5.kapitola

19. prosinec 2011 | 19.04 |

 Neměla jsem tušení, o čem to Dimitrij mluví, ale poslušně jsem jej následovala.

Překvapilo mě, že mě vedl až za hranice kampusu, do přilehlého lesa. Akademii patřila spousta pozemků a ne všechny se využívaly k vyučování. Nacházeli jsme se v odlehlé části Montany a vypadalo to tu, že škola jen tak tak zadržuje divokou přírodu, aby ji nepohltila.
Chvíli jsme šli mlčky, na neporušeném sněhu křupaly naše kroky. Vyplašili jsme pár ptáků, kteří hned vylétli do vzduchu a začali zpívat svoje pozdravy vycházejícímu slunci. Většinou jsme ale míjeli jen jehličnaté stromy pokryté těžkou vrstvou sněhu. Měla jsem co dělat, abych s Dimitrijem udržela krok, když mě sníh tak zpomaloval. Po chvíli jsem před námi uviděla velký tmavý tvar. Nějaká budova.
"Co je to?" zeptala jsem se. Než stačil odpovědět, zaznamenala jsem, že je to chalupa postavená z klád. Při bližším pohledu jsem zjistila, že klády jsou místy odřené a zetlelé. Střecha byla trochu prohnutá.
"Staré stanoviště hlídky," oznámil. "Strážci dřív pobývali na okraji kampusu a hlídali areál před Strigoji."
"Proč už to nedělají?"
"Nemáme jich dost. Navíc Morojové chrání kampus dostatečným množstvím ochranné magie, takže většina lidí nepovažuje za nezbytné mít strážce na hlídce." Pokud ovšem tu magickou ochranu nenaruší nějaký člověk, pomyslela jsem si.
Na kratičký okamžik mě napadlo, jestli mě sem Dimitrij nevzal na romantickou procházku. Vtom jsem ale z opačné strany budovy zaslechla hlasy. Do mysli mi pronikla dobře známá směsice pocitů. Lissa je tady.
Obešli jsme s Dimitrijem roh budovy a naskytl se nám překvapivý pohled. Na malém zamrzlém rybníčku tam bruslila Lissa s Christianem. Byla tam s nimi ještě nějaká žena, kterou jsem neznala; byla ke mně otočená zády. Viděla jsem z ní jen černé vlasy, které za ní vlály, když na ledě ladně zabrzdila.
Jakmile si mě Lissa všimla, usmála se. "Rose!" Christian se na mě podíval a já z toho nabyla dojmu, že mu připadá, že se mezi ně vtírám a kazím jim romantickou chvilku.
Lissa se nemotorně přesunula k okraji rybníčku. V bruslení moc dobrá nebyla.
Jenom jsem v úžasu zírala a v duchu se užírala žárlivostí. "Dík, že jste mě pozvali na bruslařskou party."
"Myslela jsem, že toho máš moc," řekla. "A beztak je to tajný. Nemáme tady co dělat." To jsem jim mohla říct taky.
Christian dojel k Lisse a zanedlouho u nich zastavila i ta ženská. "Vedeš nezvané hosty, Dimko?" zeptala se.
Uvažovala jsem, s kým to mluví, ale pak jsem uslyšela Dimitrijův smích. Moc často se nahlas nesmál, ale teď se chechtal čím dál víc. "Je nemožné udržet Rose dál od míst, kam by neměla chodit. Nakonec je stejně najde."
Ta žena se usmála a otočila. Dlouhé vlasy si přehodila přes jedno rameno, takže se mi konečně naskytl pohled na její obličej.

Stálo mě nemalé úsilí, abych na sobě nedala nic znát. Z obličeje srdčitého tvaru zářily velké oči, stejně ledově modré jako Christianovy. Usměvavé rty měla jemné a hezky tvarované, leskly se jí dorůžova.

Hladkou bílou pleť na levé tváři jí ale hyzdily narudlé jizvy. Podle jejich tvaru to vypadalo, jako by jí někdo uhryzl kus tváře. Došlo mi, že právě to se jí nejspíš přihodilo.
Polkla jsem. Už jsem věděla, kdo to je. Christianova teta. Když se jeho rodiče změnili ve Strigoje, vrátili se pro něj a doufali, že ho někde ukryjí, a až bude starší, taky ho promění ve Strigoje. Neznala jsem všechny podrobnosti, ale věděla jsem, že jeho teta ho bránila. Jak už vím, Strigojové jsou vážně smrtící. Christianova teta Strigoje zaměstnala, než dorazili strážci, nicméně se jí nepodařilo vyváznout bez úhony.
Natáhla ke mně ruku v rukavici. "Taša Ozerová," představila se. "Hodně jsem toho o tobě slyšela, Rose."
Zpražila jsem Christiana nebezpečným pohledem a Taša se rozesmála.
"Neboj," uklidňovala mě. "Jen samé dobré věci."
"To zrovna," vložil se do toho.
Podrážděně zavrtěla hlavou. "Upřímně – netuším, kde přišel k tak strašnému společenskému chování. Ode mě to nemá." To bylo jasné.
"Co tady vlastně všichni děláte?" dotázala jsem se.
"Chtěla jsem chvíli pobýt s těmi dvěma." Trochu se zamračila, až se jí nakrabatilo čelo. "Nerada se zdržuju přímo ve škole. Nejsou ke mně vždycky zrovna přívětiví..."
Nejdřív jsem to nepochopila. Zaměstnanci školy byli většinou nadšení, když přijeli na návštěvu královští. Pak mi to ale došlo.
"Kvůli... kvůli tomu, co se stalo..."
Vzhledem k tomu, jak se všichni chovali k Christianovi kvůli jeho rodičům, by mě nemělo překvapit, že jeho teta čelí stejné diskriminaci.
Taša pokrčila rameny. "Tak to prostě je." Otřela si ruce o sebe a vydechla. Její dech se ve studeném vzduchu srazil v páru. "Ale co budeme postávat tady, když si uvnitř můžeme rozdělat oheň?"
Naposled jsem toužebně pohlédla na zamrzlý rybník a vydala se za ostatními do chalupy. Uvnitř nebylo skoro nic, jen vrstvy špíny a prachu. Chalupu tvořila jen jediná místnost.
V rohu stála úzká postel bez přikrývek a taky tam bylo pár polic, kde se patrně kdysi skladovalo jídlo. Samozřejmě tam nechyběl ani krb, v němž se po chvíli rozhořel oheň, který vytápěl tu malou místnost. Všech pět si nás posedalo k ohni a Taša vytáhla pytlík marshmallows, které jsme si opékali nad plameny.
Zatímco jsme se cpali tou lepkavou dobrotou, Lissa s Christianem si spolu tiše povídali, zlehka a uvolněně jako vždycky. Překvapilo mě, že i Taša s Dimitrijem spolu nenuceně rozprávějí, jako by se znali už léta. Evidentně tomu tak bylo. Vlastně jsem Dimitrije nikdy dřív neviděla, že by se tak dobře bavil. Dokonce i když se ke mně choval mile, vždycky se kolem něj vznášelo cosi vážného. S Tašou vtipkoval a smál se.
Čím víc jsem ji poslouchala, tím víc se mi zamlouvala. Nakonec jsem se neudržela a vpadla do jejich rozhovoru. "Takže s náma pojedeš na lyžák?"
Přikývla. Zívla a protáhla se jako kočka. "Na lyžích jsem nestála už celé věky. Nebyl čas. Ale kvůli tomuhle jsem si šetřila všechnu svou dovolenou."
"Dovolenou?" zvědavě jsem se na ni zadívala. "Ty máš... práci?"
"Bohužel ano," odpověděla Taša, ačkoli nevypadala, že by ji to nějak trápilo. "Učím bojová umění."
Ohromeně jsem na ni zůstala zírat. Kdyby mi řekla, že je astronautka nebo kartářka na telefonu, nepřekvapilo by mě to víc.
Spousta královských nepracuje vůbec, a pokud ano, pak jde o nějaké investice a další finanční záležitosti, kterými jen rozmnožují rodinný majetek. A ti, kteří pracují, jistě nedělají bojová umění nebo jiné fyzicky náročné práce. Morojové mají spoustu skvělých vlastností: výjimečné smysly – čich, zrak a sluch – a moc pracovat s magií. Po fyzické stránce jsou ale vysocí a štíhlí, často s křehkými kostmi. Také je oslabuje sluneční světlo. Žádná z těchto věcí Tašu evidentně neodradila od toho, aby se stala bojovnicí, určitě jí to právě z toho důvodu připadalo jako výzva. Během let Morojové přišli na to, že jejich nejlepším útokem je obrana, takže většina z nich prchá už při pouhém pomyšlení na fyzický střet. Skrývají se na dobře chráněných místech, jako je třeba Akademie, a vždycky spoléhají na silnější a drsnější dhampýry, kteří je chrání.
"Co říkáš, Rose?" Christian se tvářil pobaveně nad mým udiveným výrazem. "Myslíš, že bys ji přeprala?"
"Těžko říct," odvětila jsem.
Taša se na mě ušklíbla jedním koutkem rtů. "Jsi moc skromná. Viděla jsem, co vy dhampýři dokážete. Já to mám jenom jako koníček."
Dimitrij se zasmál. "Teď jsi zase ty skromná. Tady bys mohla klidně vyučovat polovinu předmětů."
"To sotva," poznamenala. "Bylo by dost trapné, kdybych se nechala zmlátit bandou teenagerů."
"Řekl bych, že k tomu by nedošlo," pravil. "Pamatuju si, jak jsi dala na frak Neilovi Szelskymu."
Taša obrátila oči v sloup. "Nepovažuju za třeskuté vítězství, že jsem mu vychrstla pití do obličeje, pokud ovšem nepočítáš, že jsem tím dala na frak jeho oblečení. A všichni víme, jak ten kolem oblečení nadělá."
Oba se rozesmáli nějakému soukromému žertíku, který nám ostatním unikal. Stejně jsem poslouchala jen na půl ucha. Pořád jsem uvažovala, jakou roli sehrála Taša při střetu se Strigoji.
Sebeovládání, kterého se tak pracně snažím dosáhnout, mi moc dlouho nevydrželo. "Začala ses učit bojovat před tím, nebo po tom, co ti zranili obličej?"
"Rose!" okřikla mě Lissa.
Taša ale nevypadala, že by se jí moje otázka nějak dotkla. Ani Christian se nenaštval, což bylo zvláštní, protože se obvykle rozlítil pokaždé, když přišla řeč na útok jeho rodičů. Sledovala mě zadumaným pohledem. Trochu mi to připomínalo Dimitrijův pohled, jakým se na mě díval, kdykoli jsem něco dokázala.
"Potom," řekla. Nesklopila zrak ani se netvářila zahanbeně, přestože jsem v jejích očích viděla smutek. "Co všechno o tom víš?"
Střelila jsem pohledem po Christianovi. "Nic moc."
Přikývla. "Já... věděla jsem, že se Lucas a Moira proměnili, ale stejně jsem na to nebyla připravená. Psychicky, fyzicky ani emocionálně. Myslím, že kdybych si tím měla projít znovu, stejně bych na to nebyla připravená. Ale po té noci jsem se nad sebou zamyslela a uvědomila si, že se vůbec neumím bránit. Celý život jsem spoléhala jen na to, že mě ochrání strážci.
Jenže ani strážci si se Strigoji vždy neporadí. Jak říkám, ty bys mě možná v boji porazila. Ale oni – Lucas a Moira – sejmuli naše dva strážce dřív, než jsme si stačili uvědomit, co se vlastně děje. Zabránila jsem jim, aby sebrali Christiana, ale jen tak tak. Kdyby se neobjevili ostatní, byla bych mrtvá a on by..." Odmlčela se, zamračila a pak pokračovala dál. "Řekla jsem si, že takhle umřít nechci, ne bez pořádného boje, kdy bych dělala všechno pro to, abych ochránila sebe i ty, které mám ráda. Tak jsem se začala učit různé druhy sebeobrany. Po nějaké době mi ale došlo, že moc nezapadám do zdejší vyšší společnosti. Odstěhovala jsem se do Minneapolisu a začala se živit tím, že učím ostatní."
Nepochybovala jsem, že v Minneapolisu žijí i jiní Morojové – přestože jen Bůh ví proč –, ale četla jsem mezi řádky. Přestěhovala se tam a začlenila se mezi lidi, od ostatních vampýrů se držela dál, stejně jako jsem to dva roky dělala já s Lissou. Taky mě napadlo, jestli mezi řádky nemůžu vyčíst ještě něco. Povídala, že se učila "různé druhy sebeobrany" –, zjevně tedy i jiná než bojová umění. Morojové se svými představami o obraně a útoku si ale nemyslí, že by mohli používat jako zbraň magii. Před dávnými časy se to tak dělalo, a dokonce i dnes to ještě pár Morojů dělá. Co vím, tak jedním z nich je Christian. Náhle mi došlo, kde se to asi naučil.
Zavládlo mlčení. Bylo těžké nějak navázat na tak smutný příběh. Ale brzy jsem zjistila, že Taša je jedním z těch lidí, kteří vždycky dokážou spravit náladu. Za to jsem si ji oblíbila ještě víc. Zbytek večera jsme poslouchali její veselé vyprávění. Neočerňovala lidi tak, jak to dělala většina královských. Dimitrij znal fůru lidí, o nichž mluvila – moc teda nechápu, jak může někdo tak nespolečenský znát každého ze společenství Morojů a strážců –, a občas přidal k vyprávění nějaký detail. Napjatě jsme naslouchali, dokud se Taša nepodívala na hodinky.
"Holky, kde je tady nejbližší místo, kam bych mohla vyrazit na nákupy?" zeptala se.
Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. "Missoula," odpověděly jsme jednohlasně.
Taša povzdechla. "To je pár hodin cesty. Ale kdybych vyrazila brzo, snad by se mi tam podařilo dojet dřív, než obchody zavřou. Nějak jsem ještě nestihla nakoupit žádné vánoční dárky."
Zaúpěla jsem. "Vraždila bych, abych mohla jít nakupovat."
"Já taky," přidala se Lissa.
"Třeba bychom se mohly vyplížit společně..." S nadějí jsem pohlédla na Dimitrije.
"Ne," zarazil mě okamžitě. Těžce jsem povzdechla.
Taša znovu zívla. "Budu si muset dát kafe, abych neusnula za volantem."
"To nemůže řídit jeden z tvých strážců?"
Zavrtěla hlavou. "Žádného nemám."
"Žádnýho nemáš..." Mračila jsem se, jak jsem o tom uvažovala. "Ty nemáš žádný strážce?"
"Ne."
"Ale to nejde! Jsi královská. Měla bys mít aspoň jednoho, nebo spíš dva," vyjekla jsem.
Rada strážců přidělovala jednotlivým Morojům strážce podle jakéhosi záhadného vzorce. Tenhle systém je docela nefér, vzhledem k tomu, jaké je procento strážců a jaké Morojů.
Nekrálovští obvykle získávají strážce systémem loterie. Královští dostanou strážce vždycky. A vysoce postavení královští často dostanou víc než jen jednoho. Nicméně ani ten nejníže postavený člen královské rodiny by neměl být bez jediného strážce.
"Když se přidělují strážci, Ozerovi nejsou zrovna první na řadě," vysvětlil Christian hořce. "Kašlou na nás od tý doby, co... moji rodiče umřeli."
Vzplál ve mně vztek. "To je ale nespravedlivý. Nemůžou tě přece trestat za něco, co provedli tví rodiče."
"To není trest, Rose," vložila se do toho Taša, která vůbec nepůsobila tak naštvaně, jak by dle mého názoru měla. "Je to jen... přeorganizování priorit."
"Nechávají tě bez obrany. Nemůžeš přece jít ven sama!"
"Nejsem bezbranná, Rose. To už jsem ti řekla. A kdybych opravdu chtěla nějakého strážce, vyřídila bych tu nepříjemnost sama. Ale moc se mi do těch sporů nechce. Zatím jsem spokojená takhle."
Dimitrij se na ni zadíval. "Chceš, abych jel s tebou?"
"A abys celou noc nezamhouřil oka?" Taša zavrtěla hlavou. "To bych ti nemohla udělat, Dimko."
"Jemu to nevadí," oznámila jsem jí, nadšená tímto řešením.
Dimitrij se zatvářil pobaveně nad tím, že jsem se ujala role jeho mluvčí, ale neokřikl mě. "Vážně mi to nevadí."
Zaváhala. "Tak dobře. Ale nejspíš bychom měli vyrazit co nejdřív."
Náš ilegální večírek právě skončil. Morojové se vydali jedním směrem, já s Dimitrijem druhým. Domluvil se s Tašou, že se sejdou za půl hodiny.
"Tak co na ni říkáš?" zeptal se mě, když jsme osaměli.
"Líbí se mi. Je fajn." Chvilku jsem o ní zauvažovala. "A pochopila jsem, cos myslel tím poznačením."
"Jo?"
Přikývla jsem a dál sledovala svoje boty, abych neuklouzla. I když byly cesty odhrabané a nasolené, stejně na nich místy zůstával led.
"To, co udělala, neudělala pro slávu. Udělala to proto, že musela. Stejně jako... jako moje máma." Přiznávala jsem to nerada, nicméně to byla pravda. Janine Hathawayová je možná tou nejhorší matkou ze všech, ale jako strážkyně je vynikající. "Poznačení není důležitý, ať už jsou to molnijský značky nebo jizvy."
"Učíš se rychle," pochválil mě.
Dmula jsem se pýchou. "Proč tě oslovuje Dimko?"
Tiše se zasmál. Dnes v noci jsem ho často slyšela smát se a chtěla jsem, aby se smál ještě víc.
"To je zdrobnělina jména Dimitrij."
"To se mi nějak nezdá. Vždyť to vůbec nezní nijak jako Dimitrij. Měla by ti říkat, nevím..., třeba Dimi nebo tak nějak."
"V ruštině je to jinak," objasnil.
"Ruština je divná." Rusky se Vasilise může říkat Vasja, což mi taky mnoho smyslu nedává.
"Stejně jako angličtina."
Obdařila jsem ho lstivým pohledem. "Kdybys mě naučil rusky nadávat, fakt bych to moc ocenila."
"I tak nadáváš až moc."
"Jen se potřebuju nějak vyjádřit."
"Rozo..." Povzdechl a tělem mi projelo vzrušení. Roza je moje jméno v ruštině. On mě tak oslovuje jen málokdy. "Vyjadřuješ se víc než kdokoli jiný, koho znám."
S úsměvem jsem šla dál, aniž bych k tomu cokoli podotkla. Srdce mi vynechalo jeden úder, byla jsem tak šťastná, kdykoli jsem byla s ním. Když jsme byli spolu, bylo v tom něco hřejivého a správného.
Dlouho jsem o tom ale nepřemýšlela, hlavou mi začaly vířit úplně jiné myšlenky. "Na těch Tašiných jizvách je něco divnýho."
"A co?" chtěl vědět.
"Ty jizvy... jí hyzdí obličej," začala jsem pomalu. Dalo mi zabrat, abych dokázala zformulovat svoje myšlenky do slov. "Totiž, je vidět, že bývala moc hezká, a dokonce i teď s těma jizvama... Nevím. Je hezká tak nějak jinak. Je to jako... jako kdyby ty jizvy byly její součástí. Doplňujou ji." Znělo to hloupě, ale bylo to tak.
Dimitrij na to nic neřekl, jen se na mě dlouze zadíval. Jeho pohled jsem opětovala, a jak se naše zraky setkaly, na chviličku jsem zaznamenala záblesk té staré přitažlivosti mezi námi. Bylo to rychlé a hned to zase zmizelo, ale opravdu jsem mu to viděla v očích. Namísto toho jsem pocítila hrdost a radost, což bylo skoro stejně dobré.
Když znovu promluvil, bylo to jako ozvěna jeho předchozích myšlenek. "Učíš se rychle, Rozo."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře