Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
7.kapitola

7.kapitola

21. prosinec 2011 | 00.49 |

 Vztekle jsem rozrazila dvoukřídlé dveře vedoucí na morojskou kolej. Spolu se mnou tam vlétla trocha sněhu, takže pár lidí, co se zdržovalo v hale, zaznamenalo můj příchod. Nebylo žádným překvapením, že na mě všichni zůstali čučet. Polkla jsem a donutila se na to nijak nereagovat. To bude v pohodě. Není třeba se děsit. Novicové bývají zranění každou chvíli. Vlastně je méně časté, když zraněni nejsou. Tohle bylo bohužel mnohem viditelnější zranění než většina ostatních, ale přece to nějak přežiju, dokud se mi to nezahojí. Navíc nikdo nevěděl, jak jsem k tomu monoklu přišla.

"Čau, Rose, je to pravda, že tě praštila vlastní matka?"
Strnula jsem. Tenhle posměšný uječený hlas bych poznala kdekoli. Pomalu jsem se otočila a zadívala se do hlubokých modrých očí Mii Rinaldiové. Kudrnaté blond vlasy jí rámovaly obličej, který by mohl být docela hezký, nebýt toho jejího zlomyslného výrazu.
Mia, která byla o rok mladší než my, zatáhla Lissu a samozřejmě i mě do války, v níž šlo o to, kdo dokáže rychleji zničit té druhé život. Měla bych dodat, že tu válku začala ona. Mia přebrala Lisse jejího bývalého kluka, přestože ke konci už o něj Lissa nestála, a rozšiřovala o nás nejrůznější pomluvy.
Musím ale uznat, že Miina nenávist nebyla neopodstatněná. Lissin starší bratr Andre – který zahynul při stejné autonehodě, při níž jsem "umřela" i já – Miu škaredě využil, když byla ještě v prváku. Kdyby teď nebyla taková potvora, snad by mi jí bylo i líto. Bylo to od něj špatné. Dokázala jsem pochopit její hněv, ale unikalo mi, proč ho zaměřuje na Lissu.
Ke konci jsme s Lissou tu válku v podstatě vyhrály, nicméně Mia se z toho rychle vylízala. Už se sice nekamarádila s elitou jako dřív, ale pár přátel kolem sebe měla. Ať už byla sebevíc zlomyslná, silní vůdci vždycky přitahují následovníky.
Zjistila jsem, že v devadesáti procentech případů je nejúčinnější obranou prostě ji ignorovat. Jenže tahle situace spadala právě do těch zbývajících deseti procent, neboť dost dobře nemůžete ignorovat někoho, kdo do celého světa roztrubuje, že vás právě zmlátila vaše matka – i když je to pravda. Zastavila jsem se a otočila. Mia postávala u automatu na jídlo a moc dobře si uvědomovala, že mě dostala. Neobtěžovala jsem se s vyptáváním, jak zjistila, že mi matka udělala monokl. Tady se těžko něco uchová v tajnosti.
Když se mi pořádně podívala na obličej, spokojeně vykulila oči. "No teda... Takovej ksicht může milovat jen tvoje matka."
Ha. Moc vtipné. Kdyby to řekl kdokoli jiný, zasmála bych se.
"To ty jsi odbornice na zranění v ksichtě," prohlásila jsem. "Co tvůj nos?"
Mia sebou trochu trhla, ale nepřestávala se usmívat. Asi před měsícem jsem jí zlomila nos a ze všech míst jsem si k tomu vybrala právě školní tancovačku. Nos se jí už zahojil, nicméně pořád ho měla trošičku křivý. Plastická chirurgie by si s tím jistě poradila, ale vzhledem k tomu, co jsem věděla o finanční situaci její rodiny, tohle si určitě dovolit nemohli.
"Je to lepší," odvětila zpříma. "Mně to ale naštěstí udělala psychopatická čubka, a ne žádný příbuzný."
Vyhrožovat jí fyzickým násilím bylo většinou úspěšné, ale právě teď tady bylo příliš mnoho lidí, což si Mia dobře uvědomovala. Ne že bych se nechtěla vrhnout do rvačky – vždyť už jsem to udělala milionkrát –, jenže nedávno jsem začala pracovat na svém sebeovládání.
"Nepřijde mi to jako nehoda," prohlásila. "Copak nemáte nějaký pravidla, že se nemáte bušit do obličeje? Tohle totiž vypadá, že jste to fakt přepískly."
Otevřela jsem pusu, abych ji zarazila, ale nic ze mě nevyšlo. Trefila se. Moje zranění opravdu bylo mimo pravidla; v tomhle druhu boje byste neměli udeřit protivníka nad krk. Tam bylo zakázané území.
Mia zaznamenala, že jsem zaváhala, což pro ni bylo jako druhé Vánoce. Do té doby by mě ani nenapadlo, že v našem nepřátelském vztahu někdy nastane chvíle, kdy mě ta holka připraví o řeč.
"Dámy," ozval se přísný ženský hlas. Morojové u předního stolu se přes něj naklonili a zpražili nás příkrými pohledy. "Tohle je hala, ne společenská místnost. Buď běžte nahoru, nebo ven."
Na chviličku mi připadalo jako ten nejlepší nápad na světě zlomit Mie nos znovu – k čertu s vyloučením nebo trestem. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, že nejdůstojnější teď pro mě bude ustoupit. Zamířila jsem tedy ke schodišti vedoucímu k dívčím pokojům. Za sebou jsem slyšela, jak Mia volá: "Neboj, Rose. To zmizí. Navíc to není tvůj obličej, co na tobě kluky zajímá."
O půl minuty později jsem zabušila na Lissiny dveře tak tvrdě, až jsem se divila, že jsem je neprorazila pěstí. Pomalu je otevřela a vykoukla ven.
"Tys přišla sama? Myslela jsem, že je tu celá armáda – ach, můj Bože." Jakmile si všimla levé strany mého obličeje, obočí jí vyjelo nahoru. "Co se stalo?"
"Tys o tom ještě neslyšela? To jsi zřejmě jediná ze školy," zavrčela jsem. "Pusť mě dál."
Svalila jsem se na postel a pověděla jí, co se dneska stalo. Pořádně ji to vyděsilo.
"Doneslo se ke mně, že jsi zraněná, ale pomyslela jsem si, že to je u tebe normální," řekla.
Zadívala jsem se do stropu a bylo mi hrozně. "Nejhorší na tom ale je, že Mia má pravdu. Nebyla to žádná nehoda."
"Co to povídáš? Že tě tvoje máma praštila schválně?" Když jsem neodpověděla, Lissa zvýšila hlas. "Ale prosím tě, to by nikdy neudělala. Ani náhodou."
"Proč? Protože je to dokonalá Janine Hathawayová, mistryně v sebeovládání? Taky je ale dokonalou Janine Hathawayovou, mistryní v boji. Tak nebo tak jí to prostě ujelo."
"Jo, jasně," povzdechla Lissa. "Myslím, že je pravděpodobnější, že se prostě netrefila, než že by to udělala záměrně. Třeba se fakt vytočila."
"No, mluvila se mnou. To jednomu úplně stačí, aby se vytočil. Obvinila jsem ji totiž z toho, že se vyspala s mým tátou jen proto, že nejlíp odpovídal jejím záměrům."
"Rose," zaúpěla Lissa. "Tuhle část jsi ve svým vyprávění nějak opominula. Proč jsi jí to řekla?"
"Protože je to nejspíš pravda."
"Muselas přece vědět, že ji naštveš. Proč jsi ji dál provokovala? Proč ses s ní prostě neusmířila?"
Rychle jsem si sedla. "Usmířit se s ní? Udělala mi moncla. Pravděpodobně schválně! Jak se můžu usmířit s někým takovým?"
Lissa jen zavrtěla hlavou a přešla k zrcadlu, aby si zkontrolovala nalíčení. Skrze naše pouto jsem z ní vycítila rozhořčení a zklamání. A někde vzadu za tím ještě očekávání. Když už jsem teď tolik nezuřila, měla jsem dost trpělivosti si ji prohlédnout. Měla na sobě hedvábnou levandulovou košili a černou sukni ke kolenům. Dlouhé vlasy měla tak dokonale uhlazené, že toho mohla dosáhnout tak, že strávila hodinu s fénem a žehličkou v ruce.
"Sluší ti to. Kam se chystáš?"
Její pocity se trochu prosvětlily a už nebyla tak strašně podrážděná. "Za chvilku mám schůzku s Christianem."
Během těch pár minut, co jsem tady strávila, mi připadalo, že se zase vrátily staré časy. Jen my dvě a naše povídání. Jenže když se zmínila o Christianovi, došlo mi, že mě za chvilku opustí kvůli němu, a vzedmula se ve mně vlna nepříjemných pocitů, které jsem neochotně identifikovala jako žárlivost. To jsem pochopitelně chtěla zarazit.
"No ne... Čímpak si to zasloužil? Zachránil sirotky z hořící budovy? Jestli jo, nejdřív by ses měla ujistit, že ten barák sám nezapálil." Christianovým živlem byl oheň. Sedělo mu to, jelikož oheň je nejdestruktivnější element.
Se smíchem se otočila od zrcadla a přistihla mě, jak si sahám na oteklý obličej. "Nevypadá to zas tak zle."
"To je fuk. Stejně vždycky poznám, když mi lžeš. Navíc doktorka Olendzká mi říkala, že zítra to bude ještě horší." Zase jsem si lehla na postel. "Na světě nejspíš neexistuje nic, čím by se to dalo zamaskovat. Hodily by se nám s Tašou nějaký masky, jako měl Fantom opery."
S povzdechem usedla ke mně na postel. "Škoda, že ti to nemůžu vyléčit."
Usmála jsem se. "To by bylo super."
Nátlak a charizma, které získávala díky éteru, byly skvělé, ale její nejúžasnější schopností bylo uzdravování. Bylo ohromující, co všechno dokázala.
Lissa o éteru taky uvažovala. "Kéž by tak existoval ještě další způsob, jak éter ovládat... Nějak, abych mohla pořád používat magii..."
"Jo," souhlasila jsem. Rozuměla jsem její touze dělat velké věci a pomáhat lidem. Vyzařovalo to z ní. Sakra, taky bych byla radši, kdyby mi ten monokl okamžitě zmizel, než ho mít ještě pár dnů. "Taky bych to chtěla."
Znovu povzdechla. "Víš, přeju si mnohem víc než jen uzdravovat a podobně. Taky mi chybí magie. Pořád je to ve mně, jenom to blokujou ty prášky. Úplně to ve mně hoří. Chce mě to a já to chci taky. Jenže mezi námi stojí zeď. Vůbec si to nedovedeš představit."
"Ale dovedu."
Byla to pravda. Nejenže jsem dokázala vycítit její pocity, občas jsem do ní dokonce uměla "vklouznout". Těžko se to vysvětluje a ještě těžší je to udělat. Ale když k tomu dojde, dokážu doslova vidět jejíma očima a cítit to, co ona. V té době vlastně jsem jí samotnou. Ocitla jsem se v její hlavě mnohokrát, když prahla po magii, a cítila jsem ten spalující žár, o němž mluvila. Často se budila uprostřed noci a toužila po schopnostech, kterých už nemohla dosáhnout.
"No jo," konstatovala smutně. "Občas na to zapomínám."
Naplňovala ji zatrpklost. Ale nebyla namířena proti mně. Zuřil v ní vztek. Když si připadala bezmocná, nelíbilo se jí to o nic víc než mně. Vztek a roztrpčení přerůstaly do něčeho zlověstnějšího a hnusnějšího, do něčeho, co se mi vůbec nelíbilo.
"Hele," vyhrkla jsem a dotkla se její ruky. "Jsi v pohodě?"
Na chviličku zavřela oči a pak je zase otevřela. "Jenom to nesnáším."
Intenzita jejích pocitů mi připomněla rozhovor, který jsme vedly, než jsem odjela do domu Badicových. "Pořád máš dojem, že ty prášky už tolik neúčinkujou?"
"Nevím. Možná trochu."
"Zhoršuje se to?"
Zavrtěla hlavou. "Ne. Magii pořád nemůžu používat. Cítím, že se k tomu blížím..., ale pořád to mám zablokovaný."
"A... ty tvoje nálady..."
"Jo, vzpírají se tomu. Ale neboj," snažila se mě uklidnit, když viděla můj výraz. "Nevídám žádný divný věci ani se nepokouším si ublížit."
"Dobře." To jsem ráda slyšela, ale stejně jsem se o ni bála.
I když pořád nemůže používat magii, nelíbí se mi, že je na tom psychicky zase hůř. Zoufale jsem to chtěla napravit. "Jsem tady," připomněla jsem jí tiše s pohledem upřeným do jejích očí. "Kdyby se stalo něco zvláštního..., řekneš mi to, že jo?"
Její pochmurné pocity zmizely. Skrz pouto jsem ucítila podivné chvění. Netušila jsem, co to je, ale bylo to tak silné, až jsem se otřásla. Lissa si ničeho nevšimla. Nálada se jí zase spravila a ona se na mě usmála.
"Díky," řekla. "Jasně, že ti to řeknu."
Usmála jsem se, šťastná, že je zase normální. Zmlkly jsme a já na chviličku zatoužila po tom, abych jí mohla vylít své srdce. Trápilo mě toho tolik: matka, Dimitrij, masakr u Badicových... Svoje pocity jsem dusila v sobě, jenže mě rvaly na kusy. Když jsem si teď po dlouhé době zase připadala s Lissou tak skvěle, konečně jsem se odhodlala se jí svěřit.
Než jsem ale stačila otevřít pusu, její myšlenky se náhle změnily. Začaly být nedočkavé a nervózní. Chtěla mi něco říct, něco, o čem intenzivně uvažovala. Takže žádné vylévání mého srdce. Jestli chce mluvit, rozhodně ji nebudu zatěžovat vlastními problémy. Odsunula jsem je stranou a čekala, až promluví.
"Hledala jsem něco na hodinu profesorky Carmackový. A našla jsem něco divnýho..."
"Co?" vyhrkla jsem zvědavě.
U Morojů se obvykle jejich specializace na určitý živel vyvine během puberty. Potom jsou rozdělováni na vyučování podle jejich elementu. Jenže Lissa jakožto jediná zdejší uživatelka éteru neměla žádnou hodinu, na kterou by mohla chodit. Většina lidí měla za to, že Lissa žádnou specializaci nemá, ale občas se nezávazně scházela s profesorkou Carmackovou – učitelkou živlové magie u svatého Vladimíra – a obě se snažily dovědět o éteru co nejvíc. Probíraly současné a staré záznamy, hledaly vodítka, která by je mohla dovést k dalším uživatelům. Věděly, podle čeho je poznat: neschopnost specializovat se, psychická nevyrovnanost a podobně.
"Neobjevila jsem žádný potvrzený případ někoho, kdo ovládá éter, ale našla jsem... záznamy... o nevysvětlitelným jevu."
Překvapeně jsem zamrkala. "Co jako?" vyptávala jsem se a uvažovala, co se asi u vampýrů může řadit mezi "nevysvětlitelné jevy". Když jsme spolu žily mezi lidmi, za nevysvětlitelný jev by považovali nás.
"Jsou tam různý záznamy..., třeba o klukovi, co uměl udělat, aby všichni viděli věci, který ve skutečnosti neexistovaly. Uměl lidi přimět, aby viděli příšery nebo jiný lidi nebo úplně cokoli."
"To musel bejt nátlak."
"Fakt silnej nátlak. Tohle bych nedokázala, a to jsem v tomhle lepší než kdokoli, koho známe – nebo jsem spíš byla. A tahle schopnost vychází z ovládání éteru..."
"Takže," shrnula jsem to. "Ty myslíš, že tenhle kouzelník taky musel používat éter." Přikývla. "Proč ho teda nekontaktuješ a nezeptáš se ho?"
"Protože v záznamech nejsou žádný další informace! Je to tajný. A jsou i další, stejně divný případy. Jako třeba někdo, kdo dokázal fyzicky vysávat lidi. Ti, co stáli poblíž, najednou zeslábli a ztratili všechnu svou sílu. Omdleli. A někdo další zas uměl zastavit věci v letu, když po něm někdo něco hodil." Nadšení jí projasnilo obličej.
"Mohl se specializovat na vzduch," podotkla jsem.
"Možná," připustila. Cítila jsem z ní zvědavost a vzrušení. Zoufale chtěla uvěřit, že existují i jiní jako ona.
Usmála jsem se. "Kdoví? Morojové mají svou obdobu Roswellu a Oblasti 51. Divím se, že ještě nezkoumají mě, aby přišli na to, jak přesně funguje pouto."
Lissino zadumané rozpoložení se změnilo ve škádlivé. "Někdy si přeju, abych mohla vidět do hlavy já tobě. Ráda bych věděla, co cítíš k Masonovi."
"Je to kámoš," prohlásila jsem rozhodným hlasem. Ta náhlá změna tématu mě udivila. "To je všechno."
Zasyčela. "Vždycky jsi flirtovala – a dělala i další věci – s každým klukem, který se ti aspoň trochu líbil."
"Hele!" okřikla jsem ji. "Tak hrozná jsem zase nebyla!"
"Dobře..., možná že ne. Jenže mi přijde, že už se o kluky vůbec nezajímáš."
Já se přece zajímám o kluky – no, vlastně jen o jednoho.
"Mason je vážně fajn," pokračovala. "A je do tebe blázen."
"To jo," souhlasila jsem. Pomyslela jsem na Masona a na tu kratičkou chvilku před Stanovou hodinou, kdy mi připadalo, že je sexy. Navíc je s Masonem sranda a skvěle spolu vycházíme. Vlastně by nemuselo být špatné začít s ním chodit.
"Vy dva jste si tak podobní. Oba děláte to, co byste dělat neměli."
Rozesmála jsem se. To byla taky pravda. Vybavila jsem si Masonovu nedočkavost vyhrnout se na každého Strigoje na světě. Já na to sice nebyla připravená – přestože jsem v tom autě tak vybuchla –, ale i tak jsem to vnímala stejně jako on. Přesto bych mu občas nejradši jednu vrazila. Vtipkovat s ním bylo fajn, jenže... Už je to dlouho, co jsem se s někým naposled líbala. Z Dimitrije se mi svíralo srdce, jenže nic dalšího se mezi námi nedělo.
Lissa mě sledovala schvalujícím pohledem, jako by věděla, na co myslím. O tom s Dimitrijem ale vědět nemohla. "Meredith povídala, že jsi blbá, když si s ním někam nevyrazíš. Říkala, že ho odmítáš proto, že si myslíš, že jsi pro něj moc dobrá."
"Cože?! To není pravda."
"Hele, já to neřekla. Každopádně Meredith uvažuje o tom, že ho sbalí."
"Mason a Meredith?" zamračila jsem se. "No to by byla katastrofa. Vždyť nemají nic společnýho."
Bylo to malicherné, ale tak nějak jsem si už zvykla, že mě Mason neustále balí. A pomyšlení, že by s tím přestal, mě naštvalo.
"Jsi moc majetnická," prohlásila Lissa, jako by mi zase četla myšlenky. Už se nedivím, že jí tak leze na nervy, když to dělám já jí.
"Jenom trochu."
Zasmála se. "Rose, měla bys zase začít s někým chodit, i kdyby ne s Masonem. Je tady hafo kluků, co by vraždili, jen aby s tebou mohli něco podniknout. A jsou opravdu fajn."
Když došlo na muže, nevybírala jsem si zrovna nejlíp. Znovu jsem pocítila potřebu vychrlit na ni všechno, co mě trápí. Dlouho jsem váhala, jestli jí povědět o Dimitrijovi, a to tajemství mě spalovalo. Když jsem tu s ní tak seděla, připomněla jsem si, že Lissa je moje nejlepší kamarádka. Můžu jí přece říct cokoli a ona mě za to neodsoudí. Ale stejně jako před chvílí jsem přišla o možnost říct jí, co mě trápí.
Podívala se na budík a okamžitě se zvedla.
"Přijdu pozdě! Mám rande s Christianem!"
Zaplavila ji radost s trochou nervózního očekávání. Láska. Co byste dělali? Polkla jsem žárlivost a zvedla hlavu. Christian mi ji už zase bere. Dneska večer už se asi nesvěřím.
Vyšly jsme s Lissou z pokoje a vyběhly ven. Slíbily jsme si, že si popovídáme zítra. Vrátila jsem se na svou kolej. Na pokoji jsem prošla kolem zrcadla a zaúpěla jsem, když jsem se uviděla. Kolem oka jsem měla tmavorudý monokl. Při rozhovoru s Lissou jsem skoro zapomněla na incident s matkou. Zastavila jsem se a podívala se na svůj odraz pozorněji. Možná to bylo nafoukané, ale uvědomovala jsem si, že normálně vypadám dobře. Mám prsa céčka a postavu, po jaké touží většina vychrtlých holek ze školy. A jak už jsem se zmínila dřív, i v obličeji jsem hezká. Normálně bych za svůj vzhled získala devět bodů z deseti – někdy dokonce i těch deset.
Ale dneska? Jo. Blížila jsem se k minusovým hodnotám. Na lyžáku nejspíš budu vypadat úchvatně.
"Moje máma mě zmlátila," oznámila jsem svému odrazu v zrcadle. Ten obličej mě soucitně pozoroval.
S povzdechem jsem usoudila, že je načase zalézt do postele. Dnes večer už jsem beztak nic na programu neměla a trocha spánku navíc třeba urychlí hojení. Zamířila jsem chodbou do koupelny, abych si opláchla obličej a učesala se. Když jsem se zase vrátila do svého pokoje, oblékla jsem si oblíbené pyžamo, a jak jsem ucítila na těle měkký flanel, trochu mi to spravilo náladu.
Zrovna jsem si balila věci na zítřejší vyučování, když mě najednou zasáhl výbuch emocí, přicházejících skrz pouto. Zastihlo mě to nepřipravenou, takže jsem neměla šanci s tím bojovat. Bylo to, jako by mě smetl hurikán, a najednou už jsem se nedívala na svůj bágl. Byla jsem v Lisse a vnímala svět skrze ni.
A hned to začalo být trapné.
Protože Lissa byla s Christianem.
A situace začínala... nabírat grády.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře