6.kapitola

21. prosinec 2011 | 00.49 |

 Když jsem druhý den zamířila na trénink před vyučováním, cítila jsem se úžasně a spokojeně. Ta naše včerejší sešlost byla bezva zábava, a navíc jsem na sebe byla hrdá, že jsem se postavila systému a ponoukala Dimitrije, aby jel s Tašou. Taky jsem byla ráda, že jsem včera konečně mohla zkusit použít stříbrný kůl a že jsem dokázala, že s ním umím zacházet. V povznesené náladě už jsem se nemohla dočkat, až budu s kůlem trénovat zase.

Jakmile jsem se oblékla do cvičebního, prakticky jsem skočila do tělocvičny. Jenže hned jsem zjistila, že v tělocvičně je ticho a tma. Rozsvítila jsem a rozhlížela se, jestli tam třeba Dimitrij neprovozuje nějaké divné tajné cvičení. Nic. Místnost byla prázdná. Dneska žádné probodáváni kůlem.
"Sakra," zamumlala jsem.
"Není tady."
Vyjekla jsem a nadskočila málem o tři metry. Otočila jsem se a zadívala se přímo do přimhouřených hnědých očí své matky.
"Co tady děláš?" Hned jak jsem ta slova vypustila z pusy, došlo mi, jak je oblečená. Měla na sobě elastické tričko s krátkými rukávy a volné kalhoty podobné těm, co jsem zrovna měla na sobě já. "Sakra," zaklela jsem znovu.
"Pozor na pusu," vyštěkla. "Když už musíš dávat najevo, jaký jsi nevychovanec, aspoň se snaž nemluvit takhle."
"Kde je Dimitrij?"
"Strážce Belikov je v posteli. Vrátil se teprve před pár hodinami a potřebuje se vyspat."
Na rty mi přišlo další zaklení, ale rychle jsem ho spolkla. Samozřejmě, že Dimitrij spí. Musel jet s Tašou do Missouly za denního světla, aby tam dorazili během otevírací doby. Technicky vzato byl vzhůru celou noc – na Akademii jsme měli noc ve dne – a nejspíš se vrátil teprve před chvílí. Kdybych věděla, jaké to bude mít důsledky, rozhodně bych se tak nehrnula do toho, abych ho přemlouvala, aby odjel s Tašou.
"No," vypravila jsem ze sebe váhavě. "Takže to asi znamená, že se trénink nekoná."
"Buď zticha a nasaď si tohle." Podávala mi rukavice. Trochu se podobaly boxerským, jen nebyly tak tlusté a velké. Ale měly stejný účel: ochránit ruce a zabránit tomu, abyste podrápali soupeře.
"Už jsem pracovala se stříbrným kůlem," prohlásila jsem rozmrzele, zatímco jsem si nasazovala rukavice.
"Fajn, ale dneska budeme dělat tohle. Tak do toho."
Následovala jsem ji do středu tělocvičny a při tom jsem si přála, aby mě býval cestou sem srazil autobus. Kudrnaté vlasy měla sepnuté, aby jí nepřekážely, takže jí byla vidět zadní strana krku. Kůži tam měla pokrytou tetováním. Nahoře měla vlnovku, což byl znak slibu, který strážci dávají, když ukončí studium na akademii, jako třeba u svatého Vladimíra, a slíbí, že budou sloužit. Pod tím měla molnijské znaky, které si strážce vyslouží za zabití Strigoje. Tyhle značky měly tvar blesků, od čehož je odvozeno i jejich jméno. Nedokázala jsem odhadnout počet těch znaků, ale řekněme, že bylo s podivem, že má máma na krku ještě nějaké volné místo. Pozabíjela spoustu Strigojů.
Když došla, kam chtěla, otočila se ke mně a zaujala útočný postoj. Tak napůl jsem očekávala, že se na mě okamžitě vrhne, takže jsem se radši taky připravila k boji.
"Co to děláme?" zeptala jsem se.
"Základní odrážení útoku v obraně. Drž se červených čar."
"To je všechno?"
Skočila po mně. Uhnula jsem – jen tak tak – a přitom jsem zakopla o vlastní nohu. Rychle jsem to vybalancovala.
"No," poznamenala tónem, který zněl téměř sarkasticky. "Jak mi neustále připomínáš, neviděla jsem tě pět let. Nemám tušení, co umíš."
Znovu na mě zaútočila a já měla opět co dělat, abych se udržela mezi vymezenými čarami a unikla jí. Rychle se z toho stal model. Vůbec mi nedala šanci přejít do útoku. Nebo jsem na to možná neměla zkušenosti. Celou tu dobu jsem strávila jenom obranou – alespoň fyzickou. Jen nerada jsem si musela přiznat, že je dobrá. Fakt dobrá. Ale to jsem jí samozřejmě nemínila vykládat.
"Tak co?" dotázala jsem se. "Tohle je tvůj způsob, jak mi vynahrazuješ mateřskou péči?"
"Tohle je můj způsob, jak ti vyndat osinu ze zadku. Chováš se ke mně hrozně, sotva jsem přijela. Chceš bojovat?" Pěstí mě strčila do ruky. "Tak budeme bojovat. Zásah."
"Zásah," potvrdila jsem a couvla. "Ale já nechci bojovat, jen jsem se snažila si s tebou promluvit."
"Ve třídě jsi na mě byla pěkně drzá, což rozhodně nepovažuju za popovídání. Zásah."
Po jejím zásahu jsem zachroptěla. Když jsem začala trénovat s Dimitrijem, neustále jsem si stěžovala, jak je nespravedlivé, že musím bojovat s někým, kdo je o třicet čísel vyšší než já. Vysvětlil mi ale, že budu bojovat se spoustou mnohem větších Strigojů a že to staré rčení – na velikosti nezáleží – je pravdivé. Někdy jsem si myslela, že mi dává jen falešné naděje, ale když jsem teď viděla, co předvádí moje matka, pomalu jsem tomu začínala věřit.
Vlastně jsem nikdy nebojovala s někým, kdo by byl menší než já. Jelikož jsem byla jednou z mála holek ve třídě, smířila jsem se s tím, že vždycky budu menší a drobnější než můj protivník. Ale moje máma byla ještě menší a zjevně měla tělo jen ze samých svalů.
"Mám prostě jedinečnej styl komunikace," oznámila jsem jí.
"Podléháš sebestředné pubertální představě, že ti za posledních sedmnáct let všichni jenom křivdili." Kopla mě do stehna. "Zásah. Ve skutečnosti se s tebou ale nezacházelo jinak než s jakýmkoli jiným dhampýrem. Vlastně o něco lépe. Mohla jsem tě poslat pryč, abys žila s mými sestřenkami. Chceš být krvavá děvka? Po tomhle toužíš?"
Termín "krvavá děvka" mi vždycky vadil. Často se tak označovaly svobodné dhampýří matky, které se rozhodly vychovávat děti, namísto aby se staly strážkyněmi. Tyhle ženy se často krátkodobě zapletly s nějakým Morojem a byly za to přehlíženy. Nic jiného jim ale nezbývalo, když si Morojové většinou brali zase jen Morojky. Termín "krvavá děvka" vychází z toho, že některé dhampýrky dovolují mužům při sexu pít jejich krev. V našem světě dávají krev pouze lidé. Když to udělá dhampýr, je to špatné a zvrácené – obzvlášť při sexu. Řekla bych, že to dělá jen velmi málo dhampýrek, nicméně to označení se nějak vžilo pro všechny. Dávala jsem krev Lisse, když jsme byly na útěku, a přestože to bylo nutné, pořád jsem na sobě měla stigma z toho činu.
"Ne. Samozřejmě, že nechci být krvavá děvka." Začalo se mi těžce dýchat. "A všechny nejsou takový. Tohle jich dělá jen pár."
"Samy si tu pověst vysloužily," zavrčela. Odrazila jsem její úder. "Měly by se chopit svých povinností a stát se strážkyněmi, ne oblbovat Moroje."
"Vychovávají svoje děti," namítla jsem. Nejradši bych zařvala, ale nechtěla jsem plýtvat kyslíkem. "O tom ale ty nic nevíš. A nejsi náhodou stejná jako ony? Nevidím, že bys nosila snubák. Takže mýho tátu jsi jenom oblbla?"
Její výraz ztvrdl, což bylo opravdu něco vzhledem k tomu, že právě zmlátila vlastní dceru. "O tomhle nic nevíš," vypravila ze sebe přiškrceně. "Zásah."
Po té ráně jsem sebou trhla, ale stejně jsem byla šťastná, že se mi podařilo zahrát jí na nervy. Neměla jsem ponětí, jaký byl můj otec. Jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že je Turek. Po mámě jsem zdědila zaoblenou postavu a hezký obličej – ačkoli bych klidně mohla říct, že dneska jsem mnohem hezčí než ona –, ale zbytek jsem zdědila po otci. Lehce tmavší pleť a tmavé vlasy a oči.
"Jak k tomu vůbec došlo?" zeptala jsem se. "Mělas nějaký povinnosti v Turecku? Potkalas ho tam na místním bazaru? Nebo to bylo jinak? Postupovala jsi podle Darwina a vybrala sis chlapa, u kterýho bylo nejpravděpodobnější, že potomkovi předá geny bojovníka? Já totiž vím, že sis mě pořídila jen proto, že to byla tvoje povinnost. Takže jsi nejspíš chtěla zajistit, aby strážci dostali tu nejlepší odrůdu, jakou jsi jim jen mohla poskytnout."
"Rosemarie," procedila skrz zuby. "Aspoň jednou v životě buď zticha."
"Proč? Kazím snad tvou úchvatnou pověst? Je to totéž, jako když jsi mi řekla, že se nijak neliším od jinejch dhampýrů. Prostě jsi ho jenom vojela a..."
Neříká se bezdůvodně, že pýcha předchází pád. Byla jsem tak pohroužená do svého arogantního triumfu, že jsem si nedávala pozor na nohy. Stála jsem moc blízko u červené čáry. Kdybych ji překročila, byl by to bod pro mámu, takže jsem vrávorala, abych se udržela na místě, a zároveň se snažila odrazit její úder. Bohužel jsem zvládla jen jedno. Rychle a tvrdě na mě dopadla její pěst – a co bylo podstatnější, o dost výš, než povolují pravidla. Bouchla mě do tváře a byl to náraz jako od náklaďáku. Odletěla jsem dozadu a dopadla na tvrdou podlahu tělocvičny, nejdřív na záda a potom na hlavu. A ocitla jsem se mimo čáry. Zatraceně.
Vzadu v hlavě mi explodovala bolest a začala jsem vidět rozmazaně. Před očima mi tančily hvězdičky. Za pár vteřin už se matka nade mnou skláněla.
"Rose? Rose? Jsi v pořádku?" Její hlas zněl ochraptěle a zděšeně. Svět zhasl.
Potom dorazilo několik lidí a já skončila na klinice Akademie. Tam mi někdo posvítil do očí a začal mi pokládat neuvěřitelně debilní otázky.
"Jak se jmenuješ?"
"Cože?" zeptala jsem se a zamžourala do světla.
"Tvoje jméno." Poznala jsem, že na mě kouká doktorka Olendzká.
"Víte, jak se jmenuju."
"Chci, abys mi to řekla."
"Rose. Rose Hathawayová."
"Víš, kdy ses narodila?"
"Jasně, že jo. Proč se mě ptáte na takový kraviny? Ztratila jste moje záznamy?"
Doktorka Olendzká mě zpražila rozhořčeným pohledem a odkráčela. Tu nepříjemnou baterku si naštěstí vzala s sebou. "Myslím, že je v pořádku," slyšela jsem ji říkat. "Nechám si ji tady po zbytek vyučování, jen abych se ujistila, že nemá otřes mozku. A určitě by se neměla zúčastnit cvičení strážců."
Den jsem strávila neustálým usínáním a probouzením, poněvadž mě doktorka Olendzká každou chvíli budila, aby mi udělala testy. Taky mi dala pytlík s ledem a poradila, abych si ho držela na obličeji. Když skončilo vyučování, konečně mě uznala natolik zdravou, že mě propustila.
"Rose, myslím, že bys měla mít kartu častého pacienta." Nepatrně se usmívala. "Když nepočítám studenty s chronickými problémy, jako jsou různé alergie a astma, řekla bych, že nikdo jiný se na klinice neocitá tak často jako ty."
"Díky," řekla jsem. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli o takovou poctu stojím. "Takže žádnej otřes mozku?"
Zavrtěla hlavou. "Ne. Ale přesto budeš mít bolesti. Něco ti na to dám, než odejdeš." Její úsměv se vytratil a najednou vypadala dost nervózně. "Abych byla upřímná, Rose, musím ti říct, že největší újmu utrpěl tvůj obličej."
Vyskočila jsem z postele. "Co tím myslíte?"
Mávla rukou směrem k zrcadlu nad umyvadlem na vzdáleném konci pokoje. Rozběhla jsem se tam a podívala se do zrcadla.
"Do prdele!"
Horní část levé poloviny obličeje jsem měla pokrytou rudými fleky, hlavně pak u oka. Zoufale jsem se obrátila na doktorku.
"Že to brzo zmizí? Když na tom pořád budu mít led...?"
Znovu zavrtěla hlavou. "Led může pomoct..., ale obávám se, že budeš mít monokl. Zítra to nejspíš bude vypadat nejhůř, ale tak za týden to zmizí. Nebude trvat dlouho a zase budeš vypadat normálně."
Kliniku jsem opustila jako v mrákotách. Za týden to zmizí? Jak může doktorka Olendzká mluvit o něčem takovém, jako by o nic nešlo? Došlo jí vůbec, co to znamená? O Vánocích a po většinu lyžáku budu vypadat jako mutant. S monoklem. S hnusným monoklem.
Na památku od mámy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře