11.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.30 |

 Vystoupili jsme z letadla do studeného vlhkého vzduchu. Padal na nás zmrzlý déšť, což bylo mnohem horší než to bílé, co padá v Montaně. Teď jsme se nacházeli na východním pobřeží nebo někde poblíž. Královna má dvůr v Pensylvánii, poblíž hor Pocono, což je oblast, o níž mám jen mlhavé povědomí. Věděla jsem, že velká města jako třeba Filadelfie nebo Pittsburgh jsou odtud dost daleko. To jsou ostatně jediná dvě města z toho státu, která znám.

Přistávací dráha, kde jsme stáli, byla majetkem dvora, tudíž už jsme se nacházeli za ochrannými hranicemi. Vypadalo to tam podobně jako na dráze u Akademie. Královský dvůr svým uspořádáním v mnoha směrech připomínal naši školu. Vlastně tvrdili veřejnosti, že tenhle komplex budov je škola. Všechny stavby tam byly krásně zdobené a táhly se do dáli přes pečlivě udržované trávníky zpestřené stromy a květinami. Nebo by je aspoň ty stromy květiny zpestřovaly, kdyby bylo jaro. Stejně jako v Montaně, i tady byla vegetace holá a bez listí.
Potkali jsme skupinku pěti strážců, všichni měli na sobě černé kalhoty a kabáty, zpod nichž jim vykukovaly bílé košile. Nebyly to přímo uniformy, jen formální oblečení pro strážce. My jsme v džínech a tričkách ve srovnání s nimi vypadali jako chudí příbuzní. Nemohla jsem si pomoct a napadlo mě, že kdyby došlo ke střetu se Strigoji, naše oblečení by se ukázalo mnohem praktičtější.
Ti strážci znali Albertu i Dimitrije – ty dva zná snad každý. Po několika formalitách se všichni uvolnili a začali se chovat přátelsky. Nemohli jsme se dočkat, až se konečně dostaneme do tepla. Vedli nás směrem k budovám. Věděla jsem toho o královském dvoře dost na to, abych poznala největší a nejzdobenější budovu, kde se konají všechny morojské oficiální akce. Zvenčí ten dům připomínal nějaký gotický palác, ale předpokládala jsem, že uvnitř to pravděpodobně vypadá jako v jakékoli moderní vládní budově, kterou využívají lidé.
Stejně nás tam nezavedli. Vedli nás do přilehlé stavby, která zvenčí vypadala stejně honosně, ale byla mnohem menší. Jeden ze strážců nám sdělil, že tady bydlí všichni hodnostáři a hosté. K mému údivu každý z nás dostal svůj vlastní pokoj.
Eddie začal protestovat a neústupně opakoval, že musí zůstat s Lissou. Dimitrij se na něj jen usmál a řekl, že to není nutné. Na místě, jako je tohle, se strážci nemusejí držet tak blízko u svých Morojů. Vlastně si spíš většinou dělají svoje. Královský dvůr byl magicky chráněn stejně pečlivě jako Akademie. Když navštíví Akademii Morojové, taky nemají strážce v tak těsném závěsu. Tohle jsme museli dělat jen při terénní praxi. Eddie nakonec neochotně souhlasil a na mě znovu zapůsobila jeho oddanost.
Alberta krátce promluvila, načež se obrátila na nás ostatní. "Tak se tady trochu zabydlete a připravte se na večeři, která bude za čtyři hodiny. Lisso, vás chce za hodinu vidět královna."
Lissou proběhla vlna údivu a obě jsme si vyměnily zmatené pohledy. Když Lissa viděla královnu naposled, Taťána ji urazila a ponížila před celou školou za to, že se mnou utekla.

Teď jsme obě uvažovaly, proč chce Lissu vidět.

"Jistě," odpověděla Lissa. "Rose a já se připravíme."
Alberta zavrtěla hlavou. "Rose tam nejde. Královna zvlášť požádala, abyste přišla sama."
No samozřejmě. Proč by se měla královna zajímat o stín Vasilisy Dragomirové? V hlavě se mi ozýval hnusný hlas: Nahraditelná, nahraditelná.
Ta moje přecitlivělost mě trochu překvapila, tak jsem ji odsunula stranou. Zapadla jsem do svého pokoje a ulevilo se mi, když jsem zjistila, že je tam i televize. Pomyšlení na to, že následujících pár hodin strávím jen povalováním u ní, mi připadalo fantastické. I zbytek pokoje byl luxusní a velice moderní. Byly tam lesklé černé stolky a sedací nábytek z bílé kůže. Skoro jsem se až bála si sednout. Ironií bylo, že přestože tohle místo bylo překrásné, určitě nebylo tak vyzdobené jako pokoje na ubytovně v lyžařském areálu, kde jsme strávili zimní prázdniny. Když přijdete ke královskému dvoru, máte asi pro to pracovní důvody a nejedete se sem rekreovat.
Rozvalila jsem se na kožené sedačce a zapnula telku, když vtom jsem v mysli ucítila Lissu. Pojď si promluvit, řekla. Posadila jsem se, překvapená jak samotným vzkazem, tak jeho obsahem. Poutem jsem vnímala většinou jen dojmy a pocity. Takovéhle specifické požadavky byly dost vzácné.
Vstala jsem a vyšla z pokoje. Vedlejší dveře hned otevřela Lissa.
"Tos za mnou nemohla přijít ty?" zeptala jsem se.
"Promiň," řekla a zatvářila se omluvně. Je těžké být nevrlá na někoho, kdo je tak milý. "Jenom jsem neměla čas. Snažím se rozhodnout, co si mám vzít na sebe."
Kufr už měla otevřený na posteli a věci pověšené ve skříni. Na rozdíl ode mě byla připravená na každou příležitost – jak formální, tak obyčejnou. Svalila jsem se na sedačku. Ona ji měla hebkou a sametovou, ne koženou.
"Obleč si tu vzorkovanou halenku a černý kalhoty," oznámila jsem jí. "Šaty ne."
"Proč ne šaty?"
"Přece nechceš vypadat jako patolízalka."
"Tohle je královna, Rose. Pěkně se oblíknout je známka úcty, ne patolízalství."
"Když to říkáš."
Ale Lissa si stejně oblékla, co jsem jí poradila. Jak se chystala, bavila se se mnou a já se závistí pozorovala, jak se líčí. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi chybí kosmetika. Když jsme s Lissou žily mezi lidmi, parádila jsem se každý den. Teď jsem na to ale neměla čas – anebo jsem to nedělala z jiného důvodu. Neustále jsem se s někým rvala, takže make-up by beztak utrpěl újmu. Jediné, co jsem pro sebe dělala, bylo, že jsem si nanášela na obličej hydratační krém. Ráno mi vždycky připadalo, že jsem si ho tam napatlala tolik, že vypadám jako v masce. Po dni v mrazivém nepříznivém počasí jsem ale vždycky ocenila, že se vše vsáklo a pleť mám hebkou.
Pocítila jsem menší bodnutí lítosti při pomyšlení, že k těmhle věcem budu mít po zbytek života jen málo příležitostí. Lissa bude většinu času trávit převlékáním a čančáním, aby reprezentovala královské. Mě si nikdo ani nevšimne. To je zvláštní vzhledem k tomu, že až do letoška jsem to z nás dvou byla já, koho si okolí všímalo nejvíc.
"Proč myslíš, že mě chce vidět?" zeptala se Lissa.
"Možná ti chce vysvětlit, proč jsme tady."
"Možná."
Přestože Lissa působila navenek klidně, byla pěkně nervózní. Pořád ještě se docela nevzpamatovala z toho, jak ji na podzim královna brutálně ponížila. Moje malicherná žárlivost a nabručená nálada mi najednou připadaly jako úplná hloupost ve srovnání s tím, čím si bude muset projít Lissa. V duchu jsem si dala facku a připomněla si, že nejsem jen její neviditelná strážkyně, ale taky její nejlepší kamarádka. I když poslední dobou jsme si ale nepokecaly.
"Nemáš se čeho bát, Liss. Neudělalas nic špatnýho. Vlastně jsi všechno udělala správně. Máš dobrý známky. Tvoje chování je dokonalý. Vzpomeň si na všechny ty lidi, cos na ně udělala dojem na lyžáku. Ta kráva na tebe nic nemá."
"Tohle bys neměla říkat," zastala se jí automaticky Lissa. Zrovna si nanášela řasenku. Pečlivě si prohlídla řasy a rozhodla se přidat ještě jednu vrstvu.
"Když mi někdo přijde jako kráva, tak mu tak říkám. Jestli tě potrápí, pak to udělá jen proto, že se tě bojí."
Lissa se rozesmála. "Proč by se mě měla bát?"
"Protože lidi to k tobě táhne. A někdo jako královna nemá rád, když ho ostatní připravujou o pozornost." Trochu mě samotnou překvapilo, jak moudře můj proslov vyzněl. "Navíc jsi poslední z rodu Dragomirů. Ty budeš vždycky v záři reflektorů. Kdo je ona? Jen další Ivašková. Těch jsou kvanta. Nejspíš proto, že všichni kluci jsou jako Adrian a mají hafo nemanželskejch dětí."
"Adrian žádné děti nemá."
"Žádný, o kterých bychom věděly," řekla jsem tajemně.
Zachichotala se a odstoupila od zrcadla, už byla se svým zevnějškem spokojená. "Proč jsi pořád na Adriana tak hnusná?"
Obdařila jsem ji výsměšně ohromeným pohledem. "Teď jsi na jeho straně? Co se stalo od doby, kdys mě varovala, abych se od něj držela dál? Když jsi mě s ním viděla prvně, málem jsi mi ukousla hlavu. A to jsem ho potkala náhodou."
Vyndala z kufru tenký zlatý řetízek a pokoušela se zapnout si ho kolem krku. "No jo... Tenkrát jsem ho moc neznala. Není tak špatný. Pravdou je, že není žádný vzor hodný následování. Ale myslím, že ty historky o něm a o spoustě jeho holek jsou dost přehnaný."
"Já si to nemyslím," namítla jsem a vyskočila. Pořád ještě se jí nepovedlo zapnout si ten řetízek, tak jsem jí pomohla.
"Dík," řekla a řetízek si srovnala. "Mám dojem, že Adrian tě má opravdu rád. A myslí to s tebou vážně."
Zavrtěla jsem hlavou a o krok ustoupila. "Ani náhodou. Má mě rád takovým způsobem, že by ze mě nejradši strhal hadry."
"Tomu nevěřím."
"To proto, že máš o každým jen to nejlepší mínění."
Zatvářila se skepticky a začala si rozčesávat dlouhé vlasy. "O tom nic nevím. Ale mám za to, že Adrian není tak špatný, jak si myslíš. Vím, že to není zas tak dlouho, co Mason... Ale měla bys uvažovat o tom, že zase začneš s někým chodit."
"Vyčeš si vlasy nahoru." Z kufru jsem jí podala sponku. "S Masonem jsme spolu nikdy doopravdy nechodili. To přece víš."
"Jo. O důvod víc, proč začít uvažovat o tom, že bys s někým chodila. Střední školu jsme ještě neskončily. Takže by sis taky měla užít nějakou zábavu."
Zábava. To je ironie. Před pár měsíci jsem se dohadovala s Dimitrijem o tom, jak je nefér, že si jakožto strážce ve výcviku musím hlídat svou pověst a nechovat se jako blázen. Připustil, že je skutečně nefér, že nemůžu dělat věci, které holky mého věku dělají běžně, ale to je cena, kterou musím platit za svou budoucnost. Štvalo mě to, ale po té záležitosti s Viktorem jsem začala chápat, jak to Dimitrij myslel. A teď po Spokane jsem si připadala jako úplně jiná holka než ta, která se na podzim bavila s Dimitrijem o zábavě. Do maturity mi zbývá jen pár měsíců. Středoškolské záležitosti..., diskotéky..., chození s kluky..., co na tom záleží z celkového hlediska? Všechno na Akademii mi připadá tak triviální – až na to, že se mě tam snaží naučit, jak být lepší strážkyní.
"Nemyslím, že potřebuju kluka, abych si doplnila středoškolský zkušenosti," oznámila jsem jí.
"Tak jsem to nemyslela," namítla a narovnala si culík. "Ale dřív jsi občas s někým flirtovala a chodila. Prostě mi přijde, že by ti prospělo, kdyby sis taky trochu užila. To přece neznamená, že musíš hned začít na vážno chodit s Adrianem."
"Proti tomu by určitě nic nenamítal. Řekla bych, že něco vážnýho je to poslední, o co by stál. A to je ten problém."
"Podle toho, co se povídá, bych řekla, že to myslí hodně vážně. Tuhle se ke mně doneslo, že jste se zasnoubili. A někdo dokonce povídal, že ho vydědili, protože řekl svýmu tátovi, že nikdy nebude milovat žádnou jinou."
"Ježíšmarjá!" Na tyhle přihlouplé drby se nic jiného odpovědět nedalo. "A nejstrašnější na tom je, že se tyhle kecy šíří dokonce i v nižším kampusu." Zadívala jsem se do stropu. "Proč se mi pořád dějou takový věci?"
Přešla k pohovce a zadívala se na mě. "Protože jsi úžasná a všichni tě zbožňujou."
"Ne, to tebe všichni zbožňujou."
"V tom případě jsme asi obě úžasný a pomilováníhodný. A teď tady...," v očích jí rozpustile zajiskřilo, "... najdeme kluka, kterýho bys mohla milovat."
"Dej si pohov. Na ničem z toho nezáleží. Aspoň ne teď. To o tebe si dělám starosti. Čeká nás maturita a ty pak půjdeš na vejšku, což je skvělý. Už žádný pravidla, jen my na vlastní pěst."
"To mě trochu děsí," broukla. "Pomyšlení, že se o sebe budu starat sama. Ale ty budeš se mnou. A Dimitrij taky." Povzdechla. "Nedovedu si představit, že bych tě neměla u sebe. Vlastně si ani nevzpomenu, kdy jsem tě neměla."
Sedla jsem si a lehce ji šťouchla do ruky. "Hej, dávej si bacha. Takhle by Christian žárlil. No sakra! Vždyť on bude s tebou taky, ne? Tomu bude fuk, kde nakonec zakotvíme."
"Pravděpodobně. Ty, já, on, Dimitrij a strážci, co přidělí Christianovi. Budeme jedna velká šťastná rodinka."
Zamračila jsem se, ale uvnitř jsem cítila cosi hřejivého a příjemného. Náš svět je sice bláznivý, ale všichni tihle skvělí lidé jsou součástí mého života. Dokud budeme pohromadě, všechno bude v pořádku.
Pohlédla na hodiny a její obavy se vrátily. "Musím jít. Půjdeš... půjdeš se mnou?"
"Víš přece, že nesmím."
"To vím. Ne fyzicky... Uděláš to? Budeš to sledovat v mojí hlavě? Takhle si tam aspoň nebudu připadat úplně sama."
To bylo vůbec poprvé, co mě Lissa požádala, abych to udělala záměrně. Normálně nesnášela pomyšlení, že se na svět dívám jejíma očima. To bylo známkou toho, jak je nervózní.
"Jasně," odpověděla jsem. "Stejnak to bude lepší než to, co dávají v telce."
Vrátila jsem se do svého pokoje a svalila se na pohovku jako před chvílí. Vyčistila jsem si hlavu a otevřela se Lissině mysli. Vydala jsem se dál, až za její pocity. Tohle mi dovolovalo jen naše stínem políbené pouto a byla to ta nejintenzivnější součást našeho spojení. Nebylo to pouhé vnímání jejích myšlenek – v těch chvílích jsem se opravdu ocitala v ní, dívala se jejíma očima a prožívala to, co ona. Teprve nedávno jsem se naučila tuhle schopnost ovládat. Dřív jsem do Lissy vklouzla, aniž bych chtěla, a její myšlenky jsem prostě nedokázala vytlačit. Teď už tyhle mimotělesné prožitky ovládám, a dokonce to můžu udělat i záměrně – jako právě nyní.
Lissa vešla do salónu, kde už čekala královna. Morojové sice často používají termíny jako "královský" a občas dokonce vzdávají úctu i poklonou, ale v téhle místnosti nebyl žádný trůn ani nic podobného. Taťána seděla v obyčejném křesle a na sobě měla sukni barvy námořnické modři a sako. Vypadala spíš jako nějaká manažerka než jako panovnice. Ani ona nebyla sama. Seděla u ní vysoká vznešená Morojka s blond vlasy prokvetlými stříbrem. Poznala jsem ji: Priscilla Vodová, královnina přítekyně a rádkyně. Setkaly jsme se s ní na lyžáku a Lissa tam na ni dost zapůsobila. Její přítomnost jsem považovala za dobré znamení.
Podél zdí postávali zamlklí strážci odění v černém a bílém. K mému ohromení tam byl i Adrian. Rozvaloval se na malém sedátku a tvářil se, že ho nevzrušuje, že je v místnosti se svrchovanou vládkyní všech Morojů. Strážce Lissu ohlásil.
"Princezna Vasilisa Dragomirová."
Taťána kývla na pozdrav. "Vítej, Vasiliso. Posaď se, prosím."
Lissa usedla poblíž Adriana a její nervozita dál narůstala. Objevil se morojský sluha, který jí nabídl čaj a kávu, ale Lissa odmítla. Taťána upíjela z šálku a pozorně si Lissu prohlížela od hlavy k patě. Trapné mlčení přerušila až Priscilla Vodová.
"Pamatujete, co jsem o ní říkala?" ujistila se Priscilla radostně. "Na státnické večeři v Idahu byla velice působivá. Urovnala zásadní spor ohledně toho, že by Morojové měli bojovat po boku strážců. Dokonce dokázala uklidnit i Adrianova otce."
Královniným chladným výrazem se mihl mrazivý úsměv. "To je vskutku výkon. Ale v polovině případů Nathana vnímám pořád jako dvanáctiletého chlapce."
"To já taky," houkl Adrian a napil se sklenky vína.
Taťána jeho poznámku nevzala na vědomí a opět se zaměřila na Lissu. "Zdá se, že jsi opravdu zapůsobila na každého. Navzdory tvým přestupkům z minula o tobě slýchám jen samé dobré věci. Samozřejmě chápu, že ty tvé dřívější poklesky měly své důvody." Lissin překvapený výraz královnu rozesmál. Ten smích ale moc humorný nebyl. "Ano, ano... Vím vše o tvých schopnostech a pochopitelně vím i to, co se stalo s Viktorem. Adrian mi rovněž vykládal o éteru. Je to tak zvláštní. Pověz mi..., můžeš..." Pohlédla na nedaleký stolek. Stál na něm květináč, z něhož rašily tmavozelené výhonky. Byla to nějaká cibulovitá rostlina, kterou někdo vypěstoval uvnitř. A stejně jako její venkovní příbuzní teď čekala na příchod jara.
Lissa zaváhala. Použít svoje schopnosti před ostatními jí připadalo divné. Ale Taťána bedlivě sledovala, co se bude dít. Po chvilce se Lissa naklonila a dotkla se výhonků. Z hlíny vyrazily stonky, které hrozně rychle rostly, až měly dobře třicet centimetrů. Po stranách se během růstu vytvořily velké pupeny, které vzápětí praskly a vyrostly z nich voňavé bílé květy. Lilie. Lissa odtáhla ruku.
Taťána s užaslým výrazem něco zadrmolila v řeči, které nerozumím.
Nenarodila se ve Spojených státech, ale rozhodla se, že tady bude mít svůj dvůr. Mluvila úplně bez přízvuku, ale stejně jako Dimitrij, když ji něco překvapilo, zjevně mluvila svým rodným jazykem. Během pár vteřin si zase nasadila svou státnickou masku.
"Hmm. Zajímavé," řekla. Opravdu zdrženlivé vyjadřování.
"Mohlo by to být velice užitečné," vložila se do toho Priscilla. "Vasilisa a Adrian nemůžou být jediní, kdo má takové schopnosti. Kdybychom dokázali najít další takové, mohli bychom se toho mnoho naučit. Už jenom uzdravování je ohromný dar, a navíc ještě ty další věci, které umějí vykouzlit. Jen přemýšlejte, co všechno bychom s tím mohli dokázat."
Lissa už měla optimimistickou náladu. Dlouho se snažila hledat jiné Moroje, jako je ona. Adrian byl jediný, koho objevila. Jen šťastnou náhodou narazila aspoň na někoho. Pokud královna a morojská rada zapojí síly do pátrání, těžko říct, co můžou objevit. Něco z Priscilliných slov ale Lissu trápilo.
"Prosím za prominutí, princezno Vodová..., ale nejsem si jistá, zda bychom měli využívat moje uzdravovací schopnosti nebo i schopnosti dalších v takové míře, v jaké byste si představovali."
"Proč ne?" podivila se Taťána. "Vyrozuměla jsem, že dokážeš vyléčit skoro všechno."
"Dokážu...," řekla pomalu Lissa. "A taky chci. Ráda bych pomohla každému, ale nejde to. Nechápejte mě špatně, někomu rozhodně pomůžu. Ale uvědomuju si, že můžeme narazit na lidi, jako je Viktor, kteří toho budou chtít zneužít. A po nějaké době... Jak byste rozhodli? Kdo si zaslouží žít? Součástí života je... zkrátka, že někteří musejí umřít. Moje schopnosti nejsou něco, co může podle potřeby předepsat doktor, a upřímně... Obávám se, že tohle hodláte vyhradit jen pro jistý okruh lidí. Stejně jako strážce."
V místnosti zavládlo menší napětí. To, co Lissa naznačovala, se jenom málokdy probíralo veřejně.
"O čem to mluvíš?" dotázala se Taťána s přimhouřenýma očima. Zdálo se mi, že velice dobře ví, o čem je řeč.
Lissa se bála vyslovit další slova, ale stejně to udělala. "Všichni vědí, že se strážci přidělují podle určité, ehm, metody. Dostává je jenom elita. Královští. Bohatí. Vlivní."
V místnosti zavládlo ledové ticho. Taťána semkla rty do úzké linky. Hodnou chvíli vůbec nepromluvila a já nabyla dojmu, že všichni přítomní zadržují dech. Já tedy rozhodně ano. "Nemyslíš, že si naši královští zaslouží zvláštní ochranu?" zeptala se nakonec. "Nemyslíš, že ty sama si to zasloužíš, jakožto poslední z rodu Dragomirů?"
"Myslím, že je důležité, aby naši vůdci byli v bezpečí, to ano. Ale taky si myslím, že bychom se občas měli zastavit a podívat se na to, co vlastně děláme. Mohlo by být načase přehodnotit zaběhané způsoby."
Lissa zněla tak moudře a sebejistě. Byla jsem na ni pyšná. A vzhledem k tomu, jak se tvářila Priscilla Vodová, řekla bych, že byla taky pyšná. Měla Lissu ráda už od začátku. Taky ale bylo vidět, že je nervózní. Zodpovídala se královně a dobře si uvědomovala, že Lissa vplula do nebezpečných vod.
Taťána se napila čaje. Zřejmě to byla jen záminka, aby si srovnala myšlenky. "Chápu to správně, že jsi také zastánkyní toho, aby Morojové bojovali po boku svých strážců a útočili na Strigoje?"
Další nebezpečné téma, do něhož byla Lissa zatlačena. "Myslím, že pokud jsou Morojové, kteří to tak chtějí, neměla by se jim ta šance odepřít." Náhle jsem si vzpomněla na Jill.
"Životy Morojů jsou vzácné," prohlásila královna. "Neměli bychom je riskovat."
"Životy dhampýrů jsou taky vzácné," opáčila Lissa. "Kdyby bojovali spolu s Moroji, mohlo by to zachránit všechny. A znovu – když to Morojové chtějí, proč jim to odpírat? Zaslouží si vědět, jak se mají sami bránit. A Morojové jako Taša Ozerová vyvinuli způsoby boje za pomoci magie."
Zmínka o Christianově tetě vyvolala na královnině čele vrásky. Když byla Taša mladší, napadli ji Strigojové a po téhle události se učila bojovat. "Taša Ozerová..., to je výtržnice. A začíná kolem sebe shromažďovat i další výtržníky."
"Snaží se jen přijít s novými nápady." Vtom jsem si všimla, že Lissa už se nebojí. Věřila ve své názory a chtěla je vyjádřit. "Lidi s novými nápady – takoví, co uvažovali jinak a pokoušeli se věci změnit – byli v historii vždycky považováni za výtržníky. Ale vážně. Chcete slyšet pravdu?"
Taťána se hořce pousmála. "Vždy."
"Potřebujeme změnu. Naše tradice jsou samozřejmě důležité, těch bychom se vzdávat neměli. Občas mám ale dojem, že jdeme špatnou cestou."
"Špatnou cestou?"
"Postupem času se vyrovnáváme i s dalšími změnami. Vyvíjíme se. Počítače. Elektřina. Technologie obecně. Všichni jsme zajedno, že to zlepšuje náš život. Proč nezaujmeme stejný postoj i ke svému chování? Proč pořád lpíme na minulosti, když existují lepší způsoby, jak to zařídit?"
Lissa sotva popadala dech, byla pobouřená a vzrušená. Tváře jí hořely a srdce divoce tlouklo. Všichni jsme sledovali Taťánu a hledali v jejím kamenném výrazu nějaký náznak.
"S tebou je velice zajímavé si promluvit," řekla nakonec. V jejím podání však výraz zajímavé zněl spíš jako sprosté slovo. "Teď mám ale další povinnosti." Zvedla se a všichni včetně Adriana ji urychleně následovali. "Nepovečeřím s tebou, ale ty i tví společníci dostanete vše, co budete potřebovat. Uvidíme se zítra u soudu. I když máš radikální a naivně idealistické názory, jsem ráda, že tam zítra budeš a přispěješ k potrestání. Alespoň na něčem se shodneme – že ho všichni chceme vidět za mřížemi."
Taťána odkráčela a dva strážci ji ihned následovali. Priscilla také odešla a Lissa s Adrianem osaměli.
"Dobrá práce, sestřenko. Není moc lidí, co dokážou starou dámu takhle vyvést z rovnováhy."
"Nezdála se mi vyvedená z rovnováhy."
"Ale byla. Věř mi. Většina lidí, co s ní dennodenně jednají, by si nedovolila takhle s ní mluvit, natožpak někdo tvýho věku." Vstal a natáhl k Lisse ruku. "Pojď. Ukážu ti to tady. To budeš zírat."
"Už jsem tady byla," odvětila. "Když jsem byla mladší."
"Jo, jasně, ale to, co můžeš vidět, když jsi mladá, je něco úplně jinýho než to, co vidíš, když jsi starší. Vědělas, že je tady bar, co má otevřeno nonstop? Dáme si něco k pití."
"Nechci nic k pití."
"Ale budeš chtít, než tenhle výlet skončí."
Opustila jsem Lissinu hlavu a vrátila se do svého pokoje. Setkání s královnou skončilo a Lissa už mou neviditelnou podporu nepotřebovala. Navíc se mi rozhodně nechtělo poflakovat se tu s Adrianem. Posadila jsem se a uvědomila si, že jsem překvapivě čilá. Ocitnout se v její hlavě pro mě bylo něco jako dát si šlofíka.
Rozhodla jsem se, že to tu trochu prozkoumám sama. Na královském dvoře jsem ještě nikdy nebyla. Vážně to tu vypadalo jako v nějakém miniaturním městečku a já uvažovala, co dalšího je tu k vidění kromě baru, v němž Adrian při svých zdejších návštěvách pravděpodobně bydlí.
Zamířila jsem po schodech dolů, jelikož jsem se chtěla dostat ven. Pokud jsem věděla, v téhle budově se nacházely jen pokoje pro hosty. Bylo to něco jako palácový hotel. Když jsem sešla dolů ke dveřím, uviděla jsem Christiana a Eddieho, jak tam postávají a baví se s někým, koho jsem neviděla. Vždy ostražitý Eddie si mě hned všiml a usmál se na mě.
"Ahoj, Rose. Koukni, koho jsme tu potkali."
Jak jsem se k nim blížila, Christian ustoupil stranou, abych se mohla podívat na tu tajemnou osobu. Zastavila jsem se a ona se na mě usmála.
"Čau, Rose."
Za chviličku už se mi do tváře pomalu vloudil úsměv. "Čus, Mio."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře