13.kapitola

19. prosinec 2011 | 01.00 |

 Důsledky Jesseových Ralfových výmyslů byly přesně tak strašné, jak jsem očekávala. Jediný způsob, jak jsem mohla přežít, bylo nevidět a nevnímat nikoho a nic. To mě udržovalo při duševním zdraví - tak tak - ale nesnášela jsem to. Připadalo mi, že neustále brečím. Ztratila jsem chuť k jídlu a špatně jsem spala.

Ať už to bylo jakkoli zlé, nestarala jsem se o sebe tak jako o Lissu. Dodržela svůj slib a některé věci změnila. Zpočátku na to šla pomalu, ale postupně jsem si všímala, jak za ní u obě­da nebo o přestávce přicházeli jeden či dva královští, aby ji pozdravili. Zářivě se na ně usmívala, smála se s nimi a vůbec se k nim chovala, jako by byli nejlepšími přáteli.
Nejdřív jsem nechápala, jak se jí to daří. Pak mi ale pověděla, že používá nátlak, aby královské dostala na svou stra­nu a poštvala je proti Mie. Ale já neviděla, jak to dělá. Docela dobře bylo tedy možné, že je získává na svou stranu i bez nátlaku. Koneckonců byla zábavná, chytrá a milá. Každý by si ji zamiloval. Něco mi ale říkalo, že nezískává kamarády staromódním způsobem, a pak jsem na to konečně přišla.
Používala nátlak, když jsem u toho nebyla. Denně jsme se vídaly jen chvilku, a jelikož Lissa věděla, že to neschvaluju, používala své schopnosti, jen když jsem u toho nebyla.
Po několika dnech tohohle tajného nátlaku mi došlo, co bych měla udělat: musela jsem se jí znovu dostat do hlavy. Záměrně. Už jsem to jednou udělala, takže to klidně můžu udělat znovu.
To jsem si aspoň říkala, když jsem jednoho dne seděla na hodině profesora Stana. Ale nebylo to tak snadné, jak jsem si myslela, částečně taky proto, že jsem byla příliš nervózní, než abych se dokázala uvolnit a otevřít jejím myšlenkám. Taky jsem s tím měla problémy, protože jsem si na to vybrala dobu, kdy byla Lissa relativně v klidu. "Nejhlasitější" byla, když pociťovala silné emoce.
Stejně jsem se ale snažila udělat to, co jsem udělala už jednou, když jsem ji špehovala s Christianem. Taková ta meditace. Pomalé dýchání. Zavřené oči. Duševní soustředění pro mě pořád bylo těžké, ale po delší chvíli se mi to konečně podařilo a já vklouzla do její hlavy a viděla svět jejíma očima. Nacházela se zrovna na hodině americké literatury, kde měj studenti vypracovávat cvičení, ale Lissa, stejně jako většina ostatních, nepracovala. Postávala vedle Camilly Contové, obě se opíraly o zeď vzadu v učebně a šeptem se bavily.
"To je drsný," prohlásila Camille a zamračeně svraštila svůj pěkný obličej. Měla na sobě modrou sukni z látky připomínající samet, která byla tak krátká, že jí všichni civěli na nohy. "Jestli jste to dělaly, nepřekvapuje mě, že začala bejt závislá a udělala to i s Jessem."
"Nedělala to s Jessem," trvala na svém Lissa. "A nezname­ná to, že jsme měly sex. Prostě jsem jenom neměla dárce, to je všechno." Lissa se zadívala na Camillu a usmála se. "O nic nejde. Všichni to zveličujou."
Camille vypadala, že o tom má vážné pochyby, ale pak se její výraz náhle změnil. Čím déle se dívala na Lissu, tím byly její oči rozostřenější. Nakonec měla úplně prázdný pohled.
"Mám pravdu?" dotázala se Lissa hedvábným hlasem. "O nic nejde."
Camille se znovu zamračila. Snažila se vymanit z psychic­kého nátlaku. Bylo neuvěřitelné, že to zašlo až tak daleko. Jak poznamenal Christian, použití nátlaku na Moroje bylo něčím neslýchaným.
Camille, ačkoli měla silnou vůli, tu bitvu prohrála. "Jo," vypravila ze sebe pomalu. "Vážně o nic nejde."
"A Jesse lže."
Přikývla. "Určitě lže."
Lissa byla uvnitř celá napjatá, když se snažila dát příkaz. Stálo ji to spoustu úsilí, a to ještě neskončila.
"Co děláš dneska večer?"
"Carly a já se v jejím pokoji budeme učit na ten Matthesonův test."
"Pozvi mě."
Camille o tom uvažovala. "Hele, ty se s náma chceš učit?"
"Jasně," ujistila ji Lissa s úsměvem. Camille se na ni také usmála.
Lissa přestala vyvíjet psychický nátlak a zaplavila ji vlna malátnosti. Cítila se slabá. Camille se udiveně rozhlížela kolem a po chvíli ze sebe ty podivnosti setřásla. "Takže se uvi­díme po večeři."
"Zatím," zamumlala Lissa a sledovala ji, jak odchází. Jakmile byla Camille pryč, Lissa natáhla ruce, aby si sepnula vla­sy do culíku. Nepodařilo se jí ale prsty pobrat všechny vlasy a navíc se v tu chvíli objevil další pár rukou, který jí přišel na pomoc. Otočila se a uviděla Christianovy ledově modré oči. Odskočila od něj.
"Nedělej to!" vykřikla a zachvěla se při zjištění, že se jí dotýkaly jeho prsty.
Obdařil ji svým pomalým, trochu křivým úsměvem a od­hrnul si z obličeje černé vlasy. "O to mě žádáš, nebo mi to přikazuješ!"
,,Zmlkni." Rozhlédla se, jednak aby se vyhnula jeho po­hledu, a jednak taky proto, aby se ujistila, že je spolu nikdo neuvidí.
,,O co jde? Bojíš se, co si tví otroci pomyslí, když tě uvidí, jak se se mnou bavíš?"
"Jsou to mí kamarádi," opáčila.
"Aha. Jasně, že jsou to kamarádi. Z toho, co jsem viděl, usuzuju, že Camille by pro tebe nejspíš udělala cokoli. Kámošky až za hrob." Založil si ruce, a přestože zuřil, Lissa si nemohla nevšimnout, jak jeho stříbřitě šedá košile zdůrazňuje jeho černé vlasy a modré oči.
"Aspoň není jako ty. Jeden den nepředstírá, že je moje kamarádka, a pak mě bezdůvodně neignoruje."
Zatvářil se trochu zmateně. Poslední týden mezi nimi panovalo napětí a vztek, to od té doby, co jsem Christiana seřvala po královské recepci. Christian mi uvěřil a přestal se s Lissou bavit. Kdykoli s ním začala konverzovat ona, hrubě ji odbyl. Teď se cítila zraněná a zmatená, vzdala už všechny snahy být na něj milá. Celá ta situace se jen zhoršovala.
Jak jsem se tak dívala Lissinýma očima, viděla jsem na Christianovi, že se o ni pořád zajímá a pořád o ni stojí. Jeho hrdost sice utrpěla zranění, ale nedával svou slabost najevo.
"Jo?" zeptal se hlubokým, krutým hlasem. "Já myslel, že takhle by měli jednat všichni královský. Určitě ti to jde skvěle. Anebo jsi na mě použila nátlak, abych si myslel, že jsi mrcha, co to hraje na dvě strany. Možná, že taková nejsi. Ale o tom pochybuju."
Lissa zrudla, když použil slovo nátlak - a znovu se obezřet­ně rozhlédla kolem -, ale nakonec se rozhodla, že mu nedo­přeje to potěšení se s ním hádat Naposled se na něj podívala a vydala se ke skupince královských, shromážděných nad testem.
Vrátila jsem se do své hlavy a nepřítomně se dívala po třídě, zpracovávala jsem to, čeho jsem se právě stala svěd­kem. Někde v hloubi duše jsem trochu, opravdu jen trochu Christiana litovala. Ale bylo to jen trochu, a tak bylo snadné tu lítost ignorovat.
Na začátku dalšího dne jsem vyrazila ven za Dimitrijem. Tahle naše cvičení teď byla oblíbenou součástí každého mého dne, zčásti proto, že jsem se do něj tak blbě zabouchla, a zčásti proto, že jsem se s nikým jiným moc bavit nesměla.
Začali jsme s běháním jako obvykle. Běhal se mnou, byl tichý a pokyny mi dával skoro až něžně, jako by se obával, abych se z toho nezhroutila. Věděl o těch drbech, co se o mně šířily po Akademii, ale nikdy se o tom ani nezmínil.
Když jsme skončili, pustili jsme se do cvičení útoku a já mohla použít jakoukoli provizorní zbraň a napadnout ho s ní. Kupodivu jsem se zmohla na to, abych mu zasadila pár úderů, ačkoli se zdálo, že mně to ublížilo mnohem víc než jemu. Když se rána odrazila, vždycky jsem se zapotácela, ale Dimitrij se ani nepohnul. Přesto mě to neodradilo a útočila jsem na něj dál, bojovala jsem s téměř slepou zuřivostí. Nevěděla jsem, koho si v tu chvíli představuju: Miu, nebo Jesse, nebo Ralfa. Možná všechny najednou.
Dimitrij konečně vyhlásil pauzu. Posbírali jsme náčiní, které jsme používali k boji, a všechno vrátili do skladu. Když jsme vše odložili, podíval se na mě, jako by si mě všiml až teď
"Tvoje ruce." Pronesl několik nadávek v ruštině. Teď už jsem poznala, že jsou to nadávky, ale odmítal mě naučit jejich význam. "Kde máš rukavice?"
Podívala jsem se na svoje ruce. Trpěly už celé týdny a dneska to bylo ještě horší. V té zimě se mi úplně vysušila a popraskala kůže, místy mi ruce dokonce trochu krvácely. Měla jsem puchýře. "Žádný nemám. V Portlandu jsem je nikdy nepotřebovala."
Znovu zanadával a naznačil mi, abych si sedla na židli. Sám došel pro lékárničku. Vlhkou gázou mi otřel z rukou krev a zavrčel: "Nějaké ti seženem."
Dívala jsem se na svoje zničené ruce, když mi je ošetřoval. "Tohle je jenom začátek, že jo?"
"Začátek čeho?"
"Mého příštího já. Budu jako Alberta. Ona... a ostatní strážkyně. Jsou pevný a vypracovaný. Bojujou a trénujou a pořád lítají po venku - už nejsou moc hezký." Odmlčela jsem se. "To... to je život. Ničí je to. Myslím jejich vizáž."
Na chviličku zaváhal a pohlédl na mé. Díval se na mě těma svýma žhavýma hnědýma očima a v hrudi se mi cosi sevřelo. Zatraceně. Tyhle svoje city vůči němu budu muset zarazit. "Tobě se to nestane. Ty jsi příliš..." Hledal to nejvýstižnější slovo a já už v duchu doplňovala jako bohyně. Strašně sexy. Dimitrij to ale vzdal a jenom řekl: "Tobě se to nestane."
Obrátil pozornost zase k mým rukám. Myslí si..myslí si, že jsem hezká? Věděla jsem, jaké reakce vzbuzuju u kluků svého věku, ale s ním... nevěděla jsem. Svírání v hrudi jen vzrůstalo.
"Mojí mamě se to stalo. Bývala krásná. Asi pořád ještě je, tak trochu. Ale ne tak, jak bývala." Hořce jsem dodala: "Už jsem ji dlouho neviděla. Co já vím, třeba teď vypadá úplně jinak."
"Ty svoji matku nemáš ráda," poznamenal.
"Všiml sis toho, co?"
"Sotva ji znáš."
"V tom to právě vězí. Opustila mě. Nechala mě na Aka­demii, aby mě tu vychovali."
Když skončil s čištěním mých otevřených ran, vytáhl ná­dobku s mastí, kterou mi začal vtírat do drsné kůže na rukou. Tak trochu jsem se ztrácela ve vlastních pocitech z toho, jak mi masíroval ruce.
"To říkáš ty..., ale co jiného měla dělat? Vím, že se chceš stát strážkyní. Vím, co to pro tebe znamená. Myslíš, že ona to vnímá jinak? Myslíš, že tě měla odtud vzít, když už jsi tu stejně strávila většinu života?"
Nelíbilo se mi, když po mně házel tak rozumnými argu­menty. "Tvrdíš, že jsem pokrytec?"
"Jen říkám, že bys na ni možná neměla být tak tvrdá. Je to velice uznávaná dhampýrka. Vyslala tě na cestu, aby z tebe bylo totéž."
"Taky by ji nezabilo, kdyby za mnou občas zajela na návštěvu," zadrmolila jsem. "Ale asi máš pravdu. V něčem. Mohlo bejt hůř. Mohli mě taky třeba vychovávat jako krvavou děvku."
Dimitrij na mě pohlédl. "Já vyrůstal v dhampýrské komuně. Nejsou tak zlé, jak si myslíš."
"Aha." Najednou jsem si připadala hloupě. "Nemyslela jsem..."
"To je v pořádku." Zase se soustředil jen na moje ruce.
"Takže ty jsi tam měl rodinu? Vyrůstal jsi s nima?"
Přikývl. "Matku a dvě sestry. Od té doby, co jsem nastou­pil do školy, jsem je moc neviděl, ale pořád jsme v kontaktu. Tahle společenství jsou hlavně o rodinách. Ať už jsi slyšela cokoli, všichni se tam mají rádi."
Moje zahořklost se vrátila. Dimitrij měl se svou ostudnou matkou a příbuznými mnohem šťastnější rodinný život než já se svou "respektovanou" matkou strážkyní. Taky svou matku určitě znal líp než já tu svou.
"]o, ale... není to divný? Nejezdí tam spousta Morojů navštěvovat... no, vždyť víš."
Krouživými pohyby mi maskoval ruce. "Občas."
Z jeho tónu zaznívalo cosi nebezpečného, cosi, co mi napovědělo, ze tohle téma mu není zrovna příjemné. "O-omlouvám se. Nechtěla jsem rozebírat nic špatnýho..."
"Nejspíš... sis nemyslela, že narazíme na něco špatného." prohlásil asi po minutě. Rty se mu zvlnily do přikrčeného úsměvu. "Ty asi neznáš svého otce, nebo jo?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. jediný, co o něm vím, je, že musel mít pěkný vlasy."
Dimitrij se na mě podíval a jeho pohled mě úplně smetl. "Ano. To musel." Sklopil zrak zas na moje ruce a opatrně řekl "já svého otce znám."
Zarazila jsem se. "Fakt? Většina Morojů nezůstane - totiž některý jo, ale víš, jak to chodí. Většinou jenom..."
"Měl moji matku rád." Slovo "rád" nevyslovil zrovna hezkým tónem. "A často ji navštěvoval. Je otcem i mých sester. Ale když přicházel..., no, nezacházel s matkou zrovna dobře. Dělal strašné věci."
"Třeba..." Zaváhala jsem. Bavili jsme se o Dimitrijově matce. Netušila jsem, jak daleko můžu zajít "Chtěl po ní věci, co dělají krvavý děvky?"
"Mlátil ji," odpověděl nevýrazně. Ovázal mi ruce obinadly, ale pořád je svíral ve svých. Ani jsem nevěděla, jestli si to uvědomuje. Já tedy ano. Měl teplé a velké ruce s dlouhými ladnými prsty. Ty prsty by mohly hrát na piano, kdyby jejich vlastník vedl jiný život. "Ach, bože," povzdechla jsem. Připadalo mi to strašné. Stiskla jsem mu ruce. Opětoval můj stisk. "To je hrůza. A ona... nechala si to líbit?"
"Nechala." Jeden koutek úst se mu zdvihl ve zlomyslný a zároveň smutném úsměvu. "Ale já ne."
Zaplavilo mě nadšení. "Řekni mi, tys toho hajzla zmlátil?"
Usmál se ještě víc. "Jo."
"Páni." Myslela jsem, že Dimitrij už nemůže být drsnější, ale to jsem se pletla. "Tys zmlátil svýho tátu. To je fakt hrozný..., to, co se stalo. Teda! Ty jsi vážně bůh."
Zamrkal. "Co?"
"Ale nic." Rychle jsem se pokusila změnit téma. "Kolik ti bylo?"
Pořád se tvářil, že ho ta poznámka o bohu vyvedla z míry. "Třináct."
No teda! Rozhodně bůh. "Tys ve třinácti zmlátil svýho tátu?"
"Nebylo to tak těžké. Měl jsem větší sílu než on a byl jsem skoro stejně vysoký. Nemohl jsem ho nechat, aby v tom po­kračoval. Musel pochopit, že být královský Moroj nezname­ná, že si může dělat, co chce, a ubližovat jiným - i když se jedná o krvavou děvku."
Jen jsem zírala. Nemohla jsem uvěřit, že tohle právě řekl o své matce. "Omlouvám se."
"To je v pořádku."
Jednotlivé dílky skládačky zapadly na své místo. "Tak proto tě tak rozlítil Jesse? Byl to jen další královský, co chtěl dokázat svou převahu dhampýrce."
Dimitrij odvrátil zrak. "Naštvalo mě to z mnoha důvodů. Koneckonců jsi porušila pravidla a..."
Nedopověděl to, ale díval se mi do očí takovým způsobem, že mě to rozpalovalo.
Jak jsem si vzpomněla na Jesse, bohužel mi to hned zkazilo náladu. Sklopila jsem oči. "Vím, že jsi slyšel, co o mně lidi povídají. Že jsem..."
"Vím, že to není pravda," skočil mi do řeči.
Ta jeho okamžitá a neochvějná odpověď mě překvapila. Hloupě jsem se ho začala vyptávat. "Jo, ale jak můžeš vědět..."
"Protože tě znám," odvětil zpříma. "Znám tvoji povahu. Vím, že z tebe bude skvělá strážkyně."
Díky jeho důvěře se mi zas vrátil ten hřejivý pocit. "To jsem ráda, že aspoň někdo. Všichni ostatní si myslí, že jsem totálně nezodpovědná."
"Když se staráš o Lissu víc než o sebe..." Zavrtěl hlavou. "Ne. Chápeš svou zodpovědnost mnohem víc než strážci dvakrát tak staří jako ty. Uděláš všechno, co je třeba, abys uspěla."
Uvažovala jsem o tom. "Nevím, jestli dokážu udělat všech­no, co je třeba." Tázavě pozvedl obočí. "Nechci si ostříhat vlasy," objasnila jsem.
Zatvářil se nechápavě. "Nemusíš si ostříhat vlasy. To není nutné."
"Všechny strážkyně mají vlasy nakrátko. Aby byla vidět jejich tetování."
Nečekaně pustil moje ruce a naklonil se dopředu. Pomalu zvedl ruku a zamyšleně si obtočil pramen mých vlasů kolem prstu. Strnula jsem. V tu chvíli na světě neexistovalo nic kromě Dimitrije a jeho doteku. Pak mi vlasy pustil a zatvářil se trochu udiveně – a zahanbeně – z toho, co udělal.
"Nestříhej si je," pravil drsně.
Konečně jsem se vzpamatovala a vzpomněla si, jak zase promluvil. "Ale když si je neostříhám, nikdo neuvidí moje tetování."
Obrátil se ke dveřím a na rtech mu hrál úsměv. "Vyčeš si je nahoru."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře