Moje-kniha | 12.kapitola

Pak s námi ale Mia jela do Spokane, kde nás uvěznili Strigojové. A stejně jako Christiana a Eddieho, i ji to změnilo. Byla svědkem stejných hrůz jako my ostatní. Vlastně byla jedinou z mých přátel, kdo viděl Masona umřít a mě zabít Strigoje. Dokonce mi tenkrát zachránila život, když za použití vodní magie na chvíli topila jednoho ze Strigojů. Ve velkém morojském sporu o to, zda by se Morojové měli, či neměli učit bojovat po boku strážců, byla rozhodně na straně boje.

Neviděla jsem Miu skoro měsíc, naposled asi na Masonově pohřbu. Když jsem se na ni teď dívala, připadalo mi to jako rok. Vždycky jsem říkala, že Mia vypadá jako panenka. Ve srovnání s většinou Morojů nebyla moc vysoká a rysy měla oblé a mladistvé. Celkovému obrázku panenky napomáhalo ještě to, že měla vždy vlasy natočené do dokonalých prstýnků. Dneska se ale se svým zevnějškem příliš nezalamovala. Zlatě blond vlasy měla stažené do culíku, který jí splýval v přirozených vlnách po zádech. Nebyla nalíčená a z jejího obličeje bylo patrné, že poslední dobou tráví hodně času venku. Pleť měla ošlehanou od větru a velice lehce opálenou – což je u Morojů něco téměř neslýchaného, vzhledem k tomu, že nesnášejí sluneční svit. Snad vůbec poprvé vypadala na svůj věk.

Zasmála se mému ohromení. "No tak, tváříš se, jako bys mě nepoznávala. Přece to není tak dlouho."

"Vážně jsem tě málem nepoznala." Objaly jsme se a mně bylo opět zatěžko uvěřit tomu, že kdysi spřádala plány, jak mi zničit život. Nebo že jsem jí zlomila nos. "Co tady děláš?"

Mávla rukou směrem ke dveřím. "Zrovna jsme se chystali odejít. Všechno vám povím."

Vydali jsme se k sousední budově. Nebylo to přímo nákupní středisko, ale uvnitř se provozovaly obchody a služby, které projíždějící Morojové mohli potřebovat. Bylo tam plno restaurací, malé obchůdky a provozovny nabízející nejrůznější druhy služeb. Byla tam taky malá kavárna a právě tam nás Mia vedla.

Kavárna zní jako strašně obyčejná věc, ale já se do nějaké podívám jen málokdy. Sedět na veřejném (nebo poloveřejném) místě s kamarády a pustit z hlavy školu..., to je super. Připomnělo mi to, jak jsme s Lissou žily na útěku a znaly i něco jiného než školu a její pravidla.

"Můj táta tady teď pracuje," pověděla nám. "Tak tady taky bydlím."

Morojské děti jen zřídka žijí se svými rodiči. Ti je většinou posílají do škol, jako je Akademie svatého Vladimíra, kde mohou v bezpečí vyrůstat. "A co škola?" zeptala jsem se.

"Tady moc děcek není, ale nějaký tu přece jen jsou. Většina z nich jsou zazobanci, co mají soukromý učitele. Táta rozhodil sítě a zařídil mi to tak, že k nim můžu chodit na různý předměty. Takže se furt učím to samý, jenom trochu jinak. Vlastně je to výborný. Míň času trávím na vyučování, ale mám víc domácích úkolů."

"Ale děláš tady ještě něco," poznamenal Eddie. "Nebo máte snad vyučování venku?" Všiml si stejné věci jako já. A když jsem se teď podívala na její ruce svírající kafe s mlékem, viděla jsem mozoly.

Zavrtěla prsty. "Skamarádila jsem se tu s několika strážci. Pár věcí mi ukázali."

"To je riskantní," ozval se Christian, přestože to vyznělo, že to schvaluje. "Protože se pořád vedou debaty o bojujících Morojích."

"Myslíš o Morojích bojujících magií," opravila ho. "Proto je to tak kontroverzní. Nikdo se vážně nezabývá tím, že by Morojové bojovali ručně."

"Ale jo," vložila jsem se do toho. "Jenom to zastínil spor ohledně magie."

"Protizákonný to není," řekla upjatě. "A dokud to tak zůstane, budu v tom pokračovat. Myslíte, že při všech těch setkáních a událostech si tady někdo všimne, co dělám?" Miina rodina nejenže nepatřila ke královským, ale ještě k tomu byla velice nízkého původu – ne že by na tom bylo něco špatného, ale tady zřejmě naplno pociťovala dopady.

Přesto mi celá ta situace připadala radostná. Mia vypadala šťastnější a otevřenější než celou dobu, co jsem ji znala. Zdála se... volná. Christian mě se svým postřehem předběhl.

"Změnila ses," řekl.

"Všichni jsme se změnili," opravila jej. "A hlavně ty, Rose. Pořádně to nedovedu ani popsat."

"Myslím, že nás pět by se po tom všem asi jen těžko nezměnilo," poukázal Christian. Vzápětí se sám opravil. "Teda my čtyři."

Všichni jsme zmlkli, vzpomínka na Masona nás tížila. Když jsem byla s Christianem, Eddiem a Miou, znovu to ve mně probudilo žal, který jsem se neustále snažila tak pečlivě skrývat. Na ostatních jsem viděla, že svádějí stejnou bitvu.

Nakonec se konverzace stočila na to, co se událo tady a co na Akademii. Pořád mi ale nešlo z hlavy, jak Mia řekla, že já jsem se změnila ze všech nejvíc. Napadalo mě jen, jak těžko se občas dovedu ovládat a že v polovině případů moje činy a pocity působí, jako by ani nebyly moje. Jak jsme tu tak seděli, měla jsem dojem, že u Mii teď převládají její pozitivní povahové rysy, zatímco u mě ty negativní. Vzpomněla jsem si na Adriana, který pořád tvrdí, že mám tmavou, hrozně tmavou auru.

Možná se objevil proto, že jsem na něj pomyslela. Ale ať už to bylo jakkoli, on i Lissa si k nám nakonec přisedli. Došlo mi, že ten jejich bar se patrně nachází ve stejné budově. Po setkání s královnou jsem si Lissu zablokovala a nedávala pozor. Adrian ji naštěstí neopil úplně, ale dala si s ním dva drinky. Poutem jsem vnímala nepatrný hukot.

Překvapilo ji, že tu sedíme s Miou, ale vřele se s ní pozdravila a začala vyzvídat. Většinu z toho už jsem slyšela, a tak jsem jen poslouchala a upíjela svůj čaj. Kafe nepiju. Většina strážců ho lemtá jako Morojové krev, ale já bych se toho humusu nedotkla.

"Jak to šlo s královnou?" vyptával se Christian Lissy.

"Ne tak špatně," odpověděla. "Ale ani to nebylo skvělý. Nicméně na mě neřvala ani mě neponížila, takže to pro začátek ušlo."

"Nebuď tak skromná," řekl Adrian a jednou rukou ji objal. "Princezna Dragomirová to ustála naprosto skvěle. Měli jste ji vidět." Lissa se rozesmála.

"Nepředpokládám, že se zmínila o tom, proč se nakonec rozhodla nechat nás jít k tomu soudu," zabručel strnule Christian. Netvářil se zrovna nadšeně z těch důvěrností, co se tu odehrávaly – a z Adrianovy ruky na Lisse už vůbec ne.

Lissa se přestala smát, ale pořád se usmívala. "Dokázal to Adrian."

"Co?" vyhrkla jsem současně s Christianem.

Adrian se tvářil nadmíru spokojeně. Pro změnu mlčel a nechal mluvit Lissu. "Přesvědčil ji, že tady musíme být. Nejspíš ji otravoval tak dlouho, dokud nepovolila."

"Tomu se říká přesvědčování, a ne otravování," opravil ji Adrian. Lissa se znovu rozesmála.

Na mysl mi vytanula moje vlastní slova o královně. Kdo je ona? Jen další Ivašková. Těch jsou kvanta. To vážně jsou. Zahleděla jsem se na Adriana.

"Jak blízcí jste příbuzní?" Odpověď se mi vynořila v hlavě z Lissiny mysli. "Je to tvoje teta."

"Prateta. A já jsem její oblíbený prasynovec. No, vlastně jsem její jediný prasynovec, ale to není podstatný. Stejně bych byl její oblíbenec," objasnil.

"Neuvěřitelný," prohlásil Christian.

"Souhlasím," přitakala jsem.

"Vy mě nedoceňujete. Proč je tak těžký uvěřit, že jsem pomohl v těchhle temných časech?" Adrian vstal. Snažil se, aby to vyznělo pobouřeně, ale jeho samolibý úšklebek naznačoval, že z toho má legraci. "Já a moje cigarety teď jdeme ven. Aspoň ty cíga mi prokazujou úctu."

Jakmile odešel, Christian se zeptal Lissy: "Opila ses s ním?"

"Nejsem opilá. Měla jsem jen dva drinky," odpověděla. "Odkdy jsi tak konzervativní?"

"Od tý doby, co na tebe Adrian začal mít špatnej vliv."

"Ale prosím tě! Vždyť nám pomohl se sem dostat. Nikdo jiný to nedokázal. Vůbec se přimlouvat nemusel, ale stejně to udělal. A ty a Rose tady sedíte a vyvádíte, jako by byl ztělesněné zlo." To nebyla tak docela pravda. Seděla jsem tam, jako bych schytala ránu do hlavy, a byla jsem moc ohromená na to, abych zareagovala.

"Jo a jistě to udělal z čiré dobroty srdce," zabrblal Christian.

"A z jakýho jinýho důvodu by to dělal?"

"Jéžiš! Zamyslím se nad tím."

Lissa vytřeštila oči. "Myslíš, že kvůli mně? Ty myslíš, že mezi námi něco je?"

"Paříte spolu, trénujete spolu magii a chodíte spolu na elitářský večírky. Co by sis myslela ty?"

Mia a Eddie se tvářili, že by byli nejradši někde úplně jinde. Začínala jsem mít stejný pocit.

V Lisse se vzedmul vztek, který mě zasáhl jako horká vlna. Už nepokrytě zuřila. Její hněv toho ale neměl moc společného s Adrianem. Mnohem víc ji štvalo, že jí Christian nevěří. A co se týče jeho, nepotřebovala jsem žádné psychické pouto, aby mi bylo jasné, jak se cítí. Nežárlil jen proto, že se Lissa často vídá s Adrianem. Spíš žárlil na to, že má Adrian takový vliv, že nás sem všechny dostal. Bylo to přesně, jak popisoval Jesse s Ralfem – jak ty správné styky otevírají ty správné dveře. Styky, které Christian nikdy neměl.

Kolenem jsem drbla Christianovi do nohy a jenom doufala, že mu tím naznačím, aby toho už nechal, jinak všechno ještě zhorší. Lissa se vztekala čím dál víc a k tomu si ještě připadala trapně. Začínala o sobě pochybovat a uvažovat, jestli se skutečně s Adrianem nezačala moc sbližovat. Celá ta záležitost byla směšná.

"Christiane, prokristapána! Pokud to Adrian udělal kvůli někomu, pak rozhodně kvůli mně a jeho cáklý posedlosti. Už před nějakou dobou se vytahoval, že by to mohl zařídit, a já tomu nevěřila." Obrátila jsem se k Lisse. Musela jsem ji uklidnit a rozptýlit ty její temné pocity, které by jí mohly dost ublížit, kdyby se vymkly kontrole. "Liss, měla by sis dát aspoň hodinku oraz, aby ses zklidnila. Jinak řekneš něco tak debilního jako Christian a budu to já, kdo bude muset napravit tenhle bordel – jako ostatně vždy."

Rozohnila jsem se natolik, že jsem každou chvíli čekala, až mi někdo oznámí, jak jsem hnusná. Namísto toho se Lissa uklidnila a usmála se na Christiana. "Jasně, o tomhle bychom si určitě měli promluvit jindy. Dneska se toho seběhlo nějak moc."

Okamžik zaváhal, ale pak přikývl. "Máš pravdu. Promiň, že jsem po tobě tak vyjel." Oplatil jí úsměv a vše bylo zase v pořádku.

"Tak," obrátila se Lissa na Miu. "Koho všeho jsi tady potkala?"

Ohromeně jsem na ně zírala, ale nikdo si mě nevšímal. Právě jsem je usmířila, a ani slovo vděku. Žádné Díky, Rose, žes nám ukázala, že se chováme jak idioti. Už tak bylo dost zlé, že jsem jim pořád dělala křena, aniž by se někdo staral o to, jak si připadám. A teď jsem jim zachránila vztah, a jim to ani nedošlo.

"Hned se vrátím," skočila jsem Mie do řeči, když popisovala místní teenagery. Bála jsem se, že kdybych tam seděla ještě chvilku, řekla bych něco, čeho bych pak litovala, nebo bych rozflákala židli. Odkud se tahle zloba bere?

Vyšla jsem ven s nadějí, že mě studený vzduch uklidní. Jenže místo toho mě přidusil oblak hřebíčkového dýmu.

"Nezačínej zase prudit s kouřením," varoval mě Adrian. Opíral se o cihlovou zeď budovy. "Nemuselas chodit ven. Vědělas, že jsem tady."

"Právě proto jsem tady. A navíc jsem měla dojem, že mi hrábne, jestli tam zůstanu ještě minutu."

Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mě. Obočí mu vyjelo nahoru. "Děláš si srandu, že jo? Co se tam stalo? Ještě před pěti minutama jsi byla v pohodě."

Začala jsem přecházet sem a tam. "Nevím. Byla jsem v pohodě. Pak se Christian začal hádat s Lissou kvůli tobě. Bylo to divný. To oni zuřili a já jsem teď mnohem vytočenější než ti dva."

"Počkej. Hádali se kvůli mně?"

"Ano, vždyť jsem to právě řekla. Neposlouchal jsi?"

"Hele, neřvi na mě. Nic jsem ti neudělal."

Překřížila jsem si ruce přes prsa. "Christian žárlí, protože jsi až moc často s Lissou."

"Zkoumáme éter," řekl Adrian. "Klidně se k nám může kdykoli přidat."

"Jo, ale nikdo nikdy netvrdil, že láska je rozumná. Když vás viděl, jak jste přišli společně, nějak ho to vykolejilo. A potom se vytočil, když zjistil, že ses kvůli Lisse přimluvil u královny."

"Neudělal jsem to kvůli ní. Udělal jsem to pro vás všechny – hlavně ovšem pro tebe."

Zastavila jsem se před ním. "Nevěřila jsem ti. Že bys to dokázal."

Zazubil se. "V tom snu sis přece jen měla vyslechnout moji rodinnou historii."

"Asi jo. Jen jsem si myslela..."

Nemohla jsem to dopovědět. Myslela jsem, že tohle pro mě udělá Dimitrij, který ať už říkal cokoli, dokázal skoro vše. Jenže to neudělal.

"Co sis myslela?" chtěl vědět Adrian.

"Nic." S vynaložením veškerého úsilí jsem se přiměla vyslovit následující slova: "Děkuju ti, že nám pomáháš."

"Můj ty Bože," spráskl ruce. "Rose Hathawayová řekla něco milýho. Teď už můžu umřít jako šťastný muž."

"Chceš snad říct, že normálně jsem nevděčná mrcha?"

Jenom se na mě podíval.

"Hej! To není dobrý."

"Třeba by to spravilo objetí."

Zírala jsem na něj.

"Maličký," zaškemral.

S povzdechem jsem k němu přistoupila, jednou rukou ho objala a hlavu si trochu opřela o jeho paži. "Díky, Adriane."

Chviličku jsme tam tak stáli. Necítila jsem šílené elektrizující jiskření ani spojení jako s Dimitrijem, nicméně jsem musela uznat, že v něčem má Lissa pravdu. Adrian je sice občas otravný a arogantní, ale rozhodně není takový bastard, jakého z něj dělám.

Dveře se otevřely a ven vyšla Lissa spolu s ostatními. Pochopitelně se tvářili překvapeně, ale mně to bylo jedno. Beztak si všichni nejspíš myslí, že s Adrianem přinejmenším čekám dítě, tak co na tom sejde? Ustoupila jsem.

"Už jdete?" zeptala jsem se.

"Jo, Mia má na práci důležitější věci než s náma kecat," řekl vtipně Christian.

"Letím za tátou. Určitě se ještě uvidíme, děcka." Vykročila, ale po několika krocích se rychle zase otočila. "Bože, já jsem ale sklerotik." Sáhla do kapsy u kabátu a podala mi složený kus papíru. "Tohle je další důvod, proč jsem vás šla hledat. Jeden z dvorních úředníků chtěl, abych ti to předala."

"Dík," houkla jsem zmateně. Odešla za svým tátou a my ostatní jsme se vydali do budovy, kde jsme byli ubytováni.

Zpomalila jsem, když jsem rozložila ten papír. Uvažovala jsem, kdo u dvora by mě asi tak mohl chtít kontaktovat.

Rose,

byl jsem moc rád, když jsem se doslechl o tvém příjezdu. Jsem si jist, že tvá přítomnost učiní zítřejší soudní řízení mnohem zábavnějším. Dlouho už mě taky zajímá, jak se vede Vasilise. I tvé milostné eskapády jsou pro mne vždy zábavným rozptýlením. Nemůžu se dočkat, až si o nich popovídáme zítra u soudu.

Zdraví V. D.

"Od koho to je?" vyptával se Eddie, který se náhle ocitl vedle mě.

Rychle jsem papír zase složila a zastrčila si ho do kapsy. "Od nikoho," odpověděla jsem.

Vskutku od nikoho.

V. D.

Viktor Daškov.