17.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.39 |

 Na ranveji u dveří do letadla postával Christian a pár strážců. Lissa se k němu rozběhla, aby mu hned vypověděla ty novinky, a nechala mě tam samotnou s Dimitrijem. Celou cestu z lázní neřekl ani slovo. Síla a mlčení, to pro něj bylo typické, jenže tentokrát mi jeho rozpoložení připadalo neobvyklé.

"Pořád myslíš na to, co ti řekla Rhonda? Ta ženská je šarlatánka."
"Proč to říkáš?" dotázal se a zastavil se nedaleko od ostatních. Foukal ostrý ledový vichr a já jen doufala, že už brzo budeme moct nastoupit.
"Protože nám nic neřekla! Měl jsi slyšet moji předpověď. Byla to jen jedna věta, která mi neřekla nic, co bych nevěděla. Lissa měla větší štěstí," uznala jsem. "Ale ani na tom nebylo nic, co by mě přesvědčilo. Rhonda jí předpověděla, že bude velikou vůdkyní. Jak je asi těžký tohle odhadnout?"
Dimitrij se na mě usmál. "Uvěřila bys, kdyby ti předpověděla něco zajímavějšího?"
"Možná, kdyby to byla dobrá předpověď." Zasmál se tomu a já se zeptala: "Ale ty to bereš vážně. Proč? Fakt takovým věcem věříš?"
"Není toho moc, čemu bych věřil... nebo nevěřil."
Dneska měl na hlavě černou pletenou čepici, kterou si stáhl dolů, aby si zakryl uši. "Lidi jako je ona mám v úctě. Mají přístup k vědění, jaký ostatní lidi nemají."
"Ale neovládá éter, takže si nejsem zase tak jistá, odkud to vědění bere. Pořád si myslím, že je podvodnice."
"Ona je vrăjitoare."
"Co..." S tímhle slovem jsem se v životě nesetkala. "Cože je? To je rusky?"
"Rumunsky. Znamená to... No, ono se to nedá pořádně přeložit. Blíží se tomu termín ‚čarodějka‘, ale není to úplně přesné. Jejich pojetí čarodějky je jiné než to americké."
Nikdy bych nečekala, že s ním povedu takovýhle rozhovor. Dimitrij mi prostě nepřipadal jako ten typ, co věří pověrám. Na chviličku jsem si pomyslela, že když může věřit v čarodějnice a věštce, třeba by uvěřil i tomu, že vidím duchy. Zvažovala jsem, jestli se mu o tom mám zmínit, ale rychle jsem to zamítla. Beztak jsem neměla šanci mu něco říct, protože mluvil jenom on.
"Moje babička byla jako Rhonda," objasnil. "To znamená, že se věnovala stejnému druhu umění. I když jinak se od ní lišila."
"Tvoje babička byla... vra... nebo co?"
"V ruštině se tomu říká jinak, ale ano, význam je stejný. Taky vykládala karty a radila. Takhle si vydělávala na živobytí."
Raději jsem spolkla poznámku a podvodnících. "A vycházely jí ty předpovědi?"
"Občas. Nekoukej na mě tak."
"Jak?"
"Z toho, jak se tváříš, je mi jasné, že si myslíš, že podléhám bludům, ale jsi moc hodná, než abys něco řekla."
"Bludy – to je moc drsný slovo. Jenom jsem překvapená, to je všechno. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty budeš někomu žrát takový věci."
"No, já v tom vyrůstal, takže mi to zas tak zvláštní nepřijde. A jak už jsem řekl, nežeru to stoprocentně."
Ke skupince u letadla se připojil i Adrian, který hlasitě nadával, že ještě nemůžeme nastoupit.
"Taky jsem nikdy neuvažovala o tom, žes měl babičku," oznámila jsem Dimitrijovi. "Teda, jasně že nějakou mít musíš. Ale stejně..., připadá mi divný, že jsi s ní vyrůstal." Já se se svou matkou vídala jen málokdy a s jiným členem rodiny jsem se jaktěživa nesetkala. "Bylo to divný mít babičku čarodějnici? Děsivý? Hrozila ti, že tě v něco promění, když budeš zlobit?"
"Většinou mi jen hrozila, že mě pošle do mého pokoje."
"To mi nepřijde tak děsivý."
"To jenom proto, že ji neznáš."
Všimla jsem si toho přítomného času. "Ještě žije?"
Přikývl. "Jo. Stářím asi neumře. Je houževnatá. Vlastně nějaký čas dělala i strážkyni."
"Vážně?" Stejně jako v případě Ambrose jsem si uvědomila, že moje představy o dhampýrech, strážcích a krvavých děvkách jsou dost zkreslené. "Takže toho potom nechala a stala se..., teda zůstala se svýma dětma?"
"Má dost neochvějné názory na rodinu – názory, co by ti možná připadaly dost sexistické. Je přesvědčená, že všichni dhampýři by se měli vycvičit a nějaký čas pracovat jako strážci, ale ženy by se nakonec měly vrátit k výchově dětí."
"Muži ne?"
"Ne," odpověděl suše. "Myslí si, že muži by měli zůstat ve světě a zabíjet Strigoje."
"No teda." Vybavila jsem si to málo, co mi Dimitrij pověděl o své rodině. Jeho otec neustále od rodiny utíkal. Byl to jediný muž v jeho životě. Dimitrij měl jen samé sestry. Názor jeho babičky mi nepřipadal nijak zvlášť sexistický. Taky jsem přesvědčená, že by muži měli odejít do boje, a proto mě tak překvapilo setkání s Ambrosem. "Musel jsi odejít. Ženský z tvý rodiny tě vykopaly."
"To těžko," zasmál se. "Kdybych se chtěl vrátit domů, matka by mě přijala okamžitě." Usmíval se, jako by to byl nějaký vtip, ale v jeho očích jsem viděla něco, co vypadalo jako stesk po domově. Ale během okamžiku ten stesk zmizel. Dimitrij se otočil, když začal Adrian halasně jásat, že už konečně můžeme nastoupit.
Jakmile jsme se usadili v letadle, Lissa hned začala kamarádům vykládat všechny ty novinky. Začala tím, jak si mě zavolala královna. To nebylo zrovna téma, o kterém bych se chtěla bavit, ale tlačila mě do toho. Byla nadšením bez sebe, že mě královna chtěla "pochválit". Na všechny kromě Adriana to udělalo dojem. Z jeho výrazu mi bylo jasné, že ví, že kvůli tomuhle si mě určitě nezavolala. Každopádně se ale tvářil natolik nechápavě, že patrně neměl tušení o pravém důvodu. Konečně jsem věděla něco, co on neví. Pomyšlení na to, že by se měl dát dohromady s Lissou, by ho nejspíš šokovalo stejně jako mě.
Pak Lissa všem pověděla o tom, jak jí královna nabídla, že může žít u dvora a studovat na univerzitě v Lehighu. "Pořád tomu nemůžu uvěřit," broukla. "Zní to až moc dobře na to, aby to byla pravda."
Adrian do sebe kopl sklenku čehosi, co vypadalo jako whisky. Jak se k tomu dostal tak brzy? "Když to řekla moje prateta? Tak to určitě je moc dobrý na to, aby to byla pravda."
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se. Poté co mě Taťána obvinila z fiktivního vztahu a já pak zjistila, že má za milence dárce – dhampýra, už by mě na ní nepřekvapilo asi nic. "Je Lissa v maléru?"
"Celkově? Ne. To jenom, že moje prateta nedělá nic jenom z čiré dobroty srdce. Vlastně...," Adrian se ihned opravil, "občas ano. Není zas taková mrcha. A řekl bych, že to myslí vážně, když se strachuje o rod Dragomirů. Slyšel jsem, že měla ráda tvoje rodiče. Ale proč dělá tohle, fakt netuším. Máš radikální názory. Třeba chce slyšet taky jiný pohled na věc. Nebo na tebe chce prostě jenom dohlížet, aby nebyl zas nějakej průšvih." Nebo ti chce vnutit Lissu za ženu, pomyslela jsem si.
Christianovi se nic z toho nelíbilo. "Adrian má pravdu. Mohli by se tě pokusit zkrotit. Měla by ses odstěhovat k tetě Taše. Nemusíš přece chodit do morojský školy."
"Ale tam by byla ve větším bezpečí," namítla jsem.
Rozhodně jsem zastáncem vzdorování autoritám a chtěla jsem Lissu uchránit od královských plánů, ale kdyby šla na vysokou, která není střežená, byla by v nebezpečí, což jsem taky nechtěla. Začala jsem to podrobněji vysvětlovat, ale vtom se letadlo rozjelo. Jakmile jsme se ocitli ve vzduchu, zase se mi vrátila ta bolest hlavy jako včera. Bylo to, jako by se mi všechen vzduch, který nás obklopoval, tlačil na lebku.
"Sakra," zavrčela jsem a přitiskla si dlaň na čelo.
"Je ti zase špatně?" zeptala se ustaraně Lissa. Kývla jsem.
"Vždycky jsi měla problémy s lítáním?" dotázal se Adrian, při čemž zuřivě na někoho mával, aby mu dolil skleničku.
"Nikdy," odpověděla jsem. "Zatraceně, nechci už to absolvovat znova."
Zaťala jsem zuby a snažila se ignorovat tu bolest i černé stíny. Vyžadovalo to dost námahy, ale když jsem se hodně soustředila, trochu se to zmírnilo. Zvláštní. Stejně se mi ale nechtělo moc mluvit a naštěstí to všichni respektovali. Debata o vysoké už skončila.
Uplynulo několik hodin. Už bylo skoro načase, abychom dorazili zpátky do Akademie. Jedna morojská letuška přišla uličkou k naší skupince a zamračila se. Alberta si toho ihned všimla. "Co se děje?"
"V místě přistání právě zuří sněhová bouře," objasnila letuška. "Nemůžeme přistát na Akademii svatého Vladimíra, protože ranvej není v tom větru a sněhu zprovozněná. Stejně potřebujeme doplnit palivo, takže přistaneme na Martinville Regional. Je to malé letiště, jen pár hodin cesty autem od Akademie, ale teď tam nejsou tak nepříznivé podmínky. V plánu je přistát, doplnit palivo, a jakmile na Akademii vyčistí ranvej, poletíme tam. Let pak potrvá jen necelou hodinu."
Byly to zneklidňující zprávy, ale neznělo to zase tak špatně. Co jiného nám taky zbývá? Aspoň mě ta bolest brzy přejde. Tedy pokud to bude jako minule, to mě bolest hlavy přešla, sotva jsme se ocitli na zemi. Všichni jsme usedli na svá místa, zapnuli si pásy a připravili se na přistání. Počasí venku vypadalo mizerně, ale pilot byl šikovný a přistál bez obtíží.
A vtom se to stalo.
Jakmile se letadlo dotklo země, celý můj svět explodoval. Bolest hlavy nejenže nepřešla, ale zhoršila se. Bylo to mnohem horší – nemyslela bych, že je něco takového vůbec možné. Připadalo mi, jako by mi pukala lebka.
Ale to byl teprve začátek. Zničehonic se všude kolem objevovaly obličeje. Duchovitě průsvitné obličeje a těla – přesně jako Mason. Bože, byli úplně všude. Nedokázala jsem přes ně ani vidět sedadla nebo kamarády. Viděla jsem jen ty obličeje – a jejich ruce. Bledé zářící ruce, které se po mně sápaly. Přízraky otevíraly ústa, jako by chtěly něco říct, a zjevně to chtěly říct mně.
A čím víc jich ke mně přicházelo, tím víc jsem jich začínala poznávat. Spatřila jsem Viktorovy strážce – ty, co byli zabiti při záchraně Lissy. Jejich doširoka otevřené oči působily zděšeně. Z čeho? Prožívali snad znovu svou smrt? Mezi nimi byly i děti, které jsem hned nepoznala. Pak mi to došlo. Byly to ty děti, které jsme s Dimitrijem našli mrtvé po útoku Strigojů. Tyhle děti vypadaly stejně vybledle jako Mason, ale krky měly celé pokryté krví, stejně jako v tom domě. Šarlatová červeň krve ostře kontrastovala s jejich průsvitnými světélkujícími těly.
Obličeje neustále přibývaly. Přestože nikdo z nich nemluvil, v uších mi hučelo stále hlasitěji. K davu se přidaly tři nové postavy. Nevmísily se mezi ostatní, jen tam stály a vypadaly stejně jasně a ostře jako ta krev na hrdlech dětí.
Byla to Lissina rodina.
Její matka, otec a bratr André. Vypadali úplně stejně, jako když jsem je viděla naposledy, těsně před tou autonehodou. Všichni měli blond vlasy. Vypadali krásně a majestátně. Stejně jako Mason, ani oni na sobě neměli žádné známky své násilné smrti, přestože jsem věděla, že autohavárie s nimi udělala příšerné věci. A stejně jako Mason na mě jen smutně koukali a nemluvili, ale zjevně něco říct chtěli. Na rozdíl od Masona jsem ale jejich poselství pochopila.
Za Andrem jsem viděla velikou černou skvrnu, která se neustále zvětšovala. Ukázal na mě a pak na tu skvrnu. Aniž bych chápala, jak to vím, v tu chvíli jsem prostě věděla, že tohle je brána do světa mrtvých, do světa, z něhož jsem se vrátila. André – který byl stejně starý jako já, když zemřel – ukázal znovu. Jeho rodiče to gesto zopakovali. Nemuseli promluvit, abych věděla, co mi říkají. Neměla bys žít. Musíš se s námi vrátit...
Začala jsem ječet. A nepřestávala jsem.
Myslím, že v letadle na mě někdo mluvil, ale nevěděla jsem to jistě, protože jsem neviděla nic než ty obličeje, ruce a černotu za Andrem. A jako už tolikrát se poblíž vynořil i vážný a smutný Mason. Požádala jsem ho o pomoc.
"Pošli je pryč!" křičela jsem. "Pošli je pryč!"
Jenže s tím nic nenadělal, nebo možná nemohl. Zběsile jsem si rozepnula bezpečnostní pás a pokusila se vstát. Duchové se mě nedotýkali, ale byli hrozně blízko. Pořád se po mně sápali a někam ukazovali kostnatýma rukama. Mávala jsem kolem sebe, abych je odehnala, a nepřestávala jsem řvát, aby mi někdo pomohl a ukončil tohle šílenství.
Ale nebylo mi pomoci. Všechny ty ruce a oči s prázdným pohledem zůstávaly dál a ani bolest nepřestávala. Zhoršilo se to natolik, že mi před očima začaly tančit černé lesklé tečky. Měla jsem dojem, že omdlím, což bych jen uvítala. Aspoň by ta bolest přestala a všechny ty obličeje by zmizely. Tečky před očima se začaly zvětšovat a za chvíli už jsem neviděla nic jiného. Obličeje zmizely stejně jako bolest a sladké černé vody bezvědomí mě vtáhly pod hladinu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře