17.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.08 |

 "Co to vyvádíš?" zaječela na mě. Mluvila o dost hlasitěji, než by se mi líbilo.

"Nic. Já..."
"Omluvte nás, lorde Ivaškove," zavrčela. Pak mě popadla za předloktí a odtáhla mě ven z místnosti, jako by mi bylo pět. Šampaňské mi vyšplouchlo ze skleničky až na šaty.
"A co vyvádíš ty?" vykřikla jsem, jakmile jsme se ocitly na chodbě. Lítostivě jsem zkontrolovala své polité šaty. "Tohle je hedvábí. Mohlas mi je zničit."
Vzala mou skleničku a odložila ji na nedaleký stolek. "To by bylo dobře. Pak by ses aspoň neoblíkala jako nějaká laciná štětka."
"Ty jo," vypravila jsem ze sebe šokovaně. "To je dost drsný. A co že se najednou chováš tak mateřsky?" Ukázala jsem na svoje šaty. "Nebyly zrovna laciný. A navíc jsi sama řekla, že je od Taši hezký, že mi je dala."
"Jenže jsem nepředpokládala, že si je oblečeš do morojské společnosti a uděláš tu ze sebe atrakci."
"Nedělám ze sebe žádnou atrakci. Ty šaty mi stejně všechno zakrývají."
"Takhle upnuté šaty jako by naopak všechno odhalovaly," opáčila. Ona byla samozřejmě oděna do typické černi strážců: měla na sobě černé plátěné kalhoty a ze stejné látky sportovní sako. Její křivky kompletně skrývalo oblečení.
"Obzvlášť, když jsi v takovéhle společnosti. Tvoje tělo... vyniká. A když ještě k tomu flirtuješ s Morojem, nijak ti to nepomáhá."
"Neflirtovala jsem s ním."
To nařčení mě naštvalo, protože mi připadalo, že se poslední dobou chovám bezchybně. Dřív jsem s nějakými Moroji flirtovala neustále a dělala jsem i další věci, ale po několika rozhovorech a trapném incidentu s Dimitrijem jsem si uvědomila, jak to bylo stupidní. Dhampýrky si musejí dávat na Moroje pozor, což jsem měla neustále na paměti.
Vtom mě něco napadlo. "Krom toho," začala jsem výsměšným tónem. "Není to snad právě to, co bych měla dělat? Sbalit nějakýho Moroje a zachovat tak svou rasu? No aspoň ty jsi to tak udělala."
Vypěnila. "To jsem ale nebyla tak mladá jako ty."
"Bylas jen o pár let starší."
"Neudělej nějakou hloupost, Rose," varovala mě. "Na dítě jsi ještě příliš mladá. Nemáš na to dostatek zkušeností – vždyť ses zatím nemusela starat ani sama o sebe. Takhle bys nemohla dělat práci, kterou chceš."
Zoufale jsem zaúpěla. "Vážně se bavíme o tomhle? Jak jsme se dostaly od mýho údajnýho flirtování k tomu, že se nemám nechat zbouchnout? Nespím s ním ani s nikým jiným, a i kdybych spala, vím, že existuje něco jako antikoncepce. Proč se mnou mluvíš, jako bych byla malej harant?"
"Protože se tak chováš." To se až nápadně podobalo tomu, co mi řekl Dimitrij.
Už jsem zuřila. "Takže mě teď pošleš do mýho pokoje?"
"Ne, Rose." Náhle působila tak unaveně. "Nemusíš chodit do pokoje, ale už se sem nevracej. Můžeme jen doufat, že jsi k sobě nepřitáhla přílišnou pozornost."
"Vyvádíš, jako bych tam někomu tancovala na klíně," oznámila jsem jí. "Jenom jsem šla na večeři s Lissou."
"Byla bys překvapená, co všechno může spustit pomluvy," pověděla mi. "Hlavně, když se bavíš s Adrianem Ivaškovem."
S tím se otočila a vydala se chodbou. Pozorovala jsem ji, jak odchází, a cítila jsem při tom vztek a zlost. Proč tolik přehání?
Nic špatného jsem neudělala. Věděla jsem, že má strach, aby se ze mě nestala krvavá děvka, ale tohle bylo dokonce i na ni moc. Nejhorší na tom ale bylo, že mě odtáhla z večírku a několik lidí to vidělo. Prohlašovala sice, že nechce, aby se na mě upřela nechtěná pozornost, ale přitom tomu sama napomohla.
Z místnosti vyšlo pár Morojů, kteří předtím stáli blízko mě a Adriana. Když procházeli kolem mě, něco si šeptali.
"Pěkně děkuju, mami," zahučela jsem sama pro sebe.
Připadala jsem si trapně. Vydala jsem se opačným směrem a ani jsem nevěděla, kam vlastně jdu. Zamířila jsem do zadního traktu ubytovny, co nejdál od lidí.
Chodba nakonec končila, ale nalevo se nacházely dveře a za nimi schodiště. Nebylo zamčeno, tak jsem se vydala po schodech nahoru k dalším dveřím. K mé radosti vedly na malou plošinu na střeše, která nejspíš k žádnému účelu nesloužila. Pokrývala ji vrstva sněhu. Bylo brzy ráno, takže ve vycházejícím slunci se sníh krásně třpytil.
Odhrnula jsem závěj z jakési velké věci podobné krabici, což byla patrně součást ventilačního systému. Bez ohledu na svoje skvostné šaty jsem se tam usadila. Objala jsem se rukama a jenom zírala na slunce, kterého si moc často neužiju.
Když se po pár minutách dveře otevřely, překvapilo mě to. A když jsem se ohlédla, byla jsem překvapená ještě víc, protože sem právě vcházel Dimitrij. Srdce mi poskočilo, ale radši jsem se odvrátila. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Boty mu křupaly po sněhu, když se ke mně blížil. Dál jsem seděla. Dimitrij si sundal dlouhý kabát a přehodil mi ho přes ramena.
Usedl vedle mě. "Musí ti být hrozná zima."
To byla, ale odmítala jsem to přiznat. "Slunce už vyšlo."
Zaklonil hlavu a zadíval se na dokonale modré nebe. Věděla jsem, že mu slunce musí chybět přinejmenším stejně jako mně. "To ano. Ale stejně jsme v horách a navíc uprostřed zimy."
Neodpověděla jsem. Chvíli jsme tam seděli a mlčeli, ale nebylo to takové to nepříjemné mlčení. Vítr na nás co chvíli přivál spršku sněhu. Morojové teď měli noc a většina jich taky brzy půjde spát, takže na svazích skoro nikdo nebyl.
"Můj život je katastrofa," prohlásila jsem po chvíli.
"Žádná katastrofa," odpověděl automaticky.
"Šel jsi za mnou z toho večírku?"
"Ano."
"Ani nevím, žes tam vůbec byl." Jeho tmavý oděv napovídal, že na večírku byl patrně coby strážce ve službě. "Takže jsi viděl, jak proslulá Janine ztropila rozruch, když mě vytáhla ven?"
"To nebyl žádný rozruch. Skoro nikdo si toho nevšiml. Já to viděl jen proto, že jsem se na tebe koukal."
Odmítala jsem podlehnout přílišnému nadšení nad tím jeho přiznáním. "Ale byl to zbytečný humbuk," nedala jsem si to vymluvit. "Stejně jsem jí fuk."
Stručně jsem mu nastínila svůj rozhovor s matkou.
"Bojí se o tebe," řekl, když jsem skončila.
"Přehání to."
"Matky se někdy chovají až příliš ochranitelsky."
Zadívala jsem se na něj. "Jo, ale tohle je moje matka. A nezdá se mi, že by mě nějak ochraňovala. Myslím, že se spíš bojí, že ji ztrapním, nebo tak něco. Celá ta záležitost s tím, že bych neměla mít dítě takhle mladá, je úplně debilní. K ničemu takovýmu se rozhodně nechystám."
"Třeba nemluvila o tobě," řekl.
Zavládlo ticho. Čelist mi poklesla.
Nemáš na to dostatek zkušeností – vždyť ses zatím nemusela starat ani sama o sebe. Takhle bys nemohla dělat práci, kterou chceš.
Mámě bylo dvacet, když jsem se jí narodila. Když jsem byla malá, připadalo mi, že vlastně byla hrozně stará. Ale teď... Vždyť byla jen o pár let starší než já. Ani v nejmenším nebyla stará. Myslela si snad, že si mě pořídila moc brzy? Odflákla mou výchovu, protože v té době to prostě líp neuměla? Lituje toho, jak se vztah mezi námi pokazil? A není náhodou možné, že měla vlastní zkušenost s Moroji a lidé ji pak začali pomlouvat? Zdědila jsem toho po ní hodně. Třeba až dneska v noci jsem si všimla, jak pěknou má postavu. V obličeji byla taky hezká – teda skoro na čtyřicítku. Když byla mladší, určitě byla fakt moc hezká.
Povzdechla jsem. Nechtěla jsem o tom přemýšlet. Kdybych o tom totiž uvažovala, mohla bych svůj vztah s ní přehodnotit – možná ji dokonce začala brát doopravdy jako matku –, ale už tak mám až příliš vztahů, co mě stresují. Lissa mi dělá starosti, i když se teď pro změnu tváří, že je všechno v pořádku. Můj takzvaný vztah s Masonem je v troskách. A pak taky samozřejmě Dimitrij...
"Nehádáme se, že ne?" vyhrkla jsem.
Dlouze na mě pohlédl. "Chceš se hádat?"
"Ne. Nerada se s tebou hádám. Ale bojovat s tebou v tělocvičně mi nevadí."
Zdálo se mi, že jsem u něj postřehla náznak úsměvu. Na mě se vždycky usmíval tak napůl. "Taky se s tebou nerad hádám."
Jak jsem tak seděla těsně vedle něj, nevycházela jsem z úžasu, jak hřejivé a šťastné pocity ve mně jeho blízkost vyvolává. Bylo mi s ním hrozně dobře, dojímal mě způsobem, jakým by to Mason nikdy nesvedl. Lásku si nemůžete vynutit, napadlo mě. Buď tu je, nebo není. A když tu není, musíte být schopni si to přiznat. Pokud se ale láska dostaví, musíte dělat, co je třeba, abyste své milované ochránili.
Nadechla jsem se k prohlášení, které mě samotnou překvapilo. Jednak proto, že bylo nesobecké, a pak taky proto, že jsem to myslela vážně.
"Měl bys to přijmout."
Trhl sebou. "Co?"
"Tašinu nabídku. Měl bys toho využít. Je to vážně skvělá příležitost."
Vybavila jsem si mámina slova o tom, že by žena měla být připravená mít děti. Já nebyla. Možná ani moje máma ne. Ale Taša ano. A já věděla, že Dimitrij taky. Spolu jim to vážně klapalo. Měl by se stát jejím strážcem a mít s ní děti... Bylo by to dobré pro oba.
"Od tebe bych nikdy nečekal, že mi řekneš něco takového," vypravil ze sebe přiškrceně. "Hlavně po tom..."
"Co jsem se zachovala jako blbka? Jo." Přitáhla jsem si jeho kabát těsněji k tělu, protože mi byla zima. Voněl po něm. Bylo to omamující, takhle jsem si mohla snadno představovat, že mě objímá. Adrian měl zřejmě pravdu, když povídal o moci vůní. "Jak jsem řekla, nechci se s tebou hádat. Nechci, abychom se vzájemně nenáviděli. A... taky..." Násilím jsem zavřela oči a zase je otevřela. "Bez ohledu na to, co k tobě cítím... Chci jenom, abys byl šťastný."
Opět zavládlo ticho. Bolelo mě u srdce.
Dimitrij mě objal kolem ramen. Přitáhl si mě k sobě a já mu položila hlavu na hrudník. "Rozo." To bylo vše, co řekl.
To bylo poprvé, co se mě doopravdy dotkl od té noci, kdy na nás bylo uvrženo kouzlo chtíče. V tělocvičně to bylo jiné, takové živočišnější. Ani tohle nebylo erotické. Tohle bylo o vzájemné blízkosti dvou lidí, kterým na sobě záleží, o jakémsi spojení dvou bytostí.
Dimitrij by mohl klidně utéct s Tašou, ale já bych ho stejně milovala. Nejspíš ho budu milovat pořád.
Na Masonovi mi taky záleží. Jenže jeho asi nikdy milovat nebudu.
Povzdechla jsem si a přála si, abych takhle mohla zůstat věčně. Když jsem byla s Dimitrijem, připadalo mi to správné. A ať už mě pomyšlení na to, že bude s Tašou, bolelo sebevíc, připadalo mi správné dělat pro něj jen to nejlepší. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je načase přestat být zbabělá a konečně udělat to, co mám. Mason mi řekl, že bych se měla v sobě vyznat. A právě se mi vyjasnila jedna věc.
Neochotně jsem se od Dimitrije odtáhla a podala mu jeho kabát. Zvedla jsem se. Zvědavě mě pozoroval a dobře věděl, že se mi to nedělá snadno.
"Kam jdeš?" zeptal se.
"Zlomit někomu srdce," odpověděla jsem.
Ještě vteřinu jsem Dimitrije obdivovala – jeho tmavé vědoucí oči a hedvábné vlasy. Potom jsem vešla dovnitř. Musela jsem se omluvit Masonovi... a taky mu říct, že mezi námi nikdy nic nebude.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře