18.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.08 |

 V botách na vysokých podpatcích už mě začínaly bolet nohy, a tak jsem si je zula, sotva jsem vešla dovnitř. Ubytovnou už jsem procházela bosá. V Masonově pokoji jsem nikdy nebyla, ale pamatovala jsem si, o jakém čísle se zmiňoval, takže jsem ho našla bez potíží.

Chviličku po zaklepání mi otevřel Masonův spolubydlící Shane. "Ahoj, Rose."
Ustoupil stranou, tak jsem vešla dál a rozhlížela se. V televizi zrovna běžely zprávy – to byla stinná stránka nočního života, že takhle po ránu nedávali v televizi nic kloudného. Skoro všechny plochy pokrývaly prázdné plechovky od limonád. Po Masonovi nebylo nikde ani stopy.
"Kde je?" zeptala jsem se.
Shane potlačil zívnutí. "Myslel jsem, že je s tebou."
"Celý den jsem ho neviděla."
Znovu zívl a zatvářil se zamyšleně. "Vlastně si balil bágl. Předpokládal jsem, že se spolu chcete zdejchnout někam na rande. Piknik nebo tak něco. Hmm, hezký šaty."
"Dík," zamumlala jsem a taky se zamračila.
Balil si bágl? To nedávalo smysl. Nebylo kam jít. Ani nebylo kudy jít. Celý rekreační areál byl střežen stejně pečlivě jako Akademie. S Lissou jsme se odtamtud dostaly jen za použití nátlaku a i tak to bylo dost těžké. Proč by si Mason balil věci, když neměl kam jít?
Položila jsem Shaneovi ještě pár otázek a nakonec se přiklonila k šílené možnosti. Vyhledala jsem velitele strážců. Dal mi jména těch, kteří vykonávali službu na hranicích pozemku v době, kdy byl Mason naposledy spatřen. Většinu těch jmen jsem znala, a navíc teď už ve službě nebyli, takže bylo snadné je najít.
První dva bohužel Masona dneska vůbec neviděli. Když se mě ptali, proč to chci vědět, zamumlala jsem cosi neurčitého a odběhla. Třetí osobou na mém seznamu byl chlápek jménem Alan, strážce, který obvykle pracoval na Akademii v nižším kampusu. Zrovna se vracel ze sjezdovky a odkládal hůlky u dveří. Jakmile mě zaregistroval, usmál se.
"Jistěže jsem ho viděl," odpověděl a sehnul se, aby si odepnul lyže.
Ulevilo se mi. Až dosud jsem si neuvědomovala, jak moc si s tím dělám starosti.
"Víte, kde je?"
"Ne. Pustil jsem jeho a Eddieho Castilea... a tu Rinaldiovic holku, jak se jen jmenuje... severní bránou a pak už jsem je neviděl."
Vyvalila jsem oči. Alan si dál odepínal lyže, jako bychom probírali stav sjezdovky.
"Vy jste pustil Masona a Eddieho... a Miu ven?"
"Jo."
"A... proč?"
Konečně si lyže odepnul a vzhlédl ke mně se šťastným a zasněným výrazem. "Protože mě o to požádali."
Ledová hrůza mi sevřela srdce. Věděla jsem, který strážce tam měl službu s Alanem, a tak jsem ho urychleně vyhledala. Ten mi ale odpověděl úplně stejně. Prostě pustil Masona, Eddieho a Miu ven, aniž by se jich na cokoli vyptával. A stejně jako Alan si evidentně neuvědomoval, že by na tom bylo něco špatného. Působil dost zmateně. Takový pohled už jsem viděla. Takhle se dívali lidi, na něž Lissa použila nátlak.
Vlastně se to stávalo, i když chtěla, aby si někdo něco moc dobře nepamatoval. Dokázala v nich vzpomínku úplně pohřbít a pak ji buď vymazat, nebo nechat k pozdějšímu použití. Nátlak ovládala natolik dobře, že dokázala lidi přimět, aby na něco úplně zapomněli. A jelikož tihle dva strážci si odchod těch tří pamatovali, znamenalo to, že na ně nátlak provedl někdo, kdo ho neovládal tak dobře jako Lissa.
Někdo jako třeba Mia.
Nejsem zrovna omdlívací typ, ale v tu chvíli mi připadalo, že to se mnou sekne. Celý svět se se mnou točil. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Když jsem oči zase otevřela, svět už se netočil. Dobře. Žádný problém. Na tohle přijdu.
Mason, Eddie a Mia dnes odešli z areálu. A nejenže utekli, dokonce při tom použili nátlak – což je přísně zakázáno. Nikomu se o tom nezmínili. Odešli severní bránou. Viděla jsem plánek celého rekreačního komplexu. K severní bráně vede úzká příjezdová silnice, která pak navazuje na trochu větší silnici vedoucí do asi dvacet kilometrů vzdáleného městečka. O tom městečku se Mason zmiňoval, že tam jezdí autobusy.
Do Spokane.
Do Spokane, kde se zdržuje početná skupina Strigojů a zřejmě i jejich lidských spolupracovníků.
Spokane, kde si Mason může splnit své šílené sny o zabíjení Strigojů.
Spokane, o kterém věděl jen proto, že jsem mu o něm řekla.
"Ne, ne, ne," zabrblala jsem sama pro sebe a téměř se rozběhla do svého pokoje.
Tam jsem ze sebe svlékla šaty a oblékla si pořádné zimní oblečení: boty, džíny a svetr. Popadla jsem kabát a rukavice a vyběhla ke dveřím, ale vtom jsem se zarazila. Jednala jsem bezmyšlenkovitě. Co jsem vlastně chtěla dělat? Určitě bych to měla někomu říct... Jenže pak by se ti tři dostali do pořádného maléru. Problém by mohl mít i Dimitrij, jelikož mi na důkaz toho, že respektuje mou dospělost, svěřil tajnou informaci o Strigojích ve Spokane a já to pak roztroubila.
Podívala jsem se na hodiny. Nějakou dobu potrvá, než si někdo všimne, že tady nejsme. Pokud se mi ovšem podaří dostat se z areálu.
O pár minut později už jsem klepala na Christianovy dveře. Otevřel mi a vypadal rozespale a cynicky jako obvykle.
"Jestli ses za ni přišla omluvit, tak do toho," oznámil mi povzneseně.
"Drž hubu," vyštěkla jsem. "Tohle se tě netýká."
Rychle jsem mu vysvětlila, co se stalo. Na tohle dokonce ani Christian neměl žádnou chytrou odpověď.
"Takže... Mason, Eddie a Mia vyrazili do Spokane lovit Strigoje?"
"Jo."
"A do hajzlu. Proč jsi nešla taky? Přijde mi to jako něco, čeho by ses určitě ráda zúčastnila."
Musela jsem se hodně ovládat, abych ho nepraštila. "Protože nejsem cvok! Ale chci je dohonit dřív, než stihnou udělat něco ještě stupidnějšího."
Christian zbystřil. "A co chceš ode mě?"
"Musím se odtud dostat. Mia použila na strážce nátlak. Potřebuju, abys udělal totéž. Vím, že ses to učil."
"To jo," připustil. "Jenže..., no..." Snad poprvé vůbec se zatvářil zahanbeně. "Moc mi to nejde. A použít nátlak na dhampýry je skoro nemožný. Liss je v tom stokrát lepší než já. Ostatně asi každej Moroj."
"Já vím. Ale nechci ji zatáhnout do průšvihu."
Pobaveně odfrkl. "Ale že zatáhneš do průšvihu mě, to ti nevadí."
Pokrčila jsem rameny. "Ani ne."
"Ty jsi teda drsná, víš to?"
"Jo, vlastně jo."
O pět minut později už jsme šlapali k severní bráně. Slunce stoupalo, takže skoro všichni byli zalezlí uvnitř. To bylo dobře. Doufala jsem, že nám to usnadní útěk.
Blbost, blbost, říkala jsem si neustále. Tohle se nám vymstí. Proč to Mason udělal? Věděla jsem o tomhle jeho šíleném povahovém sklonu kdykoli se vrhnout do boje. Taky ho štvalo, že strážci po tom nedávném útoku vůbec nic nedělali. Ale stejně. Vážně se zbláznil? Musel přece vědět, jak je to nebezpečné. Bylo by možné... Bylo by možné, že já jsem ho naštvala natolik, že zašel takhle daleko? Bylo tohle důvodem, proč to udělal a ještě ke všemu do toho zatáhl Eddieho a Miu? Ne že by zrovna ty dva bylo těžké přesvědčit. Eddie by šel za Masonem kamkoli a Mia byla stejně jako Mason celá žhavá, aby pobila každého Strigoje na světě.
Bez ohledu na spoustu otázek, které se mi honily hlavou, jedna věc byla rozhodně jasná. To já pověděla Masonovi o Strigojích ve Spokane. Byla to moje chyba. Kdybych to neudělala, nic z toho by se nemuselo stát.
"Lissa vždycky začne očním kontaktem," radila jsem Christianovi, když jsme se blížili k bráně. "A mluví takovým klidným a vyrovnaným hlasem. Ale nevím, co dál. Teda hodně se soustředí, tak to zkus taky. Zaměř se na to, abys jim vnutil svou vůli."
"Já vím," vyštěkl. "Viděl jsem ji to dělat."
"Fajn," vykřikla jsem podrážděně. "Jen se ti snažím pomoct."
Zamžourala jsem a zaregistrovala, že u brány stojí jen jeden strážce – to máme štěstí. Zrovna se střídali ve službě. Jelikož byl den, riziko střetu se Strigoji bylo mizivé. Strážci stále vykonávali své povinnosti, ale touhle dobou si mohli na chvilku oddechnout.
Chlápek v bráně se netvářil poplašeně, když jsme se tam objevili. "Co tu děláte, děcka?"
Christian polkl. V obličeji se mu objevily vrásky, jak se napjatě soustředil.
"Pustíte nás za bránu," prohlásil. Byl nervózní, takže se mu trochu třásl hlas, ale jinak se jeho projev docela blížil Lissinu uklidňujícímu tónu. Bohužel to na strážce nezabralo. Jak už Christian řekl, použít nátlak na strážce je téměř nemožné. Mia asi měla štěstí. Strážce se na nás zazubil.
"Cože?" dotázal se pobaveně.
Christian to zkusil znovu. "Pustíte nás za bránu."
Strážcův úsměv trochu ochabl a on překvapeně zamrkal. Neměl ten zastřený pohled, jaký měly Lissiny oběti, ale bylo znát, že Christianův nátlak na něj má aspoň nepatrný a chvilkový účinek. Bohužel to nestačilo, aby nás pustil ven a zapomněl. Já ale byla vycvičená tak, abych někoho k něčemu přinutila bez použití magie.
U svého stanoviště měl strážce položenou obrovskou baterku. Měřila dobře šedesát centimetrů a vážila tak tři a půl kila. Popadla jsem ji a praštila s ní strážce zezadu do hlavy. Zachroptěl a skácel se k zemi. Ten útok skoro ani nepostřehl. Přestože jsem si uvědomovala, jak strašnou věc jsem právě provedla, nesmyslně jsem zatoužila, aby u toho byl nějaký můj profesor a dobře ohodnotil můj vynikající výkon.
"Kriste Ježíši!" vykřikl Christian. "Tys právě napadla strážce."
"Jo." Tolik k mému úmyslu nikoho nezatáhnout do potíží. "Netušila jsem, že jsi v nátlaku tak nemožnej. S následky se holt vypořádám pak. Díky za pomoc. Měl by ses vrátit, než přijde další směna."
Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. "Ne. Do tohohle jdu s tebou."
"Ne," namítla jsem. "Potřebovala jsem tě jen k tomu, abys mi pomohl dostat se přes bránu. Nemusíš chodit se mnou, ještě bys měl průšvih."
"Já už průšvih mám!" Ukázal na strážce na zemi. "Viděl mě. Tak jako tak jsem v pytli, takže ti klidně můžu pomoct. Nebuď taková trubka."
Rychle jsme se vydali ven. Provinile jsem se ohlédla po strážci. Byla jsem si jistá, že jsem ho nepraštila tolik, abych mu způsobila vážné zranění. Navíc slunce hřálo, takže nehrozilo, že by tam umrzl.
Asi po pěti minutách chůze mi došlo, že máme problém. Přestože jsme byli pořádně oblečení a měli sluneční brýle, slunce mělo na Christiana zničující vliv. Zpomalovalo nás to. Věděla jsem, že nebude trvat dlouho a omráčeného strážce někdo objeví a začnou nás honit.
Za námi se vynořilo auto, které nebylo z Akademie. Okamžitě jsem se rozhodla. Nebyla jsem žádným zastáncem stopování. Dokonce i já si uvědomovala, jak je to nebezpečné. Jenže jsme odtud museli rychle vypadnout. Mohla jsem jen doufat, že s Christianem dokážeme přemoct nějakého úchyla, který by si na nás něco zkusil.
Když auto zastavilo, naštěstí v něm seděl postarší pár, který vypadal, že si spíš jen dělá starosti. "Děti, jste v pořádku?"
Palcem jsem ukázala kamsi dozadu. "Naše auto sklouzlo ze silnice. Můžete nás hodit do města, abych zavolala tátovi?"
Zabralo to. Po čtvrthodině nás vysadili u benzínky. Vlastně jsem měla problém se těch lidí vůbec zbavit, protože nám hrozně chtěli pomoct. Nakonec jsme je přesvědčili, že budeme v pohodě, a popošli jsme pár bloků k autobusové zastávce. Jak jsem předpokládala, v tomhle městečku cestovní ruch příliš nekvetl. Měli tu jen tři autobusové linky: dvě do dalších lyžařských středisek a jednu do Lowstonu v Idahu. Z Lowstonu se pak dá dostat do dalších měst.
Tak trochu jsem doufala, že třeba zastihneme Masona a ostatní na zastávce, protože jim autobus ještě nejel. Pak bychom je mohli odtáhnout zpátky a nikdo by žádný extra průšvih neměl. Bohužel tu po nich nebylo ani památky. Ale příjemná paní u přepážky dobře věděla, o kom mluvíme. Potvrdila, že ti tři si koupili jízdenky do Spokane, kam se dostanou z Lowstonu.
"Sakra," ulevila jsem si. Paní jen pozdvihla obočí nad mým výrazivem. Otočila jsem se k Christianovi. "Máš prachy na autobus?"
nnn
Cestou jsme s Christianem moc nemluvili. Řekla jsem mu jen, že je debil, když tak vyvádí kolem Lissy a Adriana. Než jsme dojeli do Lowstonu, podařilo se mi ho přesvědčit, že ti dva spolu nic neměli, což byl menší zázrak. Po cestě dál do Spokane Christian spal, ale já usnout nedokázala. Pořád jsem si jen omílala dokola, že je to moje vina.
Do Spokane jsme přijeli pozdě odpoledne. Vyptávali jsme se lidí, než jsme konečně našli někoho, kdo věděl, kde je tu obchodní centrum, které zmiňoval Dimitrij. Od autobusového nádraží to bylo dost daleko, ale pěšky se to ujít dalo. Nohy mě bolely z pětihodinového sezení v autobuse, takže jsem pohyb uvítala. Slunce se sklánělo k západu, ale jelikož už bylo nízko, nemělo na vampýry tak zhoubný vliv, a tak ani Christianovi výšlap nevadil.
A jak se mi často stávalo, když jsem byla v klidném rozpoložení, začalo mě to táhnout do Lissiny hlavy. Nebránila jsem se tomu, protože jsem chtěla vědět, co se děje v našem lyžařském středisku.
"Vím, že je chceš chránit, ale my se musíme dozvědět, kde jsou."
Lissa seděla na posteli v našem pokoji, nad ní se tyčil Dimitrij a moje matka. Dimitrij mluvil. Bylo zajímavé vidět ho jejíma očima. Měla z něj respekt a bylo to něco docela jiného než nával intenzivních pocitů, které jsem v jeho přítomnosti prožívala já.
"Už jsem řekla, že nevím," odpověděla Lissa. "Nevím, co se stalo."
Cítila jsem, že se o nás hrozně bojí. Na jedné straně mě mrzelo, že se kvůli nám tak trápí, ale na druhé straně jsem byla ráda, že jsme ji do toho nezatáhli. Nemohla nic říct, když o ničem nevěděla.
"Nechce se mi věřit, že ti neřekli, kam jdou," prohlásila moje matka. Z jejích slov nezaznívala žádná známka citu, ale v obličeji se jí objevily ustarané vrásky. "Vždyť přece máte... pouto."
"To ale funguje jen jednosměrně," povzdechla si smutně Lissa. "A vy to víte."
Dimitrij před Lissu poklekl, aby se jí mohl podívat do očí. Vzhledem ke své výšce by to tak měl dělat s každým, komu se chce podívat do očí. "Určitě nám nechceš nic říct? Vůbec nic? Nikde ve městě nejsou. Pán, co prodává lístky na autobus, je taky neviděl..., ale jsme si jistí, že právě tím způsobem museli zmizet. Potřebujeme něco, cokoli, čeho bychom se mohli chytit."
Pán, co prodává lístky na autobus? Další šťastná trefa. Paní, která nám lístky prodala, už patrně odešla domů. A její kolega nás neznal.
Lissa zaťala zuby a rozzuřila se. "Nemyslíte, že kdybych něco věděla, tak bych vám to řekla? Copak si myslíte, že se o ně taky nebojím? Nemám tušení, kde jsou. Dokonce ani nevím, proč vůbec odešli..., nedává mi to smysl. A hlavně nechápu, proč s sebou ze všech lidí tady vzali zrovna Miu." Poutem jsem ucítila lítost a ublížení z toho, že jsme ji vynechali.
Dimitrij se s povzdechem zaklonil. Z jeho pohledu jsem usoudila, že jí věří. A také bylo jasné, že si dělá starosti – a nejen z profesionálního hlediska. Když jsem tak viděla, jak se trápí – kvůli mně –, úplně mi z toho pukalo srdce.
"Rose?" Christianův hlas mě přivedl zpátky do reality. "Asi už jsme tady."
Stáli jsme na náměstí před nákupním centrem. V rohu hlavní budovy se nacházela kavárna, jejíž stoly stály venku na otevřeném prostranství. Z budovy i dovnitř proudily davy lidí, i touhle dobou všichni zběsile nakupovali.
"Tak jak je najdem?" zeptal se Christian.
Pokrčila jsem rameny. "Možná, že když se budeme chovat jako Strigojové, probodnou nás kůlem."
Trošku se usmál. Určitě to nechtěl přiznat, ale můj vtip ho pobavil.
Vešli jsme dovnitř. Jako v každém nákupním centru i tady byly obchody známých značek a mě zcela sobecky napadlo, že kdybychom ty zběhy našli brzy, ještě by mohlo být otevřeno.
Dvakrát jsme prošli celé centrum, a po našich kamarádech nebylo ani stopy. Dokonce jsme nezahlédli ani nic, co by připomínalo tunely.
"Možná jsme na špatným místě," povzdechla jsem nakonec.
"Nebo oni," napadlo Christiana. "Mohli jít někam jinam... Počkej."
Ukázal někam a já se podívala tím směrem. Ti tři zrádci seděli u stolu uprostřed koutku s občerstvením. Vypadali tak zbědované a sklíčeně, že mi jich bylo skoro až líto.
"Co bych teď dal za foťák," uchechtl se Christian.
"To není sranda," odbyla jsem ho a zamířila k té skupince. Vydechla jsem úlevou. Evidentně nenarazili na žádného Strigoje, byli pořád naživu a mohli se vrátit, než se ocitnou v ještě větším maléru.
Všimli si mě, až když jsem došla k nim. Eddie nadskočil. "Rose? Co tady děláš?"
"Hráblo vám?" zaječela jsem. Několik lidí poblíž na nás udiveně pohlédlo. "Uvědomujete si, v jakým jste průšvihu? Do jakýho průšvihu jste zatáhli nás?"
"Jak jsi nás sakra našla?" podivil se Mason tlumeným hlasem a úzkostlivě se rozhlížel kolem.
"Kdybyste byli zločinci na útěku, našel by vás každej," oznámila jsem jim. "Ženská na autobusáku věděla, kam jste si kupovali lístky. A taky mi bylo jasný, že jste se vydali na nesmyslnej hon Strigojů."
Mason se na mě podíval tak, že jsem hned věděla, že to mezi námi není v pořádku. Místo něj odpověděla Mia.
"Není to nesmyslný."
"Hmm?" ozvala jsem se. "Zabili jste Strigoje? Našli jste vůbec nějakýho?"
"Ne," přiznal Eddie.
"Fajn," shrnula jsem to. "Máte štěstí."
"Proč jsi tolik proti zabíjení Strigojů?" dotázala se Mia zapáleně. "Copak tě právě na to netrénujou?"
"Trénujou nás na mise, který mají smysl, ne na dětský vylomeniny, jako je tohle."
"To není vylomenina," vyjekla. "Zabili mi matku. A strážci nic nedělali. Dokonce mají i špatný informace. V tunelech tu žádní Strigojové nejsou. Nejspíš ani nikde jinde v celým městě."
Christian se podivil. "Vy jste našli tunely?"
"Jo," odvětil Eddie. "Ale jak řekla, nejsou k ničemu."
"Měli bychom se tam podívat, než odjedeme," řekl mi Christian. "Mohlo by to bejt hustý. A jestli se spletli, tak tam žádný nebezpečí nehrozí."
"Ne," vyštěkla jsem. "Jedeme domů. Hned."
Mason vypadal unaveně. "Jdeme znovu prohledat město. Ani ty nás nepřesvědčíš, abychom se vrátili, Rose."
"To sice ne, ale školní strážci vás přesvědčit můžou, když jim zavolám a povím, že jste tady."
Klidně by se to dalo nazvat vydíráním nebo vymýšlením, nicméně účinek byl stejný. Všichni tři se na mě podívali, jako bych jim naráz uštědřila kopanec do břicha.
"To bys fakt udělala?" ujistil se Mason. "Takhle bys nás zradila?"
Promnula jsem si oči a zoufale uvažovala, proč se tady snažím fungovat jako hlas rozumu. Kde je ta holka, která utekla ze školy? Mason měl pravdu. Změnila jsem se.
"To není o zradě. Chci vás jenom udržet naživu."
"Myslíš, že jsme bezbranní?" optala se Mia. "Myslíš, že se necháme hned zabít?"
"Ano," odpověděla jsem. "Nebo už jsi objevila způsob, jak využít vodu jako zbraň?"
Zčervenala a nic na to neřekla.
"Vzali jsme si stříbrný kůly," prohlásil Eddie.
Fantastické. Museli je ukrást. Úpěnlivě jsem pohlédla na Masona.
"Masone, prosím. Odvolej to. Pojďte se vrátit."
Dlouho se na mě díval. Nakonec povzdechl. "Dobře."
Eddie i Mia na něj konsternované zírali. Mason se ale pasoval do role velitele, takže bez něj se jim do toho moc nechtělo. Mia vypadala, že to nese nejhůř, a já se kvůli tomu trápila. Matku sotva stačila oplakat a hned se vrhla do téhle bláznivé msty, aby se nějak vyrovnala se svou ztrátou. Až se vrátíme zpátky, bude toho ještě víc, s čím se bude muset vyrovnat.
Christianovo nadšení ze zdejších podzemních tunelů ale neutuchalo. Vzhledem k tomu, že tolik času trávil na půdě, nijak mě to nepřekvapovalo.
"Koukal jsem na jízdní řád," pověděl mi. "Máme ještě čas, než pojede další autobus."
"Nemůžeme napochodovat do doupěte Strigojů," namítla jsem a vydala se k východu.
"Žádní Strigojové tam nejsou," řekl Mason. "Vážně je to tam jen pro zaměstnance. Po ničem zvláštním ani památky. Fakt si myslím, že strážci mají špatnej tip."
"Rose," naléhal Christian. "Ať si aspoň užijeme nějakou zábavu."
Všichni se dívali na mě. Připadala jsem si jako nějaká máma, která odmítá koupit dítěti sladkost.
"Tak dobře. Ale jenom tam nakouknem."
Ti tři vedli mě a Christiana na opačnou stranu obchodního centra, kde jsme prošli dveřmi označenými nápisem JEN PRO ZAMĚSTNANCE. Vyhnuli jsme se několika poskokům a proklouzli dalšími dveřmi, za nimiž bylo schodiště. Krátce jsem zažila déjà vu, když jsem si vybavila schody na Adrianovu lázeňskou party. Až na to, že tyhle byly špinavější a odporně smrděly.
Došli jsme až dolů. Nebyl to ani tak tunel, jako spíš úzká chodba, jejíž stěny byly zapatlané zaschlou vrstvou špíny.
Tu a tam podél stěn svítilo nepříjemné fosforeskující světlo. Chodba se pak větvila doleva a doprava. Všude se válely krabice s úklidovým náčiním a elektrickými součástkami.
"Vidíš?" řekl Mason. "Nic než nuda."
Ukázala jsem oběma směry. "Co je tam dál?"
"Nic," povzdechla Mia. "Ukážeme vám to."
Vydali jsme se doprava a tam to vypadalo stejně. Už jsem si začínala myslet, že to je vážně nuda, ale vtom jsem si všimla nějakého černého nápisu na zdi. Zastavila jsem se a podívala se na to. Byla to jen písmena.
D
B
C
O
T
D
V
L
D
Z
S
I
U některých byly čárky a křížky, ale většina se mi zdála úplně nesouvislá. Mia zaznamenala mou zvědavost.
"To si tady nejspíš něco píšou zaměstnanci," pověděla. "Nebo to udělal nějakej gang."
"Nejspíš," připustila jsem a dál jsem si to prohlížela. Ostatní se nervózně ošívali a nechápali mou fascinaci zmatenými písmeny. Ani já to nechápala, ale jako by mi něco napovídalo, abych se tu ještě zdržela.
Vtom mi to došlo.
B jako Badica, Z jako Zeklos, I jako Ivaškov...
Jenom jsem zírala. Bylo tu první písmeno jména každé královské rodiny. Byla tam tři jména od D, ale po pořádku mohl být ten seznam podle velikosti rodin. Začala jsem s těmi menšími – Dragomir, Badica, Conta – a pokračovala jsem až nahoru k početnému klanu Ivaškovů. Čárkám mezi písmeny jsem nerozuměla, ale hned jsem si všimla, u kterých rodin je křížek. Badicovi a Drozdovi.
Odstoupila jsem od zdi. "Musíme odtud zmizet," prohlásila jsem. Vlastní hlas mě trochu vyděsil. "Hned."
Ostatní se na mě dívali překvapeně. "Proč?" vyptával se Eddie. "Co se děje?"
"Povím vám to pak. Teď ale musíme pryč."
Mason ukázal směrem, kam jsme původně mířili. "Tahle chodba vede ještě o pár bloků dál. Vylezli bychom blíž k autobusáku."
Zadívala jsem se do temného neznáma. "Ne," uzavřela jsem to. "Vrátíme se, odkud jsme přišli."
Všichni se na mě dívali, jako bych se zbláznila. Vraceli jsme se a nikdo se na nic nevyptával. Když jsme vyšli z nákupního centra ven, vydechla jsem úlevou, že slunce ještě svítí. Už ale pomalu klesalo za obzor a barvilo domy do odstínů oranžové a červené. To stačilo, abychom se v bezpečí a beze strachu před Strigoji dostali na nádraží.
Už jsem věděla, že ve Spokane jsou opravdu Strigojové. Dimitrij měl přesné informace. Netušila jsem, co přesně ten seznam znamená, ale určitě měl něco společného s nedávnými útoky. Musím to okamžitě nahlásit strážcům. A ostatním rozhodně nebudu vykládat, co jsem objevila, teprve až budeme v be

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře