20.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.09 |

 Potřebovali jsme nějaký plán na útěk a potřebovali jsme ho rychle. Jenže mě napadaly jedině věci, které jsme nemohli ovlivnit. Jako třeba, kdyby nás tu nechali samotné – mohli bychom se nějak odplížit. Nebo kdyby nás hlídal nějaký blbec, kterého bychom snadno obalamutili a utekli mu. Nebo kdyby nás aspoň špatně svázali a my se mohli osvobodit.

Jenže nic z toho se nestalo. Ani po skoro čtyřiadvaceti hodinách se naše situace nezměnila. Pořád jsme byli vězni, pořád spoutaní. Naši věznitelé byli stále ve střehu, skoro jako skupinka strážců. Skoro.
Nejblíž jsme se dostali ke svobodě cestou na záchod. I u toho nás přísně hlídali, což bylo ukrutně ponižující. Nedali nám žádné jídlo ani vodu. Bylo to sice drsné, ale dhampýři jakožto směska člověka a vampýra něco vydrží. Dokázala jsem to nepohodlí přetrpět, i když jsem se celkem rychle dopracovala do stavu, kdy bych vraždila pro cheeseburger a pořádně mastné hranolky.
Mia a Christian... to měli o něco těžší. Morojové dokážou přežít týdny bez jídla a vody, pokud ovšem dostávají krev. Bez krve vydrží jen pár dní a pak zeslábnou a začne jim být zle. Takhle to bylo i s Lissou, když jsme žily mimo Akademii a já jí nemohla dávat krev každý den.
Když vezmete Morojům jídlo, krev a vodu, moc toho nevydrží. Já měla prostě jenom hlad, ale Mia a Christian hlady přímo umírali. V obličejích už byli vyzáblí a oči se jim leskly jako při horečce. Izajáš to svými občasnými návštěvami jen zhoršoval. Pokaždé přišel dolů a tím svým znervózňujícím způsobem se s námi bavil. Než potom odešel, zase se napil z Eddieho. Při třetí návštěvě jsem zaregistrovala, že Mia a Christian u toho prakticky slintají. Eddie byl vyhladovělý a dost mimo z těch endorfinů, takže si nejspíš ani neuvědomoval, kde jsme.
V těch podmínkách jsem nedokázala normálně usnout, ale druhý den mi čas od času začala padat hlava. Jednou se mi dokonce něco zdálo, což mě překvapilo; bylo mi divné, že jsem v těch otřesných podmínkách tak hluboce usnula.
V tom snu – a dobře jsem si uvědomovala, že je to sen – jsem stála na pláži. Chvilku mi trvalo, než jsem tu pláž poznala. Nacházela se na pobřeží v Oregonu – byla písčitá a vyhřátá, do dáli se táhl Tichý oceán. Když jsme s Lissou žily v Portlandu, jednou jsme se tam vypravily. Byl nádherný den, ale Lisse dělalo problémy pobývat na tak ostrém slunečním světle. Tím pádem náš pobyt na pláži netrval dlouho. Mrzelo mě to a přála jsem si, abych tam mohla zůstat déle a pořádně si to tam užít. Teď jsem měla světla a tepla, kolik jsem jen chtěla.
"Malá dhampýrko," ozvalo se za mnou. "Už je čas."
S údivem jsem se otočila a uviděla Adriana Ivaškova. Byl oblečen v odstínech khaki, měl na sobě plandavou košili – to byl pro něj dost neobvyklý styl – a neměl boty. Vítr mu cuchal hnědé vlasy. Ruce měl zabořené v kapsách, když si mě prohlížel se svým typickým úšklebkem.
"Pořád máš svou ochranu," dodal.

Zamračila jsem se a pomyslela si, že mi tak zírá na prsa. Pak jsem si ale uvědomila, že se mi dívá na břicho. Měla jsem na sobě džíny a vršek od plavek a z pupíku mi opět visel přívěsek s okem. Čotky jsem měla kolem zápěstí.
"A ty jsi zase na slunci," řekla jsem. "Takže to je nejspíš tvůj sen."
"Je to náš sen."
Zavrtěla jsem prsty u nohou v písku. "Jak můžou mít dva lidi společný sen?"
"Lidi mají společné sny neustále, Rose."
Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. "Musím vědět, cos myslel tím, když jsi mi řekl, že mám kolem sebe temnotu. Co to znamená?"
"Upřímně, nevím. Každý má kolem sebe světlo, až na tebe. Ty máš stíny. Vzala sis je od Lissy."
Byla jsem čím dál zmatenější. "Nechápu."
"Teď ti to nemůžu vysvětlit," pověděl mi. "Proto tady nejsem."
"Ty jsi tady z nějakýho důvodu?" dotázala jsem se a pohledem bloudila v modrošedých vodách. Bylo to hypnotizující. "Ty tady nejsi... jenom tak?"
Přistoupil ke mně, chytil mě za ruku a přiměl mě podívat se na něj. Už se netvářil pobaveně. Byl smrtelně vážný. "Kde jsi?"
"Tady," odpověděla jsem zmateně. "Stejně jako ty."
Adrian zavrtěl hlavou. "Ne, na to se neptám. Ve skutečném světě. Kde jsi?"
Skutečný svět? Pláž kolem nás pojednou vypadala rozmazaně, jako nějaký zrychlený film. Po chvilce se všechno zase uklidnilo. Potrápila jsem svůj mozek. Skutečný svět. Přicházely ke mně jednotlivé obrazy. Židle. Stráže. Pouta.
"Ve sklepě..." vypravila jsem ze sebe pomalu. Krásu toho okamžiku najednou narušilo to, že jsem si na všechno jasně vzpomněla. "Pane Bože, Adriane. Musíš pomoct Mie a Christianovi. Já nemůžu..."
Adrian mi stiskl ruku víc. "Kde?" To slovo se ozvalo znovu a tentokrát už neznělo tak soustředěně. Zanadával. "Rose, kde jsi?"
Svět se začal rozmělňovat. I Adrian se začal rozmělňovat.
"Ve sklepě. V domě. Ve..."
Byl pryč. Probudila jsem se. Zvuk otevírajících se dveří mě okamžitě vrátil zpátky do reality.
Dovnitř vplul Izajáš s Elenou v závěsu. Musela jsem se ovládat, abych se při pohledu na ni nezašklebila. On byl arogantní a zlý, ale musel takový být, protože byl vůdce. Měl sílu a moc a byl krutý. Ale Elena? Ta byla služka. Vyhrožovala nám a trousila sarkastické poznámky, ale nebyla ničím víc než jeho poskokem.
"Dobrý den, děti," pozdravil. "Jak se dneska máte?"
Odpovědí mu byly jen naše neústupné výrazy.
S rukama za zády přešel k Mie a Christianovi. "Žádné změny od mé poslední návštěvy? Dáváte si pořádně načas a Elenu už to rozčiluje. Je velice hladová, jak vidíte, ale asi ne tak hladová jako vy dva."
Christian přimhouřil oči. "Táhni do hajzlu," procedil skrz zuby.
Elena zavrčela a vymrštila se vpřed. "Neopovažuj se..."
Izajáš jen mávl rukou. "Nech ho. Znamená to pouze, že si počkáme o chvíli déle. Ale musím uznat, že to čekání je velmi zábavné."
Elena ostře pohlédla na Christiana.
"Upřímně," pronesl Izajáš, který jej také sledoval. "Nemůžu se rozhodnout, co by se mi líbilo víc: zabít vás, nebo vás přidat k nám. Obě možnosti skýtají pobavení svého druhu."
"Neunavuje tě už to tvoje věčný žvanění?" zeptal se Christian.
Izajáš se nad tím zamyslel. "Ne. Ani ne. A tohle mě taky neunavuje."
Otočil se a došel k Eddiemu. Chudák Eddie už ani nedokázal sedět rovně po té několikanásobné ztrátě krve. A co bylo horší, Izajáš už ani nemusel používat nátlak. Eddieho obličej se rozzářil v připitomělém úsměvu, jak se nemohl dočkat dalšího kousnutí. Byl zfetovaný jako dárce.
Vřel ve mně vztek a odpor.
"Sakra!" zařvala jsem. "Nech ho!"
Izajáš se po mně ohlédl. "Buď ticho, děvče. Nepřipadáš mi ani zdaleka tak zábavná jako tady pan Ozera."
"Jo?" zavrčela jsem. "Když ti tak lezu na nervy, tak použij mě, aby sis přišel na svý. Kousni radši mě. Ukaž mi, kam patřím, a taky mi předveď, jakej jsi tvrďák."
"Ne!" vykřikl Mason. "Použij mě."
Izajáš obrátil oči v sloup. "Dobrý Bože. Jaká šlechetná kořist. Jste jako tři mušketýři, že ano?"
Poodešel od Eddieho a jedním prstem zdvihl Masonovi hlavu. "Ale ty," řekl Izajáš, "tys to nemyslel vážně. Ty ses nabídl jen kvůli ní." Pustil Masona a stoupl si přede mě. Shlížel na mě těma svýma černočernýma očima. "A ty... Zprvu jsem ti taky moc nevěřil, ale teď?" Klekl si, takže se ocitl v mojí úrovni. Odmítala jsem uhnout pohledem, přestože jsem si uvědomovala, že mi hrozí nátlak. "Řekl bych, že to myslíš opravdu vážně. A nejsou za tím jen ušlechtilé úmysly. Ty to zkrátka chceš. Vážně už z tebe dřív pili." Jeho hlas byl magický. Hypnotický. Nepoužíval přímo nátlak, ale rozhodně ho obklopovalo jakési nepřirozené charizma. Jako Lissu a Adriana. Visela jsem mu na rtech. "Nejspíš mnohokrát," dodal.
Naklonil se ke mně, až jsem na krku ucítila jeho horký dech. Jakoby z dálky jsem slyšela Masona něco křičet, ale jediné, co jsem si uvědomovala, bylo, jak se Izajášovy zuby blíží k mé kůži. Během posledních pár měsíců jsem byla kousnutá jen jednou, když to Lissa nutně potřebovala. Předtím mě kousala minimálně dvakrát týdně po dva roky. Až nedávno mi začalo docházet, jak moc závislá jsem na tom byla. Na světě neexistuje nic – nic –, co by se podobalo kousnutí Moroje. Je to, jako když vás zaplaví neskonalé blaho. Strigojí kousnutí je samozřejmě ještě mocnější...
Polkla jsem. Náhle jsem si začala uvědomovat svůj těžký dech a rychle tlukoucí srdce. Izajáš se zasmál hlubokým smíchem.
"Ano. Jsi na nejlepší cestě stát se krvavou děvkou. To máš ale smůlu, protože já ti nedám to, co chceš."
Vycouval a já se na židli předklonila. Bez dalšího zdržování přistoupil k Eddiemu a pil. Nemohla jsem se na to dívat, ale tentokrát kvůli své závisti, a ne kvůli znechucení. Hořela ve mně touha. Prahla jsem po tom kousnutí, toužila jsem po něm každou částečkou svého těla.
Když Izajáš skončil, vydal se ke dveřím, ale pak se zastavil. Promluvil k Mie a Christianovi. "Nemeškejte," varoval je. "Zvažte svou možnost zachránit se." Pohodil hlavou směrem ke mně. "Tady dokonce máte oběť, která se hlásí dobrovolně."
Odešel. Christian se mi přes celou místnost zadíval do očí. V obličeji vypadal ještě vyzábleji než před několika hodinami. V jeho očích se zračil hlad. Uvědomovala jsem si, že toužím po tom jeho hlad nasytit. Bože. Byli jsme v pasti. Christian si to patrně uvědomil také. Zvlnil rty do hořkého úsměvu.
"Nikdy jsi nevypadala tak dobře, Rose," řekl, než ho hlídač okřikl, aby byl zticha.
Během dne jsem si párkrát zdřímla, ale Adrian už se do mých snů nevrátil. Zatímco jsem balancovala na hraně vědomí, přihodila se mi dobře známá věc: vklouzla jsem Lisse do hlavy. Po těch dvou příšerných dnech mi v její mysli bylo, jako bych se vrátila domů.
Nacházela se v jednom ze sálů na ubytovně, který byl ovšem prázdný. Seděla na zemi u zdi. Byla nervózní. Čekala na něco – nebo spíš na někoho. Po několika minutách vešel dovnitř Adrian.
"Ahoj, sestřenko," pozdravil ji tím svým způsobem. Usedl vedle ní a kolena si skrčil pod bradu. Evidentně se nestaral o to, aby si nezničil svoje drahé kalhoty. "Promiň, že jdu pozdě."
"To nic," odpověděla.
"Nevědělas, že jsem tady. To až když jsi mě uviděla, že?"
Zklamaně zavrtěla hlavou. Připadala jsem si ještě zmateněji.
"A když tu se mnou sedíš..., vážně sis ničeho nevšimla?"
"Ne."
Pokrčil rameny. "Doufám, že to přijde brzy."
"Jak to vnímáš?" zeptala se a bylo znát, že celá hoří zvědavostí.
"Víš, co je to aura?"
"Něco jako... světelný obal kolem lidí, ne? Něco z New Age?"
"Tak nějak. Každý má kolem sebe spirituální energii, která z něj vyzařuje. Teda skoro každý." Jeho zaváhání mě přimělo k úvahám, jestli tím mínil mě a to, že jsem údajně obklopená temnotou. "Z barvy a tvaru se toho můžeš o člověku dozvědět spoustu..., teda když někdo aury opravdu vidí."
"Ale ty je vidíš," připomněla mu. "Poznáš z mojí aury, že používám éter?"
"Ta tvoje je převážně zlatá. Jako moje. Může se zabarvit i do jiných barev, to záleží na momentální situaci, ale zlatá u tebe bude vždycky převládat."
"Kolik znáš lidí, jako jsme my?"
"Moc ne. Potkávám je jen občas. Většinou si to nechávají pro sebe. Ty jsi vlastně první, s kým se o tom bavím. Ani jsem nevěděl, že se tomu říká éter. Kéž bych o tom věděl, když jsem neměl žádnou specializaci. Myslel jsem, že jsem nějaká zrůda."
Lissa zvedla ruku a pozorovala ji. Snažila se uvidět záři, která ji obklopuje. Nic. S povzdechem nechala ruku zase klesnout.
A vtom mi to došlo.
Adrian taky využívá éter. Proto byl na Lissu tak zvědavý, proto s ní chtěl mluvit a pořád se vyptával na naše pouto a na její specializaci. Taky to vysvětlovalo spoustu dalších věcí – třeba to jeho charizma. Ani já mu nedokázala uniknout, když jsem byla v jeho blízkosti. Ten den, kdy jsme s Lissou byly v jeho pokoji, použil nátlak – takhle přinutil Dimitrije, aby mu to jen tak prošlo.
"Takže tě konečně pustili?" ujistil se Adrian.
"Jo. Konečně se usnesli, že vážně nic nevím."
"Dobře," zhodnotil to. Zamračil se a já si uvědomila, že tentokrát je pro změnu střízlivý. "A určitě nic nevíš?"
"Už jsem ti to říkala. Nedokážu udělat, aby pouto fungovalo opačným směrem."
"Hmm. Ale musíš to dokázat."
Lissa vypěnila. "Myslíš, že něco tajím? Kdybych ji uměla najít, tak ji najdu!"
"Já vím, ale když to pouto máte, znamená to, že je mezi vámi silné spojení. Využij ho k tomu, abys k ní promluvila ve snech. Zkoušel jsem to, ale nevydržím to tak dlouho, abych..."
"Cos to řekl?" vyjekla Lissa. "Promluvit k ní ve snech?"
Zatvářil se zmateně. "Jasně. Copak to neumíš?"
"Ne! Děláš si srandu? Jak je to vůbec možný?"
Moje sny...
Vybavila jsem si, že Lissa jednou vykládala o nevysvětlitelném jevu, který se občas Morojům přihodí. Moc éteru může sahat za uzdravování a člověk pak může dělat věci, o nichž se zatím nic moc neví. Napadlo mě, že Adrianova přítomnost v mých snech asi žádná náhoda nebyla. Dokázal se mi dostat do hlavy, dost možná podobným způsobem, jako jsem se já ocitala v Lissině mysli. To pomyšlení mě zneklidňovalo. A pro Lisu to bylo skoro nepochopitelné.
Prohrábl si rukou vlasy, zaklonil hlavu a zadíval se na křišťálový lustr nad sebou. "Fajn. Takže nevidíš aury a nemluvíš s lidmi ve snech. Co teda umíš?"
"Já... umím léčit lidi. Zvířata. Rostliny taky. Umím vrátit do života to, co už umřelo."
"Vážně?" Zdálo se, že to na něj udělalo dojem. "Dobře. Připisuju ti to k dobru. Co dál?"
"No..., umím používat nátlak."
"To umíme všichni."
"Ne, já to dělám doopravdy. Není to tak těžký. Dokážu přimět lidi, aby udělali, co chci – dokonce i špatný věci."
"To já taky." Oči se mu rozzářily. "Uvažuju, co by se asi stalo, kdybys to vyzkoušela na mně."
Zaváhala a bezmyšlenkovitě přejela rukou po vzorkovaném rudém koberci. "Ale... já nemůžu."
"Vždyť jsi právě řekla, že bys mohla."
"Můžu – ale ne teď. Beru léky... na depky a další věci. Úplně mě to odřízlo od magie."
Rozhodil rukama do vzduchu. "Tak jak tě potom můžu naučit lézt lidem do snů? Jak jinak najdeme Rose?"
"Koukni," zavrčela vztekle. "Nechci ty prášky brát. Ale když je neberu..., dělám fakt šílený věci. Nebezpečný věci. To s tebou udělá éter."
"Já neberu nic a jsem v pohodě," namítl.
Došlo mi, že v pohodě rozhodně není. Lissa si to taky uvědomovala.
"Když přišel Dimitrij k tobě do pokoje, choval ses fakt divně," připomněla mu. "Začal jsi něco blábolit a nedávalo to smysl."
"Jo tohle? Aha... Občas se mi to stává. Ale není to nijak často. Tak sotva jednou za měsíc." Znělo to upřímně.
Lissa na něj koukala a znovu o tom uvažovala. Co když to Adrian zvládá? Co když dokáže využívat éter bez prášků a bez zničujících vedlejších účinků? To bylo právě to, v co doufala. Navíc si ani nebyla jistá, jestli ty léky pořád ještě fungují...
Usmál se, jelikož mu bylo jasné, o čem přemýšlí.
"Tak co ty na to, sestřenko?" zeptal se. Nemusel použít nátlak. Jeho nabídka byla lákavá sama o sobě. "Můžu tě naučit všechno, co umím, když budeš schopná používat magii. Chvíli potrvá, než se ti ty léky vyloučí z těla, ale potom..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře