21.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.10 |

 Tak o tohle jsem ani v nejmenším nestála. S čímkoli jiným bych se dokázala nějak vyrovnat. Kdyby jí Adrian vlepil facku nebo ji nutil kouřit ty svoje trapné cigarety, s čímkoli. Jen tohle ne – aby Lissa přestala brát svoje léky. Přesně tomu jsem chtěla zabránit.

Pomalu jsem se vymanila z její hlavy a vrátila se do své vlastní žalostné situace. Chtěla jsem se dovědět, jak se to s Lissou a Adrianem vyvíjí dál, ale teď by ničemu neprospělo, kdybych je sledovala. Dobře. Teď už opravdu potřebuju plán. Potřebuju něco udělat. Dostat nás odtud. Jenže když jsem se rozhlížela kolem sebe, žádná zázračná možnost úniku se nenabízela. Následujících několik hodin jsem strávila uvažováním a spekulováním.
Dnes nás hlídali tři chlapi. Tvářili se trochu znuděně, ale ne natolik, aby jim bylo všechno jedno. Eddie vypadal, že je v bezvědomí, a Mason nepřítomně zíral na podlahu. Na druhé straně místnosti Christian nekoukal na nic konkrétního a Mia vypadala, že spí. V krku jsem měla tak sucho, že mě v něm bolelo, ale přesto jsem se málem zasmála, když jsem si vzpomněla, jak jsem jí říkala, že vodní magie je k ničemu. V boji se to sice moc nehodí, ale teď bych dala cokoli za to, kdyby vykouzlila nějakou...
Magie.
Proč mě to nenapadlo už dřív? Nejsme bezmocní. Aspoň ne tak úplně.
Pomalu se mi v mysli rozvíjel plán – pravděpodobně dost šílený, ale žádnou lepší možnost nemáme. Srdce se mi už předem bláznivě rozbušilo. Radši jsem rychle nahodila klidný výraz, aby si naši hlídači nevšimli, že se náhle tvářím nadšeně. Christian se na mě díval přes celou místnost. Zaznamenal ten můj vteřinový nadšený výraz a bylo mu jasné, že jsem na něco přišla. Zvědavě mě pozoroval, stejně jako já připraven okamžitě se vrhnout do akce.
Bože. Jak tohle zvládneme? Potřebovala jsem, aby mi pomohl, ale neměla jsem možnost mu sdělit, co mám v plánu. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli mi vůbec dokáže pomoct – byl dost zesláblý.
Zadívala jsem se mu do očí a pohledem se mu snažila sdělit, že se něco bude dít. Tvářil se sice nechápavě, ale v jeho očích jsem viděla odhodlání. Poté, co jsem se přesvědčila, že žádný z hlídačů se nedívá přímo na mě, trošku jsem se nadzvedla a nepatrně zatáhla za svoje pouta. Otočila jsem hlavu dozadu, jak to jen šlo, a pak se znovu podívala na Christiana. Zamračil se a já svoje gesto zopakovala.
"Hej!" hlasitě jsem zařvala. Mia i Mason sebou trhli leknutím. "To nás, chlapi, vážně necháte vyhladovět? Nemůžeme dostat aspoň vodu?"
"Drž hubu," odvětil jeden ze strážných. To byla ostatně standardní odpověď, kdykoli někdo z nás něco řekl.
"No tak." Snažila jsem se, aby to vyznělo co nejpodlézavěji. "Aspoň loka něčeho. Pálí mě v krku. Mám ho v jednom ohni." Při posledních slovech jsem střelila pohledem po Christianovi a pak jsem se zase zadívala na hlídače.
Podle mého očekávání se zvedl ze židle a sklonil se nade mnou.

"Nenuť mě to opakovat," zavrčel. Netušila jsem, jestli by opravdu udělal něco násilného, a nijak jsem netoužila ho k tomu popichovat. Svého už jsem dosáhla. Pokud Christian mou narážku pochopil, nic víc už jsem stejně udělat nemusela. Nahodila jsem vyděšený výraz a mlčela.

Strážný se vrátil na svoje místo a po chvíli ze mě spustil zrak. Znovu jsem se podívala na Christiana a škubla svými pouty. No tak, no tak, v duchu jsem ho povzbuzovala. Dej si to dohromady, Christiane.
Náhle mu vyjelo obočí a on na mě v naprostém údivu vyvalil oči. Výborně. Zjevně na něco přišel. Jenom jsem doufala, že na totéž, co já. Tázavě na mě pohlédl, jako by se chtěl ujistit, jestli to opravdu myslím vážně. Přikývla jsem. Na okamžik se zamračil a pak se zhluboka nadechl.
"Dobře," prohlásil. Všichni znovu nadskočili.
"Drž hubu," odpověděl automaticky jeden z hlídačů. Znělo to unaveně.
"Ne," řekl Christian. "Jsem připraven. Připraven k pití."
Všichni včetně mě na několik úderů srdce strnuli. Tohle jsem zrovna neměla na mysli.
Velitel stráží vstal. "Nezkoušej s náma vyjebat."
"To ne," odpověděl Christian. Měl zoufalý, horečnatý pohled, který asi moc předstírat nemusel. "Už jsem z toho unavenej. Chci odtud vypadnout a nechci umřít. Budu pít – a chci ji." Kývl hlavou ke mně. Mia zděšeně vyjekla. Mason zařval na Christiana něco, za co by ho ve škole vyloučili.
Tohle jsem rozhodně neměla v plánu.
Ostatní dva hlídači se tázavě podívali na svého velitele. "Máme dojít pro Izajáše?" zeptal se jeden z nich.
"Myslím, že tu není," odvětil velitel. Několik vteřin si Christiana prohlížel a pak dospěl k rozhodnutí. "A nechci ho otravovat pro případ, že by to byl nějakej fór. Pusťte ho a uvidíme."
Jeden z těch chlapů vytáhl ostré kombinačky. Přešel za Christiana a sehnul se. Zaslechla jsem prasknutí, jak plastová pouta povolila. Hlídač chytil Christiana za paži a vláčel ho ke mně.
"Christiane," vykřikl Mason rozzuřeným hlasem. Zápasil se svými pouty, až se jeho židle třásla. "Zbláznil ses? Nedělej to!"
"Lidi, vy musíte umřít, ale já ne," vyštěkl Christian a pohodil hlavou, aby mu černé vlasy nepadaly do očí. "Jinak se z toho nevykroutím."
Nevěděla jsem, co se vlastně děje, ale jedním jsem si byla jistá. Kdybych skutečně měla umřít, určitě bych měla dávat najevo mnohem víc pocitů. Dva hlídači si stoupli k Christianovi, každý z jedné strany, a bedlivě ho pozorovali, když se ke mně skláněl.
"Christiane," zašeptala jsem. Samotnou mě překvapilo, jak snadné je znít vyděšeně. "Nedělej to."
Usmál se tím svým hořkým úsměvem, který tak mistrně ovládal. "My dva jsme se nikdy neměli moc v lásce, Rose. Pokud musím někoho zabít, pak to klidně můžeš být ty." Jeho slova byla ledová, výstižná. Uvěřitelná. "A navíc myslím, žes to chtěla."
"Tohle ne. Prosím tě, ne..."
Jeden z chlapů Christiana postrčil. "Buď s ní už skoncuj, nebo se vrať zase na místo."
Christian s úsměvem pokrčil rameny. "Promiň, Rose. Tak jako tak stejně umřeš. Proč teda neumřít pro dobrou věc?" Sklonil obličej až k mému hrdlu. "Nejspíš to bude bolet," dodal.
O tom jsem pochybovala. Pokud se opravdu chystá to udělat... Přece to ale neudělá, že ne? Nervózně jsem si poposedla. Když už nic jiného, tak pokud z vás někdo vysaje všechnu krev, dostane se vám při tom do těla tolik endorfinů, že bolest ani nevnímáte. Je to jako usínání. Tohle byla samozřejmě jen moje spekulace. Lidé, kteří zemřeli na upíří kousnutí, se nevrátili zpátky, aby své zážitky popsali.
Christian se mazlil s mým krkem, obličej si částečně schoval pod moje vlasy. Rty se mi otíral o kůži stejně něžně, jako když se líbal s Lissou. O chviličku později jsem na kůži ucítila ostré hroty jeho špičáků.
A pak jsem ucítila bolest. Opravdovou bolest.
Ale nevycházela z kousnutí. Jenom mi tiskl zuby ke kůži, ale nezabořil je. Jazykem mi kroužil po krku, ale nebyla tam žádná krev, kterou by mohl vysát. Připadalo mi to spíš jako nějaký dost divný a ujetý polibek.
Ta bolest vycházela z mých zápěstí. Pálilo to. Christian použil magii, aby mi roztavil umělohmotná pouta, jak jsem to po něm chtěla. Pochopil moje sdělení. Plast se rozehříval čím dál víc, zatímco Christian předstíral, že ze mě pije. Kdyby se někdo podíval pozorněji, odhalil by, že to dělá jenom jako, ale naštěstí měl Christian obličej schovaný v mých vlasech, takže ho stráže pořádně neviděly.
Věděla jsem, že plast je těžké roztavit, ale až teď mi došlo, jak moc je to těžké. Vyžadovalo to vysokou teplotu, která poškodí bezprostřední okolí. Bylo to jako máčet si ruce ve žhavé lávě. Plastová pouta se mi vpalovala do kůže. Zavrtěla jsem se a doufala, že si tak aspoň trošku ulevím od bolesti, jenže nezabralo to. Když jsem se ale pohnula, zaznamenala jsem, že pouta jsou o něco volnější. Hmota měkla. Výborně. To bylo něco. Teď to musím vydržet ještě chvilku. Zoufale jsem se snažila soustředit na Christianovo předstírané pití a nějak se rozptýlit. Fungovalo to asi pět vteřin. Protože mě nekousal doopravdy, neměla jsem v krvi endorfiny, které by zablokovaly tu příšernou vzrůstající bolest. Zakňourala jsem, nejspíš proto, aby byl můj výkon přesvědčivější.
"Nemůžu tomu uvěřit," zabrblal jeden hlídač. "On to vážně dělá." Za nimi jsem slyšela Miin pláč.
Pálení bylo čím dál nesnesitelnější. Nikdy v životě jsem nezažila takovou bolest, a to už mám něco za sebou. Začalo hrozit, že bolestí omdlím.
"Hele," ozval se najednou strážný. "Co je to za smrad?"
Byl to pach tavícího se plastu. Nebo možná mého spáleného masa. Na tom už ale nezáleželo, protože jakmile jsem pohnula rukama tentokrát, lepkavá roztavená pouta povolila.
Měla jsem deset vteřin momentu překvapení a taky jsem je využila. Vymrštila jsem se ze židle, při čemž jsem Christiana odstrčila dozadu. Jeho prázdné místo teď hlídali dva chlapi, z nichž jeden pořád třímal v ruce kombinačky. Jediným pohybem jsem mu je vyrvala z ruky a vrazila do tváře. Bublavě zařval, ale já nečekala, abych sledovala, co se s ním děje. Můj moment překvapení se rychle chýlil ke konci, takže jsem nemohla marnit čas. Jakmile jsem pustila kombinačky, praštila jsem toho druhého chlapa. Moje kopance bývaly obvykle silnější než rány rukou – zasáhla jsem ho natolik tvrdě, že ho to překvapilo a zapotácel se.
To už se rozhýbal k akci i velitel stráží. Přesně jak jsem se obávala, měl pistoli a neváhal ji použít. "Ani hnout!" zařval a zamířil na mě.
Strnula jsem. Ten, kterého jsem praštila, ke mně přišel a popadl mě za paži. Ten druhý se pořád válel na zemi a kvílel. Velitel na mě nepřestával mířit. Začal cosi povídat, ale najednou zařval. Zbraň se oranžově rozzářila a vypadla mu z ruky. V místech, kde ji držel, měl úplně spálenou kůži. Došlo mi, že Christian rozpálil kov. Jo. Tuhle magii jsme měli použít hned na začátku. Jestli se z tohohle dostaneme, budu vášnivou zastánkyní Tašina nápadu. Morojové mají v sobě tak hluboko zakořeněn antimagický postoj, že nás dosud vůbec nenapadlo použít magii jako zbraň. Bylo to hloupé.
Otočila jsem se k chlapovi, který mě držel. Asi nečekal, že holka jako já bude tak bojovat, a navíc byl zděšený z toho, co se přihodilo jeho druhovi a co se stalo s bouchačkou. Odstoupila jsem od něj natolik, abych ho mohla pořádně kopnout do břicha. Ten kopanec by mi ve škole vysloužil jedničku. Zachroptěl a odletěl až ke zdi, kde se svezl k zemi. Ve vteřině jsem byla u něj. Popadla jsem ho za vlasy a udeřila mu hlavou o zem tak tvrdě, že ztratil vědomí, ale nezabila jsem ho.
Ihned jsem zase vyskočila a udivilo mě, že velitel po mně ještě nejde. Nemělo by mu trvat tak dlouho, aby se vzpamatoval z šoku ze své rozžhavené zbraně. Když jsem se otočila, v místnosti panovalo ticho. Velitel ležel na zemi v bezvědomí a skláněl se nad ním právě osvobozený Mason. Opodál stál Christian s kombinačkami v jedné ruce a s pistolí v druhé. Pořád ještě musela být pěkně rozpálená, ale Christianovy schopnosti mu zřejmě poskytovaly i jakousi imunitu proti žáru. Mířil na chlapa, kterému jsem vrazila kleště do obličeje. Byl při vědomí a krvácel. Stejně jako já strnul, když na něj mířila zbraň.
"Do hajzlu," zamumlala jsem, dopotácela se k Christianovi a natáhla ruku. "Dej mi to, než někoho zraníš."
Čekala jsem nějakou kousavou poznámku, ale on mi jen roztřesenýma rukama předal zbraň. Zastrčila jsem si ji za pásek. Jak jsem se tak na Christiana dívala, připadal mi stále bledší. Vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Na někoho, kdo dva dny hladověl, odvedl vynikající magickou práci.
"Mase, přines pouta," poručila jsem. Mason udělal pár kroků ke krabici, v níž naši věznitelé přechovávali zásobu plastových pout. Vyndal z ní tři umělohmotné proužky a ještě něco. S tázavým pohledem mi ukázal lepicí pásku.
"Fajn," řekla jsem.
Připoutali jsme naše únosce k židlím. Při vědomí byl jen jeden, tak jsme ho o něj rychle připravili a nakonec jsme všem zalepili pusy. Nechtěla jsem, aby ztropili povyk, až se proberou.
Poté, co jsme osvobodili Miu a Eddieho, semkli jsme se k sobě a plánovali další krok. Christian a Eddie se sotva drželi na nohou, ale Christian si aspoň uvědomoval, kde je a co se děje. Mia byla celá ubrečená, ale zdálo se, že bude schopná podřídit se pokynům. Já a Mason jsme tím pádem byli nejschopnější v naší skupině.
"Podle hodinek toho chlapa je teď ráno," oznámil. "Takže stačí jen, když se odtud dostanem, a už na nás nemůžou. Teda pokud tu nejsou další lidi."
"Říkali, že Izajáš tady není," ozvala se tiše Mia. "Můžeme vypadnout hned, že jo?"
"Tihle tady byli už několik hodin s náma," připomněla jsem jim. "Mohli se splést. Nemůžeme si dovolit udělat nějakou hloupost."
Mason opatrně otevřel dveře a vyhlédl do prázdné chodby. "Myslíš, že tady dole můžeme objevit nějakej východ?"
"To by nám dost usnadnilo život," povzdechla jsem. Ohlédla jsem se po ostatních. "Zůstaňte tady. My jdeme prozkoumat zbytek sklepa."
"Co když sem někdo přijde?" vyjekla Mia.
"Nepřijde," ujistila jsem ji. Byla jsem si zatraceně jistá, že nikdo jiný ve sklepě není; jinak by přece při tom randálu přiběhl. A kdyby se někdo pokusil sejít ze schodů, slyšeli bychom ho.
Přesto jsme se s Masonem při průzkumu sklepení pohybovali opatrně. Vzájemně jsme si hlídali záda a nakukovali za rohy. Bylo to opravdu bludiště, jak jsem si pamatovala, když nás sem vedli. Zahýbající chodby a spousta místností. Postupně jsme otevírali všechny dveře. Všechny místnosti byly prázdné, jen v některých stála jedna či dvě židle. Zachvěla jsem se při pomyšlení, že všechny sloužily jako vězení, stejně jako místnost, v níž drželi nás.
"Nikde žádný zatracený okno," zabrblala jsem, když jsme skončili s průzkumem. "Musíme jít nahoru."
Zamířili jsme zpět do naší místnosti, ale než jsme tam došli, Mason mě chytil za ruku. "Rose..."
Zastavila jsem se a podívala se na něj. "No?"
Jeho modré oči byly mnohem vážnější, než jsem u něj kdy viděla. Díval se na mě s lítostí. "Fakt jsem to zvoral."
V mysli se mi vynořily všechny události, které nás dostaly až sem. "My jsme to zvorali, Masone."
Povzdechl. "Doufám... Doufám, že až to skončí, sedneme si spolu a všechno to probereme. Neměl jsem se na tebe tak naštvat."
Chtěla jsem mu říct, že je to marné, že když už byl pryč, šla jsem za ním, abych mu řekla, že mezi námi už se to nezlepší. Jenže tahle situace mi nepřipadala jako nejvhodnější doba na rozchod, a tak jsem zalhala.
Stiskla jsem mu ruku. "Taky doufám."
Usmál se a vrátili jsme se k ostatním.
"Dobře. Bude to takhle," začala jsem.
V rychlosti jsem jim nastínila plán útěku a pak jsme se vyplížili ven. Do schodů jsem šla první, za mnou Mia, která podpírala Christiana, a nakonec Mason, jenž prakticky táhl Eddieho.
"Měl bych jít první," poznamenal Mason, když jsme zdolali schody.
"Ani náhodou," štěkla jsem a položila ruku na kliku.
"Jo, ale jestli se něco stane..."
"Mlč, Masone," okřikla jsem ho. Zpražila jsem ho tvrdým pohledem. V tu chvíli jsem si vzpomněla na matčin výraz, když došlo k útoku na Drozdovy. Byla klidná a dokonale se ovládala, přestože věděla, že se děje něco strašlivého. Potřebovali vůdce, stejně jako tahle naše skupinka, a já se ze všech sil snažila, abych se matce vyrovnala. "Jestli se něco stane, dostaň je odtud. Zdrhejte rychle a daleko. A bez hordy strážců se sem nevracejte."
"Ale jestli na nás zaútočí, ty to schytáš první! Co bych měl dělat?" zasyčel. "Nechat tě tady?"
"Ano. Pokud odtud zvládneš dostat ostatní, zapomeň na mě."
"Rose, nenechám tě..."
"Masone." Znovu jsem si představila matku, abych z té představy načerpala sílu a schopnost vést ostatní. "Dokážeš to udělat, nebo ne?"
Hodnou chvíli jsme na sebe zírali, zatímco ostatní zadržovali dech.
"Dokážu," odpověděl strnule. Přikývla jsem a otočila se.
Když jsem otevírala dveře ze sklepa, zaskřípěly. Při tom zvuku jsem se zašklebila. Neodvažovala jsem se ani nadechnout, jenom jsem nehybně zůstala stát na schodech, čekala jsem a naslouchala. Zvláštně zařízený dům vypadal stejně, jako když nás sem přivezli. Okna byla zatemněna roletami, ale u krajů jsem si všimla prosvítajícího denního světla. Slunce mi nikdy nepřipadalo tak úchvatné jako právě teď. Dostat se do jeho svitu znamenalo svobodu.
V domě se neozýval žádný zvuk, ani jsem nezaznamenala pohyb. Rozhlížela jsem se a snažila jsem si vybavit, kde je hlavní vchod. Nacházel se až na druhé straně domu – nebylo to nijak daleko, ale v tu chvíli to pro nás bylo, jako bychom museli překonat bezednou propast.
"Pojď se mnou," zašeptala jsem Masonovi a doufala, že si bude připadat líp, když ho odvelím zezadu.
Předal Eddieho Mie a vykročil za mnou. Rychle jsme se rozhlédli po obýváku. Nic. Cesta až ke dveřím byla volná. Vydechla jsem úlevou. Mason se znovu chopil Eddieho a v neskutečném napětí a nervozitě jsme se všichni vydali vpřed. Bože. My to zvládneme. My to opravdu zvládneme. Nemohla jsem uvěřit našemu štěstí. Ocitli jsme se tak blízko zkáze a unikli jsme jen o vlásek. Byl to jeden z těch momentů, kdy jste neskonale šťastní, že jste naživu, a chcete všechno změnit. Máte druhou šanci a přísaháte, že tentokrát ji nepromarníte. Zjištění, které –
Uslyšela jsem je skoro v tutéž chvíli, kdy jsem je před námi uviděla. Bylo to, jako by se magickou evokací ze vzduchu zhmotnili Izajáš a Elena. Až na to, že jsem věděla, že v tom žádná magie není. Strigojové se zkrátka pohybují takhle rychle. Museli být v jednom z pokojů, který jsme považovali za prázdný – nechtěli jsme ztrácet čas dalším prohledáváním. V duchu jsem na sebe zuřila, že jsme neprohledali celé patro centimetr po centimetru. Vzpomněla jsem si, jak jsem se na Stanově hodině snažila ztrapnit svou matku. "Připadá mi, že jste to nějak zvorali. Proč jste to místo nejdřív neprohledali a neujistili se, že tam není žádný Strigoj? Takhle byste si ušetřit fůru problémů."
Karma je vážně svině.
"Děti, děti," zahlaholil Izajáš. "Takhle hra nefunguje. Porušujete pravidla." Na rtech mu hrál krutý úsměv. Celou tu situaci shledával spíš zábavnou, za žádné ohrožení to nepovažoval. Upřímně? Měl pravdu.
"Rychle a daleko, Masone," zavrčela jsem hlubokým hlasem, aniž bych spustila zrak ze Strigojů.
"Kdyby pohledy mohly zabíjet..." Izajáš povytáhl obočí. "Myslíš, že nás oba vyřídíš sama?" Rozchechtal se. I Elena se zachechtala. Zaťala jsem zuby.
Ne, nemyslela jsem, že je vyřídím oba. Vlastně jsem si byla jistá, že mě zabijí. Ale zároveň jsem věděla, že je dokážu zatraceně zdržet.
Vrhla jsem se na Izajáše, ale pistolí jsem mířila na Elenu. Na lidské stráže bylo snadné zaútočit – ale na Strigoje ne. Viděli, že se blížím, prakticky ještě dřív, než jsem se pohnula. Nicméně nečekali, že budu ozbrojená. Zatímco Izajáš bez sebemenší námahy odrazil můj výpad, vystřelila jsem na Elenu, než mi v tom stihl zabránit. Ta rána mě ohlušila. Elena překvapeně vyjekla bolestí. Mířila jsem jí na břicho, ale trefila jsem ji do stehna. Ale stejně na tom nezáleželo. Ani do jednoho místa by ji zásah nezabil, ale do břicha by ji to bolelo rozhodně víc.
Izajáš mi drtil zápěstí tak pevně, že jsem myslela, že mi zlomí kosti. Upustila jsem bouchačku. Odrazila se od země a zaletěla ke dveřím. Zuřící a ječící Elena se na mě vrhla. Izajáš ji okřikl, aby se trochu ovládala, a ustoupil se mnou z jejího dosahu. Celou tu dobu jsem sebou mlátila, ale nestačilo to, abych se osvobodila, jen jsem si tím přidělala problémy.
A pak se ozval nejsladší ze všech zvuků.
Otevírání domovních dveří.
Mason využil mého útoku, Eddieho nechal s Miou a proběhl kolem mě a běsnících Strigojů ke dveřím, aby je otevřel. Izajáš se bleskurychle otočil tím směrem, ale jakmile ho zasáhlo sluneční světlo, zařval. Ale přestože trpěl, stále měl rychlé reflexy. Uhnul z dosahu světla dál do obýváku, při čemž s sebou stáhl i mě a Elenu – ji chytil za paži a mě za krk.
"Vyveď je ven!" zakřičela jsem.
"Izajáši...," začala Elena, která už se vymanila z jeho sevření.
Třískl se mnou o zem, otočil se a sledoval své unikající oběti. Sotva se mi uvolnil krk, zalapala jsem po dechu. Přes svoje zcuchané vlasy jsem se podívala ke dveřím. Mason zrovna táhl Eddieho přes práh do bezpečí denního světla. Mia a Christian už byli pryč. Za jiných okolností bych vydechla úlevou.
Izajáš se se zuřivým výrazem otočil zase ke mně. Ze své výšky mě pozoroval hrozivýma černýma očima. V obličeji vypadal vždycky děsivě, ale tentokrát pro jeho výraz neexistovalo přirovnání. Ani slovo "nestvůrný" by nebylo výstižné.
Chytil mě za vlasy a vytáhl do výšky. Vykřikla jsem bolestí. Sklonil se a přitiskl ke mně obličej.
"Chceš kousnout, děvče?" dotazoval se. "Chceš být krvavou děvkou? No, to můžeme zařídit. V každém smyslu slova. A nebude to příjemné. Ucítíš všechno. Bude to bolestivé – vždyť víš, že nátlakem dokážu bolest jak zmírnit, tak zesílit. Postarám se o to, aby ti připadalo, že trpíš v těch největších bolestech, jaké jsi kdy zažila. A taky zajistím, aby tvoje umírání trvalo hodně, hodně dlouho. Budeš křičet. Budeš plakat. Budeš mě prosit, abych už to trápení ukončil a zabil tě..."
"Izajáši," vyjekla zoufale Elena. "Tak už ji zabij. Kdybys to udělal dřív, jak jsem ti radila, tohle všechno jsme si mohli ušetřit."
Dál mě pevně svíral, po ní střelil jen pohledem. "Nepřerušuj mě."
"Začínáš být melodramatický," pokračovala. Vážně byla hrozně ukňouraná. Nikdy by mě nenapadlo, že Strigoj může být takový. Bylo to skoro až legrační. "A plýtváš."
"Neodmlouvej," okřikl ji.
"Mám hlad. Chci jenom říct, že bys měl..."
"Pusť ji, nebo tě zabiju."
Všichni jsme se otočili za tím zlověstným a rozzuřeným hlasem. Ve dveřích ve světle stál Mason a držel mou odhozenou pistoli. Izajáš si ho chvilku prohlížel.
"Jistě," řekl nakonec. Znělo to znuděně. "Zkus to."
Mason neváhal. Vystřelil a pálil dál, dokud nevyprázdnil celý zásobník do Izajášovy hrudi. Izajáš sebou trochu cukl při každé kulce, ale jinak se držel na nohou a nepouštěl mě. Uvědomila jsem si, že to je opravdu starý a mocný Strigoj. Kulka do stehna zranila mladou vampýrku, jako byla Elena. Ale Izajáš? Několik zásahů do hrudníku mu způsobilo jen menší nepohodlí.
Masonovi to taky došlo. S tvrdým výrazem odhodil zbraň.
"Vypadni!" zaječela jsem. Pořád stál ve slunečním světle, pořád v bezpečí.
Ale neposlechl mě. Rozběhl se k nám a světlo už ho nadále nechránilo. Začala jsem s Izajášem zápasit ještě usilovněji, abych tak odlákala jeho pozornost od Masona. Nepodařilo se. Když byl Mason asi v půli cesty k nám, Izajáš mě hodil Eleně. Rychle Masona znehybnil, stejně jako před chvílí mě.
Jeho ale nechytil za ruce. Ani ho nepopadl za vlasy, ani neměl dlouhé proslovy o bolestivém umírání. Izajáš jen odrazil útok, oběma rukama sevřel Masonovi hlavu a rychle s ní otočil. Ozvalo se příšerné křupnutí. Masonovy oči se rozšířily. A pak už v nich zbyla jen prázdnota.
Izajáš s netrpělivým povzdechem uvolnil svoje sevření a hodil Masonovo bezvládné tělo k místu, kde mě držela Elena. Tělo přistálo přímo před námi. Do očí mi vhrkly slzy, zatočila se mi hlava a zvedl se mi žaludek.
"Tady máš," oznámil Izajáš Eleně. "Doufám, že to uspokojí tvůj hlad. A nech mi taky něco."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře