6.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.26 |

 U toho, co se stalo venku, byli jen tři svědci. Když jsem se ale později vrátila do budovy školy, nijak mě nepřekvapilo, že o tom věděli už úplně všichni. Vyučování skončilo, ale po chodbách se pořád pohybovalo množství studentů, kteří se šli učit nebo si zopakovat testy. Snažili se skrývat svoje pohledy a šeptané poznámky, ale moc jim to nešlo. Ti, co se mi podívali do očí, se na mě buď plaše usmáli, nebo zrak ihned sklopili. Nádhera.

Jelikož jsem s Christianem neměla psychické spojení, netušila jsem, kde ho hledat. Vycítila jsem, že Lissa je v knihovně, tak jsem se usnesla, že to bude nejlepší místo, kde začít s hledáním. Cestou tam jsem za sebou zaslechla hlas nějakého kluka.
"Tos trochu přepískla, ne?"
Otočila jsem se a uviděla Ryana a Camillu, kteří šli jen pár kroků za mnou. Kdybych byla kluk, vhodnou odpovědí by mohlo být: "Vlez mi někam." Protože kluk nejsem a protože mám vychování, řekla jsem jen: "Nevím, o čem mluvíš."
Ryan ke mně popoběhl. "Víš moc dobře, co myslím. To s Christianem. Slyšel jsem, že když na něj Stan zaútočil, tys řekla jenom: ‚Tady, vem si ho,‘ a odešla jsi."
"Bože můj," zaúpěla jsem. Už tak je dost zlé, když o vás všichni mluví, ale když každá ta historka končí jinak? "Tohle se nestalo."
"Fakt ne?" podivil se. "Tak proč tě zavolali za Albertou?"
"Hej," opáčila jsem a rázem jsem si nepřipadala zas tak dobře vychovaná. "Jenom jsem to zvorala... Asi tak, jako jsi to zvoral ty, když jsi na chodbě nedával pozor."
"Tak to bacha," řekl a trochu při tom zčervenal. "Nakonec jsem to zvládl, svoje jsem udělal."
"To je to, čemu se dneska říká nechat se zabít?"
"Aspoň jsem se nezachoval jako ukňouraná kráva, která odmítá bojovat."
Zrovna jsem se po rozhovoru s Dimitrijem uklidnila, ale teď už jsem zase zuřila. Připadala jsem si jako teploměr, který každou chvíli praskne. "Možná že místo kritizování ostatních bys měl víc pozornosti věnovat svým povinnostem strážce." Kývla jsem hlavou směrem ke Camille. Celou dobu mlčela, ale podle jejího výrazu bylo jasné, že jí dělá problém to všechno skousnout.
Ryan pokrčil rameny. "Já zvládnu obojí. Kus za námi je Shane a oblast vpředu je čistá. Žádný dveře. Brnkačka." Poplácal Camillu po rameni. "Je v bezpečí."
"Tohle je snadný místo k zabezpečení. Ve skutečným světě se skutečnými Strigoji by sis tak dobře nevedl."
Jeho úsměv se vytratil. V očích mu blýskl vztek. "To je pravda. Ale slyšel jsem, že ani tys tam neodvedla bůhvíjak skvělou práci, aspoň co se týká Masona."
Dělat si legraci z toho, co se přihodilo se Stanem a Christianem, byla jedna věc. Ale naznačovat, že jsem zavinila Masonovu smrt? Nepřijatelné. Já dokázala dva roky udržet Lissu v bezpečí ve světě lidí.

Já zabila ve Spokane dva Strigoje. Já jsem jediná novicka na škole, která už má molnijské značky, malá tetování, která získávají strážci za zabití Strigojů. Vím, že o tom, co se stalo Masonovi, se povídalo ledacos, ale přímo mně nikdy nikdo nic neřekl. Pomyšlení na to, že si Ryan nebo kdokoli jiný myslí, že mám Masona na svědomí, to už je příliš. Vyčítala jsem si toho dost i bez jejich přičinění.

Teploměr praskl.
Jediným plynulým pohybem jsem se natáhla za něj, popadla Camillu a mrštila s ní proti zdi. Nehodila jsem s ní moc silně, aby si neublížila, ale překvapilo ji to. V šoku vyvalila oči, když jsem ji předloktí přitiskla ke krku a přišpendlila ji tak ke zdi.
"Co to vyvádíš?" vykřikl Ryan a díval se z jedné na druhou. Trochu jsem si přešlápla, ale Camillu jsem nepouštěla.
"Měl by ses víc učit," poznamenala jsem spokojeně. "Někdy není místo tak bezpečný, jak vypadá."
"Tobě hráblo! Morojce nemůžeš ublížit. Kdyby na to přišli strážci..."
"Nejsem magor," namítla jsem a pohledem střelila po ní. "Ubližuju ti? Trpíš strašlivou bolestí?"
Krátce zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou, jak jenom v tom sevření mohla.
"Je ti to nepříjemný?"
Trochu kývla.
"Vidíš?" obrátila jsem se na Ryana. "Nepříjemný pocity nejsou totéž jako bolest."
"Jsi šílená. Pusť ji."
"Ještě jsem neskončila, Ryane. Buď pořád ve střehu, protože nebezpečí může přijít odkudkoli. Nejenom od Strigojů nebo strážců převlečených za Strigoje. Chovej se dál jako arogantní hovado, co si myslí, že ví všechno nejlíp...," přitiskla jsem ke Camille ruku pevněji, ale pořád ne tolik, abych ji přidusila nebo jí způsobila bolest, "...a spousta věcí ti unikne. Právě tyhle věci můžou tvoji Morojku zabít."
"Dobře, dobře. To je fuk. Už toho nech, prosím," řekl. Jeho hlas kolísal. Už to vzdával. "Děsíš ji."
"Taky bych byla vyděšená, kdyby můj život závisel na tobě."
Vůně hřebíčku mi ihned oznámila Adrianovu přítomnost. Taky jsem věděla, že se sem přišel podívat Shane a pár dalších. Novicové se tvářili nejistě, jako by mě chtěli od Camilly odtrhnout, ale báli se, že by jí tím ublížili. Uvědomovala jsem si, že bych ji měla pustit, ale Ryan mě opravdu vytočil. Musela jsem mu dokázat, že mám pravdu. Musela jsem ho přivést k rozumu. A Camillu jsem vůbec nelitovala, protože mi bylo jasné, že má taky svůj podíl na těch pomluvách, co se o mně neustále šíří.
"Tohle je fascinující," prohlásil Adrian, pomalu jako obvykle. "Ale myslím, že už jsi dokázala, že máš pravdu."
"To nevím," opáčila jsem tónem, který byl sladký i vyhrožující. "Pořád nejsem přesvědčená, že to Ryan pochopil."
"Proboha, Rose! Chápu to," zařval Ryan. "Jenom ji pusť."
Adrian mě obešel a stoupl si vedle Camilly. My dvě jsme u sebe byly hrozně blízko, ale on se mezi nás vmáčkl, takže jsme si viděli přímo do očí. Připitoměle se ušklíbal jako obvykle, ale v jeho tmavozelených očích se přesto zračila vážnost.
"Ano, malá dhampýrko. Pusť ji. Už jsi dokázala svoje."
Chtěla jsem Adrianovi říct, ať ode mě vycouvá, že to já řeknu, kdy jsem hotová. Nějak se mi ale nedařilo ta slova vyslovit. Na jedné straně jsem zuřila, že se do toho míchá, ale na druhé straně mi to znělo... rozumně.
"Pusť ji," zopakoval.
Teď jsem koukala na Adriana, a ne na Camillu. Náhle mi připadalo, že to, co říká, je opravdu rozumné. Naprosto rozumné. Musela jsem ji pustit. Spustila jsem ruku a odstoupila stranou. Camille zalapala po dechu a rychle se přesunula za Ryana. Používala ho jako štít. Viděla jsem, že má slzy na krajíčku. Ryan se tvářil jen ohromeně.
Adrian se narovnal a odmítavě mávl rukou na Ryana. "Měl bys odtud vypadnout – než Rose opravdu rozzuříš."
Ryan, Camille a ostatní pomalu začali couvat. Adrian mě jednou rukou objal a vedl mě odtud směrem ke knihovně. Připadala jsem si divně, jako bych se právě probudila, ale s každým dalším krokem se moje okolí projasňovalo. Odstrčila jsem Adrianovu ruku a ucukla.
"Právě jsi na mě použil nátlak!" vykřikla jsem. "Přinutils mě, abych ji nechala na pokoji."
"Někdo to musel udělat. Vypadalo to, že nemáš daleko k tomu, abys ji uškrtila."
"To není pravda. To bych nikdy neudělala." Otevřela jsem dveře do knihovny. "Nemáš právo mi tohle dělat. Absolutně žádný právo." Nátlak – přinucení lidí k tomu, aby dělali, co chcete – je dovedností, kterou v menší míře ovládají všichni vampýři. Použití nátlaku je považováno za nemorální a většina vampýrů s ním neumí pracovat tak dobře, aby tím způsobili nějakou skutečnou škodu. Éter tuto schopnost posiluje, takže Adrian i Lissa jsou velmi nebezpeční.
"A ty zase nemáš žádný právo pustit se do nějaký ubohý holky jen proto, aby sis zahojila svou poraněnou hrdost."
"Ryan neměl právo povídat takový věci."
"Ani nevím, jaký ‚takový věci‘, ale pokud jsem špatně neodhadl tvůj věk, jsi moc stará na to, aby sis takhle vybíjela vztek kvůli nějakým pomluvám."
"Vybíjela vztek..."
Zmlkla jsem, když jsem za stolem uviděla sedět Lissu. Její výraz i pocity mi prozradily, že je tu nějaký problém. Eddie stál jen kousek od ní, opíral se o zeď a sledoval místnost. Vykulil oči, když mě spatřil, ale nic neřekl.
Sedla jsem si na židli naproti Lisse.
"Čau."
S povzdechem vzhlédla, načež zase sklouzla pohledem ke knize, kterou měla otevřenou před sebou. "Říkala jsem si, kdy se objevíš," broukla. "Vyloučili tě?"
Mluvila klidně a zdvořile, ale já dokázala vyčíst její pocity. Byla rozrušená. Dokonce trochu naštvaná.
"Tentokrát ne," odvětila jsem. "Vyvázla jsem s veřejně prospěšnou prací."
Nic na to neřekla, ale její zuřivé pocity se nezměnily.
Tentokrát jsem povzdechla já. "Mluv se mnou, Liss. Vím, že jsi vytočená."
Adrian se podíval na mě, pak na ni a potom zase na mě. "Mám dojem, že mi tu něco uniká."
"No výborně," shrnula jsem to. "Přišel jsi, odtrhl mě od rvačky a ani nevíš, co se tu děje."
"Ty ses poprala?" dotázala se Lissa a její vztek momentálně překrylo zmatení.
"Co se stalo?" zeptal se znovu Adrian.
Kývla jsem na Lissu. "Tak mu to řekni."
"Rose odmítla chránit Christiana." Zoufale zavrtěla hlavou a upřela na mě obviňující pohled. "Nemůžu uvěřit, že tě to pořád štve tak, žes mu udělala něco takovýho. Je to dětinský."
Lissa z toho vyvodila stejné závěry jako strážci. Povzdechla jsem. "Neudělala jsem to schválně! Právě jsem kvůli týhle kravině absolvovala slyšení a řekla jsem jim totéž."
"Tak co se teda stalo?" chtěla vědět. "Proč jsi to udělala?"
Zaváhala jsem. Nevěděla jsem, co říct. Moje neochota k mluvení neměla nic společného s tím, že by mě slyšel i Adrian a Eddie – i když jsem nechtěla, aby to slyšeli. Ten problém byl mnohem složitější.
Dimitrij měl pravdu – existují lidé, kterým můžu věřit, a dvěma věřím naprosto bezpodmínečně: jemu a Lisse. Ale ani jemu jsem neřekla pravdu. Mohla bych jí to taky zamlčet? Přestože jsem zuřila, s jistotou jsem věděla, že Lissa bude vždy stát při mně a bude mi oporou. Jenže stejně jako u Dimitrije, i teď jsem se zalekla toho, že bych měla vyprávět svou duchařskou historku. Taky by si o mně všichni mysleli, že jsem buď blázen, nebo neschopná.
Naším poutem jsem cítila její mysl, čistou a jasnou. Bez poskvrnky, bez temnoty nebo známek šílenství – ale vzadu v její mysli se přesto svíjelo cosi zvláštního. Vřelo to v ní. Nějaký čas potrvá, než se jí antidepresiva vyplaví z organismu, ale už po jediném dni se v ní probouzela magie. Znovu jsem si vzpomněla na svoje setkání s duchem a vzpomínka na smutného průsvitného Masona mě opět vyděsila. Jak jen bych jí to mohla začít vysvětlovat? Jak bych mohla přijít s něčím tak divným a neskutečným, když ona se tak zoufale snaží dodat svému životu trochu normálnosti a teď má navíc co dělat s tím, aby zase začala ovládat své magické schopnosti?
Ne, usnesla jsem se. To bych jí nemohla říct. Ještě ne – obzvlášť, když mi zrovna došlo, že jí musím povědět o jiné důležité věci.
"Vykolejilo mě to," řekla jsem nakonec. "Je to blbost. Prostě jsem byla nafoukaná a myslela si, že zmáknu každýho. A potom Stan..." Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Prostě jsem nedokázala zareagovat. Je... je to fakt trapný. A že zrovna ze všech lidí on."
Lissa mě upřeně pozorovala a pátrala po jakékoli známce neupřímnosti. Bolelo mě pomyšlení, že mi nevěří. Jenže... opravdu jsem jí lhala. Ale jak jsem řekla Dimitrijovi, když chci, umím lhát dobře. Lissa to nepozná.
"Kéž bych ti uměla číst myšlenky," povzdechla.
"No tak," řekla jsem. "Přece mě znáš. Vážně si myslíš, že bych to udělala? Že bych opustila Christiana a udělala ze sebe vola?"
"Ne," odpověděla nakonec. "Nejspíš bys to udělala tak, aby tě u toho nepřistihli."
"Dimitrij mi řekl to samý," zavrčela jsem. "Jsem ráda, že ve mě všichni vkládáte takovou důvěru."
"To jo," opáčila. "Proto je to celý tak divný."
"I já dělám chyby." Nahodila jsem ztřeštěný, až příliš sebejistý výraz. "Vím, že je to neuvěřitelný – samotnou mě to překvapilo –, ale asi se to mělo stát. Nejspíš je to karma, nebo se tím měly vyrovnat síly univerza. Jinak by bylo nespravedlivý, aby existoval někdo tak úchvatnej."
Adrian pro změnu mlčel, což mě těšilo. Jen pozoroval náš rozhovor, jako by sledoval tenisové utkání. Trochu mhouřil oči a já ho podezírala, že studuje naše aury.
Lissa obrátila oči v sloup, ale její vztek naštěstí trochu vyprchal. Věřila mi. Pak zvedla zrak od mého obličeje a zadívala se kamsi za mě. Ucítila jsem šťastné zlatavé pocity, které signalizovaly Christianovu přítomnost.
"Moje oddaná strážkyně se vrátila," poznamenal a odtáhl si židli od stolu. Pohlédl na Lissu. "Už jsi hotová?"
"Hotová s čím?" zeptala se.
Kývl hlavou směrem ke mně. "Se sprdáváním Rose za to, že mě nechala ve spárech Alta."
Lissa zčervenala. Už tak se cítila mizerně kvůli tomu, že na mě tak vystartovala, ale když jsem se úspěšně obhájila a Christian se do toho znovu lehkomyslně vložil, připadala si ještě hloupěji.
"Promluvily jsme si o tom, to je vše."
Adrian zívl a zaklonil se na židli. "Vlastně si myslím, že jsem na to přišel. Byl to švindl, že jo? Nahrálas to tak, abys mě odradila a já tě už nepřemlouval, aby ses stala mojí strážkyní. Myslela sis, že když budeš předstírat, že jsi špatná strážkyně, nebudu o tebe stát. To ale nefunguje, takže už nemá smysl riskovat život někoho jinýho."
Byla jsem vděčná, že se nezmínil o incidentu s Camillou. Ryan byl mimo, ale čím víc času od té doby uplynulo, tím těžší pro mě bylo uvěřit, že jsem na něj tak vystartovala. Připadalo mi, že se to stalo někomu jinému a já to jenom pozorovala. Samozřejmě, že jsem celý den byla protivná. Zuřila jsem kvůli tomu, že jsem vyfasovala Christiana, kvůli tomu, že mě strážci tak hnusně nařkli, kvůli –
No jasně. Pravděpodobně nastal čas odhodit bombu.
"Takže..., lidi, je tu něco, co byste měli vědět."
Upřely se na mě čtyři páry očí – včetně Eddieho.
"Co se děje?" vyptávala se Lissa.
Nepřišla jsem na žádný šetrný způsob, jak jim to sdělit, tak jsem spustila: "Ukázalo se, že Viktoru Daškovovi neprokázali vinu za to, co nám provedl. Prostě ho jenom zabásli. Teď s ním ale konečně proběhne soud – asi přespříští týden nebo tak nějak."
Lissa reagovala při zmínce o Viktorovi podobně jako já. Poutem jsem pocítila šok a vzápětí strach. Myslí jí problesklo několik obrázků z minula. Jak kvůli Viktorově zvrácené hře pochybovala o svém duševním zdraví. Jak ji jeho přisluhovač mučil. Jak našla Christiana zakrváceného po útoku Viktorových psů. Na stole zaťala ruce v pěsti, až jí zbělely klouby. Christian necítil její reakci tak jako já, ale ani nemusel. Pohladil ji po ruce. Sotva si toho všimla.
"Ale... Ale..." Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. "Jak to, že ho už dávno neodsoudili? Všichni vědí... Všichni viděli..."
"To je zákon. Nejspíš mu chtějí dát šanci, aby se hájil."
Lissa byla zmatená, ale pomalu došla ke stejnému závěru jako já v noci s Dimitrijem. "Takže... Počkej... Tvrdíš, že existuje možnost, že by ho neshledali vinným?"
Podívala jsem se do jejích vykulených zelených očí a nedokázala se přinutit odpovědět. Můj výraz byl zjevně dostatečnou odpovědí.
Christian bouchl pěstí do stolu. "To je hovadina." Několik lidí u okolních stolů se na nás podívalo.
"Taková je politika," prohlásil Adrian. "Lidi, co mají moc, nikdy nehrajou podle stejných pravidel."
"Ale on málem zabil Rose a Christiana!" vykřikla Lissa. "A mě unesl! Jak to může někdo zpochybňovat?"
Lissiny pocity byly silné. Strach. Bolest. Vztek. Zuřivost. Zmatek. Bezmoc. Nechtěla jsem, aby se utápěla v takových temných emocích. Jenom jsem doufala, že se zas uklidní. Opravdu se pomalu uklidňovala, jenže pak jsem zase začala zuřit já. Bylo to jako s Ryanem.
"Určitě je to jen formalita," snažil se nás uklidnit Adrian. "Když je tolik důkazů, pravděpodobně se o tom nikdo moc dohadovat nebude."
"To je právě to," řekla jsem hořce. "Moc důkazů nebude. My tam nesmíme."
"Cože?" vykřikl Christian. "Kdo teda bude vypovídat?"
"Ostatní strážci, co u toho byli. Nám moc nevěří, že udržíme celou věc v tajnosti. Královna nechce, aby se všichni dověděli, že jeden z jejích vzácných královských mohl udělat něco tak hroznýho."
Lissa nevypadala, že by toužila bránit královské. "Ale my jsme důvodem toho soudu."
Christian se zvedl a rozhlížel se kolem, jako by si myslel, že se Viktor schovává v knihovně. "Hned to jdu zařídit."
"Jasně," houkl Adrian. "Vsadím se, že když tam napochoduješ a vykopneš jim dveře, hned změní názor. Vezmi si s sebou Rose. Vy dva uděláte fakt dobrej dojem."
"Jo?" ozval se Christian. Křečovitě svíral oběma rukama opěradlo židle a zuřivým pohledem sledoval Adriana. "Máš lepší nápad?"
Lissin klid byl znovu narušen. "Kdyby Viktora osvobodili, šel by po nás znovu?"
"Jestli ho osvobodí, nepobude si venku dlouho," namítla jsem. "O to se postarám."
"Tak to si dávej bacha," řekl Adrian. Vypadal, že se mu to celé zdá mimořádně zábavné. "Dokonce ani tobě by neprošla vražda královskýho."
Nadechla jsem se, že mu řeknu, že bych se nejdřív radši procvičila na něm, ale myšlenky mi přerušil Eddieho ostrý hlas.
"Rose."
Instinkty, které jsem si vypěstovala za léta trénování, se ozvaly. Vzhlédla jsem a okamžitě uviděla to, na co mě upozorňoval. Do knihovny právě vstoupil Emil, který se tu rozhlížel po novicích, a dělal si poznámky. Vyskočila jsem ze židle a zaujala pozici nedaleko od Eddieho, odkud jsem dobře viděla na Christiana a většinu knihovny. Zatraceně. Musím se vzchopit, jinak jen potvrdím, že měl Ryan pravdu. Mezi tou potyčkou a teď tou záležitostí s Viktorem jsem úplně zanedbávala svoje strážcovské povinnosti. Možná jsem ani nepotřebovala Masona, abych zklamala.
Emil si mě nevšiml. Prošel kolem nás, něco si zapsal a pokračoval dál v průzkumu. Ulevilo se mi a snažila jsem se zase se začít ovládat. Bylo to těžké. Znova mě ohromila ta mizerná nálada a na klidu mi nepřidával ani Lissin a Christianův hněv nad Viktorovým procesem. Chtěla jsem se do toho vložit. Chtěla jsem řvát a mluvit a podělit o svoje rozhořčení. Jenže takový luxus si jako strážkyně nemůžu dovolit. Mou první povinností je chránit Moroje a nejednat impulzivně. Pořád dokola jsem si opakovala mantru strážců: Oni mají přednost.
Ta slova už mi začínala lézt na nervy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře