Moje-kniha | 13.kapitola

Dimitrij vstal a se znechuceným výrazem přehlédl ten zmatek kolem. "Klidně můžete jít. Tady už se nic přínosného dít nebude."

Zvedli jsme se, ale když jsem se vydala za Dimitrijem, Mason jen zavrtěl hlavou.

"Ty běž," řekl mi. "Já chci ještě něco vyzkoušet."

Rozhlédla jsem se po všech těch stojících, hádajících se lidech. Pokrčila jsem rameny. "Tak hodně štěstí."

Nemohla jsem uvěřit, že od doby, co jsem naposledy mluvila s Dimitrijem, uplynulo jen pár dní. Jak jsem s ním vyšla ze sálu, připadalo mi to jako celé roky. Když jsem byla s Masonem, bylo to fantastické, ale když jsem teď znovu viděla Dimitrije, všechny ty staré city se mi zas rychle vrátily. Mason mi najednou připadal jako děcko. Samozřejmě jsem si taky ihned vybavila situaci s Tašou. Promluvila jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet, a pak už jsem svá slova nemohla vzít zpět.

"Neměl bys bejt uvnitř a chránit Tašu?" zeptala jsem se. "Než ji převálcuje ten dav. Za tohle používání magie se dostane do maléru."

Povytáhl obočí. "Umí se o sebe postarat sama."

"Jo, jo, protože ovládá karate a magii. To chápu, ale myslela jsem, že když teď budeš její strážce..."

"Kdes to slyšela?"

"Mám svoje zdroje." Znělo to rozhodně líp, než kdybych řekla, že to mám od mámy. "Ale rozhodl ses, ne? Vypadá to jako dobrá nabídka, vzhledem k tomu, že ti Taša poskytne ještě další výhody..."

Zadíval se na mě. "Do toho, co se děje mezi mnou a jí, ti nic není," prohlásil odměřeně.

Slova mezi mnou a jí mě zasáhla. Znělo to, jako by už nebylo co řešit. A jak se mi často stávalo, když jsem byla naštvaná a ublížená, můj vztek mě přemohl i tentokrát.

"No, vy dva spolu určitě budete šťastní. Ona je taky tvůj typ. Vím, že se ti líbí holky, co nejsou v tvým věku. Ona je o šest let starší než ty? O sedm? A já jsem zas o sedm let mladší než ty."

"Ano," vypravil ze sebe po dlouhém mlčení. "To jsi. A každou vteřinou tohohle rozhovoru jen dokazuješ, jak jsi nezralá."

Sakra. Čelist mi spadla málem až na podlahu. Dokonce ani rána od matky nebolela tolik jako tohle. Na okamžik se mi zdálo, že jsem v jeho očích zaznamenala záblesk lítosti, jako by si uvědomil, že to přehnal. Ta chvilka ale pominula a zase se tvářil tvrdě.

"Malá dhampýrka," ozval se poblíž hlas.

Pomalu jsem se otočila a uviděla Adriana Ivaškova. Usmál se na mě a krátce kývl na pozdrav Dimitrijovi. Předpokládala jsem, že jsem v obličeji rudá jako vycházející slunce. Kolik toho Adrian zaslechl?

Ledabyle mávl rukou. "Nechci vás vyrušovat, ale až budeš mít chvilku, rád bych s tebou mluvil," řekl mi.

Chtěla jsem Adrianovi říct, že na jeho přihlouplé hry nemám čas, ale hlavou mi pořád vrtala Dimitrijova slova. Ten se teď dost nesouhlasně díval na Adriana. Předpokládala jsem, že stejně jako všichni ostatní i on slyšel o Adrianově špatné pověsti. Super, pomyslela jsem si. V tu chvíli jsem chtěla, aby Dimitrij žárlil. Chtěla jsem mu ublížit stejně, jako ublížil on mně.

Polkla jsem svou bolest a vydolovala široký okouzlující úsměv, jaký jsem už dlouho nepoužila. Přešla jsem k Adrianovi a položila mu ruku na rameno.

"Zrovna čas mám." Kývla jsem na Dimitrije a vedla Adriana pryč, při čemž jsem si dávala záležet, abych u něj šla co nejblíž. "Tak zatím, strážce Belikove."

Dimitrij nás sledoval svýma tmavýma očima a ve tváři měl kamenný výraz. Pak jsem se otočila a už se neohlédla.

"Takže ty neděláš do starších kluků?" ušklíbl se Adrian, jakmile jsme osaměli.

"Něco si namlouváš," odpověděla jsem. "Moje omračující krása ti zjevně zatemnila rozum."

Rozesmál se tím svým příjemným smíchem. "To je dost možný."

Chtěla jsem couvnout, ale on mi dal ruku kolem ramen. "Ne, ne. Chtěla sis se mnou hrát na kámoše, tak si tím musíš projít."

Obrátila jsem oči v sloup a jeho ruku nechala, kde byla. Cítila jsem z něj alkohol, stejně jako věčnou vůni hřebíčku. Napadlo mě, jestli není opilý. Beztak jsem ale měla dojem, že se chová pořád stejně, ať už je opilý nebo střízlivý.

"O co ti jde?" dotázala jsem se.

Chviličku si mě prohlížel. "Chci, abys vzala Vasilisu a šly jste se mnou. Užijeme si nějakou srandu. A taky byste si měly vzít plavky." Zatvářil se zklamaně, že prozradil svoje plány. "Nebo se chcete koupat bez nich?"

"Cože? Právě zabili několik Morojů a dhampýrů a ty si chceš jít zaplavat a užívat si?"

"Nejde jenom o plavání," vysvětlil mi trpělivě. "Krom toho ta vražda je právě tím důvodem, proč byste se měly nějak rozptýlit."

Než jsem na to stačila něco namítnout, zpoza rohu se vynořili moji kamarádi, Lissa, Mason a Christian. Byl s nimi i Eddie Castile, což mě nepřekvapilo, ale určitě mě překvapilo, že se skupinkou šla i Mia. Byli zabráni do nějakého rozhovoru, ale jakmile si mě všimli, všichni zmlkli.

"Tady jsi," prohlásila Lissa se zmateným výrazem.

Uvědomila jsem si, že mě Adrian stále ještě objímá kolem ramen. Udělala jsem krok a jeho ruku setřásla. "Čau, lidi," pozdravila jsem. Na chvilku zavládlo trapné mlčení, jen Adrian se tlumeně chechtal. Podívala jsem se na něj a potom na ostatní. "Adrian nás pozval do bazénu."

Udiveně na mě zírali a já skoro viděla, jak jim to v hlavách šrotuje. Mason se trochu mračil, ale stejně jako ostatní ani on nic neřekl. Potlačila jsem zaúpění.

Adrian mě nechal, abych všechny vzala na jeho tajné místo. Vzhledem k tomu, že se neustále tvářil, že je mu všechno jedno, ani jsem nic jiného nečekala. Jakmile jsme si všichni vzali plavky, vydali jsme se za ním k jedněm dveřím ve vzdáleném křídle ubytovny. Za nimi se nacházelo točité schodiště, které vedlo dolů a pořád jen dolů. Málem se mi začala točit hlava, jak jsme pořád kroužili dokola. Na stěnách visely elektrické lampy, ale jak jsme sestupovali pořád níž, zdi už nebyly natřené, nýbrž jen vytesané z kamene.

Když jsme konečně došli na místo, zjistili jsme, že Adrian měl pravdu – tohle nebylo jen o plavání. Nacházeli jsme se ve zvláštním lázeňském oddělení rekreačního objektu, které bylo určeno pro ty nejvznešenější Moroje. Teď ale bylo tohle místo vyhrazeno pro skupinku královských, o níž jsem předpokládala, že jsou to Adrianovi kamarádi. Bylo tam asi třicet Morojů, všichni v Adrianově věku nebo starší. Bylo na nich vidět, že jsou bohatí a patří k elitě.

Lázně sestávaly z několika horkých minerálních bazénů. Kdysi prameny možná tryskaly ze skály, ale stavitelé komplexu je zkrotili. Stěny a stropy z černého lakovaného kamene byly stejně krásné jako všechno ostatní tady. Připadala jsem si jako v jeskyni – v krásné a hezky zařízené jeskyni. U stěn stály police plné ručníků a stoly s exotickými pokrmy. Lázně se dokonale hodily k ostatním místnostem v komplexu: bazénky ohraničené kameny, s horkou vodou, kterou ohříval jakýsi podzemní zdroj. Místnost naplňovala pára a ve vzduchu se vznášel slabý kovový pach. Kolem se ozýval radostný smích a cákání.

"Proč je s tebou Mia?" zeptala jsem se tiše Lissy. Procházeli jsme místností a hledali volný bazének.

"Zrovna mluvila s Masonem, když jsme se sbírali k odchodu," odvětila. Mluvila stejně tiše jako já. "Bylo by od nás hnusný..., nevím..., prostěji tam nechat..."

Dokonce i já s tím souhlasila. Mia vypadala nešťastně, ale v tuto chvíli našla rozptýlení v rozhovoru s Masonem.

"Myslela jsem, že Adriana neznáš," dodala Lissa. V jejím hlase zazníval nesouhlas, což jsem ostatně cítila i přes naše pouto. Konečně jsme kousek stranou objevili velký bazén. Na jeho vzdáleném konci byl nějaký kluk s holkou, co se po sobě plazili, ale bylo tam dost místa i pro nás. Ty dva bylo snadné ignorovat.

Strčila jsem nohu do vody a rychle ji zase vytáhla.

"Neznám," oznámila jsem Lisse. Opatrně jsem strčila nohu zase zpátky a pomalu začala potápět celé tělo. Když mi voda dosáhla k břichu, zašklebila jsem se. Měla jsem na sobě hnědé dvoudílné plavky a horká voda mi málem opařila břicho.

"Trochu ho přece musíš znát. Pozval tě sem."

"Jo, ale vidíš ho teď někde s náma?"

Sledovala můj pohled. Adrian postával na vzdáleném konci místnosti se skupinkou holek v bikinách, které byly mnohem menší než moje plavky. Jedna z holek měla na sobě plavky od Betsey Johnsonové, které jsem jednou viděla v časopise a toužila po nich. S povzdechem jsem se zadívala jinam.

Pak už sklouzli do vody úplně všichni. Byla tak horká, že mi připadalo, že plavu v hrnci vařící polévky. Teď když jsem Lissu přesvědčila, že s Adrianem je to naprosto nevinné, vrhla jsem se do hovoru s ostatními.

"O čem se bavíte?" přerušila jsem je. Bylo to jednodušší než poslouchat a za chvíli to zjistit.

"O tom setkání," odvětil Mason zapáleně. Zjevně se už vyrovnal s tím, že mě viděl pohromadě s Adrianem.

Christian se usadil na malé římse ve vodě. Lissa se vmáčkla vedle něj. Ovinul kolem ní ruku a zády se opřel o kraj bazénu.

"Tvůj přítel chce s armádou vyrazit na Strigoje," oznámil mi. Bylo mi jasné, že to říká jen proto, aby mě vyprovokoval.

Tázavě jsem pohlédla na Masona. Bylo by jen plýtváním energie reagovat na tu poznámku o "příteli".

"Hele, to přece navrhla tvoje teta," připomněl Mason Christianovi.

"Řekla jenom, že bychom měli najít Strigoje dřív, než oni zase najdou nás," uvedl věc na pravou míru Christian. "Ona nenavrhovala vzít novice do boje. To byla Monika Szelská."

Vtom přišla servírka s podnosem plným sklenic s růžovou tekutinou. Byly to elegantní křišťálové sklenky na dlouhých stopkách a kraje měly obalené v cukru. Měla jsem podezření, že v tom pití je alkohol, ale pochybovala jsem, že by proti tomu někdo něco namítal. Neměla jsem tušení, co v tom drinku je. Většina mých zkušeností s alkoholem se týkala laciného piva. Vzala jsem si sklenici a obrátila se na Masona.

"Myslíš, že je to dobrej nápad?" zeptala jsem se ho. Opatrně jsem ten nápoj ochutnala. Jakožto budoucí strážkyně jsem považovala za svou povinnost být neustále ve střehu, ale dnes v noci jsem zase zatoužila po vzdoru. Ten drink chutnal jako punč. Grapefruitový džus. Něco sladkého, jako jahody. Pořád jsem byla přesvědčená, že je v tom alkohol, ale nebylo ho tam tolik, abych se z toho do druhého dne nevyspala.

Za chvilku se objevila další servírka, tentokrát s tácem plným jídla. Podívala jsem se na ně a nepoznala téměř nic. Bylo tam něco, co vzdáleně připomínalo houby nadívané sýrem, a ještě něco, co vypadalo jako malé masové nebo párkové placičky. Jako správný masožravec jsem se hned po jedné natáhla a pomyslela si, že to nemůže být nic nechutného.

"To je paštika," řekl Christian. Usmíval se takovým způsobem, že se mi to vůbec nelíbilo.

Varovně jsem se na něj zadívala. "Z čeho?"

"Ty to nevíš?" Promluvil zase tím svým nafoukaným tónem a v tu chvíli působil opravdu jako královský, který chce nás chudáky oblažit svými vědomostmi. Pokrčil rameny. "Jen to zkus zjistit sama."

Lissa zoufale povzdechla. "Jsou to husí játra."

Rychle jsem ucukla rukou. Servírka odešla a Christian se rozesmál. Koukala jsem na něj.

Mason se pořád zabýval myšlenkou, jestli je dobrý nápad, aby novicové vyrazili do boje už před maturitou.

"Co děláme?" dotazoval se rozhořčeně. "Co děláš ty? Každý ráno běháš s Belikovem kolečka. K čemu ti to je? K čemu je to Morojům?"

K čemu mi to je? Rozbuší mi to srdce a přemýšlím o neslušných věcech.

"Nejsme připraveni," řekla jsem místo toho.

"Chybí nám jen šest měsíců," vložil se do toho Eddie.

Mason souhlasně přikývl. "Jo. O kolik víc se toho ještě můžeme naučit?"

"O hodně," namítla jsem, když jsem si vybavila, co mi dá jediný trénink s Dimitrijem. Dopila jsem svůj drink. "A navíc, kde se to může zastavit? Řekněme, že všichni skončíme školu o půl roku dřív a pak nás vyšlou pryč. Co dál? Rozhodnou se připravit nás o celej poslední rok? Nebo ještě o jeden?"

Pokrčil rameny. "Nebojím se bojovat. Strigoje bych sejmul i v druháku."

"Jo," povzdechla jsem. "Stejně jako jsi sjel ten svah."

Mason měl obličej rudý od horké vody, teď ale zčervenal ještě víc. Okamžitě jsem svých slov zalitovala, hlavně když se Christian rozesmál.

"Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy s tebou budu souhlasit, Rose. Bohužel ale musím uznat, že ta chvíle právě nastala." Servírka s koktejly se objevila znovu a já i Christian jsme si vzali další pití. "Morojové nám musejí začít pomáhat bránit sami sebe."

"Magií?" dotázala se náhle Mia.

To bylo poprvé, kdy promluvila, od doby, co jsme sem přišli. Odpovědí jí bylo mlčení. Myslím, že Mason a Eddie mlčeli, protože o boji pomocí magie nic nevěděli. Lissa, Christian a já jsme věděli své – a ze všech sil jsme se snažili dělat, jako že o tom nemáme ani páru. Přes všechno, čím si Mia dnes asi prošla, se v jejích očích objevil záblesk naděje. Hned po probuzení zjistila, že je její matka mrtvá, a pak se hodiny a hodiny účastnila politického hašteření a debat o bojových strategiích. Byl zázrak, že se ještě nezhroutila a sedí tu s námi. Předpokládala jsem, že lidé, kteří své matky milují, jsou v takové situaci sotva schopni normálně fungovat.

Když nikdo nevypadal, že by se jí na to chystal odpovědět, nakonec prohlásila: "Asi. Ale... moc o tom nevím."

Dopila jsem zbytek svého drinku a přehlédla celou naši skupinku v naději, že se slova ujme někdo jiný. Jenže to nikdo neudělal. Mia se tvářila zklamaně, ale už nic nedodala, když se potom Mason zase vrátil k debatě o Strigojích.

Vzala jsem si třetí drink a ponořila se do vody, jak jen to šlo, při čemž jsem pořád držela v ruce sklenici. Tenhle drink byl jiný. Vypadal čokoládově a nahoře byla šlehačka. Ochutnala jsem a zaznamenala alkohol. Přesto jsem ale předpokládala, že čokoláda jeho účinky zmírní.

Když jsem se rozhlížela, že bych si dala čtvrtou sklenici, servírka nebyla nikde v dohledu. Mason mi zčistajasna připadal opravdu milý. Líbilo by se mi, kdyby mě třeba objal nebo pohladil, ale on pořád vykládal o Strigojích a o tom, že nejlepší by bylo na ně zaútočit uprostřed dne. Mia a Eddie jen souhlasně přikyvovali. Nabyla jsem z toho dojmu, že kdyby Mason vytáhl do boje hned, ti dva by ho následovali. Christian se debaty také účastnil, ale hrál roli ďáblova advokáta. Typické. Myslel si, že nějaký preventivní útok by vyžadoval účast jak strážců, tak Morojů, přesně jak říkala Taša. Mason, Mia a Eddie se s ním hádali, že pokud do toho Morojové nepůjdou, strážci by měli vzít celou záležitost do svých rukou.

Jejich zápal pro věc byl nakažlivý. Nápad, že bychom snížili počet Strigojů, se mi líbil. Jenže při útoku na Badicovy i Drozdovy zabili všechny strážce. Strigojové se nejspíš opravdu seskupují do velkých organizovaných skupin a mají i pomoc zvenčí, což by z naší strany vyžadovalo velikou obezřetnost.

Ať už se mi Mason v tu chvíli zdál jakkoli roztomilý, už jsem nechtěla poslouchat jeho žvásty o tom, kolik má zkušeností z boje. Chtěla jsem další drink. Vstala jsem a vylezla z bazénu. Kupodivu se se mnou zatočil celý svět. Tohle se mi stávalo běžně, když jsem moc rychle vylezla z horké vody, jenže tentokrát to ani po chvíli nepřešlo. Ty drinky byly zřejmě silnější, než jsem si myslela.

Taky jsem si uvědomila, že čtvrtá sklenice asi není ten nejlepší nápad, ale nechtěla jsem se hned vrátit a všem tím dát najevo, že jsem opilá. Zamířila jsem k postranní místnosti, kam jsem viděla, že před chvílí zapadla servírka. Doufala jsem, že by tam třeba mohla být tajná skrýš na dezerty. Čokoládový pudink bych si dala mnohem raději než husí játra. Při chůzi jsem si dávala dobrý pozor na kluzkou podlahu. Kdybych spadla do jednoho z bazénů a rozbila si hlavu, určitě bych se klukům tak nelíbila.

Tak pozorně jsem sledovala svoje nohy, že jsem do někoho vrazila. Naštěstí to byla jeho vina, on do mě nacouval.

"Hej, dávej bacha," křikla jsem na něj, když jsem získala zase rovnováhu.

On mi ale vůbec nevěnoval pozornost. Upíral oči na jiného kluka, kterému tekla z nosu krev.

Napochodovala jsem rovnou doprostřed rvačky.