22.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.10 |

 Pohltila mě hrůza a děs. Připadalo mi, že se mi scvrkává duše a že v tu chvíli nastane konec světa – protože po tomhle určitě nemůže pokračovat dál. Po tomhle nemůže nic pokračovat dál. Chtěla jsem vykřičet svou bolest do celého vesmíru. Chtěla jsem brečet, dokud se nerozpustím. Chtěla jsem upadnout vedle Masona a zemřít s ním.

Elena mě pustila, protože se zřejmě usnesla, že když budu mezi ní a Izajášem, nepředstavuju pro ně žádné nebezpečí. Otočila se k Masonovu tělu.
A já potlačila svoje pocity. A omezila se na činy.
"Nesahej na něj," zavrčela jsem. Svůj hlas jsem nepoznávala.
Obrátila oči v sloup. "Bože, ty jsi otravná. Izajáš má pravdu – ty opravdu potřebuješ trpět, než umřeš." Odvrátila se, poklekla a převrátila Masonovo tělo na záda.
"Nesahej na něj!" zařvala jsem. Pokusila jsem se ji odstrčit, ale nemělo to žádný účinek. Strkanec mi vrátila, až jsem se zapotácela. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.
Izajáš to sledoval s pobaveným zájmem, ale pak jeho pohled zabloudil na podlahu. Z kapsy mi vypadly čotky od Lissy. Zvedl je. Strigojové se klidně můžou dotýkat posvátných předmětů – báchorky o tom, že se bojí křížů, nejsou pravdivé. Ale nedokážou vstoupit na posvátnou půdu. Obrátil křížek na rubovou stranu a prsty přejel po vyrytém drakovi.
"A, Dragomirové," broukl. "Na ty jsem úplně zapomněl. To ostatně nedá moc práce. Zbyl z nich jen jeden? Nebo dva? To nestojí za to, abych si je pamatoval." Upřel na mě své strašlivé rudé oči. "Znáš někoho z nich? Brzy je budu muset poctít svou návštěvou. Nebude příliš těžké je..."
Náhle jsem uslyšela explozi. Akvárium se rozprsklo, jak z něj vystříkla voda a rozbila sklo. Pár střepů odletělo až ke mně, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Voda splynula se vzduchem a vytvořila nepravidelnou kouli. Ta se začala vznášet prostorem. K Izajášovi. S pokleslou čelistí jsem jenom zírala.
Taky to sledoval, ale tvářil se spíš nechápavě než vyděšeně. Přinejmenším do té doby, než mu ta koule pohltila hlavu a začala ho dusit.
Stejně jako kulky, ani udušení by ho nezabilo. Ale dokáže mu to aspoň pěkně znepříjemnit život.
Vymrštil ruce k obličeji a zoufale se snažil vodu "odtrhnout". Nešlo to. Prsty mu skrz ni proklouzávaly. Elena pustila z hlavy Masona a vyskočila na nohy.
"Co to je?" zaječela. Zatřásla Izajášem v marné snaze ho osvobodit. "Co se to děje?"
Opět jsem potlačila svoje pocity a jenom jednala. Sevřela jsem v ruce obrovský střep z rozbitého akvária. Byl zubatý a ostrý, zařezával se mi do dlaně.
Vyběhla jsem vpřed a zarazila střep do Izajášovy hrudi. Mířila jsem přesně na srdce, které jsem ve škole měla problém lokalizovat. Izajáš přiškrceně zachroptěl a skácel se k zemi. Když z té bolesti ztratil vědomí, oči se mu protočily, až z nich bylo vidět jen bělmo.

Elena na to ohromeně zírala. Byla stejně v šoku jako já, když Izajáš zabil Masona. Izajáš pochopitelně nebyl mrtvý, ale na chvíli jsem ho vyřadila z provozu. Elenin výraz napovídal, že vůbec netušila, že je něco takového možné.
V tom momentě by bylo nejmoudřejší rozběhnout se ke dveřím a pak ven, do bezpečí denního světla. Namísto toho jsem ale vyběhla opačným směrem, ke krbu. Sundala jsem ze zdi jeden z mečů a otočila se zpátky k Eleně. Nemusela jsem chodit daleko, protože si všimla, co dělám, a už se hnala ke mně.
Zuřila a vrčela, snažila se mě chytit. Bojovat s mečem jsem se nikdy neučila, ale zato mě učili bojovat s jakoukoli provizorní zbraní, kterou zrovna najdu. Použila jsem meč k tomu, abych udržela Elenu v bezpečné vzdálenosti. Mávala jsem s ním dost neohrabaně, ale v tuto chvíli to stačilo.
Vycenila bílé tesáky. "Postarám se o to, že budeš..."
"Trpět? Litovat, že jsem se vůbec narodila?" navrhla jsem jí pár možností.
Vzpomněla jsem si na boj se svou matkou, při němž jsem se celou dobu pouze bránila. Tohle by teď nebylo k ničemu. Musím zaútočit. Udělala jsem rychlý výpad a pokusila se Elenu bodnout. Neměla jsem štěstí. Předvídala každý můj pohyb.
Náhle se za ní ozvalo Izajášovo zasténání, jak začínal přicházet k sobě. Ohlédla se. Ten nepatrný pohyb mi stačil, abych se rozmáchla mečem proti jejímu hrudníku. Ostří jí prořízlo košili a trochu ji škráblo na kůži, jinak nic. Přesto sebou ale trhla a zděšeně si kontrolovala hruď. Zřejmě měla v živé paměti střep v Izajášově srdci.
Přesně tohle jsem potřebovala.
Sebrala jsem veškerou svou sílu, rozmáchla se a švihla.
Ostří se jí tvrdě zabořilo ze strany do krku. Byla to hluboká rána. Vydala ze sebe děsivý skřek, při kterém mi naskočila husí kůže. Pokusila se ke mně přiblížit. Ustoupila jsem a zasáhla ji znovu. Rukama si svírala rozseknuté hrdlo a kolena se jí podlamovala. Nepřestávala jsem útočit. Meč se jí po každém úderu zakousl do krku hlouběji a hlouběji. Useknout někomu hlavu je mnohem těžší, než jsem myslela. Ten starý tupý meč taky asi nebyl tím nejlepším nástrojem.
Nakonec jsem ale ve svém běsnění zaregistrovala, že už se Elena nehýbá. Hlavu měla oddělenou od těla a její mrtvé oči se na mě upíraly, jako by nemohly uvěřit, co se stalo. Tak jsme zbyli jen dva.
Někdo zaječel a já si na děsivý zlomek vteřiny pomyslela, že to pořád ječí Elena. Pak jsem se podívala na druhou stranu místnosti. U dveří stála Mia. Odvracela zrak a byla tak zelená, až to vypadalo, že se každou chvíli pozvrací. V tu chvíli mi došlo, že explozi akvária způsobila ona. Vodní magie nakonec přece jen nebude tak úplně k ničemu.
Izajáš působil pořád trochu otřeseně, ale přesto se snažil vyškrábat na nohy. Přiskočila jsem k němu, než se mu podařilo vstát. Meč znovu zasvištěl vzduchem a sytil se krví a bolestí. Už jsem si připadala jako ostřílený profík. Izajáš znovu spadl na zem. Pořád jsem měla před očima, jak zlomil Masonovi vaz, a tak jsem sekala a sekala co největší silou, jako bych tím mohla zahnat tu příšernou vzpomínku.
"Rose! Rose!"
Přes svůj zrak zakalený nenávistí jsem sotva poznávala Miin hlas.
"Rose, je po něm!"
Roztřesenýma rukama jsem zarazila další ránu v půli a pohlédla dolů na jeho tělo – už bylo bez hlavy. Měla pravdu. Bylo po něm. Byl opravdu mrtvý.
Očima jsem těkala po místnosti. Všude bylo plno krve, ale ta hrůza mi zatím nedocházela. Můj svět se smrskl na dva prosté úkoly. Zabít Strigoje. Zachránit Masona. Nic dalšího jsem zpracovat nedokázala.
"Rose," šeptla Mia. Celá se třásla a z jejího hlasu zazníval strach. Bála se mě, ne Strigojů. "Rose, tak už pojď. Musíme vypadnout."
Odtrhla jsem od ní pohled a zadívala se na to, co zbylo z Izajáše. Pak jsem stále s mečem v ruce přešla k Masonovu tělu.
"Ne," oznámila jsem ochraptěle. "Nemůžu ho tu nechat. Třeba přijdou další Strigojové..."
Oči mě pálily, jako bych zoufale potřebovala plakat. Nevěděla jsem to jistě. Vnímala jsem jen svou žízeň po krvi, násilí a hněv – to byly jediné pocity, které mi ještě zbyly.
"Rose, vrátíme se pro něj. Než přijdou další Strigojové, musíme odtud."
"Ne," zopakovala jsem, aniž bych se na ni podívala. "Neopustím ho. Nenechám ho tu samotnýho." Volnou rukou jsem pohladila Masona po vlasech.
"Rose..."
Trhla jsem hlavou. "Vypadni!" zařvala jsem na ni. "Vypadni a nech nás o samotě."
Udělala pár kroků ke mně a já pozvedla meč. Strnula.
"Vypadni," řekla jsem znova. "Běž najít ostatní."
Mia pomalu vycouvala ke dveřím. Než vyběhla ven, ještě se na mě dlouze a zoufale podívala.
Zavládlo ticho a já uvolnila sevření na jílci meče, ale ještě jsem ho nechtěla odložit. Zhroutila jsem se a opřela si hlavu o Masonovu hruď. Nevnímala jsem nic. Nevnímala jsem svět kolem sebe, nevnímala jsem čas. Mohly uběhnout vteřiny. Možná hodiny. Nevěděla jsem. Nevěděla jsem nic kromě toho, že tady nemůžu nechat Masona samotného. Ocitla jsem se v podivném stavu, kdy se mi jakžtakž dařilo udržet svoje zděšení a žal na uzdě. Nemohla jsem uvěřit, že je Mason mrtvý. Nemohla jsem uvěřit, že jsem sama někoho zabila. Dokud si nepřipustím ani jedno z toho, můžu předstírat, že se to nestalo.
Nakonec jsem zaznamenala kroky a hlasy. Zvedla jsem hlavu a uviděla, jak dovnitř vchází spousta lidí. Nijak pozorně jsem si je neprohlížela. Proč taky? Představovali hrozbu, před níž jsem musela ochránit Masona. Pár lidí ke mně vykročilo. Okamžitě jsem se vymrštila a ochranitelsky pozvedla meč přes mrtvé tělo.
"Ani krok," zavrčela jsem. "Nepřibližujte se k němu."
Šli dál.
"Už ani krok!" zařvala jsem znovu. Zastavili se. Až na jednoho.
"Rose," promluvil tiše. "Odhoď ten meč."
Ruce se mi roztřásly. Polkla jsem. "Běž od nás."
"Rose."
Ten hlas se ozval znovu. Hlas, který bych poznala kdekoli. Konečně jsem si pomalu začala uvědomovat svoje okolí včetně detailů. Zaostřila jsem na obličej muže, který stál přede mnou. Dimitrij se na mě díval pevným a přitom něžným pohledem.
"To je v pořádku," uklidňoval mě. "Všechno bude v pořádku. Jenom už pusť ten meč."
Ruce se mi roztřásly ještě víc, jak jsem pořád křečovitě svírala jílec. "Nemůžu." Ta slova mě zraňovala. "Nemůžu tady Masona nechat. Musím ho chránit."
"Musíš pustit meč," řekl Dimitrij.
Meč mi vypadl z rukou a s rachotem přistál na dřevěné podlaze. Já ho následovala. Padla jsem na všechny čtyři a zoufale chtěla brečet, jenže jsem toho nebyla schopná.
Dimitrij mi pomohl vstát. Kolem nás se ozývaly hlasy a já pomalu začínala jednoho po druhém poznávat. Všechno to byli lidé, které jsem znala a kterým jsem důvěřovala. Dimitrij se mě snažil táhnout ke dveřím, ale já se odmítala pohnout. Nemohla jsem. Svírala jsem mu košili a mačkala látku. Jednou rukou mě podpíral a druhou mi něžně odhrnul vlasy z obličeje. Opřela jsem si o něj hlavu a on mě dál hladil a cosi přitom rusky mumlal. Nerozuměla jsem mu ani slovo, ale jeho něžný tón mě uklidňoval.
Strážci se rozptýlili po celém domě a centimetr po centimetru ho prozkoumávali. Několik jich přistoupilo k nám a přikrčení začali prohlížet mrtvoly, na které jsem se odmítala podívat.
"To udělala ona? Zabila oba dva?"
"Ten meč už léta nikdo nebrousil!"
Vydala jsem podivný zvuk podobný zachechtání. Dimitrij mi stiskl rameno.
"Odveďte ji odtud, Belikove," ozval se za ním známý ženský hlas.
Dimitrij mi znovu stiskl rameno. "Tak pojď, Rozo. Je čas jít."
Tentokrát jsem šla. Vedl mě ven z domu a podpíral mě při každém bolestivém kroku. Moje mysl pořád ještě odmítala připustit, co se stalo. Nezmohla jsem se na víc než se řídit jednoduchými pokyny ostatních.
Nakonec jsem skončila v jednom z letadel patřících Akademii. Za burácení motorů jsme se vznesli do vzduchu. Dimitrij jen prohodil něco v tom smyslu, že se brzo vrátí, a nechal mě tam sedět samotnou. Tupě jsem koukala přímo před sebe a do nejmenších detailů si prohlížela opěradlo sedadla.
Někdo si sedl vedle mě a přehodil mi přes ramena deku. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že se celá hrozně třesu. Přitáhla jsem si deku těsněji k tělu.
"Je mi zima," řekla jsem. "Jak to, že je mi taková zima?"
"Jsi v šoku," odpověděla Mia.
Otočila jsem se k ní a studovala její blonďaté kudrliny a velké modré oči. Když jsem ji viděla, moje vzpomínky se rozjely nanovo. Všechno se mi to zase vrátilo. Křečovitě jsem sevřela víčka.
"Ach Bože," vydechla jsem. Otevřela jsem oči a znovu se na ni zadívala. "Zachránilas mě, když jsi vyhodila do vzduchu to akvárko. Ale nemělas to dělat. Neměla ses vůbec vracet."
Pokrčila rameny. "A tys neměla chodit pro meč."
Dobrý postřeh. "Děkuju," řekla jsem jí. "To, cos udělala... To by mě nikdy nenapadlo. Bylo to brilantní."
"Tak to nevím," broukla se smutným úsměvem. "Voda není moc dobrá zbraň, pamatuješ?"
Vyprskla jsem smíchy, přestože mi má tehdejší slova zase tak veselá nepřipadala. Už ne.
"Voda je skvělá zbraň," konstatovala jsem. "Až se vrátíme, budeme muset trénovat, jak ji využívat."
Celá se rozzářila. Oči jí plály. "To bych ráda. Víc než cokoli jinýho."
"Je mi líto... tvý mámy."
Mia jen kývla. "Máš štěstí, že ty mámu pořád máš. Ani nevíš, jaký štěstí."
Odvrátila jsem se a opět se zadívala na sedadlo před sebou. To, co jsem řekla pak, mě samotnou překvapilo. "Kéž by tak byla tady."
"Vždyť tady je," řekla Mia udiveně. "Byla s tou skupinou, co vpadla do domu. Tys ji neviděla?"
Zavrtěla jsem hlavou.
Zmlkly jsme. Po chvilce se Mia zvedla a odešla. Asi o minutu později si ke mně přisedl někdo další. Ani jsem se nemusela podívat a stejně jsem věděla, kdo to je. Prostě jsem to věděla.
"Rose," oslovila mě moje matka. Poprvé v životě jsem z jejího hlasu slyšela nejistotu. Možná dokonce strach. "Mia říkala, že mě chceš vidět." Neodpověděla jsem. Nepodívala jsem se na ni. "Co... co potřebuješ?"
Nevěděla jsem, co potřebuju. Nevěděla jsem, co dělat. Pálení v očích už bylo nesnesitelné, a než jsem si to stačila uvědomit, rozbrečela jsem se. Hlasitě a bolestně jsem vzlykala. Slzy, které jsem tak dlouho zadržovala, mi konečně stékaly po tvářích. Strach a žal, kterým jsem odmítala propadnout, teď propukly naplno. Sotva jsem dokázala dýchat.
Máma si mě k sobě přivinula a objala mě. Přitiskla jsem jí obličej k hrudníku a rozvzlykala se ještě víc.
"Já vím," uklidňovala mě tiše a tiskla mě k sobě pevněji. "Rozumím ti."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře