23.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.14 |

 V den mého molnijského obřadu se venku oteplilo. Vlastně bylo tak teplo, že v kampusu začal tát sníh a jako stříbrné stružky stékal po kamenných stěnách budov. Zima ještě zdaleka neskončila, takže jsem věděla, že za pár dní všechno zase znovu zmrzne. Teď to ale vypadalo, jako by celý svět plakal.

Z incidentu ve Spokane jsem vyvázla jen s několika modřinami a rankami. Nejhorší z mých zranění byla zápěstí popálená od rozžhavených pout. Taky jsem se pořád snažila vyrovnat s tím, že jsem někoho zabila a že jsem viděla umírat člověka. Nepotřebovala jsem víc než se někde schoulit do klubíčka a s nikým nemluvit, možná tak jedině s Lissou. Ale když už jsem byla zpátky na Akademii čtvrtý den, přišla za mnou matka a pověděla mi, že nastal čas, abych dostala svoje značky.
Hodnou chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem to vlastně mluví. Potom jsem si uvědomila, že když jsem usekla hlavy dvěma Strigojům, zasloužím si dvě molnijské značky. Moje první. To zjištění mě ohromilo. Celý život jsem věděla, že se jednou stanu strážkyní, a tolik jsem se na ty značky těšila. Byly to jakési odznaky cti. Ale teď? Budou mi neustále připomínat něco, na co bych radši zapomněla.
Slavnost se konala v budově strážců, v obrovské místnosti, kterou využívali na různá shromáždění a bankety. Sálu v rekreačním komplexu se to nepodobalo ani v nejmenším. Tady bylo všechno účelné a praktické, stejně jako strážci. Modrošedý koberec byl nízký a pevně utkaný. Na bílých stěnách visely zarámované černobílé fotky Akademie svatého Vladimíra v různých obdobích. Jinak tam žádná výzdoba nebyla, ale přesto vážnost a síla toho okamžiku byly na první pohled patrné. Obřadu se zúčastnili všichni strážci z kampusu, ale novicové ne. Popocházeli po místnosti, postávali tam v hloučcích, ale nepovídali si. Jakmile obřad začal, všichni nasadili profesionální výrazy a sledovali mě.
Seděla jsem na stoličce v rohu místnosti, předkláněla se a vlasy mi visely přes obličej. Za mnou stál strážce jménem Lionel, který mi zvedl ke krku tetovací pistoli. Znala jsem ho celou dobu, co jsem studovala na Akademii, ale nevěděla jsem, že se učil kreslit molnijské znaky.
Než se do toho pustil, tlumeně se dohadoval s mojí matkou a s Albertou.
"Značku slibu jí neudělám," prohlásil. "Ještě neodmaturovala."
"To je fakt," řekla Alberta. "Ale zabila. Udělej jí molnijské znaky a značku slibu dostane později."
Vzhledem k tomu, že jsem na bolest zvyklá, nečekala jsem, že mě tetování bude takhle bolet. Kousala jsem si ret a mlčela, zatímco Lionel soustředěně pracoval. Připadalo mi, že to trvá celou věčnost. Když skončil, vytáhl dvě zrcátka a po chvilce manévrování jsem uviděla zadní stranu svého krku. Na zarudlé a rozbolavělé kůži se vyjímaly dvě malé černé značky. Molnija znamená rusky "blesk", což má symbolizovat ten tvar. Dvě značky. Jedna za Izajáše, druhá za Elenu.
Jakmile jsem si svoje znaky prohlédla, zalepil mi je a dal mi instrukce ohledně toho, jak bych měla o tetování pečovat, než se zahojí.

Většinu z toho jsem nevnímala, ale když tak se můžu klidně zeptat později. Pořád jsem z toho všeho byla trochu v šoku.

Potom ke mně postupně začali přicházet všichni strážci. Každý mě buď objal, nebo políbil na tvář a něco milého mi řekl.
"Vítej v našich řadách," pověděla mi Alberta s přívětivým výrazem ve svém větrem ošlehaném obličeji. Pevně mě objala.
Když přišla řada na Dimitrije, neřekl mi ani slovo, ale jako vždy za něj mluvily jeho oči. Tvářil se tak hrdě a něžně, až mi z toho bylo do breku. Jemně mě pohladil po tváři, kývl a odkráčel.
Pak přišel Stan – profesor, se kterým jsem měla spory už od prvního dne –, objal mě a řekl: "Teď jsi jedna z nás. Vždycky jsem věděl, že budeš jedna z nejlepších." Myslela jsem, že to se mnou sekne.
A když potom přišla matka, už jsem nedokázala zadržet slzy, které mi stékaly po tvářích. Setřela mi je a jedním prstem mi přejela zezadu po krku. "Nikdy na to nezapomínej," poradila mi.
Nikdo nepronášel žádné gratulace, což mě potěšilo. Smrt není nic, z čeho by kdokoli měl být nadšený.
Když to skončilo, podávalo se jídlo a pití. U bufetového stolu jsem si naložila na talíř miniaturní kousky opečeného feta sýra a kousek mangového dortu. Jedla jsem, aniž bych vnímala tu chuť, a odpovídala jsem na dotazy těch, kteří za mnou přišli na kus řeči. V polovině případů jsem ani pořádně nevěděla, co vlastně říkám. Připadala jsem si jako robot, který dělá, co se od něj očekává. Kůže vzadu na krku mě pálila od čerstvého tetování a v duchu jsem pořád viděla Masonovy modré oči a Izajášovy červené.
Cítila jsem se provinile, že si svůj velký den patřičně neužívám. Každopádně jsem byla vděčná, když se všichni začali rozcházet. Kromě dalších se se mnou přišla rozloučit i matka. Od té doby, co jsem se sesypala v letadle, jsme spolu moc nemluvily, pokud nepočítám jednu větu tady na oslavě. To moje zhroucení mi pořád připadalo zvláštní a taky ponižující. Ona už se o tom nezmínila, nicméně v našem vztahu se něco malinko změnilo. Ani zdaleka se z nás nestaly kámošky..., ale už jsme nebyly ani nepřátelé.
"Lord Szelsky brzy odjede," oznámila mi. Stály jsme u vchodu do budovy, nedaleko místa, kde jsem na ni ten první den ječela. "Pojedu s ním."
"Já vím," odtušila jsem. Nebylo třeba se na nic ptát. Tak to zkrátka chodí. Strážci následují Moroje.
Ještě chvilku si mě prohlížela zamyšleným pohledem svých hnědých očí. Poprvé po dlouhé době jsem to vnímala, jako bychom se opravdu dívaly jedna druhé do očí, a ne jako by na mě shlížela spatra. Zřejmě si taky konečně všimla, že jsem o dobrých patnáct centimetrů vyšší než ona.
"Vedla sis dobře," podotkla nakonec. "Vzhledem k okolnostem."
Byl to jen poloviční kompliment, ale já si nic víc nezasloužila. Teď už jsem si uvědomovala všechny chyby a nesprávné úsudky, které nás přivedly do Izajášova domu. Něco z toho byla moje vina, něco ne. Přála jsem si, abych mohla změnit, co jsem udělala. Ale věděla jsem, že máma má pravdu. S těmi zmatky jsem si poradila, jak nejlíp jsem uměla.
"Zabíjení Strigojů není zas tak úchvatný, jak jsem si myslela," oznámila jsem jí.
Obdařila mě smutným úsměvem. "Ne. To opravdu není."
Pomyslela jsem na všechny ty značky na jejím krku, na všechny ty smrti. Zachvěla jsem se.
"Jo, ještě něco." S radostí jsem změnila téma a sáhla si do kapsy. Vyndala jsem malý přívěsek s modrým okem, který mi darovala. "To, cos mi dala... Je to n-nazar?" Trochu jsem se při tom slově zakoktala. Matka se na mě udiveně podívala.
"Ano. Jak to víš?"
Nechtělo se mi vykládat o svých snech s Adrianem. "Někdo mi to řekl. Má to chránit, že jo?"
Obličejem se jí mihl zadumaný výraz, načež vydechla a přikývla. "Ano. Vychází to z jedné pověry Středního východu... Tam se věří, že když ti chce někdo ublížit, může tě proklít tak, že se na tebe podívá ‚zlým okem‘. Nazar vyruší vlivy zlého oka a obecně chrání toho, kdo jej nosí."
Přejela jsem prsty po tom kousku skla. "Střední východ... Takže třeba někde jako... v Turecku?"
Matce se zachvěly rty. "Přesně tak, někde jako v Turecku." Zaváhala. "Byl to... dárek. Dárek, který jsem dostala už hodně dávno..." Odvrátila zrak a v duchu při tom bloumala ve vzpomínkách. "Když mi bylo tolik jako tobě, muži se o mě dost zajímali. Zpočátku mi to lichotilo, ale postupem času už to tak lichotivé nebylo. Někdy se dá těžko určit rozdíl mezi tím, kdy někoho opravdu přitahuješ a kdy tě chce jenom využít. Ale když je to opravdové..., nakonec to přece jen poznáš."
Teď už jsem chápala, proč se tak přehnaně stará o moji pověst – když byla mladší, svou vlastní ohrozila. Možná že víc, než jsem si myslela.
Taky mi došlo, proč mi dala ten nazar. Dal jí ho můj otec. Vypadala, že už o tom nechce mluvit, tak jsem se jí radši nevyptávala. Stačilo mi vědomí, že jejich vztah nakonec možná nebyl jen o práci a o genech.
Rozloučily jsme se a já zamířila na vyučování. Všichni věděli, kde jsem ráno byla, a spolužáci byli pochopitelně zvědaví na moje molnijské značky. Nezazlívala jsem jim to. Kdyby to bylo obráceně, taky bych se nemohla dočkat, až uvidím značky nějakého svého spolužáka.
"No tak, Rose," přemlouval mě Shane Reyes. Šli jsme z ranního cvičení a on mi pořád odhrnoval culík na stranu. V duchu jsem si řekla, že zítra si vlasy radši nechám rozpuštěné. Vydalo se za námi i několik dalších noviců a všichni se taky chtěli podívat.
"Ukaž. Chceme vidět, cos dostala za to svoje mávání mečem!"
Oči jim plály nedočkavostí a vzrušením. Byla jsem pro ně hrdinkou. Jejich spolužačkou, která zlikvidovala vůdce potulné skupiny Strigojů, kteří nás o svátcích terorizovali. Vzadu mezi spolužáky jsem si všimla někoho, kdo se netvářil nedočkavě ani vzrušeně. Eddie. Podíval se mi do očí a smutně se pousmál. Chápal.
"Je mi líto, lidi," prohlásila jsem, když jsem se k nim obrátila. "Musím to mít zalepený. Doktorův příkaz."
Odpovědí mi bylo několikeré zklamané odfrknutí, které se brzy změnilo ve vyptávání, jak jsem vlastně ty Strigoje zabila. Oddělení hlavy od těla bylo tím nejtěžším, a proto zřídkavým způsobem zabití vampýra. Ostatně chodit s mečem taky není zrovna obvyklé. Tak jsem se snažila co nejpravdivěji vylíčit svým kamarádům, co se stalo, a dávala jsem si dobrý pozor, abych zůstala jen u faktů a nijak to zabití neglorifikovala.
Po skončení vyučování se mnou šla na mou kolej Lissa. Po těch událostech ve Spokane jsme neměly příležitost si pořádně promluvit. Podstoupila jsem spoustu výslechů a pak měl hned Mason pohřeb. Lissa taky neměla o moc víc času než já, protože spousta královských tou dobou odjížděla z kampusu.
Když jsem byla s ní, hned jsem se cítila líp. I když jsem jí mohla skočit do hlavy, kdykoli se mi zachtělo, nebylo to totéž jako sedět vedle živé osoby, které na vás záleží.
Než jsme došly ke dveřím do mého pokoje, všimly jsme si, že u nich někdo položil na zem kytici frézií. S povzdechem jsem vonící kytici zvedla, aniž bych se podívala na vzkaz u ní.
"Od koho to máš?" zeptala se Lissa, zatímco jsem odemykala.
"Od Adriana," odpověděla jsem. Vešly jsme dovnitř a já ukázala na stůl, kde jsem měla ve váze další kytky. Frézie jsem nacpala mezi ně. "Docela se mi uleví, až z kampusu odjede. Tohle už dlouho nesnesu."
Překvapeně na mě pohlédla. "A jéje, ty to nevíš."
Poutem jsem pocítila varovné bodnutí, které mi napovídalo, že to, co se mi Lissa chystá sdělit, se mi určitě nebude líbit.
"Co nevím?"
"On totiž neodjíždí. Nějakou dobu tady zůstane."
"Musí odjet," namítla jsem. Věděla jsem, že sem přijel kvůli Masonovu pohřbu. A nechápala jsem, proč to vlastně udělal, když Masona skoro neznal. Možná že to udělal jen proto, aby se předvedl. Nebo možná dál hodlá pronásledovat Lissu a mě.
"Studuje vysokou. Nebo je v polepšovně. Každopádně něco dělá."
"Teď na půl roku studium přerušil."
Vyvalila jsem oči.
Usmála se mému výrazu a přikývla. "Zůstane tady a bude pracovat se mnou... a s profesorkou Carmackovou. On vůbec netušil, že existuje něco jako éter. Věděl jenom, že se na nic nespecializuje a že má divný schopnosti. Nechával si to pro sebe. Svěřil se jenom, když narazil na někoho, kdo taky ovládá éter. Jenže ti taky nevěděli o moc víc než on."
"Mělo mi to dojít dřív," zahučela jsem. "Bylo na něm něco divnýho... Víš, že jsem se s ním vždycky hrozně chtěla bavit? Prostě má... charizma. Jako ty. Asi to vychází z éteru nebo z nátlaku nebo z něčeho takovýho. Přimělo mě to, abych ho měla ráda, i když ho vlastně ráda nemám."
"Nemáš?" ušklíbla se.
"Ne," odpověděla jsem neústupně. "A tu věc se sny taky nemám ráda."
V úžasu vykulila své zelené oči. "To je právě hustý," namítla. "Tys vždycky dokázala poznat, co se se mnou děje, ale já s tebou skrz pouto komunikovat nedokážu. Jsem ráda, že jste z toho vyvázli, ale stejně bych si přála, abych to s těmi sny taky uměla a pomohla vás tak najít."
"Já jsem zas ráda, že tě Adrian nepřekecal, aby ses vykašlala na svoje prášky," řekla jsem.
Zjistila jsem to až pár dní poté, co jsem se vrátila ze Spokane. Lissa nepřistoupila na Adrianův návrh, aby přestala brát prášky, ačkoli jí tvrdil, že pak bude moct svoje schopnosti rozvinout ještě víc a naučit se ovládat éter. Později se mi ale přiznala, že kdybychom s Christianem byli nezvěstní ještě déle, asi by podlehla.
"A jak ti je poslední dobou?" dotázala jsem se, když jsem tak uvažovala o jejích lécích. "Pořád ti připadá, že ty prášky nezabírají?"
"Hmmm... těžko to vysvětlit. Pořád se cítím tak nějak blíž k magii, jako by mě ty prášky už neblokovaly. Ale žádný vedlejší účinky na psychiku nepociťuju... Nerozrušuju se ani nic takovýho."
"No, to je skvělý."
Obličej se jí rozzářil překrásným úsměvem. "Já vím. Začínám si myslet, že možná mám naději jednou se s magií naučit pracovat."
Když jsem ji viděla tak šťastnou, taky jsem se usmívala. Nelíbilo se mi, když se jí zase začaly vracet ty temné pocity, a teď jsem byla ráda, že už se rozplynuly. Nerozuměla jsem tomu, jak a proč zmizely, ale stačilo mi, že se Lissa cítí dobře.
Každý má kolem sebe světlo, až na tebe. Ty kolem sebe máš stíny. Bereš si je od Lissy.
V mysli se mi ozvala Adrianova slova. Neochotně jsem si vybavila svoje chování za posledních pár týdnů. Výbuchy vzteku. Svoje rebelování – dokonce i na mě neobvyklé. Černé emoce svíjející se mi v hrudi...
Ne, usnesla jsem se. Žádná podobnost. Lissiny temné pocity vycházely z magie. Ty moje ze stresu. A navíc, teď už se cítím fajn.
Jak jsem tak Lissu pozorovala, snažila jsem se vybavit si, kde jsme v našem rozhovoru vlastně přestaly. "Třeba nakonec vážně najdeš způsob, jak by to mohlo fungovat. Když Adrian používá éter a nepotřebuje žádný léky..."
Náhle se rozesmála. "Ty to nevíš?"
"Co zas?"
"Adrian si ordinuje léky sám."
"Cože? Ale říkal..." Zaúpěla jsem. "No jasně. Ty jeho cigára a chlast. A jenom Bůh ví, co ještě dalšího."
Kývla. "Jo. Skoro pořád v sobě něco má."
"V noci ale nejspíš ne..., proto se mnou dokáže mluvit ve snech."
"Teda, to bych taky chtěla umět," povzdechla.
"Třeba se to jednou naučíš. Hlavně ať se z tebe během toho učení nestane alkoholička."
"To určitě ne," ujistila mě. "Ale učit se budu. Rose, ještě nikdo, kdo byl zaměřený na éter, to nedokázal – teda kromě svatýho Vladimíra. A já se budu učit jako on. Naučím se s tím zacházet a nedopustím, aby mi to ublížilo."
S úsměvem jsem se dotkla její ruky. Měla jsem v ni absolutní důvěru. "Já vím."
Většinu večera jsme prokecaly. Rozloučily jsme se, až když nastal čas na můj večerní trénink s Dimitrijem. Cestou do tělocvičny jsem přemítala o něčem, co mě už nějakou dobu trápilo. Přestože útočné skupiny Strigojů čítaly hodně členů, strážci potvrdili, že jejich vůdcem byl Izajáš. To ale přece neznamená, že by se v budoucnu nemohly objevit další hrozby. Všichni jsou ale toho názoru, že chvíli potrvá, než se Strigojové vzpamatují a znovu sešikují.
Nemohla jsem si pomoct a pořád jsem myslela na ten seznam královských rodin podle velikosti, který jsem objevila v tunelu ve Spokane. A Izajáš jmenovitě zmínil Dragomiry. Věděl, že jich moc nezbylo, a nemohl se dočkat, až s tímhle rodem skoncuje. Jistě, teď už je Izajáš po smrti..., ale nejsou náhodou další Strigojové, co mají stejný nápad?
Zavrtěla jsem hlavou. S tím jsem si teď nechtěla lámat hlavu. Ne dnes. Pořád jsem se z toho všeho ještě tak docela nevzpamatovala. Tohle budu řešit později.
Vlastně jsem ani nevěděla jistě, jestli dneska cvičení máme, ale stejně jsem zašla do šatny. Převlékla jsem se a došla do tělocvičny. V přilehlé místnosti jsem našla Dimitrije, začteného do jednoho z těch westernových románů, které tolik miloval. Když jsem vešla, vzhlédl. Posledních pár dní jsem ho moc nevídala, takže jsem předpokládala, že je asi pořád s Tašou.
"Myslel jsem si, že bys mohla přijít," prohlásil a založil si knihu.
"Vždyť je čas na trénink."
Zavrtěl hlavou. "Ne. Dneska žádný trénink. Pořád se ještě zotavuješ."
"Podle lékařských záznamů už jsem zdravá. Klidně můžu cvičit." Do svého prohlášení jsem se snažila vložit tolik hrdinství typické Rose Hathawayové, kolik jsem jen svedla.
Dimitrij mi na to ale neskočil. Pokynul k židli vedle sebe. "Posaď se, Rose."
Zaváhala jsem jen na chviličku, ale pak jsem si sedla. Se svou židlí se posunul tak, že jsme teď seděli přímo naproti sobě. Srdce mi poskočilo, když jsem se zadívala do těch jeho nádherných tmavých očí.
"Nikdo se nepřenese lehce přes prvního..., první Strigoje, které zabije. Přestože se jedná o Strigoje, technicky vzato jsi někoho připravila o život. Je těžké se s tím vyrovnat. A po tom všem, čím sis prošla..." Povzdechl a natáhl se, aby mě vzal za ruku. Jeho prsty byly stejné, jak jsem si je pamatovala – dlouhé a silné, mozolnaté za roky trénování. "Když jsem tě viděl..., když jsme tě objevili v tom domě..., nedovedeš si představit, co jsem cítil."
Polkla jsem. "Co... co jsi cítil?"
"Byl jsem zničený..., nešťastný. Tys sice byla naživu, ale vypadalas... Myslel jsem, že už se z toho nedostaneš. A trhalo mě na kusy, když jsem si pomyslel, že jsi tak mladá a už se ti stalo tohle." Stiskl mi ruku. "Dostaneš se z toho – teď už to vím a jsem rád. Ale duchem jsi zatím pořád nepřítomná. Nikdy není lehké ztratit někoho, na kom ti záleží."
Sklopila jsem zrak a prohlížela si podlahu. "Je to moje vina," vypravila jsem ze sebe přiškrceně.
"Hmm?"
"Mason. Že ho zabili."
Nemusela jsem se na Dimitrije ani podívat a stejně mi bylo jasné, že se tváří soucitně. "Ale ne, Rozo. Jenom ses v některých věcech špatně rozhodla... Když jsi zjistila, že zmizel, měla jsi to povědět ostatním. Ale sobě to nemůžeš dávat za vinu. Tys ho nezabila."
Upřela jsem na něj oči, které se mi začínaly lesknout slzami. "Ale je to, skoro jako bych ho zabila. Odjel tam kvůli mně – byla to moje vina. Pohádali jsme se... a já mu řekla o Spokane, i když jsem ti slíbila, že to nikomu nepovím..."
Z jednoho oka mi stékala slza. Tohle se už vážně musím naučit ovládat. Dimitrij, stejně jako moje máma, mi setřel slzu z tváře.
"To si nemůžeš vyčítat," oznámil mi. "Můžeš tak maximálně litovat svých rozhodnutí a přát si, abys to bývala udělala jinak, ale koneckonců to bylo i Masonovo rozhodnutí. On si to vybral. Nakonec udělal, co chtěl, a na tvé původní roli v tom všem stejně nezáleželo." Uvědomila jsem si, že když se pro mě Mason vrátil, udělal to proto, že ke mně něco cítil. To bylo přesně to, čeho se vždycky obával Dimitrij – že kdybychom spolu měli nějaký vztah, ohrozilo by to nás i Moroje, kterého bychom chránili.
"Kéž bych tam tak dokázala..., nevím, něco udělat..."
Zamrkala jsem, abych rozehnala další slzy, a odtáhla ruce od Dimitrije. Radši jsem se zvedla, než bych stihla říct něco hloupého.
"Měla bych jít," řekla jsem. "Dej mi vědět, až budeš chtít zase začít s tréninkem. A díky..., že sis se mnou promluvil."
Začala jsem se sbírat k odchodu, když vtom náhle promluvil. "Ne."
Ohlédla jsem se. "Co?"
Zadíval se mi do očí a proběhlo mezi námi cosi vřelého a krásného.
"Ne," zopakoval. "Řekl jsem jí ne. Taše."
"A..." Zavřela jsem pusu dřív, než mi čelist stačila spadnout až na zem. "Ale... proč? To byla příležitost, která se naskytne jednou za život. Mohls mít dítě. A ona..., no, víš, jak tě žrala..."
Ve tváři se mu mihl náznak úsměvu. "Žrala. Žere. A právě proto jsem musel její nabídku odmítnout. Nemohl bych jí oplácet... Zkrátka bych jí nemohl dát to, co chce. Ne, když..." Udělal pár kroků ke mně. "Ne když mám srdce jinde."
Málem jsem se znovu rozbrečela. "Ale tys vypadal, že po ní taky jedeš. A mně jsi pořád říkal, že se chovám jako malá."
"Chováš se jako malá," prohlásil. "Protože jsi ještě mladá. Ale znáš spoustu věcí, Rose. Věcí, které ani lidi starší než ty nikdy nepoznají. Ten den..." Okamžitě jsem věděla, o jakém dni to mluví. Jak mě přitiskl ke zdi. "Mělas pravdu, jak jsi říkala, že se taky musím ovládat. Nikdo jiný to nikdy neodhalil – a to mě vyděsilo. Ty mě děsíš."
"Proč? Nechceš, aby se to někdo dozvěděl?"
Pokrčil rameny. "Je mi jedno, jestli se někdo dozví, že mám problémy se sebeovládáním. Důležité je, že někdo..., že ty mě natolik dobře znáš. Je to těžké, když ti někdo vidí přímo do duše. Nutí tě to k tomu, aby ses otevřela. A byla zranitelná. Je mnohem jednodušší být s někým, kdo je jen o málo víc než normální kamarádka."
"Jako třeba Taša."
"Taša Ozerová je skvělá ženská. Je krásná a statečná. Jenže..."
"Jenže tě nepřitahuje," dokončila jsem větu za něj.
Přikývl. "To jsem věděl už od začátku. Ale přesto jsem toužil po vztahu. Věděl jsem, že to s ní bude snadné, že s ní můžu odjet. Myslel jsem, že s ní na tebe zapomenu."
Totéž jsem si myslela já o Masonovi. "Ale nezapomněls."
"Ne. A to je... právě ten problém."
"Protože by bylo špatný, kdybychom byli spolu."
"Ano."
"Kvůli věkovýmu rozdílu."
"Ano."
"A hlavně kvůli tomu, že budeme Lissini strážci a musíme se soustředit na ni – ne na sebe."
"Ano."
Chvilku jsem o tom uvažovala a pak jsem se mu podívala do očí. "No," shrnula jsem to nakonec. "Vidím to tak, že zatím nejsme Lissini strážci."
Obrnila jsem se před jeho odpovědí. Bylo mi jasné, že přijde další lekce zenového myšlení. Cosi o vnitřní síle a vytrvalosti, cosi v tom smyslu, že naše dnešní rozhodnutí ovlivní budoucnost, nebo podobné nesmysly.
Ale namísto toho mě políbil.
Čas se zastavil. Natáhl ruce a orámoval mi obličej dlaněmi. Sklonil se a otřel se svými rty o moje. Ze začátku by se to sotva dalo nazvat polibkem, ale postupně jsme se začali líbat doopravdy. Když se ode mě nakonec odtrhl, pak jen proto, aby mě mohl políbit na čelo. Několik vteřin tam stál se rty přitisknutými k mé kůži a pevně mě přitom objímal.
Přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčně. Přestal mě objímat, pohladil mě po vlasech a potom po tváři. Vykročil ke dveřím.
"Uvidíme se později, Rozo."
"Na dalším tréninku?" zeptala jsem se. "Totiž, budeme zase trénovat, že jo? Určitě mě ještě chceš naučit spoustu věcí."
Zastavil se ve dveřích a s úsměvem se na mě zadíval. "Ano. Spoustu věcí."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře