7.kapitola

19. prosinec 2011 | 00.54 |

 Uplynulopár týdnů a já brzy pustila z hlavy celou tuzáležitost s Annou, protože život na Akademii byl dost hektický. Šok z našeho návratu už trochu opadl a my zapadly do normální rutiny. Můj život se točil kolem kostela, obědů s Lissou a jakéhokoli společenského života, jaký jsem si jen dokázala prosadit. Protože jsem neměla skoro žádný volný čas, nebylo zas tak těžké nenamočit se do průšvihu. Občas jsem sice tu a tam k sobě přitáhla pozornost, přestože jsem si dobře pamatovala svůj poučný projev o "proplouvání na středním proudu". Ale nemohla jsem si pomoct. Ráda jsem flirtovala. Ráda jsem byla mezi lidmi a bavilo mě ve třídě dělat chytrolínské poznámky.

Lissin nový postoj k ní ale přitahoval nežádoucí pozornost už jenom z toho důvodu, že se teď chovala úplně jinak než dřív, když byla jedna ruka s královskými. Většina lidí nad tím ale brzo mávla rukou a prostě si pomyslela, že princezna Dragomirová ztratila zájem o společenský život, a ostatní se spokojeně přidali k Natálii a její partě. Nataliina ukecanost mi občas tak lezla na nervy, že bych nejradši bušila hlavou do zdi, ale musela jsem uznat, že je fakt v pohodě - víc v pohodě než skoro všichni královští - a nakonec jsem s ní byla vždyc­ky docela ráda.
A přesně jak mě Kirová nabádala, neustále jsem trénova­la a posilovala. Jak šel čas, moje tělo mě přestalo nenávidět. Svaly mi zesílily a vitalita vzrostla. Na cvičení jsem sice pořád dostávala na frak, ale už to nebylo tak hrozné jako dřív - a to teda byl pokrok. Největší daň jsem ale platila vlastní kůží. Jak jsem pořád trénovala venku v té zimě, popraskaly mi kůže na obličeji a jenom Lissina neustálá péče a její pleťové krémy zabránily tomu, abych nevypadala jak stará bába. S mými puchýři na rukou a na nohou toho ale moc nesvedla.
S Dimitrijem jsme si taky vypracovali rutinu. Mason měl pravdu, když říkal, jak je nespolečenský. Dimitrij se moc nekamarádil s ostatními strážci, přestože bylo jasné, že ho oni respektují. A čím víc jsem s ním pracovala, tím víc jsem ho taky respektovala, i když jsem tak docela nechápala jeho metody tréninku. Ale nebyly stupidní. Vždycky jsme začínali v tělocvičně protahováním a pak mě posílal ven běhat, abych se otužovala v neskutečně studeném podzimním vzduchu v Montaně.
Tři týdny po svém návratu na Akademii jsem jednoho dne před vyučováním přišla do tělocvičny a našla tam Dimitrije rozvaleného na žíněnce, jak si čte knihu od Louise L'Amoura. Někdo tam přinesl přenosný CD přehrávač, což mě zprvu potěšilo. To se ale nedalo říct o písni, která právě hrála: "Když holubice pláčou" od Prince. Bylo mi trapně, že jsem tu sklad­bu znala, ale jeden z našich dřívějších spolubydlících byl blá­zen do osmdesátých let.
"Nazdar, Dimitriji,"pozdravila jsem a hodila bágl na pod­lahu. "Chápu, že tohle je zrovna hit ve východní Evropě, ale nemůžem poslouchat něco, co vzniklo později, než jsem se narodila?"
Jen jeho oči se stočily ke mně, jinak svou polohu vůbec ne­změnil.

"Tobě to může být jedno. To já tady budu poslouchat muziku a ty budeš venku běhat."

Zašklebila jsem se, když jsem zvedla nohu na šprušli žebřin a začala si protahovat kolenní šlachy. Dimitrij vždycky to­leroval moje mrzuté řeči. Když jsem se neulejvala z tréninku, moje neustálé poznámky mu nevadily.
"Hele," oslovila jsem ho a pustila se do dalších protahovacích cviků. "Proč musím furt běhat jak magor? Chápu, že je důležitý zvyšovat si vytrvalost a tak, ale neměla bych už začít nějakým opravdickým bojováním? Při skupinovým cvičení mě pokaždé málem přizabijou."
"Pak bys možná měla rozdávat větší rány." odvětil suše.
"Myslím to vážně."
"Těžko poznat ten rozdíl." Odložil knihu, ale nevstal. "Moje práce je připravit tě, abys dokázala ubránit princeznu a bojovat s temnými tvory, správně?"
"Jasně."
"Tak mi pověz: představ si, že jsi ji znovu unesla a vzala ji do nákupního centra. Vtom na vás zaútočí Strigoj. Co uděláš?"
"To záleží na tom, v jakým krámě zrovna budem."
Zadíval se na mě.
"Fajn. Probodnu ho stříbrným kůlem."
Dimitrij se konečně posadil a jediným plynulým pohybem si překřížil dlouhé nohy. Pořád ještě jsem nepřišla na to, jak se může někdo tak vysoký pohybovat tak ladně. "Co?" Zdvihl tmavé obočí. "Ty máš stříbrný kůl? Víš vůbec, jak se používá?
Odtrhla jsem zrak od jeho těla a zamračila se. Stříbrné kůly se vyrábějí za pomoci živlové magie a patří mezi nejvražednější zbraně strážců. Probodnout jím Strigojovi srdce znamená jeho okamžitou smrt. Tyhle kůly jsou smrtelné i pro Moroje, a tak je novicové obvykle nedostávají. Mí spolužáci se teprve teď začali učit, jak kůly používat. Já se předtím uči­la střílet z pistole, takže mi zatím nikdo nedovolil ani kolem takového kůlu projít. Naštěstí existují ještě dva další způsoby, jak zabít Strigoje.
"Dobře. Useknu mu hlavu."
"Když pominu, že k tomu nemáš žádnou vhodnou zbraň, jak to provedeš, když ten Strigoj bude třeba o stopu vyšší než ty?"
Narovnala jsem se z předklonu, jelikož jsem se právě protahovala tak, že jsem se dotýkala prstů na nohou. Znechutilo mě to. "Fajn, tak ho zapálím."
"A zase - čím?"
"Dobře, vzdávám se. Stejně máš na všechno odpověď a jenom mě prudíš. Jsem v nákupním centru a vidím Strigoje. Coudělám?"
Díval se na mě bez mrknutí oka. "Utečeš."
Potlačila jsem neodolatelnou touhu něco po něm hodit.
Když jsem skončila s protahováním, oznámil mi, že si půjde zaběhat se mnou. To bylo poprvé. Možná že při běhání odhalím, co je pravdy na jeho pověsti zabijáka.
Vyšli jsme do mrazivého říjnového večera. Pořád mi připadalo divné mít vampýrský rozvrh. Za hodinu mělo vyučování, takže jsem automaticky očekávala, že slunce by mělo stoupat, a ne klesat. Ale už klesalo za západní obzor, kde oranžovou září barvilo zasněžené vrcholky hor. Vůbec nehřálo, což jsem poznala poté, co vzrostla moje potřeba kyslíku a v plicích jsem cítila jen ledové píchání. Nemluvili jsme. Srovnal se mnou krok, abychom běželi spolu.
Něco mě ale trápilo; najednou jsem strašně toužila po tom, aby mě pochválil. A tak jsem nasadila tempo a dala plicím a svalům zabrat ještě víc. Dvanáct koleček kolem hřiště dělalo tři míle; čekalo nás ještě devět koleček.
Když nám zbývala kolečka jenom tři, objevilo se tam pár noviců, kteří se připravovali na skupinové cvičení, ke které­mu jsem se měla za chvilku taky připojit. Jakmile mě Mason zahlédl, hned mě povzbudil. "Jsi ve formě, Rose!"
Usmála jsem se na něj a zamávala mu.
"Zpomaluješ," vyštěkl Dimitrij a já odtrhla pohled od kluků. Ten drsný tón jeho hlasu mě překvapil "Proto nemáš lepší časy? Snadno se necháš rozptýlit?"
Zahanbeně jsem znovu přidala na rychlosti, ačkoli moje tělo už na mě pomalu začínalo řvát sprosté nadávky. Doběhli jsme dvanáct koleček, a když pak Dimitrij koukl na hodinky, zjistil, že jsme byli o dvě minuty rychlejší, než byl můj nejlepší čas.
"To není špatný, co?" houkla jsem na něj, když jsme mí­řili zpátky do budovy na zklidňující cvičení. "To vypadá, že bych tomu Strigojovi v nákupním centru zdrhla. Ale nevím, jak Lissa."
"Když bude s tebou, bude v pohodě."
Překvapeně jsem na něj vzhlédla. To byl první opravdo­vý kompliment, co jsem od něj slyšela za celou tu dobu, co jsme spolu trénovali. Jeho hnědé oči mě pozorovaly se směsicí chvály a pobavení.
A pak se to stalo.
Připadalo mi, jako by mě někdo střelil. Bylo to ostré a kou­savé, hrůza mi explodovala v celém těle, ale především v hla­vě. Malé břity bolesti. Na chviličku jsem viděla rozmazaně. Už jsem tam nestála. Běžela jsem dolů po schodech, vyděšená a zoufalá, chtěla jsem se odtud dostat, chtěla jsem najít... sebe.
Zrak se mi zase zaostřil a já si uvědomila, že stojím na hřišti a už nejsem v Lissině hlavě. Aniž bych Dimitrijovi řekla jediné slovo, rozběhla jsem se co nejrychleji ke koleji Morojů. Bylo mi jedno, že jsem právě absolvovala minimaratón. Nohy se mi pohybovaly rychle a pevně, jako by byly odpočaté a svěží. Mlhavě jsem si uvědomovala, že mě Dimitrij dohání a ptá se mě, co se stalo. Ale já mu nedokázala odpovědět. Měla jsem jen jediný úkol - dostat se na kolej.
Školní budova se už tyčila před námi. Lissa vyběhla ven a obličej měla celý mokrý od slz. Zastavila jsem se a plíce měla v jednom ohni.
"Co se stalo?" vykřikla jsem a objala ji kolem ramen, abych ji přinutila podívat se mi do očí.
Ona ale nedokázala odpovědět. Jenom mě objímala a vzly­kala. Držela jsem ji, hladila po hebkých hedvábných vlasech a neustále jí opakovala, že všechno bude zase v pořádku – ať už se děje cokoli. A upřímně, bylo mi to v tu chvíli úplně jedno. Lissa byla tady a byla v bezpečí, to bylo jediné, na čem opravdu záleželo. Dimitrij obcházel kolem nás, rozhlížel se, kde je jaká hrozba, a už se chystal čelit útoku. S ním jsem si připadala v bezpečí.
O půl hodiny později už jsme byli v Lissině pokoji, ještě se třemi dalšími strážci, ředitelkou Kirovou a vychovatelkou. To bylo poprvé, co jsem viděla Lissin pokoj. Natalie zařídila, aby mohly bydlet spolu, takže teď obě poloviny pokoje vypadaly dost nesourodě. Nataliina půlka působila zabydleně. Na stěně visely obrázky a na posteli ležela zdobená přikrývka, která zcela jistě nepatřila k místnímu inventáři. Lissa měla jen pár věcí, stejně jako já, takže její část pokoje byla skoro holá. Na zdi měla jen jeden obrázek. Byla to fotka z minulého Halloweenu, kde jsme byly převlečené za víly s křídly a třpytivým make-upem. Když jsem tu fotku teď viděla, hned jsem si vzpomněla na staré časy a v hrudi jsem ucítila tupou bolest.
Při všem tom rozruchu nikdo ani nezaznamenal, že já bych tam vlastně být neměla. Venku na chodbě se tísnily morojské studentky, které se snažily přijít na to, co se tu děje. Natalie je odstrčila stranou, aby mohla projít dovnitř, a nechápala, co znamená ta sešlost v jejím pokoji. Jakmile to zjistila, hned za­ječela.
Jak jsme se dívali na Lissinu postel, skoro všem se v obli­čeji zračilo znechucení a údiv. Na polštáři ležela liška. Měla oranžový kožich, místy nepatrně zabarvený doběla. Zvíře vy­padalo tak hebce a roztomile, že působilo jako domácí mazlí­ček, třeba jako kočka, kterou držíte v náručí a mazlíte se s ní.
Až na to, že liška měla proříznuté hrdlo.
Vnitřek krku vypadal růžově a slizce. Krev potřísnila ten hebký kožíšek a stékala na deku, kde vytvářela tmavé jezero, které se pomalu vsakovalo do látky. Liška zírala zastřenýma očima vzhůru takovým šokovaným pohledem, jako by ne­mohla uvěřit, co se stalo.
Začal se mi zvedat žaludek, ale přinutila jsem se dál dívat, Nemohla jsem si dovolit být tak útlocitná. Jednou budu za­bíjet Strigoje. Když si neporadím s mrtvou liškou, těžko pak přežiju opravdové útoky.
Tor co se stalo té lišce, bylo zvrácené a ujeté. Zjevně to udě­lal někdo tak plný nenávisti, že mu nestačila slova. Lissa na to hleděla, v obličeji smrtelně bledá. Přistoupila k posteli a natáh­la ruku. Věděla jsem, že ji tenhle krutý čin těžce zasáhl, protože milovala zvířata. A zvířata milovala ji. Když jsme žily na útěku, kolikrát mě přemlouvala, abychom si pořídily nějaké zvířátko, ale já vždycky odmítla s tím, že bychom se o něj nemohly sta­rat, když se zničehonic budeme muset sebrat a rychle prchat. Navíc mě zvířata nesnášela. A tak se Lissa spokojila s tím, že se občas postarala o nějakého nalezence nebo se skama­rádila se zvířetem někoho jiného, jako třeba s kocourem Oscarem.
Tuhle lišku už ale vzkřísit nemohla. Nebyla šance, ale Lissa se tvářila, že by si ze všech sil přála, aby liška obživla. Vždycky chtěla všem pomáhat. Odtáhla jsem jí ruku od zví­řátka na posteli. Náhle jsem si vybavila náš rozhovor, který proběhl před dvěma roky.
"Co je to? Je to vrána?"
"Na vránu je to moc velké. Tohle je havran."
"Je mrtvý?"
"Jo. Jasně, že je mrtvěj. Nesahej na něj."
Tenkrát mě neposlechla a já doufala, že poslechne aspoň tentokrát.
"Když jsem přišla, pořád ještě žila." zašeptala Lissa a pev­ně mi svírala paži. "Umírala. Pane Bože, a jak sebou škubala. Musela tolik trpět."
Cítila jsem, jak mi do krku stoupá žluč. Za žádných okol­ností se nesmím pozvracet. "Ty jsi..."
"Ne. Chtěla jsem..., začala jsem..."
"Tak na to zapomeň," pravila jsem ostře. "Je to blbost. Někdo si z tebe prostě takhle debilně vystřelil. Oni to uklidí. Nejspíš ti dají i nový pokoj, když budeš chtít."
Otočila se ke mně s divokým pohledem. "Rose..., pamatuješ..., jak jednou..."
"Přestaň," okřikla jsem ji. "Zapomeň na to. To není totéž."
"Co když to někdo viděl? Co když někdo ví, kdo to udělal?"
Sevřela jsem její paži pevněji, zarývala jsem jí nehty do kůže, aby mi věnovala pozornost. Vykroutila se mi. "Ne. To není totéž. Nemá to s tím nic společného. Slyšíš mě?" Úplně jsem cítila upřené pohledy Natalie a Dimitrije. "To bude v pořádku. Všechno už bude v pořádku."
Netvářila se sice, že by mi věřila, nicméně přikývla.
"Dejte to uklidit," štěkla Kirová na vychovatelku. "A zjistěte, jestli někdo něco viděl."
Někomu konečně došlo, že tam nemám co dělat, a poručili Dimitrijovi, aby mě odvedl, ačkoli jsem usilovně škemrala, abych mohla s Lissou zůstat. Odvedl mě na kolej noviců. Celou cestu nepromluvil, až když jsme tam skoro byli. "Ty víš něco o tom, co se stalo. Tohle jsi myslela, když jsi říkala ředitelce Kirové, že je Lissa v nebezpečí?"
"Nevím vůbec nic. Je to jen nějakej úchylnej fór."
"Napadá tě, kdo to mohl udělat? Nebo proč?"
Uvažovala jsem o tom. Než jsme odešly, měly jsme tu spoustu nepřátel. Takhle to holt chodí, když jste oblíbení. Lidé vás milují, lidé vás nenávidí. Ale teď? Lissa nebyla předmětem obecného zájmu. Jediná osoba, která ji opravdu a upřímně nesnáší, je Mia, jenže Mia bojuje slovy, a ne skutky. A i kdyby se nakrásně rozhodla udělat něco agresivnějšího, proč by udělala zrovna tohle? Nezdála se jako takový typ. Byl přece milion jiných způsobů.
"Ne," odpověděla jsem mu. "Nemám tušení."
"Rose, jestli něco víš, tak mi to řekni. Jsme na stejné straně. Oba ji chceme chránit. A tohle je vážné."
Otočila jsem se a všechen svůj vztek z té události s liškou jsem vrhla na něj. "Jasně, je to vážný. Všechno je vážný. A ty mě každý den nutíš běhat kolečka, když bych se měla učit bojovat a bránit ji! Pokud jí chceš pomoct, tak mě něco nauč! Nauč mě, jak bojovat. Utíkat už umím."
Až do téhle chvíle jsem si neuvědomila, jak zoufale se chci učit, jak chci dokázat jemu, Lisse i všem ostatním, že jsem dobrá. Po tom incidentu s liškou jsem si připadala bezmocná, což se mi ani v nejmenším nelíbilo. Chtěla jsem něco udělat, cokoliv.
Dimitrij sledoval ten můj výbuch s ledovým klidem, aniž by změnil výraz. Když jsem skončila, jenom mě postrčil dopředu, jako bych nic neřekla. "Dělej. Jdeš pozdě na cvičení."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře