4.kapitola

19. prosinec 2011 | 19.03 |

 Nemohla jsem tomu uvěřit. Janine Hathawayová. Moje matka. 

Moje šíleně slavná a bohužel neustále nepřítomná matka. Nebyla sice žádný Arthur Schoenberg, nicméně ve světě strážců měla hvězdnou pověst. Celá léta jsem ji neviděla, protože byla pořád pryč na nějaké šílené misi. A teď... Teď byla v Akademii – přímo přede mnou – a ani se neobtěžovala dát mi vědět, že přijede. To je teda mateřská láska!
Co tady, k sakru, vůbec dělá? Odpověď přišla rychle. Všichni Morojové, kteří přijeli do kampusu, s sebou měli své strážce. Moje matka chránila šlechtice z klanu Szelských a sem přijelo na prázdniny hned několik členů téhle rodiny. Samozřejmě musela být s nimi.
Sesunula jsem se na židli a připadala si hrozně. Věděla jsem, že mě jednou musí přijet navštívit, jenže její pozornost byla zaměřena jinam. Měla na sobě džíny, béžové tričko a džínovou bundu, která byla snad nejnudnějším kusem oděvu, jaký jsem kdy viděla. Měřila jen 150 centimetrů, takže ji ostatní strážci převyšovali, ale ona přesto působila vyšším dojmem.
Náš instruktor Stan představil hosty a oznámil, že se s námi podělí o svoje životní zkušenosti.
Přecházel vpředu po místnosti sem a tam a během řeči vraštil ježaté obočí. "Vím, že je to neobvyklé," povídal. "Strážci, kteří sem jezdí na návštěvu, většinou nemají čas zúčastnit se vyučování. Nicméně naši tři hosté si našli chvíli, aby si s vámi dnes promluvili, když se nedávno stalo něco tak strašného..." Na chviličku se odmlčel a nikdo neměl potřebu upřesňovat, o čem to vlastně mluví. O útoku na Badicovy. Odkašlal si a pokračoval. "Ve světle toho, co se stalo, nás napadlo, že by mohlo být prospěšné, abyste se něčemu přiučili od těch, kdo už pracují v terénu."
Třída napjatě a nadšeně naslouchala. Poslouchat historky – zejména takové, v nichž se vyskytuje spousta krve a akce – je přece jen záživnější než studovat učebnice. A zjevně si to mysleli i někteří ze strážců kampusu. Často se chodili dívat na naše vyučování, ale dnes jich tu bylo poněkud více než obvykle. Vzadu mezi nimi stál i Dimitrij.
S povídáním začal ten postarší chlápek. Jeho vyprávění mě do sebe úplně vtáhlo. Vykládal, jak se ztratil nejmladší syn z rodiny, kterou chránil. Stalo se to na veřejném prostranství, kde číhali Strigojové.
"Slunce se právě chýlilo k západu," povídal vážným hlasem. Zvedl ruce a zase je nechal pomalu klesnout, zřejmě aby nám názorně vysvětlil, jak vypadá západ slunce. "Byli jsme tam jen my dva a museli jsme se okamžitě rozhodnout, jak budeme postupovat."
Naklonila jsem se dopředu a opřela si lokty o lavici. Strážci často pracují v párech. Jeden z nich – blízký strážce – obvykle zůstává u svého svěřence, zatímco druhý – vzdálený strážce – sleduje okolí. Vzdálený strážce většinou udržuje oční kontakt. Jak jsem o tom tak uvažovala, napadlo mě, že kdybych byla v té situaci a byla blízkým strážcem, odvedla bych zbytek rodiny na bezpečné místo a ten druhý strážce by musel najít ztraceného kluka.

"Rodinu odvedl kolega do restaurace a já hlídal venku," pokračoval ten starý strážce. Široce rozhodil rukama a já se samolibě usmála, že jsem odhadla, jak by to mělo probíhat. Příběh skončil šťastně, kluk se našel a k žádnému střetu se Strigoji nedošlo.
Historka druhého chlápka byla o tom, jak narazil na Strigoje, kteří sledovali Moroje.
"Technicky vzato jsem ani nebyl ve službě," pravil. Byl opravdu pěkný a holka, která seděla vedle mě, na něj zbožně hleděla. "Jel jsem navštívit kamaráda a rodinu, kterou chránil. A když jsem odcházel z jejich bytu, uviděl jsem ve stínu číhajícího Strigoje. Vůbec nečekal, že by tam mohl potkat strážce. Obešel jsem blok, přiblížil se k němu zezadu a..." Naznačil bodnutí kůlem. Jeho gesto vyznělo mnohem dramatičtěji než to, co předváděl ten děda před ním. Tenhle strážce celou situaci přehrál do takových detailů, že se dokonce šklebil při zarážení neviditelného kůlu do srdce nepřítele.
A pak přišla řada na mou matku. Mračila jsem se ještě dřív, než vůbec promluvila, a když se pustila do vyprávění, mračila jsem se ještě víc. Přísahám, že kdybych nevěděla, že úplně postrádá představivost – což ostatně dokazovalo i to, jak příšerně byla oblečená –, myslela bych si, že lže. Tohle nebyla jen tak nějaká historka. Byl to epický příběh, jaké většinou bývají zfilmovány a vyhrají Oscara.
Vykládala o tom, jak se její svěřenec lord Szelsky a jeho žena zúčastnili plesu, který uspořádala jiná prominentní královská rodina. Několik Strigojů tam vyčkávalo na vhodnou příležitost. Moje matka jednoho objevila, ihned mu probodla srdce kůlem a zburcovala všechny přítomné strážce. S jejich pomocí dostala dalšího Strigoje a většinu ostatních zabila úplně sama.
"Nebylo to jednoduché," objasnila. Od kohokoli jiného by tohle konstatování vyznělo jako vytahování. Od ní ale ne. Její vyprávění mělo říz a dokázala vše podat tak, že to zabralo a nenechalo žádný prostor pro přikrašlování. Vyrůstala v Glasgowě, takže z některých jejích slov pořád zazníval skotský přízvuk. "Byli tam ještě tři další. V té době to byl obvyklý počet Strigojů, co pracovali společně. Dnes už to tak ale není, když vezmeme v úvahu masakr u Badicových." Několik lidí sebou trhlo, když jakoby nic promluvila o útoku. A já si znovu vybavila ty mrtvoly. "Museli jsme zbývající Strigoje zlikvidovat co nejrychleji a co nejtišeji, abychom nevyvolali paniku. Když máte výhodu momentu překvapení, nejlepší je přiblížit se ke Strigojovi zezadu, zlomit mu vaz a pak mu probodnout srdce kůlem. Když jim zlomíte vaz, samozřejmě je tím nezabijete, ale ochromí je to a vy máte možnost je probodnout, než ze sebe stihnou vydat hlásku. Nejtěžší na tom je tiše se k nim přiblížit, protože mají velmi dobře vyvinutý sluch. Jelikož jsem menší a lehčí než většina strážců, umím se pohybovat dost potichu. Takže dva z těch tří jsem zabila sama."
Zase mluvila tím normálním tónem, když popisovala svoje zkušenosti. Bylo to znervózňující mnohem víc, než kdyby se otevřeně vychloubala, jak je skvělá. Moji spolužáci se tvářili užasle; zjevně je víc zaujalo lámání vazu Strigojům, než že by rozebírali vypravěčské schopnosti mojí matky.
Pokračovala dál. Když spolu s ostatními strážci zlikvidovala zbývající Strigoje, zjistili, že z plesu byli uneseni dva Morojové. Něco takového bylo pro Strigoje obvyklé. Někdy si chtěli Moroje schovat na pozdější "svačinku", jindy byli níže postavení Strigojové požádáni, aby se vrátili s kořistí. Takže dva Morojové z plesu zmizeli a jejich strážce utrpěl zranění.
"Přirozeně jsme ty Moroje nemohli nechat ve spárech Strigojů," prohlásila. "Stopovali jsme Strigoje do jejich úkrytu, kde jich společně žilo hned několik. Jistě víte, jak vzácný je to jev."
To opravdu je. Strigojové se kvůli své zlé a sobecké povaze často obrátí proti sobě navzájem stejně snadno, jako útočí na svoje oběti. To nejlepší, na co se zmůžou, je zorganizovat nějaký okamžitý a krvavý útok. Ale společně bydlet? Ne. To se skoro nedá ani představit.
"Podařilo se nám osvobodit ty dva zajaté Moroje, při čemž jsme zjistili, že jsou tam vězněni i další," pravila moje matka. "Ty dva zachráněné jsme dost dobře nemohli poslat domů samotné, takže je ostatní strážci doprovodili a na mně bylo, abych osvobodila ostatní."
Ano, samozřejmě, pomyslela jsem si. Moje matka se do toho statečně vrhla sama. Během té akce ji zajali, ale jí se podařilo uniknout a ještě osvobodit vězně. Při tom se jí povedl výkon století. Zabila totiž Strigoje všemi třemi možnými způsoby: jednomu probodla srdce kůlem, druhému usekla hlavu a třetího zapálila.
"Zrovna jsem jednoho probodávala, když na mě zaútočili dva další," objasňovala. "Když na mě skočili, neměla jsem čas vytáhnout kůl. Naštěstí byl poblíž otevřený krb, do něhož jsem hned jednoho strčila. Ten poslední mě pronásledoval ven do staré stodoly. Byla tam sekera, tak jsem ji použila. Potom jsem vzala kanystr benzínu a vrátila se s ním do domu. Ten, kterého jsem hodila do krbu, ještě pořádně neshořel, ale když jsem ho polila benzínem, to byla rychlost."
Celá třída s úžasem naslouchala. S pokleslými čelistmi. S vykulenýma očima. Nikdo ani nedutal. Rozhlédla jsem se a připadalo mi, že se čas zastavil a nikdo se ani nepohnul – až na mě. Zjevně jsem byla jediná, koho tenhle trýznivý příběh nezasáhl. Popuzovalo mě, když jsem viděla, jak ohromeně se všichni tváří. Když matka skončila s vyprávěním, zvedla se spousta rukou a všichni ji začali zasypávat dotazy o jejích technikách a jestli se bála a tak dál.
Asi po desáté otázce už jsem to nemohla vydržet. Zvedla jsem ruku. Chvíli jí trvalo, než si toho všimla a vybídla mě, abych promluvila. Vypadala dost překvapeně, že mě tady ve třídě vidí. Já si ale připadala šťastná, že mě vůbec poznala.
"Zajímalo by mě, strážkyně Hathawayová," spustila jsem, "proč jste prostě jenom nezabezpečili místo?"
Zamračila se. Nejspíš ji vykolejilo, že mě tu vidí. "Jak to myslíš?"
Pokrčila jsem rameny a zase si sedla. Snažila jsem se o normální konverzaci. "Nevím. Připadá mi, že jste to nějak zvorali. Proč jste to místo nejdřív neprohledali a neujistili se, že tam není žádný Strigoj? Ušetřili byste si fůru problémů."
Všechny oči ve třídě se upřely na mě. Moje matka na okamžik ztratila řeč. "Kdybychom si ty problémy ušetřili, po světě by chodilo o sedm Strigojů víc a ti zajatí Morojové by byli mrtví, nebo proměnění ve Strigoje."
"Jo, jasně. Chápu, že jste tím spasili svět, ale teď mi jde o princip. Teď tady totiž probíráme teorii, ne?" Střelila jsem pohledem po Stanovi, který mě sledoval dost naštvaně. Několikrát jsme se spolu při vyučování chytli a teď se zdálo, že se schyluje k dalšímu konfliktu. "Jenom se snažím přijít na to, co se pokazilo už na začátku."
Tohle jsem řekla kvůli ní – moje matka měla mnohem víc sebeovládání než já. Kdybychom teď měly obrácené role, nejspíš bych si dala facku. Její výraz zůstával dokonale klidný a jedinou známkou toho, že jsem ji vytočila, byly její semknuté rty.
"Tak jednoduché to není," odpověděla. "Prostory, kde se ples konal, byly rozlehlé. Před začátkem jsme je pochopitelně prošli, ale nic jsme nenašli. Strigojové patrně přišli až po zahájení oslav – nebo byly v budově tajné chodby či skryté místnosti, o nichž jsme nevěděli."
Třída se rozplývala nad zmínkou o tajných chodbách, ale mě to neohromilo.
"Takže jste buď selhali, když jste Strigoje neobjevili při obhlídce, nebo se dostali přes vaše ‚zabezpečení‘ během plesu. Zdá se, že tak jako tak někdo něco zpackal."
Sevřela rty ještě víc a promluvila ledově chladným hlasem. "S tou neobvyklou situací jsme si poradili, jak nejlépe jsme mohli. Chápu, že někdo na tvé úrovni třeba nedokáže pochopit složitost popsané situace, ale jakmile se toho naučíš tolik, že se dostaneš až za teorii, pochopíš, jaký je rozdíl být opravdu venku, kde na tobě závisí životy."
"Bezpochyby," souhlasila jsem. "Kdo jsem, abych mohla zpochybňovat tvoje metody? Nebo se ptát, za co jsi získala molnijské znaky."
"Slečno Hathawayová," místností se rozlehl Stanův hluboký hlas. "Seberte si, prosím, svoje věci a počkejte na zbytek třídy za dveřmi."
Zuřivě jsem na něj zírala. "Myslíte to vážně? Odkdy je něco špatného na pokládání otázek?"
"Váš postoj je špatný." Ukázal na dveře. "Běžte."
Ve třídě zavládlo ticho těžší a hlubší, než když moje matka vyprávěla svou historku. Snažila jsem se nehrbit pod upřenými pohledy strážců i noviců. Tohle nebylo poprvé, co mě Stan vyhodil z vyučování, a byl u toho přítomen i Dimitrij. Hodila jsem si bágl přes rameno a přešla tu krátkou vzdálenost ke dveřím, která mi teď připadala, jako by měřila několik mil. Schválně jsem se matce nepodívala do očí, když jsem šla kolem ní.
Asi pět minut před koncem hodiny vykráčela ven a zamířila k místu na chodbě, kde jsem seděla. Shlížela na mě s rukama v bok. Bylo to znervózňující, a navíc díky tomu postoji působila mnohem vyšší. Není fér, že se před někým, kdo je o patnáct čísel menší než já, cítím tak maličká.
"No, vidím, že během těch let se tvoje způsoby nezlepšily."
Vstala jsem a podívala se na ni. "Taky tě ráda vidím. Udivuje mě, žes mě vůbec poznala. Vlastně jsem myslela, žes na mě úplně zapomněla, když ses neobtěžovala ani s tím, abys mi dala vědět, že budeš v kampusu."
Zvedla ruce z boků a založila si je přes prsa. Pokud to bylo vůbec možné, působilo to ještě necitelněji. "Nemůžu zanedbávat svoje povinnosti kvůli tomu, že tě rozmazluju."
"Rozmazluješ?" podivila jsem se. Ta ženská mě za celý život nikdy nerozmazlovala. Nemohla jsem uvěřit, že vůbec to slovo zná.
"Nečekám, že to pochopíš. Z toho, co jsem o tobě slyšela, soudím, že ani neznáš význam slova povinnost."
"Znám ho dokonale," opáčila jsem. Schválně jsem mluvila povýšeným tónem. "Líp než většina lidí."
Vyvalila oči ve výsměšném údivu. Sama tenhle sarkastický pohled často používám, ale když se tak někdo dívá na mě, nejsem z toho dvakrát nadšená. "Vážně? Kdes byla poslední dva roky?"
"Kdes byla ty posledních pět let?" vrátila jsem jí to. "Věděla bys vůbec, že jsem zdrhla, kdyby ti to někdo neřekl?"
"Neobracej to proti mně. Byla jsem pryč, protože jsem musela. Tys byla pryč proto, abys mohla utrácet a ponocovat."
Moje ukřivděnost a ponížení se změnily v čistou zuřivost. Zjevně mi neustále budou vyčítat, že jsme s Lissou utekly.
"Ty nemáš tušení, proč jsem zdrhla," vypravila jsem ze sebe a už jsem skoro začínala ječet. "Nemáš právo mě z něčeho obviňovat a posuzovat můj život, když o něm vůbec nic nevíš."
"Četla jsem hlášení o tom, co se stalo. Mělas důvod k obavám, ale zachovala ses nekorektně." Její slova byla oficiální a kousavá. Klidně by tady mohla učit. "Mělas jít za ostatními a požádat je o pomoc."
"Nebyl tu nikdo, za kým bych mohla jít – nezapomeň, že jsem neměla v ruce jediný důkaz. Navíc se tady učíme, že bychom měli uvažovat nezávisle."
"Ano," odpověděla. "Zdůrazni slovo učit se. To je něco, co jsi během posledních dvou let moc nedělala. Rozhodně nejsi v pozici, abys mě mohla poučovat o protokolu strážců."
Často se s někým hádám. Mám prostě už takovou povahu. Takže jsem zvyklá bránit se a čelit urážkám. Mám hroší kůži. Jenomže s ní – tedy v těch zřídkavých okamžicích, kdy jsem s ní byla – jsem si vždycky připadala jako tříletá. Svým postojem mě ponížila. A dotkla se bolavého tématu, totiž mého nedostatečného výcviku. Cítila jsem se ještě hůř. Založila jsem si ruce v nápodobě jejího gesta a arogantně se na ni zadívala.
"Jo? Mí učitelé jsou jiného názoru. I po tak dlouhý době, co jsem zameškala, jsem stejně všechny ze třídy dohnala."
Neodpověděla hned. Nakonec jen bezvýrazně prohlásila: "Kdybys neodešla, dneska bys byla daleko před nimi."
Jako voják odkráčela chodbou. O minutu později zazvonilo a studenti ze Stanovy třídy se vyhrnuli na chodbu.
Dokonce ani Mason mě nedokázal rozveselit po tom, co se stalo. Zbytek dne jsem strávila naštvaná a znechucená, naprosto jistá tím, že si všichni šuškají o mně a mojí mámě. Namísto oběda jsem zašla do knihovny, abych se podívala do knihy o fyziognomii a anatomii.
Když nastal čas na můj trénink po vyučování, hned jsem se rozběhla k figuríně na cvičení. Pěstí jsem praštila panáka do hrudníku, trochu doleva, ale spíš do středu.
"Tady," oznámila jsem Dimitrijovi. "Tady je srdce a musí se k němu proniknout skrz hrudní kost a žebra. Už můžu dostat kůl?"
Se založenýma rukama jsem na něj vítězoslavně pohlédla a čekala, že mě zahrne chválou. Místo toho jen souhlasně přikývl, jako bych to měla vědět už dávno. Fakt jsem to měla vědět.
"A jak se dostaneš přes hrudní kost a žebra?" zeptal se.
Povzdechla jsem. Připravila jsem si odpověď na jednu otázku, a on mi klidně položí druhou. Typické.
Většinu tréninku jsme strávili řešením tohoto problému a Dimitrij mi ukazoval několik technik, za jejichž pomoci se dá Strigoj nejrychleji zabít. Každý jeho pohyb byl jak ladný, tak smrtící. V jeho podání to vypadalo jednoduše, ale bylo mi jasné, že to jednoduché určitě není.
Když najednou natáhl ruku a podával mi kůl, nejdřív jsem to nepochopila. "To mi dáváš?"
V očích mu zajiskřilo. "Nemůžu uvěřit, že váháš. Myslel jsem, že ho popadneš a budeš s ním rychle utíkat."
"Neučíš mě snad neustále, že bych se měla držet zpátky?" zeptala jsem se.
"Ne ve všem."
"Ale v určitých věcech."
Ze svého hlasu jsem slyšela dvojsmyslnost a nechápala jsem, kde se tam vzala. Už před nějakou dobou jsem se smířila s tím, že existuje hromada důvodů, proč bych na něj měla přestat myslet. Ale každou chvíli mi to ujelo a já si přála, aby na mě taky tak myslel. Bylo by hezké vědět, že mě pořád chce, že ze mě pořád šílí. Když jsem se tak na něj teď dívala, uvědomila jsem si, že jemu to ujet nemůže, protože už ze mě nešílí. Bylo to depresivní pomyšlení.
"Samozřejmě," řekl a nijak nenaznačil, že se bavíme o něčem jiném než o záležitostech týkajících se vyučování. "Je to jako se vším ostatním. Vyrovnanost. Musíš vědět, co stojí za to, aby ses za tím rozběhla, a co máš nechat být." Poslední konstatování dost zdůraznil.
Naše pohledy se krátce setkaly a bylo to jako rána elektrickým proudem. Věděl, o čem jsem mluvila. A jako vždy to nebral na vědomí a choval se jako můj učitel – což ostatně měl dělat. S povzdechem jsem si vyhnala myšlenky na něj z hlavy a snažila se soustředit se na to, že už se skoro dotýkám zbraně, po které jsem toužila už od dětství. Znovu jsem si vybavila, jak to vypadalo v domě Badicových. Venku číhají Strigojové. Musím se soustředit.
Váhavě a skoro až zbožně jsem natáhla ruku a sevřela prsty kolem rukojeti. Kov mě zastudil do dlaně. Rukojeť byla rýhovaná, aby se zbraň lépe držela. Když jsem přejela prstem po celém kůlu, zjistila jsem, že jeho povrch je hladký jako sklo. Vzala jsem zbraň z jeho ruky, dlouho si ji prohlížela a zvykala si na její váhu. Jakási nedočkavá část mne samé by se nejraději otočila a vrazila kůl do všech figurín, ale nakonec jsem se jen zeptala: "Co bych měla udělat nejdřív?"
Pro Dimitrije bylo typické, že mi nejprve začal objasňovat základy a pak se snažil zdokonalit moje držení kůlu a pohyby. Později mě konečně nechal zaútočit na figurínu, při čemž jsem zjistila, že to vskutku není nic jednoduchého. Evoluce byla chytrá, když ochránila srdce hrudní kostí a žebry. Dimitrij ale projevil velikou trpělivost a píli, když mě vedl na každém kroku a opravoval všechny moje pohyby do nejmenších detailů.
"Projeď tím mezi žebry," poradil mi, když sledoval, jak se snažím najít díru mezi jednotlivými kostmi. "Bude to jednodušší, protože jsi menší než většina tvých nepřátel. Tak můžeš kůlem projet podél spodní hrany žebra."
Když cvičení skončilo, vzal si kůl zase zpátky a souhlasně přikývl.
"Dobře. Velmi dobře."
Překvapeně jsem na něj pohlédla. Chválou mě většinou nezahrnoval.
"Vážně?"
"Počínala sis, jako bys to dělala už léta."
Blaženě jsem se usmála a ten úsměv mi vydržel, ještě když jsme se vydali k východu z tělocvičny. Poblíž dveří jsem si všimla figuríny s kudrnatými zrzavými vlasy. Najednou jsem si vzpomněla, co všechno se stalo na Stanově hodině. Zamračila jsem se.
"Můžu příště probodnout tuhle?"
Zvedl svůj kabát a oblékal si ho. Byl dlouhý a hnědý, vyrobený ze zašlé kůže. Vlastně vypadal spíš jako kovbojský plášť, i když to Dimitrij nikdy nepřiznal. Divoký západ ho tajně fascinoval. Moc jsem to nechápala, stejně jako jeho divný vkus v hudbě.
"Nemyslím, že by to byl dobrý nápad," poznamenal.
"Lepší, než kdybych to doopravdy udělala jí," zavrčela jsem a hodila si bágl na rameno. Vyšli jsme z tělocvičny.
"Násilí tvoje problémy nevyřeší," prohlásil moudře.
"To ona má problém. A navíc celou tu dobu, co tady studuju, si myslím, že násilí je řešením problému."
"Jen při jednání s těmi, kdo ho vůči tobě použijí jako první. Tvoje matka na tebe neútočí. Vy dvě jste si až moc podobné, to je vše."
Zastavila jsem se. "Vůbec ničím se jí nepodobám! Teda... máme stejný oči, ale já jsem o hodně vyšší. A mám úplně jiný vlasy." Ukázala jsem na svůj culík, pro případ, že by nezaznamenal, že moje husté tmavohnědé vlasy nevypadají jako matčiny nazrzlé kudrliny.
Pořád se tvářil trochu pobaveně, ale v jeho očích bylo i cosi tvrdého. "Nemluvím o tom, jak vypadáte, a ty to dobře víš."
Odtrhla jsem zrak od toho jeho vědoucího pohledu. Dimitrij mě začal přitahovat skoro hned, jak jsme se poznali – a taky to nebylo proto, že je hezoun. Připadalo mi, jako by chápal nějakou část mé osobnosti, kterou jsem já sama nechápala. A někdy jsem si naopak byla jistá, že rozumím součásti jeho osobnosti, kterou nechápe zase on.
Jediným problémem byla jeho znervózňující tendence poukazovat na moje stránky, kterým jsem nechtěla rozumět.
"Myslíš, že žárlím?"
"A žárlíš?" optal se. Nesnášela jsem, když na moji otázku odpověděl otázkou. "Pokud ano, tak na co přesně žárlíš?"
Znovu jsem na něj pohlédla. "Nevím. Možná žárlím na její pověst. Možná žárlím proto, že víc času věnovala budování svý pověsti než mně. Nevím."
"Nemyslíš, že to, co udělala, bylo skvělé?"
"Ano. Ne. Nevím. Jenom to znělo tak... Nevím..., jako kdyby se vytahovala. Jako kdyby to dělala pro slávu." Zašklebila jsem se. "Kvůli značkám." Molnijské značky byly tetováním, které si strážci vysloužili za zabití Strigoje. Každý znak vypadal jako malé x vytvořené z blesků. Strážci je měli vytetované zezadu na krku a ukazovali tak, jak jsou zkušení.
"Ty myslíš, že postavit se proti Strigojům stojí za těch pár znaků? Myslel jsem, že u Badicových ses něco naučila."
Připadala jsem si úplně blbá. "Ne, to jsem ne..."
"Pojď."
Zase jsem se zastavila. "Cože?"
Mířili jsme k mojí koleji, ale Dimitrij teď kývl hlavou směrem k opačné straně kampusu. "Chci ti něco ukázat."
"Co?"
"Že ne všechna poznačení jsou čestné odznaky."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře