10.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.27 |

 Druhý den mi zase začaly strážcovské povinnosti s Christianem. Znovu jsem si uvědomila, že riskuju svůj život pro někoho jiného.

"Tak jakej byl trest?" vyptával se, když jsme šli od jeho koleje přes kampus.
Potlačila jsem zívnutí. V noci jsem nemohla spát – jednak kvůli tomu, že jsem pořád vedle z Dimitrije, a pak taky proto, co jsem se dozvěděla od otce Andrewa. Rozhlížela jsem se kolem. Nacházeli jsme se na stejném místě, kde na nás Stan už dvakrát zaútočil. Navíc strážci jsou dostatečně ujetí na to, aby je napadlo jít po mně, když jsem teď tak vyčerpaná.
"Bylo to v pohodě. Kněz nás pustil brzo."
"Nás?"
"Dimitrij mi přišel pomoct. Asi mu bylo blbý, že jsem vyfasovala tolik práce."
"Buď tohle, anebo nemá co dělat, když s tebou zrovna nemá trénink navíc."
"Možná, ale pochybuju o tom. Celkově to nebyl zas tak špatnej den." Pokud ovšem nepovažujete za špatné, když vás někdo poučuje o existenci zatrpklých duchů.
"Já se měl skvěle," řekl Christian jen s nepatrnou dávkou samolibosti.
Potlačila jsem touhu obrátit oči v sloup. "Jo, já vím."
On a Lissa využili toho, že se na jeden den zbavili svých strážců, a vrhli se na sebe. Asi bych měla být ráda, že se ovládali, dokud jsme s Eddiem nezmizeli, ale vlastně na tom nezáleželo. Když jsem vzhůru, dokážu sice nevnímat detaily, ale stejně vím, co se děje. Trocha té žárlivosti a vzteku, co jsem pociťovala naposled, když byli spolu, se zase vrátila. Byl to zase stejný problém: Lissa dělá všechno, co já nesmím.
Umírala jsem hlady a nemohla se dočkat snídaně. Cítila jsem francouzský toast a horký javorový sirup. Uhlohydráty zabalené v dalších uhlohydrátech. Mňam. Jenže Christian chtěl před normálním jídlem krev a jeho potřeby měly přednost před mými. Oni mají přednost. Včera zjevně pití vynechal – nejspíš aby si protáhl romantické chvilky.
Místnost dárců nebyla nacpaná, ale stejně jsme museli čekat.
"Hele," začala jsem. "Znáš Bretta Ozeru? Jste příbuzní, ne?" Po rozhovoru s Jill mi konečně začaly zapadat jednotlivé dílky skládačky dohromady. Brett Ozera a Dane Zeklos mi připomněli, jak vypadal Brandon v den prvního Stanova útoku. Při té hrůze jsem na Brandona úplně zapomněla, ale tyhle okolnosti ve mně náhle probudily zvědavost. Všechny tři kluky někdo zmlátil. Všichni tři to popírali.
Christian kývl. "Jo, všichni jsme přece svým způsobem příbuzní. Moc dobře ho ale neznám – je to bratranec ze třetího nebo čtvrtého kolena. Jeho rodinná větev nemá s tou mojí nic společnýho od... No, však víš."
"Doslechla jsem se o něm něco divnýho." Nato jsem mu převyprávěla, co jsem se dozvěděla o Daneovi a Brettovi od Jill.
"To je fakt divný," souhlasil Christian. "Ale lidi se občas porvou.

"

"Jo, ale je tady nějaká zvláštní spojitost. Navíc královští se většinou do bitek moc nepletou – a všichni tři jsou královští."
"To je možná právě ono. Víš, jak to chodí. Spoustu královských vytáčí, že nekrálovští chtějí změnit způsob přidělování strážců, a chtějí se začít učit bojovat. To je celým smyslem toho debilního Jesseova a Ralfova klubu. Chtějí jen zajistit, aby se královští udrželi na špici. Nekrálovský to zřejmě taky vytáčí a chtějí jim to vrátit."
"Takže se venku potlouká nějaká domobrana, která chce ty královský srovnat?"
"To by rozhodně nebyla ta nejpodivnější věc tady," podotkl.
"To máš sakra pravdu," připustila jsem.
Zaznělo Christianovo jméno a on se zadíval před sebe. "Podívej na to," prohlásil šťastně. "Zase Alice."
"Nechápu, co na ní vidíš," poznamenala jsem, když jsme se blížili ke staré dárkyni. "Lissa ji má taky ráda, ale Alice je úplně vypatlaná."
"To vím," řekl. "Právě proto je to tak super."
Alice nás pozdravila a Christian usedl vedle ní. Se založenýma rukama jsem se opřela o zeď. Povzneseně jsem prohlásila: "Alice, nic se nezměnilo. Všechno je úplně stejný jako minule."
Upřela na mě svůj zastřený pohled. "Trpělivost, Rose. Musíš být trpělivá. A připravená. Jsi připravená?"
Ta náhlá změna tématu mě trochu vykolejila. Bylo to, jako bych mluvila s Jill, až na to, že tahle ženská byla o něco šílenější. "Hmm, připravená? Na změnu?"
Ironií bylo, že se na mě podívala, jako bych tady blázen byla já. "Ozbrojená. Jsi ozbrojená? Budeš nás přece chránit, že?"
Sáhla jsem do kapsy kabátu a vytáhla cvičný kůl, kterým mě vybavili na terénní praxi. "Mám to zmáknutý," houkla jsem.
Vypadala, že se jí ulevilo. Evidentně ale nerozeznala cvičný kůl od skutečného. "Dobře," řekla. "Teď budeme v bezpečí."
"Správně," shrnul to Christian. "Když je Rose ozbrojená, nemáme se čeho obávat. Svět Morojů může v klidu odpočívat."
Alice jeho sarkasmus vůbec nepostřehla. "Ano. Ale nikde není bezpečno."
Vytáhla jsem kůl znovu. "My jsme v bezpečí. Chrání nás ti nejlepší strážci na světě, a navíc máme ještě magickou ochranu. Strigojové se sem nedostanou."
Už jsem ale nedodala, co jsem se dozvěděla poměrně nedávno: že Strigojové na to, aby porušili magickou ochranu, mají lidi. Tahle ochrana jsou vlastně neviditelné linie energie složené ze všech čtyř živlů. Vytvářejí je vždy čtyři Morojové, z nichž každý vyniká v jiném elementu. Ti pak obcházejí danou oblast a magicky tvoří na zemi kruh, který pak představuje ochrannou hranici. Magie Morojů je prodchnutá životem, takže silné energetické pole brání Strigojům vstoupit, jelikož ti v sobě veškerý život postrádají. Ochranné stěny proto většinou bývají kolem obydlí Morojů. Kolem naší školy jsou tuny magických ochran.
Kůly jsou rovněž nabíjeny všemi čtyřmi elementy, takže když někdo kůlem protkne ochrannou linii v zemi, prolomí ochranu a vyruší její vlivy. Donedávna se o to nikdo nezajímal, protože Strigojové se kůlů nemohou dotknout. Jenže při nedávných útocích Strigojové využili k prolomení ochrany lidi, kteří se kůlů dotknout můžou. Má se za to, že ti Strigojové, které jsem zabila, byli vůdci téhle skupiny, ale s jistotou to nikdo neví.
Alice si mě pozorně prohlížela zamlženým pohledem, skoro jako by věděla, co se mi honí hlavou. "Nikde není bezpečno. Ochrana vyprchává. Strážci umírají."
Podívala jsem se na Christiana, ale ten jenom pokrčil rameny, jako by mi chtěl říct: Cos od ní čekala?
"Jestli jste vy dvě už skončily s těma babskýma řečma, můžu se konečně napít?" dotázal se.
Alice mu šťastně vyhověla; dnes byl její první. Brzy zapomněla na ochranné stěny i všechno ostatní a poddala se extázi z kousnutí. Já na ochranu taky zapomněla. V hlavě jsem si omílala pořád dokola jedno a totéž: chtěla jsem se dovědět, jestli byl Mason skutečný, nebo ne. Bez ohledu na knězovo děsivé vysvětlení jsem musela uznat, že Masonovy návštěvy mi nepřipadaly nijak hrozivé, jen strašidelné. Jestli se tady potlouká, aby mi něco sdělil, pokouší se o to dost mizerně. Znovu jsem začala přiživovat svou teorii o stresu a únavě.
"Teď je načase, abych já utišila svůj hlad," oznámila jsem, když Christian skončil. Byla jsem si jistá, že cítím slaninu. To nejspíš potěší i Christiana. Může si do ní zabalit svůj francouzský toast.
Sotva jsme vyšli z místnosti, přiběhla k nám Lissa a těsně za ní Eddie. Tváře jí hořely vzrušením, ačkoli pocity, které jsem vnímala poutem, nebyly zrovna šťastné.
"Slyšelas to?" vyhrkla bez dechu.
"Co jsem měla slyšet?" zeptala jsem se.
"Musíte pohnout, běžte si honem sbalit věci. Jedeme na Viktorův soud. Hned."
Vůbec nic nenaznačovalo, kdy má vlastně soudní proces proběhnout, ale někdo zjevně rozhodl, že se ho můžeme zúčastnit.
S Christianem jsme si vyměnili krátké překvapené pohledy, načež jsme odběhli do jeho pokoje a začali si balit věci.
Balení bylo snadné. Bágl jsem měla víceméně nachystaný pořád a Christianovi trvalo jen minutku, než posbíral svoje věci. Ani ne za půl hodiny už jsme byli na přistávací dráze Akademie. Stála tam dvě soukromá letadla, z nichž jedno už bylo nastartované a připravené vzlétnout. Pobíhalo kolem něj pár Morojů, kteří ho na poslední chvíli kontrolovali.
Vypadalo to, že nikdo vlastně neví, co se děje. Lisse řekli jen, že ona, Christian a já budeme svědčit u soudu a že Eddie může jet s námi, aby nepřerušoval terénní cvičení. Nikdo nám neobjasnil, proč je najednou všechno jinak, a my pociťovali zvláštní směsici nedočkavosti a obav. Všichni jsme toužili vidět Viktora ve vězení, pokud možno napořád, ale teď, když bylo jasné, že ho u soudu uvidíme..., bylo to tak trochu děsivé.
U schůdků do letadla postávalo několik strážců. Poznala jsem je. Byli to ti, kteří pomohli Viktora dopadnout. Zřejmě je teď čekají dvojí povinnosti – budou svědčit a taky nám budou sloužit coby ochranka. Dimitrij popocházel opodál, tak jsem se za ním rozběhla.
"Omlouvám se," vyhrkla jsem. "Moc se omlouvám."
Otočil se ke mně a tvářil se dokonale neutrálně, což mu šlo bravurně. "Za co se omlouváš?"
"Za všechny ty strašný věci, co jsem ti řekla včera. Dokázals to – fakt jsi to dokázal. Přesvědčils je, aby nás tam pustili."
Přestože jsem byla nervózní z pomyšlení, že zase uvidím Viktora, naplňovala mě radost. Dimitrij to zvládl. Věděla jsem, že mu na mně záleží – a tímhle to jenom potvrdil. Kdyby tady nebylo tolik lidí, nejradši bych ho objala.
Dimitrijův výraz se nezměnil. "Rose, to jsem nebyl já. Nemám s tím nic společného."
Alberta na nás mávla, že můžeme nastoupit, a Dimitrij se obrátil k odchodu za ostatními. Chvilku jsem tam stála, sledovala ho a snažila se přijít na to, co se stalo. Pokud se o to nezasadil, tak proč tedy nakonec jedeme? Lissiny pokusy o diplomacii selhaly už před nějakou dobou. Tak proč najednou taková změna?
Moji kamarádi už byli na palubě, tak jsem se rychle rozběhla za nimi. Jakmile jsem se ocitla v letadle, někdo na mě zavolal: "Malá dhampýrko! Už bylo načase."
Uviděla jsem Adriana, jak na mě jednou rukou mává, zatímco v druhé drží drink. Výborně. My museli škemrat a naléhat, aby nás pustili, a Adrian se prostě jen tak přifařil. Lissa a Christian seděli vedle sebe, tak jsem si přisedla k Eddiemu a doufala, že se tak Adrianovi vyhnu. Eddie mi uvolnil místo u okna. Adrian se ihned přesunul na sedadlo před námi. Vzhledem k tomu, že se neustále otáčel a mluvil se mnou, klidně mohl sedět v naší řadě. Jeho žvásty a přidrzlé flirtování naznačovaly, že popíjel koktejly už hezkou chvíli předtím, než jsme my ostatní nastoupili. Jakmile jsme vzlétli, zatoužila jsem taky mít v sobě pár koktejlů. Téměř hned, jak jsme se odlepili od země, mě totiž příšerně rozbolela hlava a já snila o vodce, která by bolest trochu otupila.
"Půjdeme ke dvoru," prohlásil Adrian. "Nejsi tím nadšená?"
Zavřela jsem oči a promnula si spánky. "To myslíš ke královskýmu dvoru, nebo k soudnímu?"
"Ke královskýmu. Máš s sebou šaty?"
"Nikdo mi neřekl, že si je mám vzít."
"Takže... to znamená ne."
"Ano."
"Ano? Měl jsem za to, že říkáš ne."
Otevřela jsem jedno oko a zpražila ho pohledem. "Řekla jsem ne a ty to dobře víš. Ne, nemám s sebou šaty."
"Tak ti nějaký pořídíme," pravil vznešeně.
"Chceš mě vzít na nákupy? Tebe asi nebudou považovat za můj spolehlivej doprovod."
"Copak jsem povídal něco o nakupování? Jsou tam krejčí. Pořídíme ti něco na zakázku."
"Tak dlouho tam nezůstaneme. A fakt myslíš, že budu potřebovat šaty?"
"Ne, jen bych tě v nějakých rád viděl."
S povzdechem jsem si opřela hlavu o okno. V hlavě mi tepalo bolestí. Připadalo mi, jako by mi ji někdo nafukoval. Koutkem oka jsem postřehla nějaký záblesk, tak jsem se udiveně otočila, ale spatřila jsem jen hvězdy za oknem.
"Něco černýho," pokračoval. "Nejspíš satén..., možná s krajkovým lemem. Máš ráda krajky? Některé ženy tvrdí, že krajky škrábou."
"Adriane." Bylo to jako kladivo, které mi buší do hlavy.
"Nebo bys mohla mít sametový lemy. Ty neškrábou."
"Adriane." Už mě z toho bolely i oči.
"A taky rozparek na boku, aby bylo vidět, jak máš krásný nohy. Mohl by začínat už u boků a taky by tam mohla být pěkná mašlička..."
"Adriane!" Už jsem vypěnila. "Můžeš aspoň na pět vteřin zavřít hubu?" Ječela jsem tak hlasitě, že mě nejspíš slyšel i pilot. Adrian se zatvářil ohromeně, což u něj nebylo právě obvyklé.
Alberta, která seděla přes uličku, vyskočila. "Rose," vykřikla. "Co se děje?"
Zaťala jsem zuby a promnula si čelo. "Kurevsky mě bolí hlava, a on nezmlkne." Ani jsem si neuvědomila, že mluvím sprostě před instruktorkou, to mi došlo až pak. Periferním viděním jsem na druhé straně postřehla něco dalšího – stín poletující letadlem, který mi připomínal něco s černými křídly. Netopýr nebo havran. Zakryla jsem si oči. V letadle samozřejmě nic nepoletovalo. "Bože, proč už to nepřejde?"
Čekala jsem, že mě Alberta seřve za ten můj výbuch, ale namísto ní se do toho vložil Christian. "Dneska vůbec nejedla. Už ráno měla děsnej hlad."
Odkryla jsem si oči. Alberta se tvářila soucitně a za ní se objevil i Dimitrij. Před očima se mi začaly vznášet další stíny. Většina z nich měla nezřetelné tvary, ale jednou jsem mezi nimi zahlédla něco, co vypadalo úplně jako lebka. Rychle jsem zamrkala a všechno to zmizelo. Alberta se obrátila na letušku.
"Můžete prosím přinést něco k jídlu? A prášek proti bolesti."
"Kde přesně tě bolí?" zeptal se Dimitrij.
Když byl ke mně tak pozorný, můj předchozí výbuch se mi teď zdál dost přehnaný. "Hlava... Určitě to přejde..." Pod jeho upřeným pohledem jsem si ukázala na střed čela. "Je to, jako by mi něco tlačilo na lebku. A taky mě bolí za očima. Mám dojem, jako kdybych měla něco v oku. Vidím nějaký stíny, a když zamrkám, zmizí."
"Aha," povzdechla Alberta. "To je příznak migrény, když máš problémy se zrakem. Říká se tomu aura. Lidi tohle většinou mají dřív, než se ozvou bolesti."
"Aura?" otázala jsem se udiveně. Pohlédla jsem na Adriana. Ten mě pozoroval přes opěradlo a dlouhé ruce mu visely přes něj.
"Ale jiná," řekl s nepatrným úsměvem. "Jen se tomu stejně říká. Jako dvůr a dvůr. Aury z migrény jsou obrazy a světla, co vidíš, když migréna přichází. S aurama, který vidím kolem lidí, to nemá nic společnýho. Ale řeknu ti... Aura, kterou vidím kolem tebe... Páni!"
"Černá?"
"A ještě nějaká. Vidím ji i po všem tom, co jsem vypil. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl."
Nevěděla jsem, co přesně z toho vyvodit, ale vtom se objevila letuška s banánem, müsli tyčinkou a ibalginem. K francouzskému toastu to mělo daleko, ale mému prázdnému žaludku to i tak připadalo dost dobré. Všechno jsem to do sebe nacpala a pak si dala polštářek na okno. Opřela jsem si o něj hlavu, zavřela oči a doufala, že tu bolest hlavy zaspím, než přistaneme. Naštěstí byli všichni zticha.
Už jsem začínala pomalu usínat, když jsem na paži ucítila něčí lehký dotek. "Rose?"
Otevřela jsem oči a uviděla Lissu, která teď seděla na Eddieho místě. Ty podivné křídlaté tvary se vznášely za ní a hlava mě bolet nepřestávala. V těch vířících stínech jsem znovu uviděla něco, co vypadalo jako obličej – tentokrát ale s pusou dokořán a očima jako plameny. Trhla jsem sebou.
"Pořád tě to bolí?" vyptávala se Lissa a nespouštěla ze mě zrak. Zamrkala jsem a ten obličej zmizel.
"Jo. Já... ne, to ne." Došlo mi, co se chystá udělat. "Nedělej to. Neplýtvej tím na mě."
"Je to snadný," namítla. "Nic mi to neudělá."
"Jo, ale čím víc to používáš..., tím víc ti to z dlouhodobýho hlediska ubližuje. I když je to teď pro tebe snadný."
"S tím si budu dělat starosti pak. Jdeme na to."
Vzala mě za ruce a zavřela oči. Naším poutem jsem cítila, jak se v ní hromadí magie a jak Lissa shromažďuje léčivou moc éteru. Její magie vždycky byla hřejivá a zlatá. Když mě Lissa uzdravovala dřív, vnímala jsem to jako kolísání teplot: horko, zima, horko a tak dál. Ale tentokrát, když uvolnila magickou energii a vyslala ji do mě, necítila jsem nic víc než slabé chvění. Zamrkala jsem a otevřela oči.
"Co-co se stalo?" vyptávala se.
"Nic," odpověděla jsem. "Hlava mě furt bolí jak ďas."
"Ale já..." Její zmatený a šokovaný výraz jen odrážel to, co jsem vnímala poutem. "Měla jsem to. Cítila jsem magii. Fungovalo to."
"Já nevím, Liss. To je dobrý. Vždyť to není tak dlouho, cos přestala brát ty léky."
"No jo, ale hned druhý den jsem přece bez problému uzdravila Eddieho. A Adriana," dodala suše. Ten, o němž byla řeč, už zase visel přes opěradlo a upřeně nás pozoroval.
"To byly jen škrábance," namítla jsem. "Tohle je ukrutná migréna. Asi by ses o to ani neměla pokoušet."
Lissa si skousla ret. "Nemyslíš, že ty prášky mají pořád vliv na moje magický schopnosti, že ne?"
"Ne," vložil se do toho Adrian a naklonil hlavu na stranu. "Když jsi sbírala energii, zářilas jako supernova. Ovládáš magii. Jenom si myslím, že na ni to neúčinkuje."
"Proč ne?" dotázala se.
"Třeba má něco, co vyléčit nemůžeš."
"Bolest hlavy?" zeptala jsem se nevěřícně.
Pokrčil rameny. "Vypadám snad jako nějakej doktor? Co já vím. Jenom vám říkám, co jsem viděl."
Povzdechla jsem a přitiskla si dlaň k čelu. "No, oceňuju tvou pomoc, Liss a oceňuju tvoje otravný poznámky, Adriane. Nicméně myslím, že teď pro mě bude nejlepší trochu se prospat. Třeba je to stresem." Jistě, proč ne? Stres je odpověď na spoustu věcí, které se mi nedávno přihodily. Duchové. Nevyléčitelné bolesti hlavy. Podivné obličeje vznášející se ve vzduchu. "Nejspíš to ani vyléčit nejde."
"To je možný," řekla, jako by považovala za urážku své osoby, že mou nemoc neumí vyléčit. Ale v její mysli jsem četla, že veškerá obvinění obrací proti sobě, a ne proti mně. Trápila se, že není dost dobrá.
"To je dobrý," snažila jsem se ji uklidnit. "Jenom ještě musíš zvolnit krok. Až budeš mít zase zpátky všechny svoje schopnosti, půjdu a zlomím si žebro, abychom to mohly vyzkoušet."
Zaúpěla. "Nejstrašnější na tom je, že nemám dojem, že by sis dělala srandu." Rychle mi stiskla ruku a zvedla se. "Hezky se vyspi."
Vzdálila se a po chvíli mi došlo, že se Eddie nevrátil. Sedl si jinam, abych měla víc místa. To jsem ocenila. Přemístila jsem polštářek a natáhla si nohy přes sedadla. Před očima mi zatančilo ještě pár přízraků a pak jsem radši zavřela oči a usnula.
Probudila jsem se, když už jsme byli na zemi. Z hlubokého spánku mě vytrhlo až vypnutí motorů letadla. Bolest hlavy byla naštěstí pryč. A stejně tak i divné tvary poletující vzduchem.
"Je ti líp?" zeptala se mě Lissa, když jsem vstala a zívla.
Kývla jsem. "Ale mnohem líp by mi bylo, kdybych dostala něco pořádnýho k jídlu."
"Fajn," zasmála se. "Pochybuju, že zrovna tady je hladomor."
Měla pravdu. Podívala jsem se z okna, abych zjistila, kde to vlastně jsme. Dokázali jsme to. Byli jsme u morojského královského dvora.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře