3.kapitola

19. prosinec 2011 | 19.03 |

 Když jsem seběhla ze schodů na trénink před vyučováním, hala na koleji byla plná vzrušeně debatujících lidí. Ten rozruch mě nijak nepřekvapil. Po událostech minulé noci nikdo dobře nespal. Bylo mi jasné, že ani já, ani moji spolužáci tak snadno nezapomeneme na to, co se stalo u Billingsu.

Jak jsem pozorovala výrazy noviců, všimla jsem si něčeho podivného. Pořád tu panovalo napětí a strach ze včerejších událostí, ale objevilo se v tom i něco nového – vzrušení. Dva čerství novicové téměř jásali, i když se snažili bavit tlumeně. Opodál stála skupinka studentů mého věku, kteří divoce gestikulovali a nadšeně se smáli.
Zjevně mi tu něco unikalo – pokud ovšem včerejšek nebyl jen zlý sen. Vyžadovalo hodně sebeovládání, abych se mezi ně nevrhla a nezačala se vyptávat, co se děje. Kdybych se zdržela, přišla bych pozdě na trénink. Stejně jsem ale byla hrozně zvědavá. Našli snad ty Strigoje a jejich lidské pomocníky? To by byla jistě dobrá zpráva, ale cosi mi napovídalo, že tady jde o něco jiného. Otevřela jsem dveře ven a v duchu si zoufala, že se to dozvím až u snídaně.
"Hathawayová, nezdrhej," ozval se zpěvavý hlas.
Ohlédla jsem se a ušklíbla. Doběhl mě Mason Ashford, další novic a můj dobrý kámoš. Srovnal se mnou krok.
"Je ti dvanáct nebo co?" ušklíbla jsem se a mířila dál k tělocvičně.
"Skoro," prohlásil. "Včera mi chyběl tvůj úsměv. Kdes byla?"
O mojí návštěvě v domě Badicových se tu evidentně ještě nevědělo. Nebylo to žádné tajemství, ale nechtělo se mi každému na potkání popisovat ty hrůzné detaily. "Měla jsem trénink s Dimitrijem."
"Bože," povzdechl Mason. "Ten chlap na tobě pracuje pořád. Uvědomuje si vůbec, že nás připravuje o tvoji krásu a šarm?"
"Chyběl ti můj úsměv? Krása a šarm? Nezdá se ti, že na to takhle po ránu jdeš trochu zostra?" zasmála jsem se.
"Hele, jen říkám, jak to je. Máš štěstí, že ti věnuje pozornost někdo tak dokonalej, příjemnej a chytrej jako já."
Dál jsem se smála. Mason rád flirtoval a se mnou obzvlášť. Částečně asi taky proto, že jsem ve flirtování dobrá a ráda mu vracím jeho narážky. Jenže vím, že jeho city ke mně jsou víc než jen přátelské, a já se pořád nemůžu rozhodnout, co k němu vlastně cítím. Oba máme stejný smysl pro přiblblý humor a často jsme středem pozornosti. Má nádherné modré oči a věčně rozcuchané zrzavé vlasy. Je roztomilý.
Ale bylo by pro mě těžké začít s někým chodit, když pořád vzpomínám, jak jsem se ocitla s Dimitrijem polonahá v posteli.
"Dokonalej, příjemnej a chytrej, jo?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím, že mi věnuješ stejnou pozornost jako svýmu egu. Někdo by ti měl trochu srazit hřebínek."
"Jo, fakt?" podivil se. "Až budem na sjezdovce, můžeš se o to pokusit."
Zastavila jsem se. "Kde?"
"Na sjezdovce." Naklonil hlavu na stranu. "Přece na tom lyžáku."
"Na jakým lyžáku?" Zjevně mi něco vážného unikalo.
"Kdes byla ráno?" dotázal se a díval se na mě, jako bych spadla z višně.
"V posteli! Vstávala jsem asi před pěti minutama. Takže začni hezky od začátku a řekni mi, o čem to vlastně mluvíš." Jak jsme stáli, dala se do mě zima. "A pojďme." Šli jsme.
"Takže víš, že se teď všichni bojí pustit děcka domů na Vánoce? No a v Idahu je ohromný lyžařský středisko, který využívají jenom královský a bohatý Morojové. Majitelé to teď hodlají otevřít pro studenty Akademie a jejich rodiny – a vlastně pro všechny Moroje, co tam chtějí. Když budou všichni na jednom místě, kde navíc bude hlídat hafo strážců, bude to naprosto bezpečný."
"To nemůžeš myslet vážně," řekla jsem. Došli jsme do tělocvičny, konečně do tepla.
Mason horlivě přikyvoval. "Je to pravda. To místo je prý úžasný." Zazubil se na mě tak, že jsem se na něj taky musela usmát. "Budeme tam vegetit jako králové, Rose. Aspoň týden nebo tak nějak. Den po Vánocích odjíždíme."
Stála jsem tam, nadšená i ohromená. Tohle jsem nečekala. Vážně to byl skvělý nápad, takhle se aspoň rodiny budou moct setkat v bezpečí. A na jakém místě! Královské lyžařské středisko. Čekala jsem, že většinu prázdnin strávím poflakováním po Akademii a čučením na telku s Lissou a Christianem. A teď budu bydlet v pětihvězdičkovém hotelu. Humři k večeři. Masáže. Pěkní instruktoři na lyžování...
Masonovo nadšení bylo nakažlivé. Začínala jsem se těšit čím dál víc, ale pak mě to náhle přešlo.
Zadíval se na mě a ihned si té proměny všiml. "Co se děje? Bude to super."
"To jo," přiznala jsem. "Chápu, že jsou všichni nadšením bez sebe, jenže důvod, proč jedeme do toho luxusního střediska, je..., no, že nějaký lidi umřeli. Nepřijde ti to drsný?"
Mason už se netvářil až tak nadšeně. "Jo, ale my jsme naživu, Rose. Nemůžem přestat žít proto, že jiný lidi umřeli. Navíc musíme zajistit, aby jich neumřelo ještě víc. Proto je tak bezva nápad jet právě tam. To místo je bezpečný." V očích se mu objevil hrozivý záblesk. "Bože, už se nemůžu dočkat, až odtud vypadnem. Po tom, co jsem slyšel, bych nejradši sejmul nějakýho Strigoje. Proč nemůžeme jet hned? Vždyť není důvod tu zůstávat. Pomoc navíc by se strážcům jistě hodila a my přece umíme všechno, co potřebujeme."
Jeho plamenný proslov mi připomněl můj včerejší výbuch, i když Mason byl o něco klidnější. Jeho nedočkavost vrhnout se do boje byla impulzivní a naivní, zatímco ta moje se zrodila z jakési zvláštní temné iracionality. Pořád jsem tomu tak docela nerozuměla.
Když jsem neodpověděla, Mason na mě zmateně pohlédl. "Ty nechceš?"
"Nevím, Mase." Zírala jsem na podlahu, abych se mu nemusela podívat do očí. Prohlížela jsem si špičku svojí boty. "Totiž nechci, aby venku Strigojové napadali lidi. A teoreticky je chci zastavit..., jenže na to zatím ani náhodou nejsme připravení. Viděla jsem, co dokážou... A nevím. Spěch nic nevyřeší." Zavrtěla jsem hlavou. Určitě to muselo působit, jako že to vzdávám. Znělo to tak logicky a opatrně. Skoro jako od Dimitrije. "Ale beztak je to jedno, protože k ničemu takovýmu nedojde. Takže bychom se spíš měli těšit na ten lyžák, co?"
Mason střídal nálady dost rychle, takže se ihned dostal do svého původního bezstarostného rozpoložení. "Jasně. A ty by ses měla rozpomenout, jak se lyžuje, protože tě tam hodlám vytáhnout na sjezdovku, abys mi srazila hřebínek. Teda ne že k něčemu takovýmu opravdu dojde."
Znovu jsem se usmála. "Chlapče, to bude smutný, až se kvůli mně rozbrečíš. Už teď se cítím provinile."
Otevřel pusu, aby odpověděl něco chytrolínského, ale vtom za mnou něco nebo někoho zahlédl. Otočila jsem se a uviděla Dimitrije, jak k nám rázuje z opačné strany tělocvičny.
Mason mi vysekl galantní poklonu. "Tvůj pán a vládce. Uvidíme se později, Hathawayová. Začni už plánovat svou lyžařskou strategii." Otevřel dveře a zmizel do tmy. Připojila jsem se k Dimitrijovi.
Stejně jako ostatní novicové dhampýři jsem polovinu vyučování věnovala tréninku strážců. Byl to buď boj, nebo učení o Strigojích a jak se jim bránit. Novicové měli někdy cvičení i po vyučování. Každopádně já byla výjimka.
Pořád jsem si odpykávala trest za to, že jsem utekla z Akademie svatého Vladimíra. Viktor Daškov představoval pro Lissu příliš velké ohrožení. Jenže naše prodloužené prázdniny se neobešly bez důsledků. Jelikož jsme byly pryč dva roky, spoustu jsem toho zameškala a teď jsem to musela všechno dohnat. Takže jsem měla trénink navíc před vyučováním i po něm.
S Dimitrijem.
Vedení školy nevědělo, že se tím trénuju i v tom, jak se vyhýbat pokušení. Ale když odhlédnu od toho, že mě Dimitrij přitahuje, učila jsem se rychle. S jeho pomocí už jsem skoro dohnala pokročilejší studenty.
Protože na sobě neměl kabát, bylo mi jasné, že dneska budeme pracovat uvnitř, což pro mě byla dobrá zpráva. Venku mrzlo. Ale tohle moje štěstí se nedalo srovnat s tím, co jsem pocítila, když jsem uviděla, co umístil do jedné z místností na cvičení.
U vzdálenější zdi stály figuríny, které vypadaly jako živé. Žádné pytle vycpané slámou. Byli tam muži i ženy v normálním oblečení, kůži měli z gumy a každý z nich měl jinou barvu vlasů i očí. Tvářili se buď šťastně, nebo vyděšeně, nebo naštvaně. S těmito figurínami už jsem dřív pracovala, používala jsem je k nácviku kopanců a ran. Ale nikdy jsem u nich nepoužívala to, co právě držel Dimitrij v ruce: stříbrný kůl.
"Bomba," vydechla jsem.
Kůl byl stejný jako ten, co jsem našla u domu Badicových. Dole měl rukojeť bez ozdob. Tam ale veškerá podobnost s obyčejnou dýkou končila. Kůl neměl ploché ostří, ale tlustý kuželovitý tvar zakončený špičkou, tak trochu jako rampouch. Celá ta věc byla jen o málo kratší než moje předloktí.
Dimitrij se ledabyle opřel o zeď. Tenhle postoj mu mimořádně slušel, i když měřil skoro sto devadesát. Jednou rukou vyhodil kůl do vzduchu. Několikrát se tam otočil a pak se zase snesl k zemi. Chytil ho za rukojeť.
"Prosím tě, řekni mi, že se s tím dneska naučím zacházet," žadonila jsem.
V temných hlubinách jeho očí to zajiskřilo pobavením. Myslím, že občas měl problém zachovat si klidný výraz, když jsem něco plácla.
"Budeš mít štěstí, když tě dneska nechám jenom to podržet," odvětil. Opět vyhodil kůl do vzduchu. Toužebně jsem zbraň sledovala. Chtěla jsem mu říct, že už jsem jeden v ruce měla, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že tahle logika by k ničemu nevedla.
Radši jsem hodila svůj bágl na zem, sundala si kabát a s očekáváním si založila ruce. Měla jsem na sobě volné kalhoty se šňůrkou kolem pasu a tílko s kapuci. Tmavé vlasy jsem měla brutálně stažené do culíku. Byla jsem připravená na cokoli.
"Chceš mi vykládat, jak kůly fungujou a proč bych při zacházení s nimi měla být opatrná," prohlásila jsem.
Dimitrij si přestal hrát s kůlem a s údivem se na mě zadíval.
"No tak," zasmála jsem se. "Myslíš, že nevím, jak pracuješ? Vždyť spolu trénujeme už skoro tři měsíce. A vždycky se nejdřív probírá bezpečnost a zodpovědnost, než stihnu udělat nějakou srandu."
"Aha," poznamenal. "Takže už jsi nejspíš na všechno přišla sama. No tak pokračuj ve vyučování. Já tady jenom počkám, kdybys mě náhodou potřebovala."
Zastrčil kůl do koženého pouzdra, které měl připevněné k opasku, a pohodlně se opřel o zeď s rukama v kapsách. Čekala jsem, protože jsem myslela, že si ze mě jenom utahuje. Když ale nic dalšího neřekl, došlo mi, že to myslel vážně. Pokrčila jsem rameny a začala vykládat všechno, co jsem věděla.
"Stříbro vždycky silně působí na všechny magický bytosti – může jim pomoct, nebo naopak ublížit, když do něj dáš dost síly. Tyhle kůly jsou vážně drsný, protože čtyři Morojové při jejich nabíjení musejí použít všechny živly." Zamračila jsem se, protože mě najednou něco napadlo. "Vlastně kromě éteru. Takže tyhle věcičky jsou supernabitý a je to jediná zbraň, která neslouží k sekání hlav, ale přesto může Strigoje šeredně zranit. Abys ho zabil, je třeba mu kůlem probodnout srdce."
"A zraní tebe?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Teda kdybys mi s ním probodl srdce, tak jo, ale nebolelo by mě to tak jako Moroje. Těm stačí jen škrábnutí a parádně je to bolí, ale ne tolik jako Strigoje. A lidem kůly taky neublíží."
Na chvilku jsem zmlkla a nepřítomně se zadívala z okna za Dimitrijem. Sklo pokrývala křišťálová námraza, ale toho jsem si nevšímala. Zmínka o lidech a kůlech mě v duchu odvedla zpět do domu Badicových. Mysl mi ovládla krev a smrt.
Když jsem zaznamenala, jak mě Dimitrij pozoruje, pokusila jsem se ty myšlenky potlačit a zase se soustředit na vyučování. Dimitrij jen občas přikývl nebo položil nějakou doplňující otázku. Jak čas ubíhal, každou chvíli jsem čekala, že mě zarazí a řekne mi, že můžu cvičit s figurínami. Jenže čekal, dokud do konce našeho tréninku nezbývalo jen deset minut, a pak mě zavedl k jedné figuríně – byl to blonďák s kozí bradkou. Dimitrij vytáhl z pouzdra kůl, ale nepodal mi ho.
"Kam to vrazíš?" zeptal se.
"Do srdce," odpověděla jsem podrážděně. "Už jsem ti to řekla snad stokrát. Můžu to udělat hned?"
Usmál se. "Kde je srdce?"
Pohledem jsem mu naznačila, že to snad nemůže myslet vážně. Jen trochu pokrčil rameny.
Přehnaně důrazně jsem ukázala na levou stranu panákova hrudníku. Dimitrij zavrtěl hlavou.
"Tam srdce není," oznámil mi.
"Jasně, že je. Lidi si dávají ruku na srdce, když skládají přísahu věrnosti nebo když zpívají hymnu."
Dál na mě koukal a vyčkával.
Otočila jsem se zase k figuríně a prohlížela si ji. Vzpomněla jsem si na kurz první pomoci a na to, kam se má dávat ruka. Poklepala jsem do středu panákova hrudníku.
"Tady?"
Povytáhl obočí. Vždycky mi to připadalo neodolatelné, ale dneska mě to jen rozčilovalo. "Nevím," odpověděl. "Je tam?"
"Na to se tě ptám!"
"Neměla by ses mě ptát. Copak se ve škole neučíte o stavbě těla?"
"Jo. V prváku. To jsem byla na ‚prázdninách‘, vzpomínáš?" Ukázala jsem na lesklý kůl. "Už se ho můžu dotknout, prosím?"
Zamával kůlem, který se ve světle zaleskl, a pak ho znovu schoval do pouzdra. "Až se příště uvidíme, chci, abys mi řekla, kde se nachází srdce. Přesně. A taky budu chtít vědět, čím vším musí kůl cestou do srdce projít."
Zpražila jsem ho zuřivým pohledem, který ovšem – soudě dle jeho výrazu – zas tak zuřivý nebyl. Snad podesáté jsem si pomyslela, že Dimitrij je ten nejvíc sexy chlap, jakého země nosí.
Na první hodinu, bojová umění, jsem zamířila s mizernou náladou. Nerada jsem si před Dimitrijem připadala neschopná. A taky jsem hrozně chtěla použít ten kůl. Při vyučování jsem si vybíjela vztek na komkoli, koho jsem zrovna mohla praštit nebo nakopnout. Ale když hodina skončila, nikdo si už se mnou netoužil změřit síly. Nedopatřením jsem uhodila Meredith – jednu z mála holek ve třídě – a praštila jsem ji tak tvrdě, že ji to bolelo i přes chrániče. Nejspíš bude mít ošklivou modřinu. Pořád na mě koukala, jako bych to udělala schválně, a moje omluvy nebrala na vědomí.
Pak za mnou zase přišel Mason. "Teda," hvízdl, když viděl můj výraz. "Kdo tě tak vytočil?"
Hned jsem mu vylíčila svoje peripetie se stříbrným kůlem a srdcem.
Rozchechtal se, což mě rozzuřilo ještě víc. "Jak můžeš nevědět, kde je srdce? Hlavně když vezmu v úvahu, kolik už jsi jich zlomila."
Podívala jsem se na něj stejně zle jako na Dimitrije. Tentokrát to zabralo. Mason zbledl.
"Belikov je úchylnej grázl, kterej by zasloužil hodit do díry plný vzteklejch zmijí za to, co ti dneska ráno provedl."
"Díky," řekla jsem. Pak jsem se zamyslela. "Můžou být zmije vzteklý?"
"Nechápu, proč by nemohly. Všechno může být vzteklý. Asi." Přidržel mi dveře do chodby. "Ale kanadský husy jsou možná horší než zmije."
Dlouze jsem se na něj zahleděla. "Kanadský husy jsou smrtelnější než zmije?"
"Už jsi někdy zkoušela ty potvory nakrmit?" dotázal se vážným tónem. Vážnost mu ovšem dlouho nevydržela. "Jsou zákeřný. Když tě hodí mezi zmije, umřeš rychle. Ale husy? To by trvalo celý dny. Víc bys trpěla."
"Hmmm. Tak nevím, jestli tohle na mě má udělat dojem, anebo jestli mě má vyděsit, že uvažuješ o takovejch věcech," poznamenala jsem.
"Jen se snažím najít nějaký kreativní způsob, jak pomstít tvou ztracenou čest, toť vše."
"Nikdy jsi mi nepřipadal jako kreativní typ, Mase."
Stáli jsme před učebnou, kde měla probíhat druhá vyučovací hodina. Mason se pořád tvářil vesele, ale když znovu promluvil, jeho hlas zněl naléhavě. "Rose, když jsem s tebou, napadají mě nejrůznější kreativní věci."
Pořád jsem se řehtala těm zmijím, ale tohle mě zarazilo. Udiveně jsem na něj zírala. Mason mi vždycky připadal milý, ale když se teď na mě tak vážně díval, poprvé mi přišel sexy.
"No ne, podívejme na to," zasmál se. Všiml si totiž, jak moc mě vykolejil. "Rose nenachází slov. Ashford-Hathawayová 1:0."
"Hele, nechci tě rozbrečet ještě před tím lyžákem. To by nebyla žádná sranda, kdybych tě zničila dřív, než se vůbec dostanem na sjezdovku."
Zachechtal se a vešli jsme do místnosti. Čekala nás hodina teorie bodyguardů, která se odehrávala ve třídě, a ne venku. Byla to příjemná přestávka mezi cvičením. Dnes stáli před tabulí tři strážci, kteří nepatřili k těm školním. Nejspíš prázdninoví návštěvníci. Do kampusu už se začínali sjíždět rodiče se svými strážci, aby doprovodili své děti do lyžařského střediska. Můj zájem o ně ale ihned opadl.
Jeden z nich byl dlouhán, kterému bylo asi tak sto let, ale vypadal, že by s klidem nakopal někoho do zadku. Druhý byl asi v Dimitrijově věku. Byl hodně opálený a dobře stavěný, takže těch pár holek ve třídě jen vzdychalo.
Poslední ze strážců byla žena. Nazrzlé kudrnaté vlasy měla ostříhané nakrátko a hnědé oči zamyšleně přimhouřené. Jak už jsem řekla, spousta dhampýrek chce radši mít děti než být strážkyněmi. Protože patřím k té hrstce žen vykonávajících tuhle profesi, vždycky moc ráda potkávám jiné – jako Tamaru.
Až na to, že tohle nebyla Tamara. Tohle byl někdo, koho znám už léta, někdo, jehož přítomnost vyvolává jen hrdost a vzrušení. Ale já cítila rozladění. Rozladění, vztek a rozhořčení.
Ta žena, která stála před celou třídou, byla moje matka.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře