Moje-kniha | 16.kapitola

Lissa a Aaron.

Mia se zjevně dozvěděla o tom večírku, a když zjistila, že tam Aaron šel bez ní, vybuchla. Vrhla se na něj a oznámila mu, že pokud chce být s ní, nemůže utíkat a scházet se s Lissou. A tak se Aaron rozhodl, že s ní být nechce. To ráno se s ní rozešel.. a nejen to.

Začal chodit s Lissou. Pořád byli spolu, u oběda se objíma­li, povídali si a smáli se. Poutem jsem z Lissy cítila, že ji Aaron zas nějak extra nebere, ačkoli na něj hleděla, jako by byl tou nejvíc fascinující bytostí na Zemi. Většina z toho byla jen na­oko, ale to mu nedocházelo. Vypadal, jako by se každou chvíli chystal postavit pro ni chrám.

A já? Já se cítila mizerně.

Moje pocity se ale rozhodně nemohly srovnávat s Miinými. U oběda seděla na opačném konci jídelny než my, upřeně zírala před sebe a nevnímala utěšování svých kamarádek. V bledém obličeji měla červené skvrny a oči měla zarudlé. Když jsem procházela kolem ní, neřekla nic zlomyslného.

Žádné foukané vtípky. Žádné výsměšné pohledy, Lissa ji zničila přesně tak, jak Mia slibovala, že zničí nás.

Jediný, kdo na tom byl ještě hůř než Mia, byl Christian. Na rozdíl od ní neměl problém sledovat ten šťastný pár. V obličeji se mu při tom zračila neskrývaná nenávist. Jako obvykle si toho nikdo kromě mě nevšiml.

Asi po desátém pohledu na Lissu mazlící se s Aaronem jsem se zvedla od oběda dřív a vydala se za profesorkou Carmackovou, která vyučovala živlovou magii. Už delší dobu jsem se jí chtěla na něco zeptat.

"Rose, ano?" Zatvářila se udiveně, že mě vidí, ale nebyl v tom vztek ani znechucení, jako u poloviny ostatních profe­sorů.

"Jo. Mám dotaz ohledně... no, magie."

Pozvedla obočí. Novicové nestudovali magii, "Jistě. Co byste ráda věděla?"

"Tuhle jsem slyšela, jak kněz mluvil o svatým Vladimírovi... Nevíte, na jakej živel se specializoval? Myslím Vladimíra, ne toho kněze."

Zamračila se. "Zvláštní. Je tady tak slavný, že mě udivuje, že s tím ještě nikdo nepřišel. Nejsem na něj žádný odborník, ale ve všech těch příbězích, co jsem o něm slyšela, se nevy­skytuje nic, co by ho, řekněme, spojovalo s nějakým určitým živlem. Anebo to nikdo nezaznamenal."

"A co ty jeho léčitelský schopnosti?" postrčila jsem ji. "Je nějakej živel, kterej vám umožňuje tohle dělat?"

"Ne, o žádném takovém nevím." Rty se jí zvlnily do ne­patrného úsměvu. "Věřící by řekli, že uzdravoval silou Boží, a ne žádnou živlovou magií. Koneckonců jedna věc, která se v těch příbězích zmiňuje s jistotou, je to, že byl ,pln ducha‘."

"Je možný, že se na nic nespecializoval?"

Její úsměv se vytratil. "Rose, skutečně se bavíme o svatém Vladimírovi? Nebo o Lisse?"

"Ne tak úplně..." vykoktala jsem.

"Vím, že je to pro ni těžké - zejména před všemi jejími spolužáky-, ale musí být trpělivá," vysvětlila mi opatrně. "Dojde k tomu. Vždycky k tomu dojde."

"Někdy ale ne."

"Zřídka. Ale nemyslím, že by byla jednou z těch, které to nikdy nepotká. Ve všech čtyřech živlech projevuje nadprůměrné schopnosti, i když nikde nedosáhla úrovně specializace. Jeden element co nevidět začne ovládat lépe než ostatní."

To mi vnuklo nápad. "Dá se specializovat na víc než na jeden živel?"

Zasmála se a zavrtěla hlavou. "Ne. Vyžadovalo by to příliš mnoho síly. Nikdo nedokáže zvládnout celou magii, aniž by se zbláznil."

No výborně.

"Dobře. Díky." Vykročila jsem ke dveřím, když vtom mě napadlo ještě něco. "Pamatujete na paní profesorku Karpovou? Na co ta se specializovala?”

Profesorka Carmacková nasadila nepříjemný výraz, stejně jako jiní profesoři, když padla zmínka o Karpové. "Vlastně..."

"Co?"

"Málem jsem na ni zapomněla. Myslím, že právě ona patřila k těm zřídkavým případům, kdy někteří svou specializaci nikdy neobjeví. Ovládala všechny čtyři živly, ale opravdu jen na nízké úrovni."

Po zbytek odpoledního vyučování jsem přemýšlela o tom, co mi řekla profesorka Carmacková. Snažila jsem se to za­pracovat do své teorie, že Lissu, Karpovou a Vladimíra něco spojuje. Taky jsem pozorovala Lissu. Chtělo s ní teď mluvit tolik lidí, že ani nezaregistrovala moje mlčení. Přesto se na mě ale často usmívala a v očích se jí zračila únava. Smát se a bavit se celý den s lidmi, které neměla dvakrát v oblibě, si vybíralo svou daň.

"Mise splněna," oznámila jsem jí po vyučování. "Můžeme zastavit projekt vymejvání mozků."

Seděly jsme na lavičce na nádvoří a Lissa klátila nohama. "Co tím myslíš?"

"Zvládlas to. Přesvědčilas lidi, aby mi nestěžovali život. Zničilas Miu. Ukradlas Aarona. Pár týdnů si s ním ještě hraj a pak ho odhoď stejně jako ostatní královský. Budeš mnohem šťastnější."

"Ty myslíš, že teď šťastná nejsem?"

"Vím, že nejsi. Některý večírky jsou zábava, ale ty nesnášíš předstírat, že kamarádíš s lidma, který nemáš ráda - a ty nemáš ráda většinu z nich. Vím, jak tě v noci Xander vytočil."

"Je to vůl, ale s tím si umím poradit. Kdybych s nima pře­stala kamarádit, všechno by se zas vrátilo do starých kolejí. Mia by po nás zase šla. Takhle nás nemůže prudit."

"To za to přece nestojí, když tě prudí všechno ostatní."

"Mě nic neprudí." Vyznělo to trochu jako sebeobrana.

"Fakt?" zeptala jsem se drsně. "Protože jsi tak strašně zabouchlá do Aarona? Protože už se nemůžeš dočkat, až si to spolu zase rozdáte?"

Civěla na mě. "Už jsem ti někdy řekla, že občas umíš bejt pěkná mrcha?"

Nebrala jsem to na vědomí. "Jen se ti snažím říct, že i bez toho všeho máš dost starostí. Kvůli těm nátlakům, co pořád používáš, úplně vyhoříš."

"Rose!" Úzkostlivě se rozhlédla kolem. "Buď zticha!"

"Vždyť je to pravda. Když to budeš používat pořád, hráb­ne ti. Opravdu."

"Nemyslíš, že to trochu přeháníš?"

"A co profesorka Karpová?"

Lissa náhle strnula. "Co je s ní?"

"Ty jsi stejná jako ona."

"To teda nejsem!" Z jejích zelených očí zaplál hněv. "Taky uzdravovala."

Šokovalo ji, když jsem se o tom zmínila. Tohle téma nás tížilo už dlouho, a skoro nikdy jsme o tom nemluvily.

"To nic neznamená."

"Co když jo? Znáš někoho jinýho, kdo to umí? Nebo někoho, kdo umí používat nátlak na dhampýry i Moroje?"

"Ona nikdy takovej nátlak nepoužívala," namítla

"Ale jo. Snažila se ho na mě použít tu noc, kdy odešla. Začalo to fungovat jenže pak ji odvedli dřív, než to stihla dokončit." Anebo to fungovalo? Koneckonců tohle se odehrálo jen měsíc před tím, než jsme s Lissou utekly z Akademie. Vždycky jsem myslela, že to byl můj nápad, ale možná že skutečnou hybnou silou bylo to, co mi řekla profesorka Karpová.

Lissa si založila ruce. Tvářila se vzdorovitě, ale pocity měla znepokojené. "Fajn. No a? Tak je zrůda jako já. Nic to neznamená. Hráblo jí, protože... prostě byla magor. S ničím jiným to nemá nic společnýho.!

"Ale nejde jenom o ni," řekla jsem pomalu. "Ještě někdo byl jako vy dvě. Přišla jsem na to." Zaváhala jsem. "Znáš svatýho Vladimíra..."

A konečně jsem to všechno ze sebe vypustila. Pověděla jsem jí všechno. Řekla jsem jí, jak ona, profesorka Karpová i svatý Vladimír uměli uzdravovat a používat supernátlak. Přestože se cítila dotčená, pověděla jsem jí i o tom, jak se snadno rozlítili a pak se pokoušeli ublížit si.

"Pokusil se o sebevraždu," řekla jsem, aniž bych se jí dívala do očí. "A taky jsem si všimla jizev na kůži profesorky Karpový - jako by si chtěla rozdrásat obličej. Snažila se ty jizvy a rány schovávat pod vlasy, ale já si všímala, že jí přibý­valy pořád nový škrábance."

"To nic neznamená," trvala na svém Lissa. "To je všechno jen náhoda."

Znělo to, jako by tomu chtěla věřit, ale částečně tomu asi i věřila. Jenže zároveň se zoufale toužila dovědět, že není zrů­da, že v tom není sama. I když ty zprávy byly špatné, aspoň teď věděla, že existují i jiní, jako je ona.

"Je náhoda i to, že nikdo z vás nemá žádnou specializaci?"

Převyprávěla jsem jí svůj rozhovor s profesorkou Carmackovou a vysvětlila svou teorii o specializaci na všechny čtyři živly. Taky jsem zopakovala profesorčinu poznámku o tom, jak by to člověka zničilo.

Když jsem skončila, Lissa si promnula oči a trochu si při tom rozmázla make-up. Chabě se na mě usmála. "Nevím, co je šílenější: jestli to, cos mi právě řekla, nebo to, že jsi něco přečetla, abys tomu přišla na kloub."

Ušklíbla jsem se a ulevilo se mi, že se Lissa vzchopila natolik, že je schopná žertovat. "Hele, já umím číst."

"Vím, že jo. A taky vím, že ti trvalo rok, než jsi přečetla Šifru mistra Leonarda." Zasmála se.

"Za to jsem nemohla! A nesnaž se změnit téma."

"Nesnažím." Usmála se a povzdechla. "Jenom nevím, co si o tom všem myslet."

"Nemusíš si myslet nic. Hlavně už nedělej nic, co by tě rozzuřilo. Pamatuješ na proplouvání ve středním proudu? Vrať se k tomu. Bude to pro tebe mnohem jednodušší."

Zavrtěla hlavou. "To nemůžu. Zatím ještě ne."

"Proč ne? Už jsem ti řekla..." Zarazila jsem se, jelikož mě udivilo, že jsem na to nepřišla dřív. "Nejde jenom o Miu. Ty to všechno děláš proto, že si myslíš, že se to od tebe očekává. Pořád se snažíš být jako Andre."

"Moji rodiče by chtěli, abych..."

"Tvoji rodiče by chtěli, abys byla šťastná."

,To není tak snadný. Rose. Nemůžu tyhle lidi napořád ig­norovat. Taky jsem královská."

"Většina z nich stojí za prd."

,,A spousta z nich bude pomáhat vládnout Morojům. Andre to věděl. On nebyl jako ostatní, on dělal, co musel, pro­tože věděl, jak jsou důležití."

Opřela jsem se o lavičku. "No, to je možná ten problém. O tom, kdo je ,důležitý‘, se rozhodujeme na základě rodiny, z jaký pochází, a potom to dopadá takhle. Proto počet Morojů stále klesá a z jiných, jako je Taťána, se stávají královny. Možná by to chtělo nový královský systém."

"No tak. Rose. Tak to prostě chodí; takhle to chodí už po staletí. Musíme se s tím smířit." Jen jsem zírala. "Dobře a co takhle?" pokračovala dál. "Trápí tě, že budu jako oni - profesorka Karpová a svatý Vladimír -, správně? Říkalas, že bych neměla používat svoje schopnosti, že kdybych to dělala, jen by tovšechno zhoršilo. Co když toho nechám? Nátlaku, uzdravování, všeho."

Přimhouřila jsem oči. "To bys mohla?" Přesně to jsem pro ní chtěla celou tu dobu. Její deprese začaly zrovna v době, kdy se objevily její schopnosti, což bylo hned po té nehodě. Měla jsem za to, že mezi nimi existuje nějaká spojitost, obzvláště ve světle toho varování profesorky Karpové.

"Ano."

Tvářila se klidně, vážně a vyrovnaně. Světlé vlasy měla pečlivě spletené do francouzského copu a na sobě šaty a přes ně semišové sako, takže vypadala, jako by se právě chystala zaujmout rodinné místo v radě.

"Budeš se muset vzdát všeho," upozornila jsem ji "Žádný uzdravování, i kdyby bylo to zvířátko seberoztomilejší. A žádný nátlaky, abys oslnila královský."

Vážně přikývla. ,,To zvládnu. Budeš se pak cítit líp?"

"Jo, ale ještě líp bych se cítila, kdybys skoncovala s magií a kamarádila zase s Natálií."

"Já vím, já vím. Ale nemůžu přestat hned, aspoň zatím ne."

Nemohla jsem ji přimět, aby ustoupila – zatím - ale ulevilo se mi, že aspoň nebude používat svoje schopnosti.

"Dobře," uzavřela jsem to a vzala si svůj batoh. Měla jsem zpoždění na trénink. Už zase. "Můžeš si dál hrát s tou ban­dou spratků, pokud udržíš ty ostatní věci pod kontrolou." Zaváhala jsem. "A víš, s Aaronem a Miou se ti to vážně po­vedlo. Ale nemusíš s ním dál chodit, aby ses udržela mezi královskými."

"Proč mám pořád pocit, ze už ho nemáš ráda?"

"Mám ho ráda, tak.normálně - asi tolik jako ty. Ale nemyslím, že by ses měla rozpalovat a mazlit s někým, kotvo máš ráda jen tak normálně."

Lissa vyvalila oči v předstíraném ohromeni. "To mluví Rose Hathawayová? Ty ses změnila? Nebo máš někoho, koho máš ráda víc než normálně?"

"Hele," řekla jsem a bylo mi to nepříjemné, "jen na tebe dohlížím. A navíc jsem předtím nezjistila, jak moc je Aaron nudný."

Pousmála se. "Ty si myslíš o každým, že je nudnej."

"Christian není."

Vyklouzlo mi to dřív, než jsem tomu stačila zabránit. její úsměv se vytratil. "Je to kretén. jednoho dne se mnou úplně bez důvodu přestal mluvit." Založila si ruce. "Ale ty ho bez­tak nesnášíš, ne?"

"Mužů ho nesnášet a při tom si myslet, že je zajímavej."

Taky jsem si ale začínala myslet, že jsem se v Christianovi spletla. Byl hrůzostrašný a temný a rád podpaloval lidi. Na druhé straně byl ale chytrý a zábavný - takovým pokřiveným způsobem – a na Lissu měl uklidňující účinky.

Jenže jsem to všechno zvorala. Nechala jsem se unést vztekem a žárlivosti, což skončilo tím, ze jsem je rozdělila. Kdybych ho byla nechala tu noc jít za ní do záhrady, možná by se tak nerozrušila a nepořezala se. Možná by teď byli spolu a nehleděli by na školní politiku.

Osud zjevně musel být téhož názoru, neboť pět minut poté, co jsem opustila Lissu, potkala jsem Christiana, který mířil přes nádvoří. Jak jsme se míjeli, naše pohledy se na oka­mžik střetly. Málem jsem šla dál. Málem. Zhluboka jsem se nadechla a zastavila se.

"Počkej..., Christiane," zvolala jsem na něj. Zatraceně, už tak jsem šla pozdě na trénink. Dimitrij mě zabije.

Christian se otočil a podíval se na mě. Ruce měl vražené v kapsách dlouhého černého kabátu, hrbil se a tvářil se lhostejně.

"Jo?"

"Dík za ty knihy." Neřekl nic. "Za ty, cos dal Masonovi."

"Aha. Myslel jsem, že míníš jiný knihy."

Chytrák. "Nechceš se zeptat, na co jsem je potřebovala?"

"To je tvoje věc. Měl jsem za to, že se nudíš, když máš domácí vězení."

"To by mě muselo unudit."

Nezasmál se mému vtipu. "Co chceš, Rose? Musím už někde být."

Věděla jsem, že lže. Navíc můj sarkasmus nepůsobil tak zábavně jako obvykle. "Chtěla bych, abyste spolu s Lissou zase kamarádili."

"Myslíš to vážně?" Podezřívavě si mě prohlížel. "Po tom, cos mi řekla?"

"Jo... Mason ti to nevyřídil?"

Christian se ušklíbl. "Něco mi řekl."

"A?"

"A nechci to slyšet od Masona." Šklebil se čím dál víc. "Poslalas ho, aby se za tebe omluvil. Postav se a udělej tosama."

"Jseš vůl," oznámila jsem mu.

"Jo. A ty jsi lhářka. Chci vidět, jak spolkneš tu svou pýchu." "Svou pýchu polykám už dva týdny," zavrčela jsem.

Pokrčil rameny, otočil se a měl se k odchodu.

"Počkej!" křikla jsem za ním a položila mu ruku na rame­no. Zastavil se a ohlédl se po mně. "Dobře, dobře. Lhala jsem ti o tom, jak tě bere. Nikdy o tobě nic špatnýho neřekla. Má tě ráda. Vymyslela jsem si to, protože já tě ráda nemám."

"A teď chceš, abych s ní mluvil."

Když jsem vyslovila následující slova, skoro jsem nemohla uvěřit, že vůbec opustila moje rty. "Myslím..., že bys pro ni mohl být... dobrý."

Několik dusivých okamžiku jsme na sebe jen zírali. Už se tolik neušklíbal. Moc ho toho nepřekvapovalo. Ale tohle ano.

"Promiň, neslyšel jsem tě. Mohla bys to zopakovat?" dotázal se nakonec.

Měla jsem co dělat, abych mu jednu nevrazila. "Nechceš už toho nechat? Chci, abys s ní zase kamarádil."

"Ne."

"Podívej, řekla jsem ti, že jsem lhala..."

"O to nejde. Jde o ni. Myslíš, že s ní teď můžu mluvit? Zase je s ní princezna Lissa." Z jeho slov odkapával jed. "Nemůžu se k ní ani přiblížit, ne, když má kolem sebe pořád tu králov­skou bandu."

"Ty jsi taky královskej," řekla jsem spíš pro sebe než jemu. Neustále jsem zapomínala, že rodina Ozerových je jednou z dvanácti rodin.

"To ale moc neznamená, když mám rodinu plnou Strigojů, co?"

"Ale ty nejsi - počkat. To vás spojuje," uvědomila jsem si s údivem.

"Co? Že se ze mě stane Strigoj?" zeptal se uštěpačně.

"Ne... Že jste oba ztratili rodiče. Oba jste je viděli umírat."

"Ona viděla svoje rodiče umírat. Já viděl, jak ty moje za­vraždili."

Trhla jsem sebou. "Já vím. Je mi to líto. Muselo to být... Vlastně, nemám ani tucha, jaký to muselo být."

Jeho křišťálově modré oči se rozostřily. "Bylo to jako sledo­vat, jak ti do domu vtrhne armáda smrti."

"Myslíš... svoje rodiče?"

Zavrtěl hlavou. "Strážce, co je přišli zabít. Mí rodiče byli strašliví, ale pořád vypadali jako mí rodiče - asi byli jen tro­chu bledší. A měli trochu červenější oči. Ale chodili a mluvili úplně stejným způsobem. Nevěděl jsem, že se s nimi něco stalo, to věděla jen moje teta. Hlídala mě, když si pro mě přišli."

"Chtěli z tebe taky udělat Strigoje?" Úplně jsem zapomněla na svoje původní poslání a nechala se strhnout tím příběhem. "Byl jsi ještě malej."

"Nejspíš si mě chtěli nechat, dokud trochu nepovyrostu, a pak ze mě udělat Strigoje. Teta Taša jim ale nedovolila, aby si mě vzali. Snažili se ji přesvědčit, ale když je vůbec neposlouchala, pokusili se ji ovládnout násilím. Bojovala s nimi - dostala pěknou nakládačku - a pak se objevili strážci." Znovu se na mě podíval. Usmál se, ale v tom úsměvu nebylo nic veselého. "Jak jsem řekl, armáda smrti. Myslím si, že jsi cvok, Rose, ale jestli jednou budeš jako oni, dokážeš napáchat pěknou škodu. Dokonce i já bych se s tebou nerad zapletl."

Připadala jsem si strašně. Měl hrozný život a já mu sebrala jednu z mála dobrých věcí, které ho potkaly. "Christiane, omlouvám se, že jsem to mezi tebou a Lissou tak pokazila. Byla jsem blbá. Ona s tebou chtěla být. A myslím, že pořád ještě chce. Kdybys mohl jenom..."

"Už jsem ti řek, že nemůžu."

"Mám o ni strach. Hraje to teď s královskýma, aby se pomstila Mie - a dělá to pro mě.

"A ty jí nejsi vděčná?" Jeho sarkasmus se zase vrátil.

"Dělám si starosti. Nezvládá tyhle falešný politický hrát­ky. Neprospívá jí to, ale mě neposlouchá. Hodila... hodila by se mi pomoc."

"Jí by se hodila pomoc. Hele, netvař se tak překvapeně - vím, že se s ní něco děje. A to ani nemluvím o tý záležitosti s jejím zápěstím."

Nadskočila jsem. "Ona ti to řekla?" Proč by ne? Svěřovala se mu s kdečím.

"Nemusela," prohlásil. "Mám oči." Musela jsem asi vypa­dat dost zbědovaně, protože povzdechl a prohrábl si rukou vlasy. "Hele, jestli zastihnu Lissu samotnou..., pokusím se s ní promluvit. Ale upřímně..., jestli jí fakt chceš pomoct..., já jsem spíš rozvraceč, takže by ti možná líp mohl pomoct někdo jinej. Třeba Kirová. Nebo ten strážce, co tě učí. Co já vím. Někdo, kdo něco ví. Někdo, komu věříš."

"Lisse by se to nelíbilo." Uvažovala jsem o tom. "A mně taky ne."

"Jo, jasně. Všichni holt máme něco, co se nám nelíbí. To je život."

Začínal mě štvát. "Co jsi zač? Odborník na život?"

V obličeji se mu mihl strašidelný úsměv. "Kdybys nebyla takovej psychouš, byla by s tebou celkem sranda."

"Zvláštní, že totéž si myslím já o tobě."

Neřekl už nic, jen se usmál a odešel.