8.kapitola

19. prosinec 2011 | 00.54 |

 Zuřila jsema tak jsem při vyučování s novici bojovaladéle a lépe než kdykoli předtím. Dokonce se mi podařilo vyhrát první zápas – s Shanem Rysem, kterého jsem úplně rozdrtila. Vždycky jsme spolu dobře vycházeli, takže teď vzal svou porážku čestně a zatleskal mému výkonu, stejně jako několik málo dalších studentů.

"Comeback začíná," oznámila jsem Masonovi po vyučování.
"Už to tak vypadá."
Nepatrně se dotkl mojí ruky. "Jak je na tom Lissa."
Ani mě neudivilo, že o tom incidentu ví. Drby se tady šířily rychlostí blesku, až se zdálo, jako by všichni měli mezi sebou psychické pouto.
"V pohodě. Nějak se s tím už srovnala." Nerozebírala jsem, jak to vím. Naše pouto bylo pro všechny studenty tajemstvím. "Masone, tys říkal, že znáš Miu. Myslíš, že to mohla udělat ona?"
"Člověče, já nejsem žádnej expert na Miu ani na nic jiného. Ale upřímně? Ne. Vždyť ani na hodině biologie nechtěla pitvat žádné zvíře. Nedovedu si ji představit, že by někde chytila lišku a pak by ji sama...no, zabila."
"Nemá nějaký kámoše, co by to pro ni udělali?"
Zavrtěl hlavou. "Ani ne. Nejsou to typy, co by si chtěli zašpinit ruce. Ale kdoví?"
Lissa byla pořád ještě rozrušená, když jsem jí pak potkala na obědě. Její nálada se ještě zhoršila, protože Natalie se svou partou neustále mluvila o té lišce. Natalie zjevně překonala svoje znechucení natolik, že si teď užívala pozornosti, kterou ji věnovalo její publikum. Možná že nebyla tak spokojená se svým bezvýznamným postavením, jak jsem si vždycky myslela.
"Byla prostě tam," vysvětlovala a na zdůraznění svých slov mávala rukama. "Přímo uprostřed postele. Všude byla krev."
Lissa byla v obličeji stejně zelená jako svetr, který měla na sobě, a tak jsem jí tam odtud odvedla dřív, než jsem se stačila najíst. Okamžitě jsem spustila proud nadávek na Natalii a její netaktnost.
"Je hodná," pravila Lissa bez přemýšlení. "Ještě včera jsi mi sama říkala, že ji máš ráda."
"Mám ji ráda, ale v určitých věcech je prostě neschopná."
Stály jsem před učebnou, kde měla za chvíli začít naše hodina o chování zvířat. Všimla jsem si, že lidé, co kolem nás procházeli, na nás zvědavě zírali a šeptali se. Povzdechla jsem.
"Jak se s tím vším vyrovnáváš?"
Polovičatě se usmála. "Copak to necítíš?"
"Jo, ale chci to slyšel od tebe."
"Nevím. Budu v pohodě. Jen bych si přála, aby na mě všichni nečuměli, jako bych byla nějaká zrůda."
Můj vztek se rozburácel nanovo. To s liškou bylo zlé. A lidi, kteří to neustále rozebírali, celou situací jen zhoršovali, ale s tím jsem mohla aspoň něco udělat. "Kdo tě otravuje?"
"Rose, nemůžeš zmlátit každýho, s kým mám problém.

"

"Mia?" tipla jsem si.
"A další," řekla vyhýbavě. "Podívej, to je fuk. Ale chtěla bych vědět, jestli by to mohlo...Zkrátka nemůžu přestat myslet na to, co se stalo tenkrát..."
"Nech toho," varovala jsem ji.
"Proč pořád děláš, jako by se to nikdy nestalo? Ze všech lidí zrovna ty. Děláš si srandu z Natalie, že neví, kdy přestat, ale ty se taky chováš divně. Normálně se bavíš o čemkoli."
"Ale ne o tomhle. Musíme na to zapomenout. Už je to dávno. A vlastně ani nevíme, co se doopravdy stalo."
Sledovala mě svýma velkýma zelenýma očima a v duchu už vymýšlela další argument.
"Čau, Rose."
Náš rozhovor utichl, jelikož k nám přišel Jesse. Pokusila jsem se o co nejzářivější úsměv.
"Ahoj."
Srdečně kývl na pozdrav i Lisse. "No nazdárek. Dneska večer budu na vaší koleji, máme tam studijní skupinu. Myslíš, že bys třeba..."
V tu chvíli jsem Lissu úplně pustila z hlavy a zaměřila se jen na Jesse. Najednou jsem měla neodolatelnou chuť udělat něco divokého a špatného. Dneska se toho událo tolik. "Jasně."
Pověděl mi, kdy tam bude, a já mu řekla, že se s ním sejdu ve společenské místnosti a dám mu "další instrukce".
Jakmile odešel, Lissa se na mě zadívala. "Máš domácí ve­zení. Nenechají tě, aby sis s ním povídala."
"Já si s ním ani nechci ,povídat‘. Někam zmiznem."
Zaúpěla. "Někdy tě nepoznávám."
"To proto, že ty jsi opatrná a já bezstarostná."
Když začala hodina o chování zvířat, pořád jsem uvažova­la, jaká je pravděpodobnost že to s tou liškou mohla mít na svědomí Mia. Soudě podle samolibého výrazu v její andělské tvářičce to vypadalo, že si celou tu senzaci s mrtvou liškou náramně užívá. To ale nemuselo nutně znamenat, že pacha­telem je ona. Po tom, co jsem ji pár týdnů pozorovala, jsem věděla, že je ráda, když něco zkomplikuje život mně nebo Lisse, ale stejně to nemusela nutně udělat ona.
"Vlci, stejně jako jiné druhy, mají ve smečce alfa samce a alfa samice, kterým se ostatní podřizují. Tito alfa jedinci jsou téměř vždy nejsilnější po fyzické stránce, ale v mnoha případech vychází najevo, že se jedná především o jejich osobnost a sílu vůle. Když je alfa samec vyzván k boji a pak nahrazen jiným jedincem, poražený samec je obvykle vyhnán od smeč­ky a někdy dokonce napaden."
Probrala jsem se ze svého denního snění a soustředila se na profesorku Meissnerovou.
"Většina bojů probíhá v období páření," pokračovala. Ta­hle věta ovšem vyvolala salvu potlačovaného smíchu po celé třídě. "Ve většině smeček je alfa pár jediným párem, který se páří. Pokud je alfa samec už starší, jeho mladší soupeř si po­myslí, že má šanci uspět. Ale jestli se mu to podaří, to se liší případ od případu. Mladý vlk si často ani neuvědomuje, jak může být nebezpečný, dokud nemá dostatek zkušeností."
Pomyslela jsem si, že tahle záležitost s mladými a starý­mi vlky by se dala vztáhnout i na společenský život tady na Akademii. Tady je spousta alfa jedinců, co touží po boji.
Mia se přihlásila. "A co lišky? Mají taky alfa jedince?"
Všichni ve třídě jako na povel rázem ztichli, načež se ně­kolik studentů nervózně zahihňalo. Nikdo nemohl uvěřit, že Mia zašla takhle daleko.
Profesorka Meissnerová zrudla, patrně vzteky. "Dneska se bavíme o vlcích, slečno Rinaldiová."
Mia nevypadala, že by jí to okřiknutí nějak vadilo, a když se celá třída rozdělila na práci ve dvojicích, strávila většinu času tím, že na nás koukala a chichotala se. Skrz pouto jsem cítila, jak je Lissa rozrušená čím dál víc a jak se jí v duchu před očima znovu objevuje obraz zabité lišky.
,,Nic si z toho nedělej," pověděla jsem jí. "Znám způsob..."
"Čau, Lisso," skočil mi někdo do řeči.
Obě jsme vzhlédly na Ralfa Sarcozyho, který se zastavil u naší lavice. Jako tradičně se přiblble usmíval a já nabyla dojmu, že jeho kamarádi mu dodali odvahy, aby za námi přišel.
"Tak to přiznej," řekl. "Tys zabila tu lišku. Snažíš se přesvědčit Kirovou, že jsi blázen, abys odtud mohla znovu vypadnout."
"Běž do prdele," odsekla jsem.
"Do tvojí?"
"Na to nemáš. Slyšela jsem, že nemáš zrovna moc zkušeností," opáčila jsem.
"Teda," pravil výsměšně. "Ty ses hodně změnila. Pamatuju, že dřív ti bylo úplně jedno, s kým se ocitneš nahá."
"A já zase pamatuju, že jediná ženská, kterou jsi kdy viděl nahou, byla na internetu."
Přehnaně dramatickým způsobem naklonil hlavu na stranu. "Už to mám. Bylas to ty, že jo?" Podíval se na Lissu a pak zase na mě. "To ona tě přiměla, abys zabila tu lišku, že jo? To je nějaká ujetá lesbická praktika?"
Vtom Ralf začal hořet.
Vyskočila jsem a odstrčila Lissu stranou, což nebylo snadné, protože jsme seděly v lavici. Nakonec jsme obě skončily s křikem na zemi - nejvíc ovšem ječel Ralf - a profesorka Meissnerová běžela pro hasicí přístroj.
A pak najednou plameny zmizely. Ralf pořád řval a svíjel se na zemi, ale neměl na sobě jediné zranění. Jediné, co připomínalo, k čemu tu právě došlo, byl pach kouře vznášející se ve vzduchu.
Na několik vteřin celá třída strnula. Pak si pomalu každý začal dávat dohromady, co se tu vlastně stalo. Dobře se vědě­lo, který Moroj se specializuje na jaký živel, takže mi stačilo jen se rozhlédnout po třídě a hned mi bylo jasné, že jsou tu hned tři ohnivci: Ralf, jeho kamarád Jacob a...
Christian Ozera.
Poněvadž Ralf ani Jacob by to neudělali, zdálo se, že viník požáru je jasný. Christian se navíc hystericky chechtal.
Barva v obličeji profesorky Meissnerové se změnila z červe­né na temně rudou. "Pane Ozero!" zaječela. "Jak se odvažujete?!
Okamžitě běžte do ředitelny za paní ředitelkou Kirovou!"
Christian se tvářil, jako by se nic nedělo. Vstal a hodil si bágl přes rameno. "Jasná věc, paní profesorko."
Cestou z učebny minul Ralfa, který mu urychleně uhnul z cesty. Ostatní jen zírali s otevřenou pusou.
Potom se profesorka Meissnerová pokusila zase vrátit k probírané látce, ale bylo to předem odsouzeno k nezdaru. Všichni se bavili jen o tom, co se stalo. Bylo to šokující hned z několika důvodů. Za prvé, nikdo nikdy ještě neviděl ta­kovéhle kouzlo: rozsáhlý oheň, který vlastně nic nespálí. Za druhé, Christian použil kouzlo k útoku na jinou osobu. To Morojové nikdy nedělají. Věří, že magie má sloužit k ochra­ně země a pomáhat lidem žít lépe. Nikdy nepoužívají magii jako zbraň. Učitelé magie nikdy taková kouzla neučí; ani ne­myslím, že by nějaké takové znali. A nakonec to nejšílenější, udělal to Christian.. Christian, kterého nikdo ani nebral na vě­domí a nestaral se o něj. Teď už ho tedy brali na vědomí úplně všichni.
Vypadalo to, že někdo přece jen ovládá útočná kouzla. Kochala jsem se výrazem hrůzy v Ralfově tváři, když vtom mě náhle napadlo, že Christian může být regulérní psycho­pat.
"Liss," oslovila jsem ji, když jsme pak vyšly ze třídy, "pro­sím tě, řekni mi, že už se s ním nikdy nesejdeš."
Pocit provinění, který ke mně přišel skrz naše pouto, ob­jasňoval víc než jakékoli vysvětlení.
"Liss!" Popadla jsem ji za rameno.
"No tak," řekla. "On je fakt v pohodě..."
"V pohodě? V pohodě?" Lidi v chodbě na nás zírali. Uvě­domila jsem si, že skoro křičím. "Je to magor. Ralfa zapálil. Myslela jsem, že jsme se rozhodly, že už se s ním nebudeš scházet."
"Ty ses rozhodla, Rose. Já ne." Z jejího hlasu zaznívala břitkost, jakou jsem u ní už dlouho neslyšela.
"O co tu jde? Vy spolu...? Ty víš..."
"Ne!" trvala na svém. "Už jsem ti to říkala.. Bože." Zpražila mě znechuceným pohledem. "Ne každý se chová a uvažuje jako ty."
Při těch slovech jsem nadskočila. Pak jsme si všimly, že kolem nás jde Mia. Neslyšela, o čem se bavíme, ale tón našich hlasů jí neunikl. Falešně se na nás usmála. "Problém v ráji?"
"Běž si pro dudlík, abys už konečně zavřela hubu," poradila jsem jí, aniž bych čekala na její reakci. Poklesla jí čelist a pak se zamračila.
Lissa a já jsme mlčky odešly a o kus dál Lissa vyprskla smíchy. Jako vždy byla naše hádka zapomenuta.
"Rose..." Teď už mluvila příjemnějším tónem,
"Lisso, je nebezpečný. Vůbec se mi nelíbí. Prosím tě, bud opatrná."
Dotkla se mojí ruky. "Jsem. Já jsem ta opatrná, pamatuješ? Ty jsi bezstarostná."
Jen jsem doufala, že je to pořád ještě pravda.
Ale později, po vyučování, už jsem o tom měla pochybnos­ti. Seděla jsem ve svém pokoji a dělala úkoly, když vtom jsem ucítila Lissiny pocity. Ihned jsem pustila práci z hlavy, zadí­vala se do prázdna a snažila se získat podrobnější představu o tom, co se jí děje. Pokud existovala nějaká vhodná doba na to, abych jí vklouzla do hlavy, bylo to právě teď. Jenže jsem nevěděla, jak to ovládat.
Zamračila jsem se a pokoušela se přijít na to, co tohle spo­jení obvykle způsobuje. Většinou k tomu došlo, když Lissa prorvala nějakou silnou emoci, která mi pak rovnou vtrhla do hlavy. Musela jsem proti tomu bojovat; vždycky jsem ko­lem sebe postavila takovou mentální zeď.
Teď jsem se soustředila na Lissu a snažila se tu zeď odstranit. Začala jsem pravidelně dýchat a vyčistila jsem si mysl. Moje myšlenky nebyly důležité, jen ty její. Musela jsem se Lissy otevřít a nechat nás vzájemně se spojit.
Nikdy dřív jsem nic takového neudělala; neměla jsem dost trpělivosti na meditaci. Tentokrát jsem po tom ale toužila tak silně, že jsem se přinutila k soustředěné a intenzivní relaxaci. Musela jsem zjistit, co se s ní děje. O chviličku později se moje úsilí vyplatilo.
Byla jsem uvnitř.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře