19.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.09 |

 Nesnáším, když jsem bezmocná. A nerada se vzdávám bez boje. To, co se odehrálo venku v uličce, nebyl opravdový boj. Kdyby byl – kdyby mě porazili a já je musela poslechnout –, tak prosím. To bych možná dokázala akceptovat. Možná. Ale nikdo mě neporazil. Ani jsem si pořádně neušpinila ruce. Tiše jsem nastoupila.

Jakmile jsme všichni seděli na podlaze dodávky, spoutali nám ruce za zády umělohmotnými pásky, které do sebe zapadly a držely stejně pevně jako kovová pouta.
Potom jsme mlčky vyjeli. Naši únosci mezi sebou občas prohodili pár slov, ale mluvili tak tiše, že jsme jim stejně nerozuměli. Christian a Mia u nich byli nejblíž, takže jim mohli rozumět, ale zase nemohli komunikovat s námi ostatními. Mia vypadala stejně vyděšeně jako na ulici. Christianův strach rychle ustupoval hněvu, ale ani on se neodvážil něco udělat, když u něj byli tak blízko.
Byla jsem vděčná, že se Christian umí tak dobře ovládat. Nepochybovala jsem, že kdyby se o něco pokusil, ti chlapi by ho rozmáčkli jako mouchu. Ani já, ani zbývající novicové jsme nebyli zrovna v pozici, kdy bychom je mohli zastavit. To mě přivádělo k šílenství. Můj instinkt chránit Moroje byl ve mně tak hluboce zakořeněn, že jsem se ani nestihla bát o sebe. Soustředila jsem se jen na Miu a Christiana. Musela jsem je dostat z tohohle blázince.
A jak to vlastně začalo? Kdo jsou ti chlapi? To byla záhada. Byli to lidi, ale já ani na vteřinu nevěřila, že by se náhodně rozhodli unést skupinku dhampýrů a Morojů. Stali jsme se jejich terčem z nějakého důvodu.
Naši únosci nám nezavázali oči ani se nesnažili kličkovat, abychom nevěděli, kudy jedeme. To jsem nepovažovala za zrovna dobré znamení. Mysleli, že tohle město neznáme tak dobře, abychom je pak dokázali vystopovat? Anebo jim na tom nezáleželo, protože věděli, že ať už nás vezou kamkoli, stejně se odtamtud nikdy nedostaneme? Zaregistrovala jsem jen, že jedeme z centra do okrajové části města. Spokane bylo stejně nudné, jak jsem si ho pamatovala. Na kopcích ležel čerstvý bílý sníh, ulice lemovaly blátivé šedé louže a trávníky pokrývala špinavá sněhová břečka. Taky tu bylo o dost méně jehličnanů, než na kolik jsem byla zvyklá. Ve srovnání s nimi neudržované opadané listnaté stromy vypadaly jako kostry. Jen tomu všemu dodávaly atmosféru blížící se zkázy.
Asi po necelé hodině jízdy dodávka odbočila k úplně obyčejnému velkému domu. Kolem stály další identické domy, jak už to tak na krajích měst bývá, a to mi dodávalo naději. Možná bychom se mohli dočkat pomoci od sousedů.
Zajeli jsme do garáže, a jakmile se za námi zavřela vrata, muži nás nahnali do domu. Uvnitř to vypadalo mnohem zajímavěji. Byla tam starožitná pohovka a křesla s nohami ve tvaru šelmích tlap. Ohromné mořské akvárium. Nad krbem zkřížené meče. Jeden z těch pitomých moderních obrazů, kde je na plátně porůznu rozmístěno jen několik čar.
Nejradši bych si pořádně prohlídla ty meče, ale tohle patro naším cílem nebylo.

Vedli nás úzkým schodištěm dolů do sklepa, který byl stejně velký jako celé patro nad ním, až na to, že byl rozdělen do několika chodeb a místnůstek se zavřenými dveřmi. Bylo to jako bludiště pro krysy. Únosci nás vedli skrz bez sebemenšího zaváhání. Strčili nás do malé místnosti s betonovou podlahou a neomítnutými stěnami.

Nábytek sestával z několika velice nepohodlně vypadajících židlí s příčkovými opěradly – opěradly, ke kterým nás bez námahy připoutali. Chlapi nás usadili tak, že Mia a Christian seděli na jedné straně místnosti, zatímco my dhampýři na druhé. Vůdce únosců pozorně sledoval, jak jeden z jeho mužů svazuje Eddiemu ruce novými umělohmotnými pouty.
"Hlavně tyhle musíš pořádně hlídat," řekl a kývl hlavou směrem k nám. "Bojujou." Nejdřív se podíval na Eddieho, pak na Masona a nakonec na mě. Poměrně dlouho jsme si vzájemně koukali do očí a já se mračila. "Tuhle sledujte především."
Když uznal, že jsme dostatečně znehybněni, vyštěkl pár rozkazů a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Slyšeli jsme jeho těžké kroky, ještě když došel nahoru. O chvilku později už zavládlo ticho.
Seděli jsme tam a koukali na sebe. Po několika minutách se Mia rozbrečela a promluvila. "Co budete..."
"Drž hubu," zavrčel jeden z těch chlapů. Varovně k ní vykročil. Zbledla a přikrčila se, ale pořád se tvářila, jako by se chystala svůj dotaz dopovědět. Setkala jsem se s jejím pohledem a zavrtěla hlavou. Zůstala zticha s rozšířenýma očima a rozechvělými rty.
Není nic horšího než čekat a nevědět, co s vámi bude. Vlastní představivost dokáže být mnohem krutější než nějaký zločinec. Jelikož ti, co nás hlídali, s námi nemluvili, představovala jsem si nejrůznější hrůzné scénáře. Věděli jsme, že jsou ozbrojeni. Přistihla jsem se při úvaze, jaké to asi je, koupit kulku. Pravděpodobně to bolí. A kam by stříleli? Do hlavy, nebo do srdce? Rychlá smrt. Nebo někam jinam? Třeba do břicha? To by bylo pomalé a bolestivé. Zachvěla jsem se při pomyšlení, že bych vykrvácela. Ta myšlenka mi připomněla masakr u Badicových. Nebo nás možná podříznou. Takoví chlapi určitě mají kromě bouchaček i nože.
Samozřejmě jsem taky uvažovala, proč nás vůbec nechávají naživu. Zjevně od nás něco chtěli, ale co? Po žádných informacích se nepídili. A byli to lidi. Co by od nás mohli chtít lidi? Od lidí jsme se obávali toho, že buď narazíme na šílené vrahy, nebo na takové, co na nás budou chtít provádět experimenty. Tihle ale nevypadali ani na jedno.
Tak co tedy chtějí? Proč jsme tady? Pořád dokola jsem si představovala nejrůznější příšerné a kruté konce. Z toho, jak se tvářili ostatní, jsem usoudila, že i jim se v hlavách odehrávají představy rozličných mučení. V místnosti se vznášel pach potu a strachu.
Ztratila jsem pojem o čase a ze zamyšlení mě vytrhly až kroky, které se ozvaly na schodech. Do chodby vešel velitel únosců. Jeho muži se okamžitě narovnali a napětí by se dalo krájet. Bože. Došlo mi, že tohle je ono. Chvíle, na kterou jsme tak napjatě čekali, už nastala.
"Ano, pane," slyšela jsem jejich vůdce. "Jsou tady, jak jste chtěl."
Konečně. Ten, kdo stojí za naším únosem. Pocítila jsem nával paniky. Musím uniknout.
"Pusťte nás!" zaječela jsem a zacloumala svýma spoutanýma rukama. "Koukej nás pustit, ty jeden hajzle!"
Vtom jsem zmlkla. Jako by ze mě něco zmizelo. V krku mi vyschlo. Srdce se mi málem zastavilo. Ten chlap se vrátil s mužem a ženou, které jsem neznala. Každopádně jsem ale poznala, že jsou...
... Strigojové.
Opravdoví, živí – no, svým způsobem živí – Strigojové. Všechno mi v hlavě sepnulo dohromady. Nejenže zprávy o Spokane byly pravdivé, ale stali jsme se svědky toho, že Strigojové skutečně spolupracují s lidmi. Tohle všechno mění. Ani za denního světla už není bezpečno. Nikdo z nás už není v bezpečí. A co bylo nejhorší – došlo mi, že tohle musejí být ti Strigojové, kteří s lidskou pomocí napadli dvě morojské rodiny. Znovu mi na mysli vytanuly ty hrozivé vzpomínky: všude krev a mrtvoly. Do krku mi stoupla žluč a já se pokusila nasměrovat svoje úvahy od minulosti směrem k přítomnosti. Ne že by tahle situace vypadala nadějněji.
Morojové mají bledou pleť, snadno zčervenají a taky se snadno spálí. Ale tihle vampýři... měli pleť bílou jako křída, že to skoro vypadalo, jako by si špatně nanesli make-up. Kolem zornic měli červený kroužek, což napovídalo, co je to za stvůry.
Ta ženská mi připomínala Natálii – moji ubohou kamarádku, kterou její otec přesvědčil, aby se stala Strigojkou. Po chvilce mi došlo, proč mi připadá podobná Natálii, přestože tam žádná skutečná podobnost nebyla. Tahle žena byla malá, pravděpodobně byla člověkem, než se stala Strigojkou – a měla hnědé vlasy, které se jí moc neleskly.
Věděla jsem to. Tahle Strigojka byla čerstvá, stejně jako byla tenkrát Natálie. Nebylo to tak do očí bijící, dokud jsem ji nezačala srovnávat s jejím druhem. V jejím obličeji byla pořád trocha života. Ale tvář toho muže..., to byla tvář smrti.
Úplně postrádal jakoukoli vřelost nebo stopu po nějakých pocitech. Tvářil se chladně a vypočítavě, v očích mu jiskřilo zlé pobavení. Byl vysoký asi jako Dimitrij a štíhlý, což naznačovalo, že býval Morojem, než se proměnil. Obličej mu lemovaly černé vlasy po ramena, které kontrastovaly s jeho šarlatovou košilí. Oči měl tak tmavé, že bez toho červeného kroužku by vůbec nebylo jasné, kde mu končí zornice a začíná duhovka.
Jeden z našich hlídačů do mě tvrdě strčil, ačkoli jsem byla zticha. Střelil pohledem po Strigojovi. "Chcete, abych jí dal roubík?"
Náhle jsem si uvědomila, že se na židli krčím a podvědomě se snažím být od něj co nejdál. On si toho také všiml a usmál se, aniž by odhalil zuby.
"Ne," odpověděl. Hlas mě hedvábný a hluboký. "Rád bych si vyslechl, co nám poví." Povytáhl na mě obočí. "Prosím. Do toho."
Polkla jsem.
"Ne? Nemáš co říct? Dobře. Kdyby tě něco napadlo, beze všeho se ozvi."
"Izajáši," vykřikla ta žena. "Proč je tady držíš? Proč jsi prostě nekontaktoval ostatní?"
"Eleno, Eleno," povzdechl Izajáš. "Buď hodná. Nenechám si ujít možnost pobavit se s dvěma Moroji a..." Zezadu přistoupil k mé židli a zvedl mi vlasy. Otřásla jsem se. Pak si prohlížel i Masonův a Eddieho krk. "... a s třemi nekrvavými dhampýry." Pronesl ta slova skoro až šťastně. Uvědomila jsem si, že se nám díval na krky proto, že hledal tetování strážců.
Pak Izajáš přešel k Mie a Christianovi a s jednou rukou v bok si je pozorně prohlížel. Mia se mu podívala do očí jen krátce a pak uhnula pohledem. Christian se evidentně hrozně bál, ale přesto Strigojův pohled opětoval. Byla jsem na něj hrdá.
"Eleno, podívej na ty oči." Elena došla k němu a stoupla si vedle něj. "Světle modré. Jako led. Jako akvamarín. Tohle se v jiných než královských rodech příliš často nevyskytuje. Badicovi. Ozerovi. Občas Zeklosovi."
"Ozera," prohlásil Christian a bylo vidět, že se moc snaží, aby do jeho hlasu neprosákl strach.
Izajáš naklonil hlavu na stranu. "Opravdu? Nejsi přece..." Sklonil se blíž k Christianovi. "Ale věk odpovídá... a ty vlasy..." Usmál se. "Syn Lucase a Moiry?"
Christian nic neřekl, ale z jeho výrazu bylo patrné, že to potvrdil.
"Znal jsem tvoje rodiče. Byli to vynikající lidé. Nepřekonatelní. Jejich ztráta je ohromná škoda, ale... odvážil bych se říct, že si to zavinili sami. Já jim říkal, aby se pro tebe nevraceli. Bylo by plýtváním probudit tě tak malého. Oni ale tvrdili, že si tě jen vezmou k sobě a probudí tě, až budeš starší. Varoval jsem je, že to bude katastrofa, jenže..." Elegantně pokrčil rameny. Termínem "probuzení" označovali Strigojové mezi sebou proměnu. Znělo to jako nějaký náboženský prožitek. "Neposlechli a potkal je strašlivý osud."
Christianovi v očích blýskla temná a hluboká nenávist. Izajáš se znovu usmál.
"Je dojemné, žes ke mně po tak dlouhé době našel cestu. Možná, že nakonec přece jen dokážu jejich sen zrealizovat."
"Izajáši," vložila se do toho Elena. Každé její slovo znělo jako kňourání. "Zavolej ostatní..."
"Přestaň mi rozkazovat!" Izajáš ji popadl za rameno a odstrčil ji. Přeletěla celou místnost a málem proletěla zdí. Na poslední chvíli stačila vymrštit ruku a náraz trochu zpomalit. Strigojové mají lepší reflexy než dhampýři, a dokonce i než Morojové. Tenhle náraz ji zastihl nepřipravenou. Odstrčil ji jen lehce, ale stejně to byla rána jako od menšího auta.
Tohle jen potvrdilo mou domněnku, že Izajáš patří do jiné kategorie. Byl mnohem silnější než ona. Byla pro něj jako moucha, kterou může kdykoli rozplácnout. Síla Strigojů narůstá s jejich věkem – a samozřejmě se spotřebou morojské a méně účinné dhampýrské krve. Tenhle chlap nebyl jen starý, on byl prastarý. A za léta svého života vypil spoustu krve. Elena zkřivila obličej hrůzou. Chápala jsem její strach. Strigojové se často stavěli proti sobě. Klidně by jí mohl utrhnout hlavu, kdyby chtěl.
Nahrbila se a uhnula jeho pohledu. "O-omlouvám se, Izajáši."
Izajáš si urovnal košili, která vůbec nebyla pomačkaná. Stejně jako předtím promluvil chladným hlasem. "Zjevně k tomu máš co říct, Eleno, a já uvítám, když se vyjádříš civilizovaně. Tak co myslíš, že bychom měli udělat s těmi štěňaty?"
"Měl bys – totiž myslím, že bychom je měli hned zabít. Hlavně ty Moroje." Evidentně se snažila nekňourat a nerozčilovat ho. "Nebo... chceš uspořádat další večeři? To je ale naprostá marnotratnost. Museli bychom se podělit a ty víš, jak jsou ostatní nevděční. To jsou vždycky."
"Nechci z nich udělat večeři," prohlásil blahosklonně. Večeři? "Ale ani je nezabiju. Ty jsi ještě mladá, Eleno. Myslíš jen na okamžité uspokojení. Až budeš tak stará jako já, nebudeš tak... netrpělivá."
Když se nedíval, obrátila oči v sloup.
Otočil se a přejel pohledem mě, Masona a Eddieho. "Ale obávám se, že vy tři zemřete. Tomu se nevyhnete. Rád bych řekl, že je mi to líto, ale není. Tak už to na světě chodí. Nicméně máte na vybranou, jakou smrtí zemřete, a to závisí na vašem chování." Spočinul pohledem na mně. Opravdu jsem nechápala, proč zrovna mě považují za největšího potížistu. No, možná že opravdu jsem. "Někteří z vás zemřou bolestivější smrtí než ostatní."
Na Masona a Eddieho jsem se nemusela ani podívat, aby mi bylo jasné, že mají stejný strach jako já. Eddie dokonce pofňukával.
Izajáš se okamžitě otočil na podpatku jako voják a zadíval se na Miu a Christiana. "Vy dva máte štěstí. Zemře jen jeden z vás. Ten druhý bude žít ve slavné nesmrtelnosti. Dokonce budu tak hodný, že ho vezmu pod svá ochranitelská křídla, než bude o něco starší. Takový jsem dobrodinec."
Nemohla jsem si pomoct a vyprskla jsem smíchy.
Izajáš se otočil a zpražil mě pohledem. Zmlkla jsem a čekala, že mě hodí přes celou místnost jako Elenu. Ale neudělal nic, než že na mě zíral. To stačilo. Srdce mi divoce bušilo a v očích mě pálily slzy. Styděla jsem se za svůj strach. Chtěla jsem být jako Dimitrij. Možná dokonce jako moje matka. Po dlouhé napjaté chvíli se Izajáš obrátil zase k Morojům.
"Jak už jsem řekl, jeden z vás bude probuzen a bude žít navěky. Ale já vás neprobudím. Musíte se k tomu rozhodnout dobrovolně a udělat to sami."
"Ani náhodou," prohlásil Christian. Do těch slov dal tolik sarkasmu a odporu, kolik jen dokázal. Přesto ale bylo všem jasné, že je strachy bez sebe.
"Ach, jak miluju ducha Ozerů," poznamenal pobaveně Izajáš. Podíval se na Miu a jeho rudě orámované oči se zaleskly. Strachy ucukla. "Ale nedovol mu, aby tě zastínil, má drahá.
I v obyčejné krvi je síla. Rozhodl jsem se následovně." Ukázal na nás dhampýry. Jeho pohled úplně mrazil a měla jsem dojem, že jsem z něj ucítila závan rozkladu. "Pokud chceš žít, jediné, co musíš udělat, je zabít jednoho z těch tří." Otočil se zase k Morojům. "To je vše. Není to vůbec hrozné. Stačí jen říct jednomu z těchto džentlmenů, že to chceš udělat, a oni tě pustí. Pak se ze své oběti napiješ a budeš probuzena jako jedna z nás. Kdo z vás dvou se k tomu odhodlá první, bude volný. Ten druhý poslouží mně a Eleně za večeři."
V místnosti zavládlo ticho.
"Ne," řekl Christian. "V žádným případě nezabiju nikoho ze svých kamarádů. Je mi jedno, co uděláš. Klidně umřu první."
Izajáš ledabyle mávl rukou. "Je snadné být statečný, když nemáš hlad. Zkus být pár dní bez potravy... a uvidíš, že ti tři ti začnou připadat velice chutní. A to vskutku jsou. Dhampýři jsou delikatesa. Někteří je dokonce mají radši než Moroje, a ačkoli já tento názor nesdílím, rozmanitost chutí určitě ocením."
Christian se zamračil.
"Nevěříš mi?" ušklíbl se Izajáš. "Pak mi dovol, abych ti to dokázal." Přešel zase k nám. Došlo mi, co se chystá udělat, a promluvila jsem, aniž bych si to pořádně promyslela.
"Použij mě," vyhrkla jsem. "Napij se ze mě."
Izajášův samolibý výraz na okamžik znejistěl. Obočí mu vyjelo nahoru. "Nabízíš se dobrovolně?"
"Už jsem to dělala. Nechala jsem Moroje, aby ze mě pili. Nevadí mi to. Líbí se mi to. Nech ostatní na pokoji."
"Rose!" vykřikl Mason.
Nebrala jsem ho na vědomí a jenom úpěnlivě hleděla na Izajáše. Nechtěla jsem, aby ze mě pil. Už z toho pomyšlení se mi dělalo špatně. Ale už jsem s tím měla zkušenosti, tak bych byla radši, kdyby pil ze mě a ušetřil Masona a Eddieho.
Když si mě měřil, z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst. Asi na vteřinu jsem myslela, že to udělá, ale nakonec zavrtěl hlavou.
"Ne. Tebe ne. Tebe ještě ne."
Kousek popošel a zastavil se před Eddiem. Škubla jsem svýma spoutanýma rukama tak silně, až se mi pouta bolestivě zaryla do kůže. Nepovolila. "Ne! Nech ho!"
"Ticho," štěkl Izajáš, aniž by se na mě podíval. Jednu ruku položil Eddiemu na tvář. Ten se celý třásl a bledl. Myslela jsem, že snad omdlí hrůzou. "Můžu to udělat lehce, nebo bolestivě. Vše závisí na tvém mlčení."
Chtěla jsem křičet, vynadat Izajášovi do různých jmen a vyhrožovat mu. Jenže jsem nemohla. Očima jsem těkala po místnosti v naději, že snad objevím nějaký východ, ale už jsem to tu prohlížela poněkolikáté. Nic tu nebylo. Jen holé bílé zdi. Žádná okna. U jediných dveří stál hlídač. Byla jsem stejně bezmocná jako ve chvíli, kdy nás zatáhli do dodávky. Bylo mi do breku, spíš ale z beznaděje než ze strachu. Co bych to byla za strážkyni, kdybych nedokázala ochránit svoje kamarády?
Ale navenek jsem se chovala klidně. Izajáš se zatvářil spokojeně. Fosforeskující osvětlení dodávalo jeho pleti nezdravý šedý nádech a zdůrazňovalo jeho černé kruhy pod očima. Chtěla jsem ho praštit.
"Dobře," usmál se na Eddieho a přidržel jeho obličej u svého tak, že se vzájemně dívali do očí. "Nebudeš se bránit, že ne?"
Jak už jsem říkala, Lissa byla dobrá v nátlaku. Ale tohle by nedokázala. Během vteřiny se Eddie začal usmívat.
"Ne. Nebudu se bránit."
"Dobře," zopakoval Izajáš. "Dobrovolně mi nastavíš krk, že ano?"
"Samozřejmě," odvětil Eddie a naklonil hlavu na stranu.
Izajáš k němu sklonil rty a já se odvrátila. Radši jsem se zadívala na zem, tohle jsem vidět nechtěla. Slyšela jsem Eddieho vydat tiché šťastné zasténání. Pití samo o sobě bylo relativně tiché – žádné srkání ani chlemtání.
"Tak."
Když Izajáš znovu promluvil, podívala jsem se na něj. Ze rtů mu skapávala krev, tak si je olízl. Ránu na Eddieho krku jsem neviděla, ale předpokládala jsem, že bude hrozná a krvavá. Mia a Christian to pozorovali s očima vykulenýma strachem a fascinací. Eddieho zrak byl zastřený, šťastný a zdrogovaný od endorfinů i od nátlaku.
Izajáš se narovnal a usmál se na Moroje, při čemž si olizoval ze rtů poslední zbytky krve. "Vidíte?" pověděl jim a vykročil ke dveřím. "Je to takhle jednoduché."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře