7.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.26 |

 Když přišlo první varování, že bude večerka, Morojové si rychle sbalili věci. Adrian odešel hned, ale Lissa s Christianem si dávali s odchodem na své koleje na čas. Drželi se za ruce a s hlavami u sebe si šeptali něco, co jsem se klidně mohla dovědět, kdybych vklouzla Lisse do hlavy. Pořád ještě je rozčilovaly novinky o Viktorovi.

Ponechala jsem jim soukromí a držela se od nich dál. Sledovala jsem okolí, stejně jako Eddie, který stál trochu stranou. Jelikož tady v kampusu je mnohem víc Morojů než dhampýrů, Morojové mají dvě koleje hned u sebe. Lissa a Christian bydlí každý v jiné. Ti dva se zastavili v místě, kde se jejich cesty nádvořím rozcházely. Políbili se na rozloučenou a já dělala, co bylo v mých silách, abych jakožto strážkyně vše sledovala, a přitom nic neviděla. Lissa za mnou houkla pozdravy a zamířila s Eddiem na svou kolej. Já následovala Christiana na tu jeho.
Kdybych chránila Adriana nebo někoho podobného, nejspíš bych musela přetrpět sexuální narážky na to, že budeme šest týdnů spát tak blízko u sebe. Ale Christian se ke mně naštěstí chová normálně, jako bych byla jeho sestra. Vyklidil mi na zemi místo na spaní, a než si vyčistil zuby, už jsem si z dek vybudovala slušné ležení. Zhasl a zalezl do své postele.
Po chvíli ticha jsem se ozvala. "Christiane?"
"Touhle dobou spíme, Rose."
Zívla jsem. "Věř mi, že to bych taky ráda. Ale chci se tě na něco zeptat."
"Něco o Viktorovi? Ach jo, musím se vyspat a tohle mě zase vytočí."
"Ne, tohle je o něčem jiným."
"Dobře. Ptej se."
"Proč sis ze mě nedělal srandu kvůli tomu, co se stalo se Stanem? Všichni ostatní se snaží přijít na to, jestli jsem to jenom zvorala, nebo to udělala schválně. Lissa mi to dala sežrat. Adrian taky trochu. A strážci... No, to je jedno. Ale tys nic neřekl. Myslela bych si, že budeš první, kdo přijde s nějakou kousavou poznámkou."
Zase nastalo mlčení a já doufala, že Christian přemýšlí, co odpovědět, a že neusnul.
"Nemělo smysl ti to vyčítat," řekl nakonec. "Vím, žes to neudělala schválně."
"Jak to? Teda neoponuju ti, protože jsem to fakt schválně neudělala. Ale jak to, že to víš tak jistě?"
"Díky našemu rozhovoru v kuchyňce. A protože tě znám. Viděl jsem tě ve Spokane. Kdo by udělal to, co ty, aby nás zachránil... Prostě bys neudělala něco tak dětinskýho."
"Páni! Dík. Já... moc to pro mě znamená." Christian mi věří, když mi nevěří nikdo jiný. "Ty jsi první člověk, co věří, že jsem to zkazila bez nějakejch postranních úmyslů."
"Ne," prohlásil, "tomuhle teda nevěřím."
"Čemu nevěříš? Že jsem to zvorala? Proč ne?"
"Copak jsi neposlouchala? Viděl jsem tě ve Spokane. Někdo jako ty to nezvorá ani nezpanikaří." Začala jsem vykládat totéž, co jsem řekla strážcům. Že jsem zabila Strigoje, neznamená, že jsem nepřemožitelná, ale on mě přerušil. "Navíc jsem viděl, jak ses tam tvářila."
"Tam... myslíš na nádvoří?"
"Jo." Uplynulo pár chvil, kdy jsme oba mlčeli. "Nevím, co se stalo, ale vypadalas... Takhle se prostě netváří někdo, kdo se chce mstít. Ani to nebyl pohled někoho, kdo se lekne Altova útoku. Bylo to něco jinýho... Nevím. Ale něco tě úplně pohltilo. A mám být upřímný? Tvářila ses hodně vyděšeně."
"Ale nenadáváš mi za to."
"Nic mi do toho není. Muselo to bejt vážný, když tě to takhle rozhodilo. Ale kdyby došlo k opravdovýmu útoku, budu si s tebou připadat v bezpečí, Rose. Vím, že bys mě ochránila, i kdyby tady byl opravdovej Strigoj." Zívl. "Fajn. Když jsem ti teď odhalil svoje nitro, můžeme už prosím spát? Ty možná spát nepotřebuješ, ale někteří z nás holt takový štěstí nemají."
Nechala jsem ho spát a brzy po něm jsem taky podlehla únavě. Měla jsem za sebou náročný den a minulou noc jsem toho moc nenaspala. Jakmile jsem tvrdě usnula, začala jsem snít. Hned jsem zaznamenala, že mi do snu opět leze Adrian.
"Ne," zaúpěla jsem.
Stála jsem na zahradě a bylo léto. Vzduch byl těžký a vlhký a sluneční svit mě zaléval jako zlaté vlny. Kolem mě rostly květiny nejrůznějších barev a vonělo to tam po růžích a po šeřících. Z květu na květ létaly včely a motýli. Měla jsem na sobě džíny a plátěné tílko. Na krku jsem měla nazar, malé skleněné modré oko, které má údajně odpuzovat zlo. Také jsem měla korálkový náramek s křížkem, kterému se říká čotky. Bylo to dědictví Dragomirů, které mi darovala Lissa. Obvykle šperky nosím jen málokdy, ale v těchhle snech jsem vždycky ověšená.
"Kde jsi?" zvolala jsem. "Vím, že jsi tady."
Adrian se vynořil zpoza jabloně obsypané růžovými a bílými květy. Na sobě měl džíny, což bylo něco, v čem jsem ho jaktěživa neviděla. Vypadaly dobře, bezpochyby značkové. K nim měl tmavě zelené bavlněné tričko – taky jednoduchého střihu. Slunce mu vrhalo zlatavé a kaštanové odlesky do hnědých vlasů.
"Říkala jsem ti, ať mi nelezeš do snů," oznámila jsem mu a dala si ruce v bok.
Líně se na mě usmál. "Ale jak jinak si můžeme promluvit? Předtím ses ke mně nechovala moc přátelsky."
"Možná kdybys na lidi nepoužíval nátlak, měl bys víc kamarádů."
"Musel jsem tě zachránit před tebou samotnou. Tvoje aura byla jako bouřkový mrak."
"Dobře, můžeme se projednou bavit o něčem jiným než o aurách a mojí hrozící zkáze?"
Jeho pohled mi napověděl, že právě to ho zajímá ze všeho nejvíc, ale nakonec to nechal být. "Fajn. Můžeme mluvit o něčem jiným."
"Jenže já nechci mluvit vůbec! Chci spát."
"Vždyť spíš." Adrian s úsměvem přešel ke sloupku porostlému rozkvetlou popínavou rostlinou. Měla oranžové a žluté květy ve tvaru trumpet. Něžně přejel prsty po okraji jednoho květu. "Tohle byla zahrada mojí babičky."
"Fajn," poznamenala jsem a opřela se o jabloň. Zdálo se, že se tam můžeme chvíli zdržet. "Teď si vyslechnu tvou rodinnou historii."
"Náhodou, babička byla fajn ženská."
"To jistě byla. Už můžu jít?"
Nespouštěl zrak z těch květů. "Neměla bys kritizovat morojský rodokmeny. Ty o svým otci nic nevíš, takže třeba klidně můžeme bejt příbuzní."
"Znamenalo by to, že mi dáš pokoj?"
Přešel ke mně a urychleně změnil téma. "Ne, neboj. Myslím, že pocházíme z úplně jiných rodů. Mimochodem, není tvůj táta nějakej Turek?"
"Jo, podle mojí má... Hej, čumíš mi na prsa?!"
Bedlivě mě pozoroval, ale na obličej se mi opravdu nedíval. Překřížila jsem si paže přes hrudník.
"Dívám se na tvoje tílko," odpověděl. "Ta barva je špatná."
Natáhl ruku a dotkl se jednoho ramínka. Jako kdyby se inkoust rozlil po papíru, slonovinově světlá látka se přebarvila do odstínu indigově modré jako květy. Přimhouřil oči jako malíř, když přehlíží svoje dílo.
"Jak jsi to udělal?" vykřikla jsem.
"Je to můj sen. Hmm. Ne, ty nejsi modrá osoba. Aspoň ne ve smyslu barev. Vyzkoušíme tohle." Modrá se změnila v zářivě karmínovou. "Ano, to je ono. Tvoje barva je červená. Červená jako růže, jako sladká, sladká Rose."
"No teda," řekla jsem. "Netušila jsem, že se chováš jako blázen dokonce i ve snech." Nikdy neprožíval tak těžké stavy a deprese jako loni Lissa, nicméně éter způsoboval, že se Adrian občas choval divně.
Odstoupil ode mě a rozhodil rukama. "Když jsem s tebou, jsem pořád blázen, Rose. A teď ti složím báseň." Zaklonil hlavu a zakřičel do nebe:
"Rose sluší rudá,
ale modrá ne.
Jak trn je ostrá,
právě tak bojuje."
Adrian spustil ruce a s očekáváním se na mě zadíval.
"Jak může trn bojovat?" dotázala jsem se.
Zavrtěl hlavou. "Umění nemusí dávat smysl, malá dhampýrko. Krom toho se ode mě očekává, že budu blázen, ne?"
"Ale nejsi ten největší blázen, co jsem kdy viděla."
"Aha," broukl a přešel k rozkvetlým hortenziím, aby si je prohlédl. "Budu na tom pracovat."
Začala jsem se znovu vyptávat, kdy se budu moct "vrátit" ke spánku, když vtom mi náš rozhovor něco připomněl.
"Adriane... Jak víš, jestli jsi blázen, nebo ne?"
Otočil se od květů a usmál se. Vypadalo to, že řekne nějaký vtípek, ale namísto toho si mě jen pozorně prohlížel. Jeho úsměv se vytratil a Adrian se zatvářil nezvykle vážně.
"A ty si o sobě myslíš, že jsi blázen?" zeptal se.
"Nevím," odpověděla jsem a zadívala se na zem. Byla jsem bosa a ostrá tráva mi lechtala chodidla. "Viděla jsem... různý věci."
"Opravdoví blázni se většinou neptají, jestli jsou blázni," poznamenal moudře.
S povzdechem jsem na něj znovu pohlédla. "To mi teda moc nepomůže."
Došel ke mně a položil mi ruku na rameno. "Já si nemyslím, že jsi blázen, Rose. Ale řekl bych, že toho máš za sebou hodně."
Zamračila jsem se. "Co tím chceš říct?"
"Že si nemyslím, že bys byla blázen."
"Díky. Tím se všechno vyjasňuje. Víš, že mě tyhle sny začínají fakt otravovat?"
"Lisse ty sny nevadí," opáčil.
"Za ní chodíš taky? To vážně nemáš žádný zábrany?"
"Ne. Její sny jsou instruktážní. Chce se to naučit."
"Výborně. Takže já jsem jediná šťastlivkyně, která si musí poradit s tvým sexuálním obtěžováním."
Zatvářil se ublíženě. "Opravdu bych si přál, abys se mnou nejednala, jako bych byl inkarnací zla."
"Promiň. Prostě jen nemám dostatek důkazů, abych uvěřila, že umíš taky něco užitečnýho."
"Jasně. Jsem naprostý opak toho tvýho učitele. Nezdá se mi, že bys s ním udělala pokrok."
O krok jsem couvla a přimhouřila oči. "Dimitrije z toho vynech."
"Vynechám, až přestaneš vyvádět, jako by jen on byl dokonalej. Oprav mě, jestli se pletu, ale je jedním z lidí, co před tebou tajili, že bude ten soud. Nemám pravdu?"
Podívala jsem se stranou. "To teď není podstatný. Navíc k tomu měl svoje důvody."
"Jo. A ty důvody zřejmě nezahrnovaly, aby s tebou jednal na rovinu, nebo se dokonce zasadil o to, aby vás k tomu soudu dostal. Ale já..." Pokrčil rameny. "Já tě k tomu soudu dostat můžu."
"Ty?" podivila jsem se a drsně se zasmála. "Jak to chceš udělat? Půjdeš na cígo se soudcem? Použiješ nátlak na královnu a polovinu královských u dvora?"
"Neměla bys kolem sebe třískat, když ti chce někdo pomoct. Jenom počkej." Lehce mě políbil na čelo a já se pokusila ucuknout. "Teď by sis ale měla odpočinout."
Zahrada vybledla a já zapadla zpátky do normální černoty spánku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře