14.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.05 |

 Dva kluci, které jsem neznala, se spolu rvali. Vypadali tak na dvacet a vůbec si mě nevšimli. Ten, který do mě vrazil, strčil do toho druhého tak tvrdě, až se jeho soupeř zapotácel a couvl.

"Bojíš se!" křičel ten u mě. Měl na sobě zelené plavky a černé vlasy měl úplně mokré. "Všichni se bojíte. Jenom se chcete zahrabat na svých sídlech a nechat strážce, aby za vás udělali špinavou práci. Co budete dělat, až budou všichni mrtví? Kdo vás ochrání pak?"
Druhý kluk si hřbetem ruky setřel krev z obličeje. V tu chvíli jsem ho poznala – díky jeho vlasům odbarveným na blond. Byl to ten královský, který ječel na Tašu kvůli tomu, že chce vést Moroje do bitvy. Oslovila ho Andrewe. Pokusil se zasadit svému soupeři ránu, což se mu nepodařilo. Měl úplně špatnou techniku. "Tohle je nejbezpečnější způsob. Jen poslouchej tu milovnici Strigojů a všichni budeme mrtví. Ona se snaží vyhladit celou naši rasu!"
"Snaží se nás zachránit!"
"Snaží se nás donutit k černý magii!"
Milovnice Strigojů musela být Taša. A ten nekrálovský kluk byl kromě mých kamarádů jediný, koho jsem slyšela mluvit v Tašin prospěch. Uvažovala jsem, kolik dalších takových tu asi bude. Bouchl Andrewa znovu a moje instinkty – nebo možná ta rána – mě přiměly vrhnout se do akce.
Vyskočila jsem a vyřítila se mezi ty dva. Pořád ještě se mi točila hlava a nohy mě moc neposlouchaly. Kdyby nestáli tak blízko, nejspíš bych upadla. Oba se zarazili, evidentně jsem je vyvedla z míry.
"Padej odtud," vyštěkl Andrew.
Jelikož byli kluci a navíc Morojové, byli vyšší a těžší než já, ale já nejspíš byla silnější než oni. Doufala jsem, že to zvládnu. Každého jsem popadla za paži, přitáhla je k sobě a pak je vší silou odstrčila. Zapotáceli se. Takovou sílu nečekali. Já se taky trochu zapotácela.
Ten nekrálovský na mě koukl a o krok se přiblížil. Počítala jsem s tím, že je staromódně vychovaný a holku neuhodí. "Co to vyvádíš?" zakřičel. Mezitím se tu shromáždilo několik lidí, kteří teď všechno vzrušeně pozorovali.
Zadívala jsem se na něj. "Snažím se vám zabránit v tom, abyste nebyli ještě větší idioti, než už jste! Chceš pomoct? Tak se spolu přestaňte rvát! Když si vzájemně ukopnete hlavy, Moroje to nezachrání. Teda pokud se nepokoušíte vyhladit debilní geny." Ukázala jsem na Andrewa. "Taša Ozerová se nesnaží všechny vybít. Jen vám chce zabránit, abyste byli pořád jen oběti." Obrátila jsem se na toho druhého. "A ty máš před sebou ještě dlouhou cestu, jestli si myslíš, že takhle něco dokážeš. Magie – obranná magie obzvlášť – vyžaduje hodně sebeovládání, a toho jsem si u tebe teda nevšimla. To už i já se umím víc ovládat, a kdybys mě znal, věděl bys, jak je to pro mě šíleně těžký."
Oba na mě ohromeně zírali. Moje řeč zjevně zaúčinkovala. No, aspoň na pár vteřin. Jakmile účinek mých slov pominul, zase se na sebe vrhli. Stála jsem zrovna mezi nimi, takže jsem se snažila rychle uniknout a málem jsem při tom upadla. Zezadu se náhle vynořil Mason, který přispěchal na mou obranu. Praštil prvního kluka, na něhož dosáhl – toho nekrálovského.
Ten odletěl dozadu a spadl do jednoho z bazénků, až to šplouchlo. Vyjekla jsem, protože jsem si okamžitě vybavila, jak jsem se bála, že si rozbiju hlavu. Po chviličce se ale ten kluk vynořil a vytíral si vodu z očí.
Popadla jsem Masona za ruku a pokusila se ho odvést pryč, ale už šel po Andrewovi. Tvrdě do něj strčil, až Andrew narazil do několika Morojů – zřejmě svých kamarádů –, kteří se také pokoušeli tu rvačku zarazit. Kluk vylezl z bazénku a se zuřivým výrazem si to šinul k Andrewovi. Tentokrát jsem mu zastoupila cestu nejen já, ale i Mason. Díval se z jednoho na druhého.
"Nedělej to," varovala jsem ho.
Zaťal ruce v pěsti a zatvářil se, jako by nás mínil všechny sejmout. Ale my se nenechali zastrašit. Navíc se zdálo, že tenhle kluk tady nemá žádnou partu kamarádů jako Andrew – Andrewa zrovna odváděli pryč hulákajícího. Nekrálovský jen zamumlal pár výhrůžek a vycouval.
Jakmile zmizel, obrátila jsem se k Masonovi. "Hráblo ti?"
"Co?" podivil se.
"Vrhnout se doprostřed něčeho takovýho!"
"Ty ses do toho taky vrhla," připomněl mi.
Už jsem se s ním chtěla začít hádat, ale vtom mi došlo, že má pravdu. "To je něco jinýho," zavrčela jsem.
Naklonil se ke mně. "Jseš vožralá?"
"Ne. Jasně že ne. Jenom ti chci zabránit, abys udělal nějakou pitomost. Jen proto, že si myslíš, že dokážeš zabít Strigoje, nemusíš svůj vztek obracet proti každýmu."
"Cože?" dotázal se strnule.
Vtom se mi začal zvedat žaludek. Hlava se mi točila a já se vydala k postranní místnosti a jenom jsem doufala, že přitom neupadnu.
Když jsem tam ale došla, zjistila jsem, že to není žádná místnost s občerstvením. Aspoň ne s takovým, jak jsem se domnívala. Byla to místnost s dárci. Na saténových pohovkách tam polehávalo několik lidí a u nich se krčili Morojové. Ve vzduchu se vznášela vůně jasmínu ze zapálené vonné tyčinky. Ohromeně a fascinovaně jsem sledovala, jak se blonďatý Moroj sklonil a zakousl se do hrdla moc hezké rusovlásky. Uvědomila jsem si, že všichni dárci v téhle místnosti jsou výjimečně pohlední. Jako herečky nebo modelky. Pro královské jen to nejlepší.
Ten kluk pil dlouho a zhluboka. Dárkyně zavřela oči a pootevřela pusu, ve tváři měla výraz čiré rozkoše, jak se jí endorfiny rozproudily krevním řečištěm. Zachvěla jsem se, když jsem si připomněla, že i já kdysi zažívala tutéž euforii. V mé mysli zastřené alkoholem mi celá ta věc najednou připadala hrozně erotická. Vlastně jsem si připadala jako šmírák – jako bych pozorovala dva lidi při sexu. Když Moroj skončil a olízal poslední zbytky krve, lehce tu dívku políbil na tvář.
"Hlásíš se dobrovolně?"
Na krku jsem ucítila lehký dotyk něčích prstů a nadskočila jsem. Otočila jsem se a uviděla Adrianovy zelené oči a vědoucí úšklebek.
"Tohle nedělej," řekla jsem a setřásla jeho ruku.
"Tak co tady děláš?" zeptal se.
Rozhodila jsem rukama. "Ztratila jsem se."
Zadíval se na mě. "Jsi opilá?"
"Ne. Jasně že ne..., ale..." Nevolnost trochu přešla, ale stejně jsem se necítila tak úplně dobře. "Asi bych si měla sednout."
Vzal mě za předloktí. "Hlavně ne tady. Někdo by si to mohl špatně vyložit. Pojď někam, kde je klid."
Vedl mě do jiné místnosti a já se zvědavě rozhlížela kolem. Bylo to místo pro masáže. Na stolech leželo několik Morojů a zdejší personál jim masíroval záda nebo nohy. Masážní olej voněl po rozmarýnu a levanduli. Za jiných okolností by mi připadalo jako bezva nápad dát si masáž, ale teď mi bylo špatně už při pomyšlení, že bych si měla lehnout na břicho.
Sedla jsem si na koberec a opřela se o zeď. Adrian odešel a po chvíli se vrátil se sklenicí vody. Taky se posadil a podal mi sklenici.
"Vypij to, udělá se ti líp."
"Říkala jsem ti, že nejsem opilá," zamumlala jsem. Ale vodu jsem neodmítla.
"Aha." Usmál se na mě. "Tu rvačku jsi vyřídila skvěle. Kdo byl ten kluk, co ti pomohl?"
"Můj přítel," prohlásila jsem. "Něco na ten způsob."
"Mia měla pravdu. Fakt se kolem tebe motá spousta kluků."
"Tak to vůbec není."
"Fajn." Pořád se usmíval. "Kde je Vasilisa? Myslel jsem, že se na tebe bude neustále lepit."
"Je se svým přítelem." Pozorovala jsem ho.
"Co je to za tón? Žárlíš? Chceš ho pro sebe?"
"Bože, ne. Prostě ho jenom nemám ráda."
"Chová se k ní hnusně?" dotázal se.
"Ne," uznala jsem. "Zbožňuje ji. Ale je to děsnej kretén."
Adrian si ten rozhovor zjevně užíval. "Aha, takže opravdu žárlíš. Tráví s ním víc času než s tebou?"
Rozhodla jsem se to ignorovat. "Proč se na ni pořád vyptáváš? Chceš ji snad sbalit?"
Rozesmál se. "V klídku. Nemám o ni stejný zájem jako o tebe."
"Takže o ni nějaký zájem máš."
"Jenom si s ní chci promluvit."
Odešel mi pro další vodu. "Už je ti líp?" zeptal se, když mi podával druhou sklenici. Byla z broušeného křišťálu. Připadala mi moc přepychová na obyčejnou vodu.
"Jo... Nemyslela jsem, že ty drinky budou tak silný."
"V tom právě spočívá jejich krása," uchechtl se. "A když už je řeč o kráse – máš nádhernou barvu."
Zavrtěla jsem se. Neodhalovala jsem sice tolik kůže jako ostatní holky, ale stejně to bylo víc, než jsem chtěla ukazovat Adrianovi. Nebo ne? Bylo na něm něco divného. Jeho arogantní chování mě dráždilo..., ale stejně jsem s ním byla ráda. Možná jsem v něm spatřovala spřízněnou duši.
Kdesi vzadu v mé alkoholem zastřené mysli se rozsvítilo světýlko. Pořád jsem to však nechápala. Napila jsem se vody.
"Už asi deset minut jsi nekouřil," poznamenala jsem ve snaze změnit téma.
Ušklíbl se. "Tady se kouřit nesmí."
"Tak sis to určitě vynahradil punčem."
Zase se usmíval. "No, někteří z nás ten likér zvládnou. Nebude ti špatně, že ne?"
Pořád jsem si připadala přiopile, ale už mi nebylo zle od žaludku. "Ne."
"Fajn."
Vzpomněla jsem si na svůj sen o něm. Byl to jen sen, ale připadalo mi, že ty jeho řeči o tom, že mě obklopuje temnota, mají nějaký reálný základ. Chtěla jsem se ho na to zeptat, i když jsem věděla, že je to blbost. Byl to můj sen, ne jeho.
"Adriane..."
Upřel na mě své zelené oči. "Ano, miláčku?"
Nedokázala jsem se přinutit zeptat se ho. "Už nic."
Začal něco povídat, pak ale rychle kývl hlavou směrem ke dveřím. "Aha, tady ji máme."
"Koho?"
Do místnosti vešla Lissa a očima těkala po všech koutech. Jakmile nás uviděla, viditelně se jí ulevilo. Ale já jsem její úlevu necítila. Alkoholové omámení úplně otupovalo naše pouto. To byl jen další důvod, proč jsem neměla dneska večer udělat takovou pitomost.
"Tady jsi," řekla a dřepla si vedle mě. Na Adriana jen kývla. "Ahoj."
"Ahoj, sestřenko," pozdravil ji rodinným oslovením, které královští často používají.
"Jsi v pohodě?" optala se mě Lissa. "Když jsem viděla, jak jsi na prach, bála jsem se, že tu někam spadneš a ještě se utopíš."
"Nejsem..." Už jsem vzdala to neustálé popírání. "Jsem v pohodě."
Adrian zvážněl, když si prohlížel Lissu, a já si opět vybavila svůj sen. "Jak jsi ji našla?" zeptal se.
Lissa na něj zmateně pohlédla. "No..., prohledala jsem všechny místnosti."
"Aha." Zatvářil se zklamaně. "Myslel jsem, žes využila vašeho pouta."
Obě jsme na něj vyvalily oči.
"Jak o tom víš?" vyjekla jsem. O tomhle vědělo jen několik málo lidí ze školy. Adrian o tom mluvil tak normálně, jako by se bavil o mojí barvě vlasů.
"Hele, nemůžu přece prozradit všechna svoje tajemství," prohodil záhadně. "A krom toho vy dvě na sebe reagujete určitým způsobem... Těžko to vysvětlit. Ale je to hustý... Takže všechny ty starý báje jsou pravda."
Lissa po něm střelila varovným pohledem. "Pouto funguje jen jednosměrně. Rose může vycítit, co cítím a co si myslím, ale já z ní nevycítím nic."
"Aha." Chvíli jsme tam seděli a mlčeli a já pila vodu. Pak promluvil Adrian. "A na co se vlastně specializuješ, sestřenko?"
Zatvářila se zahanbeně. Obě jsme si uvědomovaly, jak je důležité utajit její schopnosti používat éter před ostatními, kteří by mohli zneužít její léčitelské schopnosti, ale krycí historka o tom, že se nespecializuje na nic, ji vždycky trápila.
"Nespecializuju se," odpověděla.
"A oni si myslí, že to teprve přijde? Pozdní květ?"
"Ne."
"Pravděpodobně jsi dobrá v ovládání všech živlů, že jo? Ale nejsi dost silná, abys v některým opravdu vynikla." Natáhl ruku, aby ji poplácal po rameni v přehnaném gestu útěchy.
"Jo. Jak to..."
Jakmile se jí dotkly jeho prsty, zalapala po dechu. Bylo to, jako by ji zasáhl blesk. Zatvářila se hrozně podivně. I když jsem byla opilá, pocítila jsem skrze pouto záplavu radosti. V úžasu hleděla na Adriana. On se jí také díval do očí. Nechápala jsem, proč ti dva na sebe tak civí, a znervózňovalo mě to.
"Hej," vložila jsem se do toho. "Nech toho. Už jsem ti řekla, že má kluka."
"Já vím," houkl, aniž by z ní spustil zrak. Nepatrně se přitom usmíval. "Někdy si musíme pokecat, sestřenko."
"Ano," souhlasila.
"Hele." Byla jsem ještě zmatenější. "Máš přece přítele. A támhle jde."
Zamrkala. Všichni tři jsme otočili hlavy ke dveřím. Stál tam Christian spolu s ostatními. Náhle jsem si vybavila, jak mě přistihli s Adrianovou rukou kolem ramen. Tohle nebylo o moc lepší. Lissa a já jsme seděly každá po jednom jeho boku a byly jsme u něj celkem blízko.
Vstala a zatvářila se trochu provinile. Christian ji zvědavě sledoval.
"Pomalu se sbíráme k odchodu," prohlásil.
"Dobře," odvětila. Pak se podívala dolů na mě. "Můžeš?"
Přikývla jsem a začala se škrábat na nohy. Adrian mě chytil za ruku a pomohl mi vstát. Usmál se na Lissu. "Rád jsem si s tebou popovídal." Směrem ke mně jen tiše zašeptal: "Neboj. Říkal jsem ti, že takhle se o ni nezajímám. V plavkách nevypadá zas tak dobře. Možná ani bez nich by to nebylo nic moc."
Odtáhla jsem od něj ruku. "To ale nikdy nezjistíš."
"To vůbec nevadí," ušklíbl se. "Mám vynikající představivost."
Připojila jsem se k ostatním a zamířili jsme zpátky do hlavní části ubytovny. Mason se na mě divně podíval, stejně jako Christian na Lissu. Držel se ode mě dál a šel vepředu s Eddiem. S údivem jsem zjistila, že jdu vedle Mii, která vypadala dost bídně.
"Je... je mi moc líto, co se stalo," vypravila jsem ze sebe konečně.
"Nemusíš hrát soucit, Rose."
"Ne, ne. Myslím to vážně. Je to hrůza... Je mi to líto." Ani se na mě nepodívala. "Takže... se brzo uvidíš s tátou?"
"Až bude pohřeb," odpověděla strnule.
"Aha."
Nevěděla jsem, co dalšího říct, tak jsem to radši vzdala a věnovala svou pozornost schodům, po nichž jsme stoupali. Překvapivě to byla Mia, kdo navázal na rozhovor.
"Viděla jsem tě, jak jsi rozehnala tu rvačku...," řekla pomalu. "Zmínila ses o obranný magii. Jako bys o ní něco věděla."
No výborně. Chce si snad hrát na vydírání? V tu chvíli se ale chovala skoro úplně normálně.
"Jen jsem hádala," opáčila jsem. Ani náhodou jsem se nechtěla zmínit o Taše a Christianovi. "Ve skutečnosti toho o ní moc nevím. Jen historky, co jsem zaslechla."
"Hmm." Zatvářila se zklamaně. "Jaký historky?"
"No..." Snažila jsem se přijít na něco, co by nebylo příliš mlhavé ani moc konkrétní. "Jak jsem říkala těm klukům, důležitá je koncentrace. Protože když bojuješ se Strigoji, může tě rozptýlit spousta věcí. Takže se musíš umět ovládat."
Tohle bylo základní pravidlo strážců, ale Mie to muselo znít jako něco naprosto nového. Nedočkavě vykulila oči. "A co dalšího? Jaká další kouzla se používají?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Nevím. Vlastně ani nevím, jak kouzla fungujou, a jak už jsem řekla, jsou to jenom historky, co jsem slyšela. Asi byste měli najít způsob, jak používat svůj živel jako zbraň. Třeba... ohnivci mají fakt výhodu, protože oheň Strigoje zabije, takže to mají jednoduchý. A vzduchaři zas můžou někoho udusit." To poslední jsem bohužel zažila zprostředkovaně přes Lissu. Bylo to strašné.
Mia vykulila oči ještě víc. "A co vodaři?" vyptávala se. "Jak může Strigojům ublížit voda?"
Odmlčela jsem se. "No, o tom jsem nic neslyšela. Je mi líto."
"Dobře, ale nenapadá tě něco? Jak by se někdo jako já mohl naučit bojovat?"
Aha. Tak tohle v tom bylo. Vlastně to ani nebylo tak šílené. Vybavila jsem si, jak nadšeně se tvářila, když Taša vykládala o útoku na Strigoje. Mia se jim chtěla pomstít za smrt své matky. Už jsem se nedivila, že si teď tak notuje s Masonem.
"Mio," řekla jsem tiše a přidržela jí dveře, aby mohla projít. Už jsme byli skoro v hale. "Vím, jak moc teď chceš... něco udělat, ale myslím, že by sis měla především trochu pobrečet."
Zčervenala a najednou přede mnou stála zase ta stará a naštvaná Mia. "Nepoučuj mě," zavrčela.
"Nepoučuju tě, myslím to vážně. Jen se ti snažím říct, že bys neměla udělat nic ukvapenýho, když jsi pořád ještě rozrušená. A navíc..." Zbytek svých slov jsem radši polkla.
Přimhouřila oči. "Co?"
Sakra. Tohle ale musela vědět. "No... Vážně nevím, k čemu by byl vodař v boji proti Strigojům. V tomhle je to nejspíš ten nejneužitečnější element."
Vztek jí zkřivil rysy. "Jseš fakt kráva, víš to?"
"Jenom ti říkám pravdu."
"Tak mi dovol, abych ti taky řekla pravdu. Co se týče kluků, jseš naprostej idiot."
Pomyslela jsem na Dimitrije. Docela se trefila.
"Mason je fajn," pokračovala. "Jeden z nejlepších kluků, co jsem kdy potkala – a ty sis toho vůbec nevšimla! Udělal by pro tebe cokoli, a ty se místo toho vrháš na Adriana Ivaškova."
Její slova mě překvapila. Mohla se Mia zajímat o Masona? A ačkoli jsem se určitě na Adriana nevrhala, možná to tak mohlo vypadat. A Mason se kvůli tomu třeba cítí ublížený a zrazený.
"Máš pravdu," uznala jsem.
Mia se na mě zadívala, naprosto vyvedená z míry tím, že s ní souhlasím. Ohromilo ji to natolik, že po zbytek cesty už nic neřekla.
Došli jsme do části ubytovny, odkud se vcházelo do křídla pro kluky a do druhého pro holky. Když se všichni rozešli, popadla jsem Masona za paži.
"Počkej," řekla jsem mu. Zoufale jsem ho chtěla ujistit, že jsem s Adrianem nic neměla. Jenže jsem tak docela nevěděla, jestli to dělám proto, že o Masona opravdu stojím, nebo si jen sobecky užívám jeho zájem, o který nechci přijít. Zastavil se a podíval se na mě. Tvářil se ostražitě. "Jen jsem se ti chtěla omluvit. Po tý rvačce jsem na tebe neměla řvát – vím, že ses mi jen snažil pomoct. A s Adrianem... nic se nestalo. Fakt."
"Moc to tak nevypadalo," poznamenal Mason. Ale už se aspoň netvářil tak nasupeně.
"Já vím, ale věř mi, on je prostě takovej. Pořád má na mě blbý narážky."
Musela jsem asi mluvit dost přesvědčivě, poněvadž Mason se usmál. "Jo. S tebou je těžko nemít."
"Nezajímá mě," pokračovala jsem. "Ani nikdo jiný." Byla to malá lež, ale nemyslela jsem, že by na tom záleželo. S Dimitrijem mě to snad brzo přejde. Mia měla ostatně s Masonem pravdu. Je pěkný a sladký a milý. Byla bych blbá, kdybych ho nechtěla..., že?
Ruku jsem měla pořád ještě na jeho paži, tak jsem si ho přitáhla blíž k sobě. Další náznak nepotřeboval. Sklonil se a políbil mě. Přitom jsem si uvědomila, že jsem přitisknutá zády ke zdi – skoro jako s Dimitrijem v tělocvičně. Samozřejmě jsem necítila nic tak ohromujícího jako s Dimitrijem, ale i tak to bylo hezké. Objala jsem Masona a přivinula ho k sobě.
"Mohli bychom si... najít nějaký místo," navrhla jsem.
Odtáhl se a rozesmál se. "Když jsi opilá, tak ne."
"Nejsem... už tak... opilá," namítla jsem a pokusila se ho zase dostat blíž k sobě.
Vlepil mi pusu na rty a odstoupil. "Dost opilá. Věř mi, že to není jednoduchý. Ale jestli mě budeš chtít i zítra – až budeš střízlivá –, promluvíme si o tom."
Sklonil hlavu a znovu mě políbil. Pokusila jsem se ho zase obejmout, ale on se nenechal.
"Pomalu, holka," utahoval si ze mě a couval do své chodby.
Dívala jsem se za ním, ale on se jen zasmál a otočil. Když mi zmizel z dohledu, s úsměvem na rtech jsem zamířila do svého pokoje.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře