2.kapitola

19. prosinec 2011 | 19.02 |

 Dimitrij zavolal opravdovou jednotku rychlého nasazení.

Trvalo pár hodin, než dorazili, a mně každá minuta čekání připadala jako rok. Pak už jsem to nevydržela a vrátila se do auta. Dimitrij ještě podrobněji prozkoumal dům a pak si přišel sednout ke mně. Mlčeli jsme a čekali. Před očima jsem pořád měla ty hrůzy z domu. Měla jsem strach, připadala jsem si osamělá a chtěla jsem, aby mě objal nebo nějak jinak utěšil.
Ihned jsem si za to v duchu vynadala. Snad potisící jsem si připomněla, že Dimitrij je můj trenér a nemá mě proč objímat, ať už je situace jakákoli. Navíc jsem chtěla být silná. Nechtěla jsem utéct do náruče chlapa, kdykoli jde do tuhého.
Když se objevila první skupinka strážců, Dimitrij otevřel dveře od auta a střelil po mně pohledem. "Měla bys vidět, jak se to dělá."
Upřímně už jsem v tom domě nechtěla vidět vůbec nic, nicméně jsem ho následovala. Tyhle strážce jsem neznala, ale Dimitrij ano. Vždycky mi připadalo, že zná úplně každého. Skupinka vypadala překvapeně, že se na místě činu motá novicka, ale nikdo z nich proti mé přítomnosti nic nenamítal.
Chodila jsem za nimi, když prozkoumávali dům. Nikdo z nich se ničeho nedotýkal, jen se přikrčili u těl a zkoumali skvrny od krve a rozbitá okna. Strigojové se zjevně dostali do domu více místy než jen vstupními dveřmi a těmi prosklenými na terase.
Strážci spolu mluvili věcně a nedávali najevo zhnusení ani strach. Působili jako stroje. Jediná žena z té skupiny si dřepla k Arthuru Schoenbergovi. Bylo to překvapivé, neboť ženy strážkyně jsou k vidění jen málokdy. Zaslechla jsem Dimitrije, jak ji oslovuje Tamaro. Mohlo jí být tak kolem pětadvaceti. Černé vlasy jí sahaly sotva po ramena, což bylo pro strážkyně typické.
V jejích šedých očích se objevil smutek, když si prohlížela obličej mrtvého strážce. "Ach, Arthure," povzdechla. Stejně jako Dimitrij, i ona uměla v několika málo slovech vyjádřit mnohé. "Nikdy by mě nenapadlo, že budu svědkem něčeho takového. Byl to můj učitel." S dalším povzdechem vstala.
Opět nasadila profesionální výraz, jako by před ní vůbec neležel chlápek, který ji trénoval. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to její učitel. Jak se mohla takhle ovládat? Na vteřinu mě napadlo, jak by mi asi bylo, kdyby tady ležel zavražděný Dimitrij. Ne. V žádném případě bych nedokázala zůstat klidná. Běsnila bych. Ječela bych a do všeho kopala. A každého, kdo by mi říkal, že všechno bude zase v pořádku, bych pořádně praštila.
Naštěstí jsem nevěřila, že by někdo mohl přemoct Dimitrije. Viděla jsem ho zabít Strigojku a ani se u toho nezapotil. On je nepřemožitelný. Úžasný. Bůh.
To byl ale samozřejmě Arthur Schoenberg taky.
"Jak to mohli udělat?" vyjekla jsem. Upřelo se na mě šest párů očí. Čekala jsem, že mě Dimitrij zpraží pohledem za to, že jsem tak vyhrkla, ale nijak ho to nepopudilo. "Jak mohli zabít jeho?"
Tamara s kamenným výrazem pokrčila rameny.

"Stejně, jako zabíjejí každého. Byl smrtelný jako my všichni."

"Jo, ale... Byl to přece Arthur Schoenberg."
"Pověz nám to ty, Rose," odtušil Dimitrij. "Dům jsi viděla. Tak nám řekni, jak to udělali."
Jak mě tak všichni pozorovali, uvědomila jsem si, že možná nakonec přece jen podstupuju tu zkoušku. Uvažovala jsem o tom, co jsem viděla a slyšela. Polkla jsem a snažila se domyslet, jak se nemožné může stát možným.
"Jsou tady čtyři místa, kudy vnikli do domu, což znamená, že ti Strigojové byli nejmíň čtyři. Uvnitř sedm Morojů... Rodina, která tady bydlela, v tý nešťastný chvíli měla zrovna návštěvu, takže byl masakr o to větší. Tři z obětí byly děti... a tři strážci. To je moc. Čtyři Strigojové by jich tolik nepovraždili. Šest by jich to nejspíš zvládlo, ale to by nejdřív museli jít po strážcích a překvapit je. Ta rodina asi zpanikařila, takže se moc nebránila."
"A jak by překvapili strážce?" chtěl vědět Dimitrij.
Zaváhala jsem. Strážce nelze tak snadno překvapit. "Protože byla rozbitá ochrana. V domácnosti bez ochrany by pravděpodobně strážce musel v noci obcházet kolem domu. To tady ale nepraktikovali."
Čekala jsem další otázku, která se nabízela, a sice, jak zlomili ochranu. Jenže Dimitrij se na to nezeptal. Nebylo třeba. Všichni jsme to věděli. Viděli jsme ten kůl. Páteří mi opět projel mráz. Lidé spolupracující se Strigoji – s velkou skupinou Strigojů.
Dimitrij jen souhlasně přikývl a celá skupinka dál pokračovala ve vyšetřování. Když jsme došli do koupelny, odvrátila jsem zrak. Už jsem tu místnost viděla s Dimitrijem a nijak jsem netoužila si ten zážitek zopakovat. Byl tam mrtvý muž, jehož zaschlá krev ostře kontrastovala s bílými dlaždicemi. Jelikož se koupelna nacházela dál v domě, nebyla v ní taková zima jako v obýváku u otevřených dveří. Rozklad tu tedy probíhal rychleji. Mrtvola zatím nesmrděla nijak příšerně, ale nedalo by se říct, že zrovna voní.
Jak jsem se otočila, všimla jsem si na zrcadle něčeho tmavočerveného, trochu dohněda. Předtím jsem to nezaregistrovala proto, že mou pozornost upoutávala jen ta mrtvola. Na zrcadle bylo krví napsáno:
Chudáci Badicovi. Zbylo jich tak málo. Jedna královská rodina skoro vymřela. Další ji budou následovat.
Tamara opovržlivě odfrkla a odvrátila se od zrcadla, aby si prohlédla další detaily v koupelně. Ta slova mi pořád zněla v hlavě, i když už jsme místnost opustili. Jedna královská rodina skoro vymřela. Další ji budou následovat.
Badicovi patřili k méně početným královským klanům. Ale ti, co tu byli zavražděni, asi těžko byli poslední svého rodu. Badicových bude nejspíš kolem dvou set. Nebyl to tak početný klan jako třeba Ivaškovi. To byla ohromná a rozvětvená rodina. Každopádně klan Badiců čítá mnohem víc členů než některé jiné královské rody.
Například Dragomirové.
Jediný, kdo z nich přežil, je Lissa.
Kdyby chtěli Strigojové zlikvidovat všechny královské rody, nemohli by udělat nic lepšího než jít po ní. Morojská krev dodává Strigojům větší sílu, takže bych jejich touhu docela chápala. Předpokládám, že to, že si Strigojové vzali na mušku královské, je prostě součástí jejich kruté a sadistické povahy. Ironií je, že Strigojové by nejradši zlikvidovali celé společenství Morojů, ačkoli spousta z nich kdysi bývala Moroji.
Celou tu dobu, co jsme se zdržovali v domě, jsem myslela na to varování na zrcadle. Můj strach se brzy změnil ve vztek. Jak to mohli udělat? Jak může být nějaký tvor tak zvrácený a zlý, že něco takového provede celé rodině? Jak můžou chtít vymazat celou pokrevní linii? Jak to může udělat někdo, kdo byl kdysi stejný jako já a Lissa?
Pomyšlení na Lissu a na to, jak by se Strigojové chtěli zbavit i jí, ve mně rozpoutalo zuřivý hněv. Intenzita toho pocitu mě úplně převálcovala. Vířilo to ve mně a narůstalo. Jako bouře, která má každou chvíli propuknout. Nejraději bych rozcupovala každého Strigoje, který by se mi dostal do rukou.
Když jsem konečně nastoupila do auta, abychom se s Dimitrijem vrátili zpátky na Akademii, práskla jsem dveřmi tak, až bylo s podivem, že se z nich nevysypalo sklo.
S údivem na mě pohlédl. "Co se děje?"
"To myslíš vážně?" obořila jsem se na něj. "Jak se na to vůbec můžeš ptát? Byl jsi tam. Viděl jsi to."
"Ano," připustil. "Ale nevybíjím si zlost na autě."
Zapnula jsem si pás a zamračila se. "Nenávidím je. Všechny je nenávidím! Kdybych tam tak byla! Roztrhala bych je na cucky!"
Téměř jsem křičela. Dimitrij se na mě s klidným výrazem zadíval, ale bylo znát, že ho ten můj výbuch udivil.
"Tomu vážně věříš?" otázal se. "Vidělas, co tam Strigojové napáchali, a myslíš, že by sis vedla líp než Art Schoenberg? Vzpomeň si, co dokázala Natálie."
Zaváhala jsem. Když se Lissina sestřenka Natálie stala Strigojkou, setkala jsem se s ní jen krátce. Pak se tam naštěstí objevil Dimitrij a zabil ji. I když to byla čerstvá Strigojka – slabá a nezkušená –, doslova mě odhodila přes celou místnost.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. V tu chvíli jsem si připadala hrozně hloupá. Viděla jsem, co Strigojové dokážou. Kdybych se proti nim bezmyšlenkovitě vyřítila, nejspíš by to skončilo mou rychlou smrtí. Stávala se ze mě drsná strážkyně, ale stejně jsem se měla pořád hodně co učit. Navíc jedna sedmnáctiletá holka by se těžko mohla postavit šesti Strigojům.
Otevřela jsem oči. "Promiň," řekla jsem, když jsem se konečně zase začala ovládat. Vztek už pomalu přecházel. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo. Mám výbušnou povahu a často jednám impulzivně, ale tohle bylo moc i na mě. Hnus.
"To nic," odvětil Dimitrij. Natáhl se a položil ruku na moji. Po chviličce ji zase odtáhl a nastartoval auto. "Byl to dlouhý den, pro nás všechny."
Když jsme se kolem půlnoci vrátili na Akademii svatého Vladimíra, všichni už o tom masakru věděli. Vampýří školní den právě končil a já víc než čtyřiadvacet hodin nespala. Slzely mi oči a byla jsem zpomalená, tak mi Dimitrij ihned nakázal, abych šla rovnou na svou kolej a vyspala se. On samozřejmě vypadal bděle a ve střehu, připraven na cokoli. Občas jsem pochybovala o tom, že vůbec někdy spí. Zamířil k ostatním strážcům, kteří právě probírali ten útok, a já mu slíbila, že si půjdu hned lehnout. Jakmile jsem mu zmizela z dohledu, zahnula jsem ke knihovně. Musela jsem vidět Lissu. Pouto mi napovídalo, že se nachází právě tam.
Když jsem kráčela po kamenném chodníku přetínajícím nádvoří, na jehož jedné straně stála moje kolej a na druhé hlavní budova druhého stupně, byla naprostá tma. Trávník pokrýval sníh, ale chodník byl pečlivě umetený a neklouzal. To mi připomnělo zanedbaný dům ubohých Badicových.
Budova, kde se nacházela jídelna a knihovna, byla veliká, postavená v gotickém stylu. Působila spíš jako z nějakého historického filmu než jako součást školy. Uvnitř panovalo ovzduší tajemna a dávné historie. Mohutné kamenné zdi a starodávné obrazy kontrastovaly s počítači a fosforeskujícími světly. Moderní technologie tu zakořenily, ale nikdy atmosféře školy nedominovaly.
Proklouzla jsem elektronickou bránou do knihovny a okamžitě jsem zamířila dozadu, kde se přechovávaly zeměpisné knihy a cestopisy. Samozřejmě jsem tam našla Lissu. Seděla na zemi a opírala se o polici s knihami.
"Ahoj," pozdravila mě a vzhlédla od knihy, kterou měla rozloženou na koleni. Z obličeje si odhrnula pár pramenů světlých vlasů. Její přítel Christian ležel na zemi u ní s hlavou opřenou o její druhé koleno. Pozdravil mě jen pokývnutím. Vzhledem k tomu, že jsme se nikdy zrovna nemuseli, i tohle kývnutí od něj působilo, jako by mě vřele objal. Přestože se Lissa usmívala, cítila jsem z ní napětí a strach.
"Slyšelas o tom?" optala jsem se a usedla s překříženýma nohama na zem.
Její úsměv zmizel a nepříjemné pocity strachu ještě zesílily. Byla jsem ráda, že díky našemu poutu ji můžu líp chránit, ale svoje vlastní obavy jsem opravdu nepotřebovala zvětšovat.
"To je hrůza," prohlásila a zachvěla se. Christian se nadzvedl a propletl své prsty s jejími. Stiskl jí ruku. Ona jeho stisk opětovala. Ti dva byli tak sladce zamilovaní, že pokaždé, když jsem byla s nimi, měla jsem dojem, že si po těch sladkostech musím jít vyčistit zuby. I teď tomu podléhali, což ale určitě způsobily ty zvěsti o masakru. "Povídali... Povídali, že tam bylo šest nebo sedm Strigojů. A že jim lidi pomohli prolomit ochranu."
Opřela jsem si hlavu o polici. Novinky vskutku cestují rychle. Náhle jsem si připadala tak slabá. "To je fakt."
"Vážně?" zeptal se Christian. "Myslel jsem, že jsou to jen kecy paranoidních cvoků."
"Ne..." Vtom mi došlo, že nikdo neví, kde jsem dneska byla. "Byla... byla jsem tam."
Lissa vyvalila oči a skrz pouto ke mně dolehl její šok. Dokonce i Christian se tvářil vážně. Kdyby to všechno nebylo tak strašlivé, měla bych radost, že se mi ho podařilo vykolejit.
"Děláš si srandu," vypravil ze sebe nejistě.
"Myslela jsem, žes jela na kvalifikaci..." Lissu zradil hlas.
"Taky že ano," řekla jsem. "Jenže jsme se ocitli ve špatnou dobu na špatným místě. Bydlel tam strážce, kterej mě měl přezkoušet. Vešli jsme s Dimitrijem do domu a..."
Nedokázala jsem to dopovědět. Znovu se mi vybavila ta krev a smrt v domě Badicových. Lissa se zatvářila ustaraně.
"Rose, jsi v pořádku?" dotázala se jemně.
Lissa je moje nejlepší kamarádka, ale nechtěla jsem, aby věděla, jak mě to vyděsilo a rozzuřilo. Chtěla jsem být nelítostná.
"Je mi fajn," procedila jsem skrz zuby.
"Jaký to bylo?" vyptával se Christian. Z jeho hlasu zaznívala zvědavost, ale i provinění – jako kdyby si uvědomoval, že není správné ptát se na tak děsivou věc. Jenže si nemohl pomoct. Impulzivní jednání byla jedna věc, kterou jsme měli společnou.
"Bylo to..." Zavrtěla jsem hlavou. "Nechci o tom mluvit."
Christian už se nadechoval k přemlouvání, ale Lissa ho jednou rukou pohladila po hladkých černých vlasech. To něžné gesto ho umlčelo. Na chvilku zavládlo trapné ticho. Četla jsem Lisse myšlenky, takže jsem věděla, že je na ty novinky strašně zvědavá.
"Říkají, že tohle udělá o svátcích pěkný chaos v návštěvách," prohlásila po chvíli. "Christianova teta se sem chystá, ale většina lidí teď nechce cestovat. A taky chtějí, aby jejich děti zůstaly tady, v bezpečí. Bojí se, že tahle skupina Strigojů může zaútočit kdekoli."
Takové důsledky útoku mi zatím vůbec nedocházely. Do Vánoc zbýval jen asi týden. Tou dobou většina Morojů cestuje. Studenti jezdí domů za rodiči, rodiče zase za dětmi do kampusu.
"To znamená, že spousta rodin se o svátcích nesejde," zamumlala jsem.
"A taky to překazí královský sešlosti," poznamenal Christian. Jeho vážné rozpoložení netrvalo dlouho. "Víte, jak to vypadá touhle dobou – vždycky spolu soupeří, kdo uspořádá bombastičtější oslavu. Teď nebudou vědět, co dělat."
To bylo jasné. Můj život byl hlavně o bojování, ale Morojové taky bojovali – především s urozenými a královskými. Sváděli své vlastní bitvy a za zbraně měli slova a politická spojenectví. Já tedy preferuju přímější způsoby boje, jako třeba kopy a údery. Lissa s Christianem se nejspíš dostanou do problémů. Oba pocházejí z královských rodin, což znamená, že na ně budou upírat pozornost jak lidi z Akademie, tak mimo ni.
Pro ně to je ještě horší než pro většinu královských Morojů. Christianova rodina žije ve stínu, který na ni vrhli jeho rodiče. Úmyslně se stali Strigoji a vyměnili tak magii a morálku za nesmrtelnost a zabíjení druhých. Už jsou mrtví, jenže ani tak Christianova rodina není právě důvěryhodná. Všichni si myslí, že z Christiana se taky kdykoli může stát Strigoj. Jeho drsnost a černý humor mu nijak nepomáhají, aby je přesvědčil o opaku.
Na Lissu se zase všichni zaměřují proto, že je poslední žijící členkou své rodiny. V žádném jiném Morojovi nekoluje dost krve Dragomirů na to, aby se mohl pyšnit jejich jménem. Její budoucí manžel by s největší pravděpodobností měl mít nějaké předky mezi Dragomiry, aby se z jejich dětí stali pokračovatelé rodu. Jenže teď byla Lissa jediná, což z ní dělalo skoro až celebritu.
Jak jsem o tom uvažovala, vzpomněla jsem si na varování napsané na zrcadle. Zvedl se mi žaludek. Znovu se ve mně vzedmula vlna hněvu a zoufalství, ale rozhodla jsem se přehlušit je vtipkováním.
"Měli byste se snažit řešit problémy po našem. Vám královským by taky prospělo tu a tam někomu jednu vrazit."
Lissa i Christian se tomu zasmáli. Podíval se na ni s úsměvem, který odhalil jeho špičáky. "Co myslíš? Vsadím se, že bych tě přepral, kdyby to bylo jeden na jednoho."
"O tom si můžeš nechat leda tak zdát," utahovala si z něj. Její nepříjemné pocity trochu polevily.
"Vlastně se mi o tom už zdálo," prohlásil a zadíval se jí do očí.
Z jeho hlasu zaznívala smyslnost, která jí zrychlovala tep. Pocítila jsem bodnutí žárlivosti. Celý život jsme byly nejlepší kamarádky. Dokážu číst její myšlenky. Faktem ale bylo, že nedílnou součástí jejího světa teď byl Christian, který hrál roli, jakou já bych hrát nikdy nemohla. Stejně tak on by se nikdy nemohl stát součástí mého spojení s Lissou. Oba jsme se s tím tak nějak smířili, ale ani jednomu z nás se nelíbilo, že se musíme dělit o její pozornost. Občas se zdálo, že příměří, které jsme zachovávali pro její dobro, je tenké jako list papíru.
Lissa mu přejela rukou po tváři. "Chovej se slušně."
"Chovám se slušně," ujistil ji trochu ochraptělým hlasem. "Občas. Někdy ale nechceš, abych..."
S povzdechem jsem se zvedla. "Bože. Radši už vás nechám o samotě."
Lissa zamrkala a odvrátila zrak od Christiana. Najednou vypadala, že se cítí trapně.
"Promiň," zamručela. Tváře jí trochu zčervenaly. Jelikož byla bledá jako většina Morojů, dodávalo jí to na kráse. Ne že by to potřebovala. "Nemusíš nikam chodit..."
"Ne, to je v pohodě. Padám únavou," oznámila jsem jí. Christian nevypadal, že by ho můj odchod nějak mrzel. "Uvidíme se zítra."
Otočila jsem se, ale Lissa za mnou ještě zavolala: "Rose? Určitě... Určitě jsi v pořádku? Po tom všem, co se stalo?"
Zadívala jsem se do jejích nefritově zelených očí. Tvářila se tak ustaraně, až se mi z toho svíralo srdce. I když jsem osobou, která je jí na světě nejbližší, nechci, aby se ona strachovala o mě. Moje práce je udržet ji v bezpečí. Ona by si neměla lámat hlavu, jak mě ochránit – obzvlášť když mají teď Strigojové dlouhý seznam královských, které touží zlikvidovat.
Obdařila jsem ji kyselým úsměvem. "Jsem v pohodě. Nemáte si s čím dělat starosti, teda krom toho, abyste ze sebe nestrhali hadry, než stihnu zmizet."
"V tom případě bys už měla jít," prohlásil suše Christian.
Šťouchla do něj loktem a já obrátila oči v sloup. "Dobrou," rozloučila jsem se.
Jakmile jsem se k nim otočila zády, usmívat jsem se přestala. S těžkým srdcem jsem se vrátila na svou kolej a jen jsem doufala, že se mi nebude zdát o Badicových.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře