12.kapitola

19. prosinec 2011 | 00.59 |

 Tunoc jsem vůbec nemohla usnout, dlouho jsem se v posteli jen tak převalovala.

Asi po hodině jsem se v posteli posadila, snažila jsem se uklidnit se a utřídit emoce, které ke mně přicházely. Lissa. Vyděšená a rozrušená. Nevyrovnaná. Jak jsem tak probírala, co ji rozrušilo, hned se mi vrátily události dnešního večera. Královna ji ponížila. Mia. Možná dokonce Christian - třeba se nakonec přece jen sešli.
Jenže... nic z toho teď problém nepředstavovalo. Někde v sobě měla něco dalšího. Něco strašně špatného.
Vylezla jsem z postele, rychle se oblékla a zvažovala svoje možnosti. Ted jsem měla pokoj ve třetím patře - příliš vysoko na to, aby se dalo slézt z okna, obzvlášť když už tu není pro­fesorka Karpová, která by mě pak dala dohromady. Vyplížit se hlavní chodbou se mi nikdy nemůže podařit. Zbývala jen "oficiální" cesta.
"Kam si myslíte, že jdete?"
Jedna z vychovatelek, která měla službu, vzhlédla ze své židle. Seděla na konci chodby, poblíž schodiště. Přes den schody nikdo nehlídal, ale teď v noci to bylo, jako bychom byli ve vězení.
Překřížila jsem si ruce přes prsa. "Musím navštívit Dim... strážce Belikova."
"Už je pozdě."
"Je to naléhavé."
Prohlídla si mě od hlavy k patě. "Vypadáte, že jste v pořádku."
"Zato vy zítra budete v pěkným maléru, až všichni zjistí, že jste mě nepustila nahlásit to, co vím."
"Povězte to mně."
"Je to soukromá záležitost strážců."
Zadívala jsem se na ni tak tvrdým pohledem, jakého jsem jen byla schopná. Muselo to zabrat, protože vychovatelka vstala a vytáhla mobil. Někomu zavolala - doufala jsem, že Dimitrijovi -, ale mluvila tak potichu, že jsem neslyšela, co říká. Po několika minutách se dveře vedoucí na schodiště otevřely. Objevil se Dimitrij, úplně oblečený a bdělý, přestože jsem si byla jistá, že jsme ho určitě vytáhly z postele.
Stačil mu jediný pohled na mě. "Lissa."
Přikývla jsem.
Bez jediného slova se otočil a vydal se po schodišti dolů Následovala jsem ho. Tiše jsme kráčeli přes nádvoří k impozantní morojské koleji. Vampýři měli "noc", což znamenalo, že pro zbytek světa byl den. Zlatým, chladným světlem za nás zalévalo odpolední slunce. Moje lidské geny to vítaly a tak trochu jsem litovala, že morojská citlivost na světlo nás nutí povětšinou žít v temnotě.
Vychovatelka na nás tupě civěla, ale zřejmě měla z Dimitrije hrůzu, tak neodporovala. "Je v koupelně," řekla jsem jim. Když se vychovatelka vydala za mnou, nedovolila jsem jí to. "Je příliš rozrušená. Nechte mě s ní nejdřív promluvit o samotě."
Dimitrij to zvažoval. "Ano. Dejte jim minutku."
Zatlačila jsem do dveří.
"Liss?"
Ozval se tichý zvuk připomínající vzlyknutí. Prošla jsem kolem pěti kabinek a našla jedinou zavřenou. Tiše jsem za­klepala.
"Pusť mě dovnitř," řekla jsem a doufala, že to vyznělo klidně a odhodlaně.
Uslyšela jsem popotáhnutí a o chviličku později se dveře otevřely. Nebyla jsem připravená na to, co jsem uviděla, Lissa stála přede mnou...
...celá od krve.
Vyděsilo mě to. Z hrdla se mi dral křik, málem jsem začala volat o pomoc. Když jsem se podívala pozorněji, zjistila jsem, že ta krev není Lissina. Měla ji po sobě rozmazanou, jako by měla ruce od krve a přejela si jimi po obličeji. Svezla se k zemi a já si klekla k ní.
"Jsi v pořádku?" zašeptala jsem. "Co se stalo?"
Jen zavrtěla hlavou a rozplakala se nanovo. Vzala jsem ji za ruce.
"Tak pojď. Musíš se umýt..."
Zarazila jsem se. Přece jen krvácela. Přes obě zápěstí se ji táhly dokonalé čáry, které sice nepřetínaly tepny, ale sta­čily k tomu, aby jí zanechaly na kůži mokré červené stopy. Když to udělala, neřízla se do tepen; smrt nebyla jejím cílem, podívala se mi do očí.
"Promiň... Nechtěla jsem... Prosím tě, neříkej jim to..." Vzlykla. "Když jsem to uviděla, vyděsila jsem se." Kývla smě­rem ke svým zápěstím. "Stalo se to dřív, než jsem to stačila zarazit. Byla jsem rozrušená..."
"To je v pořádku," automaticky jsem ji uklidňovala a uva­žovala, co myslela tím to. "Tak jdeme."
Ozvalo se zaklepání na dveře. "Rose?"
"Vteřinku," zakřičela jsem.
Odvedla jsem ji k umyvadlu a omyla jí zakrvácená zápěs­tí. V lékárničce jsem našla obvazy, tak jsem jí rány ovázala. Krvácení už se ale stejně zastavovalo.
"Jdeme dovnitř," ozvala se vychovatelka.
Rychle jsem si svlékla tričko a podala ho Lisse. Když vstou­pil Dimitrij s vychovatelkou, zrovna si ho oblékala. Dimitrij byl vmžiku u nás a mně došlo, že jak jsem se snažila schovat Lissina poraněná zápěstí, úplně jsem zapomněla, že má celý obličej od krve.
"Ta není moje," vysvětlila urychleně, když viděla jeho výraz. "Je... je to králičí krev..."
Dimitrij si ji prohlížel a já jen doufala, že si nevšimne ovázaných zápěstí. Spokojil se s tím, že na ní nespatřil žádné otevřeně krvácející rány. "Kde je jaký králík?" zeptal se a já uvažovala o tomtéž.
Roztřesenýma rukama ukázala na koš na odpadky. "Uklidila jsem to. Aby to neviděla Natálie."
Dimitrij a já jsme došli ke koši a podívali se do něj. Okamžitě jsem odskočila a ze všech sil se snažila nepozvracet. Netušila jsem, jak Lissa ví, že to byl králík. Jediné, co jsem viděla, byla krev. Krev a krví nasáklé papírové ručníky. Všude kolem kapky krve. Ten puch byl odporný.
Dimitrij přistoupil k Lisse a sklonil se k ní, takže se jejich oči ocitly ve stejné úrovni. "Pověz mi, co se stalo." Podal jí pár papírových kapesníčků.
"Vrátila jsem se na pokoj asi před hodinou. A už tam byl. Ležel na podlaze, přímo uprostřed. Úplně roztrhaný. Bylo to, jako kdyby... explodoval." Popotáhla. "Nechtěla jsem, aby toviděla Natálie, nechtěla jsem ji vyděsit..., tak jsem to uklidila. Ale pak jsem se nedokázala vrátit zpátky..." Dala se do pláče a ramena se jí roztřásla.
Dokázala jsem si domyslet zbytek - tu část, kterou Dimitrijovi nevykládala. Našla králíka, uklidila tu spoušť a pak se zhroutila. Pořezala si zápěstí, což byl její dost divný způ­sob, jak se vyrovnávat s věcmi, které ji rozrušovaly.
"Do těchhle prostor by se neměl nikdo dostat!" vykřikla vychovatelka. Jak se to mohlo stát?"
"Víš, kdo to udělal?" Dimitrijův hlas zněl až něžně.
Lissa sáhla do kapsy od pyžama a vytáhla zmačkaný pa­pírek. Byl tak nasáklý krví, že písmo bylo sotva čitelné, když Dimitrij papírek rozložil
Vím, co jsi zač. Tady nepřežiješ. O to se postarám. Hned vypadni. To je jediná možnost, jak můžeš přežít.
Vychovatelčin šokovaný výraz se změnil v odhodlaný. Zamířila ke dveřím. "Dojdu pro Ellen." Vteřinu mi trvalo, než jsme si uvědomila, že je to křestní jméno Kirové.
"Řekněte ji, že budeme na klinice," prohlásil Dimitrij. Když vychovatelka odešla, obrátil se k Lisse. "Měla by sis lehnout."
Ani se nepohnula, a tak jsem ji podepřela. "Pojď, Liss. Vypadneme odtud."
Pomalu posouvala jednu nohu před druhou a nechala nás, abychom ji odvedli na školní kliniku. Obvykle tam bývali dva doktoři, ale takhle v noci měla službu jen jediná sestra. Nabídla se, že vzbudí jednoho z doktorů, ale Dimitrij odmítl. "Potřebuje si jenom odpočinout."
Lissa si pomalu ani nestačila lehnout na úzkou postel, když se objevila Kirová spolu s dalšími a začali ji vyslýchat.
Probojovala jsem se před ni, aby k ní nemohli. "Nechte ji na pokoji! Nevidíte, že o tom nechce mluvit? Nechte ji nejdřív trochu prospat!"
"Slečno Hathawayová," prohlásila Kirová, "jste drzá jako obvykle. Ani netuším, co tady vlastně děláte."
Dimitrij ji požádal, zda by si s ní nemohl promluvit v sou­kromí, a odvedl ji na chodbu. Do pokoje doléhalo jen její vzteklé štěkání a jeho odhodlaná a uklidňující nezřetelná slo­va. Když se vrátili, strnule oznámila: "Můžete s ní chvilku zů­stat. Nařídím úklid koupelny a prohlídku. I váš pokoj někdo prohlédne, slečno Dragomirová. Podrobně probereme celou situaci až ráno."
"Nebuďte Natálii," zašeptala Lissa. "Nechci ji vyděsit. Stejně už jsem v pokoji všechno uklidila."
Kirová se zatvářila pochybovačně. Skupinka se měla k od­chodu, ale než odešla, sestra se zeptala Lissy, jestli nechce něco k jídlu nebo k pití. Odmítla. Jakmile jsme osaměly, lehla jsem si vedle ní a jednou rukou ji objala.
"Nenechám je, aby to zjistili," ujistila jsem ji, protože jsem vycítila, jak se trápí kvůli svým zápěstím. "Mrzí mě, žes mi to neřekla, než jsem odešla z recepce. Říkalas, že vždycky půjdeš prvně za mnou."
To jsem to ještě nechtěla udělat," poznamenala s očima nepřítomně upřenýma do prázdna. "Přísahám, že jsem nechtěla. Byla jsem rozhozená..., ale myslela jsem...myslela... jsem, že to zvládnu. Tolik jsem se snažila, vážně, Rose. Snažila.
Jenže pak jsem se vrátila na pokoj a uviděla jsem toa... to mě dorazilo. Bylo to jako poslední kapka. Věděla jsem, že to musím uklidit dřív, než to někdo uvidí, než to někdo zjistí, jenže tam bylo tolik krve... A pak, když jsem to uklidila, bylo toho na mě moc. Připadalo mi, že snad každou chvíli..., nevím..., vybuchnu. Bylo toho zkrátka moc, musela jsem to nějak vypustit, chápeš? Musela jsem..."
Přerušila jsem její hysterický výlev. "To je dobrý, chápu to."
Byla to lež. To její řezání jsem vůbec nechápala. Dělala to jen zřídka, už od té nehody, ale pokaždé mě to vyděsilo. Snažila se mi to vysvětlit - povídala, že se nechce zabít, jen to potřebuje ze sebe nějak vypustit. Byla tak přecitlivělá, že když pociťovala duševní muka, fyzická bolest byla pro ni jedinou možností, jak se zbavit vnitřní bolesti. Byl to jediný způsob, jak to dokázala ovládat.
"Proč se to děje?" křikla do polštáře. "Proč jsem zrůda?"
"Nejsi žádná zrůda."
"Nikomu jinýmu se tohle nestává. Nikdo nedělá takovou magii jako já."
"Ty jsi zkoušela magii?" Žádná odpověď. "Liss? Zkoušek jsi toho králíka uzdravit?"
"Jen jsem se na něj podívala, abych zjistila, jestli by se to nedalo napravit, jenže tam bylo tolik krve... Nemohla jsem."
Čím víc to používá, tím je to horší. Zastav ji, Rose.
Liss měla pravdu. Pomocí morojské magie se dá vyčarovat oheň a voda, hýbat kameny a vším, co tvoří zemi. Ale nikdo by neuměl vyléčit zvíře nebo ho dokonce oživit. Nikdo kromě profesorky Karpové.
Zastav ji, než si toho všimnou a odvedou ji pryč. Dostaň ji odtud.
Nesnášela jsem tohle tajemství, hlavně proto, že jsem nevěděla, co s tím. Nelíbilo se mi, když jsem si připadala bezmocná. Musela jsem ji před tím ochránit - i před ní samotnou. A zároveň jsem ji musela ochránit i před nimi.
"Měly bychom odejít," řekla jsem najednou. "Musíme odtud zmizet."
"Rose..."
"Děje se to znovu. A je to horší. Horší než posledně."
"Vyděsil tě ten vzkaz."
"Žádnej vzkaz mě nevyděsil. Ale není tady bezpečno."
Náhle jsem znovu zatoužila po Portlandu. Je to tam sice špinavější a je tam víc lidí než v drsné Montaně, ale aspoň víte, co můžete očekávat - ne jako tady. Tady na Akademii válčila minulost s přítomností. Byly tu překrásné staré budovy a zahrady, ale dovnitř se vkrádaly moderní věci. Lidi nevěděli, co s tím. Stejně jako samotní Morojové. Jejich starobylé královské celiny stále byly u moci, ale bylo to jen povrchní a lidé začí­nali být nespokojení. Dhampýři chtěli od života víc. Morojové jako Christian chtěli bojovat se Strigoji. Královští stále lpěli na svých tradicích a chtěli každému dokazovat svou moc, stejně jako Akademie, když otevřela své propracované železné brá­ny a předváděla své tradice a nepřemožitelnost.
A pak taky lži a tajemství. Někdo tu běhal po chodbách a schovával se v koutech. Někdo tady Lissu nenáviděl, někdo, kdo se na ni nejspíš usmíval a předstíral přátelství. Nemohla jsem jim dovolit, aby ji zničili.
"Potřebuješ se trochu vyspat," pověděla jsem jí.
"Nemůžu spát."
"Ale můžeš. Jsem u tebe. Nebudeš sama."
Cítila úzkost a strach a další nepříjemné pocity. Nakonec ale vyhrála přirozená potřeba jejího těla. Po chvilce se jí zavřely oči. Začala pravidelně oddechovat a pouto utichlo.
Pozorovala jsem ji, jak spí, příliš nabuzená adrenalinem, než abych si taky dokázala odpočinout Myslím, že uplynula tak hodina, když se vrátila sestra a řekla mi, že musím odejít.
"Nemůžu odejít," namítla jsem. "Slíbila jsem jí, že nebude sama."
Sestra byla vysoká, dokonce i na Morojku, a měla hnědé oči. "Nebude sama. Zůstanu s ní."
Nedůvěřivě jsem na ni pohlédla. "Slibuju."
V mém pokoji na mě všechno padlo. Strach a rozruch mě úplně vyčerpaly a já na okamžik zatoužila po normální životě a normální nejlepší kamarádce. Ihned jsem ale tu myšlenku zaplašila. Nikdo není normální, ve skutečnosti ne. A já bych nikdy nemohla mít lepší kamarádku než Lissu... Jenže to s ní bylo občas tak těžké.
Tvrdě jsem spala až do rána. Na první hodinu jsem šlas napnutýma ušima, nervózní, jestli nezaslechnu něco o udá­lostech z noci. Ale všichni rozebírali jen královnu a recepci. O králíkovi nic nevěděli. Těžko tomu uvěřit, ale já na tyhle záležitosti už málem zapomněla. Zdálo se mi to jako mali­chernost ve srovnání s krvavou explozí v Lissině pokoji.
V průběhu dne jsem zaznamenala něco podivného. Lidi už na Lissu tak nezírali. Začali zírat na mě. Nestarala jsem se o to. Nevšímala jsem si jich a běžela rovnou za Lissou, která právě končila s pitím krve. Zase jsem měla ten známý pocit, který mě přepadl pokaždé, když jsem pozorovala její pusu na krku dárce, jemuž pila krev. Pramínek krve mu stékal po krku, kde mimořádně vynikal na bledé kůži. Dárci, přestože to byli lidé, byli skoro stejně bledí jako Morojové - to z té ztráty krve. Nevypadal, že by si toho všiml; byl úplně mimo z toho kousnutí. Dusila jsem se žárlivostí, tak jsem se rozhodla, že asi potřebuju terapii.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se jí později, cestou do třídy. Měla na sobě košili s dlouhými rukávy, aby schovala svoje zápěstí.
"Jo...jen pořád nemůžu přestat myslet na toho králíka... Byla to hrůza. Pořád to mám před očima. A taky to, co jsem udělala potom." Na okamžik pevně zavřela oči a pak je znovu otevřela. "Lidi o nás mluví."
"Já vím. Nevšímej si jich."
"Nesnáším to," pravila vztekle. Vzedmula se v ní temnota, kterou jsem pocítila skrze naše pouto. Úplně mě to zdrtilo. Moje nejlepší kamarádka byla mírná a hodná. Nemívala takové pocity. "Nesnáším všechny ty drby. Je to taková kravina. Jak můžou bejt všichni tak povrchní?"
"Nevšímej si jich," zopakovala jsem klidným tónem. ,,Jsi dost chytrá na to, aby ses s nimi už nezapletla."
Ale nevšímat si jich bylo stále obtížnější. To šeptání a po­hledy byly čím dál častějším jevem. Na hodině o chování zví­řat to bylo tak zlé, že jsem se ani nemohla soustředit na svoje oblíbené téma. Profesorka Meissnerová začala mluvit o evo­luci a přežití těch nejvhodnějších druhů a o tom, jak zvířata hledají svoje protějšky s dobrými geny. Fascinovalo mě to, ale profesorka každou chvíli musela někoho okřikovat, aby zmlkl a dával pozor.
"Něco se děje," pověděla jsem o přestávce Lisse. ,,Nevím co, ale všichni řeší něco novýho."
"Něco jinýho, než že mě královna nenávidí? O co většího může jít?"
"Kéž bych to tak věděla."
Všechno mi konečně začalo dávat smysl až na poslední hodině toho dne. Slovanské umění. Začalo to při práci na in­dividuálních projektech, když mi kluk, kterého sotva znám, učinil jednoznačný a skoro až obscénní návrh. Odpověděla jsem mu mile, ale dala jsem mu jasně najevo, kam by si měl svůj návrh strčit.
Jenom se zasmál. "No tak, Rose. Krvácím pro tebe."
Následovalo hromadné chechtání a Mia mi věnovala výsměšný pohled. "Počkej, není to náhodou Rose, kdo krvácí?"
Další smích. Pochopila jsem, na co naráží, a bylo to, jako bych dostala facku. Odtáhla jsem Lissu stranou. "Vědí to."
"Co vědí?"
"O nás. Jak jsi..no víš, jak jsi ze mě pila, když jsme byly na útěku."
Zalapala po dechu. "Jak se to dozvěděli?"
"Jak asi? Tvůj ‚kámoš‘ Christian."
"Ne," řekla neústupně. "To by neudělal."
"Kdo další o tom ví?"
Důvěra v Christiana jí zářila z očí a cítila jsem ji i skrz pouto. Ale ona nevěděla to, co já. Nevěděla, že jsem ho včera v noci vypráskala a že jsem mu řekla, jak ho nenávidí. Tenkluk je nevypočitatelný. Rozšířit naše největší tajemství - dobře, jedno z nich - by byla adekvátní pomsta. Možná i zabil toho králíka. Koneckonců chcípl jen pár hodin poté, co jsem Christiana zastrašila.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře