9.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.27 |

 Jelikož je v kampusu spousta Morojů pocházejících z východní Evropy, většinovým náboženstvím je tu pravoslavné křesťanství. Vyskytují se tu i studenti jiných vyznání, ale jen zhruba polovina všech studentů chodí na bohoslužby pravidelně. Lissa je jednou z nich. Každou neděli chodí do kostela, protože je věřící. Christian tam chodí taky. Ale jen kvůli Lisse a taky kvůli tomu, že to dělá dobrý dojem a všem se hned zdá mnohem méně pravděpodobné, že by se z něj stal Strigoj. Strigojové nemůžou vstoupit na posvátnou půdu, takže obyčejná bohoslužba mu poskytuje alespoň trochu respektu.

Pokud v kostele zrovna neusnu, chodím tam jen kvůli lidem. Lissa a kamarádi většinou po mši něco podnikají, tudíž je kostel bezva místem, kde se scházet. Jestli Bohu vadí, že používám jeho svatostánek k rozšíření svých společenských obzorů, nikdy se mi o tom nezmínil. Anebo si dává na čas, než mě potrestá.
Když tu neděli skončila mše, musela jsem zůstat v kostele, protože právě to bylo místo výkonu mojí veřejně prospěšné práce. Když se kostel vylidnil, překvapilo mě, že tam se mnou někdo zůstal. Dimitrij.
"Co tady děláš?" zeptala jsem se.
"Myslel jsem, že by se ti třeba hodila nějaká pomoc. Slyšel jsem, že se kněz chce vrhnout na velký úklid své domácnosti."
"Jo, ale ty si neodpykáváš trest. A navíc máš taky den volna. My – spíš teda všichni ostatní – se to celý týden snažíme zvládnout a vy na nás celou dobu zkoušíte ty svoje útoky." Až teď jsem si všimla, že i Dimitrij má pár nových šrámů, i když ne tolik jako Stan. Byl to pro všechny dlouhý týden a to byl teprve první z šesti.
"Co jiného bych dneska dělal?"
"Napadá mě stovka věcí," poznamenala jsem suše. "Určitě bys tady někde objevil film s Johnem Waynem, kterej jsi ještě neviděl."
Zavrtěl hlavou. "Ne, takový neexistuje. Viděl jsem je všechny. Podívej, kněz už na nás čeká."
Otočila jsem se. Jistě. Vpředu stál otec Andrew a s očekáváním nás sledoval. Už si sundal bohatě zdobené roucho, v němž vedl obřad, a teď měl na sobě jen jednoduché kalhoty a košili. Vypadal, že je odhodlán také se vrhnout do práce, a já uvažovala, co se stalo s nedělí jakožto dnem odpočinku.
Jak jsme se s Dimitrijem vydali vstříc našim úkolům, uvažovala jsem, proč tady vlastně Dimitrij zůstal. Určitě přece nechtěl pracovat v den volna. Nejsem zvyklá s ním řešit nějaké záhady. Jeho úmysly jsou obvykle přímočaré, takže jsem i teď očekávala, že to má nějaké prosté vysvětlení. Jen mi to zatím nebylo jasné.
"Oběma vám moc děkuji, že mi chcete pomoct." Otec Andrew se na nás usmíval. Snažila jsem se nešklebit, když řekl, že mu "chceme" pomoct. Byl to Moroj, kterému táhlo na padesátku, a měl řídké prošedivělé vlasy. Přestože moc věřící nejsem, stejně ho mám ráda a vážím si ho. "Dneska nebudeme dělat nic zásadního," pokračoval. "Vlastně to bude spíš trochu nuda. Samozřejmě uděláme běžný úklid a potom bych rád roztřídil krabice s věcmi na půdě."
"Rádi uděláme, cokoli budete potřebovat," prohlásil vážně Dimitrij. Potlačila jsem povzdech a snažila se nemyslet na všechny ty další věci, které bychom mohli dělat.
Pustili jsme se do toho.
Já se chopila mopu, zatímco Dimitrij utíral prach a leštil dřevěné lavice. Při čištění se tvářil soustředěně, jako by svou práci skutečně vykonával s hrdostí. Pořád jsem chtěla přijít na to, proč je vlastně tady. Nechápejte to špatně; byla jsem ráda, že ho tu mám. V jeho přítomnosti jsem se cítila mnohem líp a navíc jsem byla jako vždycky blahem bez sebe, že se na něj můžu dívat.
Napadlo mě, že je tady možná z toho důvodu, že ze mě chce vytáhnout víc informací o tom, co se stalo se Stanem, Christianem a Brandonem. Nebo mi možná chce vynadat za ten druhý střet, kdy mě Stan nařkl, že se vrhám do boje ze sobeckých důvodů. Tohle mi připadalo pravděpodobné, ačkoli se o tom zatím slovem nezmínil. Dokonce i když kněz zmizel vzadu v sakristii, aby se věnoval svým povinnostem, Dimitrij dál pracoval mlčky. Kdyby mi chtěl něco sdělit, tak by to přece udělal teď.
Když jsme skončili s úklidem, otec Andrew nás poslal na půdu, abychom z ní vynášeli krabici za krabicí a všechno nosili do skladiště v zadní části kostela. Lissa s Christianem tuhle půdu často využívali jako místo svých schůzek a já uvažovala, jestli když tam budou mít prázdno, bude to pro ně dobré nebo ne. Třeba už sem chodit nebudou a já se aspoň trochu vyspím.
Když jsme všechny věci snesli dolů, všichni tři jsme se usadili na podlaze a začali je třídit. Otec Andrew nám dával pokyny, co ponechat a co vyhodit. Pro mě bylo úlevou, že jsem mohla po celém týdnu na nohou sedět. Kněz chvílemi při práci mluvil a vyptával se mě na školu a další věci. Nebylo to zas tak špatné.
Při práci mě něco napadlo. Podařilo se mi přesvědčit samu sebe, že Mason byl pouhým přeludem vyvolaným nedostatkem spánku, ale kdyby mi nějaká autorita potvrdila, že duchové vážně neexistují, cítila bych se mnohem líp.
"Otče," oslovila jsem kněze. "Věříte na duchy? Totiž, je o nich nějaká zmínka v...," ukázala jsem na věci kolem nás, "...v těchhle krámech?"
Ten dotaz ho zjevně překvapil, ale netvářil se uraženě, že jsem jeho celoživotní práci a poslání nazvala "krámy". Ani ho nepohoršilo, že jsem takový ignorant, přestože sedávám na bohoslužbách už sedmnáct let. Zatvářil se zmateně a zarazil se v práci.
"Nu..., záleží na tom, jak bys ducha definovala."
Poklepala jsem prsty na knihu o teologii, kterou jsem zrovna měla v ruce. "Když člověk umře, podle tohohle jde buď do nebe, nebo do pekla. To znamená, že duchové jsou jenom báchorky, ne? V bibli ani nikde jinde o nich nic není."
"To opět záleží na tvé definici," řekl. "Naše víra říká, že po smrti se duše oddělí od těla a vskutku může prodlévat na tomto světě."
"Cože?" Zaprášená miska mi vyklouzla z ruky. Naštěstí byla dřevěná a nerozbila se. Rychle jsem ji sebrala. Takovou odpověď jsem tedy rozhodně nečekala. "Jak dlouho? Nafurt?"
"Ne, ne, samozřejmě, že ne. Odletí při vzkříšení nebo posledním soudu, záleží na tom, čemu kdo věří. Obecně se ale má za to, že duše může setrvávat na zemi tři až čtyřicet dní po smrti. Nakonec dostane ‚prozatímní‘ rozsudek, který ji pošle z tohoto světa do nebe, nebo do pekla – ačkoli ani jedno z toho nikdo nezažije doopravdy, to až po soudném dni. Teprve potom se duše a tělo zase spojí, aby žily v jednotě věčným životem v nebeském království."
Ty záležitosti se spásou a soudy mi unikaly. Mou pozornost upoutalo těch "tři až čtyřicet dní". Třídění věcí jsem úplně pustila z hlavy. "Jo, ale je to pravda, nebo ne? Vážně duchové chodí po zemi ještě čtyřicet dní po smrti?"
"Ach, Rose. Ti, kteří se musejí ptát, zda je víra pravdivá, jen zahajují diskuzi, na niž nejsou připraveni."
Nabyla jsem dojmu, že má pravdu. S povzdechem jsem se sklonila ke krabici před sebou.
"Ale," pravil přívětivě, "pokud ti to pomůže, něčemu podobnému věřili lidé ve východní Evropě dávno před rozšířením křesťanství. Podle těchto tradic duše krátce po smrti zůstává na zemi – obzvlášť když jde o člověka, který zemřel násilnou smrtí a navíc mladý."
Strnula jsem. Veškerý pokrok, který jsem učinila v přesvědčování sebe samé, že Mason byl jen přelud vyvolaný stresem, rázem zmizel. Násilnou smrti a mladý.
"Proč?" zeptala jsem se přiškrceně. "Proč tady zůstávají? Chtějí... chtějí se pomstít?"
"Jsem si jist, že někteří lidé tomu věří. Jiní jsou zase toho názoru, že duše po tak znepokojivé události nemůže nalézt klid."
"A čemu věříte vy?" dotázala jsem se.
Usmál se. "Věřím, že se duše oddělí od těla, jak nás učí naši otcové, ale pochybuju, že pobyt duše na zemi může obyčejný smrtelník postřehnout. To není jako ve filmech, kdy duchové straší v domech nebo chodí navštěvovat ty, které za života znali. Tyhle duše považuju spíš za jakési energie kolem nás, něco, co je za hranicemi našeho vnímání. Především je ale důležité, co bude dál, až dosáhneme věčného života, který nám vykoupil náš Spasitel svým velikým sebeobětováním. To je podstatné."
Napadlo mě, jestli by otec Andrew zareagoval stejně pohotově, kdyby viděl to, co jsem viděla já. Násilnou smrtí a mladý. Obojí na Masona sedělo a od jeho smrti čtyřicet dní ještě neuplynulo. Jeho smutný obličej se mi zjevoval stále a já mohla jen přemítat, co to má znamenat. Chce se mstít? Nebo vážně nemůže najít klid?
A jak se dá aplikovat teologická teorie otce Andrewa o nebi a peklu na někoho jako já, kdo umřel a vrátil se zpátky do života? Viktor Daškov řekl, že jsem sestoupila do světa mrtvých a vrátila se, když mě Lissa uzdravila. Co je teda svět mrtvých? Nebe, nebo peklo? Nebo je to jen jiný výraz pro stav mezi životem a smrtí, o němž mluvil otec Andrew?
Po tom už jsem nic neříkala, protože myšlenka na to, že by se Mason chtěl mstít, mi připadala dost překvapivá. Otec Andrew u mě zaznamenal změnu, ale zjevně nevěděl, co ji způsobilo, a tak se mě snažil povzbudit.
"Právě jsem dostal od přítele z jiné farnosti pár nových knih. Zajímavé příběhy o svatém Vladimírovi." Naklonil hlavu na stranu. "Pořád se o něj zajímáš? A o Annu?"
Teoreticky ano. Dokud jsme s Lissou nepotkaly Adriana, věděly jsme jen o dvou uživatelích éteru. Patřila mezi ně naše bývalá profesorka Karpová, která z éteru dočista zešílela, a aby své šílenství zarazila, stala se Strigojkou. Tím druhým uživatelem byl svatý Vladimír, patron naší školy. Žil už před staletími a svou strážkyni Annu přivedl zpátky k životu, stejně jako Lissa mě. To učinilo Annu stínem políbenou a také to mezi nimi vytvořilo pouto.
S Lissou jsme hltaly všechno o Anně a Vladimírovi, co nám přišlo pod ruku, abychom toho zjistily co nejvíc. Jakkoli mi ale připadalo neuvěřitelné to přiznat, teď jsem měla mnohem větší problémy než zkoumat záhadné pouto mezi mnou a Lissou. Trumfl to duch, který je nejspíš pěkně naštvaný, protože jsem měla podíl na jeho smrti.
"Jo," připustila jsem vyhýbavě, aniž bych se mu podívala do očí. "Zajímá mě to... Ale myslím, že se k tomu v nejbližší době nedostanu. Teď toho mám spoustu – terénní cvičení a tak."
Znovu jsem zmlkla. Pochopil a nechal mě dál pracovat, aniž by něco říkal. Dimitrij během celého toho rozhovoru neřekl ani slovo. Když jsme konečně dotřídili věci, otec Andrew nám oznámil, že pro nás má ještě jeden úkol a pak budeme hotovi. Ukázal na některé krabice, jež jsme právě přerovnali.
"Potřebuju, abyste tohle odnesli do nižšího kampusu," řekl. "Nechte je tam na morojské koleji. Slečna Davisová učí malé děti v nedělní škole a tohle by se jí mohlo hodit."
Museli bychom s Dimitrijem jít nadvakrát, abychom to všechno pobrali. Navíc nižší kampus je pěkně daleko. Přesto mě to ale o krůček přibližovalo ke svobodě.
"Proč se zajímáš o duchy?" zeptal se mě Dimitrij během naší první cesty.
"Jen pokus o konverzaci," odvětila jsem.
"Teď ti zrovna nevidím do obličeje, ale mám dojem, že zase lžeš."
"Šmarjá, poslední dobou si o mně každej myslí jen to nejhorší. Stan mě dokonce obvinil, že toužím po slávě."
"O tom jsem slyšel," poznamenal Dimitrij, když jsme zahýbali za roh. Před námi se tyčily budovy nižšího kampusu. "To od něj asi bylo trochu nefér."
"Trochu, jo?" Těšilo mě, že to řekl, ale můj vztek na Stana to nijak neumenšilo. Ty temné a nevrlé pocity, které mě tolik otravovaly, se teď probraly zase k životu. "No, díky, ale tahle terénní praxe ve mně nějak přestává budit důvěru. Občas pochybuju o celý Akademii."
"To přece nemyslíš vážně."
"Nevím. Zdá se mi, že je tu tolik pravidel a politikaření, že to nemá nic společnýho se skutečným životem. Já viděla, co je venku. Napochodovala jsem rovnou do doupěte těch stvůr. V určitým ohledu... nevím, jestli nás na tohle připraví."
Čekala jsem, že mi to začne vyvracet, ale k mému údivu řekl: "V něčem s tebou souhlasím."
Málem jsem zakopla. Zrovna jsme vcházeli do jedné ze dvou morojských kolejí v nižším kampusu. V hale to vypadalo víceméně podobně jako v těch ve vyšším. "Vážně?" ujišťovala jsem se.
"Vážně," odpověděl a trochu se při tom usmál. "Teda nemyslím, že by se měli desetiletí novicové vypustit do světa, ale občas mě napadá, že terénní praxe by měla opravdu probíhat v terénu. Nejspíš jsem se toho naučil víc během prvního roku, kdy jsem pracoval jako strážce, než za všechny ty roky studií. No..., ne tak docela, ale tohle je úplně jiná situace."
Vyměnili jsme si pohledy, nadšení, že spolu vzájemně souhlasíme. Pocítila jsem cosi hřejivého, co úplně pohltilo můj dřívější vztek. Dimitrij chápal, proč se tak rozčiluju nad uspořádáním ve škole, ostatně Dimitrij mě vždycky chápal. Rozhlédl se kolem, ale za pultem nikdo neseděl. V hale pracovalo a bavilo se několik čerstvých teenagerů.
"Aha," řekla jsem a nadlehčila si krabici, kterou jsem držela. "Jsme na koleji pro starší děcka. Ty mladší jsou vedle."
"Ano, ale slečna Davisová bydlí tady. Pokusím se ji najít a zjistit, kam to máme nanosit." Opatrně postavil svou krabici na zem. "Hned jsem zpátky."
Dívala jsem se za ním, jak odchází, a taky jsem odložila svou krabici. Opřela jsem se o zeď a jen tak se rozhlížela. Málem jsem nadskočila, když jsem jen pár centimetrů od sebe zaregistrovala nějakou Morojku. Stála tam tak nehybně, že jsem si jí nejdřív ani nevšimla. Vypadala tak na třináct nebo čtrnáct, ale byla vysoká, mnohem vyšší než já. A jelikož byla extrémně štíhlá jako většina Morojek, působila ještě vyšší. Na hlavě měla hřívu z hnědých kudrlin a v obličeji pihy – to je u obvykle bledých Morojů poměrně vzácné. Když viděla, že se na ni dívám, vyvalila oči.
"Můj Bože! Nejsi ty Rose Hathawayová?"
"Jo," přitakala jsem udiveně. "Ty mě znáš?"
"Tebe zná každej. Aspoň tak, že o tobě už slyšel. To jsi ty, ta holka, co zdrhla. A pak ses vrátila a zabila ty Strigoje. To je tak boží. Dostalas molnijský značky?" Slova se z ní hrnula v jediném proudu. Sotva popadala dech.
"Jo. Mám dvě." Když jsem pomyslela na dvě malá tetování vzadu na krku, hned mě to místo začalo svrbět.
Pokud to bylo vůbec možné, vykulila světle zelené oči ještě víc. "Panebože! Ty jo!"
Většinou mě vytáčelo, když lidi dělali z mých molnijských znaků bůhvíco. Koneckonců ty okolnosti rozhodně boží nebyly. Ale tahle holka byla ještě hrozně mladá a měla něco do sebe.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se.
"Jillian – Jill. Teda jenom Jill. Ne obojí. Jillian je moje celý jméno. Ale všichni mi říkají Jill."
"Jasně," řekla jsem a zadržovala smích. "To mi docvaklo."
"Slyšela jsem, že na tom výletě Morojové použili při boji magii. Je to pravda? To bych dělala tak ráda. Přála bych si, aby mě to někdo naučil. Používám vzduch. Myslíš, že bych tak mohla bojovat se Strigoji? Všichni říkají, že jsem pako." Po staletí se na Moroje užívající magii k boji pohlíželo jako na hříšníky. Každý věřil, že by se magie měla používat jen k mírumilovným účelům. Nedávno to někteří začali zpochybňovat, obzvlášť poté, co Christian ve Spokane dokázal, jak je to užitečné.
"To nevím," odpověděla jsem. "Měla by sis o tom promluvit s Christianem Ozerou."
Zalapala po dechu. "On by se mnou mluvil?"
"Když budeš chtít bojovat proti státnímu zřízení, pak s tebou určitě bude mluvit."
"Fajn, super. A tamto byl strážce Belikov?" změnila náhle téma.
"Jo."
Přísahám, že v tu chvíli vypadala, že to s ní sekne. "Fakt? Je ještě hezčí, než jsem slyšela. Je to tvůj učitel, že jo? Něco jako osobní trenér?"
"Jo." Uvažovala jsem, kde se zdržel. Rozhovor s Jill byl vyčerpávající.
"Víš, že se vůbec nechováte jako profesor se studentkou? Spíš jako kámoši. Podnikáte spolu něco, když zrovna netrénujete?"
"Ehm... no, tak trochu. Občas." Vybavila jsem si svou dřívější myšlenku, že patřím k tomu málu lidí, s nimiž se Dimitrij stýká, i když není v práci.
"Já to věděla! To si ani nedovedu představit – já bych z něj byla hotová pořád. Ty to bereš tak v pohodě, jako bys říkala: ‚Jo, jsem s tímhle absolutně sexy týpkem, ale je mi to fuk.‘"
Rozesmála jsem se, ačkoli jsem to původně nechtěla. "Myslím, že ve mě vkládáš větší důvěru, než si zasloužím."
"To ani náhodou. A taky nevěřím tomu, co se povídá."
"Co se povídá?"
"Žes zmlátila Christiana Ozeru."
"Díky," broukla jsem. Takže pomluvy o mém ponížení už si našly cestu i do nižšího kampusu. Kdybych se vydala na kolej nejmladších, nějaké šestileté děcko by mi tam pravděpodobně oznámilo, že slyšelo, že jsem Christiana zabila.
Jill se na chvilku zatvářila nejistě. "Ale o tom dalším, co se povídá, nic nevím."
"Co se ještě povídá?"
"Že ty a Adrian Ivaškov jste..."
"Ne," přerušila jsem ji, protože zbytek jsem vážně slyšet nechtěla. "Ať už jsi slyšela cokoli, není to pravda."
"Ale bylo to hrozně romantický."
"Tak to už tuplem není pravda."
Sklonila hlavu a za chviličku ji zase zvedla. "Hele, mohla bys mě naučit, jak někoho pořádně praštit?"
"Počkej... Co? Proč to chceš umět?"
"No, myslím, že když jednou budu bojovat magií, měla bych se naučit bojovat i normálně."
"Na to nejsem ta pravá," oznámila jsem jí. "Zkus třeba požádat svýho učitele."
"To jsem udělala!" Zatvářila se rozrušeně. "A řekl mi ne."
Neubránila jsem se smíchu. "Dělala jsem si srandu, že bys ho měla poprosit."
"No tak, určitě by mi to pomohlo, až bych se někdy střetla se Strigojem."
Smích mě náhle přešel. "Ne, nepomohlo."
Skousla si ret. Pořád se mě zoufale snažila přesvědčit. "Tak by mi to aspoň pomohlo, kdybych narazila na toho psychouše."
"Co? Na jakýho psychouše?"
"Někdo tady mlátí lidi. Minulej tejden to schytal Dane Zeklos a nedávno Brett."
"Dane..." V duchu jsem probírala morojskou genealogii. Tady je nespočet studentů jménem Zeklos. "To je Jesseův mladší brácha, jo?"
Jill kývla. "Jo. Jeden náš profesor se pěkně rozlítil, ale Dane ho přesvědčil, že o nic nešlo. A stejně tak Brett."
"Jakej Brett?"
"Ozera."
Nějak jsem to nemohla pochopit. "Ozera?"
Měla jsem dojem, že se Jill nemůže dočkat, až mi zase řekne něco, co nevím. "Moje kámoška Aimee s ním chodí. Včera byl samá modřina a měl na sobě i něco, co vypadalo jako šrámy. Možná to dokonce byly popáleniny. Ale nebyl tak zřízenej jako Dane. A když se ho na to profesorka Callahanová vyptávala, Brett ji přesvědčil, že o nic nešlo. To bylo divný. Navíc měl skvělou náladu – což bylo taky divný. Normálně bych si myslela, že když tě někdo zmlátí, budeš mít náladu pod psa."
Její slova ve mně vyvolala vzpomínku zasutou vzadu v mysli. Existuje tu nějaká spojitost, na kterou bych měla přijít, ale zatím mi ještě uniká. V tom víru událostí s Viktorem, duchy a terénním cvičením je divu, že vůbec ještě dovedu dát dohromady větu.
"Tak můžeš mě něco naučit, abych taky neskončila takhle dobitá?" dotázala se Jill, evidentně měla za to, že mě přesvědčila. Zaťala pěst. "Umím jenom tohle. Palec přes prsty a rozmáchnout se?"
"No..., je to trochu složitější. Musíš stát určitým způsobem, jinak ublížíš víc sobě než protivníkovi. Spoustu pohybů musíš taky dělat lokty a boky."
"Ukaž mi to, prosím," žadonila. "Vsadím se, že jsi fakt dobrá."
Jsem fakt dobrá, ale v záznamech zatím nemám nic o kažení dětí a byla bych ráda, kdyby to tak i zůstalo. Naštěstí se právě vracel Dimitrij se slečnou Davisovou.
"Hej," houkla jsem na něj. "Mám tady někoho, kdo se s tebou chce seznámit. Dimitriji, tohle je Jill. Jill, tohle je Dimitrij."
Vypadal překvapeně, ale usmál se a potřásl jí rukou. Ona zrudla do jasně červeného odstínu a pro změnu se nezmohla na slovo. Jakmile jí ruku pustil, odklopýtala, vykoktala pozdravy a odběhla. My jsme to zatím vyřídili se slečnou Davisovou a vydali se zpět ke kostelu pro další várku.
"Jill věděla, kdo jsem," řekla jsem cestou Dimitrijovi. "Má mě za zbožňovanou hrdinku."
"A to tě překvapuje?" dotázal se. "Že k tobě mladší studenti vzhlížejí?"
"Nevím. Jen mě to nikdy nenapadlo. Nemyslím, že jsem tak dobrá, aby mě považovali za vzor."
"Nesouhlasím. Jsi nesobecká, oddaná a ve všem, co děláš, si počínáš výborně. Zasloužíš si mnohem větší úctu, než myslíš."
Dlouze jsem na něj pohlédla. "Ale zřejmě ne tolik, abych se mohla zúčastnit soudu s Viktorem."
"Nevytahuj to zas."
"Budu to zase vytahovat! Proč ti pořád nedochází, jak zásadní je to věc? Viktor představuje velikou hrozbu."
"To vím."
"A jestli ho osvobodí, zase začne s těmi svými šílenými plány."
"Ale je dost nepravděpodobné, že by ho osvobodili. Většina z těch řečí o tom, že by ho královna pustila, jsou jenom... řeči. A zrovna ty bys měla vědět, že nemůžeš věřit všemu, co slyšíš."
Zírala jsem přímo před sebe a odmítala si připustit, kam tím míří. "Stejně bys nás tam ale měl vzít. Nebo..." Zhluboka jsem se nadechla. "Nebo aspoň Lissu."
Ta slova se mi vyslovovala mnohem obtížněji, než jsem myslela, ale stejně mě to napadlo už dávno. Nepovažuju se za někoho, kdo prahne po slávě, jak naznačil Stan, ale v hloubi duše jsem se vždycky chtěla ocitnout uprostřed boje. Chtěla jsem vyběhnout, udělat to, co je správné, a pomáhat ostatním. Takže jsem samozřejmě chtěla být u Viktorova procesu. Chtěla jsem se mu podívat do očí a mít jistotu, že bude potrestán.
Ale jak šel čas, připadalo mi čím dál nepravděpodobnější, že by se to stalo. Vážně nás tam nepustí. Ale možná aspoň jednu z nás, a kdyby k tomu došlo, pak by to určitě měla být Lissa. Ona byla terčem Viktorova plánu. Kdyby tam jela sama, byla bych nervózní a myslela bych jen na to, jak ji chránit, ale přesto by mi to tak připadalo lepší, než aby tam nejela ani jedna z nás.
Dimitrij rozuměl mé touze vrhnout se do akce. Moje nezvyklé chování ho však překvapilo. "Máš pravdu, měla by tam být. Jenže ti znovu říkám, že s tím nic nenadělám. Ty si pořád myslíš, že v tom něco zmůžu, jenže nezmůžu."
"Ale udělals všechno, cos mohl?" Vybavila jsem si Adrianova slova ze snu, že Dimitrij mohl udělat víc. "Máš velkej vliv. Něco tě přece napadne. Cokoli."
"Nejsem tak vlivný, jak myslíš. Tady na Akademii zastávám sice vyšší pozici, ale jinak jsem ve světě strážců ještě mladík. A ano, už jsem s nimi o tobě mluvil."
"Možná jsi mohl mluvit hlasitěji."
Uvědomila jsem si, že jsem to přehnala. Většinu věcí se mnou rozumně probíral, ale když jsem začala být hnusná, nijak mě v tom nepovzbuzoval. A tak jsem se pokusila mluvit rozumněji.
"Viktor o nás ví," řekla jsem. "Mohl by něco říct."
"Viktor bude mít u soudu jiné starosti než nás."
"Jo, ale znáš ho. Nechová se zrovna, jako by byl normální. Pokud bude mít dojem, že přišel o všechnu naději, klidně může jít po nás, aby se pomstil."
Nikdy jsem nedokázala povědět Lisse o svém vztahu s Dimitrijem, ale náš největší nepřítel o něm věděl. Bylo to snad ještě zvláštnější než to, že o tom věděl i Adrian. Viktor na to přišel tak, že nás sledoval a sbíral informace. Když budete vypočítavým zločincem, nejspíš o takových věcech taky budete mít přehled. Ale aspoň nikdy veřejně nepřiznal, co ví. Namísto toho proti nám použil kouzlo chtíče, které vytvořil pomocí magie země. Nikdy by však nefungovalo, kdyby mezi námi už neexistovala přitažlivost. To kouzlo jen vše urychlilo. Dimitrij a já jsme propadli vášni a ocitli jsme se jen krůček od toho, abychom se spolu vyspali. Od Viktora bylo chytré, že nás takhle rozptýlil, a ani k tomu nemusel použít násilí. Kdyby na nás někdo zaútočil, odpovíme parádním bojem. Ale když nás naopak přistrčil k sobě? Měli jsme problém tomu vzdorovat.
Dimitrij hodnou chvíli mlčel. Viděla jsem na něm, že pochopil. "Pak si s tím budeme muset poradit, jak nejlíp budeme umět," prohlásil nakonec. "Ale jestli se Viktor přizná, udělá to, ať budete vypovídat, nebo ne."
Nic jsem k tomu nedodala, dokud jsme nedošli do kostela. Tam nám otec Andrew oznámil, že probral ještě pár věcí a že nakonec potřebuje odnést slečně Davisové už jen jednu krabici.
"Hodím to tam," oznámila jsem Dimitrijovi, sotva kněz zmizel z doslechu. "Nemusíš chodit se mnou."
"Rose, prosím tě, nedělej z toho vědu."
"Ale to je věda!" zavrčela jsem. "A ty to zřejmě nechápeš."
"Já to chápu. Vážně si myslíš, že chci vidět Viktora na svobodě? Myslíš, že chci, abychom my všichni byli zase v nebezpečí?" To bylo poprvé po dlouhé době, co jsem viděla, že se Dimitrij přestává ovládat a zvyšuje hlas. "Ale jak ti říkám, udělal jsem, co jsem mohl. Nejsem jako ty – neudělám scénu jen proto, že všechno není podle mě."
"To nedělám."
"Děláš to třeba zrovna teď."
Měl pravdu. V hloubi duše jsem si uvědomovala, že jsem to přepískla..., ale stejně jako pokaždé, jsem ani teď nedokázala mlčet.
"Proč jsi mi vůbec dneska pomáhal?" chtěla jsem vědět. "Proč jsi tady?"
"Je to tak nepochopitelné?" podivil se. Tvářil se skoro až ublíženě.
"Ano. Snažíš se... snažíš se mě sledovat? Zjistit, proč jsem to tak zvorala? Ujistit se, že se nezapletu do ještě větších problémů?"
Pozoroval mě a odhrnul si vlasy z očí. "Proč musím mít nějaké postranní úmysly?"
Nejradši bych na něj vychrlila stovku věcí. Jako třeba, že pokud nemá žádné postranní úmysly, musí to přece znamenat, že prostě chce být se mnou. A to je nesmysl, protože oba víme, že spolu můžeme mít vztah jen jakožto učitel a studentka. Ze všech lidí zrovna on by to měl vědět. On mi to přece tvrdil.
"Protože všichni máme nějaký úmysly."
"Ano. Ale ne vždycky takové, jak si myslíš." Otevřel dveře. "Uvidíme se pak."
Sledovala jsem ho, jak odchází, a moje pocity kolísaly od zmatku až po vztek. Kdyby celá ta situace nebyla tak divná, skoro bych řekla, že to bylo něco jako rande.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře