24.kapitola

23. prosinec 2011 | 17.41 |

 Přesto že jsem trénovala a učila se o zvyklostech Strigojů a o tom, jak se jim bránit, ve skutečnosti jsem nikdy žádného neviděla. Bylo to děsivější, než jsem čekala.

Když se na mě vrhla tentokrát, už jsem byla připravená. Tak trochu. Couvla jsem a uhnula z jejího dosahu, při čemž jsem uvažovala, jakou mám asi šanci. Vzpomněla jsem si na Dimitrijovo vtipkováni o Strigojích v nákupním centru. Žád­ný stříbrný kůl. Nic, čím bych jí mohla useknout hlavu. Žádný způsob, jak ji zapálit. Útěk se nakonec skutečně zdál jako ta nejlepší možnost, jenže ona mi blokovala cestu.
Připadala jsem si k ničemu, jen jsem couvala chodbou, za­tímco ona postupovala proti mně a její pohyby byly mnohem ladnější než za života.
Potom, také rychleji, než jak se pohybovala zaživa, vysko­čila, popadla mě a třískla mi hlavou o zeď. V lebce mi explodo­vala bolest a uvědomila jsem si, že to, co cítím vzadu v puse, je krev. Zběsile jsem s Natálií bojovala a snažila se nějak brá­nit, ale bylo to jako být na cracku a bojovat s Dimitrijem.
"Má drahá," zamumlal Viktor, "snaž se ji nezabít, pokud nebudeš muset. Možná ji budeme později ještě potřebovat."
Natálie přerušila svůj útok, čímž mi poskytla chviličku na další vycouvání, ale nespouštěla mě přitom z očí. "Pokusímse ji nezabít." Z jejího hlasu zazníval skeptický tón. "Teď běž odtud. Sejdu se s tebou, až tady budu hotová."
"Nemůžu tomu uvěřit!" křičela jsem za ním. "Z vlastní dcery jsi udělal Strigojku?"
"Poslední možnost. Nezbytná oběť pro mnohem větší dobro. Natálie to chápe." Odešel.
"Vážně to chápeš?" Doufala jsem, že ji dokážu zastavit tím, že s ní budu mluvit, přesně jako ve filmech. A taky jsem doufala, že moje otázka zamaskuje to, jak strašně jsem vydě­šená. "Chápeš? Bože, Natálie. Ty... ty ses změnila. Jen proto, že ti to řekl?"
"Můj otec je vynikající muž," odpověděla. "On zachrání Moroje před Strigoji."
"Zbláznila ses?" vyjekla jsem. Zase jsem couvala a náhle jsem narazila zády do zdi. Zaryla jsem do ní nehty, jako bych se tudy mohla prokopat ven. ,,Teď jsi Strigojka ty."
Pokrčila rameny a vypadala skoro jako ta stará Natálie. "Musela jsem to udělat, abych ho odtud dostala, než přijdou ti druzí. Jeden Strigoj kvůli záchraně všech Morojů. To za to stojí, stojí to za to vzdát se slunce a magie."
"Ale budeš chtít Moroje zabíjet! Nedokážeš si pomoct."
,,On mi pomůže, abych se ovládala. A když ne, pak mě budou muset zabít." Natáhla ruce a chytila mě za ramena. Zachvěla jsem se, s jakou lehkostí mluvila o vlastní smrti. Bylo to skoro stejně snadné a obyčejné, jako když uvažovala o mojísmrti.
"Jsi šílená. Tolik ho mít ráda nemůžeš. Nemůžeš vážně..."
Znovu mě hodila proti zdi, a když jsem se tentokrát sesula k zemi, měla jsem dojem, že už nevstanu.

Viktor jí řekl, aby mě nezabila..., ale dívala se na mě tak, že mi bylo jasné, že by mě zabila s největší radostí. Chtěla ze mě pít; ten hlad byl v ní. To už byl způsob Strigojů. Uvědomila jsem si, že jsem s ní ne­měla mluvit. Zaváhala jsem, přesně jak mě Dimitrij varoval.

A pak najednou byl tady, běžel chodbou jako Smrt v kov­bojském kabátu.
Natálie se prudce otočila. Byla rychlá, strašně rychlá. Ale Dimitrij byl taky rychlý a vyhnul se jejímu útoku. Vyzařovala z něj síla a moc. S hrůznou fascinací jsem je sledovala, jak se pohybují, krouží kolem sebe jako partneři při smrtícím tanci. Byla silnější než on, to bylo jasné, jenže se stala Strigojkou teprve nedávno. Když získáte superschopnosti, ještě to ne­znamená, že je umíte používat.
Dimitrij ale svoje schopnosti používat rozhodně uměl. Poté, co oba zasadili a schytali několik zběsilých ran, přistou­pil k dalšímu kroku. Stříbrný kůl se v jeho ruce zatřpytil jako blesk a pak se vyrazil vpřed - do jejího srdce. Dimitrij ho z ní vytáhl a s netečným výrazem odstoupil, zatímco Natálie je­čela a hroutila se. Po několika děsivých okamžicích se přestala hýbat
Pak rychle přistoupil ke mně, sklonil se a popadl mě do náruče. Vstal a nesl mě, jako když jsem si poranila kotník.
"Soudruhu," vypravila jsem ze sebe unaveným a ospalým hlasem. "Ohledně Strigojů jsi měl pravdu." Svět začal zhasí­nat a víčka mi klesla.
"Rose. Rozo. Otevři oči." Nikdy jsem z jeho hlasu neslyše­la takové napětí, takové zoufalství. "Neusni mi tu. Ještě ne." Zamžourala jsem na něj, jak mě vynášel z budovy a skoro až běžel na kliniku. "Měl pravdu?"
"Kdo?"
"Viktor... Říkal, že by to nefungovalo. Ten náhrdelník." Začala jsem zase odplouvat, ztrácela jsem se v černotě vlastní mysli. Ale Dimitrij mě přivedl zpátky k vědomí.
"Co myslíš?"
"To kouzlo. Viktor říkal, žes mě musel chtít..., žes musel mít o mě zájem..., aby to fungovalo." Když na to nic neřekl, pokusila jsem se ho chytit za košili, ale prsty jsem měla příliš slabé. "Chtěl jsi mě?"
Promluvil zastřeným hlasem. "Ano, Rozo. Opravdu jsem tě chtěl. A chci tě pořád. Přál bych si..., abychom mohli být spolu."
"Tak proč jsi mi potom lhal?"
Došli jsme na kliniku a jemu se podařilo otevřít dveře, aniž by mě postavil na zem. Jakmile vešel dovnitř, začal křičet, aby mi někdo pomohl.
"Proč jsi lhal?" zeptala jsem se znovu.
Pořád mě držel v náručí a díval se na mě. Slyšela jsem, jak se k nám blíží kroky a hlasy.
"Protože spolu nemůžem být."
"Kvůli tomu věkovýmu rozdílu, jo?" dotázala jsem se. "Nebo proto, že jsi můj učitel?"
Jedním prstem mi něžně otřel slzu, která mi stékala po tvá­ři. "To taky," řekl. "Ale navíc... ty a já... jednou budeme oba Lissinými strážci. Musím ji chránit, ať to stojí, co to stojí. Jestli přijde banda Strigojů, musím Lissu chránit vlastním tělem."
"To vím. Tohle samozřejmě musíš udělat." Před očima se mi roztančily černé jiskřičky. Zase jsem omdlévala.
"Ne. Kdybych si dovolil milovat tě, nechránil bych ji vlast­ním tělem, tím bych totiž chránil tebe."
Lékařský tým dorazil a sebral mě z jeho náruče.
A tak jsem dva dny po svém propuštění skončila zpát­ky na klinice. Už potřetí během dvou měsíců, co jsme byly zpátky na Akademii. To musel být nějaký rekord. Určitě jsem měla otřes mozku a patrně i vnitřní krvácení, ale to se nikdy nezjistilo. Když je vaše nejlepší kamarádka zatraceně dobrá léčitelka, tak nějak se o tyhle věci nemusíte starat.
Přesto jsem tam ale musela pár dní zůstat. Ale Lissa a její nový přítel Christian byli u mě skoro pořád, když zrovna neměli vyučování. Díky nim ke mně pronikaly útržky světa venku. Dimitrij zjistil, že je v kampusu Strigoj, když objevili Nataliinu oběť mrtvou a úplně bez krve; ze všech lidí to byl právě profesor Nagy. Byla to překvapivá volba, ale jelikož byl starší, nemusela s ním tolik bojovat. Už nás nečekalo žádné Slovanské umění. Strážci ve vazbě byli sice zranění, ale ne mrtví. Prostě je jen pomlátila, stejně jako mě.
Viktora našli a znovu zadrželi, když se pokoušel uniknout z kampusu. Byla jsem ráda, i když to znamenalo, že Natálie se obětovala pro nic za nic. Povídalo se, že Viktor vůbec nevy­padal vyděšeně, když pro něj přišli královští strážci, kteří ho odvedli pryč. Celou dobu se jen usmíval, jako by znal nějaké tajemství, které všem ostatním uniká.
Potom se život vrátil jakž takž do normálu. Lissa už se přestala řezat. Doktorka jí předepsala antidepresiva nebo léky proti úzkosti, teď si nepamatuju, co z toho, ale každopádně se po tom cítila líp. O takových prášcích jsem nikdy nic nevědě­la. Myslela jsem, že jsou po nich lidi oblblí a šťastní. Ale byly to prášky jako každé jiné, které měly něco napravit. Lissa po nich byla normální a vyrovnaná.
To bylo dobré, protože se teď musela vyrovnávat s dalšími věcmi. Jako třeba s Andrem. Nakonec uvěřila Christianově historce a pochopila, že Andre možná nebyl takový hrdina, jak si o něm vždycky myslela. Bylo to pro ni těžké, ale na­konec přijala, že měl své dobré i špatné stránky, jako máme všichni. To, co provedl Mie, ji trápilo, ale nezměnilo to nic na tom, že byl dobrým bratrem, který ji měl moc rád. A co bylo nejdůležitější, konečně se zbavila dojmu, že by měla být jako on, aby na ni mohla být její rodina pyšná. Mohla být sama sebou - což dokazovala denně ve vztahu s Christianem.
Škola se z toho všeho pořád nemohla vzpamatovat. Lisse to bylo jedno. Smála se tomu a ignorovala šokované a nevě­řícné pohledy královských, kteří nemohli uvěřit, že chodí s někým z tak potupné rodiny. Ale ne všichni to brali takhle. Někteří, kteří ji poznali během její krátké společenské smršti, si ji oblíbili pro ni samotnou, žádný nátlak nebyl třeba. Líbila se jim její upřímnost a otevřenost a dávali jim přednost před těmi hrami, které hrála většina královských.
Spousta královských ji ignorovala a za jejími zády pomlou­vala. Co ale bylo ze všeho nejvíc překvapující - Mia, přesto­že byla naprosto ponížena, se dokázala zase vrátit mezi pár svých královských kamarádů. To jen dokazovalo mou teorii. Nezůstala na dně dlouho. A když jsem kolem ní jednoho dne šla do třídy, zaregistrovala jsem první známky toho, že se už zase chce mstít. Postávala tam s několika dalšími lidmi a mlu­vila tak nahlas, že určitě chtěla, abych to slyšela.
"...dokonalý pár. Oba pocházejí z naprosto potupných a zavržených rodin."
Zaťala jsem zuby, šla dál a sledovala její pohled namíře­ný na Lissu s Christianem, kteří stáli opodál. Byli ztraceni ve vlastním světě a pohled na ně byl úchvatný - ona blond se světlou pletí, on modrooký a černovlasý. Nemohla jsem si pomoct a taky jsem se na ně dívala. Mia měla pravdu. Obě jejich rodiny byly potupeny. Taťána veřejně odsoudila Lissu, a i když nikdo "neobviňoval" Ozerovy za to, co se stalo Christianovým rodičům, ostatní morojské královské rodiny si od nich dál držely odstup.
Ale Mia měla pravdu i v tom druhém. Lissa a Christian se k sobě dokonale hodili. Možná, že byli vyvrhelové, ale Dragomirové a Ozerové kdysi patřili k nejmocnějším vůdcům. Během té krátké doby, co byli ti dva spolu, se začali vzájem­ně ovlivňovat tak pozitivním způsobem, že se mohli klidně zařadit mezi své předky. On získal něco z jejích uhlazených společenských dovedností; ona se naučila ovládat své vášně. Čím víc jsem je sledovala, tím víc mi připadalo, že energie a spokojenost, která z nich vyzařuje, je téměř viditelná.
Ani se nikam nedrali.
Jak jsem tak o tom uvažovala, možná právě tohle spolu s Lissinou přívětivostí bylo to, co k ní táhlo lidi. Náš okruh společenských známostí se začal rozrůstat. Samozřejmě se k nám připojil Mason, který se nijak netajil tím, že má o mě zájem. Lissa si ze mě kvůli tomu dost utahovala a já vůbec nevěděla, co s ním mám dělat. Částečně jsem si říkala, že by bylo načase začít s ním vážně chodit, jenže zbytkem své by­tosti jsem toužila po Dimitrijovi.
Ten se ke mně většinou choval tak, jak by každý očekával, že se bude učitel chovat ke studentce. Byl pohotový. Milý. Přísný. Chápavý. Náš vztah byl úplně normální, nikdo ne­mohl pojmout sebemenší podezření, že mezi námi k něčemu došlo - jen občas se naše pohledy setkaly. A jakmile jsem pře­konala svou počáteční emocionální reakci, došlo mi, že pokud se týká nás dvou, technicky vzato měl pravdu. Věkový rozdíl byl problém, ano, především proto, že jsem pořád byla stu­dentka Akademie. Ale ta druhá věc, o níž se zmiňoval..., to mi nikdy nepřišlo na mysl. A mělo. Dva strážci, kteří by spo­lu chodili, by klidně mohli vzájemně odlákat svou pozornost od Moroje, kterého by měli chránit. Nemohli bychom dovolit, aby se tohle stalo, nemohli bychom riskovat její život kvůli svým touhám. Jinak bychom nebyli o nic lepší než strážce Badicových, který utekl. Jednou už jsem Dimitrijovi řekla, že na mých pocitech nezáleží. Ona je nejdůležitější.
Jen jsem doufala, že to budu moct dokázat.
"To je blbý s tím uzdravováním," pověděla mi Lissa.
"Hmm?" Seděly jsme v jejím pokoji a předstíraly, že se učíme, zatímco moje myšlenky se týkaly pouze Dimitrije. Sice jsem ji náležitě poučila o zachovávání tajemství, ale neřekla jsem jí o něm ani o tom, jak blízko ztrátě panenství jsem se ocitla. Z nějakého důvodu jsem se nedokázala přimět k tomu, abych jí to řekla.
Odhodila učebnici dějepisu, kterou držela v ruce. "Že se musím vzdát uzdravování. A nátlaku." Jak vyslovila to dru­hé, zamračila se. Uzdravování bylo považováno za úžasný dar, který vyžadoval další bádání; nátlak se setkal s vážným pokáráním ze strany Kirové a profesorky Carmackové. "Totiž, teď jsem šťastná. Potřebovala jsem pomoct už před jak dlou­hou dobou - v tom jsi měla pravdu. Jsem ráda, že beru ty prášky. Jenže Viktor měl taky pravdu. Už nemůžu dál použí­vat éter. Ale pořád ho cítím... Chybí mi, že už se ho nemůžu dotknout."
Tak docela jsem nevěděla, co na to říct. Takhle jsem ji měla radši. Když už jí nehrozilo šílenství, jako by byla zase celá, spokojená a pro každou zábavu, stejná jako Lissa, kterou jsem vždycky měla znala a měla ráda. Když jsem ji teď viděla, bylo snadné uvěřit tomu, co o ní říkal Viktor, že by se mohla stát vůdkyní. Připomínala mi její rodiče a Andreho - jak vyvolá­vali oddanost v každém, kdo je poznal.
"A to je další věc," pokračovala. "Říkal, že se toho nemů­žu vzdát. Měl pravdu. Bolí to, když nemůžu používat magii. Občas to tak strašně chci."
"Já vím," povzdechla jsem. Cítila jsem její bolest. Ty práš­ky utlumovaly její magické schopnosti, ale naše pouto ne.
"Pořád myslím na všechny věci, co bych mohla udělat, na všechny lidi, kterým bych mohla pomoct." Tvářila se lítostivě.
"Nejdřív musíš pomoct sama sobě," oznámila jsem jí od­hodlaně. "Nechci, aby ti to zase ublížilo. To nedovolím."
"Já vím. Christian říká to samý." Usmívala se jako nadopo­vaná, jako ostatně vždycky, když na něj pomyslela. Kdybych věděla, že se z nich stanou takoví zamilovaní idioti, asi bych tak netoužila po tom, aby se dali dohromady. "Nejspíš máte všichni pravdu. Lepší chtít používat magii a být normální, než ji používat a být magor. Nic mezi tím nejde."
"Ne," připustila jsem. "Co se tohohle týče, tak ne."
A pak, zničehonic, mě něco napadlo. Bylo něco mezi tím. Připomněla mi to Nataliina slova. To za to stojí, stojí to za to, vzdát se slunce a magie.
Magie.
Profesorka Karpová se nestala Strigojkou proto, že se zbláznila. Stala se Strigojkou proto, aby si zachovala duševní zdraví. Když se někdo stane Strigojem, úplně ho to odřízne od možnosti používat magii. Necítí to. Už po tom netouží. Dívala jsem se na Lissu a začínala se o ni bát. Co když jí to taky dojde? Chtěla by to taky udělat? Ne, uvědomila jsem si okamžitě. Tohle by Lissa nikdy neudělala. Na to byla moc silná osobnost, moc morální. A dokud bude brát ty prášky, bude uvažovat rozumně, což ji odradí od toho, aby provede něco tak drastického.
Ta myšlenka mě přesto dokopala k tomu, abych zjistila ještě jednu, poslední věc. Následujícího rána jsem zašla dokostela a v jedné z lavic čekala, až se objeví kněz.
"Ahoj, Rosemarie," pozdravil mě, zjevně překvapen. "Mů­žu pro tebe něco udělat?"
Vstala jsem. "Potřebuju se dovědět víc o svatým Vladimí­rovi. Přečetla jsem tu knihu, co jste mi dal, a taky pár dalších." Oknihách ukradených z půdy kostela jsem se raději nezmíni­la. "Nikde se ale nepíše, jak zemřel. Co se stalo? Jak jeho život skončil? Byl nějak umučenej?"
Kněz povytáhl rozčepýřené obočí. "Ne. Zemřel v pokroči­lém věku. Klidně."
"Určitě? Nestal se z něj Strigoj, ani nespáchal sebevraždu?"
"Ne, jistěže ne. Jak tě to napadlo?"
"No..., byl svatej a tak, ale taky byl tak trochu blázen, že jo? Četla jsem o tom. Myslela jsem, že ho třeba mohlo potkat něco takovýho."
Tvářil se vážně. "Je pravda, že bojoval s démony šílenství po celý život. Byl to zápas a on někdy opravdu chtěl zemřít. Ale překonal to. Nedovolil jim, aby ho porazili."
Zírala jsem na něj v úžasu. Vladimír nebral žádné prášky a zjevně dál používal magii.
"Jak? Jak to dokázal?"
"Silou vůle asi. Nu..." Odmlčel se. "Bylo to tohle a Anna."
"Stínem políbená Anna," zamumlala jsem. "Jeho strážkyně."
Kněz přikývl. "Zůstávala s ním. Když byl čím dál slabší, ona ho držela nad vodou. Naléhala na něj, aby zůstal silný a nikdy se nepoddá val svému šílenství."
Z kostela jsem vyšla jako omráčená. Anna to dokázala. Anna dokázala vést Vladimíra střední cestou a pomáhala mu konat zázraky, aniž by se Vladimír dočkal strašlivého kon­ce. Profesorka Karpová takové štěstí neměla. Neměla strážce, s nímž by měla pouto. Neměla nikoho, kdo by ji podržel.
Lissa ano.
Súsměvem jsem si to namířila přes nádvoří k jídelně. Život mi teď připadal mnohem lepší, takový pocit už jsem ne­měla hodně dlouho. Můžeme to zvládnout, Lissa a já. Spolu to můžeme zvládnout.
Vtom jsem koutkem oka postřehla nějaký tmavý pohybu­jící se tvar. Proletěl kolem mě a přistál na nedalekém stromě. Zastavila jsem se. Byl to havran, velký a divoký, s lesklým černým peřím.
Po chvilce jsem si uvědomila, že to není jen tak nějaký ha­vran; byl to ten havran. Ten, kterého Lissa uzdravila. Žádný jiný pták by nepřistál tak blízko dhampýra. A žádný jiný pták by na mě nekoukal tak inteligentně a jako by mě znal. Nemohla jsem uvěřit, že je pořád tady. Mráz mi projel páteří a začala jsem couvat. Pak mi to došlo.
"Ty s ní máš taky pouto, že jo?" zeptala jsem se, při čemž jsem si plně uvědomovala, že kdyby mě někdo uviděl, po­myslel by si, že jsem cvok. "Přivedla tě zpátky. Jsi stínem políbený."
To byla hodně hustá záležitost. Natáhla jsem k němu ruku a tak napůl jsem doufala, že na ní přistane jako v nějaké dra­matické scéně z filmu. Ale havran se na mě jen podíval, jako bych byla idiot, roztáhl křídla a odletěl.
Dívala jsem se za ním, jak odlétá do soumraku. Pak jsem se otočila a vydala se hledat Lissu. Z dálky jsem zaslechla krákání, které znělo skoro jako smích.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře