22.kapitola

21. prosinec 2011 | 01.44 |

 Psycholožka Deirdre asi nemá bůhvíjaký soukromý život, když si mě pozvala na neděli. Moc nadšená jsem tím nebyla, jelikož to nebyl jen můj den volna – volno měli i kamarádi. Příkazy jsou ale příkazy, takže jsem tam neochotně zašla.

"Pletete se," oznámila jsem jí, sotva jsem dosedla. Otázky z našeho prvního sezení jsme zatím ještě neprobíraly. Posledních pár schůzek jsme se bavily o mojí matce a o tom, co si myslím o terénním cvičení.
"V čem?" dotázala se. Měla na sobě květované šaty bez rukávů, ve kterých jí asi musela být parádní zima. Taky působily dost nudně, když všude kolem visely na zdech fotky kytek.
"O tom klukovi. Nemám ho ráda jen proto, že ho nemůžu mít. Mám ho ráda, protože..., no protože je to on. Už jsem si to ověřila."
"Jak jste si to ověřila?"
"To je dlouhý příběh," odpověděla jsem vyhýbavě. Nechtělo se mi zabíhat do podrobností ohledně svého experimentu s Adrianem a nátlakem. "Prostě mi musíte věřit."
"A co ta další věc, o které jsme si povídaly?" vyptávala se. "Co vaše pocity ohledně Lissy?"
"To byl taky omyl."
"Taky jste si to ověřila?"
"Ne, ale to není zrovna něco, co by se dalo takhle vyzkoušet."
"Jak si pak můžete být tak jistá?" dotázala se.
"Protože jsem." To byla jediná odpověď, kterou jsem jí byla ochotná dát.
"Jak to mezi vámi poslední dobou probíhá?"
"Jak to myslíte?"
"Trávíte spolu hodně času? Souhlasíte s tím, co dělá?"
"Jistě, víceméně. Moc se teď sice nevídáme, ale dělá totéž co vždycky. Chodí s Christianem. Boduje ve všech písemkách. Jo, a skoro se naučila nazpaměť webovky univerzity v Lehighu."
"V Lehighu?"
Pověděla jsem Deirdre o královnině nabídce. "Půjde tam až na podzim, ale už teď si hledá předměty a snaží se srovnat si v hlavě, co by chtěla studovat nejradši."
"A co vy?"
"Já?"
"Co budete dělat, až bude Lissa chodit na přednášky?"
"Budu chodit s ní. Tak se to obvykle dělá, když má Moroj zhruba stejně starýho strážce. Nejspíš mě tam přijmou taky."
"Budete studovat stejné předměty jako ona?"
"Jo."
"A nejsou tam předměty, které byste studovala raději?"
"Jak to mám vědět? Vždyť si ještě ani sama nevybrala, na co chce chodit, tak nemůžu vědět, jestli tam budu chtít chodit taky, nebo ne. Ale stejně je to jedno. Budu muset chodit s ní."
"A vy s tím nemáte problém?"
Tak tak jsem se držela, abych nevypěnila. O tomhle jsem se ani v nejmenším nechtěla bavit. "Ne," odpověděla jsem přiškrceně.
Věděla jsem, že Deirdre chce, abych to víc rozvedla, ale to jsem odmítala.

Dlouho jsme se dívaly jedna druhé do očí, jako bychom zkoušely, která ten upřený pohled vydrží déle. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Podívala se do svého tajemného zápisníku, který pořád držela v ruce, a prolistovala několik stran. Všimla jsem si, že má perfektně upravené rudé nehty. Lak na mých už se začínal odlupovat.

"Dneska se vám nechce bavit se o Lisse?" zeptala se nakonec.
"Můžeme mluvit o čemkoli, co vám připadá prospěšný."
"Co si myslíte vy, že je prospěšné?"
Ksakru! Už zase ty její otázky. Uvažovala jsem, jestli jeden z těch jejích certifikátů na zdi nedokazuje, že má nějakou speciální kvalifikaci na vyptávání.
"Myslím, že by bylo prospěšný, kdybyste se mnou přestala mluvit, jako bych byla Morojka. Děláte, jako bych měla na vybranou – jako bych měla právo, aby mě štvalo, že si nemůžu vybrat předměty, který chci studovat. Řekněme, že bych si je vybrat mohla. K čemu by to bylo? Vystudovala bych a byla by ze mě právnička nebo mořská bioložka? Nemá smysl, abych si chtěla prosadit svou. Pro mě už je všechno rozhodnuto."
"A jste s tím smířená." Mohla to být otázka, ale vyznělo to spíš jako konstatování faktu.
Pokrčila jsem rameny. "Mně vůbec nevadí chránit Lissu, což vy zjevně nedokážete pochopit. Každá práce má svoje stinný stránky. Chci sedět na jejích hodinách matiky? Ne. Ale budu muset, protože to ostatní je mnohem důležitější. Chcete vy poslouchat rozzuřený teenagery, co se snaží zmařit vaše snahy? Ne. Ale musíte, protože zbytek vaší práce je důležitější."
"Tohle," prohlásila nečekaně, "je vlastně moje nejoblíbenější součást práce."
Nedokázala jsem rozpoznat, jestli si dělá srandu, nebo ne, ale rozhodla jsem se, že to radši nebudu zjišťovat, částečně proto, že tentokrát neodpověděla otázkou. Povzdechla jsem si.
"Jenom nesnáším, když všichni vyvádějí, jako by mě někdo nutil, abych se stala strážkyní."
"Kdo jsou ti všichni?"
"No..., vy a ten kluk, co jsem ho potkala u dvora..., dhampýr jménem Ambrose. On je..., no, krvavá děvka. Krvavá děvka v mužském vydání." Jako by to nebylo jasné. Čekala jsem, jestli na to označení nějak zareaguje, ale ona nic. "V jeho podání to vyznělo, jako bych byla ve svým životě chycená v pasti. To ale nejsem. Tohle je práce, kterou chci dělat. Jsem v ní dobrá. Umím bojovat a vím, jak bránit ostatní. Viděla jste někdy Strigoje?"
Zavrtěla hlavou.
"Já ano. A když říkám, že chci strávit svůj život tím, že budu chránit Moroje a zabíjet Strigoje, myslím to vážně. Strigojové jsou ztělesněný zlo a je potřeba s nimi zatočit. Budu šťastná, když to budu moct dělat, a pokud při tom ještě navíc budu moct být se svou nejlepší kámoškou, tím líp."
"Já tomu rozumím, ale co se stane, když zatoužíte i po jiných věcech – po něčem, co při tomhle životním stylu prostě mít nemůžete?"
Překřížila jsem si ruce přes prsa. "Stejná odpověď jako předtím. Všechno má svý dobrý i špatný stránky. A my je musíme umět vybalancovat, jak nejlíp to svedeme. Nebo se mi snažíte naznačit, že v životě to takhle nechodí? Že když nemůžu mít všechno dokonalý, jsem nějaká divná?"
"Ne, samozřejmě, že ne," ujistila mě a opřela se ve svém křesle. "Chci, abyste měla krásný život, ale nečekám, že bude dokonalý. Takový ho nemá nikdo. Na tom všem mi ale připadá zajímavé, jak odpovídáte a jak jste smířená s těmi protichůdnými částmi svého života. Když máte jednu věc, znamená to, že nemůžete mít druhou."
"Tím si projde každý." Měla jsem dojem, že už se opakuju.
"Ano, ale ne každý při tom vidí duchy."
Trvalo mi několik tíživých vteřin, než mi konečně došlo, na co naráží. "Počkat. Vy tvrdíte, že Masona vídám proto, že v skrytu duše tajně zazlívám Lisse, že kvůli ní nemůžu žít život, jaký bych chtěla? Co se stalo s těmi traumatizujícími zážitky, kvůli kterým jsem sem přišla? Myslela jsem, že to byl důvod, proč vídám Masona."
"Myslím, že je mnoho důvodů, proč vídáte Masona," řekla. "A to právě zkoumáme."
"A přitom jsme zatím o Masonovi vůbec nemluvily."
Deirdre se klidně usmála. "Opravdu ne?"
Naše sezení skončilo.
"Taky ti vždycky na otázku odpovídá otázkou?" zeptala jsem se pak Lissy. Šly jsme spolu přes nádvoří do jídelny na večeři. Potom jsme měly domluvený sraz s ostatními a bylo v plánu pustit si film. Už to bylo docela dlouho, co jsme byly s Lissou jen samy dvě, a já si uvědomila, jak moc mi to chybí.
"Nechodíme ke stejné psycholožce," zasmála se. "Byl by to střet zájmů."
"No tak dělá to ta tvoje?"
"Jo..., celkem mě baví to sledovat."
"Koho by napadlo, že jednou nastane den, kdy budeme srovnávat svoje psychoterapie?"
Obě jsme se tomu zasmály. Po chvíli začala mluvit. Chtěla mi povědět, co se stalo s Jessem a Ralfem. Netušila, že už o tom vím. Než ale stačila cokoli povědět, někdo nás dohnal. Dean Barnes.
"Ahoj, Rose. Pár se nás snaží přijít na to, proč děláš jen na půl úvazku."
Výborně. Věděla jsem, že dříve či později se na to někdo zeptá. A upřímně mě překvapilo, že jim to trvalo tak dlouho. Každý byl až příliš zaneprázdněn svým plněním terénní praxe, že tomu až dosud nikdo nevěnoval pozornost. Výmluvu už jsem měla přichystanou.
"Bylo mi blbě. Doktorka Olendzká nechtěla, abych byla neustále v pohotovosti."
"Fakt?" podivil se a trochu klopýtl. "Myslel jsem, že pořád mluvili o tom, jak jsi tam venku nikdy nebyla marod. Něco takovýho."
"Tady ale nejsme venku ve skutečným světě a doktorka Olendzká na tom trvá."
"Taky jsem slyšel, že to udělali proto, že ohrožuješ Christiana."
"Ne, věř mi, že to fakt ne." Ucítila jsem z něj alkohol, což mi poskytlo výbornou záminku ke změně tématu. "Tys chlastal?"
"Jo. Shane něco sehnal a pár se nás slezlo v jeho pokoji. Hej!"
"Hej co?" dotázala jsem se.
"Nekoukej na mě tak."
"Jak?"
"Jako že proti tomu něco máš."
"Nemám," namítla jsem.
Dean se zatvářil uraženě. "Hele, mám den volna, a i když je neděle, neznamená to, že nemůžu..."
Vedle nás jsem postřehla pohyb.
Nezaváhala jsem. Bylo to příliš rychlé, než aby to bylo něco přátelského. A celé to bylo černé. Vrhla jsem se mezi vetřelce a Lissu a zaútočila na něj. I v té zběsilosti jsem mlhavě poznávala, že je to strážkyně, která učí novice na nižším stupni. Jmenuje se Jane nebo Joan nebo tak nějak. Ne, Jean. Byla sice vyšší než já, ale i tak jsem jí dala ránu pěstí do obličeje. Klopýtla dozadu a vtom jsem vedle ní zaznamenala další postavu. Jurij. Vrhla jsem se vpřed a Jean se ocitla mezi ním a mnou. Kopla jsem ji do břicha. Spadla na Jurije a oba zavrávorali. V okamžiku jsem vytáhla svůj cvičný kůl a namířila ho na její srdce. Dotkla jsem se její hrudi a ona ihned ustoupila stranou, protože technicky vzato už byla "mrtvá".
Pak jsem se zaměřila na Jurije. Za sebou jsem slyšela tlumené zvuky zápasu, takže jsem předpokládala, že i Dean teď čelí svému útočníkovi či útočníkům. Ale neměla jsem čas to zjišťovat. Musela jsem vyřídit Jurije, což bylo o něco obtížnější, jelikož byl silnější než Jean. Kroužili jsme kolem sebe a střídavě zasazovali a schytávali rány. Zkusil nasadit rozhodující chvat, ale já byla rychlejší a vykroutila jsem se z jeho sevření. Držela jsem se z jeho dosahu tak dlouho, dokud se mi nepodařilo probodnout kůlem i jeho.
Sotva poražený vycouval, otočila jsem se k Deanovi. Lissa stála stranou a pozorovala Deana, jak zápasí se svým útočníkem. Byl to dost ubohý boj. Ryana jsem těžce zkritizovala, ale ve srovnání s tímhle nebyly jeho chyby ničím. Deanův cvičný kůl se válel na zemi a on sám se pohyboval trhaně a nestabilně. Bylo mi jasné, že když bude takhle pokračovat, dopadne špatně. Vyskočila jsem vpřed a odstrčila Deana k Lisse. Vrazila jsem do něj takovou silou, že upadl, ale to mi bylo jedno. Potřebovala jsem ho odklidit z cesty.
Postavila jsem se proti svému soupeři a uviděla, že je to Dimitrij.
To bylo nečekané. Malý hlásek v hlavě mi našeptával, že s Dimitrijem nemůžu bojovat. Připomněla jsem tomu hlásku, že s Dimitrijem zápasíme už dobře půl roku. A navíc to teď není Dimitrij. Je to můj nepřítel.
S kůlem v ruce jsem se vyřítila proti němu a doufala, že ho překvapím. Jenže Dimitrije je těžké překvapit. A navíc byl rychlý. Tak strašně rychlý. Bylo to, jako by věděl, co chci udělat, ještě dřív než já. Můj útok odrazil lehkou ránou ze strany do hlavy. Věděla jsem, že později to začne pěkně bolet, ale teď jsem byla tak nabuzená adrenalinem, že jsem tomu nevěnovala pozornost.
Vzdáleně jsem si uvědomovala, že se sem seběhli další lidé, aby se na nás podívali. Dimitrij i já jsme tady byli za celebrity a navíc celé situaci dodávalo na dramatičnosti, že je můj učitel. Tohle byla prvotřídní zábava.
Nespouštěla jsem z Dimitrije oči. Jak jsme se tak provokovali, útočili a odráželi útoky toho druhého, snažila jsem se vybavit si všechno, co mě učil. Taky jsem se snažila vzpomenout si na všechno, co o něm vím. Trénovala jsem s ním měsíce. Znám ho, znám jeho pohyby, stejně jako on ty moje. Dokážu předvídat, co udělá. Jakmile jsem začala tyhle svoje vědomosti využívat, náš boj se stal záludnějším. Byli jsme až příliš vyrovnaní, oba hrozně rychlí. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi a na kůži mě studil pot.
Pak po mně Dimitrij konečně vystartoval. Vrhl se na mě celou svou vahou. To nejhorší jsem odrazila, ale byl příliš silný. Po tom střetu jsem zavrávorala. Nepromeškal příležitost, strhl mě k zemi a pokoušel se mě znehybnit. Kdybych takhle dopadla se Strigojem, nejspíš bych skončila s prokousnutým hrdlem nebo zlomeným vazem. Tohle jsem nemohla dopustit.
Přestože jsme spolu zápasili už na zemi a já byla pod ním, podařilo se mi vystrčit loket a udeřit ho do obličeje. Ucukl a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Převalila jsem ho a zalehla pod sebou. Snažil se mě setřást, ale já se nenechala a ještě k tomu jsem manévrovala se svým kůlem. Jenže Dimitrij měl velikou sílu. Naprosto jistě jsem věděla, že ho na zemi neudržím. Přesně jak jsem čekala, můj stisk zeslábl. Ale druhou rukou jsem popadla kůl, namířila mu ho na srdce a dotkla se jím jeho hrudi. A bylo hotovo.
Lidi za mnou začali tleskat, ale já měla oči jen pro Dimitrije. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Pořád jsem na něm seděla a rukama se mu opírala o hrudník. Oba jsme byli zpocení a těžce jsme oddechovali. V jeho očích jsem viděla, jak je na mě pyšný, ale v jeho pohledu bylo mnohem víc. Byl tak blízko a já po něm prahla. Opět mi připadalo, že je mou součástí, kterou potřebuju, abych byla celá. Vzduch mezi námi se náhle zdál horký a těžký. V tu chvíli bych dala všechno za to, abych si k němu mohla lehnout a nechat se obejmout. Jeho výraz napovídal, že myslí na totéž. Boj sice skončil, ale zůstaly zbytky adrenalinu a živočišné divokosti.
Pak ke mně někdo natáhl ruku a já uviděla, že je to Jean, která mi chce pomoct vstát. Ona i Jurij zářili nadšením, stejně jako ostatní přihlížející. Dokonce i Lissa se tvářila, že to na ni udělalo dojem. Dean pochopitelně vypadal bídně. Doufala jsem, že zvěsti o mém omračujícím vítězství se rozšíří po kampusu stejně rychle jako ty nedávné špatné. Pravděpodobně ale ne.
"Dobrá práce," pochválil mě Jurij. "Všechny tři jste nás porazila. To bylo ukázkové."
Dimitrij už taky stál na nohou. Schválně jsem koukala jen na ty druhé dva strážce, protože mi bylo jasné, že jakmile bych se na něj podívala, můj výraz by vše prozradil. Pořád jsem těžce dýchala. "Doufám..., doufám, že jsem nikoho z vás nezranila," řekla jsem.
To všechny tři rozesmálo. "To je naše práce," prohlásila Jean. "O nás se neboj, my něco vydržíme." Střelila pohledem po Dimitrijovi. "Tím loktem ti ale dala pořádnou ránu."
Dimitrij si třel místo u oka a já jenom doufala, že jsem mu moc neublížila. "Studentka překonala učitele," utahoval si ze mě. "Nebo ho spíš probodla."
Jurij zpražil Deana přísným pohledem. "V kampusu není dovolen alkohol."
"Je neděle!" vykřikl. "Neměli bychom mít povinnosti."
"Ve skutečném světě nejsou žádná pravidla," prohlásila Jean učitelským tónem. "Berte to, jako že jsme na vás ušili boudu. Vy jste prošla, Rose. Moc hezká práce."
"Díky. Kéž bych tak mohla říct totéž o svým oblečení." Byla jsem celá zmáchaná a zablácená. "Musím se jít převlíknout, Liss. Sejdeme se u večeře."
"Dobře." Celá zářila. Byla na mě tak strašně hrdá, že se to do ní snad ani nevešlo. Taky jsem vycítila, že se přede mnou snaží něco utajit, a tak mě napadlo, jestli mi třeba nepřichystá překvápko na oslavu vítězství. Radši jsem do toho moc nevrtala, abych jí nezkazila radost.
"A vy," oznámil Jurij a chytil Deana za rukáv, "vy se s námi půjdete projít."
Setkala jsem se s Dimitrijovým pohledem. Přála jsem si, aby tady chvilku zůstal a mohli jsme si promluvit. Pořád jsem byla nabuzená adrenalinem a chtěla jsem oslavovat. Dokázala jsem to. Konečně. Po všem tom ponížení a mojí údajné neschopnosti jsem konečně dokázala, co všechno umím. Nejradši bych se dala do tance. Jenže Dimitrij musel odejít s ostatními a jenom nepatrným kývnutím hlavy mi naznačil, že by byl taky rád, kdyby mohl odejít se mnou. S povzdechem jsem je sledovala, jak se vzdalují, a pak jsem se sama vydala na kolej.
Ve svém pokoji jsem zjistila, že vypadám hůř, než jsem si myslela. Sotva jsem ze sebe svlékla zablácené hadry, bylo mi jasné, že se musím pořádně vydrhnout, abych vůbec mohla mezi lidi. Než jsem se dala dohromady, uplynula skoro hodina. Většinu večeře jsem zmeškala.
Rozběhla jsem se zpátky k jídelně a uvažovala, proč mi Lissa neposlala ani jednu rýpavou myšlenku. Dělala to téměř pokaždé, když jsem měla zpoždění. Tentokrát se ale pravděpodobně usnesla, že si po svém triumfu zasloužím oddech. Jak jsem si na to zase vzpomněla, po obličeji se mi rozlil široký úsměv. Ten mi ale zmrzl na rtech, sotva jsem vešla do chodby vedoucí k jídelně.
Kolem čehosi se tam shromáždila celkem velká skupinka a já zaregistrovala neklamné známky rvačky. Vzhledem k tomu, že Jesseova parta ráda mlátí lidi tajně, došlo mi, že tohle s nimi asi nemá nic společného. Protáhla jsem se mezi lidmi a zvědavě vyhlížela mezi jejich hlavami, kdo sem přitáhl takový dav.
Byli to Adrian s Christianem.
A Eddie. Ale Eddie tu zjevně byl ve smírčí roli. Stál mezi nimi a snažil se je udržet od sebe. Dobré způsoby stranou, odstrčila jsem těch pár lidí, co byli ještě přede mnou, a přiběhla jsem k Eddiemu.
"Co se tady sakra děje?" vyhrkla jsem.
Vypadal, že se mu ulevilo, když mě uviděl. S přehledem dokázal v boji zneškodnit naše instruktory, ale z téhle situace byl evidentně zmatený.
"Netuším."
Podívala jsem se na ty dva zápasící. Naštěstí to vypadalo, že nikdo nikoho nezasáhl... zatím. Taky se zdálo, že to vyprovokoval Christian.
"Jak dlouho myslíš, že ti to bude procházet?" vykřikl. Oči měl jako modré plameny. "Vážně myslíš, že ti to všichni budou dál žrát?"
Adrian se tvářil jako obvykle lakonicky, ale jeho líný úsměv v sobě skrýval i jistou dávku úzkosti. Nejspíš se taky nechtěl ocitnout v téhle situaci a stejně jako Eddie ani on netušil, jak k tomu vůbec došlo.
"Upřímně," prohlásil Adrian unaveným hlasem. "Nemám ponětí, o čem to mluvíš. Prosím tě, nemůžeme si sednout a v klidu to probrat?"
"Jasně. Jasně, že to tak chceš. Ty se totiž bojíš, že bych mohl udělat tohle." Christian zvedl ruku a na dlani se mu roztančila koule z plamenů. I ve světle zářivek hořela jasně oranžovou barvou a jádro koule tvořil modrý oheň. Z davu se ozvaly zděšené výkřiky. Já už si zvykla na myšlenku, že by Morojové bojovali za pomoci magie – a konkrétně Christian –, ale pro většinu studentů to bylo pořád tabu. Christian se ušklíbl. "Čímpak budeš bojovat ty? Rostlinama?"
"Když už chceš bezdůvodně vyprovokovat rvačku, měl bys to aspoň udělat staromódním stylem a jednu mi vrazit," poradil mu Adrian. Mluvil lehce, ale bylo znát, že mu to není příjemné. Asi mu došlo, že bitka za použití pěstí bude lepší než bojovat éterem proti ohni.
"Ne," vložil se do toho Eddie. "Nikdo tu nikoho zapalovat nebude. A nikdo nebude nikoho mlátit. Tohle je obrovský nedorozumění."
"O co jde?" vyptávala jsem se. "Co se stalo?"
"Tady tvůj kámoš si myslí, že plánuju oženit se s Lissou a unést ji," objasnil Adrian. Říkal to sice mně, ale nespouštěl přitom z očí Christiana.
"Nedělej, že to není pravda," zavrčel Christian. "Vím, že to tak je. Je to součást tvýho plánu – a královnina taky. Celou tu dobu tě podporovala. A ty jsi sem přišel... Ta záležitost se studiem... A přitom to byl jenom fígl, jak mi Lissu přebrat a připoutat ji k tvojí rodině."
"Máš vůbec ponětí, jak to zní paranoidně?" dotázal se Adrian. "Moje prateta má na starosti celou morojskou vládu. A ty vážně myslíš, že se stará o to, kdo s kým chodí na střední? Hele, omlouvám se ti za ten čas, co jsem s ní strávil... Najdeme ji a tohle vyřešíme. Opravdu jsem se nesnažil nějak mezi vás dva vstoupit. Žádný spiknutí se nekoná."
"Ale jo," trval na svém Christian. Podíval se na mě a zamračil se. "Nebo snad ne? Rose o tom ví už nějakou dobu. Dokonce o tom mluvila s královnou."
"To je směšný," poznamenal Adrian, kterého to překvapilo natolik, že po mně střelil pohledem. "Že jo?"
"No...," začala jsem. Uvědomila jsem si, že tohle bude dost ošklivé. "Ano i ne."
"Vidíš?" dotázal se triumfálně Christian.
Z ruky mu vyšlehl oheň, ale já i Eddie jsme se naráz vyřítili vpřed. Lidi ječeli. Eddie popadl Christiana a snažil se jeho oheň udržet vysoko. Já mezitím chytila Adriana a praštila jím o zem. Naštěstí jsme si práci rozdělili. Raději nepomyslet na to, co by se stalo, kdybychom s Eddiem vystartovali po stejné osobě.
"Těší mě, že máš o mě takovej zájem," zamumlal Adrian a zvedl hlavu z podlahy.
"Přesvědč ho," opáčila jsem a pomohla mu na nohy. "Tohle musíme vyřešit, aniž by při tom někdo uhořel."
Eddie se snažil zabránit Christianovi, aby se vrhl kupředu. Chytila jsem Christiana za jednu paži, abych ho pomohla udržet na místě. Adrian se netvářil nadšeně, že by se k němu měl přiblížit, ale přesto mě poslechl. Christian sebou škubal, aby se osvobodil, ale Eddieho a mě nepřepral. Adrian se nejspíš bál, že by mu mohly shořet vlasy, a tak se naklonil k Christianovi a podíval se mu do očí.
"Christiane, nech toho. Promluvíme si."
Christian ještě trochu vzdoroval, ale jeho výraz pomalu povoloval a pohled se mu začínal zamlžovat.
"Promluvme si o tom," zopakoval Adrian.
"Dobře," souhlasil Christian.
Z davu se ozval svorný zklamaný povzdech. Adrian použil nátlak tak hladce, že nikdo neměl sebemenší podezření. Vypadalo to, jako by se Christian prostě jenom umoudřil. Dav se pomalu rozcházel a já s Eddiem jsme Christiana pustili a odvedli do vzdáleného rohu, kde si můžeme promluvit v soukromí. Sotva Adrian přerušil oční kontakt, Christian se rozlítil nanovo a pokusil se na něj znovu vrhnout. Ale už jsme ho s Eddiem drželi. Ani se nehnul.
"Cos to teď udělal?" vykřikl Christian. Pár lidí na chodbě se ohlédlo, bezpochyby doufali, že se nakonec přece jen dočkají rvačky. Hlasitě jsem mu zasyčela do ucha. Trhl sebou. "Au."
"Buď zticha. Něco se tu děje a musíme to vyřešit, než uděláš nějakou blbost."
"Děje se to," rozohnil se Christian a zuřivě pohlédl na Adriana, "že se nás snaží s Lissou rozdělit. A tys o tom věděla, Rose."
Adrian se na mě podíval. "Fakt?"
"Jo, ale to je dlouhá historka." Obrátila jsem se zase na Christiana. "Hele, Adrian s tím nemá nic společnýho. Ne záměrně. Byl to nápad Taťány – a ani ona zatím nic neudělala. Je to její plán do budoucna – jen její, ne jeho."
"Tak jak ses o tom dozvěděla?" vyptával se Christian.
"Řekla mi to. Bála se, že já chci Adriana."
"Vážně? A bránila jsi naši lásku?" dotázal se Adrian.
"Sklapni," řekla jsem. "Teď by mě zajímalo, kdo ti to řekl, Christiane."
"Ralf," odpověděl a vůbec poprvé se zatvářil nejistě.
"Považoval jsem tě za chytřejšího, než abys poslouchal zrovna jeho," poznamenal Eddie, který se zachmuřil, už když padlo Ralfovo jméno.
"Až na to, že tentokrát Ralf mluvil pravdu – teda kromě toho, že se v tom Adrian nějak angažuje. Ralf je příbuzný s královninou nejlepší kamarádkou," objasnila jsem.
"Nádhera," povzdechl Christian. Už se zdál klidný, tak jsme ho s Eddiem pustili. "Všichni v tom máme svou roli."
Rozhlédla jsem se kolem a náhle mi to došlo. "Kde je Lissa? Proč tohle nezarazila?"
Adrian na mě tázavě povytáhl obočí. "To nám pověz ty. Kde je? Ani nepřišla na večeři."
"Nemůžu..." Zamračila jsem se. Když jsem chtěla, už jsem se od ní dokázala odstínit na delší dobu, takže jsem nevnímala její pocity ani myšlenky. Tentokrát jsem ale necítila nic, protože z ní nic nevycházelo. "Nemůžu se do ní vcítit."
Upřely se na mě tři páry očí.
"Spí?" zeptal se Eddie.
"Neřekla bych, že spí... Tohle je něco jinýho..." Pomaličku jsem začala vnímat, kde se nachází. Blokovala mě záměrně, snažila se přede mnou schovat, ale já ji našla jako ostatně pokaždé. "Tady je. Ona je... Panebože!"
Můj křik se rozlehl chodbou a znělo to jako ozvěna Lissiných vzdálených bolestivých výkřiků.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře