíš tomu.
"O tom nepochybuju Jaspere. Ale nedovolím ti, prostě NEDOVOLÍM, abys zranil Isabellu Swanovou."
Dívali jsme se na sebe. Měřili vzájemné úmysly. Cítil jsem, jak Jasper zjišťuje mojí nálůadu a zkouší moje odhodlání.
"Jazzi," přerušila nás Alice.
Ještě chvíli se na mě zkoumavě díval a poté přesunul svůj zrak na ní. "Ani se neobtěžuj mě přesvědčovat, že se dokážeš ochránit saa, Alice. To já vím, ale stále se .... ."
"Tohle jsem ti říct nechtěla," přerušila ho. "Chtěla jsem tě požádat o laskavost."
Viděl jsem myšlenky kolující v její hlavě a čelist mi spadla s hlasitým výdechem. Šokovaně jsem na ní zíral, matně si uvědomující, že každý kromě Alice a Jaspera na mě ostaržitě koukali.
"Vím že mě miluješ a děkuji ti za to. Ale opravdu bych ocenila, kdyby ses Bellu nesnažil zabít. Zaprvé. Edward to myslí naprosto vážně a já nechci aby jste se vy dva bili. A za druhé, je to moje přítelkyně. Možná lépe řečeno, bude to moje přítelkyně."
Viděl jsem její myšlenky čistě, jako přes sklo. Alice se usmívala, jednu svoji bledou ruku měla položenou kolem dívčiných ramen. Bella se také usmívala, ruku ovinutou kolem Alicina pasu. Vize byla naprosto jasná ale časové určení ne.
"Ale Alice ... ." Jasper zalapal po dechu. Nemohl jsem otočit hlavou, abych viděl, jak se tváří. Nemohl jsem odtrhnout svůj vnitřní zrak od obrazu, který mi Alice poskytla.
"Jednou ji budu zbožňovat, Jazzi. A proto bych byla ráda, kdybys ji nechal na pokoji."
Stále jsem upřeně zíral na Aliciny myšlenky. Viděl jsem jak se budoucnost změnila, když Jasper začal váhat se svým rozhodnutím ohledně Belly a přemýšlel, jestli má vyhovět nečekanému požadavku Alice.
"Ach," povzdechla si jeho nerozhodnosti a vytvořila nový obraz budoucnosti. "Vidíš? Bella nic neřekne. Nemusíme se ničeho bát." Způsob jakým vyslovila její jméno, jako by už teď byly staré známé.
"Alice," řekl jsem přiškrceným hlasem. "Co to ...?"
"Netuším Edwarde. Říkala jsem ti, že přichází změna." Zatnula čelist a mě došlo, že toho viděla mnohem víc. Snažila se na to nemyslet, náhle se soustředila na Jaspera, náhle se soustředila na Jaspera, ale byla příliš šokovaná, něž aby ho podpořila v jeho rozhodnutích. Někdy to dělala, když se přede mnou snažila něco zatajit.
"Co je Alice? Co přede mnou skrýváš?" Slyšel jsem Emmetta zanadávat. Nesnášel, když jsme s Alicí vedli tenhle druh konverzace. Potřásla hlavou, snažila se na to nemyslet.
"Něcoo té dívce?" dožadoval jsem se odpovědi. "Je to o Belle?"
Zatnula zuby v hlubokém soustředění, ale když jsem vyslovil Bellino jméno, přece jen jsem něco z jejích myšlenek zachytil. Byl to jen zlomek vteřiny ale byl to dostatečně dlouhý okamžik.
"Ne!" zakřičel jsem. Slyšel jsem, jak se převrhla židle, a uvědomil jsem si že stojím na nohou.
"Edwarde!" Carlisle se také postavil na nohy, ruku položenou na mém rameni. Téměř jsem ho nevnímal.
"Upevňuje se to," zašeptala Alice. "Každou minutou jsi víc a víc rozhodnutý, Edwarde. Jsou před ní jen dvě budoucnosti. Buď jedna nebo druhá, Edwarde." Viděl jsem co vidí, ale nechtěl jsem se s tím smířit.
"Ne," opakoval jsem se, můj hlkas ale nebylo možno téměř slyšet. Cítil jsem, jako kdyby moje nohy byly z rosolu, musel jsem se opřít o stůl.
"Zasvětí nás někdo prosím do toho tajemství?" postěžoval si Emmett.
"Musim odejít," zašeptal jsem k Alici, ignurujíc jeho dotaz.
"Edwarde, to už jsme probrali." Zdůraznil Emmett. "Bylo by to nejlepší řešení, v případě že začne mluvit. A kromě toho, když odejdeš, nebudume si jistí, jestli skutečně začala mluvit nebo ne. Musíš zůstat a smířit se s tím."
"Nevidím tě odcházet Edwarde," řekla m i Alice. "A nejsem si jistá, jestli vůbec můžeš odejít." Popřemýšlej o tom. Dodala v tichosti. Popřemýšlej o odchodu.
Věděl jsem na co naraží. Ano, představa že už nikdy neuvím Bellu byla ... bolestivá. Ale taky nevyhnutelná. Nemohl jsem souhlasit ani s jednou možnou budoucností, ke které bych jí odsoudil.
A taky si nejsem jistá ohledně Jaspera. Alice pokračovala v myšlenkách. Když odejdeš a když si znovu začne myslet, že je pro násnebezpečná ... . "To jsem neviděl," nesouhlasil jsem s nía stále jsem si jen mírně uvědomoval, že mám e společnost. Jasper zaváhal. Neudělá nic, co by ublížilo Alici.
Možná ne právě teď. Ale budeš riskovat její život, necháš ji zde nechráněnou?
"Proč mi to děláš?" zasténal jsem. Položil jsem si hlavu dod laní. Nebyl jsem ocháncem Belly. Nemohl jsem být. Nebyla Alicina vize budoucnosti, obě možné, dostatečný důkaz?
Také ji muluji. Nebo brzy budu. Není to stejné ale přesto moc chci, aby tu už byla.
"Miluješ ji také?" neveřícně jsem na zašeptal.
Povzdychla si. Jsi tak slepý Edwarde. Nevidíš kam to míří? Nevidíš, kde se právě nacházíš? Je to tak neodvratné, jako že slunce vychází na východě. Podívej se na to, co vidím já.
Vystrašeně jsem potřásl hlavou. "Ne." Snažil jsem se nevnímat vize, které se jí honily hlavou.
"Nemusí to být takto. Odejdu, změním budoucnost."
"Můžeš to zkusit," řekla skepticky.
"Ale, no tak!" křičel Emmett.
"Podívej se," zasyčela Rose. "Alice ho vidí zamilovaného do člověka! Typický Edward!" odfrkla si. Sotva jsem jí slyšel.
"Cože?" překvapeně to komentoval Emmett. Potom se přes celou místnost rozlehl výbuch jeho smíchu. "Tak tohle se děje?" Znova se zasmál. "Chudák Edward." Cítil jsem jeho ruku na rameni, ale nepřítomně jsem jí setřásl. Nevnímal jsem ho.
"Zamiloval se do člověka?" zopakovala Esme ohromeným hlasem. "Do toho děvčete, které dnes chránil? Zamilovat se?"
"Co přesně vidíš Alice?" dožadoval se Jasper.
Otočila se k němu, já jsem se na ní dál ohroměně díval.
"Záleží na tom, jestli je dost silný. Jestli ji nezabije on sám." otočila se, aby se na mě mohla podívat, "což by mě opravdu naštvalo Edwarde, nemluvě o tom, co by to způsobilo tobě." otočila se zpátky k Jasperovi, "Nebo bude jednoho dne jednou z nás." Někdo vydechnul. Nedíval jsem se kdo.
"To se nestane!" znova jsem zakřičel.
"Nikdy!" Alice mě neposlouchala. "Záleží na tom," opakovala. "Možná bude dost silný, aby ji nezabil, ale bude k tomu velice blízko. Bude potřeba mít sklutečnou dávku sebekontroly." uvažovala. "Větší než má Carlisle. Možná na tom budou stejně. Jedna jediná věc, na kterou ale není dost silný, je držet se od ní dál. To prostě nedokáže."
Nedokázal jsem najít svůj hlas. A zdálo se, že ani ostatní. Viděl jsem svůj vlastní vystrašený výraz z pěti možných úhlů. Po dlouhé chvíli si Carlisle povzdychl. "No tohle tedy ... věci komplikuje."
"No to bych řekl," souhlasil Emmett. Ještě stále se usmíval. Jedině Emmett si spolehlivě najde na cšem něco k smíchu.
"Předpokládám, že naše plány se mění." řekl zamyšlený Carlisle. "Zůstaneme a budeme se dívat. Vypadá to že nikdo z nás nezraní děvče." Ztuhnul jsem.
"Ne," odporoval potichu Jasper. "S tím nemůžu souhlasit. Když Alice říkala, že jsou tu jen dva způsoby ..."
"Ne!" můj hlas byl jskousi kombinací křiku , zavrčení a zoufalství. "Ne!"
Musel jsem utéct, utéct od změti jejich myšlenek, Rosaliina pokryteckého znechucení, Emmettova humoru, Carlislovi nekonečné trpělivosti. Co bylo horší: Alicina důvěra. Jasperova víra v její důvěru. A nejhorší Esmina .. radost.
Vyšel jsem ven z místnosti. Když jsem procházel kolem Esme, dotkla se mojí ruky, ale nedokázal jsem to ocenit. Začal jsem utíkat ještě dřív, než jsem vyšel z domu. Řeku jsem jedním skokem přeskočil a utíkal jsem do lesa. Opět se rozpršelo, tak hustě, že jsem za moment byl na kost promočený. Ta tenká vrstava vody se mi líbila, vytvářela jakousi bariéru mezi mnou a zbytkem světa. Uzavřela mě, samotného.
Běžel jsem směrem na východ, přímo přes hory, neměnil jsem směr, dokud jsem nespatřil světla Seatlu. Zastavil jsem se, chvíli před tím, než jsem překročil hranice civilizace. Úplně sám, jsem se konečně odvážil podívat se na to, co jsem vlastně udělal, na způsob, kterým jsem pokazil budoucnost.
Jako první vize Alice a děvčete jak se objímají. Důvěra a přátelství bylo z jejich vztahu tak zřejmé, že to přímo křičelo přes obraz. Belliny krásné čokoládové oči nebyly zmatené, ale stále plné tajemství, ale v té chvíli se zdály být šťastné. Neodtáhla se řpi doteku Aliciny chledné ruky. Co to znamenalo? Kolik toho věděla? V tom momentě, v té vzdálené budoucnosti, co si asi myslela o mě? Potom následoval další obraz, téměř stejný ale naplněný hrůzou. Alice a Bella, přátelsky propletené ruce. Jenže ,ezi jejich rukama nebyl žádný rozdíl, obě byly bílé, hladké a tvrdé jako ocel. Belliny velké oči už neměly čokoládovou barvu. Duhovky měla karmínově červené. Z jejich hloubky se nedalo nic vyčíst, byl v nich souhlas nebo prázdnota? Nedokázal jsem to rozluštit. Její tvář byla studená a nesmrtelná.
Zachvěl jsem se, nemohl jsem v sobě potlačit otázku, stejnou a přece odlišnou. Co to znamenalo? Jak se to stalo? A co si teď myslí o mě? Na tu poslední otázku jsem nedokázal odpovědět. Kdybych ji ve své slabosti a sobectví nutil tento prázdný, téměř ne-život, určitě by mě nenáviděla. Ale náhle se vynořil další o mnoho staršnější obraz. Strašnější než všechno, co jsem doposud viděl. Moje vlastní oči byly tmavočervené od lidské krve, byly to oči netvora.Mrtvé, zlomené tělo Belly leželo v mém náručí, šedé, vyčerpané, úplně bez života. Vize byla tak perfektně jasná.
Nemohl jsem se na to dále dívat. Nesnesl jsem to. Snažil jsem se obraz vyhnat z mysli a přemýšlet o něčem jiném. O čemkoliv. Snažil jsem se znovu si představit výraz její, stále ještě žijící, tváře která mi poslední dobou bránila volně vidět. Všechno však bylo zbytečné. Alicina pochmurná vize zaplavila moje myšlenky a já jsem se vnitřně svíjel bolestným utrpením, které mi způsobila. Mezitím netvor uvnitř mě překypoval radostí a jásal nad pravděbodobným úspěchem. Bylo mi z toho zle.
Tohle se nemůže stát. Musí tu být jiný způsob, jak změnit budoucnost. Nenechám Aliciny vize, aby mi řídily osud. Zvolím si jinou cestu. Vždy byla jiná cesta. Musela být.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře