8.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.27 |

 Následujících pět dní jsem hlídala Christiana, aniž by k něčemu došlo. Nic se nedělo a já byla čím dál netrpělivější.

Začínalo mi docházet, co všechno obnáší být strážcem. Vždycky jsem to věděla, ale ve skutečnosti to bylo těžší, než jsem si myslela. Když se Strigojové rozhodnou zaútočit, strážci jsou absolutně nezbytní. Ale tyhle útoky Strigojů nejsou moc časté. Může uplynout delší čas – klidně i několik let –, aniž by se strážce zapojil do nějakého konfliktu. Naši instruktoři nás během cvičení samozřejmě tak dlouho čekat nenechávali, ale na druhé straně nás chtěli naučit i trpělivosti a tomu, že je důležité neflákat se, když zrovna není na obzoru žádná hrozba.
Také jsme podléhali striktním pravidlům strážců: vždy ve střehu a vždy formální. Často se stává, že když strážci žijí s morojskými rodinami, doma se chovají normálně a dělají obvyklé věci – třeba si čtou nebo se dívají na televizi –, ale při všech činnostech si uvědomují, že může něco hrozit. My tady ale ohrožení každou chvíli neočekáváme, takže se to musíme naučit ve škole.
To čekání mě trpělivosti moc nenaučilo a byla jsem zklamaná. Zoufale jsem všem chtěla dokázat, že jsem dobrá, a napravit tak svou reputaci po incidentu se Stanem. Masonova ducha už jsem znovu neviděla, a tak jsem se usnesla, že to byl asi vážně jen nějaký přelud vyvolaný únavou a stresem. Byla jsem šťastná, protože tohle bylo mnohem lepší zdůvodnění, než že jsem blázen nebo blbec.
Z jistých věcí jsem ale šťastná nebyla. Když jsme se jednou s Christianem a Lissou sešli po vyučování, vycítila jsem, že z ní vyzařují obavy, strach a vztek. Ale to jsem cítila jen díky poutu.
Tvářila se normálně. Eddie cosi probíral s Christianem a ničeho si nevšimli.
Přistoupila jsem k ní blíž a jednou rukou ji za chůze objala. "To je v pořádku. Všechno bude v pořádku." Věděla jsem, co ji trápí. Viktor.
Přestože Christian vyhlašoval, že se o všechno postará, bylo nám jasné, že on nebude tou nejlepší možností, jak nás na soud s Viktorem dostat. Takže Lissa si druhý den zahrála na diplomatku a velice zdvořile promluvila s Albertou o tom, zda bychom nemohly svědčit. Alberta jí rovněž zdvořile odpověděla, že to nepřipadá v úvahu.
"Myslela jsem, že jim stačí jen vysvětlit, proč je to pro nás tak důležitý, a oni nás tam pustí," zamumlala. "Rose, nemůžu spát..., pořád na to musím myslet. Co když ho osvobodí?"
Hlas se jí chvěl a zaznívala z něj stará zranitelnost, kterou jsem u ní už dlouho nezaznamenala. Takové věci většinou spouštěly můj varovný alarm, ale tentokrát to spustilo jen podivné uspěchané vzpomínky na časy, kdy na mě byla Lissa odkázaná. Byla jsem ráda, že se z ní stala tak silná osobnost, a chtěla jsem zajistit, aby taková zůstala. Objala jsem ji pevněji a kráčely jsme dál.
"Nemůžou ho pustit," namítla jsem plamenně. "Půjdeme k soudu. Postarám se o to.

Víš přece, že nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo."

Naklonila hlavu k mému rameni a pousmála se. "To se mi na tobě líbí. Nemáš ponětí, jak nás k tomu soudu dostat, ale stejně to budeš dál všemožně zkoušet jen proto, abych se cítila líp."
"A funguje to?"
"Ano."
Pořád se strachovala, ale už ne tak moc. A přestože si dělala legraci z mých hrdinských slibů, moje slova ji uklidnila.
Bohužel jsme ale brzy zjistily, že Lissa má ke svému rozhořčení i další důvody. Čekala, až se jí léky vyplaví z organismu a ona tak znovu získá přístup k magii. Bylo to tam – cítily jsme to obě –, ale měla problém to uchopit. Uplynuly tři dny a nic se u ní nezměnilo. Soucítila jsem s ní, ale nejvíc jsem se strachovala o její duševní stav – přestože byl zatím dobrý.
"Nevím, co se děje," postěžovala si. Už jsme došli skoro až k budově koleje. Lissa a Christian měli v plánu podívat se na film. Já uvažovala, jak pro mě asi bude těžké sledovat film a při tom být ve střehu. "Vypadá to, jako bych mohla něco dělat, jenže nemůžu. Jako bych v tom uvízla."
"Třeba to není nic špatnýho," poznamenala jsem a trochu od ní odstoupila, abych měla dobrý výhled na cestu před námi.
Střelila po mně smutným pohledem. "Ty si se vším děláš starosti. Myslela jsem, že od toho jsem tu já."
"A já jsem tu od toho, abych na tebe dohlížela."
"Od toho jsem tu vlastně já," vložil se do toho Eddie, který vtipkoval jen málokdy.
"Ani jeden z vás by si neměl dělat starosti," namítla. "Ne s tímhle."
Christian ji objal kolem pasu. "Ty jsi ještě netrpělivější než tady Rose. Jediný, co musíš udělat, je..."
Bylo to jako déjà vu.
Z houští vyskočil Stan, natáhl se po Lisse, jednou rukou ji chytil kolem pasu a táhl ji k sobě. Moje tělo zareagovalo okamžitě, bez sebemenšího zaváhání jsem se vrhla ji "zachránit". Problémem ovšem bylo, že Eddie taky zareagoval okamžitě a navíc u ní stál blíž, takže měl přede mnou náskok. Kroužila jsem kolem nich a snažila se zapojit do akce, ale ti dva spolu zápasili tak, že jsem nemohla nijak účinně zasáhnout.
Eddie se vrhl na Stana ze strany. Odhodlaně a rychle odtrhl Stanovu ruku od Lissy takovou silou, až to vypadalo, že mu ji vykloubí. Eddie měl šlachovitou postavu a nikdo by do něj neřekl, jakou má páru. Stanovi vyletěla ruka nahoru, až škrábl Eddieho do tváře. To stačilo, aby se Lissa osvobodila a spolu s Christianem si stoupla za mě. Jakmile byla z dosahu, přistoupila jsem ze strany k zápasícím mužům a doufala, že Eddiemu pomůžu. Ale nebylo třeba. Bez váhání popadl Stana a mrštil jím o zem. O vteřinu později umístil svůj cvičný kůl kousíček nad Stanův hrudník.
Stan se zasmál a vypadal upřímně potěšen. "Hezká práce, Castile."
Eddie schoval kůl a pomohl svému instruktorovi na nohy. Teď když bylo po všem, všimla jsem si, jak má Stan poškrábaný a pohmožděný obličej. Útoků na nás novice bylo relativně málo a byly mezi nimi dlouhé časové odstupy, ale naši strážci během tohoto cvičení bojovali skoro neustále. Všichni při tom schytali nějaké to zranění, ale brali to s grácií a s humorem.
"Děkuju vám, pane," řekl Eddie. Tvářil se potěšeně, ale ne namyšleně.
"Kdybych byl Strigoj, byl bych samozřejmě rychlejší a silnější, ale přísahám, že s vaší rychlostí byste klidně mohl se Strigojem soupeřit." Stan pohlédl na Lissu. "Jste v pořádku?"
"Jo," broukla rozzářeně. Vycítila jsem, že si to dobrodružství užívá. Byla nabuzená adrenalinem.
Stanův úsměv se vytratil, když upřel zrak na mě. "A vy – co vy jste dělala?"
Strnula jsem, zděšená jeho příkrým tónem. Tohle mi řekl posledně taky.
"Co tím myslíte?" vykřikla jsem. "Tentokrát jsem nehybně nestála! Byla jsem připravená ho krýt, jen jsem čekala, až se mi naskytne možnost vložit se do toho."
"Ano," souhlasil. "To je právě ten problém. Byla jste tak nedočkavá jednu mi vrazit, že jste úplně zapomněla, že za sebou máte dva Moroje. Klidně by nemuseli vůbec existovat a vás by to nezajímalo. Jste venku na otevřeném prostranství a jste k nim otočená zády."
Naštvaně jsem k němu napochodovala a bylo mi jedno, že je to nevhodné. "To není fér. Kdyby na nás ve skutečným světě zaútočil Strigoj, neříkejte mi, že by druhý strážce nedělal, co by mohl, aby toho Strigoje co nejrychleji sejmul."
"Nejspíš máte pravdu," připustil Stan. "Ale nesnažila jste se eliminovat hrozbu efektivně. Na bezbranné Moroje jste vůbec nepomyslela. Myslela jste jen na to, jak rychle svedete udělat něco vzrušujícího a dokážete tak, že jste dobrá."
"Co-co? Něco mi uniká? Vy mě hodnotíte podle toho, co si myslíte, že byla moje motivace? Jak můžete tak jistě vědět, co jsem si myslela?" Sama to v polovině případů ani nevím.
"Instinkt," odpověděl záhadně. Vytáhl malý notýsek a načmáral si do něj pár poznámek. Přimhouřila jsem oči a zatoužila, abych si to mohla přečíst a odhalit, co tam o mně píše. Když skončil, strčil si zápisník zase do kapsy a všem nám kývl na pozdrav. "Uvidíme se později."
Sledovali jsme ho, jak se vzdaluje přes zasněžené pozemky směrem k tělocvičně, kde trénují dhampýři. Pusu jsem měla dokořán a chvilku mi trvalo, než jsem se zmohla na slovo. Kdy si tihle lidi dají pohov? Znovu jsem se spálila na technických pitomostech, které nemají nic společného s tím, jak si povedu ve skutečném světě.
"To nebylo fér. Jak mě může posuzovat podle toho, co si myslí, že já si myslím?"
Eddie pokrčil rameny a pokračovali jsme dál ke koleji. "Může si myslet, co chce. Je to náš instruktor."
"Jo, ale dá mi další blbou známku! Terénní praxe je na nic, když v ní nemůžeme předvést, jak si povedeme proti Strigojům. Nemůžu tomu uvěřit. Jsem dobrá – fakt dobrá. Jak v tomhle můžu selhat?"
Na to neměl odpověď nikdo, jen Lissa poznamenala: "No... ať už byl v právu, nebo ne, každopádně v jedné věci pravdu měl: Byl jsi super, Eddie."
Pohlédla jsem na něj a připadala si hrozně, že tenhle můj výstup byl zastíněn jeho úspěchem. Byla jsem vytočená – vážně vytočená –, ale s tím, že se Stan ve mně spletl, jsem se musela vyrovnat sama. Eddie si vedl výtečně a cestou ho všichni chválili tak, až z toho červenal. Nebo to možná bylo jen tou zimou. Každopádně jsem za něj byla šťastná.
Usadili jsme se ve společenské místnosti a byli jsme rádi, že tam nikdo jiný není. Bylo tam teplo a příjemně. Ke každé koleji patří hned několik takových společenských místností a všechny jsou plné pohodlných křesel a sedaček, her a filmů. Studenti můžou tyhle místnosti využívat jen v určité době. O víkendech byly otevřené víceméně pořád, ale ve všední dny jen omezenou dobu – pravděpodobně proto, abychom měli kde dělat úkoly.
Eddie a já jsme místnost obhlédli, udělali si plán a zaujali pozice. Stoupla jsem si zády ke zdi a dívala se na pohovku, kde se rozvalila Lissa s Christianem. Dost jsem jim záviděla.
Myslela jsem, že film odláká mou pozornost a nebudu neustále ve střehu, jenže mi bylo hrozně a mysl se mi točila na plné obrátky. Nemohla jsem uvěřit, že Stan řekl to, co řekl. Dokonce přiznal, že v bitevní vřavě by se každý strážce snažil zapojit do boje. Jeho poznámky o tom, že jsem měla nějaké postranní sebestředné úmysly, byly naprosto absurdní. Uvažovala jsem, zda mě selhání v tomhle terénním cvičení nějak vážně ohrozí. Určitě mě nevezmou od Lissy, když prolezu? Alberta i Dimitrij tvrdili, že tohle je experiment, který má Lissu i mě lépe vytrénovat, ale já o tom přesto paranoidně přemýšlela. Eddie odvedl skvělou práci, když Lissu ochránil. Možná chtěli jen vidět, jak Lissa dokáže spolupracovat s jiným strážcem. Možná se obávali, že dobře dokážu ochránit jen ji, a ne jiného Moroje – koneckonců Masona jsem přece nechala umřít, ne? Možná, že ta skutečná zkouška spočívá v tom, aby se dověděli, jestli je třeba mě nahradit. Vždyť kdo vlastně jsem? Nahraditelná novicka. A ona je princezna z rodu Dragomirů. Ona bude pod ochranou pořád – a nemusím ji nutně chránit já. Pouto nemá smysl, když se ukážu jako neschopná.
Moje zběsilé paranoidní myšlenky zarazil až Adrianův příchod. Vešel do zšeřelé místnosti, mrkl na mě a usedl do křesla poblíž. Bylo mi jasné, že je jen otázkou času, kdy se objeví. Nejspíš jsme v kampusu jeho jediným rozptýlením. Nebo možná ne – to jsem usoudila z oblaku alkoholových výparů, který se kolem něj vznášel.
"Jseš střízlivej?" zeptala jsem se ho, když film skončil.
"Dost střízlivěj. Co jste to tam venku vyváděli?"
Adrian se v mých snech objevil naposledy, když se mi zdálo o té zahradě. Taky už nechal toho svého drzého flirtování. Většinou za námi přišel, aby pracoval s Lissou a zahnal tak nudu.
Převyprávěli jsme mu incident se Stanem, při čemž jsme vyzdvihovali Eddieho hrdinství a nikdo se nezmínil o mém průšvihu.
"Hezká práce," zhodnotil to Adrian. "Vypadá to, že máš taky bojovou jizvu." Ukázal Eddiemu na tvář, kde se skvěly tři rudé škrábance. Vybavila jsem si, že Stan Eddieho škrábl, když ten se snažil osvobodit Lissu.
Eddie se lehce dotkl své tváře. "Ani to necítím."
Lissa se k němu naklonila a prohlížela si ho. "To máš za to, žes mě chránil."
"To mám za to, že se snažím prolézt terénní praxí," vystřelil si z ní. "Netrap se tím."
A vtom se to stalo. Viděla jsem na ní, že ji přemáhá soucit a naléhavá potřeba pomáhat druhým. To se jí stávalo často. Nedokázala se dívat na bolest, nedokázala jen tak sedět, když mohla něco udělat. Cítila jsem, jak se v ní vzdouvá síla. Byly to nádherné vířící pocity, při nichž se mi úplně zkroutily prsty u nohou. Prožívala jsem to s ní. Byl to oheň, bylo to požehnání. Omamné. Natáhla ruku a dotkla se Eddieho tváře...
A škrábance zmizely.
Spustila ruku a obě jsme pocítily, jak euforie éteru odchází.
"Ty vole," vydechl Adrian. "Ty sis nedělala srandu." Zadíval se na Eddieho. "Ani stopa po zranění."
Lissa při tom stála, ale teď usedla zase na pohovku. Opřela si hlavu o opěradlo a zavřela oči. "Já to dokázala. Pořád to umím."
"Jistěže umíš," pravil Adrian přezíravě. "Teď mi jen ukaž, jak na to."
Otevřela oči. "Není to snadný."
"Aha, chápu," řekl přehnaně nasupeně. "Ty ze mě neustále taháš, jak vidět aury a lézt lidem do snů, ale svoje obchodní tajemství neprozradíš."
"Ne že neprozradím," namítla. "Ale neumím."
"Dobrá, sestřenko, zkus to." Pak si najednou přejel nehty po druhé ruce, až začal krvácet.
"Ježíši Kriste!" vyjekla jsem. "Zbláznil ses?" Samozřejmě, že se zbláznil.
Lissa mu chytila ruku a stejně jako předtím kůži uzdravila. Zaplavily ji povznesené pocity, ale moje nálada náhle bezdůvodně klesla na bod mrazu.
Ti dva se pustili do debaty, kterou jsem nějak nestíhala sledovat. Používali standardní magické termíny, stejně jako pojmy, o nichž jsem byla přesvědčená, že si je na fleku vymysleli. Z Christianova výrazu jsem usoudila, že se rovněž nechytá. Brzy bylo jasné, že Adrian s Lissou na nás v tom nadšení z odhalování tajemství éteru úplně zapomněli.
Nakonec se Christian zvedl a tvářil se značně znuděně. "Pojď, Rose. Kdybych chtěl tohle poslouchat, šel bych na vyučování. Mám hlad."
Lissa vzhlédla. "Večeře bude až za hodinu a půl."
"Dárce," řekl. "Dneska jsem ještě nepil."
Políbil Lissu na tvář a odešel. Vydala jsem se za ním. Venku začalo zase sněžit a já s odporem pozorovala sněhové vločky, které se na nás snášely. Když začátkem prosince napadl první sníh, byla jsem nadšená. Teď už mě to věčné bílo otravovalo. Ale stejně jako nedávno, když jsem se v noci potřebovala uklidnit, mi to příšerné počasí přesto trochu pozvedlo náladu. S každým krokem, kterým jsme se blížili k dárcům, jsem byla stále klidnější.
Dárci říkáme lidem, kteří se dobrovolně rozhodli poskytovat krev Morojům. Na rozdíl od Strigojů, kteří své oběti při pití mnohdy zabíjejí, Morojové si berou od dárců každý den jen malé množství krve, takže je nemusejí zabít. Tihle lidé to dělají proto, že vampýří kousnutí jim způsobuje rozkoš. Zdá se, že jsou dokonale šťastní, když tráví celý život odděleně od lidské společnosti. Je to zvláštní, ale pro Moroje nezbytné. Škola většinou nechává jednoho dva dárce na morojské koleji, kdyby někdo v noci dostal chuť, ale po většinu dne chodí studenti za dárci do prostor u jídelny.
Jak jsem tak šla a pozorovala zasněžené stromy a ploty, upoutalo mou pozornost ještě něco bílého. Vlastně to ale nebylo úplně bílé. Bylo to bledé jako rozpitá barva.
Okamžitě jsem zastavila a vytřeštila oči. Na druhém konci nádvoří stál Mason, skoro splýval se stromem a sloupkem. Ne, pomyslela jsem si. Samu sebe už jsem přesvědčila, že to skončilo. Jenže byl zase tady a díval se na mě tím bolestným obličejem fantoma. Ukazoval na vzdálenou část kampusu. Pohlédla jsem tím směrem, ale opět jsem neměla ponětí, co tam hledat. Otočila jsem se zase k němu a dokázala na něj jen zírat. Cítila jsem, jak ve mně narůstá strach.
Na krku jsem ucítila ledovou ruku. Byl to Christian.
"Co je?" dotazoval se.
Podívala jsem se tam, kde jsem viděla Masona. Samozřejmě už byl pryč. Na chvilku jsem zavřela oči a povzdechla si. Pak jsem se obrátila k Christianovi a vydali jsme se dál. "Nic," odpověděla jsem.
Christian měl vždycky nějakou moudrou kousavou poznámku, když jsme byli spolu, ale tentokrát mlčel celou cestu. Měla jsem hlavu plnou myšlenek na Masona, takže jsem taky neměla moc co povídat. Tahle zjevení trvala vždycky jen pár vteřin. Vzhledem k tomu, jak ztížená je v té chumelenici viditelnost, zdálo se mi mnohem pravděpodobnější, že to byl jen nějaký optický klam. Po zbytek cesty jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že tomu tak skutečně je. Když jsme vešli do budovy a konečně se ocitli v teple, došlo mi, že s Christianem se něco děje.
"Co je ti?" zeptala jsem se a snažila se nemyslet na Masona. "Jsi v pohodě?"
"Je mi fajn," zavrčel.
"To, jak jsi to řekl, jen dokazuje, že ti fajn rozhodně není."
Jak jsme procházeli budovou k místnosti s dárci, vůbec mě nebral na vědomí. Bylo tam rušněji, než by se dalo očekávat, a všechny malé kóje, v nichž dárci seděli, byly obsazené Moroji. Jedním z nich byl i Brandon Lazar. Při pití jsem zahlédla jeho vybledlou zelenou modřinu na tváři a došlo mi, že vlastně nevím, kdo mu to udělal. Christian se zapsal u Morojky u dveří, načež si stoupl do čekárny, kde vyčkával, až ho zavolají. Já se v duchu probírala dnešními událostmi a snažila se přijít na to, co vyvolalo jeho mizernou náladu.
"O co jde? Nelíbil se ti ten film?"
Žádná odpověď.
"Znechutilo tě Adrianovo sebepoškozování?" Ztrpčit trochu Christianovi život mi bylo jakýmsi provinilým potěšením. Tohle bych mohla dělat celou noc.
Žádná odpověď.
"Jsi... Aha."
Vtom mi to došlo. Udivilo mě, že jsem na to nepřišla dřív.
"Štve tě, že se Lissa chce bavit o magii s Adrianem?"
Pokrčil rameny, což mi řeklo vše, co jsem chtěla vědět.
"Neblbni, magii rozhodně nemá radši než tebe. Jen se to chce naučit. Léta si myslela, že opravdovou magii nikdy dělat nedokáže, a pak zjistila, že jo. Až na to, že její magie je šílená a naprosto nepředvídatelná. Prostě se snaží to pochopit."
"Já vím," vypravil ze sebe přiškrceně a přehlédl celou tu prostornou místnost, aniž by se díval na něco konkrétního. "V tom není problém."
"Tak proč..." Ani jsem to nedopověděla, protože jsem si uvědomila ještě něco dalšího. "Ty na Adriana žárlíš."
Christian na mě upřel ledově modré oči a já poznala, že jsem se trefila. "Nežárlím. Jenom..."
"Jenom se cítíš ohroženej, když tvoje holka tráví spoustu času s prachatým a pěkným klukem, kterej by se jí mohl zalíbit. Tomu se říká žárlivost."
Odvrátil se ode mě, zjevně znechucen. "Líbánky už skončily, Rose. Sakra. Proč to těm lidem tak dlouho trvá?"
"Hele," řekla jsem a narovnala se. Nohy už mě z toho stání bolely. "Copak jsi tuhle neslyšel ten můj romantickej proslov o tom, jak tě má Lissa v srdci? Miluje tě. Chce jenom tebe a věř mi, že to vím stoprocentně. Kdyby tu byl ještě někdo, věděla bych o tom."
Ve tváři se mu mihl úsměv. "Jsi její nejlepší kámoška. Kryla bys ji."
Zamračila jsem se. "Kdyby šlo o Adriana, tak ne. Ujišťuju tě, že se o něj nezajímá – díkybohu aspoň ne jako o kluka."
"Ale on umí bejt přesvědčivej. Umí pracovat s nátlakem..."
"Ale nepoužívá ho na ni. Ani nevím, jestli by to vůbec dokázal – myslím, že se jejich vlivy vzájemně vyrušujou. A krom toho jsi úplně mimo mísu. To já jsem nešťastným objektem Adrianova zájmu."
"Vážně?" podivil se Christian. Chlapi tyhle věci vůbec nevnímají. "Vím, že flirtuje..."
"A leze mi do snů, aniž bych ho tam zvala. Takhle má zajištěno, že se nemůžu sebrat a odejít, takže má bezvadnou šanci mě mučit svým takzvaným šarmem a romantickými pokusy."
Zatvářil se podezíravě. "Lisse taky leze do snů."
Sakra. O těch snech jsem se neměla vůbec zmiňovat. Jak to říkal Adrian? "Ty sny jsou instruktážní. Myslím, že se nemáš čeho obávat."
"Lidi by se vůbec nedivili, kdyby se s Adrianem objevila na nějakým večírku."
"Aha," podotkla jsem. "Tak o tomhle to je. Myslíš, že ji společensky znemožníš?"
"Nejsem moc dobrej... v těchhle společenských záležitostech," přiznal, čímž odhalil svou zranitelnost, a to se stávalo jen málokdy. "A taky bych řekl, že Adrian má lepší pověst než já."
"Děláš si srandu?"
"No tak, Rose. Když hulíš a chlastáš, není to totéž, jako když si o tobě lidi myslí, že se proměníš ve Strigoje. Viděl jsem, jak se všichni chovají, když mě na lyžáku vzala na večírek. Jsem pro ni jenom přítěž. Ona je jediná členka svojí rodiny. Zbytek života stráví politikařením a tím, že se bude snažit s každým co nejlíp vycházet. Adrian by pro ni v tomhle byl mnohem lepší než já."
Odolala jsem touze pořádně s ním zatřást, aby se probral. "Chápu, kam tím míříš, ale ta tvoje dokonalá logika má jednu trhlinu. Mezi ní a Adrianem totiž nic není."
Odvrátil se a nic dalšího už neřekl. Podezírala jsem ho, že mu vadí už samotný fakt, že Lissa je prostě ve společnosti jiného kluka. Jak sám přiznal, strachoval se o ni v mnoha směrech. Za tu dobu, co s ní chodil, se hodně změnil – jak povahově, tak i společensky –, ale stejně měl pořád problém vyrovnat se s tím, že pochází z "poskvrněné" rodiny. Pořád si myslel, že pro ni není dost dobrý.
"Rose má pravdu," ozval se za námi nevítaný hlas. Připravila jsem si ten nejodpudivější pohled a otočila se. Stál tam samozřejmě Jesse. Ralf přirozeně zevloval poblíž. Jesseův přidělený novic Dean postával ve dveřích. Ti dva měli zjevně mnohem formálnější strážcovský vztah. Jesse s Ralfem nestáli ve frontě, když jsme sem přišli, ale jistě z našeho rozhovoru slyšeli dost, aby si to poskládali dohromady. "Pořád jsi královskej. Rozhodně máš právo s ní bejt."
"To je teda obrat," poznamenala jsem. "Neříkali jste mi tuhle vy dva, že se Christian každou chvíli může proměnit ve Strigoje? Bejt váma, dávám si bacha. Vypadá totiž dost nebezpečně."
Jesse pokrčil rameny. "Hele, tys říkala, že je v pohodě. A jestli někdo zná Strigoje, pak jsi to určitě ty. Navíc si začínáme myslet, že ta rebelská povaha Ozerů je vlastně docela dobrá."
Upřela jsem na něj podezíravý pohled, jelikož jsem předpokládala, že v tom bude nějaký fígl. On se ale tvářil upřímně, jako by byl opravdu přesvědčen, že Christian je v pohodě.
"Dík," houkl Christian a trochu se usmál. "Teď, když jsi schválil mě i moji rodinu, konečně se můžu v životě vydat dál. To byla jediná věc, která mi v tom bránila."
"Myslím to vážně," ozval se Jesse. "Ozerové toho sice moc nenamluvili, ale patřili k nejsilnějším rodinám tady. A to by mohli bejt znovu – a hlavně ty. Nebojíš se dělat, co bys neměl. To se nám líbí. Když dokážeš překonat ty svý nespolečenský manýry, můžeš získat opravdový kámoše a dotáhnout to daleko. Třeba by ti pomohlo, kdyby ses pořád tolik nestrachoval o Lissu."
Vyměnili jsme si s Christianem pohledy. "Co se tím snažíš naznačit?"
Jesse se usmál a tajemně se rozhlédl kolem. "Pár se nás tady dalo dohromady. Máme takovou partu, která sdružuje lidi z lepších rodin, chápeš? Je bláznivá doba, minulej měsíc ty útoky Strigojů, a lidi zkrátka už nevědí, co dělat. Taky probíráme, že bychom měli bojovat a objevit lepší způsob, jak si rozdělovat strážce." Řekl to s úšklebkem a já se naježila při poznámce o strážcích. "Do velení se hrne až moc nekrálovských."
"A proč je to problém, když mají dobrý nápady?" chtěla jsem vědět.
"Nemají dobrý nápady. Neznají svoje místo. Někdo z nás už dokonce začal uvažovat o tom, jak nás před tímhle uchránit, abychom se pak o sebe dokázali postarat sami. Určitě by se ti líbilo, na co jsme přišli. Koneckonců to my musíme rozhodovat, ne dhampýři nebo nějaký morojský nicky. My jsme elita. Ti nejlepší. Přidej se k nám a uvidíš, že ti s Lissou pomůžeme."
Nemohla jsem si pomoct. Rozchechtala jsem se. Christian se jen tvářil znechuceně.
"Beru zpět, co jsem řekl předtím," oznámil jim. "Na tohle jsem čekal celej život. Na pozvání do vašeho klubu dobře narozených."
Velký a rozložitý Ralf postoupil o krok vpřed. "Nedělej si z nás srandu. Tohle je vážný."
Christian povzdechl. "Tak si nedělejte srandu vy ze mě. Jestli si vážně myslíte, že se přidám k vaší partě a budu se snažit vylepšovat situaci už tak rozmazlenejch a sobeckejch Morojů, pak jste ještě hloupější, než jsem si myslel. A to jsem si myslel, že jste blbí dost."
Jesse i Ralf se zatvářili nasupeně i poníženě, ale naštěstí hned poté zavolali Christiana k dárci. Vypadal radostně, když jsme šli přes celou místnost. Nic vám nepomůže k lepšímu pocitu z milostného života tolik, jako konfrontace s dvěma kretény.
Christian dnes večer dostal dárkyni jménem Alice, která byla ze všech dárců v kampusu nejstarší. Většina Morojů preferuje mladé dárce, ale Christian se svými ujetostmi ji měl rád, protože byla tak trochu senilní. Nebyla zase tak stará – přes šedesát –, ale množství endorfinů z vampýřích kousnutí se na ní podepsalo.
"Rose," řekla a upřela na mě své vybledlé modré oči. "Obvykle nebýváš s Christianem. Vy jste se s Vasilisou pohádaly?"
"Ne," ujistila jsem ji. "Jen menší změna."
"Změna," zamumlala a pohlédla k nedalekému oknu. Morojové mají všechna okna se zabarvenými skly, aby dovnitř nepronikalo sluneční světlo, takže jsem pochybovala, že přes to sklo vůbec může vidět ven. "Všechno se neustále mění. Všimla sis toho?"
"Tady ne," poznamenal Christian a usedl vedle ní. "Tenhle sníh jen tak nezmizí. Aspoň pár měsíců ne."
Povzdechla a upřela na něj zoufalý pohled. "Nemluvila jsem o počasí."
Christian mě obdařil pobaveným úsměvem, načež se sklonil a zabořil zuby do ženina hrdla. Její výraz povolil a při pití zjevně zapomněla na všechny řeči o změnách. Strávila jsem mezi vampýry tolik času, že jsem ani nemyslela na jejich tesáky. Většina Morojů je totiž s úspěchem skrývá. Jen ve chvílích, jako je tato, mi dochází, jakou sílu vlastně vampýři mají.
Obvykle když sleduju vampýra při pití, vzpomenu si, jak jsme s Lissou utekly z Akademie a já ji nechávala od sebe pít. Nikdy jsem nebyla tak šíleně závislá jako dárci, ale i ten krátkodobý rauš jsem si užívala. Dokonce jsem po tom toužila tak moc, že bych to nikomu nepřiznala. V našem světě dávají krev jenom lidé. Když to dělá dhampýr, je to považováno za laciné a ponižující.
Ale teď, když jsem pozorovala vampýři pití, už jsem nemyslela na skvělé stavy, které vyvolává. Namísto toho mi myšlenky zalétly zpět do Spokane, kde se na Eddiem krmil Strigoj Izajáš, náš únosce. Pocity, které to ve mně vyvolávalo, byly cokoli, jen ne dobré. Eddie strašlivě trpěl a já nedokázala udělat vůbec nic než sedět a koukat se na to. S úšklebkem jsem se odvrátila od Christiana s Alicí.
Když jsme odcházeli z místnosti dárců, Christian působil mnohem živěji. "Víkend je tu, Rose. Žádný vyučování a ty budeš mít den volna."
"Ne," povzdechla jsem. Málem jsem na to zapomněla. Zatraceně. Proč mi to musel připomínat? Už jsem se začínala po tom incidentu se Stanem cítit o něco líp. Znovu jsem povzdechla. "Mám dělat veřejně prospěšnou práci."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře