17.kapitola

19. prosinec 2011 | 01.03 |

 Poněkolikadnech mi Lissa před jídelnou oznámila šokující novinky.

"Strejda Viktor vezme Natálii tenhle víkend pryč. Budou nakupovat v Missoule. Na tu tancovačku. Říkali, abych jela s nima."
Neřekla jsem nic. Moje mlčení ji překvapilo.
"Není to super?"
"Pro tebe asi jo. Ale mě nečekají nákupní centra ani tancování."
Nadšeně se usmála. "Řekl Natálii, že kromě mě může vzít ještě dva lidi. Přemluv ji, aby vzala tebe a Camille."
Rozhodila jsem rukama. "No, díky, ale já po vyučování nesmím ani do knihovny. Do Missouly mě nikdo nepustí."
"Strejda Viktor myslí, že přesvědčí Kirovou, aby tě pustila. Dimitrij se o to taky snaží."
"Dimitrij?"
"Jo. Když opustím kampus, musí jít se mnou." Zazubila se, protože myslela, že můj zájem o Dimitrije se týká jen toho výletu. "Konečně to vyřešili s tím mým účtem - mám k němu zase přístup. Tak můžeme nakupovat oblečení i jiný věci. A jestli tě pustí do nákupního centra, budou tě muset pustit i tancovat."
"Budeme tancovat?" podivila jsem se. Nikdy jsme netančily. Školní společenské události. Ani náhodou.
"Jistěže ne. Ale bude tam hafo jiných večírků. Začneme na plese a pak se vyplížíme," Šťastně povzdechla. "Mia tak žárlí, že to snad ani nemůže vydržet."
Pokračovala dál a vyjmenovávala mi všechny obchody, kam půjdeme a co tam nakoupíme. Přiznávám, ze jsem byla nadšená při pomyšlení, že si budu moct koupit něco nového na sebe, jenže jsem pochybovala, že by mi poskytli takové bájné uvolnění.
"Hele," vzpomněla si vzrušeně. "Měla bys vidět ty boty, co mi půjčila Camille. Vůbec mě nenapadlo, ze máme stejnou velikost. Vydrž." Otevřela svůj bágl a začala se v něm přehrabovat.
Najednou ale vykřikla a odhodila ho na zem. Vypadly z něj učebnice a boty. A mrtvá holubice.
Byla to jedna z těch světle hnědých holubic, které sedaly na drátech podél silnice a pod stromy v kampusu. Měla na sobě tolik krve, že jsem nedokázala ani rozeznat, kde má zranění. Koho by napadlo, že v tak maličkém stvořeni je tolik krve? Bez ohledu na to pták byl rozhodně mrtev.
Lissa si překryla rukou ústa a s dokořán otevřenýma očima jen beze slova zírala.
"Zkurvysyn," zanadávala jsem. Bez váháni jsem popadla klacek a odstrčila malé opeřené tělíčko stranou. Když byla holubice z cesty, začala jsem cpát Lissiny věci zpátky do je­jího batohu a snažila se při tom nemyslet na choroboplodné zárodky z mrtvého ptáka. "Proč se to sakra pořád – Liss!"
Vyskočila jsem a odstrčila ji na stranu. Už klečela na zemi a natahovala ruku k holubici. Nejspíš si ani neuvědomovala, co dělá. Její instinkt byl natolik silný, ze fungoval nezávisle na ní.
"Lisso," oslovila jsem ji a chytila ji za ruku. Pořád se sklá­něla nad holubicí. "Nedělej to."
"Můžu ji zachránit."
,,Ne, nemůžeš. Slíbilas tni to, vzpomínáš? Někdo holt musí zůstat mrtvý. Nech ji." Stále jsem cítila její napětí, a tak jsem nepřestávala naléhat. "Prosím, Liss. Slíbilas mi to."
Po chvíli jsem ucítila, že se trochu uklidnila a její napětí povolilo. "Nesnáším to. Rose. Nesnáším to všechno."
Pak vyšla ven Natálie, která si toho krutého výjevu vůbec nevšimla.
"Holky - ach, můj bože!" vyjekla, když uviděla holubici. "Co to je?"
Pomohla jsem Lisse a obě jsme vstaly. "Další, ehm, fór."
"Je... mrtvá?" Znechuceně zkřivila obličej.
"Ano," odpověděla jsem pevně.
Natálie vycítila naše napětí a těkala pohledem druhou. "Děje se ještě něco?"
"Nic." Podala jsem Lisse její bágl. "Tohle je jenom něčí stupidní, úchylnej fórek a já to jdu hned oznámit ředitelce, aby to tady uklidili."
Natálie se odvrátila a v obličeji byla trochu zelená, "Proč ti pořád někdo tohle dělá? Je to děs."
Vyměnily jsme si s Lissou pohledy.
"Netuším," odvětila jsem. Jak jsem šla do kanceláře Kirové začala jsem o tom přemýšlet.
Když jsme objevily tu lišku, Lissa naznačovala, že se někdo musel dovědět o havranovi. Já tomu nevěřila. Tu noc jsme byly v lese samy a profesorka Karpová by to nikomu neřekla. Ale co když to někdo viděl? Co když to někdo dělal proto, aby se přesvědčil, že Lissa umí přivést zvíře zpátky k životu, a ne proto, aby ji vyděsil? Co bylo na tom papírku u králíka? Vím, co jsi zač.
O ničem z toho jsem se Lisse nezmínila; ona mým konspiračním teoriím moc nevěřila. A navíc, když jsem ji pak uvi­děla druhý den, ve světle nových událostí úplně na holubici zapomněla. Kirová mi dovolila jet o víkendu pryč. Vyhlídky na nakupování prosvětlily spoustu temných situací - dokon­ce i vraždu zvířete - a já odložila svoje starosti na neurčito.
Až na to, že když nastal ten den, zjistila jsem, že moje pro­pustka má háček.
"Ředitelka Kirová myslí, že si od té doby, co ses sem vráti­la, vedeš dobře," oznámil mi Dimitrij.
"Kromě toho, že jsem vyprovokovala hádku na hodině profesora Nagye?"
"Nedává ti to za vinu. Ne tak úplně. Přesvědčil jsem ji, že potřebuješ pauzu... a že ji můžeš využít jako tréninkové cvičení."
"Tréninkové cvičení?"
Stručně mi to objasnil cestou za ostatními, co s námi jeli. Viktor Daškov, který vypadat špatně jako vždy, tam čekal se svými strážci. Natálie se k němu rozběhla a on ji s úsměvem opatrně objal. Objetí ale skončilo jeho kašláním. Natálie ho sledovala očima rozšířenýma soucitem a vyčkávala, až záchvat kašle přejde.
Prohlašoval, že se cítí dost dobře na to, aby nás doprovodil, a zatímco jsem obdivovala jeho odhodlání, napadlo mě, že pro něj asi není lehké nakupovat s hordou pubertálních holek.
Ve velké školní dodávce jsme hned po svítání vyrazili do dvě hodiny vzdálené Missouly. Mnoho Morojů žije odděleně od lidí, ale spousta jich žije i mezi lidmi, a když chcete naku­povat v jejich obchodních centrech, musíte se řídit otvírací­mi hodinami. Okýnka vzadu v dodávce měla tónovaná skla, takže filtrovala sluneční světlo, aby se to nejhorší nedostalo k vampýrům.
Jelo nás devět: Lissa, Viktor, Natalie, Camille, Dimitrij, já a tři další strážci. Dva z nich, Ben a Spiridon, vždy cestovali s Viktorem. Třetí byl strážce ze školy, Stan, ten idiot, co mě tak ponížil hned první den.
"Camille a Natalie zatím nemají svoje osobní strážce," vy­světlil mi Dimitrij. "Obě jsou pod ochranou svých rodinných strážců. A jelikož studují na Akademii a opouštějí kampus, doprovází je školní strážce - Stan." Já jela proto, že jsem byla Lissina strážkyně. Většina dívek v jejím věku ještě nemá své osobní strážce, ale okolnosti z Lissy udělaly neobvyklý případ.
Seděla jsem vzadu s ním a se Spiridonem, takže se se mnou mohli podělit o své zkušenosti, což jsem považovala za další trénink. Ben a Stan seděli vpředu, zatímco všichni ostatní uprostřed. Lissa se hodně bavila s Viktorem, oba si sdělovali nejnovější zvěsti. Camille, která byla vychována tak, aby se ke starším královským chovala slušně a uctivě, se jen usmívala a přikyvovala. Natalie se neustále snažila obrátit pozornost svého otce na sebe a toužila po tom, aby se přesto bavil s Lissou. Nějak jí to nefungovalo. Zjevně tomu brebentění nevěnoval pozornost.
Obrátila jsem se zase na Dimitrije. "Měla by mít dva stráž­ce. Princové a princezny mají vždycky dva."
Spiridon byl asi v Dimitrijově věku, na hlavě měl rozčepý­řené blond vlasy a choval se o něco normálněji než Dimitrij. Přestože měl řecké jméno, mluvil s jižanským přízvukem. "Neboj, bude jich mít spoustu, až nastane čas. Dimitrij už je beztak jedním z nich. A je pravděpodobné, že ty budeš taky. Proto tu ostatně dneska jsi."
"Součást tréninku" poznamenala jsem.
"Jo. Budeš Dimitrijova partnerka."
Nastala chvíle trapného ticha, což pravděpodobně nezare­gistroval nikdo kromě mě a Dimitrije. Naše pohledy se setkaly.
"Partnerka strážkyně," uvedl Dimitrij věc na pravou míru, což vskutku nebylo nutné. Jako by i on uvažoval o jiných dru­zích partnerství.
"Jo," přitakal Spiridon.
Nedbal na napětí kolem a začal vysvětlovat, jak fungu­jí páry strážců. Byly to běžné záležitosti, jaké jsou v každé učebnici, ale teď, když jsem si to měla vyzkoušet v reálném světě; znamenalo to pro mě mnohem víc. Strážci byli přidě­leni Morojům podle jejich důležitosti. Dva strážci bývali ne­jobvyklejší skupinou, takhle budu nejspíš hodně pracovat při ochraně Lissy. Jeden strážce vždy zůstává blízko terče; druhý se drží vpovzdálí a sleduje okolí. Tomu se nudně říká blízký a vzdálený strážce.
"Ty nejspíš vždycky budeš blízká strážkyně," oznámil mi Dimitrij. "Jsi žena a navíc stejně stará jako princezna. Můžeš se u ní zdržovat blízko, aniž by to vzbudilo nežádoucí pozornost."
"A nemůžu ji spustit z očí," poznamenala jsem. "Ani tebe." Spiridon se rozesmál a loktem šťouchl do Dimitrije. "Máš tady hvězdnou studentku. Už jsi jí dal kůl?"
"Ne. Ještě není připravená."
"Byla bych, kdyby mi někdo ukázal, jak se s tím zachází," namítla jsem. Věděla jsem, že každý strážce v dodávce má svůj kůl a schovanou pistoli.
"Musíš toho zvládnout mnohem víc než se jen naučit zacházet s kůlem," řekl Dimitrij tím svým způsobem, kdy dával jasně najevo, že je starší a moudřejší.
"Musíš si je podmanit. A pak se musíš přimět k tomu, abys je zabila."
"Proč bych je nezabila?"
"Většina Strigojů jsou bývalí Morojové, kteří se proměnili. Někdy se jedná o Moroje nebo dhampýry, které někdo pro­měnil ve Strigoje násilím. Na tom ale nezáleží. Je totiž vel­ká pravděpodobnost, že narazíš na někoho, koho jsi znala. Dokázala bys někoho takového zabít?"
Tenhle výlet byl každou minutou menší a menší zábava.
"Asi jo. Musela bych. Buď zabiju je, nebo oni Lissu..."
"Mohla bys zaváhat," namítl Dimitrij. "A to zaváhání by tě zabilo. A ji taky."
"Tak jak můžeš vědět tak jistě, že nezaváháš?"
"Musíš si pořád říkat, že to nejsou ti lidé, které jsi znala. Stali se něčím temným a zvráceným. Něčím nepřirozeným. Musíš se zbavit všech vazeb a dělat to, co je správné. Pokud v nich zůstává aspoň zrníčko jejich bývalé osobnosti, nejspíš ti budou vděční."
"Vděční za to, že je zabiju?"
"Kdyby z tebe někdo udělal Strigoje, co bys pak chtěla?" dotázal se.
Nevěděla jsem, jak na to odpovědět, a tak jsem neřekla nic. Aniž by ode mě odtrhl zrak, dál naléhal.
"Co bys chtěla, kdybys věděla, že se z tebe proti tvé vůli stane Strigoj? Kdybys věděla, že ztratíš smysl pro morálku a přestaneš rozlišovat, co je dobré a co špatné? Kdybys věděla, že zbytek svého života - nesmrtelného života – strávíš zabíjením nevinných lidí? Co bys chtěla?"
V dodávce náhle zavládlo nepříjemné ticho. Zavalená všemi těmi dotazy jsem se dívala na Dimitrije a v tu chvíli mi došlo, proč nás to k sobě tolik táhne, když neberu v potaz pěkný zevnějšek.
Nikdy jsem nepotkala nikoho jiného, kdo by bral práci strážce tak vážně, kdo by chápal všechny ty důsledky života a smrti. Určitě takový nebyl nikdo mého věku; Mason nedokázal ani pochopit, proč se na večírku neuvolním a nepopíjím. Dimitrij říkal, že se svých povinností ujímám lépe než mnoho starších strážců. Ale já nechápala proč - vždyť ti starší se setkávali se smrtí a nebezpečím mnohem častěji než já. V tu chvíli jsem ale věděla, že má Dimitrij pravdu, že mám nějaký podivný smysl pro to, jak spolu můžou fungovat život a smrt, dobro a zlo.
A stejně tak on. Občas si připadáme osamělí. Občas si mu­síme odpustit nějakou tu zábavu. Možná nebudeme schopni žít takový život, jaký jsme chtěli. Ale takhle to musí být. Chápali jsme jeden druhého, chápali jsme, že máme jiné, kte­ré musíme chránit. Naše životy nikdy nebudou jednoduché.
A dělat rozhodnutí, jako bylo toto, je jen součástí takového života.
"Kdybych se stala Strigojem..., chtěla bych, aby mě někdo zabil."
"To já taky," přisvědčil tiše. Připadalo mi, jako by nám to došlo zároveň, jako by mezi námi existovalo nějaké spojení.
"To mi připomíná, jak Michail honí Soňu," zamumlal zamyšleně Viktor.
"Kdo je Michail a kdo Sofia?" zeptala se Lissa.
Viktor se zatvářil překvapené. "Myslel jsem, žes ji znala. Soňu Karpovou."
"Soňa Kar... Ty myslíš profesorku Karpovou? Co je s ní?" Dívala se střídavě na strýčka a na mě.
"Stala...stala se z ní Strigojka," řekla jsem, aniž bych se Lisse podívala do očí. "Sama to chtěla."
Věděla jsem, že by na to Lissa stejně jednou přišla. Tohle byl poslední dílek skládačky příběhu profesorky Karpové. Tajemství, které jsem si nechávala pro sebe. Tajemství, které mě neustále trápilo. Lissina tvář i pouto odrážely naprosté zděšení, které ještě vzrostlo, jakmile si uvědomila, že já to věděla, ale nic jsem jí neřekla.
"Ale nevím, kdo je Michail," dodala jsem.
"Michail Tanner." Objasnil Spindon.
"Aha. Strážce Tanner. Byl na škole, než jsme odešly." Zamračila jsem se. "Proč pronásleduje profesorku Karpovou?"
"Aby ji zabil," odpověděl Dimitrij rozhodně. "Byli mi­lenci."
Celá záležitost se Strigoji mě zatínala zajímat čím dál víc. Narazit v boji na Strigoje, jehož jsem znala, to byla jedna věc. Druhá věc ale byla záměrně někoho lovit, někoho, koho jste milovali. Netušila jsem, jestli bych něčeho takového byla schopná, i kdybych věděla, že je to správné.
"Možná je načase bavit se o něčem jiném," navrhl jemně Viktor. "Dnes není vhodná chvíle na rozebíráni depresivních témat."
Myslím, že se nám všem ulevilo, když jsme konečně do­jeli do obchodního centra. Ujala jsem se své role bodyguarda a držela se Lisse po boku, když jsme couraly z jednoho obchodu do druhého a prohlížely si všechny ty nové módní trendy. Bylo příjemné být zase mezi lidmi a dělat něco, co je prostě jenom zábava a nemá to nic společného s temnou a pokřivenou politikou Akademie. Bylo to skoro jako za starých časů. Chybělo mi někam si vyrazit. Chyběla mi moje nejlepší kamarádka.
Přestože teprve minula polovina listopadu, nákupní centrum už bylo vyzdobeno blýskavou vánoční výzdobou. Uvědomila jsem si, že mám tu nejlepší práci na světě. Trochu mě jen otrávilo, když jsem zjistila, že starší strážci spolu zůstávají v kontaktu díky malému komunikačnímu zařízení. Když jsem začala protestovat, že chci taky jedno, Dimitrij mi oznámil, že bez něj se toho naučím víc. Když jsem zvládla ochránit Lissu staromódním způsobem, zvládnu už všechno.
Viktor a Spiridon zůstávali s námi, zatímco Dimitrij s Benem se poflakovali kolem a dokonce se jim dařilo nevypadat jako strašidelní lovci sledující pubertální holky.
"To by ti tak slušelo," řekla Lissa v obchodě Macy's a podala mi krátké tílko ozdobené krajkou. "Koupím ti ho."
Toužebně jsem na něj hleděla, už jsem si představovala jak v něm budu vypadat. Pak jsem ale pohlédla na Dimitrije, se kterým jsem pravidelně udržovala oční kontakt, a zavrtěla jsem hlavou. "Bude zima. Ochlazuje se."
"To tě nikdy dřív neodradilo."
Pokrčila rameny a pověsila tílko zpátky. Ona a Camille si neustále zkoušely nějaké oblečení, jejich peníze jim zaručo­valy, že žádná cena nebude problém. Lissa mi nabídla, že mi koupí cokoli, co jen budu chtít. Vždycky jsme k sobě byly vzájemně štědré, tak jsem neváhala ani tentokrát. Můj výběr ji ale překvapil.
"Máš tři tlustý košile a mikinu s kapucí," informovala mě a dál se probírala štosem složených džin značky BCBG. "To je na mě moc velká nuda."
"Hele, nevšimla jsem si, že bys kupovala topy jak pro děvku."
"Já je nenosím."
"No díky."
"Víš, co tím myslím Ty dokonce nosíš i vlasy vyčesaný nahoru."
To byla pravda. Zařídila jsem se podle Dimitrijovy rady a splétala si vlasy vysoko do uzlu, čímž jsem si od něj vysloužila úsměv, kdykoli mě uviděl. Kdybych měla molnijské znaky, byly by vidět.
Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že nás nikdo z ostat­ních nezaslechne. Pocity, které ke mně přicházely poutem, byly ustarané.
"Tys věděla o profesorce Karpový."
"Jo. Doslechla jsem se o tom asi měsíc poté, co odešla."
Lissa si hodila přes ruku dvoje vyšívané džíny, na mé se ani nepodívala. "Proč jsi mi to neřekla?"
"Nepotřebovalas to vědět."
"Nemyslelas, že se s tím nevyrovnám?"
Dařilo se mi udržet nečitelný výraz. Jak jsem se na ni teď dívala, mysl se mi zatoulala zpět do doby před dvěma léty. Právě jsem si odpykávala druhý den svého vyloučení za údaj­né zničení Wadeova pokoje, když se ve škole konal královský večírek. Směla jsem se recepce zúčastnit, ale byla jsem pod přísným dozorem pro případ, že bych se "o něco pokusila".
Do jídelny mě eskortovali dva strážci, kteří si spolu celou cestu tiše povídali.
"Zabila doktora, co k němu šla, a málem sejmula i polovi­nu pacientů a sester, na které narazila."
"Mají tušení, kam šla?"
"Ne, pořád ji hledají..., ale víš, jak to chodí."
"Nikdy bych nečekal, že by udělala něco takového. Ne­připadala mi jako ten typ."
"Ale jo, Soňa byla blázen. Všiml sis, jak se ke konci chovala násilnicky? Ta byla schopná čehokoli."
Zoufale jsem se vlekla před nimi, ale při téhle poslední poznámce jsem zbystřila.
"Soňa? Myslíte profesorku Karpovou?" zeptala jsem se. "Ona někoho zabila?"
Oba strážci si vyměnili pohledy. Nakonec jeden z nich vážně pronesl: "Stala se Strigojkou, Rose."
Zastavila jsem se a jenom zírala. "Profesorka Karpová? Ne..., ona by neměla..."
"Obávám se, že ano," odvětil ten druhý. "Ale... měla by sis to nechat pro sebe. Je to tragédie. Neudělej z toho další školní drb."
Zbytek noci jsem byla jako omráčená. Profesorka Karpová. Bláznivá Karpová. Zabila někoho, aby se stala Strigojkou. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Když recepce skončila, vyplížila jsem se od svých strážců, abych mohla ukrást chvilku vzácného času s Lissou. Naše pouto bylo v tu dobu už dost silné, takže jsem ji ani nemusela vidět, abych poznala, jak je na tom bídně.
"Co se děje?" zeptala jsem se jí. Stály jsme v rohu chodby hned před jídelnou.
Oči měla bezvýrazné. Cítila jsem, že ji bolí hlava; ta bolest se přelévala i do mě. "Já... já nevím. Prostě se cítím divně. Jako kdyby mě někdo sledoval, jako kdybych si měla dávat pozor."
Nevěděla jsem, co na to říct. Nemyslela jsem, že ji někdo sleduje, jenže profesorka Karpová říkala totéž. Vždycky byla paranoidní. "Nejspíš o nic nejde," snažila jsem se ji uklidnit.
"Nejspíš," připustila. Pak ale najednou přimhouřila oči. "Máme problém s Wadem. Nezavře hubu a všude vykládá, co se stalo. Nevěřila bys, co o tobě povídá."
Ale věřila, jenže mě to ani v nejmenším nezajímalo. "Za­pomeň na něj. On je nicka."
"Nenávidím ho," prohlásila. Hlas měla nepřirozeně břitký. "Jsem s ním ve výboru na získávání finančních prostředků a nemůžu se na něj ani podívat, jak pořád něco mele a flirtuje se vším ženskýho rodu, co projde kolem. Nemělas být potrestaná za to, co udělal on. Musí za to zaplatit."
V puse mi vyschlo. "To je v pohodě... Je mi to fuk. Uklidni se, Liss."
"Mně to není fuk," vyštěkla na mě vztekle. "Kéž by tak existoval způsob, jak mu to vrátit. Ublížit mu tak, jako ublížil on tobě." Dala si ruce za záda a začala přecházet sem a tam, naštvaně a tvrdě.
Nenávist a hněv v ní jen vřely. Cítila jsem to i skrze pouto. Bylo to jako bouře a pěkně mě to děsilo. Pod tím vším ale byla nejistota a nestabilita, která prozrazovala, že Lissa by zoufa­le chtěla něco udělat. Cokoli. Vzpomněla jsem si na tu noc s baseballovou pálkou. A pak jsem pomyslela na profesorku Karpovou. Stala se Strigojkou, Rose.
Byl to ten nejděsivější okamžik mého života. Děsivější, než když jsem Lissu viděla ve Wadeově pokoji. Děsivější, než když jsem ji viděla uzdravit havrana. Děsivější, než bylo moje dopadení strážci. Protože v tu chvíli jsem nepoznávala svou nejlepší kamarádku. Netušila jsem, čeho všeho je schopná. Ještě před rokem bych se smála každému, kdo by mi řekl, že se chce Lissa stát Strigojkou. Ale před rokem bych se smála i tomu, kdo by mi řekl, že si pořeže zápěstí nebo že bude chtít, aby někdo za něco "zaplatil".
V té chvíli jsem věřila, že je schopná udělat nemožné. A já musela zajistit, aby to neudělala. Zachraň ji. Zachraň ji před ní samotnou.
"Odcházíme," řekla jsem, vzala ji za předloktí a vedla ji chodbou. "Hned."
Její vztek vystřídalo zmatení. "Co tím myslíš? Chceš jít do lesa nebo tak?"
Neodpověděla jsem. Něco z mého postoje nebo slov ji muselo vyvést z míry, protože už se mě přestala vyptávat. Vyšly jsme z jídelny a přes kampus jsme zamířily k parkovišti pro návštěvníky Akademie. Bylo plné aut účastníků dnešní oslavy. Stál tam taky velký lincoln, který právě startoval jeho šofér.
"Někdo odjíždí brzo," poznamenala jsem a pozorovala ho zpoza křoví. Ohlédla jsem se a nic jsem neviděla. "Zřejmě tu budou každou chvíli."
Lisse to došlo. "Když jsi řekla, že odcházíme, myslela...Ne. Rose, nemůžeme zdrhnout z Akademie. Nikdy bychom se nedostaly přes ochranku a kontrolní stanoviště."
"Nemusíme," řekla jsem rozhodným hlasem. "On se přes ně dostane."
"Ale jak nám to pomůže?"
Zhluboka jsem se nadechla a litovala toho, co budu nucena říct, ale považovala jsem to za menší ze dvou zel. "Víš, jak jsi přiměla Wadea udělat všechny ty věci?"
Trhla sebou, ale kývla.
"Teď potřebuju, abys udělala to samý. Běž za tím týpkem a poruč mu, ať nás schová v kufru."
Přetékala šokem a obavami. Nechápala to a byla vyděšená. Extrémně vyděšená. Byla vlastně vyděšená už celé týdny, od toho uzdravení a incidentu s Wadem. Byla tak křehká a navíc na pokraji něčeho, čemu ani jedna z nás nerozuměla. Ale přes to všechno mi věřila. Věřila, že se postarám o její bezpečí.
"Dobře," souhlasila. Udělala pár kroků směrem k němu a pak se ohlédla. "Proč? Proč to děláme?"
Uvažovala jsem o jejím vzteku, o její touze udělat cokoli, aby se Wadeovi pomstila. A taky jsem uvažovala o profesorce Karpové - pěkně nevyrovnané profesorce Karpové - která se stala Strigojkou. "Starám se o tebe," oznámila jsem jí. "Nic dalšího vědět nepotřebuješ."
V nákupním centru v Missoule se Lissa, stojící mezi regály značkového oblečení, zeptala zase: "Proč jsi mi to neřekla?"
"Nepotřebovalas to vědět," zopakovala jsem.
Zamířila ke kabince a zašeptala: "Bojíš se, že se mi to vymkne z rukou? Bojíš se, že budu taky Strigojka?"
"Ne. V žádným případě. To udělala ona. Ty bys to nikdy neudělala.
"I kdyby mi hráblo?"
"Ne," odvětila jsem a pokusila se o vtip. "Jen by sis oholila hlavu a bydlela s třiceti kočkami."
Lissy pocity potemněly, ale nic dalšího neřekla. Před kabinkou se ještě zastavila a vytáhla z věšáku černé šaty. To ji trochu rozveselilo..
"Pro tyhle šaty ses narodila. A je mi jedno, že teď nejsou zrovna praktický."
Šaty byly bez ramínek, vyrobeny z hedvábné černé lesklé látky a splývaly asi ke kolenům. Přestože měly trochu zdobený dolní lem, rozhodně bych v nich vypadala, jako když jdu rovnou do vážné akce. Super sexy. Možná dokonce až moc sexy do školy.
"To jsou šaty pro mě," uznala jsem. Dál jsem se na ně dí­vala a toužila po nich tak, až mě rozbolelo v hrudníku. Tohle byl ten druh šatů, které mění svět. Druh šatů, který zakládá náboženství.
Lissa vytáhla moji velikost. "Vyzkoušej si je."
Zavrtěla jsem hlavou a začala cpát šaty zpátky. "Nemůžu. Ohrozilo by tě to. Jedny šaty nestojí za tvoji strašlivou smrt."
"Tak je prostě koupíme, aniž by sis je zkusila." A koupi­la je.
Tak odpoledne postupovalo, byla jsem čím dál unavenější. Neustále sledovat okolí a být ve střehu už přestávala být zá­bava. Když jsme se dostaly k naší poslední zastávce, k obcho­du se šperky, byla jsem ráda.
"To je teda něco," řekla Lissa a ukázala na jednu skříňku. "Ten náhrdelník se bude přesně hodit k těm tvým šatům."
Podívala jsem se. Byl to tenký zlatý řetízek s přívěskem v tvaru růže ze zlata a s diamantem. Diamant byl zvýrazněn.
"Nesnáším věci s růžema."
Lissa mi vždycky ráda dávala věci s růžemi – asi proto, aby viděla mou reakci. Když se ale podívala na cen náhrdelníku, její úsměv zmizel.
"No vidíš. Ity máš svoje omezení," utahovala jsem " Tvoje šílený utrácení konečně skončilo."
Čekaly jsme na Viktora a Natálii, až skončí s nákupy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře