18.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.40 |

 Potom bylo všechno hrozně zmatené. Měla jsem dojem, jako bych přicházela k vědomí a zas ho ztrácela. Někdo na mě asi mluvil a měla jsem pocit, že jsme zase ve vzduchu. Nakonec jsem se probrala na ošetřovně a uviděla doktorku Olendzkou, jak na mě kouká.

"Ahoj, Rose," přivítala mě. Byla to Morojka středních let a často si ze mě utahovala, že jsem její pacientka číslo jedna. "Jak se cítíš?"
Začala jsem si vybavovat podrobnosti toho, co se událo. Ty obličeje. Mason. Další duchové. Příšerná bolest hlavy. Všechno už to pominulo.
"Fajn," odpověděla jsem a trochu mě překvapilo, že to říkám. Na chviličku jsem uvažovala, jestli to celé nemohl být jen sen. Pak jsem si ale všimla, že za doktorkou stojí Dimitrij a Alberta. Jejich výrazy mi okamžitě prozradily, že to, co se stalo v letadle, bylo skutečné.
Alberta si odkašlala a doktorka Olendzká se po ní ohlédla. "Můžeme?" zeptala se Alberta. Doktorka přikývla a ti dva přistoupili blíž.
Dimitrij pro mě byl jako vždy balzámem na duši. Ať už se dělo cokoli, v jeho přítomnosti jsem si připadala bezpečněji. Jenže ani on nedokázal zarazit události na letišti. Když se na mě ale díval jako teď, s takovou něhou a zájmem, jen to umocnilo moje rozporuplné pocity. Na jedné straně jsem byla šťastná, že se o mě tak zajímá. Ale na druhé straně jsem před ním chtěla být silná, aby si se mnou nemusel dělat starosti.
"Rose...," začala nejistě Alberta. Bylo jasné, že nemá ponětí, jak se chovat. To, co se stalo, bylo za hranicemi jejích zkušeností. Dimitrij ale podobné pocity překonal.
"Rose, co se tam stalo?" Než jsem stačila říct jediné slovo, ještě dodal: "A tentokrát už neříkej, že nic."
Odpovědi jsem se vyhnout nemohla, nicméně jsem nevěděla, co říct.
Doktorka Olendzká si posunula brýle na nose. "Chceme ti jen pomoct."
"Žádnou pomoc nepotřebuju," prohlásila jsem. "Jsem v pohodě." Vyznělo to jako v případě Brandona a Bretta. Už jsem měla jen krůček k tomu, abych řekla, že jsem upadla.
Alberta se konečně vzchopila. "Byla jste v pohodě, když jsme byli ve vzduchu. Jakmile jsme přistáli, rozhodně jste v pohodě nebyla."
"Teď už ale jsem," odpověděla jsem neochvějně a radši jsem se nikomu nepodívala do očí.
"Tak co se stalo?" vyptávala se. "Proč ten řev? Co jste tím myslela, když jste říkala, abychom ‚je‘ poslali pryč?"
Krátce jsem uvažovala o nějaké vyhýbavé odpovědi, třeba, že za to může stres. Ale znělo mi to tak hloupě. Takže jsem opět nic neřekla. Překvapilo mě, když jsem ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy.
"Rose," zašeptal Dimitrij hlasem hebkým jako hedvábí. "Prosím."
Něco v jeho hlase mě přimělo otevřít se. Ale bylo to tak těžké. Odvrátila jsem hlavu a zadívala se na strop.

"Duchy," šeptla jsem. "Viděla jsem duchy."
Tohle nikdo z nich vskutku nečekal, ale jak by taky mohli? Zavládlo tíživé mlčení. Nakonec promluvila doktorka Olendzká, které se třásl hlas.
"Co... co tím myslíš?"
Polkla jsem. "Pronásleduje mě už pár týdnů. Mason. V kampusu. Vím, že to zní šíleně, ale je to on. Nebo spíš jeho duch. To se stalo, když na nás Stan zaútočil. Strnula jsem, protože tam byl Mason a já nevěděla, co dělat. V letadle... Byl tam taky... a další. Ale když jsme byli ve vzduchu, pořádně jsem je neviděla. Byly to jen záblesky... a bolest hlavy. Ale když jsme přistáli v Martinville, viděla jsem ho v plný podobě. A... a nebyl sám. S ním byli i další. Další duchové." Z oka mi skanula slza, kterou jsem rychle setřela, a doufala jsem, že to nikdo neviděl.
Vyčkávala jsem a nevěděla, co očekávat. Budou se mi smát? Řeknou mi, že jsem cvok? Nebo mě obviní, že lžu, a budou chtít vědět, co se stalo doopravdy?
"Poznalas je?" zeptal se nakonec Dimitrij.
Otočila jsem se a zadívala se mu do očí. Všichni se tvářili vážně a ustaraně, nikdo se mi neposmíval. "Jo... Viděla jsem Viktorovy strážce a ty lidi z masakru. Taky... Lissinu rodinu."
Po tom už nikdo nic neřekl. Jenom si vyměnili pohledy, jako by doufali, že do toho někdo z nich vnese světlo.
Doktorka Olendzká povzdechla. "Můžu si s vámi dvěma promluvit o samotě?"
Ti tři vyšli z pokoje a zavřeli za sebou dveře. Až na to, že úplně nezapadly. Vylezla jsem z postele, přešla celou místnost a zastavila se u dveří. Moje dhampýří vyvinuté smysly mi umožnily vyslechnout jejich tichý rozhovor. Připadala jsem si strašně, že je takhle odposlouchávám, ale bavili se o mně a já se nemohla zbavit dojmu, že tohle ovlivní i moji budoucnost.
"... jasné, co se děje," zasyčela doktorka Olendzká. To bylo poprvé, co jsem ji slyšela mluvit tak rozčileně. S pacienty jinak vždy jednala klidně a vyrovnaně. Bylo těžké si ji představit naštvanou, ale teď rozhodně vytočená byla. "Chudák holka. Trpí poruchou vyvolanou posttraumatickým stresem a taky není divu, po tom všem, co se stalo."
"Víte to jistě?" dotázala se Alberta. "Možná jde o něco jiného..." Ukončila větu doztracena, takže mi bylo jasné, že ji žádné jiné vysvětlení nenapadá.
"Podívejte se na fakta: dívka v pubertě, která byla svědkem zabití svého kamaráda a pak musela jeho vraha sama zabít. Nemyslíte, že je to traumatizující? Nemyslíte, že to na ni může mít nemalý dopad?"
"Všichni strážci se musejí vyrovnávat s tragickými událostmi," prohlásila Alberta.
"Pro strážce v terénu se toho asi moc udělat nedá, ale Rose tady pořád studuje. Existuje způsob, jak jí pomoct."
"Jak?" vyhrkl Dimitrij. Znělo to zvědavě a ustaraně, ne jako by s ní nesouhlasil.
"Psychoterapie. Když si s někým promluví o tom, co se stalo, může jí to hodně pomoct. Tam jste ji ale měli poslat hned, jak se vrátila. A když už jsme v tom, měli jste tam poslat i ty ostatní, co byli s ní. Proč na to nikdo nepomyslel?"
"Dobrý nápad," poznamenal Dimitrij. Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že mu mysl pracuje na plné obrátky. "Mohla by tam zajít v den volna."
"V den volna? Spíš by tam měla docházet denně. Měli byste ji vyřadit z celého toho terénního cvičení. Falešné útoky Strigojů jí nepomůžou, aby se vzpamatovala z toho skutečného."
"Ne!" Strčila jsem do dveří dřív, než jsem si to stačila uvědomit. Všichni na mě upřeli pohledy a já si v tu chvíli připadala jako totální blb. Se špehováním jsem právě skončila.
"Rose," podivila se doktorka Olendzká, která bleskurychle přeladila svůj hlas na lékařsky pečující, i když trochu káravý. "Měla bys ležet."
"Nic mi není. A vy mě nemůžete vyřadit z terénního cvičení. Jestli to uděláte, tak neodmaturuju."
"Není ti dobře, Rose, a nemáš se za co stydět po tom všem, co se ti přihodilo. Vzhledem k okolnostem není zase tak zvláštní, že si myslíš, žes viděla ducha někoho, kdo nedávno zemřel."
Chtěla jsem opravit tu část o tom, že jsem si myslela, že vidím, ale raději jsem to spolkla. Pravděpodobně by mi neprospělo, kdybych se začala hádat, že jsem ducha viděla opravdu. Už jsem ale začínala věřit, že jsem ho vážně viděla. Zběsile jsem se snažila vymyslet nějaký jiný přesvědčivý důvod, který by mi umožnil setrvat v terénní praxi. Většinou se z ošklivých situací dokážu dobře vykecat.
"Pokud mě nestrčíte na terapii, která bude trvat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, jenom to zhoršíte. Musím něco dělat. Většina vyučování je teď pozastavená. Tak co bych měla dělat? Jen tak sedět? Ještě víc uvažovat o tom všem, co se stalo? To bych se zbláznila doopravdy. Nechci pořád setrvávat v minulosti. Chci něco udělat pro svou budoucnost."
Tohle je podnítilo k dohadům, co se mnou. Poslouchala jsem, kousala si ret a uvědomovala jsem si, že se musím držet zpátky. Nakonec se za nesouhlasného vrčení doktorky shodli na tom, že se můžu vrátit do terénního cvičení, ale jen na poloviční úvazek.
To byl ideální kompromis pro všechny – tedy až na mě. Já chtěla jen to, aby život pokračoval tak, jak byl. Přesto jsem si ale uvědomovala, že tohle je nejlepší možná dohoda, jaké jsem mohla dosáhnout. Rozhodli se, že budu mít terénní cvičení jen tři dny v týdnu a v noci žádné povinnosti mít nebudu. Během těch volných dnů budu chodit trénovat a studovat, co mi řeknou.
Taky budu muset navštívit psychologa, což mě moc nenaplňovalo nadšením. Lissa za nějakou psycholožkou chodila, a moc jí to nepomohlo. Vypovídat se možná pomáhá. Jenomže... o tomhle mluvit nechci.
Jenže pokud si mám vybrat, jestli tohle, anebo se nechat vyloučit z terénního cvičení, tak půjdu k psychologovi s radostí. Alberta věřila, že dokážou ospravedlnit, proč budu ve cvičení jen polovinu času. Taky se jí zamlouvalo, že během fingovaných strigojských útoků budu pod dohledem psychologa – to pro případ, že by mě to skutečně traumatizovalo.
Doktorka Olendzká mě ještě podrobněji vyšetřila, dala mi čistou zdravotní kartu a oznámila, že se můžu vrátit na svou kolej. Poté Alberta odešla, ale Dimitrij zůstal, aby mě mohl doprovodit.
"Díky, žes vymyslel, že bych mohla v praxi pokračovat jen půlku času," řekla jsem mu. Chodníky byly dneska mokré, protože se po bouři oteplilo. Rozhodně nebylo na koupání, ale sníh a led tály. Ze stromů pravidelně odkapávaly kapičky vody a my se cestou vyhýbali loužím.
Náhle se Dimitrij zastavil a přiskočil ke mně tak, že mi zablokoval cestu. Na poslední chvíli jsem se zastavila, abych do něj nevrazila. Natáhl se a za paži si mě přitáhl blíž k sobě, mnohem blíž, než bych od něj čekala na veřejnosti. Zaryl mi prsty do paže, ale ne tak, aby to bolelo.
"Rose," oslovil mě tak bolestným hlasem, až se mi z toho málem zastavilo srdce. "Proč jsem se o tom dozvěděl až teď? Proč jsi mi to neřekla dřív? Víš, jaké to je? Víš, jaké to pro mě je, když tě vidím takhle trpět, a přitom vůbec nevím, co se děje? Víš, jak strašně jsem se bál?"
Stála jsem tam jako opařená. Jednak z toho jeho výbuchu a jednak z naší blízkosti. Polkla jsem, neschopná promluvit. V jeho tváři se zračilo tolik emocí. Nevybavovala jsem si, kdy jsem ho naposledy přistihla takhle dávat najevo svoje pocity. Bylo to nádherné a děsivé zároveň. A pak jsem řekla tu nejblbější možnou věc.
"Ty se nebojíš ničeho."
"Bojím se spousty věcí. Bojím se o tebe." Pustil mě a odstoupil. Pořád z něj sálala vášeň a obavy. "Nejsem dokonalý. A jsem taky zranitelný."
"Já vím, to jen že..." Nevěděla jsem, co říct. Měl pravdu. Vždycky jsem Dimitrije považovala za dokonalého. Vševědoucího. Neporazitelného. Teď pro mě bylo těžké uvěřit, že se o mě tolik bojí.
"Takže tohle se ti děje už delší dobu," pokračoval. "Stalo se to se Stanem. A když ses bavila s otcem Andrewem o existenci duchů, celou tu dobu ses s tím vyrovnávala! Proč jsi to nikomu neřekla? Proč jsi to neřekla Lisse... nebo... mně?"
Dívala jsem se do jeho tmavých očí, které tolik miluju. "Věřil bys mi?"
Zamračil se. "Co?"
"Že vidím duchy."
"No..., to nejsou duchové, Rose. Jenom si to myslíš, protože..."
"Proto," přerušila jsem ho. "Proto jsem to nemohla říct ani tobě, ani nikomu jinýmu. Nikdo by mi neuvěřil a všichni by mě považovali za blázna."
"Já tě za blázna nepovažuju," prohlásil. "Ale myslím, žes toho hodně zažila." Adrian mi řekl skoro totéž, když jsem se ho ptala, jak poznám, jestli jsem cvok, nebo ne.
"Nejenom to," řekla jsem a znovu vykročila.
Aniž by udělal jediný krok, natáhl ruku a znovu mě chytil. Přivinul si mě k sobě tak, že jsme teď stáli ještě blíž u sebe než předtím. Nervózně jsem se rozhlídla kolem, jestli nás třeba někdo nevidí, ale kampus vypadal opuštěně. Bylo brzy, slunce sice ještě nezapadlo, ale většina lidí jistě zatím ani nevstala. Ještě další hodinu tady zřejmě bude mrtvo. Přesto mě ale překvapilo, že Dimitrij tak riskuje.
"Tak mi to pověz," vybídl mě. "Co se ještě stalo?"
"Nebudeš mi věřit," povzdechla jsem. "Copak to nechápeš? Nikdo mi neuvěří. Dokonce ani ty... ze všech lidí." Při té myšlence se mi zadrhl hlas. Dimitrij mi tolik rozuměl. Chtěla jsem – potřebovala jsem –, aby rozuměl i tomuhle.
"Pokusím se. Stejně ale myslím, že tak docela nechápeš, co se s tebou vlastně děje."
"Ale chápu," ujistila jsem ho neochvějně. "Proto to nikomu nedošlo. Koukni, ty se jednou provždy rozhodni, jestli mi vážně věříš. Pokud mě považuješ za děcko, který je příliš naivní, než aby chápalo, co se děje s jeho křehkou psychikou, pak bys měl jít o dům dál. Ale jestli mi věříš natolik, aby sis vzpomněl, že jsem viděla a zakusila věci, co moji vrstevníci nikdy nezažili... Tak by sis měl taky uvědomit, že možná vím, o čem mluvím."
Prohnal se kolem nás vlahý vánek, přinášející vůni tajícího sněhu. "Opravdu ti věřím, Rose. Ale... nevěřím na duchy."
Mluvil tak upřímně. Opravdu mě chtěl pochopit..., ale i když se o to usilovně snažil, nedokázal překonat svoje názory. Byla to celkem ironie vzhledem k tomu, že tarot ho oslovil.
"A pokusíš se o to?" zeptala jsem se. "Nebo se aspoň nebudeš snažit připsat to na vrub nějaký mojí psychóze?"
"Ano. To zvládnu."
Tak jsem mu pověděla o tom, jak jsem párkrát viděla Masona, a jak jsem se bála komukoli říct pravdu o tom, co se přihodilo při Stanově cvičném útoku. Řekla jsem mu o těch postavách, co jsem viděla v letadle, a podrobně popsala všechno, co jsem viděla po přistání.
"Nepřijde ti to trochu, ehm, moc konkrétní na náhodnou reakci vyvolanou stresem?" dotázala jsem se, když jsem skončila.
"Nevím, jestli můžeš čekat, že reakce vyvolaná stresem bude nebo nebude konkrétní. Ty jsou prostě nepředvídatelné." Měl zamyšlený výraz, který jsem tak dobře znala a který mi napovídal, že v duchu zvažuje veškeré možnosti. Taky bylo zřejmé, že na duchy věřit nezačal, nicméně se usilovně snažil nechat si mysl otevřenou. O chvilku později mi moje domněnky potvrdil. "Proč jsi si tak jistá, že si to jenom nepředstavuješ?"
"Nejdřív jsem myslela, že to všechno jsou jen představy. Ale teď... nevím. Připadá mi to tak strašně skutečný..., ačkoli vím, že tohle žádný důkaz není. Ale slyšels, co říkal otec Andrew – že duchové lidí, co umřeli mladí nebo násilnou smrtí, setrvávají na světě."
Dimitrij si skousl ret. Vypadal, jako že se mi chystá sdělit, abych nechápala kněze tak doslovně. Namísto toho se ale zeptal: "Tak ty myslíš, že se Mason vrátil, aby se pomstil?"
"Nejdřív jsem si to myslela, ale teď už si tak jistá nejsem. Nikdy se nepokusil mi ublížit. Vypadá, jako by něco chtěl. Vlastně... i všichni ti další duchové vypadali, že něco chtějí – i ti, co je neznám. Proč?"
Dimitrij mě obdařil moudrým pohledem. "Máš nějakou teorii?"
"Mám. Uvažovala jsem o tom, co povídal Viktor. Říkal, že jsem stínem políbená – protože jsem umřela –, a tím pádem mám spojení se světem mrtvých. Toho už se nikdy úplně nezbavím."
Zatvářil se zachmuřeně. "Nepřikládal bych tolik důvěry tomu, co ti navykládal Viktor Daškov."
"Jenže on o tom něco ví! To musíš uznat i ty, i když je to strašnej kretén."
"Dobře, tak předpokládejme, že je to pravda. Že to, že jsi stínem políbená, ti umožňuje vidět duchy. Proč se to ale děje teď? Proč to nezačalo hned po té autonehodě?"
"To mě taky napadlo," vyhrkla jsem nedočkavě. "Viktor ale říkal ještě něco – že když jsem se teď setkala se smrtí, přiblížilo mě to k druhé straně. Co když to, že jsem způsobila něčí smrt, posílilo tohle moje spojení a teď je tohle všechno možné? Vždyť jsem zabila svýho prvního Strigoje. Teda první dva."
"Proč se to děje tak náhodně a nepravidelně?" zajímal se Dimitrij. "Proč se to děje zrovna v tu dobu, a ne jindy? Proč v letadle? Proč ne u dvora?"
Moje nadšení trochu opadlo. "Jsi nějakej právník nebo co?" vyštěkla jsem. "Zpochybňuješ všechno, co říkám. Myslela jsem, že budeš mít mysl otevřenou."
"To mám. Ale ty musíš taky. Přemýšlej o tom. Proč se to děje podle tak nahodilého vzorce?"
"Netuším," přiznala jsem. Poklesla jsem na duchu pod tíhou porážky. "Stejně si myslíš, že jsem magor."
Vzal mi bradu do dlaní a zvedl mi hlavu, abych se mu podívala do očí. "Ne. Vůbec ne. Ani jedna z těch teorií mě nepřiměla myslet si, že jsi blázen. Ale zastávám názor, že smysl dává to nejjednodušší vysvětlení. A to je vysvětlení doktorky Olendzké. Ta teorie s duchy má mezery. Ale kdybys toho mohla zjistit víc..., pak bychom se mohli od něčeho odpíchnout."
"My?" podivila jsem se.
"Jistě. Nenechám tě v tom samotnou, ať už je to cokoli. Víš, že bych tě nikdy neopustil."
V jeho slovech bylo cosi sladkého a velice ušlechtilého a já pocítila potřebu mu to oplatit. Obvykle ale takové moje pokusy končily tím, že jsem ze sebe udělala totálního idiota. "Taky tě nikdy neopustím. Teda... ne že by se ti někdy stalo to, co mně, ale kdybys začal vidět duchy nebo tak něco, pomůžu ti to překonat."
Tiše se zasmál. "Dík."
Dotkli jsme se rukama a vzájemně si propletli prsty. Takhle jsme tam stáli skoro celou minutu a ani jeden z nás nic neřekl. Jediná část těla, kterou jsme se dotýkali, byly naše ruce. Znovu zafoukal větřík, a přestože bylo lehce nad nulou, měla jsem dojem, že je jaro. Čekala jsem, že kolem nás každou chvíli začnou rozkvétat květy. Jako bychom mysleli na totéž, v jeden okamžik jsme se oba pustili.
Pak jsme pokračovali k mojí koleji. Když jsme došli k budově, Dimitrij se mě zeptal, jestli budu v pohodě, když půjdu dovnitř sama. Ujistila jsem ho, že jo a že si klidně může jít za svými záležitostmi, a tak odešel. Jakmile jsem otevřela dveře do haly, uvědomila jsem si, že můj bágl zůstal na klinice. Utrousila jsem pár nadávek, za které bych si vysloužila trest, kdyby mě někdo slyšel, otočila jsem se a vyběhla ven směrem, odkud jsme právě přišli.
Když jsem na recepci kliniky řekla, proč jsem přišla, recepční mi jen pokynula k ošetřovně. Vzala jsem si z prázdné místnosti batoh a obrátila se k odchodu. Vtom jsem ale naproti v pokoji uviděla někoho v posteli. Nikdo z personálu nebyl v dohledu a mě přemohla zvědavost. Nakoukla jsem dovnitř.
Ležela tam Abby Badicová, Morojka, která tady taky studovala posledním rokem. Milá a energická, to byly výrazy, kterými bych ji popsala. Tentokrát tak ale nepůsobila ani v nejmenším. Byla samá modřina a škrábanec, a když ke mně otočila hlavu, všimla jsem si rudých šrámů v jejím obličeji.
"Nech mě hádat," řekla jsem. "Upadlas."
"Co-cože?"
"Upadlas. Slyšela jsem, že to je obvyklá odpověď. Brandon, Brett a Dane taky upadli. Ale něco ti povím – už byste si taky mohli vymyslet lepší výmluvu. Doktorka už má podezření."
Vykulila na mě oči. "Ty to víš?"
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem to s Brandonem zkazila. Chtěla jsem od něj odpovědi a on mi odmítal cokoli říct. Ti, co se vyptávali Bretta a Danea, pochodili stejně. S Abby mi došlo, že když se budu chovat, jako bych odpovědi znala, nějakou informaci z ní dostanu.
"Jasně, že to vím. Všechno mi řekli."
"Co?" vypískla. "Přísahali, že to nikomu neřeknou. Je to součást pravidel."
Pravidel? O čem to mluví? Ta drsná královská partička mi nepřipadala, že by jednala podle nějakých pravidel. Tady šlo o něco jiného.
"No, neměli na vybranou. Potom jsem vás začala hledat. Musela jsem vám pomoct. Tohle moc dlouho nevydrží, to ti povídám. Brzo se zase někdo začne vyptávat." Mluvila jsem, jako bych s nimi sympatizovala a chtěla jim pomoct.
"Měla jsem být silnější. Zkoušela jsem to, ale nestačilo to." Vypadala unaveně – a že má bolesti. "Hlavně mlč, dokud se to nevyřeší. Prosím."
"Jasně," ujistila jsem ji a při tom umírala touhou dovědět se, co to vlastně zkoušela. "Už do toho nikoho dalšího nezatáhnu. Jak se vůbec stalo, že jsi skončila tady? Měla ses přece vyhýbat pozornosti." Nebo jsem to aspoň předpokládala. Všechno jsem si to vymyslela na místě.
Ušklíbla se. "Všimla si mě vychovatelka a hned mě sem poslala. Jestli to zjistí ostatní z Mână, budu v pěkným průšvihu."
"Doktorka tě naštěstí pustí dřív, než to někdo z nich zjistí. Má plno práce. Jsi podobně zřízená jako Brett a Brandon, ale ani u jednoho z nich to nebylo tak vážný." Nebo jsem v to doufala. "Ty... popáleniny byly záludný, ale kluci neměli žádnej problém."
Hrála jsem nebezpečnou hru. Nejenže jsem neměla ponětí o Brettových zraněních, ale vlastně jsem ani nevěděla, jestli to, co mi popisovala Jill, byly skutečně popáleniny. Pokud ne, můžu to rovnou zabalit. Ona mě ale neopravila. Jen se mimoděk dotkla jedné ze svých podlitin.
"Jo, říkali, že se to zahojí. Teď si jenom budu muset vymyslet nějakou historku pro doktorku Olendzkou." V očích jí blýskla jiskřička naděje. "Říkali, že ne, ale třeba... třeba mě to nechají zkusit znovu."
V tu chvíli se vrátila hodná doktorka. Podivila se, že jsem pořád ještě tady, a poradila mi, abych se vrátila na pokoj a odpočívala. S oběma jsem se rozloučila a vydala se zase do té zimy. Ale při chůzi jsem si počasí vůbec nevšímala. Konečně jsem v té hádance objevila nějaké vodítko. Mână.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře