9.kapitola

19. prosinec 2011 | 00.35 |

 Když jsem se blížil Port Angeles, stále bylo příliš jasno na to, abych mohl vyjít do města. Slunce bylo příliš vysoko, a i když byla skla mého auta zatmavená, bylo zbytečné riskovat. Ještě víc zbytečně riskovat měl bych asi říct.

Byl jsem si jistý, že myšlenky Jessiky uslyším i na velkou dálku, ty její byly hlasitější než Angely, a tak když najdu jednu, najdu i druhou. Když město pohltily stíny, mohl jsem se přiblížit. Z cesty jsem odbočil na zatarasenou příjezdovou cestu, která se očividně již dlouho nepoužívala.
Věděl jsem, kde je mám hledat - v Port Angeles byl jen jeden butik. Netrvalo mi dlouho a našel jsem Jessicu, jak se prohlíží ve třech zrcadlech, přičemž jsem v jejím okrajovém pohledu viděl Bellu, která právě hodnotila černé šaty, co měla Jessica na sobě.
Bella pořád vypadá naštvaně. Ha ha. Angela měla pravdu - určitě je to kvůli Tylerovi. I když stále nemůžu uvěřit tomu, že jí to tak rozčílilo. Aspoň ví, že má na stužkovací slavnost pozvání zajištěné. Co když se Mike nebude bavit a už mě víc nepozve na rande? Co když pozve na ples Bellu? Pozvala by ona sama Mikea, kdybych nic neřekla? Myslí si Mike, že je hezčí než já? A myslí si ona, že je hezčí než já?
"Mně se víc líbí ty modré, zdůrazňují Ti oči."
Jessica se na Bellu falešně usmívala a podezřívavě si ji měřila.
Skutečně si to myslí, nebo jen chce, abych v sobotu vypadala jako kráva?
Už mě unavovalo ji poslouchat. Vyhledal jsem Angelu - och, Angela si právě převlékala šaty, tak jsem rychle odběhl z jejích myšlenek, aby měla soukromí.
Ne, v tomto oddělení se Bella nemohla dostat do potíží. Nechám je v klidu nakupovat a až skončí, dohoním je. Do příchodu tmy už nezbývalo moc času - mraky se začaly objevovat od západu. Přes hustý les jsem je viděl nejasně, ale věděl jsem, že urychlí západ slunce. Přivítal jsem je a byl jsem jim vděčný více, než kdykoliv předtím. Zítra už budu moct sedět vedle Belly ve škole, na obědě s ní znovu mluvit. Můžu se jí zeptat na všechny otázky, co mě až doteď napadly...
Takže zuřila na Tylera. Viděl jsem tu to v hlavě - že když mluvil o plese, doslova si uplatňoval na Bellu nárok. Představil jsem si její výraz z toho odpoledne - rozhořčená nedůvěra - a rozesmál jsem se. Přemýšlel jsem, co by mu na to asi řekla. Nechtěl jsem propást její reakci.
Čas ubíhal hrozně pomalu, zatímco jsem čekal na tmu. Pravidelně jsem kontroloval Jessicu, její duševní hlas bylo velmi lehké vyhledat, ale nerad jsem zůstával v její hlavě. Viděl jsem místo, kam chtěli jít na večeři. V době večeře už bude tma ... možná bych si mohl náhodně vybrat stejnou restauraci. Dotkl jsem se mobilu v kapse, přemýšlel jsem nad tím, že bych pozval Alici. Hrozně by se jí to líbilo, také chtěla mluvit s Bellou. Ale nebyl jsem si jistý, jestli chci Bellu vtáhnout do svého světa ještě víc. Jeden upír snad nestačí?
Opět jsem zkontroloval Jessicu. Ptala se Angely, co si myslí o jejích špercích.
"Možná bych ten náhrdelník měla vrátit. Mám jeden doma, ten by se hodil, plus utratila jsem víc, než jsem měla.... Máma bude zuřit. Na co jsem myslela?"
"Nevadí mi, když se vrátíme. Myslíš, že nás bude Bella hledat?"
A tohle mělo znamenat co? Bella s nimi nebyla? Nejdřív jsem se podíval přes oči Jessiky a potom přes Angelu. Byly na chodníku před řadou obchodů a právě se otáčely zpět. Bella nebyla nikde v jejich dosahu.
Och, koho zajímá Bella? Pomyslela si netrpělivě Jessica ještě předtím, než odpověděla Angele na otázku. "Bude v pohodě. Stihneme dojít do restaurace .... Mimochodem, myslím, že chtěla být o samotě." Na okamžik jsem uviděl knihkupectví, když Jessica přemýšlela nad místem, kam Bella odešla.
"Tak potom rychle," řekla Angela. Doufám, že si Bella nebude myslet, že jsme se jí chtěly zbavit. Byla tehdy v autě na mě tak milá.... Je to opravdu dobrý člověk. Ale celý den se zdála tak smutná. Že by to souviselo s Edwardem Cullenem? Asi proto se ptala na jeho rodinu ...
Měl jsem dávat lepší pozor. Co všechno jsem ještě zmeškal? Bella se někam vydala sama a ještě předtím se na mě ptala? Angela už soustředila pozornost na Jessicu - která neustále mluvila o tom idiotovi Mikeovi - a tak už jsem se nic dalšího nedozvěděl.
Pozoroval jsem stíny. Slunce se již brzy skryje za mraky. Když zůstanu na západní straně cesty, kde budovy clonily slunečnímu světlu ...
Byl jsem nedočkavý. Tohle nebylo něco, co bych předpokládal - Bella, vydávající se do města na vlastní pěst - a tak jsem netušil jak jí najít. Měl jsem to předpokládat.
Port Angeles jsem znal hodně dobře, dojel jsem přímo ke knihkupectví, které jsem viděl v Jessičiných myšlenkách a doufal jsem, že mi nebude trvat dlouho, než ji najdu, i když jsem věděl, že to nebude lehké. Kdy mi Bella něco ulehčila?
Samozřejmě, malý obchod byl úplně prázdný, kromě staromódně oblečené ženy za pultem. Nevypadalo to tu na místo, které by Bellu zaujalo - příliš náboženské pro takovou praktickou osobu. Šla vůbec dovnitř?
Našel jsem kousek stínu, kde jsem mohl zaparkovat, mohl jsem, ukryt ve stínu, dojít až do obchodu. Opravdu bych neměl. Procházka při slunečném světle byla nebezpečná. Co když projíždějící auto odrazí sluneční světlo v nepravou chvíli?
Ale nevěděl jsem, jak jinak Bellu najít!
Zaparkoval jsem a vystoupil, ukrývajíc se hluboko ve stínu. Rychle jsem přešel do obchodu, ale nikde nebyla ani stopa po Belině vůni. Na chodníku byla, ale uvnitř obchodu ne.
"Vítejte! Můžu Vám nějak ... " začala prodavačka, ale já už jsem byl venku.
Následoval jsem Belinu vůni tak daleko, jak mi to jen stíny dovolovaly, zastavil jsem se, až když jsem došel na začátek slunečního světla.
Jak bezmocně jsem se teď cítil - zastavený čarou mezi světlem a tmou, která se rozprostírala na chodníku přímo přede mnou. Měl jsem příliš omezené možnosti.
Mohl jsem se jen domnívat, že přešla přes ulici a vydala se směrem na jih. Tímto směrem téměř nic nebylo. Ztratila se? Hm, to by na ni sedělo.
Vrátil jsem se do auta a pomalu jsem projížděl ulice, snažil jsem se ji najít. Prohledal jsem ještě několik stínu, ale její vůni jsem zachytil už jen jednou a to ve směru, který mě zmátl. Kam chtěla jít?
Párkrát jsem jezdil mezi knihkupectvím a restaurací, doufal jsem, že ji někde uvidím. Jessica a Angela už v restauraci byly, rozhodovaly se, jestli si mají objednat nebo počkat na Bellu. Jessica si chtěla okamžitě objednat.
Bloudil jsem v myslích cizinců, sledoval jsem svět jejich očima. Někdo ji přece musel vidět.
Čím dál tím víc jsem byl znepokojen. Nikdy předtím jsem nepřemýšlel nad tím, jak je těžké ji najít, pokud je, tak jako právě teď, pryč z mého dohledu nebo z míst, kam běžně chodí. Nelíbilo se mi to.
Mraky začínaly zakrývat horizont, což znamenalo, že za pár minut budu moci následovat pěšky její vůni. Pak už mi nebude trvat dlouho ji najít. Teď mi to stěžovalo slunce. Už jen pár minut a já budu opět ve výhodě, a naopak, lidský svět bude neschopný.
Další a další mysl. Všechny obsahovaly nepodstatné myšlenky.
...,myslím, že to dítě má znovu ušní infekci ....
Bylo to šest - čtyři - nula nebo šest - nula - čtyři?
Znovu má zpoždění. Měla bych mu říct ....
Aha, tady je!
Konečně jsem uviděl její tvář. Nakonec si jí přeci jen někdo všiml!
Úleva netrvala ani setinu sekundy, protože jsem důkladněji prošel myšlenky chlapa, který se, nad obrazem její tváře, samolibě usmíval.
Jeho mysl pro mě byla cizí, ale navzdory tomu, nebyla mi celkem neznámá. Kdysi jsem přesně takovéto mysle zabíjel.
"NE!" zařval jsem. Z mého hrdla se ozývalo trhavé vrčení. Sice jsem stlačil plynový pedál na podlahu, ale kam jsem to vlastně jel?
Věděl jsem, kde přibližně se nachází, ale nebylo to dost konkrétní. Něco, musí tu být něco ... název ulice, obchodu, něco, co by mi ukázalo přesné místo. Jenže Bella byla ukrytá hluboko ve stínu a jeho oči byly zaměřené na její vystrašený výraz. Vyžíval se v jejím strachu.
Její tvář splývala s tváří ostatních. Bella nebyla jeho první oběť.
Moje hlasité vrčení zatřáslo karosérií auta, ale nevěnoval jsem tomu ani nejmenší pozornost.
Na stěnách, které jí obklopovaly, nebyly žádné okna. Pravděpodobně byla někde v průmyslové zóně, pryč od nákupní části. Pneumatiky auta zaskřípaly, když jsem vybíral zatáčku a zároveň se vyhýbal dalšímu vozidlu. Doufal jsem, že jedu správným směrem. Ostatní řidiči na mě zuřivě troubili, ale mě to bylo úplně jedno.
Podívej se, jak se třese! Zasmál se. Její strach ho přitahoval - byla to část, ve které se speciálně vyžíval.
"Držte se ode mě." Její hlas zněl tiše a vyrovnaně, nekřičela.
"Nebuď taková, kočičko."
Díval se na ni, jak sebou trhla, když uslyšela smích, který se ozval z jiného směru. Ten zvuk ho rozčílil - Sklapni, Jeffe! Pomyslel si - ale stále si užíval její zděšení. Vzrušovalo ho to. Představoval si, jak ho prosí, jak žebrá ...
Nevšiml jsem si, že tam není sám, dokud jsem neslyšel hlasitý smích. Sledoval jsem vše jeho očima a toužil jsem, vidět něco, čeho bych se mohl chytit. Pohl se jejím směrem, zatímco si protahoval svaly na rukou.
Mysl ostatních nebyly tak odporné jako ta jeho. Všichni byli v mírně podnapilém stavu, nikdo z nich si neuvědomoval, jak daleko asi muž jménem Lonnie chce zajít. Jenom ho následovali. Slíbil jim, že se trochu pobaví...
Jeden z nich se nervózně podíval dolů ulicí - nechtěl být přichycen při obtěžování dívky - a konečně mi poskytl to, co jsem tak zoufale potřeboval. Tu křižovatku, na kterou se díval, jsem okamžitě poznal.
Projel jsem na červenou a potom se prosmýkl kolem dvou aut, které se rozjely na zelenou ve svém směru. Slyšel jsem troubení.
V kapse mi vibroval mobil, ale ignoroval jsem ho.
Lonnie se pomalu pohnul směrem k ní, prodlužoval napětí - to byla část, která ho speciálně vzrušovala. Čekal, kdy začne křičet, chtěl si to vychutnat.
Jenže Bella zatnula čelist a soustředila se. Překvapilo ho to, protože čekal pokus o útěk. Byl překvapený a mírně zklamaný. Měl rád, když mohl svoji kořist štvát, užíval si ten adrenalin způsobený lovem.
Tahle je odvážná. No, možná je to lepší ... bude víc bojovat.
Byl jsem už jen blok od ní. Ten padouch už musel slyšet zvuk mého auta, ale nepřikládal tomu žádný význam, příliš se soustředil na svojí oběť.
Chtěl bych vidět, jak by si užíval, kdyby on byl ta kořist. Chtěl bych vidět, co by si pomyslel o mém způsobu lovu.
V myšlenkách jsem právě procházel různé způsoby mučení, které jsem kdysi používal na svoje oběti, během let, kdy jsem bral spravedlnost do svých rukou a hledal jsem ten nejbolestivější způsob z nich. Za toto bude trpět. Bude křičet bolestí. Ostatní jen zabiju, ale příšera jménem Lonnie bude prosit o smrt ještě dlouho, velmi dlouho předtím, než ho zabiju.
Přibližoval se k ní.
Ostře jsem zabočil za roh a předními světly jsem osvítil celou scénu. Všichni ztuhli na místě. Mohl jsem Lonnieho jednoduše srazit autem, ale byla by to pro něj příliš milosrdná smrt.
Otočil jsem auto tak, že jsem byl natočený směrem, z kterého jsem přijel, zatímco jsem namířil dveře spolujezdce přímo k Belle. Otevřel jsem je, zatímco ona už běžela k autu.
"Nastup," zuřivě jsem nakázal.
Co to do háje?
Věděl jsem, že je to blbý nápad! Není tu sama.
Neměl bych utéct?
Myslím, že budu zvracet ...
Bella bez zaváhání naskočila dovnitř a zabouchla za sebou dveře.
A hned potom se na mě podívala tím nejdůvěřivějším výrazem, jaký jsem kdy na lidské tváři spatřil, a v té chvíli se všechny moje dosavadní plány mučit ty darebáky, zhroutily.
Trvalo mi velmi krátce uvědomit si, že jí nemůžu nechat v autě, zatímco já si budu vyřizovat účty s těmi chlapy na ulici. Co bych jí řekl, aby se nedívala? Ha! Kdy udělala něco, o co jsem jí požádal? Kdy udělala vůbec něco bezpečného?
Odtáhl bych je z jejího pohledu a nechal bych jí samotnou v autě? Pochyboval jsem o tom, že ulicemi Port Angeles se plíží další nebezpečný člověk, ale kdysi mě ani nenapadlo, že by tu vůbec nějaký mohl být! Přitahovala všechno nebezpečí jako magnet. Nemůžu ji spustit z očí.
Pravděpodobně si ani nevšimla, že jsem zrychlil a odvážel ji pryč od jejích pronásledovatelů, kteří zírali na moje auto s otevřenými ústy. Asi ani nezaregistrovala ten moment, kdy jsem zaváhal. Předpokládala, že od začátku byl plán utéct.
Dokonce jsem ho ani nemohl srazit autem. Vystrašilo by ji to.
Po jeho smrti jsem tak příšerně toužil, až mi z toho zvonilo v uších a měl jsem zastřený zrak, cítil jsem tu potřebu na jazyku. Svaly se mi napínaly naléhavou a nevyhnutelnou touhou po jeho smrti. Pomalu bych ho celého stáhl z kůže, kousek po kousku bych oddělil jeho kůži od svalů, svaly od kostí ...
Jenže Bella - pro mě jediné děvče na světě - se křečovitě držela sedadla oběma rukama a sledovala mě velkýma očima, ve kterých se zrcadlila bezmezná důvěra. Pomsta bude muset počkat.
"Zapni si pás," přikázal jsem jí. Hlas mi zdrsněl nenávistí a touhou po krvi. Ale ne pro mě přirozenou touhou. Nedovolil bych netvorovi v mém nitru, aby se toho účastnil.
Zapnula si pás a jemně při tom zvuku nadskočila. Nad zvukem zapínajícího pásu nadskočila, ale to, že jsem se hnal městem, ignorujíc všechny dopravní značení, z toho si nic nedělala. Cítil jsem na sobě její pohled. Zdála se, a to bylo zvláštní, uvolněná. Nedávalo mi to smysl - ne po tom, čím právě prošla.
"Ty se na mě zlobíš?" zeptala se mě chraptivým hlasem, který způsobil stres a strach.
Ona chtěla vědět, jestli se já na ni zlobím?
Chvíli jsem nad její otázkou přemýšlel, i když ne natolik dlouho, aby si všimla mého zaváhání.
"Ne," řekl jsem zuřivým hlasem.
Vzal jsem ji přesně na tu stejnou příjezdovou cestu, kde jsem strávil odpoledne tím nejslabším pozorováním, jaké jsem kdy udělal. Ve stínu stromů byla teď už tma.
Byl jsem tak rozzuřený, že jsem v momentě ztuhl. Ruka mi cukala nutkáním zničit toho chlapa, roztrhat jeho tělo na kousky, tak, že by k identifikaci nezbylo už vůbec nic ...
Ale to nikdy neudělám, pokud to bude znamenat, že jí budu muset v této tmě nechat samotnou.
"Bello?" procedil jsem mezi stisknutými zuby.
"Ano?" odpověděla chraptivě. Potom si odkašlala.
"Jsi v pořádku?" Tohle byla ta nejdůležitější věc, kterou jsem potřeboval vědět. Pomsta byla až na druhém místě. Věděl jsem to, ale byl jsem tak plný hněvu, že se mi na to těžko soustředilo.
"Ano," její hlas byl stále ještě chraptivý - nepochybně strachy.
A tak jsem ji nemohl opustit.
I kdyby nebyla v neustálém nebezpečí - nějaký vtip, kterým mi vesmír hrál na moji citlivou strunu - i kdybych si byl jistý, že by byla beze mě úplně v pořádku, nemohl bych ji tu nechat samotnou, ve tmě.
Musela být tak moc vystrašená.
Ale teď jsem nebyl ve stavu, abych ji mohl utěšovat - i kdybych věděl jak na to, což jsem nevěděl. Určitě ze mě cítila tu krutost, bylo to očividné. Vystraším jí ještě víc, pokud neutiším tu vnitřní touhu po zmasakrování toho chlapa.
Potřeboval jsem myslet na něco jiného.
"Zvedni mi náladu, prosím tě," požádal jsem ji.
"Promiň, cože?"
Snažil jsem se získat dostatek sebekontroly na to, abych jí vysvětlil, co potřebuju.
"Prostě něco plácej, dokud se neuklidním," poručil jsem si se zatnutou čelistí. Potřeboval jsem jenom, aby mě udržela v autě. Slyšel jsem jeho myšlenky, jeho zklamání a hněv ... Věděl jsem, kde ho najdu. Zavřel jsem oči, jako kdybych díky tomu mohl přestat vnímat ty obrazy, co bych mu udělal kdyby...
"Ehm," zaváhala, pravděpodobně přemýšlela nad mým požadavkem. "Zítra ráno před vyučováním přejedu Tylera Crowleyho, co ty na to?" řekla to, jako kdyby to byla otázka.
Ano, to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Samozřejmě, že Bella přijde s něčím nečekaným. Přesně jako předtím, zvuk násilí, který jí unikl ze rtů, byl tak vtipný, tak vtipný, že mě to dokázalo na chvíli vyrušit. Pokud bych nehořel touhou zabíjet, určitě bych se smál.
"Proč?" zeptal jsem se jí, aby začala opět mluvit.
"Protože všem vykládá, že se mnou půjde na stužkovanou," řekla s tím svým tygro - kočičím pobouřením. "Buďto je blázen, nebo se pořád snaží napravit to, jak mě tehdy málem zabil... no, pamatuješ," prohlásila, "a on si myslí, že stužkovaná je k tomu dobrá příležitost. Takže si říkám, že když ho ohrozím na životě, budeme si kvit a on pak konečně vzdá ty pokusy o napravování. Nestojím o nepřátele a Lauren se možná stáhne, když mě on nechá na pokoji. Ovšem možná bych mu mohla zrušit tu jeho Sentru." Pokračovala zamyšleně. "Když nebude mít odvoz, nemůže vzít nikoho na stužkovanou..."
Bylo povzbuzující vidět, že se i Bella občas zmýlila. Tylerova neodbytnost neměla nic společného s nehodou. Asi si ani neuvědomovala, jaký má vliv na chlapce na naší střední škole. Nevšimla si, jaký vliv má na mě?
Ach, fungovalo to. Její zvláštní fungování mysli bylo vždycky tak fascinující. Začínal jsem mít nad sebou kontrolu, konečně jsem byl schopen vidět přes tu touhu po pomstě a mučení ...
"Slyšel jsem o tom," odvětil jsem. Přestala povídat, ale já jsem potřeboval přesný opak.
"Vážně?" nevěřícně se zeptala. Potom byl její hlas rozčilenější než obvykle. "Když bude ochromený od krku dolů, tak na stužkovanou taky nemůže."
Přál jsem si, aby byl nějaký způsob, kterým by mohla pokračovat ve svých výhrůžkách smrtí a ublížením na zdraví. Nemohla si vybrat lepší způsob, jak mě uklidnit. Její slova - v jejím případě jen sarkasmus a zveličování - bylo přesně to, co jsem právě potřeboval.
Vzdychl jsem a otevřel oči.
"Jsi v pořádku?" nesměle se zeptala.
"Ani ne."
Byl jsem sice klidnější, ale lépe mi nebylo. Přestože jsem si uvědomoval, že nemůžu zabít netvora jménem Lonnie, stále jsem to chtěl téměř víc než cokoliv jiného na světě. Téměř.
Jediná věc, kterou jsem momentálně chtěl víc, než spáchat vraždu, bylo tohle děvče. A to, i přestože jsem ji nemohl mít, už jen představa toho mi znemožňovala jít a způsobit vraždu - nezáleželo na tom, jak moc by se dala ospravedlnit.
Bella si zasloužila někoho lepšího, než byl vrah.
Celých sedmdesát let jsem se snažil být někým jiným než vrahem. Tyhle roky snahy mě nikdy neudělají hodným Belly. Ale kdybych se vrátil k předchozímu stylu života - života vraha - i když jen na jednu jedinou noc, Bella by pro mě byla nedosažitelná. I kdybych se nenapil jejich krve - neměl bych rubínové oči, jako důkaz - neucítila by ten rozdíl?
Snažil jsem se pro ni být dost dobrý. Sice je to nemožné, ale budu se dál snažit.
"Co se děje?" zašeptala.
Do nosu mi zavanul její dech a to mi připomnělo, proč jsem si jí nezasloužil. Po tom všem, i když jsem jí tak strašně miloval.... Pořád se mi na ní sbíhaly sliny.
Byl jsem k ní tak upřímný, jak jsem jen mohl. Dlužil jsem jí to.
"Někdy mám problém se svou náturou, Bello." Díval jsem se z okna, přál jsem si, aby zaslechla ten varovný podtón v mých slovech a zároveň aby si toho nevšimla. U mě zvítězilo to druhé přání. Uteč, Bello, uteč. Zůstaň, Bello, zůstaň. "Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty..." Už jen ta myšlenka mě málem přinutila vyběhnout z auta. Zhluboka jsem se nadechl a nechal její vůni, aby mi prošla skrz hrdlo. "Alespoň o tom se snažím sám sebe přesvědčit."
"Aha."
Nic víc už nedodala. Kolik si toho přečetla mezi řádky? Kradmo jsem se na ní podíval, ale její tvář byla nečitelná. Pravděpodobně to bylo způsobené tím šokem. Ale aspoň nekřičela. Zatím.
Na chvíli jsem mlčel. Bojoval jsem sám proti sobě, snažil jsem se být tím, kým bych měl být. Ale zároveň tím, kým jsem být nemohl.
"Jessica s Angelou budou mít starost," řekla tiše. Hlas měla velmi klidný, nechápal jsem jak je to možné. Byla v šoku? Anebo si stále ještě neuvědomovala, co se stalo. "Měla jsem se s nimi sejít."
Chtěla být ode mě co nejdále? Nebo se jen bála, že o ní kamarádky budou mít starosti?
Neodpověděl jsem jí, ale nastartoval jsem auto a odvezl ji zpět. Každým metrem, kdy jsem byl blíže městu, bylo těžší se kontrolovat. Byl jsem k němu tak blízko ...
Jestliže bylo moje přání nesplnitelné - jestli si ji stejně nikdy nezasloužím - tam proč bych ho nemohl potrestat? To bych si přeci mohl povolit ...
Ne. Nevzdám se. Ještě ne. Příliš jsem jí chtěl, na to, abych se vzdal.
K restauraci, kde se měla setkat s kamarádkami, jsme dorazili dříve, než jsem si stihl utřídit myšlenky. Jessica a Angela už dojedly a obě byly velmi znepokojené. Rozhodly se, že jí půjdou hledat navzdory tmavým ulicím.
Dnešek nebyl moc dobrý den na vycházky ---
"Jak jsi věděl, kam...?" přerušila mě Bellina nedokončená otázka a já jsem si náhle uvědomil, že jsem opět šlápl vedle. Byl jsem příliš zaneprázdněný, než abych se jí zeptal, kde vlastně se má s kamarádkami sejít.
Ale místo toho, aby otázku dořekla, tak jen potřásla hlavou a jemně se usmála.
A tohle mělo znamenat co?
Neměl jsem dost času nad tím přemýšlet. Otevřel jsem dveře.
"Co to děláš?" zeptala se zmateně.
Nespouštím tě z očí. Snažím se nezůstat dnes večer sám. Asi tak něco. "Beru tě na večeři."
No, tak tohle bude rozhodně zajímavé. Ještě nedávno jsem plánoval zavolat Alici, abych mohl předstírat, že jsem si náhodně vybral stejnou restauraci jako Bela. A najednou, kam jsem se dostal - mám s ní prakticky rande. Tedy pravděpodobně se to úplně nepočítalo, když jsem jí nedal šanci odmítnout.
Obešel jsem auto, ale dveře už měla otevřené - bylo frustrující pohybovat se lidskou rychlostí - místo toho, aby počkala, až jí je otevřu. Bylo to proto, že nebyla zvyklá, aby s ní někdo zacházel jako s dámou, nebo proto, že si o mně myslela, že nejsem gentleman?
Čekal jsem, až se ke mně přidá a byl jsem čím dál víc znepokojený, že děvčata pokračují ve své cestě napříč tmavou ulicí.
"Jdi zastavit Jessiku s Angelou, než je budu muset taky stopovat, " rychle jsem jí přikázal. "Myslím, že tentokrát už bych se asi neudržel, kdybych zase narazil na ty tvoje známé." Ne, na to jsem nebyl dost silný.
Otřásla se, ale zareagovala rychle. Pohnula se jejich směrem a zavolala na ně, "Jess! Angelo!" Otočily se a Bella zamávala, aby upoutala jejich pozornost.
Bella! Je v pořádku! Pomyslela si s úlevou Angela.
Jde pozdě! Pomyslela si Jessica, ale byla také ráda, že se Bella nikde nezranila ani neztratila. Měl jsem ji za to o trochu radši než předtím.
Spěchaly zpět, ale najednou se jim na tváři odrazilo překvapení, že mě vidí stát vedle ní.
Uh-cože! Ohromeně si pomyslela Jessica. Do háje, to přece není možné!
Edward Cullen? Odešla jsem proto, aby ho mohla jít hledat? Ale proč se tedy ptala, jestli jsou ve městě, kdyby věděla, že je tady ... Na chvíli jsem zahlédl Bellin zahanbený výraz, když se ptala Angely, jestli moje rodina chybí často ve škole. Ne, nemohla to vědět, rozhodla se Angela.
Myšlenky Jessicy přecházely z překvapení na podezření. Bella mi něco zatajila.
"Kde jsi byla?" zeptala se podezřívavě Belly, ale všiml jsem si, že se na mě krátce podívala.
"Ztratila jsem se. A pak jsem narazila na Edwarda," odpověděla jí Bella a přitom na mě ukázala. Její hlas byl pozoruhodně .... Normální. Jako kdyby to tak doopravdy bylo.
Musí být v šoku. To je jediné vysvětlení.
"Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?" slušně jsem se zeptal, věděl jsem, že už večeřely.
Bože ten je ale sexy..., pomyslela si Jessica a pak se jí myšlenky rozutekly.
Angela na tom byla lépe. Ach, kdybychom už nejedly. Wow. Já jen že, ... Wow.
Proč takhle nemohla reagovat Bella?
"No... jasně že ne," vydechla Jessica.
Angela se zamračila "Ehm, totiž, Bello, my jsme se vlastně už najedly, když jsme na tebe čekaly - promiň," přiznala se Angela.
Co? Buď zticha! Namítala Jessica.
Bella jen bezstarostně pokrčila rameny. Určitě je v šoku. "To nevadí - nemám hlad."
"Myslím, že bys měla něco sníst," nesouhlasil jsem. Potřebovala trochu cukru - i když už i tak voněla hrozně sladce, pomyslel jsem si ironicky. Za chvíli se sesype a určitě by se tomu dalo předejít, kdyby neměla prázdný žaludek. Lehce odpadávala, to už jsem se přesvědčil.
Děvčata nebudou v nebezpečí, když pojedou přímo domů. Je to nepronásledovalo na každém kroku.
A taky bych byl radši s Bellou o samotě - tedy pokud by chtěla se mnou zůstat o samotě ona.
"Vadilo by vám, kdybych dnes večer odvezl Bellu domů já?" zeptal jsem se dřív, než stačila Bella zareagovat. "Tak aspoň nebudete muset čekat, až se nají."
"No, to není problém, myslím..." Jessica se upřeně koukala na Bellu, snažila se z jejího výrazu odhadnout, jestli to chce i ona.
Chtěla bych zůstat ... Ale pravděpodobně ho chce mít pro sebe. Kdo by nechtěl? Pomyslela si. Přesně v tom momentě sledovala Bellu, která na ní zamrkala.
Bella zamrkala?
"Dobře." Řekla rychle Angela, když usoudila, že je to přesně to, co Bella chce. A i to tak vypadalo. "Tak se uvidíme zítra, Bello... Edwarde." Potom chytla Jessicu za ruku a táhla jí pryč.
Budu muset najít způsob, jak Angele poděkovat.
Jessicy auto bylo zaparkované nedaleko, pod jasným světlem pouliční lampy. Bella je pozorně sledovala, dokud nebyly bezpečně v autě, až se jí samým soustředěním vytvořila na čele vráska. Takže si musela uvědomovat nebezpečí, ve kterém se před chvílí ocitla.Když Jessica odjížděla, zamávala a Bella jí také. Když auto zmizelo z dohledu, zhluboka se nadechla a otočila se ke mně.
"Já ale vážně nemám hlad," řekla mi.
Proč čekala, až odejdou, aby na mě začala mluvit? Opravdu se mnou chtěla být o samotě - dokonce i teď, když byla svědkem mojí neuvěřitelné zuřivosti?
Ale tak nebo tak, něco musí sníst.
"Udělej mi radost,"řekl jsem.
Otevřel jsem dveře restaurace a čekal jsem.
Povzdechla si, ale vešla dovnitř.
S Bellou po boku jsme došli k hostesce. Bella se stále zdála klidná. Chtěl jsem se dotknout její ruky, jejího čela, zkontrolovat, jestli nemá horečku. Ale moje chladné ruce by ji určitě odradily, tak jako minule.
Oh, můj ty ... hostesčin hlasitý mentální hlas pronikl do mého podvědomí. Můj ty, och, ty ...
Zdálo se, že dnes jsem měl výjimečné štěstí na takovéto reakce. Nebo jsem si je teď jen víc uvědomoval, když jsem si tak hrozně přál, aby mě takhle vnímala Bella? Pro naši kořist jsme byli atraktivní. Nikdy předtím jsem nad tím moc nepřemýšlel. Obyčejně, pokud nepočítáme lidy jako Shelly Copová a Jessica Stanleyová, ale pocit počátečního okouzlení vystřídalo zděšení ...
"Stůl pro dva?" zeptal jsem se, protože hosteska stále nic neříkala.
"Oh, em, ano. Vítejte v La Bella Italia." Hmm! Jaký má hlas. "Prosím, následujte mě." Byla úplně zabraná do myšlenek - plánovala.
Možná, že je to jeho sestřenice. Sestra těžko, nejsou si podobní. Ale určitě rodina. On nemůže jít na rande s někým jako je ona.
Lidské oči byly zastřené, nic nevnímaly jasně. Jak si mohla takhle žena myslet o mě, o mém fyzickém vzhledu - mimochodem lákadlu pro kořist - že jsem přitažlivý a přitom nevidět jedinečnost dívky sedící vedle mě?
Hm, v každém případě, .... Pomyslela si, když nás vedla ke stolu pro čtyři uprostřed nejplnější části restaurace. Mohla bych mu podstrčit svoje číslo, i když je tu ona...? Uvažovala.
Z peněženky jsem vytáhl peníze. Lidé vždy začali zázračně spolupracovat, když došlo na peníze.
Bella si sedala za stůl, který nám vybrala hosteska. Zavrtěl jsem hlavou, takže zaváhala a naklonila zvědavě hlavu. Ano, dnes bude velmi zvědavá a přeplněná část není ideální místo na takovýhle rozhovor.
"Neměla byste něco trochu víc stranou?" zeptal jsem se hostesky, zatímco jsem jí podával peníze. Oči se jí překvapením rozšířily a potom zúžily, když si ode mě brala peníze.
"Jistě."
Zatímco nás vedla k odlehlejším boxům, zírala na peníze.
Padesát dolarů za jiný stůl? Tedy, je dost bohatý. To dává smysl - vsadím se, že jeho bunda stála víc, než je moje výplata. Do háje. Proč by chtěl soukromí s někým, jako je ona?
Dovedla nás k boxu, kde nás nikdo nemohl vidět - tedy alespoň reakci Belly na to, co jí dnes řeknu. Neměl jsem ani ponětí, co ode mě bude chtít vědět. Nebo co všechno jí řeknu.
Kolik už toho uhodla? Jak si vysvětlila dnešní události?
"Jak by vám vyhovovalo tohle?" zeptala se hosteska.
"Dokonale." Zeširoka jsem se na ní usmál a ukázal zuby, protože jsem byl už mírně rozčilený jejím přístupem k Belle. Ať mě vidí v pravém světle.
Wow. "Ehm, vaše obsluha tu bude okamžitě." Nemůže být skutečný. Pravděpodobně se mi to zdá. Možná že zmizí ...možná bych mu měla napsat svoje číslo na talíř s kečupem ... uvažovala, když odcházela s hlavou jemně nakloněnou do strany.
Zvláštní. Ještě stále nebyla vystrašená. Náhle jsem si vzpomněl na Emmettovo pošťuchování v jídelně před několika týdny. Vsadím se, že já bych ji vyděsil líp.
Že bych vyměkl?
"Tohle bys lidem vážně neměl dělat," přerušila Bella kritikou moje myšlenky. "To není moc fér."
Sledoval jsem její výraz. Na co myslela? Vždyť jsem tu servírku nevyděsil, i když jsem se o to pokusil. "Co bych neměl dělat?"
"Takhle je oslňovat - ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni."
Hmm. V tomhle se Bella pletla. Servírka právě v kuchyni o mně vyprávěla svojí kolegyni.
"Ale no tak," vyčítala mi Bella, když jsem jí hned neodpověděl. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."
"Oslňuju lidi?" To bylo zajímavé pojmenování. Na dnešní den to sedělo. Přemýšlel jsem, proč ten rozdíl ...
"To sis nevšiml? Zeptala se. "Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?"
"Oslňuju tebe?" Moji zvědavost jsem tentokrát vyslovil nahlas, a když už byla ta slova venku, nemohl jsem je vzít zpět.
Ale dřív, než jsem mohl začít litovat své otázky, odpověděla. "Často," a tváři jí zčervenaly.
Oslňoval jsem ji.
Moje tiché srdce překypovalo nadějí tak intenzivně, jako ještě nikdy předtím.
"Ahoj," řekla servírka a představila se. Její myšlenky byly hlasité, zřetelnější než ty hostesky, ale nevnímal jsem je. Místo toho jsem se díval na Bellu, sledovala jsem, jak jí na tváři pod kůží proudí krev, nevšímal jsem si ohně v krku. Rozjasňovalo ji to a tak moc to šlo dohromady s její krémovou pokožkou ...
Servírka ode mě cosi čekala. Aha jasně, ptala se, co si dáme k pití. Pokračoval jsem ve sledování Belly, takže se na ní servírka neochotně podívala.
"Já si dám colu," řekla Bella spíše otázkou.
"Dvě coly," doplnil jsem ji. Žízeň - ta lidská - byla příznakem šoku. Ujistím se, že se jí do krevního oběhu dostane cukr.
I když vypadala zdravě. Víc než zdravě, ona téměř zářila.
"Co je?" zeptala se, přemýšlela, proč na ní tak zírám, aspoň jsem si to myslel. Ani jsem si neuvědomil, že servírka už odešla.
"Jak ti je?" zeptal jsem se jí.
Zamrkala překvapením nad mojí otázkou. "Jsem v pohodě."
"Není ti na omdlení, špatně, zima...?"
Byla ještě víc zmatená. "Mělo by?"
"No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku." Pousmál jsem se, čekal jsem, že bude zapírat. Nechtěla, aby ji někdo opatroval.
Chvíli jí trvalo, než mi odpověděla. Byla mírně nesoustředěná. Občas tak vypadala, když jsem se na ni díval. Byla ... oslněná?
Tak strašně rád bych tomu věřil.
"Pochybuju, že k tomu dojde. Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci," odpověděla jemně, bez dechu.
Takže už měla zkušenosti s nepříjemnými věcmi? Byl její život vždy takové nebezpečí?
"Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo," řekl jsem jí.
Servírka se vrátila s pitím a košíkem slaných tyčinek. Položila je přímo přede mě a zeptala, jestli si neobjednáme něco dalšího. Snažila se přitom zachytit můj pohled. Naznačil jsem jí, že by se měla obrátit k Belle a potom jsem jí opět ignoroval. Měla nechutnou mysl.
"Hm...," rychle přeběhla pohledem menu, "dám si houbové ravioly."
Servírka se ke mně dychtivě otočila. "A vy?"
"Já nic."
Bella se mírně zakřenila. Hmm. Musela si všimnout, že nikdy nejím. Ona si všímala všeho. A já jsem vždy zapomínal, že vedle ní musím být opatrný.
Počkal jsem, až spolu budeme zase sami.
"Pij," poručil jsem.
Překvapilo mě, že mi okamžitě a bez námitek vyhověla. Pila, dokud nevypila celou sklenici a tak jsem před ní postavil i tu svojí a mírně jsem se zamračil. Žízeň nebo šok?
Trochu se napila a zachvěla se.
"Je ti zima?"
"To je jen tou colou," vysvětlovala, ale znovu se zachvěla a její rty se mírně roztřásly, jako kdyby právě začínala drkotat zuby.
Ta pěkná blůza, co měla na sobě, nevypadala, že by jí dokázala zahřát, padla ji jako ulitá, téměř jako druhá kůže a také byla tak křehká jako ta první. Byla tak jemná, tak ... smrtelná.
"Ty nemáš bundu?"
"Mám," podívala se na prázdnou lavici vedle sebe. "Jé - nechala jsem ji u Jessiky v autě."
Vysvlékl jsem si bundu, a hrozně moc jsem si přál, aby nebyla stejně chladná, jako moje tělo. Bylo by tak krásné, dát jí vyhřátý kabát. Podívala se na mě, červenala se. Nad čím přemýšlela?
Nad stolem jsem jí podal bundu, oblékla si jí a opět se zatřásla.
Ano, bylo by krásné, kdybych měl nějakou tělesnou teplotu.
"Díky," řekla. Zhluboka se nedechla a vyhrnula si rukávy, aby vysvobodila svoje ruce. Znovu se zhluboka nadechla.
Že by už byla v pořádku. Barvu měla stále dobrou, krémovou pokožku a na tváři červeň, která tvořila kontrast s tmavomodrou blůzou.
"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti," vysekl jsem jí poklonu. Vlastně jsem byl jen upřímný.
Začervenala se, což ještě zvýraznilo výsledný efekt.
Vypadala v pořádku, ale nechtěl jsem riskovat. Posunul jsem před ní košík s tyčinkami.
"Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala, když pochopila, o co mi jde.
"Měla bys - normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně." Hleděl jsem na ní nevěřícně a přemýšlel jsem, proč by nemohla být normální, ale potom mě hned napadlo, jestli bych vůbec chtěl, aby taková byla.
"Cítím se s tebou velmi bezpečně," řekla mi a její oči odrážely bezmeznou důvěru. Důvěru, kterou jsem si nezasloužil.
Její instinkty byly úplně nanic. To musel být ten problém. Pravděpodobně nerozeznala nebezpečí jako každý jiný normální člověk. Reagovala přesně opačně. Místo aby utíkala, zůstávala při něčem, co by ji mělo vystrašit ...
Jak bych ji mohl přede mnou ochránit, když ani jeden z nás to nechtěl?
"Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval," zašeptal jsem si pro sebe.
Téměř jsem viděl, jak přemýšlí o mých slovech a zajímalo by mě, jak si je vyložila. Vzala si tyčinku a začala ji žvýkat, jako kdyby si nic neuvědomovala. Chvíli ji oždibovala a potom zamyšleně naklonila hlavu.
"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé," konstatovala bezstarostně.
Připomněla to takovým věcným tónem, až mě to šokovalo. "Cože?"
"Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé - tehdy to čekám," pokračovala. "Mám o tom svou teorii."
Takže nakonec přišla na nějaké vysvětlení. Samozřejmě, že ano. Cítil jsem obrovský strach, když jsem přemýšlel nad tím, jako blízko pravdy asi tentokrát bude.
"Další teorie?"
"Mm-hm." Lhostejně kousala tyčinku. Jako kdyby nevedla rozhovor o příšerách se samotným netvorem.
"Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější..." Lhal jsem, když nepokračovala. To v co jsem opravdu doufal, bylo, aby se pletla, aby byla na míle vzdálená pravdě. "Nebo pořád vykrádáš komiksy?"
"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama," přiznala mírně rozpačitě.
"Takže?" naléhal jsem.
Určitě by nebyla tak v klidu, kdyby se chystala začít křičet strachy.
Kousala si rty a váhala, když se objevila servírka s jídlem. Téměř jsem jí nevnímal, když před ní položila talíř s jídlem a zeptala se mě, jestli si přeji ještě něco.
Odmítl jsem a požádal jí o další colu. Servírka si nevšimla prázdných skleniček na stole. Vzala je a odešla.
"Co jsi říkala?" Když jsme byli znova sama, znepokojeně jsem jí vybídl, aby mi vše vysvětlila.
"Povím ti o tom v autě," řekla potichu. Ajaj, tak to bude zlé. Nechtěla o tom mluvit tady. "Jestli..." náhle dodala.
"Ty máš podmínky?" Byl jsem tak napnutý, že jsem málem zavrčel.
"Samozřejmě mám pár otázek."
"Samozřejmě," souhlasil jsem ostře.
Její otázky mi pravděpodobně vypoví dost o tom, jakým směrem se ubírají její myšlenky. Ale jak na ně odpovím? Budu lhát? Nebo ji odradím pravdou? Nebo neřeknu nic, protože se nedokážu rozhodnout?
Do té doby, než nám servírka přinesla další dávku coly, jsme tam potichu seděli.
"No, pokračuj," zeptal jsem se Belly, když servírka odešla.
"Proč jsi v Port Angeles?"
Pro ni to byla jednoduchá otázka. Dohromady by se z toho nic moc nedozvěděla, ale kdybych jí odpověděl popravdě, prozradil bych příliš mnoho. Ať nejdřív prozradí něco sama.
"Další."
"Ale to je ta nejlehčí," namítla.
"Další," zopakoval jsem.
Moje odpověď ji zklamala. Otočila se ode mě a podívala se na jídlo na stole. Pomalu jedla těstoviny a uvažovala. Napila se coly a potom se na mě znovu podívala.
Podezřívavě přimhouřila oči.
"Tak dobře," řekla. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by... někdo... dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš - až na pár výjimek."
No, mohlo to být i horší.
Tak proto ten jemný úsměv, který jsem postřehl na její tváři, když jsme vystupovali z auta. Byla opravdu dobrá, tohohle si na mě ještě nikdo nevšiml. Samozřejmě, kromě Carlislea, když jsem odpovídal na jeho myšlenky. Poznal to ještě dříve než já ...
Ta otázka nebyla až tak hrozná. Když už bylo jasné, že ví, že se mnou cosi není v pořádku, nebylo to tak hrozné, jako to mohlo být. Nakonec čtení myšlenek nebyla klasická vlastnost upírů. Souhlasil jsem s její hypotézou.
"Až na jednu výjimku," opravil jsem ji, "hypoteticky."
Snažila se neusmívat, přestože jí moje upřímnost potěšila. "Dobře, tak tedy až na jednu výjimku. Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by... ten dotyčný... dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?"
"Hypoteticky?"
"Jasně." Trochu jí cukaly rty, zatímco v hnědých očích jí hořela nedočkavost.
"No," zaváhal jsem. "Kdyby... ten dotyčný..."
"Říkejme mu Joe," navrhla.
Musel jsem se usmát jejímu nadšení. Opravdu si myslela, že pravda bude příjemná? Kdyby moje tajemství taková byla, proč bych je před ní skrýval?
"Tak tedy Joe." Souhlasil jsem. " Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné." Zavrtěl jsem hlavou, snažil se zapudit myšlenku, že jsem přišel téměř pozdě. Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš."
Zvedla koutky úst a potom je našpulila. "Mluvili jsme o hypotetickém případu."
Zasmál jsem se jejímu rozčilení.
Její rty, její kůže ... Vypadaly tak hebce. Chtěl jsem se jich dotknout. Chtěl jsem jí špičkou prstu zvednout koutek úst do krásného úsměvu. Ale bylo to tak nereálné, tak nemožné. Moje kůže by ji odpuzovala.
"Ano, mluvili," řekl jsem, protože jsem se chtěl vrátit k rozhovoru dříve, než bych byl ještě více deprimovaný. "Budeme ti říkat Jane?"
Naklonila se ke mně a všechen její humor a rozčílení ji z jejích nádherných očí náhle zmizelo.
"Jak jsi to věděl?" zeptala se mě tichým, naléhavým tónem.
Měl bych jí říct pravdu? A jestli ano, jak velkou část pravdy?
Chtěl jsem jí to říct. Chtěl jsem si zasloužit tu důvěru, která se stále ještě odrážela z jejího výrazu.
"Můžeš mi věřit, to víš," zašeptala a natáhla ruku, jako by se chtěla dotknout mých rukou, které jsem měl položené před sebou na stole.
Rychle jsem je odtáhl, nemohl jsem snést pomyšlení, na to, jak by asi reagovala na moji mrazivou a tvrdou pokožku. Ruka jí klesla.
Věděl jsem, že co se týče udržení mého tajemství, že jí můžu důvěřovat - byla spolehlivá a dobrá až do morku kostí. Ale nevěřil jsem tomu, že nebyla vyděšená. Měla by být. Pravda byla hrozná.
"Nevím, jestli mám jinou možnost," zašeptal jsem. Pamatuju si, že jsem si z ní jednou dělal srandu, že je mimořádně nevšímavá. Kdybych se tenkrát podíval blíže, zjistil bych, že jsem ji urazil. Tak dobře, tohle jsem mohl spravit. "Mýlil jsem se - jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel." A i když si to teď neuvědomovala, myslel jsem si toho o ní už dost. Nic jí neušlo.
"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš." Usmívala se, dobírala si mě.
"To bývalo." Normálně jsem věděl, co dělám. Obvykle jsem si byl úplně jistý, co mám dělat. Ale teď ze všeho zůstal jen zmatek a chaos.
Ale neměnil bych. Nechtěl jsem život, který dává smysl. Ne pokud zmatek znamenalo být s Bellou.
"Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci," pokračoval jsem s vysvětlením. "Ty nejsi magnet na nehody - to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde." Proč ona? Co udělala, že si tohle zasloužila?
Belina tvář byla vážná. "A ty sám se do té kategorie řadíš taky?"
Bylo velmi důležité, abych jí na tuto otázku odpověděl pravdivě. "Nesporně."
Oči se jí zúžily - ale ne podezřením, ale soustředěním. Potom natáhla ruce nad stůl. Trochu jsem se odtáhl, ale nebrala to na vědomí, byla odhodlaná se mě dotknout. Zadržel jsem dech. Tentokrát ne kvůli její vůni, ale kvůli náhlému napjetí, které jsem cítil. Byl to strach. Moje kůže jí bude odporná. Uteče.
Jemně přejela konečky prstů po hřbetu mojí ruky. V životě jsem necítil nic takového, takový žár z jejího teplého a jemného dotyku. Bylo to dokonalé.
Tedy bylo by, kdybych nebral na vědomí svůj strach. Bez dechu jsem sledoval její tvář, když se dotkla mojí ledové, tvrdé kůže.
Pousmála se.
"Díky." Její hlas byl vroucí vděčností. "Teď je to podruhé."
Její jemné prsty stále ležely na mojí ruce, jako kdyby se jí ten dotyk líbil.
Odpověděl jsem tak lhostejně, jak jsem jenom mohl. "Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?"
Zamračila se, ale přikývla.
Vyprostil jsem ruku. I když byl její dotek naprosto úžasný, nechtěl jsem pokoušet osud tím, že by se nakonec s odporem odvrátila. Ruce jsem si schoval pod stůl.
Četl jsem v jejích očích, i když její mysl zůstávala tichá, v jejích očích jsem viděl údiv i důvěru. V té chvíli jsem si uvědomil, že chci odpovědět na její otázky. Ne proto, že bych jí to dlužil. Ale proto, že jsem chtěl, aby mi důvěřovala.
Chtěl jsem, aby mě poznala.
"Jel jsem za tebou do Port Angeles," slova se ze mě řinuly tak rychle, že jsem neměl ani čas nad nimi přemýšlet. Věděl jsem, že pravda může být nebezpečná, jaké je to riziko. Každou chvílí se její nepřirozené ticho může proměnit v hysterický křik. Ale naopak, vědomí toho, že je to možné, mě přinutilo mluvit ještě rychleji. "Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof."
Sledoval jsem ji a čekal.
Usmála se a její čokoládové oči se rozzářily.
Právě jsem jí přiznal, že jsem jí sledoval a ona se usmívala.
"Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" zeptala se.
"To nebylo poprvé," řekl jsem a upřeně pozoroval ubrus na stole. Zahanbeně jsem se hrbil. Všechny překážky už padly a pravda se nezadržitelně a nebezpečně drala na povrch. "Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."
Zlobilo mě, že je to pravda. Bylo to, jako kdyby byla na černé listině smrti kvůli jakémusi krutému a nespravedlivému osudu. Jako kdyby se ten osud, že všech sil snažil, aby zemřela. Osud jsem si představoval jako strašidelnou, závistivou a pomstychtivou ježibabu.
Chtěl jsem, aby za ní byl někdo zodpovědný, abych měl někoho, proti komu bych mohl bojovat. Něco, co bych mohl zničit, aby byla Bella v bezpečí.
Byla velice potichu, dech se jí zrychlil.
Podíval jsem se na ní s vědomím, že konečně uvidím strach, na který jsem tolik čekal. Právě jsem se přiznal, jak blízko jsem byl k tomu, abych jí zabil. Že jsem k tomu měl blíž, než tak dodávka, která byla jen několik centimetrů od toho, aby ji rozdrtila. Ale její tvář byla stále klidná, jen oči měla zúžené soustředěním.
"Ty si to pamatuješ?" Na to si musela pamatovat.
"Ano." Byla klidná. V očích jsem jí četl, že si na to vzpomíná. Věděla to. Věděla, že jsem ji tehdy chtěl zabít.
Jenže kde byl háček?
"A přesto sedíš tady," řekl jsem nevěřícně komentujíc tuto situaci.
"Ano, sedím tady... díky tobě." Odmlčela se. "Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat...?" naléhala zvědavě.
Bezmocně jsem se snažil odstranit bariéru, která blokovala její myšlenky. Zoufale jsem jí chtěl pochopit. Nedávalo mi to žádný smysl. Jak se mohla zajímat o něco jiného, když pravda ležela přímo před ní?
Zvědavě vyčkávala. Světla pokožka, která pro ni byla naprosto přirozená, mě hrozně přitahovala. Její večeře před ní ležela nedotknutá. Když jí řeknu příliš mnoho, bude potřebovat sílu, aby dokázala ovládnout zděšení.
Řeknu jí to. "Ty jez, já budu mluvit,"
Na chvíli o tom přemýšlela a potom si vložila do úst kousek těstovin tak rychle, že to bylo naprosto v rozporu s jejím klidným chováním. Dychtila po mé odpovědi více, než dávala najevo.
"Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl."
Pozorně jsem ji sledoval. Jedna věc bylo správně hádat, ale jiná věc byla, když se můj odhad potvrdil.
S rozšířenými očima mě sledovala. Cítil jsem, jak jsem zatnul zuby, očekával jsem její zděšení.
Ale ona jen zamrkala, hlasitě polkla, napíchla další těstovinu a vložila ji do úst. Chtěla, abych pokračoval.
"Dával jsem si bacha na Jessiku," pokračoval jsem pozorně promýšlejíc každé další slovo. "Ale nijak pozorně - jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles -" Nemohl jsem odolat, abych to nedodal. Uvědomila si, že ostatní lidé nejsou tak často blízko smrti nebo si myslela, že je to normální? Ještě nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by byl takhle daleko od normálu. "A zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih... a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici - abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat... ale byl jsem podivně neklidný..." Když jsem si vzpomněl na ten panický strach, který jsem cítil, zrychlil se mi dech. Její vůně mě pálila v krku, ale byl jsem za to vděčný. Ta bolest znamenala, že je naživu. Pokud hořel oheň v mém nitru, byla v bezpečí.
"Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem... poslouchal." Doufal jsem, že jí to dává nějaký smysl. Musela z toho být zmatená. "Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak -"
V tu chvíli se mi to vše vrátilo zpět, jak kdybych byl zpět na tom místě - cítil jsem stejnou vražednou zuřivost, kvůli které jsem ztuhl na místě.
Chtěl jsem ho zabít. Potřeboval jsem, aby byl mrtvý. Soustředěním jsem zatnul čelist, musel jsem zůstat sedět. Bella mě stále potřebovala. A to bylo to nejdůležitější.
"Pak co?" zašeptala. Tmavé oči se jí rozšířily.
"Slyšel jsem je, co si myslí," procedil jsem skrz zuby, téměř ty slova zavrčel. Nedokázal jsem se ovládnout. "Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej."
Musel jsem se hodně přemáhat, abych odolával touze ho zabít. Stále jsem věděl, kde ho najdu. Jeho černé myšlenky mě táhly přímo k němu ...
Zakryl jsem si loktem tvář, přestože jsem věděl, že teď vypadám jako netvor, jako lovec a jako vrah. Když jsem zavřel oči, představil jsem si ji, abych se dokázal ovládnout. Soustředil jsem se jenom na její tvář. Stavbu jejího obličeje, její světlou kůži, jemnou jako hedvábí, velmi lehce zranitelnou. Pro tenhle svět byla příliš křehká. Potřebovala ochránce. A teď, jakousi zvrácenou hrou osudu, jsem byl já ten, který jí měl chránit.
Snažil jsem se jí vysvětlit mojí reakci, snažil jsem se, aby ji pochopila.
"Bylo to velmi... těžké - nedokážeš si představit, jak těžké - prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je... naživu," zašeptal jsem. "Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat,"
Podruhé jsem se dnes přiznal k úmyslu spáchat vraždu. Tahle by se ale dala omluvit.
Byla potichu, zatímco já jsem se snažil ovládnout. Slyšel jsem tep jejího srdce. Byl nepravidelný, ale po čase se dostal do pravidelného rytmu. Stejně tak její dech.
Byl jsem tak blízko ke ztrátě kontroly. Musím jí odvést domů dříve než ...
A potom co, zabiju ho? Opět ze sebe udělám vraha, i když mi teď už důvěřuje? Je tu nějaký způsob, který by mě mohl zastavit?
Slíbila mi, že mi prozradí svoji teorii, až budeme sami. Chtěl jsem ji slyšet? Zoufale. Ale nebude cena za moji zvědavost vyšší, než by byla, kdybych se to nikdy nedozvěděl?Ať je to jak chce, dnes už jsem jí řekl pravdy dost.
Znovu jsem se na ní podíval. Byla bledší než obvykle, ale působila vyrovnaně.
"Jsi připravená jet domů?" zeptal jsem se.
"Jsem připravená odjet," odpověděla, opatrně zvažovala slova, jako kdyby obyčejné "ano" nedokázalo přesně vyjádřit, co chce říct.
frustrující.
Servírka se vrátila. Slyšela Bellu, když stála na druhém konci pultu a přemýšlela, jak se mi ještě vnutit. Nad některými jejími nápady jsem měl nutkavý pocit zakroutit hlavou a obrátit oči v sloup.
"Jak jste na tom?" zeptala se mě.
"Můžete nám donést účet, děkuji." Řekl jsem jí, nespouštěl jsem přitom oči z Belly.
Servírčin dech se zrychlil, protože byla - abych použil Belly výraz - oslněná mým hlasem.
Když jsem slyšel svůj hlas v této bezvýznamné lidské hlavě, uvědomil jsem si, proč je přitahuju, místo aby cítili strach.
Bylo to kvůli Belle. Tak moc jsem se snažil, abych pro ni nebyl nebezpeční, že jsem teď působil méně nebezpečně, abych působil jako člověk, skutečně jsem vyměkl. Ostatní lidé teď viděli jenom krásu, ne tu hrozbu, kterou jsem měl dokonale pod kontrolou.
"S-samozřejmě," zakoktala. "Tady máte."
Podala mi desky s účtem a myslela přitom na lísteček, který vložila do desek spolu s účtem. Lísteček s jejím jménem a telefonním číslem.
Ano, bylo to dost vtipné.
Peníze už jsem měl připravené. Položil jsem je do desek a spolu s jejím lístečkem jsem jí je podal zpět. Nechtěl jsem, aby ztrácela čas čekáním na telefon, který stejně nikdy nezazvoní.
"Drobné si nechte." Řekl jsem jí. Doufal jsem, že výše spropitného zmírní její zklamání z odmítnutí.
Postavil jsem se a Bella taky. Chtěl jsem jí pomoct, ale pak mě napadlo, že na jeden den jsem pokoušel štěstí až moc. Poděkoval jsem servírce, aniž bych z Belly spustil oči. Zdálo se, že jí, stejně jako mě, něco pobavilo.
Vyšli jsme ven, šel jsem tak blízko ní, jak jsem si to jen mohl dovolit. Dost blízko na to, abych cítil horko, které sálalo z jejího těla. Bylo to téměř jako dotyk. Když jsem jí přidržoval dveře, tiše vzdychla a já si marně lámal hlavu nad tím, proč je najednou tak smutná. Zadíval jsem se jí do očí, chtěl jsem se jí na to zeptat, ale ona je náhle rozpačitě sklopila. Moje zvědavost se ještě prohloubila, ale kvůli její reakci jsem se zdráhal se jí na to zeptat. Ticho mezi námi pokračovalo i v okamžiku, kdy jsem za ní zavřel dveře u spolujezdce a nastoupil do auta.
Zapnul jsem topení, teplé počasí se chýlilo ke konci. Myslel jsem na to, že chlad v autě pro ni musí být nepříjemný. Více se zachumlala do mé bundy s jemným úsměvem na rtech.
Odkládal jsem náš rozhovor až do té doby, kdy jsme světla města nechali za námi. Takto jsem se s ní cítil víc o samotě.
Dělám správnou věc? Teď, když jsem se soustředil jen na ni, se mi auto zdálo příliš malé. Její vůně cirkulovala spolu s topením a nabírala na síle. Rostla až do takových rozměrů, že se zdálo, že je s námi v autě ještě další bytost. A ta bytost se dožadovala pozornosti.
A i ji dostala, téměř jsem hořel. A ten oheň sem přivítal. Tak nějak zvláštně se mi líbil. Prozradil jsem dnes o sobě už dost - víc, než jsem předpokládal. Ale ona tu stále byla, stále seděla, dobrovolně, hned vedle mě. Něco jsem jí za to dlužil. Oběť. A ten oheň by mohl být prostředkem ke splnění této role.
Teď už jen se toho držet, jen hořet, nic víc. Ale jed mi naplnil ústa a svaly se mi napnuly v očekávání, jako bych teď lovil...
Tyhle myšlenky musím vypudit z hlavy. A přesně jsem věděl, co odvede moji pozornost.
"Teď," řekl jsem a strach z její odpovědi zmírňoval oheň v mém hrdle, "je řada na tobě."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře