6.kapitola

19. prosinec 2011 | 00.30 |

 Celý den jsem jí pronásledoval, očima jiných lidí. Ovšem ne přes oči Mikea Newtona, protože jsem nedokázal snést jeho pohoršující představy a také ne očima Jessicy Stenleové, protože její nenávist k Belle, mě tak rozčilovala, až to bylo pro tuto dívku nebezpečné.

Angela Weberová byla dobrá volba, pokud mi její oči byly k dospozici, byla milá, v její hlavě bylo vše příjemné. A potom ještě učitelé, ti mi poskytovali nejlepší výhled.
Byl jsem překvapený, když jsem sledoval její den, jak zakopla o dlažební kostky na chodníku nebo když si někde zapoměla učebnice, nebo se to stávalo častěji, když zakopla o svoje nohy, že ji lidé považovali za nemotornou. Přemýšlel jsem nad tím. Byla pravda, že měla občas problémy zůstat vzpřímeně. Vybavil jsem si, jak první den ve škole zakopla o stůl, jak pomalu našlapovala na ledě v den její nehody, včerejší zakopnutí o práh dveří. Zvláštní, měli pravdu. Byla opravdu nemotorná.
Nevěděl jsem co mi přišlo k smíchu, ale když jsem odcházel z hodiny historie Ameriky na angličtinu, třásl jsem se smíchy, až se na mě lidí divně dívali. Jak to, že jsem si toho nevšiml nikdy dřív? Možná proto, že v její mlčenlivosti bylo něco elegantního, způsob jakým držela hlavu, klenba jejího krku ... .
Teď tak ovšem nepůsobila. Pan Varner ji pozoroval, když špičkou boty zakopla o koberec a doslova dopadla na svoji židli. Znovu jsem se rozesmál.
Čas utíkal hrozně pomalu, když jsem čekal na příležitost vidět ji na vlastní oči. Nakonec zazvonilo. Pospíšil jsem si do jídelny, abych si zarezervoval stůl. Byl jsem tam první. Vybral jsem si stůl, který byl většinou prázdný a byl jsem si jistý, že to tak bude i nadále.
Když vešla moje rodina, nikdo z nich nebyl překvapený, že mě vidí sedět samotného u stolu. Alice je na to musela upozornit. Rosalie prošla okolo mě, aniž by mi věnovala jediný pohled.
"Idiot."
Můj vztah s Rosalií nikdy nebyl bezproblémový, urazil jsem jí, když jsem s ní poprvé mluvil, a od té doby to s námi šlo z kopce. A zdálo se, že poslední dobou je to ještě horší a horší.
Když mě míjel Jasper, pousmál se.
"Hodně štěstí." pomyslel si pochybovačně. Emmett zakroutil očima a potřásl hlavou.
"Chudák, ztratil rozum."
Alice doslova zářila, dokonce i zuby se jí příliš moc leskly. "Už si konečně můžu popovídat s Bellou?"
"Nepleť se do toho," zašeptal jsem. Úsměv jí zmizel z tváře, ale za chvíli se opět rozzářila. "Jak chceš. Hraj si na tvrodhlavého. Ale je to jen otázka času." Opět jsem si povzdechl. "Nezapomeň na dnešní hodinu biologie." připoměla mi.
Přikývl jsem. Ne, na to jsem nezapoměl.
Zatímco jsem čekal na Bellu, sledoval jsem jí očima studenta, který šel do jídelny za Jessicou. Ta tlachala o plese, ale Belle neodpovídala. Ne, že by dostala šanci něco říct. Když vešla Bella do místnosti, její oči se stočily ke stolu, kde seděli moji sourozenci. Chvíli se na ně dívala, potom nakrčila čelo a oči sklopila k podlaze. Nevšimla si mě.
Vypadala tak smutně. Cítil jsem strašnou potřebu vstát a jít k ní, nějak jí utěšit, ale nevěděl jsem ja. Neměl jsem ani ponětí, proč byla najednou tak smutná. Jessica stále mlela něco o plese. Byla Bella smutná, protože o něj přijde? To se mi zdálo nepravděpodobné. Ale mohl jsem to napravit, kdyby si to přála.
K obědu si koupila jenom flašku limonády. Nepotřebovala něco výživnějšího než jen limonádu? Nikdy předtím jsem lidskému jídlu nevěnoval takovou pozornost. Lidi byli tak příšerně křehcí. Bylo tu ještě dalších milion věcí, které mi dělaly starosti.
"Edward Cullen už na tebe zase zírá." slyšel jsem konstatovat Jessicu.
"Tak si říkám, proč dneska sedí sám."
Byl jsem jí za to vděčný, i když mě to rozčílilo ještě víc, protože Bella okamžitě zvedla hlavu a pátrala po mě svýma očima, dokod se její pohled nestřetl s mým. Na její tváři už nebyla ani stopa po smutku. Doufal jsem, že byla smutná, protože si myslela, že jsem dnes odešel ze školy dřív. Tahle naděje m přinutila usmát se. Ukazováčkem jsem jí pokynul, aby si ke mě přisedla. Byla tak překvapená, že jsem dostal chuť začít si jí zase dobírat. Když jsem na ní mrkl, spadla jí čelist.
"Vážně myslí tebe?" zeptala se Jessica s urážlivým tónem v hlase.
"Možná potřebuje pomoct s domácím úkolem z biologie," řekla Bella tichým, nejistým hlasem.
Tohle bylo další "ano". Než došla k mému stolu, dvakrtá zakopla a to měla v cestě jen linoleum. Opravdu, jak jsem to mohl přehlédnout? Asi jsem se soustředil jen na její myšlenky. Co dalšího jsem ještě přehlédl? Buď upřímný, bez to s nadhledem. Opakoval jsem si.
Nejistě se postavila za židly naproti mě. Zhluboka jsem se nadechl, tentokrát přes nos.
Pocítil jsem to pálení.
"Co kdyby sis dneska sedla se mnou?" zeptal jsem se s úsměvěm. Pozorovala mě, když si odtáhla židli a posadila se. Zdála se nervózní, ale to že se posadila, bylo další "ano".
Čekal jsem, jestli něco řekne. Chvíli to trvalo, ale nakonec řekla. "Tohle je jiné."
"No, ..." zaváhal jsem. "Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to."
Proč jsem jí tohle řekl? Ale alespoň to bylo upřímné. A možná slyšela i to zřetelné varování skryté v mých slovech. Možná si uvědomí, že by měla vstát a co nejrychleji odejít.
Nevstala. Sledovala mě a čekala, jako kdybych měl ještě něco dodat.
"Víš, že nemám ponětí jak to myslíš," řekla, když jsem již nic nedodal. To byla úleva. Usmál jsem se.
"Vím." Bylo velmi těžké ignorovat myšlenky, které jsem okolo ní slyšel a kromě toho, chtěl jsem změnit téma.
"Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem tě jim ukradl."
Nezdálo se, že by jí to dělal starosti
"Oni to přežijou."
"Já tě možná ale už nevrátím."
Vlastně jsem ani nevěděl, jestli jsem chtěl být upřímný, nebo jsem si ji znovu dobíral. Být blízko ní, bylo velmi těžké, takže mi moje vlastní myšlenky nedávaly smysl.
Bella nahlas polkla. Usmál jsem se jejímu výrazu.
"Vypadáš ustaraně." opravdu by tohle nemělo být vtipné. Měla by být ustaraná.
"Ne." Neuměla lhát a už vůbec jí nepomohlo, že se jí zlomil hlas.
"Ve skutečnosti jsem překvapená, proč to všechno tak najednou?"
"Vždyť jsem ti to povídal," připoměl jsem jí, "Už mě nebavilo držet se od tebe dál. Takže to vzdávám." Snažil jsem se udržet úsměv. Moc to nefungovalo, být zároveň upřímný a nenucený.
"Vzdáváš?" zmateně opakovala.
"Ano, vzdávám pokusy o vhodné chování. Prostě teď budu dělat co chci, ať si třísky lítají kam chtějí." Tohle bylo dostatečně upřímné. Ať vidí jaký jsem sobec. Ať jí to varuje.
"Zase jsem mimo."
Byl jsem dost sobecký na to, aby mě potěšilo, jak to dopadlo.
"Vždycky moc mluvím
, když jsem s tebou, to je jeden z problémů. "Dost bezvýznamnný problém s ohledem na ty ostatní.
"Neboj se," ujistila mě "Já ničemu z toho nerozumím."
Dobře. Takže zůstan. "S tím počítám."
"Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?
Na chvíli jsem se nad tím zamyslel. "Přátelé, ..." nelíbilo se mi jak to znělo. Chtěl jsem být víc než přítel.
"Nebo ne," rozpačitě zamumlala. Opravdu to vypadá, že ji tak moc nesnáším?
Usmál jsem se. "No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuji tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel."
Čekal jsem na to jak zareaguje a myslel na dvě opačné věci. Přál jsem si aby konečně porozumněla mému varování, ale zároveň jsem si říkal, že bych asi umřel, kdyby to tak bylo. Jak melodramatické. Jako bych byl člověk.
Její tep se zrychlil. "To říkáš často."
"ano, protože mě neposloucháš," řekl jsem horlivě. "Pořád čekám že tomu uvěříš. Jestli máš rozum, tak se mi budeš vyhýbat." Ale dovolil bych jí to, kdyby to zkusila?
Přimhouřila oči. "Myslím že sis taky udělal jasný názor ohledně mého intelektu."
Nebyl jsem si tak úplně jistý, jak to myslela, ale omluvně jsem se usmíval. Asi jsem jí nechtěně urazil.
"Takže," řekla pomalu. "Protože nemám rozum, tak se budeme snažit být přáteli?"
"Tak nějak."
Podívala se na ruce, ve kterých držela limonádu. Stará zvědavost se ve mně rozhořela.
"Na co myslíš?" Zeptal jsem se. Byla to úleva, vyslovit to nahlas.
Když se mi podívala do očí, dech se jí zrychlil a tváře se jí začaly zbarvovat do růžova. Nadechl jsem se.
"Snažím se přijít na to, co jsi zač."
Snažil jsem se dál usmívat, ale tělem mi proběhlo zděšení. Samozřejmě že nad tím přemýšlela. Nebyla hloupá. Nemohl jsem věřit, že by si nevšimla něčeho tak zřejmého.
"A daří se ti to alespoň trochu?" zeptal jsem se ledabyle.
"Moc ne." přiznala. Uchechtl jsem se v náhlé úlevě.
"Jaké máš teorie?"
Nemůže být nic horšího než pravda, bylo jedno s čím příjde. Začervenala se, ale nic neřekla. Cítil jsem tu horkost ve vzduchu. Zkusil jsem na ní svůj přesvědčivý tón. Na většinu lidí to zabíralo celekem dobře.
"Ty mi to nepovíš?" Povzbudivě jsem se usmál.
Zakroutila hlavou. "To je moc trapné." Ach. Nevědomost byla horší něž cokoliv jiného. Proč by ji to mělo ztrapňovat? Nemohl jsem se s tím smířit, musím to vědět.
"To je vážně frustrující, víš." Moje stěžování ji rozzlobilo. V očích se jí zablýsklo a z úst se jí řinula slova rychleji než obvykle.
"Ne, nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující, že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když každou chvíli dělá tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžeš spát a přemítáš, co asi tak mohli znamenat, co je na tom prosím tě frustrujícího?"
Zamračil jsem se na ní, byl jsem příliš rozrušený, abych přiznal, že má pravdu. Nebyl jsem k ní fér.Pokračovala. "Anebo třeba se ten člověk chová podivně, jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život, a druhý den se k tobě chová jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlí, i když to slíbil. Na tom přece taky není nic frustrujícího."
Byla to asi nejdelší řeč, jakou jsem od ní slyšel, a tak mi přibyla nová vlastnost do mého seznamu.
"Ty ses nějak rozjela, co?"
"Nemám ráda dvojí měřítka."
Měla plné právo na svoji zlost. Zíral jsem na ní a přemýšlel, jestli s ní udělám vůbec něco správně, dokud mě nevyrušil tichý křik myšlenek Mikea Newtona. Byl tak naštvaný, až jse se musel zasmát.
"Co je?" zeptala se.
"Zdá se, že tvůj kluk si myslí, že jsem na tebe ošklivý, debatuje jestli má nebo nemá přijít přerušit naši hádku." Znovu jsem se uchechtl.
"Nevím, o čem to mluvíš," odsekla mrazivě. "Ale stejně jsem si jistá, že se pleteš."
Zaradoval jsem se nad způsobem, jakým tuhle větu vyslovila.
"Nepletu. Jak jsem říkal, většinu lidí je snadné přečíst."
"Kromě mě, samozřejmě."
"Ano, kromě tebe." Musí být vyjímkou pro všechno? Nebylo by alespoň trochu spravdelivé, vzhledem k tomu, co všechno teď musím zvládát, abych mohl slyšet alespoň něco z jejích myšlenek? Chtěl jsem tak moc?
"Zajímalo by mě, proč to tak je."
Znovu jsem se jí zadíval do očí, snažil jsem se něco přečíst. Odvrátila pohled. Otevřela limonádu, usrkla z ní, stále očima sledovala stůl.
"Ty nemáš hlad?" zeptal jsem se zmateně.
"Ne." Podívala se na prázdný stůl mezi námi. "Ty?"
"Ne, nemám hlad." To jsem rozhodně neměl.
Se sevřenými rty stále sledovala stůl. Čekal jsem.
"Můžeš mi prokázat laskavost?" zeptala se a najednou se mi podívala do očí. Co by ode mne mohla chtít? Bude se mě ptát na pravdu, kterou jsem jí nemohl říct, na pravdu, kterou nechci, aby se vůbec někdy v životě dozvěděla?
"To záleží na tom, co chceš."
"Nic zvláštního," ujišťovala mě. Zvědavě jsem čekal.
"Jenom jsem si říkala ..." řekla pomalu a přitom sledoval víčko od limonády a malíčkem objížděla kolo otvoru.
"Jestli bys mě mohl varovat dopředu, až se příště rozhodneš ignorovat mě pro moje dobro? Prostě abych byla připravená."
Chtěla varování? To, že jsem jí ignoroval, pro ni muselo být hodně obtížné. Usmál jsem se.
"To zní fér." souhlasil jsem.
"Díky," podívala se na mě. Ve tváři měla vepsanou obrovskou úlevu, téměř srovnatelnou s mojí vlastní.
"A můžu já dostat na oplátku jednu odpověď?" zeptal jsem se hlasem plným naděje.
"Dobře."
"Pověz mi jednu teorii."
Začervenala se. "Tuhle ne."
"Nespecifikovala jsi, jenom jsi slíbila jednu odpověď." domáhal jsem se.
"Tys taky porušil svoje sliby." připoměla mi. Byl jsem v pasti.
"Jenom jednu teorii, nebudu se smát."
"Ale ano, budeš." zdála se být naprosto přesvědčená, ale já jsem si nedokázal představit nic, co by mohlo být vtipné.
Opět jsem jí zkusil přesvědčit. Zadíval jsem se jí hluboko do očí, bylo to lehké, když samotné její oči byly hluboké a zašeptal jsem, "Prosím!"
Zamrkala a prázdně se na mě dívala. To nebyla reakcem kterou jsem čekal.
"Ehm, cože?" zeptala se. Vypadala omámeně. Co to s ní bylo? Nevzdával jsem se.
"Prosím tě, pověz mi jenom jednu teorii." Prosil jsem ji jemným tichým hlasem, pohledem jsem držel její oči v zajetí. K mému překvapení a radosti to zabralo.
"Ehm, no, kousnul tě radioaktivní pavouk?"
Komiksy? Už se ani nedivím, proč si myslela, že se budu smát.
"To není moc kreativní," jemně jsem se poškleboval a snažil se zakrýt úlevu.
"Je mi líto, nic jiného nemám," uraženě odsekla. Teď se mi ulevilo ještě víc. Znova jsem si ji mohl začít dobírat.
"Nejsi ani blízko."
"Žádní pavouci?
"Ne."
"A žádná radioaktivita?"
"Žádná."
"Zatraceně," povzdechla si.
"Ani kryptonit mě nedělá starosti," uchechtl jsem se rychle, než se mohla začít dál vyptávat. Musel jsem se zasmát její představě a mě jako superhrdinovi.
"slíbils, že se nebudeš smát, pamatuješ?"
Stiskl jsem rty, snažíc se nesmát.
"Já na to nakonec příjdu," varovala mě. A jakmile na to přijde, uteče.
"Přál bych si, aby ses o to nepokoušela." Všechno dopbírání bylo rázem fuč.
"Protože ...?"
Dlužil jsem jí upřímnost. Snažil jsem se usmát, aby moje slova nezněla tak hrozivě. "Co když nejsem žádný superhrdina? O když jsem padouch?"
Oči se jí na setinu vteřiny rozšířily. "Aha," řekla a pak dodala, "Chápu." konečně mi rozuměla.
"Vážně?" zeptal jsem se, abych zakryl tu neskutečnou bolest.
"Ty jsi nebezpečný?" hádala. Dýchání i tep si jí zrychlil. Nemohl jsem jí odpovědět. Byla tohle moje poslední chvíle v její společnosti? Uteče pryč? Budu schopný jí říct, že ji miluju, ještě než uteče? Nebo by jí to vystaršilo ještě víc?
"Ale ne zlý," zašeptala a potřásla hlavou. V očích neměla žádný strach.
"Ne, já nevěřím, že jsi zlý."
"To se pleteš." také jsem zašeptal. Samozřejmě, že jsem byl zlý. Je to radost, co právě teď cítímm když mě vidí lepšího, než jsem a než si zasloužím? Kdybych byl hodný, držel bych se od ní dál.
Natáhl jsem ruku nad stůl pro víčko od její limonády. Neodtáhla se, ani když se moje ruka dostala příliš blízko její. Opravdu se mě nebála. Zatím.
Začal jsem jím otáčet v prstech a pro jistotu jsem sledoval víčko než ji. Moje myšlenky byly zmatené.Uteč Bello, uteč. Nedokázal jsem ty slova vyslovit nahlas.
Vyskočila od stolu. "Příjdeme pozdě," řekla přesně v tu chvíli kdy jsem se začal obávat, že nějak rozumněla mému tichému varování.
"Já dneska na hodinu nejdu."
"Proč ne?"
Protože tě nechci zabít."Ono neškodí tu a tam se ulejt z hodiny."
Abych byl přesný, bylo pro lidi bezpečnější, když se upíři neúčastnili vyučovacích hodin, při kterých bude téct krev. Pan Banner chce dnes určovat krevní skupiny. Alice už kvůli tomu ráno nešla na svoji hodinu.
"No, já jdu," řekla. Nepřekvpilo mě to. Byla zodpovědná, vždy udělala to, co bylo správné. Byla můj přesný opak.
"Tak zatím ahoj." snažil jsem se rozloučit nenuceně, stále jsem se soustředil na rotující víčko. A mimochodem, zbožňuju tě, takovým děsivým a nebezpečným způsobem.
Na chíli zaváhala a já jsem doufal, že se mnou nakonec zůstane. Ale když zazvonilo, rychle odešla. Seděl jsem v jídelně, dokud neodešla, potom jsem si vložil víčko do kapsy, důkaz o tomto velmi důležitém rozhovoru, a šel jsem skrz déšť do auta.
Pustil jsem si svoje oblíbené CD, které mě vždy dokázalo spolehlivě uklidnit, stejné, které jsem poslouchal i ten první den, ale Debussyho se mi příliš dlouho poslouchat nepodařilo. Hlavou mi probíhaly úplně jiné noty, noty které mě potěšily a zaujaly. Ztišil jsem přehrávač a soustředil jsem se na píseň ve své hlavě, která se rodila po částech a postupně splynula do jedné skladby. Instinktivně jsem začal hýbat prsty po imaginárním klavíru.
V hlavě mi vznikala nová sklaba, dokud mě něčí myšlenky nepřerušily. Snažil jsem se najít, čí že myšlenky to byly.
"Omdlí? Co budu dělat když omdlí?" Mike začal panikařit. Nějakých sto metrů ode mě Mike Newton položil Bellino ochablé tělo na chodník. Bezvládně se na něj sesunula, oči zavřené, ve tváři bledá jako mrtvola.
Téměř jsem vyrazil dveře auta.
"Bello? Zakřičel jsem z dálky. Její tvář stále vypadala úplně bez života, navzdory tomu že jsem volal její jméno. Moje tělo bylo najednou chladnější jak led. Neuvědomoval jsem si Mikeovo rozčílení, když jsem se probíral jeho myšlenkami. Myslel jen na to, že je na mě naštvaný, takže jsem se nemohl dozvědět, co je s Bellou. Jestli jí něco udělal, zabiju ho.
"Co se jí stalo, je zraněná?" dožadoval jsem se odpovědi a při tom se soustředil na jeho myšlenky. Bylo příšerné pohybovat se lidskou chuzí. Ale neměl bych na sebe zbytečně přitahovat pozornost.
Hned na to jsem slyšel tep jejího srdce a její pravidelné dýchání. Když jsem jí upřeně pozoroval sevřela oči ještě silněji. Trochu mě to uklidnilo.
V Mikeově hlavě se míhaly obrazy z hodiny biologie. Bellina zelená tvář položená na stole. Kapka krve na identifikačním papíře.
Určování krevní skupiny.
Náhle jsem se zastavil, nedýchal jsem. Jedna věc byla její vůně, ale její tekoucí krev byla něco naprosto odlišného.
"Myslím že omdlela," konstatoval Mike znepokojivě a zároveň rozčíleně. "Nevím co se stalo, ani se nepíchla do prstu."
Celé tělo mi zaplavila úleva, znovu jsem se nadechl a ochutnal vzduch. Ach, zacítil jsem jemný proud krve z Mikeova prstu. Kdysi by se mi to líbilo.
Klekl jsem si vedle ní, zatímco Mike vedle mě přešlapoval z nohy na nohu, rozzuřený, že jsem si dovolil zasáhnout.
"Bello, slyšíš mě?"
"Ne," zasténala. "Jdi pryč."
úleva byla tak povznášející, až jsem se tomu musel zasmát. Byla v pořádku.
"Vedl jsem ji na ošetřovnu," vysvětloval Mike defenzivním tónem "Ale ona nechce jít dál."
"Já ji tam vezmu, můžeš se vrátit do třídy." Povýšeně jsem rozhodl.
"Ne," protestoval Mike. "Mám to udělat já."
Nechtěl jsem se s tím ubožákem hádat.
Rozechvěle a zároveň vystrašeně, napůl vděčný a napůl ztrápený touto krizovou situací, která rozhodla o nevyhnutelnosti dotyku s jejím tělem, jsem jemně Bellu zdvihl z chodníku a nesl ji na rukách tak, že jsem se dotýkal jen jejích šatů a udržoval mezi našimi těly mezeru jak to jen šlo. Vykročil jsem rychlím, jistým krokem, abych ji zachránil život, jinými slovy, daleko ode mě. Šokovaně otevřela oči.
"Postav mě na zem!"
Rozkázala mi slabým rozpačitým hlasem. Nerada ukazovala slabost. Ignoroval jsem Mikeův prostest.
"Vypadáš hrozně," řekl jsem a začal se na ní usmívat. Zjistil jsem, že jí vlastně nic není, kromě motající se hlavy a slabého žaludku.
"Postav mě zpátky na chodník," její rty byly úplně bílé.
"Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?" Může být tato situace ještě víc ironická?
Opět otevřela oči a tiskla rty k sobě.
"A to ani nejde o tvou vlastní krev," dodal jsem, úsměv na tváři se mi ještě prohloubil.
Vešel jsem do kanceláře, dveře nebyly dovřené, tak jsem do nich jen mírně kopl. Slečna Copová vystaršeně vyskočila.
"Propána," povzdychla si, když zahlédla bílou dívku v mých rukách.
"Omdlela při biologii," vysvětlil jsem jí dřív, než si mohla představovat bůh ví co.
Lečna Copová utíkala otevřít dveře k ošetřovně. Bella měla otevřené oči a pozorovala ji. Slyšel jsem úžas v myšlenkách starší sestřičky, když jsem Bellu opatrně položil na starou postel. Hned potom jsem se šel postavit na druhou stranu místonosti. Moje tělo bylo příliš vzrušené, příliš dychtivé, svaly jsem měl napnuté a jed mi proudil ústy. Byla tak teplá a voňavá.
"Je jenom trochu bledá," ujišťoval jsem paní Hammondovou. "Zjišťují se při biologii krevní skupiny." Setřička vědoucně přikývla.
"Vždycky se někdo najde." Přidušeně jsem se zasmál. Samozřejmě. Bella musí být jednou z nich.
"Jenom si na minutku lehni, drahoušku," řekla jí paní Hammondová. "To přejde."
"Já vím," vzdychla Bella.
"Stává se ti to často?" zeptala se setřička.
"Občas," připustila Bella
Zakašlal jsem, abych zakryl další smích. V tom si mě sestřička všimla.
"Ty už se můžeš vrátit do třídy," řekla mi.
Podíval jsem se jí přímo do očí a dokonale přesvědčivě jsem zalhal. "Já s ní mám zůstat."
"Hmm, co já vím, tak dobře." Paní Hammondová přikývla. Na ní to fungovalo perfektně. Proč to muselo být s Bellou tak těžké?
"Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku," řekla sestřička, mírně znepokojená pohledem mých očí, tak by měl reagovat každý člověk, a odešla z místnosti.
"Měl jsi pravdu," zasténala Bella a zavřela oči. Co tím chtěla říct? Myslel jsem na nejhorší, pochopila moje chování.
"To já obvykle mívám," snažil jsem se aby můj hlas zněl pobaveně, ale nakonec to znělo mírně kysele. "Ale v čem konkrétně tentokrát?"
"Ulejvání vážně neškodí." povzdychla si.
Ach, znova úleva.
Odmlčela se, bylo slyšet jen její omalý dech. Do rtů se jí vracela barva. Když jsem se díval na její ústa, cítil jsem se zvláštně. Chtěl jsem se k ní přiblížit, ale nebyl by to ten nejlepší nápad.
"Tam venku jsi mě na chviličku vystrašila," řekl jsem, abych oživil konverzaci a znovu slyšel její hlas.
"Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese."
"Ha, ha." odpověděla.
"Upřímně, viděl jsem mrtvoly s lepší barvou." Tak tohle byla opravdu pravda. "Už jsem se bál, že budu muset pomstít tvou vraždu." To bych i udělal.
"Chudák Mike." Opět si povzdychla. "Vsadím se, že je naštvaný."
Zachvátila mě zlost, ale zase rychle přešla. Jen ho litovala. Byla milá, nic víc.
"Naprosto mě nenávidí." řekl jsem jí vesele.
"To nemůžeš vědět."
"Viděl jsem jeho obličej, bylo to poznat." Byla pravda, že tohle se mu dalo vyčíst i z tváře. Cvičením s Bellou jsem se zdokonaloval ve čtení lidských výrazů.
"Jak to, že jsi mě viděl? Myslela jsem že jsi za školou." Vypadala lépe, zelený odstín z její kůže zmizel.
"Seděl jsem v autě a poslouchal cédéčko."
Vypadalo to že ji moje obyčejná odpověď překvapila. Když se vrátila paní Hammondová se studeným obkladem, otevřela oči.
"Tady máš, drahoušku." Položila Belle ruku na čelo. "Vypadáš líp," dodala.
"Myslím, že už je mi dobře," sedla si a odložila obklad. Samozřejmě nechtěla, aby se o ni někdo staral.
Paní Hammondová se opět natáhla k Belle, jako kdyby ji chtěla zatlačit zpět na postel, ale v té chvíli paní Copová otevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. Spolu s ní se objevil i závan čerstvé krve.
Stále rozzlobený Mike Newton nesl dalšího spolužáka a moc si přál, aby v náručí místo něj nesl Bellu.
"Máme tu dalšího," oznámila slečna Copová.
Bella okamžitě vyskočila, ráda, že už není středem pozornosti.
"Tady máte, já už to nepotřebuju." podala obklad sestřičce.
Mike zavrčel, když přišel do místnosti stále podpírající Leeho Stephensa. Krev mu stále ještě stékala dolů po ruce.
"Ach ne," tohle byl moment, kdy bych měl odejít. A myslím, že i Bella. "Jdi ven do kanceláře Bello."
Zmateně se na mě podívala.
"Věř mi, běž."
Otočila se, chytla dveře, než se zavřely a vystřelila z ošetřovny. Byl jsem hned za ní. Její poletující vlasy se dotkly mojí pokožky. Otočila se ke mně, oči do široka otevřené.
"Ty jsi mě opravdu poslechla." To bylo poprvé.
Nakrčila nos. "Cítila jsem krev."
Překvapeně jsem na ní zíral.
"Lidé krev nemůžou cítit."
"No, já to dokážu, právě z toho se mi dělá nanic." Páchne jako rez a sůl."
Ztuhl jsem a stále na ní zíral. Byla skutečně člověk? Vypadala tak. Byla křehká jako člověk. Voněla jako člověk, vlastně mnohem líp. Chovala se jako člověk, občas. Ale nemyslela jako člověk, ani se tak nechovala. Ale jaká jiná možnost by tu ještě byla?
"Co je?" zeptala se.
"To nic."
Mike Newton nás v té chvíli přerušil, když vešel do místnosti spolu s jeho podrážděnými myšlenkami.
"Ty vypadáš líp." drze poznamenal. Trhl jsem sebou, měl jsem nutkání naučit ho slušným způsobům. Musel jsem dávat pozor, nebo by to mohlo skončit zabitím tohoto nesnesitelného kluka.
"Hlavně drž ruku v kapse." řekla Bella. Na chvíli jsem si myslel, že mluví na mě.
"Už to nekrvácí," zamručel.
"Jdeš zpátky do třídy?
"Děláš si legraci? To bych se mohla rovnou otočit a vrátit se sem."
To bylo perfektní. Myslel jsem, že ztratím tuto hodinu s ní, místo toho jsem dostal nějaký čas navíc. Nedokázal jsem se jí nasytit, začal jsem být pořádně lakomý.
"Jo, to asi jo ..." zamumlal.
"Takže pojedeš tenhle víkend? Na pláž?"
Ach měli plány. Hněv mě přikoval na místě. I když to byl skupinový výlet. Viděl jsem ho v hlavě několika studentů. Nešli jen oni dva. Ale i tak jsem byl rozzuřený. Nehybně jsem se opíral o pult a snažil se na sobě nedat nic znát.
"Jasně, říkala jsem, že jsem pro," slíbila.
Takže jemu taky řekla "ano". Hořela ve mně žárlivost, mnohem bolestivjší než žízeň.
Ne, byl to skupinový výlet, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jen chtěla strávit den s přáteli, to bylo všechno.
"Máme sraz v deset v tátově obchodě." "A Cullenovi nejsou pozvaní."
"Budu tam." slíbila.
"Tak se uvidíme na tělocviku."
"Zatím čau."
Odešel zpět do svojí třídy, plný naštvaných myšlenek. "Co vidí na tom chudákovi? Jasně, je bohatý. Ženské si myslí že je sexy, ale já to tak nevidím. Je příliš perfektní. Vsadím se, že jejich otec na nich dělá nějaké pokusy s plastickou chirurgií. Proto jsou všichni tak bílí a pěkní. To není normální. A vypadá tak trochu, děsivě. Občas když se na mě dívá, přísahal bych, že přemýšlí, že mě zabije ... magor."
Mike nebyl až tak nevnímavý.
"Tělák," zasténala Bella potichu. Podíval jsem se na ní, zdálo se, že je opět smutná. Nebyl jsem si jistý proč, ale bylo jasné, že nechce jít na další hodinu s Mikem a já jsem naprosto souhlasil s tímto názorem.
Přišel jsem k ní, a naklonil se blíž k její tváři. Cítil jsem teplo, které jí vyzařovalo z kůže, jak mě prostupuje skrz moje rty. Neodvážil jsem se dýchat.
"To můžu zařídit." zašeptal jsem jí do ucha. "Posaď se a vypadej bledě."
Sedla si na jednu ze židlí a opřela si hlavu o stěnu, zatímco slečna Copová vyšla ze zadní místnosti a sedla si zpátky za svůj stůl. Se zavřenýma očima Bella vypadala, jako by měla znovu omdlít. Barva se jí ještě nevrátila. Otočil jsem se k sekretářce. Doufám, že se Bella dívá. Takhle by měl reagovat člověk.
"Paní Copová?" zeptal jsem se jí, opět používajíc svůj starý známý přesvědčivý tón.
Zamrkala řasami a tep se jí zrychlil. "Je příliš mladý, kontroluj se."
"Ano?"
Zajímavé. Když se zrychlil tep paní Copové, bylo to proto, že mě považovala za fyzicky přitažlivého, ne proto, že by se mě bála. Mezi lidskými ženami jsem na to byl zvyklí, ale neuvažoval jsem nad tím, jako vysvětlení pro Bellino bušící srdce. Líbilo se mi to. Ve skutečnosti se mi to hodně líbilo. Usmál jsem se a dech slečny Copové byl slyšet hlasitěji.
"Bella má příští hodinu tělocvik, a já myslím, že se ještě necítí dost dobře. Tak jsem si říkal, že bych ji teď odvezl domů. Myslíte, že byste ji mohla z hodiny omluvit?" Díval jsem se jí do očí a užíval jsem si ten zmatek, který jsem způsobil v jejích myšlenkách. Bylo by možné, že Bella ...?
Slečna Copová hlasitě polkla předtím, než mi odpověděla.
"Vy také potřebujete omluvit, Edwarde?"
"Ne, já mám paní Goffovou, té to určitě vadit nebude." Už jsem jí nevěnoval pozornost. Zvažoval jsem svoji novou úvahu.
Hm, rád bych věřil, že se Belle líbím, tak jako ostatním lidem, ale kdy Bella zareagovala tak jako ostatní? Radši bych neměl doufat.
"Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello."
Bella slabě přikývla, mírně přeháněla.
"Můžeš jít, nebo chceš, abych tě zase nesl?" zeptal jsem se, pobavený jejím chabým hereckým výkonem. Věděl jsem, že půjde po svých, nechtěla být slabá.
"Půjdu sama." odpověděla.
Opět jsem měla pravdu. Zlepšoval jsem se.
Vstala, na chvíli zaváhala, jako kdyby zvažovala, jestli se udrží na nohou. Podržel jsem jí dveře a vyšli jsme ven do deště.
Sledoval jsem ji, jak nastavila tvář dešti, jemný úsměv na rtech. Nad čím přemýšlela? Něco se mi zdálo divné a hned jsem si uvědomil co a proč. Normální lidská děvčata totiž nosila make-up, i v tomto vlkhkém městě.
Bella nikdy neměla make-up, ne že by musela. Kosmetický průmysl vydělal biliony dolarů na ženách, které chtěly mít pokožku jako ona.
"Díky," řekla a usmála se na mě.
Ala "To snad stojí i za tu nevolnost, když se člověk uleje z tělocviku."
Díval jsem se na školní areál a přemýšlel nad tím, jak prodloužit můj čas strávený s ní.
"Kdykoliv," řekl jsem.
"Takže pojedeš? Mám na mysli tuhle sobotu?" zněla optimisticky.
Ach, její naděje byla tak uklidňující. Chtěla abych s ní šel já, ne Mike Newton. A já jsem jí chtěl říct "ano". Ale byly tu další věci, které jsem musel zvážit.
Zaprvé, tuhle sobotumbude svítit slunce.
"Kam přesně vlastně všichni jedete?" snažil jsem se znít, jako kdyby na tom moc nezáleželo. Mike řekl pláž. Tam se slunci nevyhnu.
"Dolů do La Push, k přístavu." A je to v tahu.Kromě toho, Emmett by byl naštvaný, kdybych zrušil naše plány. Ironicky jsem se usmíval.
"Vážně si nemyslím, že mě někdo pozval."
Rezignovaně si povzdechla. "Právě jsem tě pozvala já."
"My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy."
Přemýšlel jsem nad možností, že se s ním poperu a velmi jsem se u této představy pobavil.
"Mika vzal čert," řekla bez zájmu. Zeširoka jsem se usmál. A potom se otočila a chtěla odejít. Bez přemýšlení jsem se k ní natáhl a popadl za větrovku. Strhl jsem jí zpět.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře