9.kapitola

8. prosinec 2011 | 20.03 |

 No, alespoň se mě to nezmocnilo," ulevila si Bonnie. "Ale stejně už mám těchhle nadpřirozených věcí plné zuby; jsem z toho unavená. Tohle bylo naposled, naprosto naposled."

"Tak dobře" souhlasila Elena a odvrátila se od zrcadla. "Pojďme mluvit o něčem jiném. Zjistily jste dneska něco?"
"Já jsem mluvila s Alarikem, pořádá příští týden další setkání," odpověděla Bonnie. "Požádal Caroline, Vickii a mě, jestli bychom se nenechaly zhypnotizovat, že prý nám to pomůže se líp vyrovnat s tím, co se nám stalo. Ale jsem si jistá, že on není ta cizí Síla, Eleno. Na to je příliš milý."
Elena přikývla. Měla své vlastní pochybnosti o podezření vůči Alarikovi. Ne proto, že je milý, ale proto, že strávila čtyři dny na jeho půdě a spala. Copak by jí cizí Síla dovolila tam zůstat, aniž by jí ublížila? Samozřejmě, Damon tvrdil, že ovlivnil Alarikovu mysl, aby zapomněl, že tam nahoře je, ale copak by cizí Síla podlehla Damonovu vlivu? Copak by nebyla daleko silnější?
Leda, že by jeho Síly dočasně vyhořely, napadlo ji náhle. Tak, jako teď Stefanovi. Nebo pokud jen nepředstíral, že se nechal ovlivnit.
"Ale ještě ho ze seznamu nevyškrtneme," prohlásila. "Musíme být opatrné. A co paní Flowersová? Zjistily jste o ní něco?"
"Neměly jsme štěstí," odvětila Meredith. "Šly jsme dneska ráno kolem penzionu, ale nereagovala na klepání. Stefan říkal, že se ji pokusí vystopovat odpoledne."
"Kdyby mě tam tak někdo pozval, mohla bych ji taky pozorovat," zanaříkala Elena. "Mám pocit, že já jediná nedělám nic. Myslím..." Na chvíli se odmlčela a přemýšlela a pak pokračovala: "Myslím, že se dneska večer podívám kolem našeho domu – tedy, kolem tety Judith. Možná se Robert bude kolem potloukat v křoví nebo tak něco."
"My půjdeme s tebou," nabídla Meredith.
"Ne, budu se cítit líp, když půjdu sama. Opravdu. Teď umím být úžasně nenápadná."
"Pak si vem k srdci vlastní radu a buď opatrná. Pořád tam hrozně sněží."
Elena kývla a seskočila z parapetu.
Když se blížila domů, všimla si, že z jejich příjezdové cesty právě vyjíždí auto. Ukryla se do stínu a čekala. Lampy osvětlovaly strašidelnou zimní scénu – tmavý strom u sousedů, ze kterého viděla jen siluetu holých větví, a na jedné z nich seděla bílá sova.
Když auto projíždělo kolem, Elena ho poznala. Byl to Robertův modrý oldsmobile.
Hm, tak tohle je zajímavé. Ponoukalo ji to vydat se za ním, ale silnější puzení ji táhlo k domu, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Kradmo dům obešla a prohlížela okna.
Žluté závěsy v kuchyňském okně byly roztažené a za nimi jasné světlo odhalovalo část kuchyně. Teta Judith právě zavírala myčku. Že by Robert přišel na večeři? dumala Elena.
Teta Judith se vydala do haly a Elena ji zvenčí sledovala kolem domu.

Našla si skulinku v závěsech v obýváku a opatrně přiložila oko na tlusté staré okenní sklo. Slyšela, jak se vchodové dveře otevřely a zase zavřely, pak teta zamkla, vešla do obýváku a posadila se na pohovku. Zapnula televizi a začala bezmyšlenkovitě přepínat mezi kanály.

Elena si přála zahlédnout víc než jen tetin profil v blikajícím světle televize. Byl to zvláštní pocit, dívat se na ten pokoj zvenku a vědět, že se smí jen dívat. Kdy si naposled uvědomila, jak je ten pokoj hezký? Starý mahagonový nábytek nacpaný porcelánem a broušeným sklem, lampa od Tiffanyho na stolku vedle tety Judith, vyšívané krajkové polštářky na pohovce, to všechno jí najednou přišlo vzácné. Stála venku, uvědomovala si šimrání vloček na krku a přála si, aby směla vejít, jenom na chvíli, na maličkou chvilku.
Tetě Judith spadla hlava a zavřely se oči. Elena opřela čelo o okno a pak se pomalu vydala pryč.
Vyšplhala na kdouloň před svým pokojem, ale závěsy tam byly bohužel pevně zatažené. Javor před pokojíkem Margaret měl křehčí větve a hůř se na něj lezlo, ale jakmile se na něj vyškrábala, měla dobrý výhled; tady byly závěsy široce roztažené. Margaret spala a měla peřinu vytaženou až ke krku, pusu otevřenou a světlé vlasy se jí rozprostíraly po polštáři jako vějíř.
Ahoj, prcku, pomyslela si Elena a polkla slzy. Byl to takový sladký pohled: noční lampička, děvčátko v postýlce a plyšáci na poličce, kteří ji střeží před zlými sny. A najednou otevřenými dveřmi přichází malinké bílé koťátko, aby doplnilo obrázek k dokonalosti.
Sněženka vyskočila k Margaret na postýlku. Kotě zívlo, ukázalo malinký růžový jazýček a protáhlo se, přičemž se objevily malinké drápky. Pak roztomile přicapkalo Margaret na prsa.
Eleně z ničeho nic přejel po zádech mráz.
Nevěděla, jestli se u ní vyvinul nějaký nový smysl společný všem šelmám, nebo jestli to byla čirá intuice, ale najednou dostala strach. V tom pokoji se skrývá nebezpečí. Margaret je v nebezpečí.
Kotě pořád stálo na stejném místě a švihalo ocáskem ze strany na stranu. Elena si najednou uvědomila, co jí to připomíná. Ty psy. Vypadá stejně jako Chelsea. Dívá se stejně jako Chelsea na Douga Carsona před tím, než ho napadla. Panebože, město nakázalo karanténu pro psy, ale na kočky nikdo nepomyslel.
Elenina mysl pracovala na plné obrátky, ale nedokázala na nic přijít. Vybavovaly se jí jen obrazy toho, co by mohla kočka napáchat zahnutými drápy a zuby ostrými jako jehličky. A Margaret spí a zlehka oddechuje a neví o žádném nebezpečí.
Sněžence se zježila srst na hřbetě a ocas vypadal úplně jako kartáč na lahve. Přitiskla uši k hlavě a otevřela tlamičku v neslyšném zasyčení. Oči upírala na Margaretin obličej stejně jako předtím Chelsea na Dougův.
"Ne!" Elena se zoufale rozhlédla po něčem, co by mohla hodit do okna, aby udělala hluk. Nemohla se dostat blíž; větve by neunesly její váhu. "Margaret, probuď se!"
Ale sníh, který se kolem snášel jako bílá peřina, utlumil všechny zvuky. Sněžence se z hrdla vydral hluboký nespokojený zvuk, když pohlédla k oknu, a pak se vrátila pohledem zpět k Margaretině tváři.
"Margaret, probuď se!" zakřičela Elena. A pak, právě když kotě zdvihlo zahnutou packu, se vrhla proti oknu.
Později nedovedla pochopit, jak se na tom okně dokázala udržet. Na parapetu nebylo dost místa, aby si klekla, přesto zaťala nehty do měkkého starého dřeva a palcem jedné nohy našla škvíru pod sebou. Uhodila do okna a křičela.
"Vypadni od ní! Margaret, vzbuď se!"
Margaret otevřela oči a posadila se, čímž Sněženku shodila na podlahu. Kotěti se zachytily drápy v povlečení, když se pokoušelo znovu nabýt rovnováhu. Elena znovu zakřičela.
"Margaret, vstaň z postele! A otevři okno, rychle!"
Margaretin čtyřletý obličejík byl plný ospalého překvapení, ale nebylo v něm ani stopy po strachu. Vstala a ťapkala k oknu, zatímco Elena zatínala zuby strachy.
"Tak je to dobře, hodná holčička... a teď řekni ‚Pojď dovnitř‘. Honem, řekni to!"
"Pojď dovnitř," řekla Margaret poslušně, zamrkala a ustoupila do pokoje.
Když Elena vpadla dovnitř, kotě vystřelilo z okna ven. Chňapla po něm, ale bylo příliš rychlé. Venku sjelo po větvích javoru s výsměšnou lehkostí, seskočilo do sněhu a zmizelo.
Malá ručička tahala Elenu za svetr. "Ty ses vrátila!" volala Margaret a objímala Eleně boky. "Mně se po tobě stýskalo."
"Ach Margaret, mně se stýskalo po tobě..." začala Elena a pak strnula. Od schodů se ozval hlas tety Judith: "Margaret, ty jsi vzhůru? Co se to tam děje?"
Elena měla jen okamžik, aby se rozhodla, co teď. "Neříkej jí, že tu jsem," zašeptala a klekla si k sestřičce. "To je tajemství, chápeš? Řekni, žes pouštěla kotě, ale neprozraď, že jsem tady." Na nic dalšího nebyl čas; Elena zmizela pod postelí a tiše se modlila.
Zpod postele pozorovala tetiny nohy v ponožkách, jak vešly do pokoje. Přitiskla obličej k podlaze a neodvažovala se ani dýchat.
"Margaret! Jak to, že jsi vzhůru? Pojď zpátky do postýlky," ozval se tetin hlas a pak postel zavrzala pod Margaretinou vahou. Elena slyšela šustění povlaků, jak teta holčičku přikrývala. "Máš úplně studené ručičky. Proboha, jak to, že je otevřené okno?"
"Otevřela jsem ho, abych mohla pustit Sněženku ven," vysvětlovala Margaret. Elena si vydechla úlevou.
"A teď máš všude po podlaze sníh. Tomu ani nemůžu uvěřit... už ho neotvírej, slyšíš?" Ještě chvilka hemžení a nohy v ponožkách opět vyšly z pokoje. Dveře se zavřely.
Elena se vyplazila ven.
"Jsi šikovná holčička," pochválila šeptem Margaret, která si mezitím zase sedla. "Jsem na tebe pyšná. Ale zítra musíš říct tetě Judith, že to koťátko dáš pryč. Řekni jí, že máš z něho strach. Já vím, že to nechceš udělat," zvedla ruku, aby zarazila nářek, který už se sbíral Margaret na rtíkách, "ale je to nutné. Protože když si to koťátko necháš, tak ti ublíží. A ty nechceš, aby ti ublížilo, že ne?"
"Ne," popotáhla Margaret a modré oči se jí zalily slzami. "Ale..."
"A taky nechceš, aby koťátko ublížilo tetě Judith, že ne? Řekneš tetě Judith, že nemůžeš mít koťátko, štěňátko, dokonce ani ptáčka, dokud... no prostě nějakou dobu. Ale neprozrazuj jí, že jsem to říkala já; bude to naše tajemství. Řekni jí, že se bojíš kvůli tomu, co se stalo s těmi pejsky u kostela." Je lepší, pomyslela si Elena zarputile, když bude mít holčička noční můry, než aby se noční můra odehrála přímo v tomhle pokoji.
Margaret smutně poklesly koutky. "Tak jo."
"Moc mě to mrzí, andílku." Elena si k sestřičce přisedla a objala ji. "Ale musí to tak být."
"Jsi studená," řekla Margaret. Pak vzhlédla k její tváři. "Jsi teď anděl?"
"No... ne úplně." Jsem pravý opak, pomyslela si Elena ironicky.
"Teta Judith říkala, žes odešla, abys mohla být s maminkou a s tatínkem. Už jsi je viděla?"
"Já... to se těžko vysvětluje, Margaret. Ne, ještě jsem je neviděla. A nejsem anděl, ale stejně ti budu dělat strážného anděla, chceš? Budu na tebe dávat pozor, i když mě neuvidíš, víš?"
"Tak dobře." Margaret si přebírala prstíky. "To znamená, že už tu s námi nemůžeš bydlet?"
Elena se rozhlédla po růžovobílém pokojíku, viděla plyšáky na poličce, malinký psací stolek a v rohu houpacího koně, který kdysi býval její. "Ano, přesně tak," odpověděla tiše.
"Když mi řekli, že jsi šla za maminkou a tatínkem, chtěla jsem jít taky."
Elena zamrkala, aby zahnala slzy. "Ale andílku, pro tebe ještě nepřišel ten správný čas, takže to nejde. A teta Judith tě má moc ráda a bylo by jí bez tebe hrozně smutno."
Margaret přikývla a začala se jí klížit víčka. Ale když Elena sklouzla z postele a začala ji přikrývat, položila ještě jednu otázku: "Ale copak ty mě nemáš ráda?"
"Ale samozřejmě, že mám. Mám tě strašně moc ráda – až doteď jsem si ani neuvědomila, jak moc. Ale já budu v pořádku a teta Judith tě potřebuje víc. A..." Elena se musela zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. Když pak pohlédla dolů, viděla, že Margaret má zavřené oči a pravidelně oddechuje. Už spala.
Jsem tak hloupá, tak hrozně hloupá, nadávala si Elena a prodírala se kupami sněhu na druhý konec Maple Street.
Propásla příležitost se Margaret zeptat, jestli u nich byl Robert na večeři. Teď už na to bylo pozdě.
Robert. Pohled se jí náhle zúžil. Při mši v kostele byl přece Robert venku, když psi zešíleli. A dneska Margaretino kotě zdivočelo jen chvilku poté, co Robertovo auto opustilo příjezdovou cestu.
Robert toho má hodně co vysvětlovat, pomyslela si.
Jenže se jí zmocnil smutek a odváděl její myšlenky od Roberta. Před očima stále viděla dům, který právě opustila, a všechny věci, které už nikdy neuvidí. Všechno svoje oblečení a drobnůstky a šperky... co s nimi asi teta Judith udělá? Už nic nevlastním, pomyslela si. Jsem žebrák.
Eleno?
Elena s úlevou rozpoznala mentální hlas i charakteristickou siluetu na konci ulice. Pospíchala ke Stefanovi, který vytáhl ruce z kapes a uchopil ty její, aby je zahřál.
"Meredith mi řekla, kam jsi šla."
"Šla jsem domů," odpověděla Elena. To bylo vše, co ze sebe dokázala dostat, ale když se ocitla v jeho útěšném objetí, věděla, že porozuměl.
"Pojďme někam, kde se můžeme posadit," navrhl a pak se zarazil. Všechna místa, kam spolu chodívali, byla buď nebezpečná, nebo tam Elena nebyla pozvaná. A Stefanovo auto má pořád policie.
Nakonec šli ke škole, kde se mohli posadit pod převislou střechu a pozorovat, jak se kolem snáší sníh. Elena mu vyprávěla, co se stalo u Margaret v pokoji.
"Musím říct Meredith a Bonnii, aby rozšířily mezi lidi, že kočky můžou být taky nebezpečné. O tom by se mělo vědět. A myslím, že by někdo měl sledovat Roberta," uzavřela.
"Pověsíme se na něj," potvrdil Stefan a Elena se neubránila úsměvu.
"To je legrační, jaký se z tebe stal Američan," smála se. "Dlouho jsem si to neuvědomila, ale když jsi přijel, působils mnohem víc jako cizinec. Teď by nikdo nepoznal, že jsi tu neprožil celý život."
"My se rychle přizpůsobujeme. Musíme," odpověděl Stefan. "Pořád jsou tu nějaké nové země, nová období, nové situace. I ty se přizpůsobíš."
"Myslíš?" Elena sledovala pohledem třpyt padajících vloček. "Tím si nejsem jistá..."
"Časem se to naučíš. Pokud je na tom, čím jsme, něco dobrého, je to čas. Máme ho spousty, kolik chceme. Věčnost."
"Radostné společenství navěky. Něco takového tobě a Damonovi řekla Katherine, že ano?" zamumlala Elena.
Cítila, jak Stefan ztuhl a stáhl se. "Mluvila o nás o všech jako o trojici," odvětil, "ale já jsem měl na mysli něco jiného."
"Stefane, prosím tě, teď ne. Já jsem na Damona ani nepomyslela, přemýšlela jsem o věčnosti. Děsí mě to. Všechno mě na tom děsí, někdy mám pocit, že bych radši usnula a už nikdy se neprobudila..."
V jeho objetí se cítila bezpečněji a zjistila, že její nové smysly fungují stejně úžasně na blízko jako na dálku. Slyšela každý úder Stefanova srdce i to, jak mu žilami proudí krev. Cítila jeho specifickou vůni smíšenou s vůní jeho bundy, vlněného oblečení a sněhu.
"Prosím, věř mi," zašeptala. "Vím, že máš na Damona vztek, ale zkus mu dát šanci. Myslím, že je v něm víc, než se zdá. A chci, aby nám pomohl najít cizí Sílu – a to je všechno, co od něho chci."
V tu chvíli to byla naprostá pravda. Ten večer Elena nechtěla mít nic společného s životem lovce; noc pro ni ztratila půvab. Přála si, aby mohla být doma a sedět u krbu.
Ale bylo krásné nechat se takhle konejšit, i přesto, že přitom museli sedět ve sněhu. Stefan měl teplý dech, když ji políbil zezadu na krk, a už v něm necítila ani náznak předchozího odstupu.
Ani žádný hlad, nebo alespoň ne ten druh hladu, který byla zvyklá cítit, když si byli takhle blízko. Teď, když byla také lovcem jako on, byla jeho potřeba jiného druhu – šlo spíš o potřebu pospolitosti než potravy. Ale nezáleželo na tom. Něco ztratili, ale něco nového získali.
Rozuměla Stefanovi tak, jak to předtím nebylo možné. A toto porozumění je ještě sblížilo, jejich mysli se dotýkaly, téměř do sebe zapadaly. Nebyly to hlučné mentální hlasy; šlo o hluboké srozumění beze slov. Jako by se jejich duše spojily.
"Miluji tě," zašeptal Stefan. Objala ho pevněji. Už rozuměla, proč se tak dlouho bál jí tohle říct. Když tě k smrti děsí pomyšlení na zítřejší den, je těžké přijmout závazek. Protože nechceš s sebou stáhnout do hlubin někoho dalšího.
Zvláště někoho, koho miluješ. "I já tě miluji," dokázala zašeptat, ale její poklidná nálada už byla pryč. "A zkusíš dát Damonovi šanci, kvůli mně? Zkusíš s ním spolupracovat?"
"Zkusím s ním spolupracovat, ale nebudu mu věřit. To nedokážu. Znám ho příliš dobře."
"Občas přemýšlím, jestli ho vůbec někdo zná. Tak dobře, udělej, co můžeš. Možná bychom ho mohli požádat, aby zítra sledoval Roberta."
"Já jsem dneska sledoval paní Flowersovou," zašklebil se Stefan. "Celé odpoledne i večer. A víš, co dělala?"
"Co?"
"Vyprala tři várky prádla – v prastaré pračce, která vypadala, že každou vteřinou vybuchne. A žádná sušička, jenom ždímačka. Má to všecko dole ve sklepě. Pak šla ven a naplnila asi dva tucty ptačích krmítek. A zpátky do sklepa, umývat sklenice na zavařování. Tráví tam většinu času. A mluví sama se sebou."
"Přesně jak se na výstřední starou dámu sluší," řekla Elena. "Tak jo, možná se Meredith plete, možná je opravdu jenom výstřední." Všimla si, jak se zatvářil, když zmínila Mereditino jméno, a dodala: "Co je?"
"No, Meredith asi bude mít sama co vysvětlovat. Ještě jsem se jí na to neptal; myslím, že bys to spíš měla udělat ty. Dneska po vyučování si šla promluvit s Alarikem Saltzmanem. A nechtěla, aby o tom někdo věděl."
Elena pocítila neklid: "No a?"
"A pak o tom lhala – nebo minimálně byla vyhýbavá. Pokoušel jsem se jí nahlédnout do mysli, ale moje Síly jsou už skoro vyhořelé. A ona má pevnou vůli."
"Na to jsi neměl právo! Stefane, poslouchej mě. Meredith by neudělala nic, co by nám mohlo uškodit, a už vůbec by nás nezradila. Ať už před námi tají cokoli..."
"Takže připouštíš, že něco tají."
"Ano," připustila Elena neochotně. "Ale jsem si jistá, že nejde o nic, co by nám mohlo ublížit. Meredith je moje kamarádka už od první třídy..." Aniž si to uvědomila, nechala Elena větu rozplynout do ztracena. Myslela na jinou kamarádku, se kterou si byly blízké od mateřské školy. Caroline. Která se minulý týden pokusila ublížit Stefanovi a ji ponížit před celým městem.
A co se to psalo v Carolinině deníku o Meredith? Meredith nic nedělá; ona se jen dívá. Jako by neuměla jednat, dokáže jen reagovat. Kromě toho jsem slyšela rodiče, jak se baví o její rodině – nedivím se, že o nich nikdy nemluví.
Elena odvrátila pohled od zasněžené krajiny a pohlédla na Stefana. "Na tom nezáleží," řekla tiše. "Znám Meredith a věřím jí. Budu jí věřit až do konce."
"Doufám, že si to zaslouží, Eleno," odpověděl. "To doufám."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře