1.kapitola

19. prosinec 2011 | 00.48 |

 Její strach jsem cítila dřív, než jsem ji uslyšela křičet.

Pulzovala ve mně její noční můra, která mě vykolejila z mého vlastního snu o jakémsi pěkném klukovi, jenž mě na pláži natíral opalovacím mlékem. Obrazy - její, ne moje - mi vířily v mysli: oheň a krev, pach kouře, prohnuté plechy auta. Ty obrazy byly všude kolem, úplně mě dusily až do té doby, než jsem si racionálně uvědomila, že tohle není můj sen.
Probudila jsem se s prameny dlouhých tmavých vlasů při­lepenými na čele.
Lissa ležela ve své posteli, mlátila sebou a křičela. Vyskočila jsem z postele a rychle přešla těch pár stop, které nás dělily.
"Liss," oslovila jsem ji a zatřásla jí. "Liss, probuď se."
Její křik ustal a nahradilo ho tiché fňukání. "Andre," zasté­nala. "Ach, bože."
Pomohla jsem jí posadit se. "Liss, už je po všem. Probuď se."
Po chvilce zamrkala, otevřela oči a v matném přísvitu jsem na ní viděla, že začíná přicházet k sobě. Její zběsilý dech se zpomaloval. Naklonila se ke mně a opřela si mi hlavu o rame­no. Jednou rukou jsem ji objala a pohladila po vlasech.
"Je to v pořádku," snažila jsem se ji uklidnit. "Všechno je v pořádku."
"Měla jsem ten sen."
"Jo, já vím."
Seděly jsme tam takhle ještě několik minut a nic dalšího už jsme neřekly. Jakmile jsem vycítila, že se zklidnila, natáhla jsem se k nočnímu stolku mezi našimi lůžky a rozsvítila lampičku. Vydávala jen tlumené světlo, ale ani jedna z nás nepotřebovala pořádně vidět. Kocoura Oscara, který patřil našemu spolubydlícímu, zřejmě světlo přilákalo, a tak vyskočil na parapet otevřeného okna.
Zeširoka se mi vyhnul - zvířata, ať už z jakéhokoli důvodu, nemají ráda dhampýry. Vyskočil na postel, otíral se hlavou o Lissu a tiše přitom předl, S Moroji zvířata problém ne­mají, Lissu všechna milovala. S úsměvem podrbala kocoura pod bradou a bylo znát, že se uklidnila ještě víc.
"Kdy jsi naposled pila?" zeptala jsem se a studovala její obličej. Její světlá pleť byla ještě bledší než obvykle. Pod očima měla tmavé kruhy a celkově působila hrozně křehce. Ve škole to bylo tenhle týden hektické a já si nedokázala vybavit, kdy jsem jí naposledy dávala krev. "Bude to... víc než dva , že jo? Tři? Proč jsi nic neřekla?"
Pokrčila rameny a vyhnula se očnímu kontaktu. "Mělas toho moc. A já jsem nechtěla..."
"Sakra," ulevila jsem si a usadila se pohodlněji. Není divu, že vypadá tak zesláble. Oscarovi byla moje blízkost nepří­jemná, a tak seskočí z postele a vrátil se na parapet, odkud mohl vše pozorovat z bezpečné vzdálenosti. "Tak pojď, jdeme na to."
"Rose..."
"No tak. Potom se budeš cítit líp."
Naklonila jsem hlavu na stranu, odhrnula si vlasy a odhalila krk. Všimla jsem si, že zaváhala, ale pohled na moje hrdlo a na to, co nabízelo, byl zřejmě příliš lákavý. S hladovým výrazem nepatrně pootevřela ústa a odhalila zuby, které obvykle před lidmi skrývala. Ty tesáky podivně kontrastovaly s jejími rysy. S tou svou hezkou tvářičkou a světlými blond vlasy vypadala spíš jako anděl než jako upírka.
Jak se její zuby blížily k mé odhalené kůži, srdce se mi rozbušilo směsí strachu a radostného očekávání. Ten pocit jsem nesnášela, ale nedokázala jsem si pomoct. Byla to slabost, jíž jsem se nemohla zbavit.
Tvrdě mi zabořila zuby do krku, až jsem z toho krátkého záblesku bolesti vykřikla. Pak se bolest zmírnila a nahradi­la ji nádherná zlatavá radost, která se mi šířila celým tělem. Bylo to lepší, než když jsem dřív byla opilá nebo zdrogovaná. Lepší než sex - nebo aspoň podle mých představ, jelikož jsem se ještě nikdy s nikým nemilovala. Byla to čistá, vytříbená rozkoš, která jako by mě objímala a slibovala, že všechno na světě bude skvělé. Tak to šlo pořád dál. Chemikálie obsažené v jejích slinách mi vyplavily do krve endorfiny a já ztratila pojem o světě, ztratila jsem pojem sama o sobě.
Potom to bohužel skončilo. Celé to netrvalo déle než mi­nutu.
Odtáhla se, otřela si rukou rty a pozorovala mě. "Jsi v po­hodě?"
"Já... jo." Lehla jsem si na postel a hlava se mi točila z té ztráty krve. "Jen se z toho potřebuju vyspat. Jsem v pohodě."
Se zájmem mě sledovala svýma světlýma, nefritově zele­nýma očima. Vstala. "Dojdu ti pro něco k jídlu."
Neohrabaně jsem se nadechla k protestu, ale než jsem sta­čila dát dohromady větu, Lissa už byla pryč. Opojný stav z je­jího kousnutí slábl už od chvíle, kdy se ode mě odtrhla, ale něco z toho mi stále zůstávalo v žilách a já se přistihla, že se připitoměle usmívám. Otočila jsem hlavu a zaznamenala, že Oscar pořád ještě sedí na okně.
"Netušíš, o co přicházíš," oznámila jsem mu.
Jeho pozornost ale přitahovalo něco venku. Přikrčil se, na­ježil černou srst a začal mávat ocasem.
Můj úsměv se vytratil a já se přinutila posadit se. Točil se se mnou celý svět, a tak jsem čekala, až to přejde, abych mo­hla vstát. Když se mi podařilo zvednout, znovu se mi zatočila hlava a tentokrát to vypadalo, že to jen tak nepřejde. Přesto jsem se cítila natolik v pohodě, že jsem došla k oknu a spolu s Oscarem vykoukla ven. Varovně na mě pohlédl, trochu uhnul a pak se znovu zahleděl ven na to, co přitáhlo jeho pozornost.
Když jsem se vyklonila z okna, teplý vánek - nesmyslně teplý na podzim v Portlandu - si pohrával s mými vlasy. Ulice byla temná a relativně klidná. Byly tři hodiny ráno, což byla snad jediná doba, kdy kampus utichal. Dům, v němž jsme měly už osm měsíců pronajatý pokoj, stál v ulici se starými, k sobě se příliš nehodícími domy. Na druhé straně ulice bli­kalo pouliční osvětlení, které vypadalo, že snad každou chvíli shoří. Ale stále ještě vydávalo tolik světla, abych dokázala ro­zeznat tvary aut a budov. Na naší zahradě jsem viděla siluety stromů a keřů.
A muže, který mě pozoroval.
Leknutím jsem odskočila od okna. Stál u stromu na zahra­dě, asi ve vzdáleností deseti metrů, takže mohl dobře vidět do okna. Byl dost blízko na to, abych po něm mohla něco hodit A určitě byl dost blízko, aby viděl, co jsme tu s Lissou právě dělaly.
Byl tak dobře ukrytý ve stínu, že jsem mu neviděla do obličeje, ačkoli můj zrak je vynikající. Byl vysoký. Opravdu vysoký. Chvilku tam postával a pak ustoupil a zmizel ve stí­nu stromů na vzdáleném konci zahrady. Byla jsem si jistá, že jsem zahlédla ještě další postavu, která se k tomu muži připo­jila krátce před tím, než je oba pohltila tma.
Ať už ty postavy byly kýmkoli, Oscarovi se nelíbily. Když nepočítám sebe, obvykle má většinu lidí rád a rozzuří se je­diné, když hrozí nějaké nebezpečí. Ten chlap venku neudělal nic, čím by Oscara ohrožoval, kocour přesto něco vycítil, něco, co ho zneklidnilo. Zřejmě něco podobného tomu, co cítil ze mě. Zachvátil mě ledový strach a skoro - i když ne úplně - odehnal tu sladkou rozkoš z Lissina kousnutí. Vycouvala jsem od okna a rychle si natáhla džíny, při čemž jsem málem upadla. Jakmile se mi je podařilo obléknout, popadla jsem svůj i Lissin kabát a naše kabelky. Na nohy jsem si nazula první boty, co jsem uviděla, a zamířila jsem ke dveřím.
Dole jsem našla Lissu v naší stísněné kuchyni, kde se pře­hrabovala v lednici. Jeden z našich spolubydlících, Jeremy, se­děl u stolu, rukou si podpíral čelo a smutně zíral do učebnice matematiky. Lissu udivilo, když mě tam spatřila.
"Neměla bys vstávat."
"Musíme jít. Hned."
Vykulila oči a o chviličku později pochopila. ,,Takže... opravdu? Víš to jistě?"
Přikývla jsem. Nedokázala jsem vysvětlit, proč to vím jistě. Prostě jsem to věděla.
Jeremy se zvědavě díval z jedné na druhou, ,,Co se děje?"
Vtom mě něco napadlo. "Liss, vezmi jeho klíčky od auta."
Pořád těkal pohledem mezi námi. ,,Co to..."
Lissa neochvějně zamířila k němu. Díky našemu psychic­kému poutu jsem cítila její strach, jenže v tom bylo ještě něco: její naprostá víra v to, že se o všechno postarám a obě budeme v bezpečí. Jako vždy jsem jen doufala, že si takovou důvěru zasloužím.
Široce se usmála a podívala se mu přímo do očí. Jeremy na ni chvilku jen zíral a tvářil se zmateně, ale pak jsem spatřila, jak se podrobuje.
"Potřebujeme si půjčit tvoje auto," oznámila mu sladkým hlasem. "Kde máš klíčky?"
Usmál se a zachvěl. Já jsem vůči takovému psychickému nátlaku odolná, přesto cítím jeho účinky, i když jsou rozkazy zaměřeny na někoho jiného. Navíc mě celý život učili, že vy­užívat někoho je špatné. Jeremy sáhl do kapsy a podával jí klíče na velkém červeném řetízku.
"Děkuju," řekla Lissa. "A kde parkuješ?"
"Na ulici," pronesl jako ze sna. "Na rohu. U Brownů." Čtyři bloky odtud.
"Děkuju," zopakovala znova a odstoupila od něj. "Jakmile odtud odejdeme, chci, aby ses dál učil. Zapomeň, žes nás dneska v noci vůbec viděl."
Ochotně přikývl. Získala jsem z toho dojem, že by klidně skočil z útesu, kdyby ho o to požádala. Všichni lidé jsou vní­maví k psychickému nátlaku, ale Jeremy se zdál slabší než většina ostatních. Zrovna teď se to ale výborně hodilo.
"Tak pojď," řekla jsem jí. "Musíme vyrazit."
Vyšly jsme ven a zamířily k rohu, o kterém se zmínil Jeremy. Pořád ještě se mi točila hlava z toho kousnutí a dost jsem klopýtala, neschopná pohybovat se tak rychle, jak bych chtěla. Lissa mě musela několikrát zachytit, abych neupadla. A při každém doteku jsem z její mysli cítila úzkost. Snažila jsem se to nevnímat; měla jsem co dělat s vlastními obavami.
"Rose..., co budeme dělat, jestli nás chytnou?" zašeptala. "Nechytnou," rozohnila jsem se. "To jim nedovolím."
"Ale když nás našli..."
"Našli nás už dřív. A tenkrát nás taky nechytili. Jenom do­jedeme na nádraží a sedneme na vlak do L. A. Ztratí stopu."
Znělo to tak jednoduše. Až na to, že na neustálém útěku před lidmi, s nimiž jsme vyrůstaly, nebylo jednoduchého vů­bec nic. Takhle jsme to dělaly už dva roky, schovávaly jsme se, kde jsme jen mohly, a jenom se snažily dodělat školu. Náš poslední rok právě začínal a bydlení ve středoškolském kampusu se zdálo bezpečné. Měly jsme tak blízko ke svobodě.
Nic víc už neřekla a já jenom cítila, jakou důvěru ve mne vkládá. Takhle to mezi námi bylo vždycky. To já se vždycky vrhala do akce, to já vždycky dávala věci do pohybu - občas, pravda, trochu nezodpovědně. Ona zas byla z nás dvou ta rozumnější, všechno pečlivě promýšlela, než začala jednat. V tuto chvíli ale nebyl čas na přemýšlení, nebyl prostor na zaváhání.
Lissa a já jsme spolu kamarádily už od školky, kde nás uči­telka posadila vedle sebe. Nutit pětileté děti hláskovat naše jména Vasilisa Dragomirová a Rosemarie Hathawayová bylo více než kruté a my — nebo spíš já - jsme reagovaly dost nevhodně. Hodila jsem po učitelce knihou a oznámila jí, že je fašistická Čubka. Nevěděla jsem, co ta slova znamenají, zato jsem ale věděla, jak zasáhnout pohyblivý terč.
Od té doby jsme byly s Lissou nerozlučné kamarádky. "Slyšelas to?" zeptala se najednou. Trvalo mi pár vteřin, než jsem zaslechla to, co ona svými zostřenými smysly zaznamenala mnohem dřív. Kroky, rych­lé kroky. Zamračila jsem se. Měly jsme před sebou ještě dva bloky.
"Budeme muset běžet," řekla jsem a chytila se jejího před­loktí.
"Ale ty nemůžeš..."
"Utíkej."
Jen silou vůle jsem dokázala neomdlít na chodníku. Mému tělu se po té ztrátě krve moc běhat nechtělo a navíc jsem taky pořád pociťovala účinky jejích slin. Nicméně jsem poručila svým svalům, aby neprotestovaly, pověsila jsem se na Lissu a běžely jsme. Normálně bych ji bez většího úsilí předběhla - obzvlášť teď, když byla bosá, ale dnes v noci byla mou oporou.
Neodbytné kroky za námi nabývaly na hlasitosti, blížily se. Před očima mi tančily černé hvězdičky. V dálce před námi už jsem dokázala rozeznat Jeremyho zelenou hondu. Ach bože, jenom jestli to stihneme...
Asi tři metry před autem nám přímo do cesty vstoupil člo­věk. Zarazily jsme se a já táhla Lissu dozadu za ruku. Byl to on, ten chlápek, kterého jsem viděla přes ulici, jak mě pozoroval.Byl starší než my, tak pětadvacet, jeho výšku bych odhadla tak na dva metry, nanejvýš o pár centimetrů míň. Za jiných okol­ností - řekněme kdyby nevyprovokoval náš zoufalý útěk -bych řekla, že je celkem přitažlivý. Hnědé vlasy po ramena měl stažené do culíku. Tmavé hnědé oči. Dlouhý hnědý ka­bát.
Jeho přitažlivost teď ale byla vedlejší. Byl jenom překáž­kou, která mně a Lisse bránila dostat se k autu a vypadnout. Kroky za námi zpomalily a já věděla, že naši pronásledovate­lé nás dohnali. Koutkem oka jsem postřehla další pohyby, blí­žili se k nám další lidé. Bože. Poslali na nás snad tucet strážců, aby nás pronásledovali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ani sama královna necestuje s tak početným doprovodem.
Zpanikařila jsem a nedokázala jsem jednat tak úplně ro­zumně, poslechla jsem svůj instinkt. Přitiskla jsem se k Lisse a schovávala ji za sebou, co nejdál z dosahu chlapa, který byl zřejmě jejich vůdcem.
,,Nech ji na pokoji," zavrčela jsem. "Ani se jí nedotkneš.” Z jeho výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic, nicméně natáhl ruce před sebe, což mělo být zřejmě uklidňující gesto. Jako bych byla nějaké divoké zvíře, které chce zklidnit.
"Nechci vám..."
Udělal krok vpřed. Ocitl se až moc blízko.
Napadla jsem ho, vrhla se na něj v obranném manévru, jaký jsem za poslední dva roky nepoužila. Rozhodně ne od té doby, co jsme byly s Lissou na útěku. Bylo to hloupé - jen instinktivní reakce na strach. A bylo to beznadějné. Byl to zkušený strážce, žádný novic, který ještě nedokončil výcvik. Taky nebyl slabý a nehrozilo, že by vycouval.
A páni, jak ten byl rychlý! Už jsem zapomněla, jak rychlí strážci mohou být, jak se umí pohybovat a útočit jako kobry. Skopl mě ze sebe, jako by odháněl otravnou mouchu. Odstrčil mě tak prudce, že jsem odletěla. Nemyslím, že chtěl udeřit tak tvrdě - nejspíš mě jen chtěl udržet v bezpečné vzdálenosti jenže jsem se pořád pohybovala dost nemotorně. Nedokázala jsem se udržet na nohou, začala jsem padat na chodník, nej­dřív bokem. To bude bolet. Hodně.
Až na to, že to nebolelo.
Stejně rychle, jako mě odrazil, se natáhl a chytil mě za paži, abych neupadla. Když jsem nabyla rovnováhy, všimla jsem si, jak na mě ten chlápek zírá. Přesněji řečeno zíral na můj krk. Pořád ještě jsem byla trochu dezorientovaná, tak mi to hned nedošlo. Pak jsem pomalu zvedla volnou ruku a lehce se do­tkla ze strany svého krku, zranění, které mi před chvílí způ­sobila Lissa. Když jsem pak prsty odtáhla, měla jsem na nich tmavou lepivou krev. Zahanbeně jsem pohodila hlavou, až mi vlasy spadly do obličeje. Mám husté a dlouhé vlasy, takže mi úplně schovají krk. Přesně z toho důvodu si je nechávám růst.
Tmavé oči toho chlapa spočívaly na mém, teď už zahale­ném kousanci ještě o chviličku déle. Se vzdorným pohledem jsem se vy kroutila z jeho sevření. Pustil mě, přestože jsem vě­děla, že by mě klidně dokázal držet celou noc, kdyby chtěl. Bojovala jsem se slabostí a nevolností, když jsem zacouvala zase k Lisse a v duchu se připravovala na další útok. Náhle mě chytila za ruku. "Rose," zašeptala. "Nedělej to."
Její slova na mě zprvu neměla žádný účinek, ale pak se mi postupně začaly v mysli usazovat uklidňující myšlenky, které přicházely skrz naše pouto. Nebyl to přímo nátlak - to by na mě nikdy nepoužila, ale bylo to účinné. Jelikož byli v tak početné přesile a naše situace byla dost beznadějná, nic jiného se stejně dělat nedalo. Dokonce i já jsem si uvědomovala, že bojovat s nimi by byl nesmysl. Napětí v mém těle povolilo a já se poraženecky shrbila.
Ten muž vycítil moji rezignaci a vykročil k nám, s pohle­dem upřeným na Lissu. Tvářil se klidně. Vysekl jí poklonu a bůhvíjak to dokázal s grácií, což mě vzhledem k jeho výš­ce dost překvapilo. "Jsem Dimitrij Belikov," představil se. Slyšela jsem slabý ruský přízvuk. "Přišel jsem vás odvézt zpět na Akademii svatého Vladimíra, princezno."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře