11.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.00 |

 Lissa vstala a odešla dřív, než jsem vůbec otevřela oči, což znamenalo, že jsem měla celou koupelnu pro sebe. Tu koupelnu miluju. Je ohromná. Klidně by se do ní vešla i moje obrovská postel. Probrala mě až horká sprcha, kterou jsem si pustila hned na několik různých trysek, což pomohlo mým svalům, namoženým ze včerejška. Když jsem stála před velkým zrcadlem a česala se, zklamaně jsem zaznamenala, že monokl je tam pořád. Byl ale o dost světlejší a začínal žloutnout. Make-up a pudr to skoro celé zakryly.

Zamířila jsem dolů poohlédnout se po něčem k snědku. V jídelně právě končili s podáváním snídaní, ale jedna servírka mi dala s sebou dva broskvové marcipánové vdolky. Při chůzi jsem jeden okusovala a snažila se napínat smysly, abych zjistila, kde je Lissa. Po chvíli jsem ji vycítila na druhé straně ubytovny, daleko od pokojů studentů. Vydala jsem se po té stopě, až jsem došla ke dveřím ve třetím patře. Zaklepala jsem.
Otevřel Christian. "Šípková Růženka dorazila. Pojď dál."
Postrčil mě dovnitř. Lissa seděla na posteli s překříženýma nohama, a jakmile mě spatřila, usmála se. Pokoj byl stejně luxusní jako ten náš, jen nábytek byl odtažen ke stěnám, aby byl pokoj prostornější. Stála tam Taša.
"Dobré ráno," pozdravila.
"Ahoj," odpověděla jsem. To jsem se jí teda moc nevyhnula.
Lissa poklepala na místo vedle sebe. "Tohle musíš vidět."
"Co se tu děje?" Sedla jsem si na postel a dojedla druhý vdolek.
"Hrozný věci," vysvětlila rozpustile. "Dáš mi za pravdu."
Christian přešel do otevřeného prostoru a postavil se čelem k Taše. Dívali se na sebe, jako bychom tam já a Lissa nebyly. Zjevně jsem je z něčeho vyrušila.
"Tak proč nemůžu prostě použít pohlcující kouzlo?" dotázal se Christian.
"Protože na to je potřeba hodně energie," odvětila mu. I v džínách a culíku – a s jizvami – vypadala moc hezky. "Navíc to pravděpodobně zabije tvého protivníka."
Zamračil se. "Proč bych neměl chtít zabít Strigoje?"
"Ne vždy budeš bojovat se Strigoji. Nebo od nich třeba budeš potřebovat nějakou informaci. Každopádně bys měl být připraven."
Došlo mi, že cvičí obrannou magii. Mrzutost rázem vystřídal zájem a nadšení. Taša si mě získala. Lissa měla pravdu, že se tu dějí hrozné věci. Vždycky jsem tak nějak předpokládala, že trénují obrannou magii, ale... teda! Uvažovat o tom a opravdu to vidět jsou dvě různé věci. Používání magie jakožto zbraně je zakázáno. A trestá se pokáráním. Kdyby s tím experimentoval student, vyvázl by s pokáráním a bylo by mu odpuštěno, ale když tenhle obor vyučuje dospělý nezletilého..., to je něco. Taša by mohla mít pořádný problém. Na půl vteřiny mě napadlo, že bych se o to mohla postarat. Ale okamžitě jsem to zase pustila z hlavy. Můžu ji nenávidět za to, že si chce Dimitrije zabrat pro sebe, ale stejně věřím, že to, co provozuje s Christianem, je správné.

"Skoro stejně užitečné je rozptylující kouzlo," pokračovala.
V jejích modrých očích se zračilo intenzivní soustředění, které jsem často viděla u Morojů praktikujících magii. Mávla pěstí proti sobě a z ruky jí vyšlehl plamen, který těsně minul Christianův obličej. Plamen se ho ani nedotkl, ale podle toho, jak Christian ucukl, jsem usoudila, že při té blízkosti jeho žár cítil.
"Zkus to," navrhla mu.
Christian na chviličku zaváhal a pak udělal stejný pohyb jako ona. Vyšlehl plamen, ale nebyl tak kontrolovaný jako ten Tašin. Taky nemířil tak dobře jako ona. Vyšlehl jí přímo do obličeje, ale než ji stačil zasáhnout, rozprostřel se kolem ní, jako by měla nějaký neviditelný štít. Odrazila ho svým kouzlem.
"To nebylo špatné, když odhlédneme od toho, že bys mi spálil obličej."
Ani já nechtěla, aby měla spálený obličej. Ale její vlasy... to jo. Bez své havraní hřívy už by asi tak krásná nebyla.
Ona a Christian ještě chvíli trénovali. Postupem času se zlepšoval, ale do Tašiny zkušenosti měl stejně ještě daleko. Jak jsem je sledovala, zajímalo mě to čím dál víc a začala jsem uvažovat, jaké různé možnosti může tenhle druh magie skýtat.
Lekci ukončili, když Taša prohlásila, že už musí jít. Christian povzdechl, evidentně zklamaný, že nedokázal to kouzlo dovést k dokonalosti během hodiny. Měl téměř tak soutěživou povahu jako já.
"Stejně myslím, že by bylo lehčí spálit je úplně," namítl.
Taša si s úsměvem předělala culík. Jo. Bez vlasů by rozhodně nevypadala tak dobře, zvlášť když se Dimitrijovi dlouhé vlasy tak líbí.
"Lehčí, protože to nevyžaduje tolik soustředění. To je lajdácká práce. Tvoje magické schopnosti zesílí, když se naučíš tohle. A jak už jsem řekla, má to svoje využití."
Nechtěla jsem se s ní hádat, jenže jsem si nemohla pomoct.
"Kdybys bojovala se strážcem, bylo by to určitě užitečný," vložila jsem se do toho zapáleně. "Hlavně když vyžaduje tolik energie spálit Strigoje úplně. Takhle ho vlastně jenom odlákáš. To stoprocentně, když tolik nesnášejí oheň. V tom momentě ho může strážce probodnout kůlem. Takhle by se dala sejmout celá banda Strigojů."
Taša se na mě usmála. Někteří Morojové – jako třeba Lissa a Adrian – se usmívají, aniž by u toho ukázali zuby. Taša vždycky ukazovala všechny zuby včetně špičáků.
"Přesně tak. Ty a já spolu jednou pobijeme fůru Strigojů," utahovala si ze mě.
"To asi těžko," odpověděla jsem.
Ta slova sama o sobě nebyla zas tak zlá, ale tón, jakým jsem je pronesla, určitě ano. Chladně. Nepřátelsky. Taša se zatvářila ohromeně nad mým náhlým nepřátelstvím, ale odmávla to. Z Lissy jsem skrz pouto ucítila její šok.
Taša ale nevypadala, že by se tím nějak trápila. Ještě chvíli si s námi povídala a domluvila se s Christianem, že spolu zajdou na večeři. Lissa mě zpražila příkrým pohledem a pak jsme se my dvě a Christian vydali dolů po točitém schodišti vedoucím do haly.
"Co to mělo bejt?" zeptala se.
"Co co mělo bejt?" dotázala jsem se nevinně.
"Rose," okřikla mě. Je těžké dělat ze sebe blbce před někým, kdo ví, že mu čtete myšlenky. Věděla jsem přesně, o čem mluví. "Bylas hnusná na Tašu."
"Nebyla jsem zas tak hnusná."
"Byla jsi hrubá," vykřikla a ustoupila z cesty, jelikož mezi námi právě probíhal houf morojských dětí. Všechny byly navlečené v zimních bundách a za nimi se ploužil unavený instruktor.
Dala jsem si ruce v bok. "Podívej, jsem jenom zpruzená, jasný? Moc jsem se nevyspala. A navíc nejsem jako ty. Já nemusím bejt furt slušná."
Stejně jako poslední dobou už několikrát, ani teď jsem nemohla uvěřit, co jsem to vypustila z pusy. Lissa na mě zírala spíš ohromeně než ublíženě. Christian vypadal, že se na mě každou chvíli vrhne, ale naštěstí se objevil Mason. Nepotřeboval sice sádru, ale trochu kulhal.
"Nazdárek," řekla jsem a dala mu ruku.
Christian držel svůj vztek na uzdě a obrátil se na Masona. "Je to pravda, že tě tvý sebevražedný manévry konečně dostaly?"
Mason se zadíval na mě. "Je pravda, žes byla venku s Adrianem Ivaškovem?"
"Já... Co?"
"Slyšel jsem, že jste se v noci pořádně spařili."
"Opravdu?" podivila se Lissa.
Dívala jsem se z jednoho na druhého. "Ne, samozřejmě, že ne! Sotva ho znám."
"Ale znáš ho," tlačil na mě Mason.
"Trochu."
"Má špatnou pověst," varovala mě Lissa.
"Jo," přisadil si Christian. "Má hafo holek."
Nemohla jsem tomu uvěřit. "Jste padlí na hlavu? Mluvila jsem s ním sotva pět minut! A to jenom proto, že stál ve dveřích a já nemohla dovnitř. Kde jste přišli na tohle?" Okamžitě jsem si na to ale odpověděla sama. "Mia."
Mason přikývl a pokusil se zatvářit zahanbeně.
"Odkdy se s ní bavíte?" chtěla jsem vědět.
"Jen jsem ji náhodou potkal," odpověděl.
"A tys jí to uvěřil? Vždyť víš, že lže skoro neustále."
"Jo, ale v těch jejích lžích je často zrnko pravdy. A ty jsi s ním opravdu mluvila."
"Ano. Mluvila. To je vše."
Vážně jsem přemýšlela nad tím, že bych začala s Masonem chodit, takže se mi teď vůbec nelíbilo, že mi nevěří. Už dřív mi pomohl odhalit některé Miiny lži, takže mě teď překvapovalo, že jim věří. Je ale možné, že jeho city ke mně zesílily a on je teď náchylnější k žárlivosti.
Kupodivu to byl Christian, kdo mě zachránil a změnil téma. "Dneska se asi lyžovat nebude, co?" Ukázal na Masonův kotník, což ihned vyvolalo bouřlivou reakci.
"Myslíš, že mě něco takovýho rozhodí?" nevycházel z údivu Mason.
Už nezuřil, namísto toho chtěl dokázat, jak je dobrý. To jsme ostatně chtěli oba. Lissa s Christianem na něj koukali jako na blázna, ale já věděla, že ho nic nezastaví.
"Děcka, chcete jít s náma?" zeptala jsem se Lissy a Christiana.
Lissa zavrtěla hlavou. "Nemůžeme. Musíme jít na ten oběd, co pořádají Contovi."
Christian zaúpěl. "Ty tam musíš."
Šťouchla do něj loktem. "Ty taky. Na pozvánce stálo, že mám někoho vzít s sebou. Krom toho tohle je jen rozehřívačka na ten veliký večírek."
"To bude kterej?" optal se Mason.
"Slavnostní večeře, kterou pořádá Priscilla Vodová," povzdechl Christian. Musela jsem se usmát tomu jeho výrazu čirého utrpení. "Královnina nejlepší kámoška. Budou tam všichni ti královští snobi a já si budu muset vzít oblek."
Mason mě obdařil úsměvem. Jeho vztek už byl nadobro pryč. "Lyžování zní líp, co? Není tam tolik předpisů v oblíkání."
Nechali jsme Moroje tam a vyšli ven. Mason se mnou nemohl soupeřit jako včera, protože se pohyboval jen pomalu a neobratně. Přesto si ale vzhledem k okolnostem vedl výjimečně dobře. Jeho zranění nakonec nebylo tak zlé, jak jsme se obávali, nicméně raději lyžoval opatrně.
Na nebi jako koule stříbrného světla zářil úplněk. Elektrické osvětlení tady dole přehlušovalo jeho svit, ale místy měsíc dosvítil až na zem. Přála jsem si, aby svítil natolik, že by byly vidět okolní hory, jenže ty se utápěly v temnotě. Za denního světla jsem se na ně podívat zapomněla.
Sjížděli jsme jen nenáročné trasy a já zůstávala s Masonem a jenom občas jsem ho škádlila, že mě tohle lyžování pro mimina za chvíli uspí. Ale i když to byla celkem nuda, užívala jsem si, že jsem venku s kamarády, a lyžování mi rozproudilo krev aspoň natolik, že mi v tom mrazu ani nebyla zima. Světla na sloupech ozařovala zasněženou zemi, která vypadala jako nekonečné bílé moře, do něhož se dál snášely sněhové vločky. A kdyby se mi podařilo poodejít od toho osvětlení, viděla bych hvězdy na nebi. Většinu dne jsme zase zůstali venku, ale tentokrát jsem lyžování ukončila o něco dřív. Předstírala jsem únavu, aby si Mason mohl dát pauzu. S bolavým kotníkem sice lyžoval jakoby nic, ale já na něm přesto viděla, že už ho to začíná bolet.
Vydali jsme se s Masonem zpátky na ubytovnu. Šli jsme hodně blízko u sebe a smáli se něčemu, co jsme ten den viděli. Najednou jsem koutkem oka postřehla nějakou bílou šmouhu a vzápětí přistála Masonovi v obličeji sněhová koule. Ihned jsem přešla do obrany a rozhlížela se kolem. Od přístřešků, které sloužily coby sklady a byly zastíněny vysokými borovicemi, se ozýval povyk.
"Jsi moc pomalej, Ashforde," zakřičel kdosi. "Bejt zamilovanej se nevyplácí."
Ozval se další smích. Zpoza houští se vynořil Masonův nejlepší kamarád Eddie Castile a několik dalších noviců. Za nimi se ale ozývaly další výkřiky.
"Stejně tě ale přiberem, jestli chceš bejt v našem týmu," prohlásil Eddie. "Dokonce i když se vyhýbáš kouli jako holka."
"Vy máte tým?" dotázala jsem se nadšeně.
Na Akademii bylo koulování přísně zakázáno. Profesoři měli nevysvětlitelnou hrůzu z toho, že bychom po sobě házeli sněhové koule nacpané střepy nebo žiletkami. Bůh ví, kde bychom k takovým věcem podle jejich názoru vůbec mohli přijít.
Ne že by sněhová bitva byla zas taková rebelie, ale po všem tom stresu mi najednou připadalo jako ten nejlepší nápad po někom něco házet. Připojili jsme se tedy s Masonem k ostatním. Vyhlídka na zakázanou bitku mu dodala novou energii a úplně zapomněl, že ho bolí kotník. Vrhli jsme se do boje s nadšením a horlivostí.
Boj spočíval v tom, že jsme se pokoušeli zasáhnout co nejvíc protivníků a při tom uhýbat jejich koulím. Obojí mi šlo výborně a svůj záchvat nedospělosti jsem vyšperkovala ještě vřískáním a povykováním přihlouplých nadávek na své oběti.
Pak si někdo všiml, co děláme, a okřikl nás. My se jen smáli, celí pokrytí vrstvou sněhu. Potom jsme s Masonem v povznesené náladě opět zamířili na ubytovnu. Věděla jsem, že ta záležitost s Adrianem je už zapomenuta.
A vskutku, než jsme vešli dovnitř, Mason se na mě podíval a řekl: "Promiň, že jsem na tebe tak vystartoval kvůli Adrianovi."
Stiskla jsem mu ruku. "To nic. Vím, že Mia umí vykládat dost přesvědčivý historky."
"Jo..., ale i kdybys s ním opravdu byla..., nemám přece žádný právo..."
Překvapeně jsem na něj zírala, že je najednou tak plachý, a ne ztřeštěný a sebejistý jako obvykle. "Nemáš?" zeptala jsem se.
Zvlnil rty v úsměvu. "Mám?"
Taky jsem se na něj usmála, přistoupila k němu blíž a dala mu pusu. V tom mrazu měl neuvěřitelné teplé rty. Nebyl to sice polibek, který by otřásl zemí, jako když jsem se nedávno líbala s Dimitrijem, ale bylo to sladké a milé – takový přátelský polibek, který by se možná mohl vyvinout v něco víc. Aspoň já to tak vnímala. Z Masonova výrazu jsem ale usoudila, že celý jeho svět se otřásl v základech.
"Ty jo," vydechl s vykulenýma očima. V měsíčním světle měly jeho oči stříbřitě modrý odstín.
"Vidíš?" řekla jsem. "Nemáš se čeho obávat. Ani Adriana, ani nikoho jinýho."
Políbili jsme se ještě jednou, tentokrát to trvalo déle, a pak jsme se od sebe odtrhli. Masonovi to evidentně zlepšilo náladu a já zalezla do postele s úsměvem ve tváři. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli jsme teď s Masonem pár, ale rozhodně k tomu nemáme daleko.
Jenže když jsem spala, zdálo se mi o Adrianu Ivaškovi.
Znovu jsem s ním stála na terase, až na to, že ve snu bylo léto. Vzduch byl příjemně teplý a jasné slunce všechno zalévalo zlatavým světlem. Na takovém přímém slunci jsem byla naposled, když jsem žila mezi lidmi. Hory i údolí se zelenaly a všude zpívali ptáci.
Adrian se opíral o zábradlí terasy, rozhlížel se kolem a na můj příchod zareagoval opožděně. "Tady jsem tě nečekal." Usmál se. "Měl jsem pravdu. Vážně jsi zničující, když se dáš do kupy."
Instinktivně jsem se dotkla kůže u oka.
"Už to zmizelo," prohlásil.
I když jsem se neviděla, nějakým způsobem jsem věděla, že má pravdu. "Ty nekouříš."
"Zlozvyk," povzdechl. Kývl hlavou směrem ke mně. "Ty se něčeho bojíš? Že máš na sobě tolik ochrany."
Zamračila jsem se a podívala se na sebe. Předtím jsem nezaregistrovala, co mám na sobě. Měla jsem vyšívané džíny, které jsem jednou viděla v obchodě, ale nemohla jsem si je dovolit. Tričko jsem měla ustřižené, takže mi koukalo břicho, a v pupíku jsem měla kroužek. Vždycky jsem toužila po piercingu pupíku, ale nikdy jsem na to neměla. Ve snu jsem měla malý stříbrný kroužek, na jehož konci viselo to divné modré oko, co mi dala máma. Kolem zápěstí jsem měla čotky od Lissy.
Znovu jsem se podívala na Adriana a sledovala, jak mu slunce prosvěcuje hnědé vlasy. Tady v plném denním světle jsem si všimla, že má opravdu zelené oči – tmavě smaragdové jako protiklad k Lissiným světle zeleným. Náhle mě napadlo něco překvapivého.
"Tobě nevadí sluníčko?"
Pomalu pokrčil rameny. "Ne. Tohle je můj sen."
"Kdepak, to je můj sen."
"Víš to jistě?" Zase se usmíval.
Najednou jsem byla nějaká zmatená. "Ne..., nevím."
Zasmál se, ale po chviličce jeho smích utichl. Poprvé za dobu, co jsem ho znala, se tvářil vážně. "Proč máš kolem sebe tolik temnoty?"
Zamračila jsem se. "Co?"
"Jsi obklopená černotou." Pozorně si mě prohlížel, ale ne takovým stylem, jako kdyby mě hodnotil. "Nikdy jsem neviděl nikoho jako ty. Všude jen stíny. To bych do tebe nikdy neřekl. Dokonce i když tady stojíš, ty stíny pořád rostou."
Pohlédla jsem na svoje ruce, ale nic neobvyklého jsem nezaznamenala. Tak jsem se podívala zase na něj. "Jsem stínem políbená..."
"Co to znamená?"
"Že jsem jednou umřela." O tomhle jsem se ještě nebavila s nikým jiným než s Lissou a Viktorem Daškovem, ale tohle byl sen. Nezáleželo na tom. "A vrátila jsem se."
Zatvářil se ohromeně. "Hmmm, to je zajímavé..."
Probudila jsem se.
Někdo mnou třásl. Byla to Lissa. Její pocity mě skrz pouto zasáhly s takovou silou, že jsem se ihned ocitla v její mysli a dívala se sama na sebe. Slovo "divné" by to nevystihlo. Rychle jsem se vrátila zpátky do sebe a snažila se nějak utřídit tu hrůzu, kterou prožívala.
"Co se děje?"
"Strigojové znovu zaútočili."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře