13.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.35 |

 Když jsme se vrátili zpět do svých pokojů, vymluvila jsem se Lisse, že se teď musím postarat o jisté strážcovské záležitosti. Ona se stejně už nemohla dočkat, až se usmíří s Christianem – pravděpodobně tak, že ze sebe strhají hadry tak se mě na nic nevyptávala. V pokoji jsem měla telefon. Zavolala jsem na ústřednu a zjistila, který pokoj obývá Dimitrij.

Překvapilo ho, když mě uviděl u svých dveří, a dokonce byl trochu obezřetný. Když se tohle stalo naposled, byla jsem pod vlivem Viktorova kouzla chtíče a chovala jsem se... agresivně.
"Musím s tebou mluvit," vyhrkla jsem.
Pustil mě dál a já mu hned podala ten vzkaz.
"V. D."
"Jo, já vím," opáčil Dimitrij a zase mi papírek vrátil. "Viktor Daškov."
"Co budeme dělat? Už jsme o tom mluvili, ale teď nám vyhrožuje, že to na nás práskne."
Dimitrij neodpovídal a já měla dojem, že zvažuje celou záležitost ze všech úhlů pohledu, stejně jako to dělal před bojem. Nakonec vytáhl svůj mobil, což bylo mnohem lepší než spoléhat na pevnou linku na pokoji. "Dej mi chvilku."
Začala jsem se usazovat na jeho posteli, ale vtom mi došlo, že je to nebezpečné, tak jsem si radši sedla na pohovku. Netušila jsem, komu volá, ale do telefonu mluvil rusky.
"Tak co?" zeptala jsem se, jakmile hovor ukončil.
"Brzo ti to povím. Teď ale musíme čekat."
"Výborně! Moje oblíbená činnost."
Přitáhl si křeslo a usedl naproti mně. To křeslo se zdálo příliš malé pro někoho tak vysokého, ale Dimitrij jako vždy nějakým záhadným způsobem dokázal, že působil ladně.
Vedle mě se válel nějaký westernový román, jaké s sebou vždycky vozil. Zvedla jsem tu knihu a znovu mě napadlo, jak musí být Dimitrij osamělý. Dokonce i tady u dvora raději zůstával na pokoji. "Proč čteš tyhle knihy?"
"Někteří lidé čtou knihy pro zábavu," poznamenal.
"Hele, nerejpej. Já taky čtu. Třeba proto, abych vyřešila záhady, co ohrožujou život a duševní zdraví mojí nejlepší kámošky. Nemyslím, že tyhle kovbojky by zachránily svět tak jako já."
Vzal mi knihu z ruky, otočil ji a zatvářil se zamyšleně. Nebyl tak napjatý jako obvykle. "Jako každá kniha, i tahle představuje únik. A je na tom něco... Těžko říct. Divoký západ mě přitahuje. Žádná pravidla. Každý si zkrátka žije podle svého. Nemusíš se nechat spoutávat myšlenkami jiných lidí o tom, co je správné a co špatné, abys přinesla spravedlnost."
"Počkej," zasmála jsem se. "Myslela jsem, že to já chci porušovat pravidla."
"Neřekl jsem, že to chci. Jenom, že mě to přitahuje."
"Mě neobalamutíš. Nejradši by sis narazil kovbojský klobouk a srovnal do latě bankovní lupiče."
"Na to nemám čas. Už tak mám co dělat, abych srovnal do latě tebe.

"

Usmála jsem se a najednou mi to připomnělo, jak jsme spolu uklízeli kostel – teda než jsme se pohádali. Bylo to příjemné. Nenucené. Vlastně to bylo jako na začátku, když jsme spolu začali trénovat, mnohem dřív, než se všechno tak zkomplikovalo. No dobře..., komplikované to bylo vždycky. Byla jsem z toho smutná. Kdybychom se tak mohli vrátit do těch starých časů. Tehdy nebyl žádný Viktor Daškov a já neměla na rukou krev.
"Omlouvám se," řekl náhle Dimitrij.
"Za co? Že čteš podřadný romány?"
"Že jsem vás sem nedokázal dostat. Mám dojem, že jsem tě zklamal." V jeho tváři se mihl stín obav, jako by se bál, že způsobil nějakou nenapravitelnou škodu.
Jeho omluva mě naprosto vyvedla z míry. Chvilku jsem uvažovala, jestli snad nežárlí na Adrianův vliv stejně jako Christian. Pak mi ale došlo, že tohle je něco úplně jiného. Otravovala jsem Dimitrije, protože jsem byla přesvědčená, že dokáže zařídit cokoli. A on to v hloubi duše jistě vnímal stejně, alespoň pokud šlo o mě. Nechtěl mi nic odepřít. Trvalo dlouho, než mě přešla mizerná nálada, a teď jsem se cítila vyčerpaně. A hloupě.
"Nezklamal," oznámila jsem mu. "Chovala jsem se jako totální spratek. Nikdy dřív jsi mě nezklamal a tímhle taky ne."
Obdařil mě vděčným pohledem a já měla dojem, že mi narostla křídla. Kdyby mi k tomu pověděl ještě něco milého, asi bych se začala vznášet. Namísto toho mu ale zazvonil telefon.
Rozhovor se opět odehrál v ruštině. Jakmile skončil, Dimitrij vstal. "Tak jo, jdeme."
"Kam?"
"Za Viktorem Daškovem."
Ukázalo se, že Dimitrij má kamaráda, který má kamaráda, a ten nějak zařídil, že se dostaneme do dvorního vězení i přes tu nejlepší ostrahu v morojském světě.
"Proč to děláme?" zašeptala jsem, když jsme kráčeli chodbou k Viktorově cele. Doufala jsem, že tam budou kamenné zdi s pochodněmi, ale celé to místo působilo velice moderně a účelně. Byly tam mramorové podlahy a bílé stěny. Aspoň tam ale nebyla žádná okna. "Myslíš, že mu to můžeme vymluvit?"
Dimitrij zavrtěl hlavou. "Pokud by se nám Viktor chtěl pomstít, udělal by to bez varování. Nedělá věci bezdůvodně. Už jenom to, že ti poslal ten vzkaz, znamená, že něco chce. A my teď zjistíme co."
Došli jsme k Viktorově cele. Zrovna byl jediným zdejším vězněm. Stejně jako zbytek vězení, i jeho cela mi připomínala spíš nemocniční pokoj. Všechno tam bylo čisté, zářivé a sterilní – a strašně holé. Nebyla tam žádná podnětná výzdoba ani rozptýlení, já bych z toho do hodiny zešílela. Nejpodstatnější tam ale byly stříbrné mříže, které vypadaly, že by se daly jen stěží prolomit.
Viktor seděl na židli a bezmyšlenkovitě si zkoumal nehty. Od doby, kdy jsme se viděli naposled, uplynuly tři měsíce. Když jsem ho teď spatřila znovu, naskočila mi husí kůže. Pocity, o nichž jsem neměla tušení a které jsem měla zasuté v hloubi duše, teď náhle vypluly na povrch.
Jednou z nejtěžších věcí pro mě bylo, když jsem viděla, jak vypadá zdravě a mladě. Zdraví si koupil mučením Lissy a za to jsem ho nenáviděla. Kdyby se jeho choroba vyvíjela normálně, touhle dobou už by klidně mohl být mrtvý.
Měl ustupující černé vlasy, které jen místy nepatrně šedivěly. Bylo mu něco přes čtyřicet a jeho rysy byly královské, skoro až pohledné. Jakmile si nás všiml, vzhlédl. Upřel na mě stejně světle zelené oči, jako má Lissa. Rodina Dragomirů a Daškovů měla dost propletenou historii, takže mi teď připadalo strašidelné vidět stejnou barvu očí u někoho jiného. Tvář se mu rozzářila úsměvem.
"Můj ty Bože! To jsou k nám hosti. Milá Rosemarie už je skoro dospělá." Stočil pohled na Dimitrije. "Někdo se k tobě samozřejmě už jakou dobu chová jako k dospělé."
Přitiskla jsem obličej k mřížím. "Sklapni, ty parchante. Co chceš?"
Dimitrij mi lehce položil ruku na rameno a odtáhl mě kousek zpátky. "V klidu, Rose."
Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu couvla. Viktor se na židli narovnal, načež se rozesmál.
"Po takové době se to tvoje štěně pořád nenaučilo sebeovládání? Dost možná jsi to po ní ani nikdy nechtěl."
"Nepřišli jsme sem vtipkovat," prohlásil s klidem Dimitrij. "Chtěl jsi sem Rose přilákat, takže teď bychom rádi věděli proč."
"Musí v tom být nějaké nekalé úmysly? Jen jsem chtěl vědět, jak se má. A něco mi říká, že zítra nebudeme mít příležitost si přátelsky popovídat." Neustále se otravně usmíval a mně došlo, jaké má štěstí, že je za mřížemi, a tudíž mimo můj dosah.
"Tak si přátelsky popovídáme teď," zavrčela jsem.
"Myslíš, že si dělám legraci, ale nedělám. Vážně chci vědět, jak se máš. Vždycky jsi pro mě byla fascinujícím subjektem, Rosemarie. Jediná stínem políbená osoba, kterou známe. Už jsem ti říkal, že z něčeho takového nevyvázneš bez újmy. V žádném případě už nemůžeš zapadnout do rutiny života na Akademii. Lidé jako ty nezapadnou."
"Nejsem žádný vědecký experiment."
Dělal, jako bych nic neřekla. "Jaké to bylo? Cos tam viděla?"
"Na tohle nemáme čas. Jestli okamžitě nepřejdeš k věci, tak ihned odcházíme," varoval ho Dimitrij.
Nechápala jsem, jak může mluvit tak klidně. Naklonila jsem se dopředu a obdařila Viktora svým nejchladnějším úsměvem. "Zítra tě v žádným případě nepustí. Doufám, že si tady v base užíváš. Vsadím se, že to tady bude super, až zase onemocníš – a ty určitě onemocníš."
Viktor se na mě podíval klidným a trochu pobaveným pohledem, až bych ho nejradši zaškrtila. "Všichni umírají, Rose. Tedy zřejmě všichni kromě tebe. Nebo už jsi mrtvá. To nevím. Ti, kteří navštívili svět mrtvých, už se svého spojení s ním patrně nikdy nezbaví."
Na rty už se mi drala kousavá poznámka, ale potlačila jsem ji. Ti, kteří navštívili svět mrtvých. Co když jsem Masona viděla ne proto, že jsem blázen, nebo že by on hledal pomstu? Co když mám v sobě cosi – od té doby, co jsem umřela a vrátila se zpátky –, co mě teď spojuje s Masonem? Ostatně to byl Viktor, kdo mi jako první vysvětlil, co znamená být stínem políbená. Teď jsem uvažovala, jestli náhodou nezná odpovědi i na další moje otázky.
Asi jsem se tvářila tak, že můj výraz něco prozradil, protože Viktor se na mě pátravě zahleděl. "Ano? Ráda bys něco řekla?"
Nesnášela jsem pomyšlení, že bych po něm měla něco chtít. Obracelo mi to žaludek naruby. Ale polkla jsem svou pýchu a zeptala se: "Co je svět mrtvých? Je to nebe, nebo peklo?"
"Ani jedno," odpověděl.
"Co tam je?" vykřikla jsem. "Duchové? Vrátím se tam? Může odtamtud někdo vyjít?"
Přesně jak jsem se obávala, Viktor si nesmírně vychutnával, že z něj tahám informace. Ten jeho úsměšek byl ještě intenzivnější.
"Někdo odtamtud zjevně vyjít může, když tady před námi stojíš."
"Hraje si s tebou," řekl mi Dimitrij. "Nech toho."
Viktor na něj upřel příkrý pohled. "Já jí pomáhám." Pak se otočil zase ke mně. "Upřímně? Tolik toho o něm zase nevím. To tys tam byla, Rose. Já ne. Zatím ještě ne. Jednou o tom třeba budeš poučovat ty mě. Jsem si jist, že čím víc se zabýváš smrtí, tím blíž se jí ocitáš."
"Tak to by stačilo," pravil drsně Dimitrij. "Odcházíme."
"Počkat, počkat," ozval se přátelským tónem Viktor. "Ani jste mi nepověděli o Vasilise."
Znovu jsem se k němu přiblížila. "Drž se od ní dál. Ona s tímhle nemá nic společnýho."
Viktor na mě suše pohlédl. "Vzhledem k tomu, že jsem tu zavřený, nemám jinou možnost než se od ní držet dál, má drahá. A navíc se mýlíš – Vasilisa má něco společného se vším."
"To je ono," řekla jsem, když mi to došlo. "Proto jsi poslal ten vzkaz. Chtěl jsi, abych za tebou přišla, aby ses o ní něco dozvěděl, když je ti jasný, že sama by za tebou nikdy nepřišla. Nemáš na ni nic, čím bys ji mohl vydírat."
"Vydírání je škaredé slovo."
"V žádným případě ji neuvidíš – jedině v soudní síni. Nikdy tě neuzdraví. Říkala jsem ti, že zase onemocníš a umřeš. To ty mi budeš posílat pohlednice z druhýho břehu."
"Myslíš, že to dělám kvůli tomuhle? Vážně myslíš, že mám tak malicherné tužby?" Výsměšný tón byl pryč a teď ho nahradil horečný a skoro až fanatický pohled jeho zelených očí. Semkl rty tak pevně, až se mu napjala kůže na obličeji, a já si všimla, jak od našeho posledního setkání zhubl. Možná že to vězení je přece jen krutější, než jsem si myslela. "Zapomnělas, proč jsem udělal to, co jsem udělal. Jsi tak krátkozraká, že ti uniká celkový obraz."
Probírala jsem se svou myslí a vzpomínala na ty podzimní události. Měl pravdu. Zaměřila jsem se jen na špatnosti, které provedl Lisse a mně. Zapomněla jsem na náš rozhovor, při němž mi objasnil svůj šílený plán.
"Chtěl jsi vyvolat revoluci – a chceš to pořád. To je na palici. Nikdy k tomu nedojde," oznámila jsem mu.
"Už to odstartovalo. Myslíš, že nevím, co se děje ve světě? Pořád mám svoje kontakty. Lidi si můžeš koupit. Jak jinak bych ti asi mohl poslat ten vzkaz? Vím, že to mezi Moroji vře. Vím o tom, že Taša Ozerová se snaží zasadit o to, aby Morojové bojovali po boku strážců. Ty stojíš při ní a pomlouváš mě, Rosemarie, ale na podzim jsem se pokoušel o totéž. Na ni ale pohlížíš úplně jinak."
"Taša Ozerová na tom pracuje trochu jinak, než ses o to pokoušel ty," poznamenal Dimitrij.
"A proto se nikam nedostane," opáčil Viktor. "Taťána a její rádci lpějí na prastarých tradicích. Dokud nám budou vládnout tihle, nic se nezmění. Nikdy se nenaučíme bojovat. Nekrálovští Morojové nikdy nebudou mít právo do toho mluvit. A dhampýři jako vy budou pořád vysíláni do bojů."
"Tomu jsme zasvětili své životy," řekl Dimitrij. Vycítila jsem, že je čím dál napjatější. Projevoval sice víc sebeovládání než já, ale já věděla, že ho to rozčiluje stejně jako mě.
"A proto taky přicházíte o život. Jste jako otroci a přitom si to ani neuvědomujete. A kvůli čemu? Proč nás chráníte?"
"Protože... vás potřebujeme." Zaváhala jsem. "Aby naše rasa přežila."
"Kvůli tomu se přece nemusíte vrhat do bitev. Dělání dětí není tak složité."
Ignorovala jsem ten rýpanec. "A protože Morojové... Morojové a jejich magie jsou důležití. Dokážou s ní úžasný věci."
Viktor zoufale rozhodil rukama. "Dělávali jsme úžasné věci. Lidé nás uctívali jako bohy, ale časem jsme zlenivěli. S příchodem nových technologií se naše magie jevila zastaralá. Teď děláme jen salónní triky."
"Když máš tolik nápadů," prohlásil Dimitrij a nebezpečně se mu přitom zablesklo v očích, "tak dělej ve vězení něco užitečného a napiš manifest."
"A co to jako bude mít společnýho s Lissou?" podivila jsem se.
"Protože Vasilisa je hybnou silou ke změně."
Nevěřícně jsem se na něj zadívala. "Myslíš, že povede tu tvou revoluci?"
"No, radši bych ji vedl sám – jednou. Ale bez ohledu na to se domnívám, že bude součástí té revoluce. Taky jsem o ní pár věcí slyšel. Je to vycházející hvězda – pořád ještě je příliš mladá, ale lidé už si jí začínají všímat. Všichni královští nebyli stvořeni stejně, víte. Symbolem Dragomirů je drak, král všech stvůr. A stejně tak i krev Dragomirů byla vždycky mocná – proto na ně Strigojové neustále útočili. Kdyby se Dragomirové vrátili k moci – zejména někdo jako ona –, bylo by to ohromné. Z těch hlášení jsem nabyl dojmu, že se musela v magii nesmírně zdokonalit. Pokud tomu tak skutečně je a při tom jejím daru, nikdo nemůže vědět, co všechno dokáže. Lidi to k ní táhne, aniž by se o to nějak snažila. A když se pokusí někoho ovlivnit..., každý udělá cokoli, co po něm chce." Oči se mu rozšířily a ve tváři se mu zračil úžas a štěstí, když si představoval, jak Lissa zrealizuje jeho sny.
"Neuvěřitelné," poznamenala jsem. "Nejdřív jsi ji chtěl odklidit z cesty, aby tě udržela naživu. A teď bys ji nejradši vypustil do světa, aby používala svůj nátlak ve prospěch tvých psychopatických plánů."
"Říkal jsem ti, že je hybnou silou ke změně. A stejně jako ty jsi stínem políbená, i ona je jediná svého druhu, o kom víme. To ji činí nebezpečnou – a velmi cennou."
No, to bylo něco. Viktor nakonec přece jen neví všechno. Neví, že i Adrian ovládá éter.
"Lissa to nikdy neudělá," ujistila jsem ho. "Nebude zneužívat svých schopností."
"A Viktor už o nás nebude nic vykládat," řekl Dimitrij a zatáhl mě za ruku. "Už dosáhl svého. Přiměl tě přijít sem, aby se dozvěděl něco o Lisse."
"Moc se toho nedozvěděl," zabručela jsem.
"Byla bys překvapená," prohlásil Viktor. Zazubil se na Dimitrije. "A kde bereš jistotu, že neodhalím světu pikantnosti o vašem romantickém vztahu?"
"Protože před kriminálem tě to nezachrání. A jestli zničíš život Rose, zhatíš si tak i sebenepatrnější šanci, že by ti kdy Lissa pomohla s realizací tvých perverzních snů." Viktor sebou trochu trhl. Dimitrij měl pravdu. Přistoupil blíž a přitiskl obličej k mřížím, stejně jako před chvílí já. Myslela jsem si o sobě, že když chci, dokážu hlasem nahnat strach, ale když promluvil Dimitrij, uvědomila jsem si, že jeho výhrůžnému tónu jsem se ani zdaleka nepřiblížila. "A stejně to nebude mít smysl, protože ve vězení nepřežiješ dost dlouho, abys uskutečnil svoje velkolepé plány. Nejsi jediný, kdo má styky."
Dech se mi trochu zadrhl. Dimitrij mi vnesl do života tolik věcí: lásku, útěchu a poučení. Už jsem si na něj tak zvykla, že jsem občas zapomínala, jak nebezpečný může být. Jak se tam tak tyčil a hrozivě shlížel na Viktora, projel mi páteří mráz. Vzpomněla jsem si, že když jsem přišla na Akademii, lidi říkali, že Dimitrij je bůh. V tuto chvíli tak vypadal.
Pokud z něho měl Viktor strach, nedával to najevo. Nefritově zelenýma očima po nás těkal z jednoho na druhého. "Vy dva jste dokonalý páreček."
"Uvidíme se u soudu," řekla jsem.
S Dimitrijem jsme odešli. Cestou ven prohodil rusky pár slov se strážcem, který tam sloužil. Z jejich chování jsem usoudila, že mu nejspíš Dimitrij vyjadřuje své díky.
Vyšli jsme ven a vydali se k našim pokojům přes široké krásné prostranství, které připomínalo park. Plískanice už ustala a všechny domy i stromy teď zůstaly obalené ledovým příkrovem. Vypadalo to, jako by všechno bylo ze skla. Střelila jsem pohledem po Dimitrijovi, který se díval přímo před sebe. Při chůzi se to dalo těžko rozpoznat, ale přísahala bych, že se třese.
"Jsi v pohodě?" dotázala jsem se.
"Ano."
"Určitě?"
"Tak v pohodě, jak jen to jde."
"Myslíš, že o nás všem poví?"
"Ne."
Dál jsme šli mlčky. Konečně jsem se odhodlala položit otázku, na kterou jsem už dávno strašně chtěla znát odpověď.
"Myslel jsi to tak, že... když o nás Viktor řekne..., že bys ho..." Nedokázala jsem to dopovědět. Nedokázala jsem vyslovit: že bys ho dal zabít.
"Ve vyšších královských kruzích mezi Moroji moc vlivu nemám, ale mám spoustu kontaktů mezi strážci, kteří si v našem světě poradí se špinavou prací."
"Neodpověděl jsi mi na otázku. Jestli bys to opravdu udělal."
"Udělal bych spoustu věcí, abych tě ochránil, Rozo."
Srdce se mi rozbušilo. Oslovoval mě "Rozo", jen když ke mně cítil mimořádnou příchylnost.
"To by mě zrovna neochránilo. V podstatě by to byla chladnokrevná krutost. Ty takový věci neděláš," řekla jsem mu. "Pomsta je spíš moje parketa. Já bych ho zabila."
Mínila jsem to jako vtip, ale jemu to moc směšné nepřipadalo. "Takhle nemluv. A beztak na tom nezáleží. Viktor nic nepoví."
Když jsme vešli do budovy, vydali jsme se každý do svého pokoje. Zrovna když jsem otevírala dveře, na chodbě se zpoza rohu vynořila Lissa.
"Tady jsi. Co se dělo? Zmeškalas večeři."
Úplně jsem na to zapomněla. "Promiň..., nechala jsem se unést strážcovskýma záležitostma. To je dlouhý příběh."
Na večeři se převlékla. Vlasy měla pořád vyčesané nahoru, ale na sobě přiléhavé šaty ze stříbrného hedvábí. Vypadala nádherně. Vypadala královsky. Vybavila jsem si Viktorova slova a uvažovala, jestli by opravdu mohla být hybnou silou ke změně. Kdyby vypadala jako teď, tak úchvatně a sebejistě, dovedla bych si představit, že ji lidé budou následovat kamkoli. Já bych ji tedy určitě následovala, ale já jsem zaujatá.
"Proč na mě tak koukáš?" dotázala se s úsměvem.
Nemohla jsem jí prozradit, že jsem právě navštívila muže, který ji děsil ze všech nejvíc. Nemohla jsem jí říct, že zatímco si žila po svém, já ji tajně chránila, jako to ostatně budu dělat vždycky.
Namísto toho jsem jí oplatila úsměv. "Líbí se mi tvoje šaty."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře