1.kapitola

19. prosinec 2011 | 19.01 |

 N enapadlo mě, že by se den mohl vyvíjet ještě hůř, dokud mi moje nejlepší kamarádka neoznámila, že se asi zblázní. Zase.

"Co... Cos to řekla?"
Stála jsem v hale na její koleji a zavazovala si botu. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na ni přes pramen tmavých vlasů, které mi zakrývaly půlku obličeje. Po vyučování jsem usnula a nestihla se ani učesat, když jsem chtěla přijít včas. Lissiny platinově blond vlasy byly samozřejmě dokonalé jako vždy, visely jí přes ramena jako závoj nevěsty. Pobaveně mě sledovala.
"Řekla jsem, že ty moje prášky už asi nezabírají."
Narovnala jsem se a odhrnula si vlasy z obličeje. "Co to znamená?" zeptala jsem se. Kolem nás probíhala spousta Morojů, kteří spěchali buď za kamarády, nebo na večeři.
"Začaly..." Ztišila jsem hlas. "Začaly se ti vracet tvoje schopnosti?"
Zavrtěla hlavou a já v jejích očích spatřila stopu lítosti. "Ne... Připadám si magii blíž, ale pořád ji nemůžu používat. Spíš se mi vracejí ty další věci, víš... Pořád mám depky. Ale ani se to neblíží tomu, jaké to bývalo dřív," dodala rychle, když viděla, jak se tvářím. Než začala Lissa užívat ty léky, byla na tom tak bídně, že se někdy i sama pořezala. "Jenom je toho víc než předtím."
"A co ty ostatní věci, kterými jsi trpěla? Úzkost? Bludy?"
Lissa se rozesmála. Nic z toho nebrala tak vážně jako já. "Mluvíš, jako bys četla knihy o psychiatrii."
Vlastně jsem je opravdu četla. "Jenom mám o tebe strach. Jestli si myslíš, že ty prášky už nezabírají, měly bychom o tom někomu říct."
"Ne, ne," ujistila mě okamžitě. "Je mi fajn. Vážně. Pořád zabírají..., jenom už ne tolik. Zatím není důvod k panice. A hlavně ty bys dneska neměla panikařit."
Její náhlá změna tématu zabrala. Jen před hodinou jsem se dověděla, že mě dnes vezmou na kvalifikaci. Byla to zkouška – nebo spíš pohovor –, kterého se musejí zúčastnit všichni strážci novicové z nižších ročníků. Jelikož jsme loni byly s Lissou na útěku, kvalifikaci jsem zmeškala. Dneska mě mají vzít k nějakému strážci mimo kampus, který mě přezkouší. Dík, že jste si mě všimli, kluci.
"O mě se neboj," uklidňovala mě Lissa s úsměvem. "Dám ti vědět, jestli se to zhorší."
"Jasně," odpověděla jsem neochotně.
Jen abych si byla jistá, otevřela jsem své smysly a dovolila si prožít její skutečné pocity skrz naše pouto. Mluvila pravdu. Dnes ráno byla klidná a šťastná, nebylo s čím si dělat starosti. Ale vzadu v její mysli jsem objevila temné a nepříjemné pocity. Nijak ji to nepohlcovalo, ale vypadalo to jako zárodky deprese a vzteku, kterým dřív trpěla. Byl to jen náznak, ale vůbec se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem to. Pokusila jsem se proniknout jí dál do mysli, abych vnímala její emoce přesněji, když vtom se mě zmocnil podivný pocit, že se mě něco dotklo.

Udělalo se mi z toho zle, tak jsem radši rychle vypadla z její hlavy. Tělem mi projely menší otřesy.

"Jsi v pohodě?" dotázala se Lissa se zamračeným výrazem. "Najednou vypadáš, že je ti blbě."
"To jenom... Jsem nervózní kvůli tý zkoušce," zalhala jsem. Váhavě jsem znovu natáhla smysly skrz naše pouto. Ta temnota úplně zmizela. Nebylo po ní ani stopy. Možná, že nakonec ty její prášky vážně zabírají. "Jsem v pohodě."
Ukázala na hodiny. "Ale nebudeš, jestli sebou okamžitě nehodíš."
"Sakra," zanadávala jsem. Měla pravdu. Spěšně jsem ji objala. "Tak zatím!"
"Hodně štěstí!" zakřičela na mě.
Jak jsem spěchala přes kampus, uviděla jsem svého učitele Dimitrije Belikova, který čekal u auta Honda Pilot. Taková nuda! Nečekala jsem sice, že bychom se po horských silnicích Montany proháněli v porsche, nicméně by bylo fajn mít suprovější vozidlo.
"Já vím, já vím," vyhrkla jsem, sotva jsem uviděla jeho výraz. "Promiň, jdu pozdě."
Uvědomila jsem si, že mě teď čeká jedna z nejdůležitějších zkoušek v životě, a najednou jsem pustila z hlavy záležitost s Lissou a jejími léky. Chci ji chránit, jenže to by samo o sobě nestačilo, kdybych ani nedodělala střední školu. Pak bych se nemohla stát její strážkyní.
Dimitrij tam postával a vypadal stejně nádherně jako vždy. Stáli jsme ve stínu ohromné cihlové budovy, která se nad námi tyčila jako nějaká stvůra. Právě začalo sněžit. Pozorovala jsem bílé křišťálové vločky, pomalu se snášející k zemi. Několik jich spadlo do jeho tmavých vlasů, kde hned roztály.
"Kdo ještě jede?" optala jsem se.
Pokrčil rameny. "Jen ty a já."
Moje nálada se ihned změnila z radostné v extatickou. Já a Dimitrij. Sami. V autě. To za ten nervák se zkouškou stálo.
"Jak je to daleko?" V duchu jsem se modlila, aby nás čekala opravdu dlouhá cesta. Třeba tak týdenní. Abychom museli přespávat v luxusních hotelech a tak. Nebo bychom taky mohli zabloudit ve vánici a přežít jen díky využití našeho tělesného tepla.
"Pět hodin."
"Aha."
O trochu méně, než v co jsem doufala. Pět hodin je ale stejně lepších než nic. Navíc tu byla pořád ta možnost, že se ztratíme ve vánici.
Jízda po tmavých zasněžených silnicích je asi pro lidi obtížná, ale naše dhampýří oči s tím problém nemají. Zírala jsem před sebe a snažila se nevnímat, jak vnitřek vozu naplnila ostrá vůně Dimitrijovy kolínské. V duchu jsem vzdychala. Raději jsem rychle začala uvažovat o svojí kvalifikační zkoušce.
Nebylo to zrovna něco, na co by se mohl člověk předem učit. Ani to nebyla zkouška, kterou buď uděláte, nebo ne. Vysoce postavení strážci navštěvovali v nižším ročníku novice a s každým individuálně probírali, proč chce být strážcem. Nevěděla jsem přesně, na co se mě budou ptát, během toho roku se ke mně doneslo jen pár drbů. Starší strážci oceňovali především charakter a obětavost. Některým novicům pak oznámili, že se na práci strážce nehodí.
"Nejezdí náhodou obvykle na Akademii oni?" zeptala jsem se Dimitrije. "Totiž je super takhle si vyrazit na výlet, ale proč jedem my za nima?"
"Ty vlastně jedeš za ním, ne za nimi." Mluvil se slabým ruským přízvukem, což jediné naznačovalo, kde vyrůstal. Jinak jsem si byla jistá, že anglicky mluví mnohem líp než já. "Jedeme za ním proto, že tohle je zvláštní případ a on pro nás dělá laskavost."
"Kdo je to?"
"Arthur Schoenberg."
Odlepila jsem zrak od silnice a zadívala se na Dimitrije.
"Co?" vyjekla jsem.
Arthur Schoenberg byl legenda. Patřil mezi největší zabijáky Strigojů v moderní historii a kdysi býval ředitelem Rady strážců – skupiny lidí, kteří přiřazují strážce Morojům a rozhodují o nás všech. Pak z funkce odešel a začal chránit jednu z královských rodin – Badicovy. I když už byl starý, věděla jsem, že schopnost udeřit vražednou silou neztratil. O jeho činech se vykládalo v učebních osnovách.
"Ne... Nemůžeme navštívit někoho jinýho?" dotázala jsem se přiškrceně.
Všimla jsem si, že se Dimitrij snaží potlačit úsměv. "Neboj. Když tě Art schválí, budeš mít v záznamech vynikající doporučení."
Art. Tak Dimitrij si tyká s jedním z nejlepších strážců. Dimitrij je samozřejmě taky jeden z nejlepších, takže by mě to asi nemělo překvapovat.
V autě zavládlo mlčení. Skousla jsem si ret a uvažovala, jestli budu vyhovovat normám Arthura Schoenberga. Známky mám dobré, ale záležitosti jako útěk ze školy a to, že se často s někým poperu, by mohly vrhat stín na mou budoucí kariéru.
"Neboj," zopakoval Dimitrij. "Dobré věci v tvých záznamech převáží nad špatnými."
Někdy mi připadalo, že mi čte myšlenky. Trochu jsem se usmála a riskla podívat se na něj. To byla chyba. I když seděl, bylo znát, jak je vysoký, svalnatý a štíhlý. A ty jeho bezedné tmavé oči! Hnědé vlasy po ramena měl sepnuté dozadu. Ty vlasy byly jako z hedvábí. To vím proto, že jsem ho po nich hladila, když na nás Viktor Daškov uvrhl kouzlo. S velikým úsilím jsem se přinutila začít znovu dýchat a dívat se jinam.
"Díky, trenére," ušklíbla jsem se a opřela se do sedadla.
"Jsem tady od toho, abych pomáhal," odvětil. Promluvil lehce a uvolněně, což u něj nebylo zrovna obvyklé. Většinou byl obezřetný, ve střehu, vždy připraven na nějaký útok. Nejspíš si myslel, že tady v hondě je v bezpečí – nebo aspoň v takovém bezpečí, v jakém jen se mnou může být. Nebyla jsem totiž jediná, komu činilo problémy ignorovat to milostné napětí mezi námi.
"Víš, co by bylo fajn?" povzdechla jsem, aniž bych mu pohlédla do očí.
"Hmm?"
"Kdybys vypnul tuhle příšernou muziku a místo toho tam dal něco, co vzniklo až po pádu Berlínský zdi."
Dimitrij se rozesmál. "Dějepis ti jde nejhůř ze všech předmětů, a přitom o východní Evropě víš všechno."
"No jo, musím mít materiál na svoje vtípky, soudruhu."
Stále s úsměvem přeladil rádio. Na country stanici.
"Hele, tohle jsem zrovna nemyslela," zařvala jsem.
Vypadal, že nemá daleko k tomu, aby znovu vyprskl smíchy. "Vyber si. Buď jedna, nebo druhá."
Povzdechla jsem. "Tak to už radši ty pecky z osmdesátejch."
Přeladil zpátky a já se založenýma rukama poslouchala jakousi evropskou kapelu, která zpívala o tom, jak video zabilo hvězdu z rádia. Přála jsem si, aby někdo zabil tohle rádio.
Pět hodin už se najednou nezdálo jako tak krátká doba.
Arthur a rodina, kterou chránil, žili v malém městečku u silnice 1-90, nedaleko od Billingsu. Morojové mají rozdílné názory na to, kde bydlet. Někteří se hádají, že nejlepší jsou pro ně velká města, jelikož tam se vampýr ztratí v davu a noční aktivity nepřitahují velkou pozornost. Jiní Morojové, jako třeba tahle rodina, se rozhodli pro méně zalidněná městečka. Věřili, že čím míň lidí si vás všímá, tím je nepravděpodobnější, že vás někdo přistihne.
Přemluvila jsem Dimitrije, abychom zastavili a zašli na jídlo do bufetu u silnice. Pak jsme nabrali benzín, a když jsme dorazili do cíle, bylo už kolem poledne. Dům byl rozlehlý, obložený dřevem a měl velká arkýřová okna s tónovanými skly, která samozřejmě blokovala sluneční svit. Sídlo vypadalo nově a draze. Něco takového jsem čekala. Kde jinde by taky mohla bydlet královská rodina?
Vystoupila jsem z hondy. Boty se mi zabořily dobře tři centimetry do sněhu a zaskřípaly na štěrku pod ním. Bylo tu ticho, až na občasné záchvěvy větru. S Dimitrijem jsme se vydali k domu po kamenité cestičce, která protínala přední zahradu.
Viděla jsem na něm, že se zase vrátil ke svému profesionálnímu vystupování, ale celkově měl náladu stejně veselou jako já. Tu cestu autem jsme si celkem užili.
Na namrzlém chodníku mi ujela noha a Dimitrij ke mně okamžitě přiskočil a zachytil mě. Na chvilku mi připadalo, že mám déjà vu. Byl to jen záblesk, kdy jsem si vybavila naše první setkání, při němž mě podobně zachránil před pádem. Ať už mrzlo sebevíc, stejně jsem i přes nepromokavou bundu na paži cítila jeho teplou ruku.
"Nestalo se ti nic?" K mému zklamání mě pustil.
"Ne," zabručela jsem a upřela rozčilený pohled na chodník pokrytý ledem. "Copak tihle lidi v životě neslyšeli o soli?"
Myslela jsem to z legrace, ale Dimitrij se náhle zastavil. Okamžitě jsem se taky zastavila. Tvářil se napjatě a obezřetně. Otočil hlavu a rozhlížel se po bílých zasněžených pláních kolem. Pak se znovu podíval na ten dům. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje, ale jeho postoj mi napověděl, že bude lepší být zticha. Skoro minutu si prohlížel budovu, díval se na ledový chodník a pak zase zpátky na zasněženou příjezdovou cestu, na které byly jen naše stopy.
Opatrně se přiblížil ke vstupním dveřím a já ho následovala. Opět se zastavil, tentokrát si prohlížel dveře. Nebyly otevřené, ale ani pořádně dovřené. Vypadalo to, jako by je někdo za sebou zabouchl ve spěchu, takže pořádně nezaklaply. Po dalším průzkumu jsme objevili u hrany dveří škrábance, jako by se je někdo pokoušel vypáčit. Stačilo do nich jen lehce strčit a otevřely se. Dimitrij lehce přejel prsty po hraně. Jeho dech se srážel v páru. Když se dotkl kliky, trochu to zarachotilo, jako by byla rozbitá.
Nakonec tiše řekl: "Rose, počkej radši v autě."
"Ale pro..."
"Běž."
Jediné slovo – ale plné síly. Z té jedné slabiky jsem si vybavila, že mám co do činění s mužem, který je schopen někoho odhodit na několik metrů a napichuje Strigoje na kůly. Vydala jsem se zpátky, radši přes zasněžený trávník, než bych znovu riskovala namrzlý chodník. Dimitrij stál na místě a ani se nehnul, dokud jsem za sebou co nejtišeji nezavřela dveře od auta. Potom plynulým pohybem tiše strčil do dveří a zmizel uvnitř.
Hořela jsem zvědavostí. V duchu jsem napočítala do deseti a pak vylezla z auta.
Věděla jsem, že se za ním dost dobře nemůžu vydat, ale chtěla jsem se dovědět, co se s tímhle domem děje. Netknutý chodník i příjezdová cesta napovídaly, že tady pár dní nikdo nebyl. Taky to ovšem mohlo znamenat, že Badicovi prostě nevyšli z domu. Nebo se stali obětí obyčejného vloupání. Bylo také možné, že je něco vystrnadilo – řekněme třeba Strigojové. Věděla jsem, že tuhle možnost zvažuje i Dimitrij, když se tak tvářil, ale připadalo mi to dost nepravděpodobné, když tady pracuje Arthur Schoenberg.
Z příjezdové cesty jsem se zadívala na oblohu. Světlo bylo slabé a nijaké. Poledne. Slunce dnes stálo na nebi nejvýš. Strigojové nemůžou vycházet na sluneční světlo. Těch se teď nebylo třeba obávat, jen Dimitrijova hněvu.
Obešla jsem pravou stranu domu a bořila se přitom do sněhu ještě hloub, skoro třicet centimetrů. Jinak se mi nezdálo, že by tam bylo něco divného. Z okapů visely rampouchy a ani tónovaná okna neodhalovala žádné děsivé tajemství. Najednou jsem o něco zavadila nohou, tak jsem se na to podívala. Napůl zapadaný sněhem tam vězel stříbrný kůl. Trčel ze země. Sehnula jsem se pro něj a se zasmušilým výrazem z něj oprášila sníh. Co tady dělá kůl? Stříbrné kůly jsou cenné. Patří k nejmocnějším zbraním strážců, protože stačí Strigojovi probodnout kůlem srdce, a je po něm. Při jejich výrobě je čtyři Morojové nabijí magií každého ze čtyř elementů. Zatím jsem se neučila, jak kůl používat, ale když jsem teď jeden svírala v ruce, hned jsem si připadala na své obhlídce bezpečněji.
Vzadu byla dřevěná terasa, na které by se nejspíš v létě dalo užít hodně zábavy. Z ní vedly dovnitř velké prosklené dveře. V rozbitém skle zela díra, kterou by se klidně protáhl člověk. Opatrně jsem zdolala pár schůdků na terasu, při čemž jsem si dávala pozor, abych zas neuklouzla. Kdyby Dimitrij zjistil, co dělám, určitě bych měla průšvih. Přestože mrzlo, cítila jsem, jak mi po krku stéká pot.
Denní světlo, denní světlo, opakovala jsem si. Není čeho se bát.
Došla jsem na terasu a prohlížela si tmavé sklo. Těžko říct, čím to mohl někdo rozbít. Dovnitř už stačil napadat sníh, který na světle modrém koberci vytvořil menší závěj. Vzala jsem za kliku, ale bylo zamčeno. Ne že by na tom záleželo, když ve dveřích byla tak obrovská díra. Dávala jsem si pozor na ostré střepy a prostrčila jsem ruku dovnitř. Odemkla jsem a pak zvenčí otevřela. Trochu to zaskřípalo, ale i ten tichý zvuk se zdál v děsivém tichu až příliš hlasitý.
Vešla jsem dovnitř a zůstala stát ve slunečním světle, které sem pronikalo otevřenými dveřmi. Chvilku mi trvalo, než se můj zrak přizpůsobil přítmí, jež panovalo v domě. Venku se proháněl vítr, který si pohrával i se záclonami uvnitř. Stála jsem v obýváku. Byly tam normální věci, jaké by každý očekával. Sedačka. Televize. Houpací křeslo.
A mrtvola.
Byla to žena. Ležela na zádech před televizí a tmavé vlasy měla rozhozené kolem hlavy. Dokořán otevřenýma očima slepě zírala do stropu. Obličej měla bledý – dokonce až příliš bledý i na Morojku. Na chviličku jsem si myslela, že jí vlasy zakrývají i krk, jenže pak mi došlo, že to tmavé na její kůži je krev – zaschlá krev. Hrdlo měla úplně rozervané.
Bylo to tak hrůzné a neskutečné, že jsem nevěděla, na co se dívat dřív. Vzhledem k její poloze mohla ta žena klidně spát. Pak jsem objevila další tělo: jen pár metrů od té ženy ležela na boku mrtvola muže. Koberec kolem něj byl nasáklý tmavou krví. Další tělo leželo vedle sedačky, bylo malé, patrně ještě dítě. A na druhé straně místnosti další tělo. A další. Všude byly mrtvoly a krev.
Najednou jsem si uvědomila, že kolem mě je samá smrt, a srdce mi začalo zběsile bušit. Ne, ne. To není možné. Je přece den. Tak strašné věci se nestávají za denního světla. Nadechla jsem se a chtěla začít ječet, když vtom mi pusu zakryla něčí ruka v rukavici. Začala jsem se vzpouzet, ale naštěstí jsem hned ucítila Dimitrijovu vodu po holení.
"Proč nikdy neposlechneš?" zeptal se. "Kdyby tady pořád ještě byli, byla bys mrtvá."
Nemohla jsem odpovědět. Jednak proto, že mi pořád zakrýval pusu, a pak taky proto, že jsem byla v šoku. Už jsem viděla někoho umírat, ale nikdy jsem neviděla tolik smrti naráz. Skoro po minutě Dimitrij konečně spustil ruku, ale zůstával stát kousíček za mnou. Už jsem se na tu hrůzu nechtěla koukat, jenže jsem nebyla schopná od ní odtrhnout zrak. Všude jen mrtvoly a spousta krve.
Nakonec jsem se obrátila k Dimitrijovi. "Je den," zašeptala jsem. "Ve dne se zlý věci nestávají." Ze svého hlasu jsem slyšela zoufalství. Všechno mi to připadalo jako zlý sen.
"Takové věci se můžou stát kdykoli," pověděl mi. "K tomuhle došlo nejspíš v noci, asi tak před dvěma dny."
Odvážila jsem se znovu podívat na ta těla a zvedl se mi žaludek. Dva dny. Dva dny být mrtví, neexistovat, aniž by někdo vůbec věděl, že jste umřeli. Zrak mi padl na tělo muže, které leželo v obýváku u dveří do chodby. Byl vysoký a příliš dobře stavěný na to, aby to byl Moroj. Dimitrij si všiml, kam se dívám.
"Arthur Schoenberg," prohlásil.
Zírala jsem na Arthurovo zakrvácené hrdlo. "Je mrtvej," poznamenala jsem, jako by to nebylo dávno jasné. "Jak může bejt mrtvej? Jak mohl Strigoj zabít Arthura Schoenberga?" Připadalo mi to nemožné. Legendu přece zabít nemůžete.
Dimitrij neodpověděl. Jen sevřel mou ruku, v níž jsem držela kůl. Trhla jsem sebou.
"Kdes k tomu přišla?" dotázal se. Uvolnila jsem stisk a nechala ho, aby si kůl vzal.
"Venku. Leželo to na zemi."
Zvedl ten kůl a prohlížel si ho. Leskl se ve slunečním svitu. "Prolomilo to ochranu."
Pořád ještě jsem byla v šoku, takže mi chvilku trvalo, než mi došlo, o čem to vlastně mluví. Ochrana se říkalo kouzelným kruhům, které vytvářeli Morojové. Stejně jako u kůlů se při výrobě těchto kruhů používala magie všech čtyř živlů. Vyžadovalo to silné morojské čaroděje, často hned dva na jeden element. Ochrana pak mohla Strigoje odrazit, protože magie je nabitá životem a ve Strigojích žádný život není. Jenže z téhle ochrany rychle vyprchávala účinnost, tudíž bylo třeba neustále ji znovu dobíjet. Většina Morojů tyhle ochranné kruhy vůbec nepoužívala, ale na určitých místech se přesto uchovávaly. Akademie svatého Vladimíra byla jedním z nich.
Tady taky byl magický kruh, ale prolomil se, když ho někdo probodl kůlem. Magie obou věcí se dostala do konfliktu a kůl vyhrál.
"Strigojové se nemůžou dotknout kůlu," řekla jsem. Uvědomila jsem si, že skoro v každé větě používám výrazy začínající na ne. Není to jednoduché, když něco otřese vaším přesvědčením. "A žádnej Moroj ani dhampýr by to neudělal."
"Člověk by mohl."
Naše pohledy se střetly. "Lidi nepomáhají Strigojům..." Zarazila jsem se. Bylo to tu zas. Další ne. Ale jinak to nešlo. Jediná věc, na kterou můžeme v boji proti Strigojům spoléhat, jsou jejich omezení – sluneční světlo, ochrana, kůly a tak podobně. Jejich slabiny využíváme proti nim. Kdyby jim ovšem pomáhali třeba lidé, kteří takovým omezením nepodléhají...
Dimitrij se tvářil strnule a vypadal, že je připraven na cokoli. Pak se v jeho tmavých očích mihla jiskřička soucitu, když mě tak sledoval při mém duševním boji.
"Tohle všechno mění, nemyslíš?" zeptala jsem se.
"Jo," odpověděl. "To jo."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře