21.kapitola

19. prosinec 2011 | 01.07 |

 Nikdy dřív jsem se s žádným klukem neocitla úplně nahá.

Děsilo mě to - i když zároveň i vzrušovalo. Leželi jsme na přikrývkách, nalepení na sobě a jen jsme se líbali a líbali. Ru­kama i rty se zmocňoval mého těla a každý dotek mě na kůži pálil jako oheň.
Po tom, co jsem po něm tak dlouho toužila, vůbec jsem nemohla uvěřit, že se to skutečně děje. Fyzické pocity byly báječné, ale i psychicky jsem se cítila výborně, když jsem k němu měla tak blízko. Líbilo se mi, jak se na mě díval, jako bych byla tou nejvíc sexy a nejkrásnější bytostí na celém světě. Líbilo se mi, jak rusky šeptal moje jméno jako nějakou mod­litbu: Rozo, Rozo...
A někde v tom všem zazníval stejný naléhavý hlas, který mě přivedl do jeho pokoje. Ten hlas nezněl jako můj, ale byla jsem vůči němu naprosto bezmocná a nedokázala ho ignoro­vat. Zůstaň s ním, zůstaň s ním. Nemysli na nic jiného než na něj. Dál se ho dotýkej. Na všechno ostatní zapomeň.
Poslechla jsem - ne že bych potřebovala nějaké extra přesvědčování.
Ohně v jeho očích mi prozrazovaly, že chce mnohem víc, než jsme dosud dělali, ale šel na věc pomalu, možná proto, že si uvědomoval, že jsem nervózní. Kalhoty od pyžama měl na sobě pořád. V jednu chvíli jsem se nadzvedla, takže jsem se ocitla nad ním a rozhodila svoje vlasy po jeho těle. Nepatrně naklonil hlavu na stranu, takže jsem trochu zahlédla jeho zá­tylek. Prsty jsem pohladila šest malých vytetovaných značek.
"Vážně jsi zabil šest Střihů?" Přikývl. "Pard."
Naklonil se k mému krku a začal mě líbat. Cítila jsem na kůži jeho zuby, bylo to jiné než upíří zuby, ale bylo to úplně stejně vzrušující. "Bez obav. Jednou jich dostaneš mnohem víc než já."
"Cítíš se kvůli tomu provinile?"
"Hmmm?"
"Žes je zabil. V dodávce jsi řekl, že je to správná věc, ale stejně tě to pořád trápí. Proto chodíš do kostela, že jo? Vídám tě tam, ale k přijímání nikdy nechodíš."
Usmál se, překvapen a pobaven, že jsem odhalila další jeho tajemství. "Jak to víš? Necítím se zrovna provinile..., ale někdy je mi z toho smutno. Všichni to bývali lidi nebo dhampýři nebo Morojové. Je to škoda, ale jak už jsem řekl, musel jsem to udělat ]e to něco, co musíme udělat my všichni. Občas mě to trápí a kostel se mi zdá jako příhodné místo na uvažování o takových věcech. Někdy tam najdu i jakýsi mír, ale moc čas­to se to nestává. Mnohem víc míru nalézám s tebou."
Převalil mě pod sebe a zase se dostal nahoru. Znovu jsme se líbali, ale tentokrát tvrději. Naléhavěji. Ach, bože, pomyslela jsem si. Konečně to udělám. To je ono. Cítím to.
Musel mi to rozhodnutí vidět na očích. S úsměvem mi za­jel rukou za krk a rozepnul náhrdelník od Viktora.
Odložil jej na noční stolek. Jakmile řetízek pustil, připa­dala jsem si, jako bych právě dostala facku. Překvapeně jsem zamrkala.
Dimitrij se musel cítit úplně stejně. "Co se stalo?" zeptal se.
"Ne-nevím." Připadalo mi, jako bych se snažila probudit se, jako bych spala dva dny. Chtěla jsem si na něco vzpome­nout.
Lissa. Něco s Lissou.
V hlavě jsem měla divně. Nebolela mě ani se mi netoči­la ale... ten hlas. Uvědomila jsem si, že ten hlas, co mě při­vedl k Dimitrijovi, je pryč. Nedalo by se říct, že už jsem ho nechtěla, protože v těch sexy kalhotách od pyžama s rozpuštěnými hnědými vlasy vypadal úchvatně. Ale už mě k netáhl žádný vliv zvenčí. Divné.
Zamračil se a taky už nevypadal tak rozpáleně. Po chvilce přemyšlení natáhl ruku a dotkl se náhrdelníku. V tom okamžiku ho znovu zaplavila touha. Druhou rukou mi sáhl nabok a mně se náhle taky vrátila ta spalující touha. Žaludek se mi zhoupl, kůže mě začala svědit a znovu jsem se rozpalova­la. Těžce se mi dýchalo. Opět ke mně přiblížil rty.
Někde uvnitř jsem toužila probojovat se tím.
"Lissa," zašeptala jsem a pevně stiskla zavřené oči. "Musím ti něco říct o Lisse. Jenže si nedokážu... vzpomenout... Je mi tak divně..."
"Já vím," Pořád mě objímal a tvář si mi opřel o čelo. "Ně­co... něco tady je..." Odtáhl se a já otevřela oči. "Ten náhrdel­ník. To je ten, co ti dal princ Viktor?"
Přikývla jsem a viděla, jak se Dimitrij snaží probrat z toho vlivu a normálně uvažovat. Zhluboka se nadechl, odtáhl ruku z mého boku a odsunul se.
"Co to děláš?" vykřikla jsem. "Pojď zpátky..."
Tvářil se, že by chtěl - a ne málo -, jenže místo toho vstal z postele. On i náhrdelník se ode mě vzdálili. Bylo to, jako by ze mě někdo vyrval moji součást, ale současně jsem s údivem zaznamenala, že se probírám. Jako bych mohla znovu jasně uvažovat, aniž by za mě rozhodovalo moje tělo.
Na druhé straně z Dimitrije pořád sálala zvířecí vášeň, a zdálo se, že ho stojí neskutečné úsilí přejít pokoj. Došel k oknu a jednou rukou je otevřel. Dovnitř okamžitě pronikl ledový vzduch a já si začala třít paže, abych se zahřála.
"Co chceš dě...?" Vtom mi to došlo. Vyskočila jsem z po­stele právě ve chvíli, kdy natáhl ruku s náhrdelníkem ven. "Ne! Víš, kolik to stá..."
Náhrdelník zmizel a já už si nepřipadala, jako bych se pro­bouzela. Byla jsem bdělá. Bolestně a překvapivě.
Rozhlédla jsem se. Dimitrijův pokoj. Já nahá. Rozházená postel.
Ale to všechno bylo ničím ve srovnání s tím, co mi došlo hned vzápětí.
"Lissa!" vydechla jsem. Vzpomínky i pocity se mi ihned vrátily. Její zadržované emoce se do mě okamžitě vlily. Větší hrůza. Intenzivní hrůza. Ty pocity mě chtěly vcucnout zpět do jejího těla, ale to jsem nemohla dovolit. Teď ještě ne. Bojovala jsem s tím, musela jsem zůstat tady. Spěšně jsem Dimitrijovi vylíčila všechno, co se stalo.
Dal se do pohybu dřív, než jsem to dopověděla. Oblékl se a vypadal jako rozzuřený bůh. Poručil mi, abych se taky ob­lékla, a hodil po mně teplákovku s nějakým nápisem v azbuce, abych si ji vzala přes ty tenké šaty.
Když běžel ze schodů, měla jsem co dělat, abych mu stačila. Tentokrát kvůli mně nezpomalil. Když jsme se dostali do hlavní kanceláře strážců, slyšeli jsme jen hlasité rozkazy. Byla tam Kirová i ostatní profesoři. Taky většina strážců z kampusu. Zdálo se, jako by všichni mluvili zároveň. A celou tu dobu jsem cítila Lissin strach, cítila jsem, jak se ode mě vzdaluje víc a víc.
Ječela jsem na ně, aby sebou pohnuli a něco udělali, ale ni­kdo krom Dimitrije mi nevěřil, když jsem tvrdila, že ji unesli. Pak ale někdo přivedl z kostela Christiana, který potvrdil, že se Lissa nenachází v kampusu.
Christian se vbelhal dovnitř a podpírali ho dva strážci. Krátce poté se objevila doktorka Olendzská, prohlédla ho a otřela mu krev z týla.
Pak se konečně začalo něco dít.
"Kolik tam bylo Strigojů?" dotázal se mě jeden strážce.
"Jak by se sem, pro všechno na světě, dostali?" zamumlal někdo jiný.
Jen jsem zírala. "Co? Žádný Strigoj tam nebyl."
Upřelo se na mě několik párů očí. "Kdo jiný by ji unesl?" dotázala se upjatě Kirová. "Musela jste to vidět špatně v té vaší... vizi."
"Ne. Jsem si jistá. Byli to... strážci."
"Má pravdu," vložil se do toho Christian, jehož stále ješ­tě doktorka ošetřovala. Trhl sebou, když ho to zabolelo. "Strážci."
"To není možné," namítl někdo jiný.
"Nebyli to školní strážci." Přejela jsem si rukou po čele. Stálo mě hodně úsilí zůstat tady u toho rozhovoru a nenechat se vcucnout do Lissy. Můj hněv ještě vzrostl. "Proč něco neu­děláte? Unášejí ji pryč."
"Tvrdíte, že sem vnikla skupina soukromých trénovaných strážců a unesla ji?" Tón ředitelčina hlasu prozrazoval, že je přesvědčena, že si z ní střílím.
"Ano," procedila jsem skrz zuby. "Oni..."
Pomalu a opatrně jsem proklouzla svou mentální zábra­nou a ocitla se v Lissině těle. Seděla jsem v autě, v drahém autě s tónovanými skly, které zadržovalo většinu slunečního světla. Tady sice byla "noc", ale pro zbytek světa byl bílý den. Jeden ze strážců z kostela řídil; druhý seděl vedle něj na seda­dle spolujezdce - toho jsem poznala. Byl to Spiridon. Vzadu seděla Lissa se svázanýma rukama, na jedné straně vedle ní seděl jiný strážce a na druhé straně...
"Pracujou pro Viktora Daškova," vydechla jsem, jakmile jsem se znovu zaměřila na Kirovou a ostatní. "Jsou jeho."
"Princ Viktor Daškov?" dotázal se jeden strážce a pochy­bovačné odfrkl. Jako by existoval ještě jiný, divný Viktor Daškov.
"Prosím," zaúpěla jsem a chytila si hlavu do dlaní. "Udělejte něco. Odvážejí ji tak daleko. Jsou na..." Před očima se mi mihla krátká vize - pohled z okýnka auta. "Na Osm­desáté třetí. Míří na jih."
"Už na Osmdesáté třetí? Jak je to dlouho, co vyjeli? Proč jste nepřišla dřív?"
Úzkostně jsem pohlédla na Dimitrije.
"Bylo to kouzlo. Nátlak," vysvětili pomalu. "To kouzlo bylo v náhrdelníku, který jí daroval. Donutilo ji to, aby mě napadla."
"Takový nátlak neumí použít nikdo," vykřikla Kirová, "Po staletí to nikdo neudělal."
"No, někdo ano. Než jsem ji zneškodnil a odstranil náhrdelník, uplynula spousta času," pokračoval Dimitrij, který se mistrně ovládal. Jeho verzi nikdo nezpochybňoval.
Konečně se skupina pustila do akce. Nikdo mě s sebou nechtěl vzít, ale Dimitrij na tom trval, jelikož věděl, že je k ní můžu dovést. Tři skupinky strážců nasedly do zlověstných terénních aut. Já jela v prvním, seděla jsem na sedadle spolu­jezdce a Dimitrij řídil. Minuty ubíhaly. Mluvili jsme jen, když jsem podávala hlášení.
,,Pořád jsou na Osmdesáté třetí..., ale budou zatáčet. Nezrychlujou."
Přikývl, aniž by se na mě podíval. On tedy rozhodně zrychloval.
Úkosem jsem na něj pohlédla a vybavila si události dnešní noci. V duchu jsem pořád viděla, jak se na mě díval a líbal mě.
Ale co to bylo? Iluze? Trik? Cestou k autu mi pověděl, že v tom náhrdelníku skutečně bylo kouzlo, kouzlo chtíče. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela, ale když jsem se ho vyptávala na podrobnosti, jen řekl, že to kdysi praktikovali magici, kteří se specializovali na živel země, ale nic dalšího mi neřekl.
"Zatáčejí," oznámila jsem náhle. "Nevidím jméno silnice, ale poznám to, až se přiblížíme."
Dimitrij souhlasně zavrčel a já se zabořila hlouběji do se­dadla.
Co to všechno znamenalo? Znamenalo to pro něj vůbec něco? Pro mě to rozhodně znamenalo hodně.
"Támhle," řekla jsem po dvaceti minutách a ukázala na silnici, na kterou odbočilo Viktorovo auto. Byla to spíš nezpevněná štěrková cesta než silnice, takže se nám teréňáky celkem hodily.
Jeli jsme tiše, jediným zvukem bylo praskání štěrku pod pneumatikami aut. Kolem okýnek poletoval zvířený prach."Znovu zahýbají."
Jeli dál a dál mimo hlavní silnice a my je celou dobu pronásledovali jen podle mých instrukcí. Konečně jsem pocítila, že Viktorovo auto zastavilo.
"Jsou před nějakou chatkou," oznámila jsem. " Vedou ji..."
"Proč to děláte? Co se to děje?"
Lissa. Shrbená a vyděšená. Její pocity mě vtáhly do ní.
"Pojď, dítě," prohlásil Viktor a vykročil k chatce. Belhal se o holi. Jeden z jeho strážců mu přidržel otevřené dveře. Další strážce přivedl Lissu dovnitř, kde ji usadil na židli u malého stolku. Uvnitř bylo chladno, obzvlášť pak v těch růžových ša­tech. Viktor usedl naproti ní. Jakmile se Lissa pokusila vstát, strážce ji ihned zpražil varovným pohledem. "Vážně myslíš, že bych ti ublížil?"
"Co jste provedli Christianovi?" vykřikla, aniž by brala na vědomí tu otázku. "Je mrtvý?"
"Ten Ozerovic kluk? Nechtěl jsem to udělat. Nečekali jsme, že tam bude. Doufali jsme, že tě zastihneme samotnou, aby ostatní uvěřili, že jsi zase utekla. Zajistili jsme, aby už se to rozkřiklo."
My? Vybavila jsem si, jak se tenhle týden rozšířily tyhle zvěsti... od Natálie.
"Teď?" Povzdechl a široce rozhodil rukama v bezmoc­ném gestu. "Nevím. Pochybuji, že si to někdo bude spojovat s námi, i kdyby neuvěřili, žes utekla. Naše největší starost je teď Rose. Zamýšleli jsme, že ji... odvezeme pryč, aby si všichni mysleli, že taky utekla. Jenže ten rozruch, co vyvolala na vašem plese náš plán zcela znemožnil. Nicméně jsem vymyslel něco jiného, co ji na nějaký čas zaneprázdní...nejspíš až do zítřka. S ní to vyřídíme později."
Nepočítal s tím, že Dimitrij odhalí to kouzlo. Myslel si, že budeme celou noc zaneprázdněni jeden druhým."
"Proč?" otázala se Lissa. "Proč to všechno děláš?"
Jeho zelené oči se rozšířily, tolik jí připomínaly oči jejího otce. Byli sice jen vzdálení příbuzní, ale tyhle nefritové zelené oči se dědily jak v rodině Drahomírů, tak v rodině Daškovových. "Udivuje mě, že se vůbec ptáš, má drahá. Potřebuju tě. Potřebuju tě, abys mě uzdravila."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře